Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sindri seděl stranou a vypadal důležitě. A čekal, zda za ním někdo náhodou nepřijde. Jenže nikdo nešel a naděje mladého vlčka s každou další dlouhou chvílí postupně umírala. Možná tady nikoho nezajímal? Možná by se měl víc snažit, aby si s ním ostatní chtěli povídat... Být lepší, oslnit je, třeba i komunikativnější a oslovit je první?
Jak se tak ubral do svých myšlenek, vůbec si neuvědomil, že se k němu řítil jeho bratr. Kdyby si toho byl vědom, zajisté by mu uhnul! Jenže takhle byli oba zabraní do jejich vlastní aktivity, takže skončili na zemi. „Au,“ zakňučel tiše. Hodil na bratra uražený pohled, ale ten se mu rychle omluvil. „V pohodě,“ povzdechnul si a pomaličku se sebral na nohy. Rozhlédl se kolem sebe, zda náhodou neuvidí důvod, proč ho Arne smetl na zem, ale nic neviděl. „Co jsi dělal?“ zeptal se tedy zvědavě.
To už si ale všimnul zrzavého vlka, velmi podobného jemu samému, jak se vynořil. „Táta!“ písknul nadšeně a rychle do bratra šťouchl, aby se taky podíval. Netrvalo dlouho a v okolí se objevila i máma. Jejich sourozenci se postupně začali shromažďovat kolem nich. „Pojď, měli bychom se tam taky přidat,“ šťouchnul ještě jednou do Arneho a spolu se pak přesunuli k zbytku rodiny.
Matně zaslechl otázku mířenou na tátu. Něco se mu stalo? Nechápavě si ho prohlédl. Ah. Chudák táta, pomyslel si při pohledu na jizvu, ale nahlas nic neřekl. Určitě to měl z něčeho důležitého. Ale kdo nebo co bylo tak silné, že tohle zvládlo tátovi udělat?

// Alatey

Sindri se konečně ocitl v úkrytu. A teď co? Neměl žádný plán, ani sestra mu neřekla, co by měl dělat. Jen aby se dostal do úkrytu - a to udělal. Rozhlédl se po okolí, zda náhodou neuvidí tátu, ale nespatřil ho. Na sekundu svěsil uši. Chtěl se mu pochlubit, že se s Taiclarou vydal lovit myšky, aby mohl dostat pochvalu! Rychle to ze sebe ovšem setřásl, aby si náhodou nějaký z jeho sourozenců nerýpnul. Ti tu totiž byli.
Vešel hlouběji do úkrytu, aby zbytečně nepostával ve vchodu a nepřekážel ostatním členům, kteří by potenciálně chtěli odejít nebo přijít. Nepřišel si ovšem sednout k nikomu z těch, kteří se zde nacházeli. Posadil se hezky sám kamsi stranou a nahodil hrozně důležitý výraz. Pojďte si se mnou někdo povídat, pomyslel si a sjel všechny pohledem, aby zjistil, zda se někdo nedívá jeho směrem. Nechtěl je sám od sebe otravovat, ale kdyby někdo přišel za ním a prokázal tak, že má zájem o to s ním komunikovat... To by byla jiná! Ale našel se tu někdo takový?

// Hraniční pohoří

Sestra ho na hranicích smečky poslala směrem k úkrytu a sama se vydala někam jinam. Ani se nestihl zeptat, kam měla namířeno. Sindri se poprvé ocitl na smečkovém území sám. Trochu nervózně se rozhlédl kolem sebe, jak kdyby čekal, že ho někdo přijde vyzvednout, no nic takového se nedělo. No tak jo, s předstíraným sebevědomím se rozešel kupředu, no brzy si uvědomil, že netuší, kudy má jít.
Zrzek naštěstí nebyl úplně blbý. Dával si pozor kam šlapal a jaké bylo jeho okolí. Po cestě narazil na jakousi jeskyňku, ve které přečkal nepříjemný déšť. Ani netušil, jaké měl štěstí, že se k němu nedostal žádný predátor. A jakmile déšť zase ustal, zkrátka vylezl ven a pokračoval. Snad nevyčerpal všechno štěstí, které v životě měl, neboť se mu nějakým způsobem podařilo domotat se zpátky ke stromu z pohřbu. A odtud už cestu domů znal. Nadšeně zamával ocasem a vydal se k úkrytu. Ha! Nikdo ze sourozenců určitě ještě neprocházel území zcela sám!

// Úkryt

// Kvílivec

Při zmínce pochvaly od táty se mu hned rozzářily oči. Nic na to sice neřekl, ale i slepý mohl poznat, že ho to nadchlo. Všechno se naučím a pak mě táta bude chválit a bude mě mít nejradši, he he he, pomyslel si a nevědomky se začal culit jak sluníčko na hnoji. Taiclara ho ale rychle navrátila do reality. „Proč nemají rádi pravdu?“ zeptal se nechápavě, no nehodlal to rozkecat a zkoušet, jestli to tak fakt bylo, Ještě by ho pak ostatní neměli rádi. „Ty mi teda říkáš tajností. To si fakt cením, nikomu to neřeknu, slibuju,“ usmál se na sestru, když po něm chtěla, aby ani o Enigmově sestře nemluvil. Taiclara byla fajn.
Nadšeně švihnul ocasem. I jemu to půjde? „To máme určitě po tátovi,“ odsouhlasil a snažil se u toho vypadat hrozně chytře. Protože kdyby to měli po mámě, pak by to, že jsou sourozenci, nehrálo roli. A Taiclara jasně řekla, že mu to půjde, protože je její bratr! Jenže když začal hledat myši, začala ho sestra brzdit. „Co? Ale já ještě žádnou myš nenašel,“ prohlásil smutně, když navrhla, že se mají vrátit. Příliš ale nenamítal, ani se nerozčiloval. Sestra přeci jen použila kartu "táta by nechtěl..." a hned tak získala Sindriho poslušnost. Jen ho to mrzelo.

// Alatey

// Hraniční pohoří

Mladý vlček nespokojeně švihl ocasem. Byl malý, ale musela to říkat tímhle způsobem? Znělo to, jak kdyby byl kvůli tomu něco méně než ostatní. „To se teda naučím,“ odsouhlasil s kývnutím. Měl v plánu se učit co nejvíce věcem už od začátku, ale teď ho k tomu sestra ještě víc motivovala. „Takže ten Enigma je... Blbej?“ Sindri poslední slovo zašeptal, jak kdyby to bylo něco, co vlastně nesměl říkat nahlas. Upřímně si nedokázal moc zařadit, proč bylo následování ocasu sestry blbé, ale když to Taiclara říkala, určitě to musela být pravda! Ale nedělal teď to samé? Ne, tohle bylo určitě jiné.
Zrzek jen vyjukaně zíral na velkou vodu, která se před ním zjevila. Byl celkem ostražitý a tak Taiclaru následoval celkem pomalu. Vypadalo to celkem strašidelně a úplně nevěděl, co si o tom myslet. A pak sestra zahučela do vody. Na chvilku zamrznul a než se vzpamatoval, už se drápala na břeh. „Jsi v pohodě?“ zeptal se a na její varování kývnul. Upřímně netušil, zda se o sestru měl strachovat, nebo snad radši předstírat, že nic neviděl.
Taiclara ovšem měla jasno - hlodavci. Sindri si vyslechl její rychlé shrnutí a pak se jal sledovat, jak na to. Jenže realita byla trochu jiná než předchozí popis. Vůbec totiž nemusela čekat, ani být nějak extra rychlá, vlastně myš prakticky sebrala ze země. Ale co on věděl o tom, zda to bylo normální? „Tobě ten lov fakt jde, co?“ zeptal se očarovaně. Jenže pak přehodila hledání myší na něj a Sindri se toho rychle ujal. No ve vodě asi nebudou, pomyslel si a trochu se od jezera vzdálil. Jenže jeho kroky vedly čím dál tím dál...

// Hraniční pohoří

// Alatey

Sindri na sestru zmateně zamrkal. Jak jako nemohl si vybrat? Chtěla snad říct, že měl prostě štěstí? Ne, to tak určitě nebylo. Musel si to vybrat, jen si to nepamatoval. No nehodlal se s Taiclarou hádat, protože tušil, že to by se nejspíš nelíbilo ani jí, ani rodičům - a mladý vlček se chtěl líbit všem. „Aha,“ pípnul tedy, ale stále žil ve své iluzi. Pak se na sestru zamračil. „Tak hele, já nejsem žádný tupec!“ ohradil se a nespokojeně mrsknul ocasem. Stále neměl úplně kapacitu udržovat víc témat v hlavě, takže mu nějaké řešení rodičovství zcela vypadlo, když se začal soustředit na urážku jeho osoby. Pche! On se tu snažil být civilní a nevyvolávat hádky a ona ho začala označovat za tupce! Sama byla tupec! „No právě nevím,“ odpověděl nechápavě. Samozřejmě to vzal doslovně. Však uznala, že tu Ada nějak nikde nebyla, jak by mohl vědět, že byla super? Taiclaro, přemýšlej trochu.
Zazubení opětoval, no už teď věděl, že pokud strýček něco chtěl učit, pak by to měl učit jeho. Ne jeho sourozence. „Těším se,“ nadšeně se zavrtěl, ale pak dvojice spatřila cizince a Sindri se jen tázavě ohlédl po Taiclaře. Upřímně netušil, zda patřil k nim, a tak se radši příliš nevyjadřoval. Jenže brzy se zjistilo, že to byl ten vlk, o kterém jim maminka říkala. Ten, u kterého se mohli zlepšit v magii! „Ano,“ odpověděl dychtivě, když se ho Taiclara zeptala, zda by něco chtěl taky. Sám se pak jal vysvětlit, co by vlastně chtěl, než se přesunuli zase dál.

// Kvílivec

// Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

NÁKUP
Aktuální stav účtu: 40 kšm, 6 rubínů, 3 mince

Směnárna:
6 rubínů -> 60 kšm
2 mince -> 80 kšm

Mezistav účtu: 180 kšm, 0 rubínů, 1 mince

Co kupuji:
2., 3., 4. level elementu Oheň - 50, 60, 70 kšm
Celková cena: 180 kšm

Stav účtu po nákupu: 0 kšm, 0 rubínů, 1 mince

Schváleno

Mladý vlček se překvapeně nadechl, až mu skoro zaskočilo. Takhle ho sestra osočila z opičení se! „Nene! To je něco jiného! Já jsem jen, uh,“ na chvilku se odmlčel, jak urputně přemýšlel, „veden správnou cestou.“ Sindri znale pokýval hlavou. Jo, vrozenou magii si jeden určitě mohl vybrat. Totálně. Jenže pak mu Taiclara vysvětlila, že má jinou mámu a pak nějaká další sestra, Ada, taky. „Aha,“ vypadlo z něj nejprve. Nějak mu to nešlo do hlavy. „A proč máš jinou mámu? Ta naše ti nebyla dost dobrá?“ zamračil se na ni. To teda ne, takhle urazit jeho maminku. Byla skvělá! Každý by mohl snít o tom takovou mámu mít! Tohle rozhořčení o potenciálním uražení jeho rodiny velmi jednoduše utlačilo myšlenky o magiích. Teď měl naopak otázky o rodině. „Kde je ta Ada?“ dodal pak, když si uvědomil, že nikoho s takovým jménem ještě neviděl. Nezbednice jedna, táta by určitě nebyl rád, že se mu ještě nepředstavila!
Taiclara měla zkrátka více znalostí než Sindri, který momentálně hltal každé slovo, co vypustila z tlamy. „Nic s tím neuděláme,“ zopakoval po ní jak papoušek. Měl se toho ještě hodně co učit, aby jednou mohl takhle určit, zda je nebe má rádo nebo ne. I když, teď už věděl, že mu jsou vlci ukradení. Tak možná už to nemusel určovat? „Ano, prosím!“ z myšlenek ho vytrhla Taiclařina nabídka, kterou rychle přijal. Kdyby se naučil lovit hlodavce, třeba by mu to pomohlo, až po nich táta zase bude chtít ulovit králíky.

// Hraniční pohoří

Sindri svou starší sestru propaloval typickým pohledem vlčete. Ten, co vám připadá, že jedinec hledí až do samého nitra vaší duše. Místo odpovědi se mu dostalo otázky. Vymyslet odpověď mu netrvalo vůbec dlouho, skoro mohlo působit, jak kdyby to měl předem připravené. „Protože ji má i tatínek a maminka a je zkrátka nejlepší!“ prohlásil hrdě a lehce u toho zavrtěl ocasem. Vidíš, Taiclaro? Byl lepší než ty, nevyhýbal se otázkám!
Mladý vlček zůstal stát na místě - a to i v momentě, kdy na něj Taiclara oklepala svůj kožich. Trochu se sebou cuknul a zavřel oči, ale nic víc. „To nevadí,“ řekl pak, když se mu omluvila. Samozřejmě, že mu to vadilo. Ale nechtěl si sestru znepřátelit. „A to není normální, že takhle prší?“ optal se a chtěl vzhlédnout k obloze, ale déšť ho z toho velmi rychle vyvedl, když mu kápnul do oka. Přeci jen toho ještě příliš nezažil, aby dokázal zhodnotit, jestli tohle byla nebo nebyla norma. „Proč vlastně tolik prší?“ Sindri měl spoustu otázek. Chudák Taiclara.

// Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Sindri se snažil vypadat stejně smutně jako ostatní. A sice tak nějak chápal proč, no sám vlčici neznal, a tak se v něm žádný reálný smutek nehromadil. Přesto se mu smutný výraz dařil udržet - tedy až do chvíle, kdy se země uzavřela a na jejím místě začal růst strom. Nemohl si pomoci a okouzleně sledoval, jak se postupně rozvíjel a vykvétal. Bylo to krásné. Magické. Něco, co by chtěl umět i on. Ale to je magie země. Ta je ohni podřadná, připomenul si rychle a zavrtěl hlavou. Nemohl chtít magii země, když měl oheň!
Zdálo se, že oficiální část pohřbu skončila. Pohledem nespokojeně následoval otce, který se o něj vůbec nezajímal a místo toho si došel pro nějaké jiné mladé vlčice. A pak zmizel úplně. Povzdechl si. Chtěl s ním trávit čas, ukázat mu, jak umí zajiskřit, jak je šikovný... Ale táta byl velký šéf a neměl teď na takové věci čas. S bílou vlčicí, Vločkou, příliš času trávit nechtěl, moc ho nezaujala. Jenže za kým jiným by měl jít? Na chvilku se zahleděl na mámu, zda náhodou neodejde taky. Za ní? Ale s ní byl doposud, chtěl poznat i někoho nového. Po očku sledoval sourozence, když v tom dostal zcela úžasný nápad. Však měl i dalšího sourozence!
Sebevědomě si to nakráčel k Taiclaře. „Ahoj, proč máš magii země?“ zeptal se přímo. Zatím nějak netušil, jak správně začínat konverzace a nevyznít u toho neslušně. Pozdrav byl to jediné, co bylo třeba, ne?

// Úkryt

Při zastavení u vchodu skoro naboural do Vločky zadku, ale naštěstí se včas vzpamatoval a vybrzdil to. Zvědavě se natáhl, aby pokukoval, proč se zastavili. Kupředu se vydali nějací vlci, ale Sindri upřímně netušil proč. Dokonce mu to nedošlo ani když vyšli z úkrytu. Teprve v momentě, kdy došli na plac, si uvědomil, že kolem nich pršelo, ale na ně žádná kapka vody nepřistála. Jak zvláštní? Bylo tohle něco, co dokázali vlci s vodou? Okouzlující. Ale oheň je furt lepší, připomenul si a zavrtěl hlavou, aby z hlavy vyhnal myšlenky o magii vody.
Atmosféra na placu nebyla nejveselejší. To dokázal poznat i Sindri. Postavil se tedy někam nedaleko jejich pečovatelky a zůstal ticho. Tak, jak po nich táta chtěl. Dokonce se snažil dávat pozor, aby si zapamatoval, co se během pohřbu běžně dělo. Párkrát se rozhlédl po přítomných vlcích, aby zjistil, jak se na to tváří oni. Vypadali smutně. Pak bych i já měl být smutný, rozhodl se zrzek.

Vlčata skupina
Nakonec všichni ze sourozenců chtěli jít ven, tedy až na Espena. Tiara ho zajímala víc, než nějaký pohřeb. A přitom tu Tiara bude i pak - pohřeb je to, co mu uteče! Možná kvůli tomu se Sindri rozhodl, že chce taky jít ven, i když dospěláci chtěli zůstat uvnitř. Peer pressure, neznělo to povědomě? „Tak já taky půjdu,“ obeznámil tím ještě tři vlčice. Bylo přeci tuze důležité, co za rozhodnutí udělal právě on, takže to musely taky vědět. Totiž kdyby nešel, zbytečně by ho užíralo, že jeho sourozenci zažili něco, co on ne. To si nemohl dovolit, nechat si něco takového utéct! Nezdálo se totiž, že by pohřby byly časté.
A tak, přestože neměl tak vznešené důvody jako někteří z jeho sourozenců (rozhodně nepřemýšlel o žádném rozloučení s členkou, to bylo nad jeho momentální mozkovou kapacitu), sebral své saky paky a vydal se směrem k východu z úkrytu. Držel se během toho poblíž Vločky, která jako jediná z jim přiřazených dospělých šla ven.

// Území

Vlčata skupina
Konverzace tak nějak samovolně proudila a po Sindrim už nikdo nic nechtěl, tak se vrátil zpátky k soustředění na magii. Párkrát se mu dokonce podařilo trochu zajiskřit, no nic přeludného to nebylo. Potřebuju víc trénovat! Abych mohl vyrazit s mámou na ten výlet, byl vlastně hlavní důvod, proč to vůbec dělal. A taky to, že se potřeboval nějak zabavit, aby se zbavil toho ošklivého pocitu, který z momentální situace měl. Všichni vypadali vystresovaně. Třeba když jim ukáže, jak se zlepšil s magií, tak je to trochu rozveselí?
To už se ale vrátil táta a Sindri k němu s očima plnýma očekávání vzhlédl. Dostali na výběr. To se vlčeti moc nelíbilo, neb nevěděl, která z možností byla ta správná. Otočil se tedy k dospělým vlčicím. „Co uděláte vy?“ zeptal se jich - nejprve kouknul na Tiaru, pak na Vločku a nakonec i na Sierru. Ony přece budou vědět, co je správné, ne? Jenže Vločka mu otázku oplatila a zeptala se jich, kdo bude dělat co. Nespokojeně se na ní zamračil. Třeba Tiara a Sierra budou mít lepší odpovědi? Upřímně se tak nějak hodlal řídit většinou...

Vlčata skupina
Jako poslušná ovečka se přesunul se zbytkem svých sourozenců mimo hlavní dění, ale měl na to... Názory. Proč musíme jít pryč? Já chci vědět, co se tam dělo! To vypadalo hrozně! Chci pomoct tatínkovi a mamince! nadával v myšlenkách, no venku se to nijak neprojevilo. Chtít mohl leccos, ale furt poslouchal dospěláky, kteří dle jeho rodičů byli větší pán.
Na nic se ani nemusel ptát, postupně to padalo z tlam jeho sourozenců samo. Se zájmem poslouchal konverzaci ostatních s šedou vlčicí. Při zmínce smrti zase ucítil, jak se mu ježila srst na krku. Jen tak usnout a spát? Navždy? To se mu vůbec nelíbilo, však toho měl ještě tolik, co se musel naučit a dokázat! Třeba tu magii, co mu ukazovala maminka. Myšlenka na magii chvilku ovládla jeho mysl a Sindri se tak pokusil zapálit zase jiskřičku, ale místo toho jen křečovitě zíral před sebe. Dostala ho z toho až Rannei, která pronesla jeho jméno. „No? Co?“ zeptal se, protože si nebyl úplně jistý, jaký byl zrovna kontext.

Králík group
Sindri se hnal za králíkem. Pravděpodobně neměl dostatečnou vytrvalost na to, aby králíka uhnal, takže to bylo momentálně k ničemu. Někdo by se toho nejspíš měl ujmout a nějak ho nasměrovat! Jenže problém byl, že se toho ujal Espen. Jeho sourozenec, někdo, koho momentálně musel trumfnout. Navíc měl lovit úplně jiného králíka! Pche! Ale na druhou stranu... Dal mu kompliment, že si vedl skvěle. Tím si to možná vyžehlil. Do toho se přidal i Arne. „Můžu to zkusit,“ souhlasně přikývl. Nadměrně se mu líbilo, že dostal od jednoho bratra pochvalu, a druhý mu chtěl přenechat hlavní roli. Tohle mu hrozně hladilo ego, takhle to mělo být!

Cinder situace, Vločka, Tiara, Sierra
Jejich rádoby lov přerušil příchod zakrvavěné vlčice. Sindri z reakce ostatních pochopil, že se jednalo o něco špatného. Raději se zastavil a s vyvalenýma očima sledoval okolí. Cítil, jak se mu ježila srst na krku. A pak uslyšel své jméno z úst bílé vlčice, která se tehdy objevila venku. Se zmateným výrazem se přesunul k ní - zřejmě po něm něco potřebovala. Ale co ta vlčice, která zrovna přišla...? Ohlédl se za sebe, no nehodlal se tam jít podívat. Poslouchal příkazy přítomných vlčic.

Arne, Stina?, Solveig?
K jejich malé skupince se připojil i Arne. „Ahoj,“ opětoval mu pozdrav a natočil hlavu do strany. Plavat? Co takové plavání obnášelo? Nechtěl se na to zeptat nahlas, protože by to určitě působilo trapně, že něco neví. Takže mohl jen doufat, že to Arne nějak rozšíří.

Arne, Einar, králík
Jenže než se vůbec nadál, táta je vyslal na lov králíka. Sindri netušil, jak se loví! Nikdo mu to nikdy neukázal ani nevysvětlil, ale když v očích spatřil utíkající kořist, aktivoval se mu přirozený instinkt a vyrazil za ním. Počkat, počkat. Co když se nějak ztrapní? Trochu zpomalil a nenápadně se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, jestli se na něj vlci dívali. Ale nemohl to jen tak neudělat, když ho táta vyslal. To by ho určitě zklamal. Zase tedy přidal do kroku a doufal, že Arne mu bude v patách. „Arne, rychle!“ zvolal na bratra. Králík byl viditelně vyčerpaný a pomalejší, než kdyby ho našli někde venku, ale přeci jen mu šlo o život a bez nějaké koordinace mezi sourozenci nebylo jisté, že ho dokážou ulovit.