Příspěvky uživatele

Razer, Solveig, potenciálně Stina

Skupina se přesunula do úkrytu a Sindri trochu ztuhnul. Na pár sekund zamrznul na místě, ale velmi rychle se vzpamatoval a doklusal za zbytkem. To bylo řádově víc vlků, než si v jeho hlavičce původně představoval. A vůbec se mu to nelíbilo. Cítil se v přítomnosti takového množství neznámých nesvůj. Co když na něj budou všichni koukat a zkoumat každičký špatný krok, který udělá? Co když se mu pak budou za zády smát? Ne, on nemohl dělat špatné kroky! Nemohl přeci dělat ostudu své rodině.
Následoval raději ve stopách Solveig a držel se poblíž toho, co alespoň částečně znal - tedy těch, se kterými přišel. Zejména jeho sestra byla ta, od které se nechtěl oddělit. Co kdyby náhodou našla lepší místo než on? To nepřicházelo v potaz. Pohledem mezitím oskenoval celý úkryt ve snaze najít tátu. A jakmile ho našel, už z něj nespustil oči. Vypadal hrozně cool! Že by ale pochopil, o čem byla řeč, to už se říct nedalo.

Sindri byl tak nadšený ze své jiskřičky, že jakmile viděl reakci sestry a maminky, hned se k tomu soustředění vrátil. Tentokrát chtěl něco ještě lepšího! Zažral se do toho až tak, že vlastně neslyšel Solveig a její žádost o návrat domů. A možná to tak bylo lepší, kdo ví, co by si o ní pak pomyslel. Jenže jiskra se nějak... Nevracela. Co to?
Než se na to mohl zeptat, přihnal se k nim neznámý vlk. Smrděl ale částečně povědomě, velmi podobně jako domov. Že by se jednalo o někoho ze smečky? V té smečce je ale vlků. To si nemohl táta vybrat jen ty nejlepší a zbytek pustit? pomyslel si s menším povzdechnutím. Údajně se svolávalo na schůzi. Sindri sice netušel, co taková schůze obnášela, ale znělo to důležitě. Spolu se sestrou tedy vyrazil zpátky na území smečky. Solveig rozhodně nebyla jediná, kdo se během cesty snažil nějak předvést a ukázat tomu druhému, že je lepší. Sindri dělal totéž, byť jeho úspěšnost s vyvoláváním jiskřiček byla poněkud pochybná.

// Úkryt Alatey

Ještě byli na takovou cestu malí? Ale... Ale vždyť tolik vyrostl! Byl už skoro dospělý! Sindri dostal náhlou chuť matce ukázat, že by to zvládl. Vycestovat bez jejího svolení, hezky na vlastní pěst. Dokázat něco! Jenže stejně rychle ta chuť zase odešla. Ne, to nebyl vůbec dobrý nápad. Máma by z toho určitě radost neměla a Sindri nechtěl, aby se kvůli němu strachovala. Navíc měla pravdu. Měl by se nejprve naučit magii na stávající úrovni.
Při zmínce magie, Solveig to šlo mnohem lépe. S jasnou žárlivostí v očích sledoval jiskru, která se sestře objevila na čumáku. Pak nevěřícně přesunul zrak ke Stině, která mu pohled vracela. Upřeně se zadíval na zem před sebou a pokusil se vžít se do toho, co máma předtím popisovala. A hle! Tahle sourozenecká soutěživost mu přeci jen prospěla. Na zemi před ním se objevila menší jiskřička - velmi podobná té Solveig, s jediným rozdílem, že ohřívala vzduch kolem sebe, což šlo poznat na sněhu pod jiskřičkou. Když spatřil svůj výtvor, na tváři se mu objevil mix nadšení a překvapení. Pohled zvedl k matce, připraven na nějakou pochvalu. Pak na Solveig ve stylu heč! Samozřejmě se mezitím přestal soustředit na jiskru, takže uhasla.

// Alatey

Sindri jen překvapeně zamrkal, když zjistil, že měl tmavší oči než maminka. Bylo s ním něco špatně? Znamenalo to, že umře? Měl snad jinou magii? Nemohl se nad tím příliš zamýšlet, neb jeho drahá sestřička přišla se stejnou otázkou. „Taky červený,“ kývl na ní. To znamenalo, že byli rivalové!
Měl co dělat, aby se po horských cestách udržel na nohách. Už tak měl poměrně málo zkušeností s chůzí, natož ještě po takovém povrchu. Stina naštěstí byla trpělivá a dávala na ně pozor. Kdo ví, kde by jinak Sindri skončil. Maminka jim potvrdila, že oba měli oheň. Uf! Tak přeci jenom neměl jinou magii, ale tu, kterou domovina jeho rodičů považovala za tu nejlepšejší! A to si nemůžu magii vylepšit sám? pomyslel si nespokojeně. Proč se musel spoléhat na někoho jiného? A proč by měl chtít i jiné magie? Vždyť tu nejúžasnější už měl! Nějak mu to nešlo do hlavičky. Ale když jim to máma takhle říkala, určitě to muselo být důležité, a tak se alespoň pokusil zapamatovat si obchodníkovo jméno.
Fascinovaně poslouchal výklad o možnostech jejich magie. Jakmile se před dvojicí objevila ohnivá koule, natáhl k ní Sindri tlapu, aby si ověřil, že to opravdu nebolelo. To bylo teda opravdu něco! „Tak jo,“ odpověděl pak na matčino pobídnutí a pokusil se něco s ohněm udělat. Cokoliv. Ale zatím mu to moc nešlo. Možná potřeboval trochu zažehnout soutěživost. Ale o to se určitě hodlala postarat jeho sestra, ne?

Sindri jen okouněl na všechny dospěláky kolem sebe. Co jiného měl dělat? Na pozdrav přikývl i bílé vlčici, která údajně přišla pomoct. S čím? To už netušil. Obecně se toho kolem něj dělo moc a on měl co dělat, aby se dokázal soustředit alespoň na mámu, která je neustále vzdělávala. Údajně měli tety a strýce, což byli sourozenci táty. Netušil, že táta měl taky sourozence! Byli si s ním tak podobní! Také zjistil, že Taiclara byla jejich starší sestra. Rozhodl se však nesouhlasit s tím, že byla moudřejší. Nedostala náhodou před chvilkou vyhubováno od táty? Pak přece nemohla být moudřejší, když Sindri ještě nic takového nezažil, ha! Pak nastražil uši a vyslechl si další informace, tentokrát o magiích. Upřímně si to trochu vyfiltroval - slyšel hlavně to, že oheň byl nejlepší. Hrdě vypjal hrudník. Ne, počkat. Zase svou hrdost stáhnul. Měl on vůbec červené oči? Zatím nikde neviděl svůj odraz. Táta i máma je měli, ale to nic neznamenalo, když někteří jeho sourozenci měli oči modré! „Pst, Solveig. Jaká barva?“ špitnul ke své sestře a ukázal tlapkou na své oči. Celá ta situace ho úplně vykolejila, že vlastně pořádně ani nevnímal, jak je jejich táta rozdělil. Možná to tak ale bylo lepší - alespoň nemusel žárlit na Arneho. Když po nich pak máma houkla, aby šli za ní, mlčky se rozešel jejím směrem. Kam asi měli namířeno?

// Tundra

Sindri jen okusoval nohu níže postaveného a naslouchal výměně slov mezi vlkem a jeho matkou. V okolí ale bylo tolik pachů, vlků, a ostatně i konverzací, že se mu těžce soustředilo na tolik věcí najednou, a tak z toho pochytil opravdu jen naprosté minimum. Když Espenovi vypadl z jejich tuze zábavné aktivity zub, rychle přestal a jen překvapeně zamrkal na zub na zemi. Tak to teda ne! Jemu nic z tlamy padat nebude! Odskočil od Yara a lehce se zamračil, jak kdyby za to mohl on, ale nic víc neudělal. Matka je ovšem ujistila, že to byl pouze mléčný zub a naroste po něm silnější. Sindrimu to v hlavě chvilku šrotovalo. Takže to vlastně nebylo špatné? Stejně se mu ta představa moc nelíbila. Zamračený výraz mu z tváře ovšem zmizel. Tentokrát jsi z toho vyvázl, Yaro. Ale jenom tentokrát!
„Ahoj,“ promluvil konečně na pozdrav k Taiclaře - a to jen díky tomu, že ji pozdravila Stina. Podobně pozdravil i Jainu, kterou jim přišel táta představit. Moc nechápal, jak Taiclara mohla být jejich sestra, když byla mnohem větší, ale na to už se zeptala Rannei. U tety si taky nebyl jistý, co to znamená, ale i na to padla od Rannei otázka, a tak jen zvědavě pokukoval po mámě a tátovi, co z nich vypadne.
„Zdlavím,“ zopakoval zase po mámě pozdrav Astrid, byť s trochou horší výslovností. Moc toho zatím nenamluvil a neměl úplně čas si natrénovat určitá písmena. Zatímco Yaro a pár dalších odešlo, noví vlci přicházeli ze všech stran. „Ahoj!“ houknul na Vidara, tentokrát dokonce dřív než Stina. Už měl totiž vybudované sebevědomí, že zdravit ostatní není špatné.

Sindri se zajímal o okolní svět úplně stejně jako jeho sourozenci. Jen značně... Tišším způsobem. Vlastně jen se zájmem poslouchal, vstřebával informace, a snažil se vypadat hrozně důležitě, ale ve výsledku nekvákl ani slovo. Vůbec se mu nelíbilo, jak Espen dostal v úkrytu varování, když se snažil mluvit. Takže jako každé chytré vlče si domyslel, že pokud nic neřekne, nedostane vyhubováno. A bude lepší než jeho bratr!
Nakonec mu to jeho mlčení ale spíš uškodilo. Přišel táta - ten nejsilnější a nejmoudřejší vlk na světě, jak jim řekla maminka! - jenže místo Sindriho čapnul Solveig a odnesl si ji. Co to? Proč vzal sestru? V očích mu zažehl plamínek žárlivosti, poměrně jasný kontrast s obdivem a nadšením, kterým ještě před sekundou přímo oplýval. Sestra byla mnohem zlobivější než on! Čím si to jako zasloužila, mít jeden-na-jednoho s tátou? Naštvaně se otočil za maminkou, která mezitím konverzovala s nějakým novým vlkem. Bratr si z něj chtěl dělat kamaráda a v tom uslyšel poměrně důležitou věc - tlupa vlčat byla postavením nad ním! Upřímně netušil, kde se to v něm vzalo, ale měl chuť něco zakousnout, aby se alespoň částečně zbavil frustrace z táty. Tušil ovšem, že neměl příliš možností. Vrhnul se tedy k Yarovi a pokusil se mu zakousnout do nohy. Protože to vlkům nižšího postavení mohl udělat, ne?

Sindriho čekalo hned po narození první těžké období. Malé - stále nepojmenované - vlče z vrhu reagovalo snad nejméně, což jeho rodičům nemohlo uniknout a zajisté způsobilo alespoň trochu obavy ohledně jeho šancí na přežití. Zrzavý syn se ovšem nehodlal jen tak vzdát možnosti života, kterou mu Stina a Einar darovali. Jeho stav se postupem času o něco zlepšil a v momentě, kdy začala skupinka vlčat otevírat oči, už působil mnohem průbojněji a reagoval na okolní vjemy s větší dávkou energie.
Oči otevřel až mezi posledními. Jakmile se mu víčka odlepila od sebe, překvapeně začal koulet očima po okolí. Pokud k němu v tu chvíli zabloudil zrak jednoho z rodičů, skoro jim mohlo připadat, že Sindri navázal oční kontakt a zrovna jim zíral do duše. Ale určitě to byla jen náhoda... Vytřeštěný výraz jen tak rychle nezmizel. Bylo toho najednou příliš! Jediné, čím si v tenhle moment byl jist, bylo bezpečí matčiny přítomnosti. Pokusil se tedy odplazit blíž k ní, ale jakýkoliv delší pohyb byl tak vyčerpávající. Jestli usnul už na cestě nebo se mu alespoň podařilo přesunout se poblíž Stiny, to už nedokázal ovládnout.