Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nejistě jsem vkročila na led, kde to pod mou lehkou tlapkou znova prasklo. Ihned mi to dávalo signál k tomu, co nejrychleji utéct. A do toho jsem se i dala, namočila si i tlapky. Vyděšeně jsem vykulila oči a snažila se ze zmrzlé vody co nejdříve dostat. Jakmile jsem pod tlapkama ucítila hluboký sníh, oddychla jsem si. Kam mohl zmizet? Vždyť mi slíbil... že půjde se mnou.
Cítila jsem se zrazená. Byla jsem Proužku tak blízko, ale teď to všechno bylo v ohrožení. Netušila jsem, kde může Atray být. Zapojila jsem tak svůj nos, který jsem přilepila k zemi a začala hledat jeho pach. Jeden jsem dokonce našla, poměrně čerstvý a tak jsem se po něm vydala. Zamířila jsem do nedalekého křoví, odkud šel i hluk. Nejspíš měl nějakou klučičí chvilku, ale já se chtěla přesvědčit, že bude v pořádku. "Atray jsem ráda, že jsem tě naš-" nedokončila jsem, neboť jsem hlavu strčila do křoví. Hned za ním stála poměrně velká prasečí dáma. Divočák, který rozhodně nevypadal, že chtěl být vyrušen, či vyrušena.
Vytřeštila jsem oči, neboť ihned začala chrochtat. Vyběhla z křoví a já tam musela dát solidně rychlou zpátečku. Vmžiku jsem otočila své hubené, vyzáblé tělo a utíkala. Utíkala jsem, co mi nohy a tempo stačily. Divočák byl ale opravdu hodně rychlí a moje fyzička na tom nebyla úplně nejlépe. Netušila jsem, kam běžím, byla tma a ještě k tomu jsem se špatně orientovala.

// Němé údolí

Poskakovala jsem a užívala si tuhle chvíli volnosti! Bylo to neuvěřitelné! Vyplázla jsem jazyk a snažila se chytit každou vločku, která letěla kolem! Velmi rychle se ale snesla tma a já dostala drobného bojára. "Atrayi?" Řekla jsem nejistě. Můj velký ochránce, se kterým jsem zde byla už za mnou nebyl. Je fakt, že jsem všude možně poskakovala, možná běžela a tak trochu jsem měla náskok. Ale podle pachu nebyl daleko. "Atrayi!" Volala jsem na něj, můj hlas se rozléhal všude kolem. Dostala jsem paniku, nebyla jsem zvyklá někde být sama, úplně sama. Navíc tady jsem to přece neznala.
Sněžilo, byla tma - což je velmi nebezpečná kombinace pro dospívající vlče, jako jsem byla právě teď já. Na sucho jsem polkla, žaludek mi kručel a já měla velký hlad. Co budu dělat? Takhle domů netrefím. Uvědomila jsem si. Sklopila jsem uši do stran, nejistě přelétávala rudým zrakem sem a tam.
Udělala jsem pár kroků dopředu, abych měla lepší výhled. Místo toho jsem šlápla na něco, co pode mnou zakřupalo, ale nic velkého se nedělo. Zvědavě jsem se podívala dolů. Ale byl tam sníh, ale dole bylo... něco kluzkého. Dívala jsem se dolů a až po chvíli mi došlo, že stojím na nějakém jezírku. Ehm... Ihned jsem vycouvala, ani ve snu by mě nenapadlo, co by se mohlo stát horšího. Pořádně jsem se rozběhla a pak se jednoduše projela po povrchu jezírka. "Juhů!" Zazubila jsem se, vyplázla jazyk. Byla jsme možná uprostřed, těžko se to v té tmě a zároveň i díky vrstvě sněhu odhadovalo. Ale najednou... to pode mnou začalo křupat, co to asi znamená?

Jméno vlka: Solari
Počet postů: 16 listopad / 5 prosinec
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: ---
Aktivita pro smečku: nic
Krátké shrnutí (i rychlohry): Solari s Niyari začátkem měsíce dokončili svůj lov na zajíce, úspěšně! Solari získala spoustu vědomostí o tom, jak smečka funguje a jak funguje lov, i magie. Pak k nim přišel Vino, Solari chtěla nechat Niyari ať s otcem stráví trochu času a tak šla šmejdit po okolí. Na hranicích lesa potkala Atraye, se kterým si hned padli do oka. Mezi tím došla mamina Solf zkontrolovat tak dceru, prohodili spoustu slov, aby si předali informace a Solari tak dostala povolení na velký výlet do Zlatého lesa společně s Atrayem, na který se chystají! :-)
Prosinec byl v podobě neaktivity.. bohužel zasekaná ve hře.
Questy: ---

Jméno vlka: Freki
Počet postů: taky 16 :D listopad / 3 prosinec
Postavení: ještě furt kappa
Povýšení: ---
Funkce: Ochranář
Aktivita pro smečku: Jeho zadek šel projít hranice.
Krátké shrnutí (i rychlohry): Freki se stále nebaví s Phoenix, naštvaně šel zkontrolovat zásoby smečky, které vyžral už minulý měsíc a zjistil, že nikdo stále nic neulovil. Šel tedy na procházku, potkal a poznal nového vlka, Favoriho. Pak se ale vrátil, setkal se s novým členem Azraelem a byla mu předána informace o tom, že mají i dalšího nového člena - Gwyna, toho ještě ale neviděl. Je ale bledý jak smrt. Kromě toho se snaží nenápadně podsunout Azovi nápad na to, aby šel lovit. Do toho tam k nim vtrhla Phoenix a seřvala Frekiho za to, že všechno sežral a teď ho žene na lov. :D
Prosinec ve znamení záseku.
Questy: ---

// Furijské hory, přes Němé údolí

Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu, líbilo se mi když jsem mohla takhle cestovat. Byla to druhá větší výprava, na kterou jsem mohla jít. Při tom štěstí to bylo dokonce s Atrayem, který mě vedl - nebo spíše já jeho - do Zlatého lesa za Sillarei. Moc jsem se těšila, až svou nejlepší kamarádku znova uvidím. A dokonce to byla Atrayova sestra. Z toho jsem byla úplně celá paf. Sice jsem se ho nejdříve bála, ale čím více jsem se o Atraye zajímala, tím to bylo lepší.
Ohlédla jsem se na něj. "Zvládáš cestu zatím?" Nadhodila jsem a zamrkala. Byla jsem zvědavá, tuhle cestu neznal a já se v tuhle chvíli cítila tak... důležitá! Byla jsem vůdčí typ, ale tím že jsem toho moc nezažila jsem byla hodně zdrženlivá a bázlivá. Každopádně se mi líbilo vést takový tichý lid. Měla jsem na to hlavu, odvahu však ne.
Možná jsem měla i trochu hlad. Bohužel naše lovecké zkušenosti dohromady nedělaly úplnou dobrotu. "Atrayi, zkusíme něco ulovit?" Zeptala jsem se vlka, který se táhl za mnou. Irisin háj jsem měla ráda. Byla tady voda, ale se Sill jsem neměla příležitost to tady více prozkoumat. Proto to dnes bude tak trochu jiné. Vločky padaly a krajinu zasypal sníh. "To je sněhu! Vidíš? Postavíme něco!" Vyhrkla jsem, byla jsem stále vlče a Atray svým duchem možná také. Začala jsem plácat tlapkami do sněhu, který se k sobě dokonale lepil. Za chvíli jsem měla takovou podivnou hroudu. "Má hrozně šišatou hlavu!" Zasmála jsem se. Tlapkou jsem do sněhu udeřila tak silně, až se mi to celé pod nimi rozpadlo. Smutně jsem našpulila pysk a sledovala Atraye.

// Furijské hory

Pootočila jsem hlavu, abych se na Atraye mohla pořádně podívat. Jeho vztah k otci moc nespecifikoval, takže jsem usoudila, že na tom bude podobně jako já. Také moc času s rodiči nestrávil, ale věděl že jsou, no teď už je. "Třeba to ještě napravíte, čím méně času na sebe máte, tím je to pak vzácnější." Zamyslela jsem se. I já byla vždy ráda, když jsem si mohla ukradnout mámu nebo tátu jen pro sebe. Měla jsem kupu sourozenců a všechny jsem pořádně neznala, kromě Arrowa. To jsem věděla že je brácha, který není zrovna dvakrát chytrý. Ale to už byl detail, nechtěla jsme ho podceňovat, přece jenom kluci dospívali mnohem později než my, samice. "A tvůj otec dělá ve smečce nějakou zajímavou funkci? Moji rodiče jsou jen řadoví členi a naši alfu jsem ještě ani neviděla." Zamyslela jsem se a trochu nakrčila nos. "Bojím se toho, že až jednou vyrostu, tak z lesa odejdu, je to můj domov, ale... asi tam není jiskra co bych chtěla." Zamyslela jsem se, ale byla to jen pouhá spekulace. A co jsem slyšela o Alfě, nebyla úplně nejhodnější. Ale nechtěla jsem tímhle Niyari podkopávat hrobku.
Proužka byla zajímavá svým způsobem, nikdy nemluvila ani s Atrayem, což mě jen utvrdilo v tom, že je prostě jiná. "Jo, umí perfektně komunikovat a nepotřebuje ani slova, to bych asi nezvládla." Přiznala jsem se a objevila se mi nad hlavou malá svatozář, samo sebou neviditelná. Už jsem si moc nepamatovala, co Proužka hledala. "Asi jo, vlastně ani nevím, zažili jsme toho spoustu," zasmála jsem se. "A byla to skvělá výprava teď jí zopakuji s tebou," zazubila jsem se. Těšila jsem se na nové zážitky, můj mozek byl přece jako houba. Když jsem se Atrayovi svěřila, že tu je vlk, co umí měnit kožichy, přiznal že hnědá mi mnohem víc sluší a zapadala bych do jejich rodiny. "To je dobré vědět, v mé rodině jsem hnědá jenom já, ostatní mají třeba jen nohu... Jsou spíš černí." Pokrčila jsem rameny. Netušila jsem, co mi tím pan Wu chtěl říct, možná to bylo znamení že bych měla svou rodinu hledat i v jiných vodách. "Díky," usmála jsem se, ten kompliment mě zahřál u srdce. Cítila jsem, jak se mi rozpálili tvářičky. "A o magiích si už slyšel?" Vyzvídala jsem dál. Přikročila jsem k jezeru, kde jsem se napila, počkala chvíli a pak šlapala dál.

// Irisin Háj

// Les Alf

Nadšeně jsem vrtěla ocasem, tohle vypadalo dobře. "N-no asi jo," pokrčila jsem rameny. Nebyla jsem si jistá, jestli máme s mou mámou nějakou důvěru. Moc jsem s ní nestrávila času. Byly to pořád moji rodiče a já je měla opravdu moc ráda, ale zároveň jsem měla i touhu po prozkoumání světa. Zjistit, jak to tady chodí a jaké to tady je. A moji rodiče tak akční zase nebyli. Sama jsem byla překvapená, že moje maminka mě našla právě tady v tom lese. "Ty máš jaký vztah k otci?" K matce pravděpodobně už žádný, ale otec mohl být vztahově lepší. Ale netušila jsem, jak to mají.
Vedla jsem Atraye a tím se cítila o něco víc důležitější, než jsem byla. Dělalo mi radost něco takhle vést, byla to taková má skrytá vlastnost. Dala jsem se do pohybu, proplétala jsem se mezi stromy, dokud les neskončil a neukázaly se nám hory. Tady vedla jedna malá stezka, která nás zavede k jezeru, kde můžeme doplnit pitný režim.
Proužka byla jeho sestra a to byla informace pro mě naprosto skvělá. Jack pot. "Páni, a Proužka odjakživa nemluví? Se mnou neřekla ani slovo." Zeptala jsem se, nedalo mi to. Kde se asi stala chyba? Možná jen mluvit nechce. Zajímal se o to, jak jsme se poznali. Pootočila jsem hlavu a ukázala tlapkou na nedalekou louku. "Tam," ukázala jsem, nebylo to zrovna daleko. "Byla jsem tam tenkrát s otcem a bratrem, když v tom jsem na ni narazila, vypadalo to že něco ztratila, tak jsem jí chtěla pomoct to najít. No a prošli jsme celé ostrovy. Díky ní jsem se dozvěděla spoustu užitečných informací, třeba tady existuje vlk, který ti dokáže změnit srst! Dokážeš si představit, že jsem před tím byla černá?" Zazubila jsem se. "Ale málem jsem na Mostě spadla, kdyby tam nebyla Proužka, asi bych tam umřela, ale teď už jsem větší. Snad mi to půjde líp to přecházení." Vysvětlila jsem a usmála se. Přišlo mi trochu líto, že Atray takové zážitky nemá, ale co není může být.

// Němé údolí

Přešlápla jsem z jedné tlapky na druhou, v očích mi jiskřila jiskřička štěstí. Konečně jsem cítila nějakou touhu, po dlouhé době. Nějaký chtíč, který mě nutil k tomu něco prozkoumat. Počasí bylo ovšem chladné a na zdejší zemi se za chvíli spustí sníh, ten jsem ještě neměla tu čest poznat. Ale bude tu co nevidět. Když jsem se vrátila k mému novému kamarádovi, Atray si nebyl jistý, jestli to mé mámě nebude vadit. "Ne, nebude." Zazubila jsem si. Nechala jsem si pro sebe tu část, že musíme být jen ve Zlatém lese. Ale o cestě tam nikdo nemluvil.
Atray to tady chtěl pořádně prozkoumat, nedivila jsem se. "I já mám velké vynechávky, ráda to s tebou prozkoumám." Byla jsem mladší než on, neuměla pořádně lovit. Ale společnými silami to snad nějak zvládneme. Rostla jsem velmi rychle a co nevidět už budu i dostatečně vysoká. A že budu vysoká, oproti jiným vlčicím, to už jasně napovídalo o mých dlouhých nohách.
Pak zmínil něco, co mě opravdu překvapilo. "Tvá sestra? Proužek je tvá sestra?" Vykulila jsem oči. To bylo úžasné, má nejlepší kamarádka je sestra Atraye, který se mnou chce cestovat! Co víc bych si teď mohla přát? Bylo to úžasné! "Klidně můžeme jít delší trasou, ať toho prozkoumáme co nejvíc." Atray se domů zrovna nehrnul, což jsem chápala vzhledem ke smrti jeho matky. A aspoň budeme mít pár dní k dobru se více poznat. "Tak půjdeme?" Vybídla jsem Atraye a zazubila se. Pomalu jsem se dala do pohybu.

// Furijské hory

Pana Wu určitě zase jednou potkám, když budu moct chtít. Nadšeně a horlivě jsem přikyvovala. "Snad ano, bylo by to fajn," zazubila jsem se. Už jsem se tolik nebála, snažila jsem se být průbojnější, ale občas to bylo opravdu náročné. Máma k němu i s tátou chodí dobrovolně, na ten nový dizajn vzhledů. "To je dobré vědět," máma dřív byla jiná, tudíž jsem barvu po ní určitě neměla. Třeba byl kdysi táta hnědý a Wu chtěl, abych mu byla blíž. Kdo ví? Netušila jsem, kde by mohla tkvít ta odpověď, kterou jsem hledala. Ale teď už jsem to chtěla zároveň nechat být, moc jsem se totiž těšila na nový výlet. Jedno bylo ale jasné, pan Wu byl jiný, tajemný.. a nikdo tedy netušil, co má doopravdy za lubem. Každopádně aspoň to bude jednou výzva pro mě, abych ho více poznala.
Těšila jsem se, až všechno dobrodružství mámě potom převyprávím. "Do svatyně se s tebou ráda podívám! A všechno ti pak řeknu, děkuju! Zatím ahoj mami!" Zazubila jsem se a vrtěla tak ocáskem sem a tam. Za chvíli se moje máma ztratila a já tady zůstala s Atrayem, kterého žádala abychom na sebe dávali pozor. Byla jsem z toho všeho nadšená.
Otočila jsem se a zamířila za Atrayem. Znala jsem ho sotva chvíli, ale už teď měl doporučení od mé mámy. Nejspíš se jí líbil jeho kukuč. "Máme požehnání," usmála jsem se. "Tak můžeme vyrazit? Cítíš se na to?" Zeptala jsem se Atraye a naklonila hlavu na stranu. "Klidně to můžeme vzít tou delší trasou, zabere to... více dní." Nabídla jsem Atrayovi, já na to nijak zvlášť nespěchala. Líbila se mi myšlenka, že se podívám jinam a dokonce tam bude i Proužka, kterou jsem Atrayovi do detailu popisovala. Nemohla jsem se dočkat, jednou tam konečně zakotvíme a jestli to bude zítra, nebo za týden, nechala jsem na něj. Posadila jsem se naproti němu a vyčkávala, jak se rozhodně. Přece jenom on tak brzo domů jít nechtěl.

Vyprávění o Panu Wu se mi moc líbilo, bylo to tolik důležitých informací, které se mi mohou jednou hodit. A možná dřív, než bych řekla. Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu. "To je velmi zajímavé, třeba ho na cestě potkám a pomůže mi!" Zamyslela jsem se. Bylo by fajn, kdyby mě dokázal nasměrovat, jak magii ohně použít. Neměla jsem s tím moc dobré zkušenosti a určitě bych ocenila nějakou radu navíc. Trénovat mě bavilo, ale jak mohu trénovat něco, z čeho mám ve skutečnosti strach? Ten vnitřní boj uvnitř mě nebyl zrovna ideální. Snažila jsem se na to ale tolik nemyslet. Kromě pana Wu tady existoval i pan Mistr, který umí vlky perfektně vycvičit, trénink u něj je ale hodně náročný. "A to tam vlci chodí takhle cvičit a dobrovolně se mordovat, když je tak přísný?" Zasmála jsem se. Když nemůžu, tak prostě nemůžu a nepotřebuji, aby mi někdo za zadkem říkal, že musím ještě přidat. Ale ta myšlenka vypadala zajímavě, jít si zatrénovat, ale jak řekla maminka - mám na to ještě čas.
Vyzvídala jsem ohledně kožichu, údajně všechny změny chtěla sama. "Aha, tak proč mě teda přeměnil bez toho, aniž bych chtěla?" Už jsem si ani moc nepamatovala, jak jsem vypadala před tím. Byla jsem tmavá, ale nikdy jsem se tolik neprohlížela. "Asi sem se mu nelíbila," zazubila jsem se. Je fakt, že na tenhle vzhled jsem si už plně zvykla. Patřil tak nějak ke mě. Ale to, že máma kdysi byla úplně jiná mě opravdu dostalo. "Tak dobře, můžeme ho najít třeba po zimě!" Napadlo mě, ráda bych se se svým strýčkem viděla. Moc jsem neměla příležitostí vidět se s rodinnými členy.
Zima bude nebezpečná a co nevidět bude tady. Už teď byl vzduch nasycen studeným nádechem a já byla zvědavá, jaké to bude dál. "Zima bude určitě kouzelná!" Těšila jsem se, ovšem ten fakt že bude méně jídla, méně zvěře... mě trochu děsil. I tak moje lovecké zkušenosti byli nulové a když budu mít hlad, spoléhala jsem na Atraye, snad něco uloví. Nebo se do Zlatého lesa dostaneme dřív, než dostanu hlad.
"Všechno ti řeknu!" Zazubila jsem se. Těšila jsem se, až se vrátím a budu moct mámě říct, co všechno jsem se naučila a zažila. "Neboj, vrátím se co nejdřív! Moc se na ten výlet těším," rozloučila jsem se s mámou a ještě jednou jí objala. Už teď jsem měla spoustu zážitků a radovala se, že jich bude zase spousta nových. Jaké to asi bude v cizí smečce? Budu jim tam vadit? Setkám se poprvé s alfou? Najdu vůbec Proužku? Tolik otázek jsem měla na jazyku a doufala, že odpověď najdu co nejdříve.

Dostala jsem spoustu cenných informací, které mi Proužka nemohla dát. Ona mluvit neumí, takže doladit nedostatky, které měla má hlava mi dala moje maminka. Poslouchala jsem každé její slovo, bylo fajn se zase dozvědět něco víc. "Takže pan Wu," představila jsem si šedivého vlka s vozíčkem. "On.. on mi může pomoct i s magií, abych jí lépe ovládala?" Vykulila jsem oči. Myslela jsem si, že je hlavně má zásluha umět magii, ale když tady existuje tenhle vlk, mohl by mi to mnohem víc ušetřit práce. Bylo to těžké něco zapálit a ještě těžší udržet oheň v normě. Co se týkalo kožíšku, i máma změnila několikrát kožíšek. "Cože? Ty jsi byla šedobílá? Tomu nevěřím!" Tlama mi zůstala chvíli otevřená a já si snažila mámu představit jinak, než když vypadala takhle. Já si jí pamatovala takhle a takhle si jí budu pamatovat i dál. "Tenhle kožíšek ti ale sluší mnohem víc! Je to nejlepčejší kožíšek, jaký ti mohl pan Wu dát! A to jsi ho požádala o takový kožíšek sama? Nebo to udělal ze své vlastní iniciativy, jako to bylo u mě?" Já se ani nezmínila o tom, že bych chtěla změnit barvu, prostě to udělal. Zvláštní, jak se věci dokáží navzájem propojit. Máma byla opravdu moc fajn, byla s ní rozhodně větší zábava než s tátou! Když jsem byla naposledy na výpravě s tátou, vyprávěl nám o smrti a o tom, co bude až umře. Ale máma se o žádné smrti ani nezmínila, což je báječné! Vrtěla jsem ocáskem sem a tam. "Takže zima a sníh! To se těším, všechno bude čisté a bílé! Žádné bláto, budu vyčnívat." Zazubila jsem se, ale ta představa se mi moc líbila. Jaký sníh asi bude? Byla to pro mě jedna velká neznámá.
Už jsem si sama sebe představovala, jak budu podpalovat každý lístek, co uvidím. Máma mě ale rychle utnula. "Oheň je nebezpečný, já vím, ale těžko se ovládá, jako by měl.. svoji vůli." Koukla jsem na mámu a při tom si vzpomněla na můj obří puchýř na polštářku, který byl už naštěstí pryč, ale bolel jako kráva. Chtěla jsem se ohně tehdy poprvé dotknout a tak jsem zjistila, že to není úplně dobrý nápad. Zvedla jsem tlapku a prohlížela si tak polštářek, který je od té doby trochu jiný, než ty ostatní. Byl už poznamenaný ohněm a kůže se ještě zcela nezacelila. Tím, že ale neustále chodím jsem si ho ošoupala a už tolik nebolel. "Budu magii trénovat pokaždé s někým, nikdy ne sama." To by mohlo dopadnout katastrofálně a při tom se zazubila na svou mámu. Asi bych měla i strach, co kdybych tady něco zapálila a tím někomu ublížila? Bude fajn mít po svém boku vždy nějaký dozor, který by mi mohl místy pomoct.
Představovala jsem si, jak se budu s cizími a zlými vlky prát. Sama jsem zažila jen sourozenecké hašteření a můj nejlepší chmat byl, když jsem Arrowa na tvrdo rafla do ucha. Máma si nebyla úplně jistá tím, že bysme vlky mohli hravě zvládnout. Ale já jen zamrkala. "Proužek je moje nejlepší kamarádka!" Zazubila jsem se. "To s ní jsem objevila pana Wu a putovali jsme spolu chvíli tady po okolí, ukázala mi portál, most, ale i Zlatý les!" Tohle máma asi úplně vědět nechtěla, že jsem byla prakticky už všude. Ale ta moje svatozář nad hlavou vyzařovala, že jsem naprostý andílek a do nesnází jsme se přece nedostali! Ani tehdy, když pode mnou rupla na Mostě deska a Proužek mě držela z posledních sil. "Proužek je o něco starší než já, ale je stále hodně mladá! Žije právě ve Zlatém lese, ona ale neumí mluvit, komunikuje jinak než kterýkoliv jiný vlk. Gesty, ale umí říct úplně všechno!" Byla jsem z Proužky nadšená! Bohužel jsem neznala její jméno, jen to že byla bílá a měla proužky.
Když jsem mámě sdělila drby, vypadala, že jí je Atraye líto. Komu taky ne? Když někomu umře máma, musí to být hrozné, já si nedokázala představit, že bych něco takového měla zažít. Máma chtěla, abych jí slíbila, že budu jen ve Zlatém lese, kdyby mě náhodou chtěla najít. Cukalo mi v koutku, neboť... kdo by vydržel jen na jednom místě? A Proužka bude chtít určitě prozkoumávat svět! "Slibuji, budu se držet tam! Případně o mně bude vždy někdo vědět!" Zazubila jsem se. Byla jsem zvědavá, jestli mají nějakou alfu. Já tu naši neznala, nikdy ani neviděla. Ale znala jsem Niyari, což byla dcera alfy, naštěstí mi vysvětlila jak to ve smečce chodí, že jsou i výše postavení a že se musím chovat slušně. "Budu určitě v pořádku, brzy budu zase doma, uvidíš!" Vyplázla jsem na mámu jazyk a ještě jednou jí radostně objala. "A děkuji!" Bude fajn, že mamka bude vědět, kde jsem, aspoň si nemusím lámat hlavu nad tím, jestli už mě začali hledat.

Mamka mě poznala, ač se na první moment asi zarazila. Kdo taky ne? Nestávalo se moc často, že bych ze dne na den měnila kožíšek. Technicky vzato to byl tehdy i pro mě šok. "Děkuji! Dal mi ho takový starší vlk!" Zazubila jsem se. "Ale bylo to dost divný!" Musela jsem si trochu postěžovat. Tehdy jsem sama sebe nepoznávala. Byla jsem tehdy s Proužkou, která mě na to i upozornila. Kdyby ne, nejspíš bych do dnes ani netušila, že jsem změnila kožich. Byla jsem zdravá a živá, víceméně. Pár odřenin a modřin, které kožíšek skrýval z mých nesnází jsem měla. Když si vzpomenu jak jsem uvízla v křoví, nebo spadla do jámy. Ale komu se tohle nestalo? "Je to skvělé! Akorát to počasí, je čím dál větší zima," zamumlala jsem. Můj kožíšek se prozatím hledal. Díky mému věku, ale i blížící se zimou se různě měnil. Jednou jsem vypadala jako krepák, když jsem chvíli stála ve větru, byla jsem jak olízlá kráva. Nemohla jsem si v módě moc vybírat, ale snad se to jednou ustálí. Barva byla krásná, ale starat se o to? Dalo to práci vypadat jako mladá dáma! A vzhledem k tomu že jsem byla věčně od bahna jsem připomínala spíše nějakého bezdomovce.
Máma také vlastnila oheň a když se svou magii učila, také toho spoustu podpálila. Nadšeně jsem se křenila, líbilo se mi, že nedělám chyby jenom já. Sice jsem magii zatím vůbec nerozuměla, s Niyari jsme to tak nějak jen zkoušeli, ale ve výsledku nic moc nezmohly. "Takže je v pořádku něco podpálit? To je prostě báječné!" Zavrtěla jsem ocáskem a nadšeně zamrkala. Teď budu pálit a potkání! Představila jsem Atraye, máma se ujišťovala, že s ním opravdu chci jít. Existují tady totiž i zlí vlci. "Zlí? Ty určitě hravě zvládneme," Vyskočila jsem do vzduchu a při tom tlapkou udeřila do vzduchu, jako nějaký vlčí ninja. "Neboj se, Atray je zkušený lovec!" Zazubila jsem se. Atray není vůbec zkušený, je trochu starší než já a o zdejším světě ví kulový. Vím toho víc já, než on. A o boji toho asi taky moc neví. Hmm... To se zvládne! Taková drobná rekapitulace rozhodně neuškodila. "Budeme si dávat pozor, slibuji! Chci navštívit ve Zlatém lese Proužku! Žije tam." Vysvětlila jsem mámě a zazubila se.
Vyzvídala jsem i co dělala máma se sourozenci. Prý byli kouknout za její kamarádkou a jejími vlčaty. "To zní skvěle, aspoň mají taky kamarády, jako já." Zazubila jsem se. S Akrosem a Riccou jsem strávila krátkou dobu, ve výsledku je moc neznám. Arrowa znám asi nejvíc, ale beru ho jako otravného bráchu. Ale který brácha taky není otravný? Zakroutila jsem hlavou. "A zdravá a živá budu i dál!" Usmála jsem se a zavrtěla ocasem. "Ve Zlatém lese umřela Atrayova máma nedávno, tak se tam aspoň nemusí vracet sám. Pak mě určitě doprovodí i zpátky." Zašeptala jsem mámě drb, aby mě ale Atray neslyšel. Asi by nebyl rád, kdybych vyprávěla na potkání, že mu umřela máma a on je na tom teď špatně. Ale se mnou se cítí líp!

Bylo opravdu šlechetné od Atraye, že mě chtěl vzít do Zlatého lesa, i když jemu se tam po těch událostech nechtělo. Ale můžeme si pomoci navzájem, viděla jsem v tom určitou šanci. I když majáček nad mou hlavou říkal, že bych měla být více zdrženlivější, dokázala jsem se do plánu tak ponořit, že jsem na to úplně zapomněla.
Zamrkala jsem, uslyšela jsem další zvuky. Listí už moc nešustilo, nemělo totiž kde, stromy byly opadané. A tak jsem slyšela kroky, stáhla jsem uši do stran, trochu se přikrčila. Co to- Nedokázala jsem teď promluvit, ale něco mi to říkalo. Styl chůze, ale i můj nos mi jasně napovídal, že ten pach znám. "To je máma! Já jsem hned zpátky, jen jí řeknu náš plán, jo?" Naklonila jsem se k Atrayovi. Ihned ze mě všechno opadlo.
Radostně jsme se rozběhla těch pár metrů k mámě, která mě očividně hledala, ale zatím marně. Uslyšela jsem mé jméno a viděla její tvář, jak se rozhlíží a snaží se najít mě. Opravdu mě hledá? Byla jsem nadšená. Trávila jsem s Niyari několik dní a obešli tak smečkové území asi tak stokrát, že bych to zvládla i poslepu.. a mezi tím se nikdo neobjevil. A pak se tady objevila máma! Vrtěla jsem ocasem a rozběhla se přímo k ní. "Mami!" Zazubila jsem se a proběhla jí pod krkem. Tam jsem se nemotorně snažila zastavit a obejmout jí. Chvíli jsem si užívala tu radost z toho, že jí vidím a pak se odtáhla, abych na ni viděla. "Ráda tě zase vidím! S Niyari jsme strávili několik dní na území, znám to tam už jako starý chlupy. Povedl se nám ulovit i zajíc!" Usmála jsem se, musela jsem se hned pochlubit. Ještě teď mě bolí zadek z toho, jak mě zajíc vypekl. "A já jsem potkala Atraye, támhle stojí! Už jsem si ho proklepla, je to moc hodný vlk!" Představila jsem v rychlosti i svého nového kamaráda, se kterým jsem se chystala na výpravu. Ale nechala jsem si svou žádost na později, nechtěla jsem tenhle rozhovor zalátat jen sebou. "A trochu jsem podpálila les, ale... ale nějak jsme to uhasili! Teď už je naštěstí zima!" Zazubila jsem se provinile. "A co jste dělali vy?" Vyzvídala jsem nadšeně, rudé očka mi jiskřila štěstím. Já už si na svůj nový kožich víceméně zvykla, ovšem napadala mě otázka - pozná mě máma?

Trochu ze mě nervozita opadla, i když jsem se stále cítila hodně nesvá. Takhle mluvit s cizincem, může se to vůbec? Přišel mi tak cizí, možná mohl být i nebezpečný, kór když zažíval ve své hlavě podivné rodinné trauma. Ale já se rozhodla to risknout, aneb zakázané ovoce chutná přece nejlépe. "Má kamarádka nemluví, je bílá a má tmavé pruhy, říkám jí Proužek. Nemluví, ale umí se vyjadřovat jinak." Snažila jsem se jí co nejvíce popsat, aspoň tak jak jsem si jí pamatovala. "A má sebou takovou bílou lasičku, to ona mě prováděla po zdejších ostrovech, není o moc starší než já." Řekla jsem. Tehdy byla větší, to jo a bez ní bych se v životě nepodívala tam, co mi ukázala. Ale přesto jsem jí považovala za velmi dobrou kamarádku. Zažila jsem s ní tolik, co s nikým jiným. Chtěla jsem jí znova vidět a pamatovala jsem si moc dobře, že žije ve zlatém lese, ukazovala mi ho. Neznámý se představil jako Atray, byla to pro mě novinka. "Já jsem Solari," také jsem se představila jménem, které se tak podobalo matčinému.
Naklonila jsem hlavu na stranu. "Osud? Nebo náhoda?" Já na osud moc nevěřila, kdyby existoval osud, mí sourozenci by zažili spoustu dobrodružství. S takovou, jak to vedli teď vyjdou z úkrytu už jako dospělí jedinci, kteří budou absolutně pro život nepoužitelní, protože nebudou znát zdejší zvyky. Bude se otec zlobit, když jsem pryč? Vím, že jsem mu slíbila, že budu s Niyari v lese, ale uběhla spousta dní.
Jednou se do své smečky vrátí, ale musí získat něco v sobě, asi. "Ráda půjdu," přijala jsem tu lákavou nabídku. "Bylo by to hezké, kdyby jsi mi pomohl," slušné vychování mi chybělo, neuměla jsem vlkům vykat a tak jsem tomu ani nevěnovala pozornost. "Moje rodina je doma už několik dní, myslím že jim to vadit nebude." Heh.. malá lež. Ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Toužila jsem zkoumat svět, né být zahrabaná v jeskyni. "Vlastně portálem ten les není zase až tak daleko," nadhodila jsem. "Kdyby jsme šli přes most, trvalo by to možná i několik dní," pokrčila jsem rameny, v tomhle jsem byla už zkušená asi víc, než Atray. Líbila se mi představa, že mi pomůže najít Proužku.

Pro mě neznámý vlk znal Zlatý les, ve které sídlila zlatá smečka. Ihned se mi na moment rozzářily očka, zase jsem byla o krok blíže k Proužce. Jednou jí snad najdu, netušila jsem, jak se totiž do Zlatého lesa dostat. Cestovala jsem po ostrovech a byla poměrně malá. Málo jsem si zapamatovala, jen ten les, a pak divný most. "Vážně?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Zase krok dopředu. Byla jsem tak nerozhodná, že jsem se za to popravdě i nenáviděla.
Pak jsem dostala vysvětlení ohledně neznámé vlčice. Xaya, jak jí představil chtěla opustit tento svět, aby našla svou rodinu. Neznámý vlk chtěl jen zmizet. "Tak opustit tyhle ostrovy bude záhada, stále jsi ve stejném světě." Prozradila jsem mu. "Nebyla by to škoda? Odejít a nechat tady celou rodinu?" Řekla jsem zklesle. Já si dokázala sama sebe představit v jiné smečce, ale zde na zdejších ostrovech. Nedokázala jsem si představit svou rodinu už nikdy nevidět. Muselo by to být opravdu hodně těžké.
Pak se mi vlk svěřil, nějaký cizí vlk mu zabil matku. "Muselo to být těžké." hlesla jsem smutně. Osobně bych si nedokázala představit, kdybych měla přijít o svou mámu. "Každý se se smutkem musí vypořádat sám, myslím si že ti to nebudou mít za zlé." Řekla jsem a zastříhala ušima. Bylo mi ho líto. "Ztratili jste matku, ale jak se teď cítí asi otec? Který ztratil partnerku, ale i jednoho syna?" Zeptala jsem se ho zvědavě. "Nechtěl by ses s ním zase vidět? Aby věděl, že jsi v pořádku?" Nechtěla jsem ho přemlouvat, jen by mi to bylo hodně líto. Kdybych v jeden den ztratila svou životní lásku, tak i jednoho z potomků. Netušila jsem, kolik jich je. Technicky vzato jsem se ho snažila přemluvit k tomu, aby i mě vzal do Zlatého lesa. Ale to jen tak na okraj.

Nebyla jsem úplný a ideální terapeut, vzhledem k tomu že jsem toho za život zažila tak málo. Ale chtěla jsem vypadat dospěle, proto jsem zůstala stát a vyptávat se vlka, který se zdál být trochu mimo. "Opustil? Proč opustil?" Stále jsem se vyptávala, hlavní myšlenka mi asi chyběla a já jí chtěla znát, ze zvědavosti. Ale do mé smečky nepatřil, byl to cizinec. Trochu jsem zase ustoupila zpátky. Netušila jsem, jaký vztah k němu mám mít. Nikdy jsem se z neznámým vlkem takhle nebavila. "M-moje smečka?" Vykoktala jsem a ohlédla se. Byl nový den, což mě celkem potěšilo, že jsem na vlka mohla plně vidět. Jeho výraz byl utrápený. Byla jsem v té smečce spokojená. Ohlédla jsem se. "Já nevím, mám tam jen rodinu a jednu kamarádku, spíše bych chtěla najít svou první kamarádku. Žije v lese, který má zlaté listy, víš kde to je?" Zeptala jsem se. Ta mi byla mnohem bližší, než kdokoliv v Daénu. S rodinou jsem moc času netrávila, neboť jsou hrozně pomalí, než se k něčemu rozhodnou.
Vlk se zajímal o to, jestli je stále na Mois Grisu. Nepřímo jsem přikývla. "Xaya?" Zeptala jsem se, jelikož o ní mluvil a o nějakém setkání s rodinou. Zavrtěla jsem hlavou. Sklouzla jsem pohledem od hlavy až k patě. "Ty jsi tam něco provedl? Nebo proč by jsi měl být zklamaný?" Nechápala jsem. Rudé očka jsem zabodla do těch jeho. "Je to tvá rodina, nikdy se k tobě nemůžou otočit zády, ať se děje co se děje." Tak jsem to měla aspoň i já. S mou mámou i tátou. Věděla jsem, že i kdybych provedla cokoliv, nejspíš bych měla kázání, ale můžu je kdykoliv obejmout. Byli pro mě báječnými rodiči.