Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlas se mi třásl podobně, jako tlapky. I přes to že jsem stála na hranicích jsem se cítila tak slabá. V tuhle chvíli mi bylo jasné, proč se má magie cvičit někde v klidu. Pak přijde nějaká taková situace a já jsem nebyla schopná ničeho. "Patřil? Už do ní nepatříš?" Zamračila jsem se. Možná udělal něco špatného a vyhnaly ho a přišel si vybít vztek sem! Řval na mě hlas v mé hlavě. Paranoia byla rozhodně na místě. Takhle mluvit s vyhnancem? To snad není možné! Solari ty si zahráváš s ohněm, ale sama jsi ten oheň. Mumlala jsem dál.
Vyzvídala jsem, co je tedy zač dál. Ale jeho odpověď nebyla úplně na místě. Byl zmatený, podobně jako já teď. "Já portál znám, je to rychlejší způsob jak se dostat z jednoho ostrova na druhý. První cesta je přes most, který je dost nebezpečný," rozmluvila jsem se a udělala další krok dopředu. Možná mě začal tenhle vlk svým způsobem zajímat. Tenhle svět byl prosáklý magií a možná jsem měla i více informací, než mladý vlk přede mnou. Což je celkem srandovní, jelikož jsem venku byla asi jen jednou a to bylo s Proužkou, která mi ukázala skoro celý svět. Dej si ale pozor. "Chceš-chceš se vrátit domů?" Zeptala jsem se ho, neboť nejspíš ani on netušil co v tuhle chvíli chce.

Nožky se mi klepaly, schovaná za pár posledními podzimními lístky jsem byla. Nenápadně po neznámém vlku pokukovat. Patřil k nám do smečky? Nebo ne? Pachy zde byly poměrně slabší, ale stále byly cítit. Mohla to být možná hranice, ale můj nos to neuměl úplně poznat. Nejspíš to bylo i tím, že jsem tady rostla jako dříví v lese. Ani rodič, ani učitel, jediné co se mi za tu dobu povedlo bylo podpálit klacíky a tím zapálit kousek lesa. Ach, jak smutné, že ani tu magii mi nikdo kromě Niyari pořádně nevysvětlil. Trochu jsem to dávala za vinu svým rodičům, kteří nejspíš v úkrytu zakrněly.
Zachvěla jsem se, vlk promluvil a ptal se, jestli nenarušuje území smečky. "Ty-ty do ní nepatříš?" Vyhrkla jsem a udělala krok dopředu. Malá zvědavost ve mě dřímala - možná znal Proužku ze Zlatého lesa! Ale to by byla opravdu velká náhoda. "Jak daleká byla tvá cesta?" Vyzvídala jsem, i když se mi hlas třásl. Měla jsem tu čest už ostrovy prozkoumat a lehce jsem se orientovala v tom, kde je co. Možná budu znát jeho záchytný bod. Pomalu jsem vylezla ven ze svého úkrytu. Mé tělo bylo vysoké, přesto bude ještě chvíli trvat, než plně dorostu. Co bylo ale zřejmé byl fakt, že jednou budu mít vysoké a hubené tělo. Zatím jsem se považovala za takovou mladou dámu. Zastříhala jsem ušima a prohlížela si vlka, který byl mnohem větší a mohutnější než já.

// Daén, hranice lesa

Ohlédla jsem se za sebe, už jsem se nejspíš blížila k hranicím. Tady pachy slábly, pachy které jsem do teď každý den dýchala. Padla tma, takže jsem byla i hezky schovaná, cítila jsem se tak líp. Čím blíže jsem ale k hranicím byla, tím víc mi proudil v žilách adrenalin. Nejistě jsem našlapovala, až jsem se nakonec zastavila.
Moc jsem toho neslyšela, občas nějakého nočního cvrčka, který ještě nespí. Vítr si čas od času pohrál s korunami stromů, nebo s trávou, která rostla někde mezi. Rudé očka mi zkoumaly vše, co mohly. Sem tam mi zavrtěl i ocásek, chtěla jsem být odvážná, ale čím dál jsem byla, tím víc mi mé sebevědomí padalo.
Polkla jsem suché sliny, které ani nechtěly stéct dolů. Potřebovala jsem se napít nějaké čerstvé a chladné vody. Což by neměl být moc velký problém. Voda by měla být ještě všude, než začne skutečná zima. Využila jsem tu chvíli, abych si procvičila nos. Trochu mě mrzelo, že jsem neměla žádného zkušeného učitele. Rodiče se na tohle tak trochu vyprdli a hledí si spíše sourozenců, než mě. Nikdo o mně ani nezakopl, mohla jsem za to já? Protože jsem šla s Niyari ven? Myslela jsem si, že mě aspoň přijde zkontrolovat otec. A on nic, nikdo z úkrytu nevylezl. Jak takhle mohli mí sourozenci žít? Být celý život zavření, byli venku možná tak jednou a to co nevidět se rok přehoupne.
Já toužila sbírat zkušenosti, poznávat svět. Nohy mi rostly a za chvíli ze mě bude velká slečna. Zatím jsem byla pouze a jen malá slečna. Stoupla jsem na větev, která pode mnou křupla, v dálce jsem viděla něco, co se hýbalo. "Ehm.." Rozkašlala jsem se a nejistě sledovala zdroj onoho hýbání, byla to jen zvěř? Snad jo.

Těšila jsem se, že se zase podívám ven, zároveň to můžu ukázat i Niyari. Náš tajný plán byl ale narušen vetřelcem, kterého jsem si prohlížela od hlavy až k patě. Nenápadný, podezíravý pohled mi v tuhle chvíli nechyběl. Udělala jsem ještě jeden krok zpátky, bála jsem se ho. Ta jeho barva byla taková nebezpečně tmavá. Když jsem se zeptala, kdo to je, odpověděla mi Niyari, trochu křečovitě. Obdarovala jsem jí pohledem, který kontroloval, jestli je v pořádku. Byl to její táta. Táta? O tátovi jako takovém mi moc nikdy neříkala, spíše jen tak okrajově. "J-já jsem Solari, dcera.. dcera Taylora z rodu... z rodu, ehm..." Jo, to jsem už zapomněla, vím že mi to táta říkal a teď jsem se cítila tak slabá, že jsem si takovou věc neuměla zapamatovat. A to si u toho proslovu dával tak záležet.
Oklepala jsem se, Liss, tedy asi matka - alfa.. cítila jsem se tak trochu navíc, nejspíš se si zaslouží i trochu soukromí. "Já se půjdu podívat ještě po lese," řekla jsem směrem k Niyari. "Kdyby něco zavyj," usmála jsem se na ni. Já výt ještě stále nezkoušela, neboť to byl signál pro mého otce že jsem v nesnázích. Ale toužila jsem si to zkusit, takže malý zaječí úmysl jsem měla.
Každopádně samotné se mi ven z lesa nechtělo a tak jsem se velmi rychle odebrala i pryč od Niyari a Vina, jak se vlk představil. Ale tak na kraj se podívat můžu.

// Les Alf, hranice lesa Daénu

Podívala jsem se na svou kamarádku, která ještě váhala, jestli se chce podívat za hranice lesa. "Jsme skvělé duo slečen, proč bychom nemohly?" Zeptala jsem se jí trochu tázavě. Byla jsem venku a to jsem byla mnohem menší než teď. Nohy mi rostly a touha po prozkoumání nových míst narůstala. Navíc bych ji moc ráda seznámila s Proužkou, jestli bychom jí teda našli. Ale chápala jsem, že se bála. Kdo ví, kde jsou její rodiče tak dlouho. A ti moji? Asi v úkrytě jednoduše umřeli. A já jako správný raubíř jsem chtěla využít nestřežené chvíli a proplížit se ven. Podívat se, jaké je to tam venku teď, třeba se něco změnilo.
Silný vítr nabíral na síle, každou chvíli mi udeřil do kožichu víc a víc a to jsme byly schované mezi stromy. Už jsem se chtěla vydat vstříc dobrodružství, když v tom se tady zjevil vlk. Ihned jsem se přikrčila a udělala pár kroků zpátky. Pozdravil a těkal pohledem ze mě na Niyari. Vetřelec? Co... co mám teď dělat? Vyděšeně jsem hleděla na Niyari a doufala, že mi dá nějaké vodítko jak se v tuhle chvíli zachovat. Nechtěla jsem tady přece mnou kamarádku jen tak nechat na pospas tomuhle... tomuhle! Tomuhle vlku! "Ahoj?" Zkoumání světa bude nejspíš muset počkat, tenhle vlk měl panečku načasování. Každopádně jsem první chtěla zjistit, co je zač, než se nenápadně vypařím. "Kdo jsi?" Musela jsem se zeptat, i když se mi hlas celkově třásl. Tohle se mi nepodobalo, vždy jsem byla taková rozverná, vůdčí. Ale zkušenosti s vlky jsem měla opravdu málo, je třeba se v tomhle ohledu trochu otrkat.

Dozvěděla jsem se zase nové věci, třeba to že krev je potřebná k životu. Někdy se samovolně vytrácí ven, ovšem nesmím se poranit moc, jinak dopadnu jako nedaleký zajíc, který se momentálně válel po zemi v louži krve. Nechtěně jsem zavrtěla hlavou, byla jsem venku, netřeba se starat o nějakou krev! S chutí jsem se dala do pojídání našeho prvního úlovku. Maso! Maso bylo tak moc dobré! Zajíce mi bylo ale líto, ale to patřilo ke koloběhu života.

Dny plynuly velmi rychle. Celkově i čas. Mé nohy se začaly pomalu vytahovat jako bych snad stála někde na napínáku. Už jsem nebyla vlče, ta roztomilá kulička chlupů, která se tady kutálela ze strany na stranu. Nikoliv, šla jsem pěkně do výšky, hubená kostra obepínala jen kůžička. Hustá srst, která mě pomalu a jistě připravovala na přicházející zimu. Těšila jsem se na zimu, nikdy jsem jí ještě nezažila, jen z vyprávění.
Niyari také rostla, ale stala se z ní má nejlepší kamarádka! Zažili jsme tolik dobrodružství! Spokojeně jsem si teď ležela na zemi naproti své přítelkyně. Sem tam zastříhala ouškem. Dvě mladé dámy, které se snažili chovat se slušně. Ale při první příležitosti jsem se již hihňaly jako dvě puberťačky. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. "Ale no tak Niyari, buď ráda za tu volnost!" Zazubila jsem se škodolibě. "Když se půjdeme podívat, jestli táta vůbec žije, bude nám zase vyprávět historky o kytkách, nebo o něčem děsně nezajímavém! Kdyby chtěl, určitě by přišel," nadhodila jsem. Věděla jsem, že na otce je spolehnutí. Byl to nejlepší otec na světě! Byl to přece můj táta! A byla s ním v jeskyni i maminka a kupa sourozenců.
Všimla jsem si, že vítr celkem dosti útočil na okolní stromy. Občas jsem uslyšela praskání větví. Nebyla to snad skvělá příležitost na to, mrknout se i... někam se podívat? "Niyari, má drahá kamarádko! Zdejší území známe už dokonale, nechceš se jít podívat i vedle?" Jakožto obě už vyspělé slečny si snad mohou dovolit mrknout na sousední louku, či les. A zdržovat se na zdejším prostranství už jim bylo zkrátka malé. Solari toužila poznat svět, svým způsobem by chtěla najít i svou moc dobrou kamarádku Proužku v jejím Zlatém lese. Avšak tak velké sny jsem neměla. Zlatý les byl odsud pěkně daleko, mé cíle musí být zatím jen malé. "Už je to dlouho, co jsem byla tam venku, jsem si jistá že se na chvíli tady bez nás obejdou, půjdeme jen kousek," doufala jsem, že Niyari nebude proti. Přece jenom byla stejně jako já pro každou špatnost! Noo.. co se tak asi může stát?

Podivná věc se mi motala kolem zadních nohou a dost to bolelo. Trny, zabodané do nožek se mi zarývaly s každým pokusem dostat se ven víc a víc. Uši jsem sklonila do stran a čekala, kdy se tady objeví Niyari. Radost z toho, že jsme ulovili zajíce rozhodně byla na místě, ale rozhodně bych si to víc užívala, kdybych už teď baštila! Ale já se teď nemohla dostat ven, zkrátka jsem tady byla zaseknutá. No a co teď? Zavrtěla jsem se a zůstala stát na místě. Niyari se protáhla za mnou zespodu, chvíli se divila co je to ta rudá tekutina, ale když to viděla vyhrkla že je to krev. "Krev?! U všech mých starých bohů! Vždyť já krev potřebuji k životu? Jak jí vrátím zpátky?!" Zamrkala jsem a začala se rozhlížet. Akutně jsem potřebovala ven. Nejspíš jsem začala panikařit mnohem víc, než před tím. Niyari si dělala starosti. "Když se hýbu trochu to bolí," hlesla jsem a zavrtěla hlavou.
Niyari se ptala, jestli když to nadzvedne, jestli se dostanu ven. Nejspíš ano, nebyla jsem si jistá. "Tak jo, tak na tři jo?" Zeptala jsem se a při tom koukla na svou kamarádku. "Jedna!" Byla jsem připravená vyskočit. "Dva!' Už se to blížilo! "Tři!" A hop! Za pomoci mé kamarádky, která se snažila postarat se o trny jsem se drala ven. Potahalo mi to hodně chlupů, ale díky ní jsem byla venku!
Keř mě vyprdl ven. "Jsem venku!" Jásala jsem. Zadní nožky jsem měla trochu od krve, krev se zasekla na chlupech. Ale já si s tím moc hlavu nelámala. "Tak jdeme jíst?" Jako by se nic nestalo, měla jsem hlad jako vlk!

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se trochu více vzpamatovat, ale nešlo to. Kutálela jsem se jako balón ze srázu dolů. Občas jsem zahlédla něco nevysvětlitelného. Ta rychlost dodávala mému pohledu na svět úplně jiný rozměr, všechno se točilo a točilo se a dohromady to dávalo zvláštní věci. Třeba takový vrtějící se strom.
Bolelo mě celé tělo, ovšem nakonec mě zastavilo až bodlavé křoví. "Jauvajs!" Vyhrkla jsem okamžitě. To kutálení tolik nebolelo, ale to kde jsem byla teď velmi a zřetelně! Křoví, ve kterém jsem totiž zastavila bylo plné bodců. Jako keř růží, strašně moc trnů. Netušila jsem, co je tohle za zlobivé křoví a co jsem komu udělala, že jsem v něm musela skončit. "Jsem... jsem v pořádku, akorát nemůžu ven!" Řekla jsem směrem k Niyari. Každý pohyb těla mě opravdu hodně bolel. Byla jsem obmotaná skrz na skrz. Nejvíc mě bolely asi zadní nohy, které se mi i šprajcly mezi jednotlivými větvemi. Kolem krk a přední nohy jsem měla také jeden takový nepříjemný chuchvalec trnů.
Niyari hned řekla, že máme zajíce chyceného. "Zvládla jsi to? To je skvělé!" Vyhrkla jsem nadšeně. Byla jsem ale stále schovaná v křoví a tak jsem se z vlčete stala... mluvící křoví. Asi tady budu žít už navždy, protože se nemám šanci dostat jaksik ven! Párkrát jsem se pokusila o to pohnout se, ale jakýkoliv pohyb mě bolel. Na zadních nohách jsem viděla i velmi podivnou věc. Tmavá, až rudá tekutina, pár kapek které mi stékalo po béžových nožkách. Netušila jsem, co to je, ale mělo to stejnou barvu jako moje oči. Některé trny se zabodly až pod kůži, čímž narušily tok a pár kapek se dostalo ven. S jakýmkoliv pohybem se těch rudých míst objevovalo čím dál tím víc. Byla jsem z toho lehce nesvá. "Niyari, co je taková rudá tekutina?" Zeptala jsem se. "To je z toho křoví?" Nadhodila jsem zvědavě.

Jméno vlka: Solari
Počet postů: 13
Postavení: sigma
Povýšení: ---
Funkce: ---
Aktivita pro smečku: nic
Krátké shrnutí (i rychlohry): Solka se nadále přátelí s Niyari a rozhodli se prozkoumat kouty jejich vlastní smečky. Nyari jí poučuje o tom, co je to smečka, jak to tam chodí a velmi jí v tomhle směru pomáhá se vzdělávat. Přece nebude neadrtálským vlčetem navždy... Teď jsou vlčice na lovu zajíce, který je velmi komediální, když ani jedna lovecké schopnosti má minimální. Ale snaží se a berou to jako hru! :)
Questy: ---

Jméno vlka: Freki
Počet postů: 11
Postavení: ještě furt kappa
Povýšení: ---
Funkce: Ochranář
Aktivita pro smečku: No prolezl územní hranice...
Krátké shrnutí (i rychlohry): Freki se bavil s Phoenix, která mu ukázala zohavenou nohu. Freki se z toho položil, omdlel a ta ho probudila tím, že ho kousla do choulostivých míst. Freki se naštval a přerušil přátelství s Phoenix a teď jí pomlouvá všude, kde může. Když mířil projít hranice, protože už měl dlouhou chvíli, potkal Sillarei, se kterou si začal hodně dobře rozumět. Aneb... může mluvit a nikdo mu neskáče do řeči, kámoška k pohledání. :D
Questy: ---

Byla jsem nedočkavá, ten lov byl tak neuvěřitelně pomalý, ten celý průběh. Nadhodila jsem, že půjdu z druhé strany, byl to takový instinkt a Niyari nebyla proti. Sama zaujala druhou pozici. Snažila jsem se být co nejvíce potichu, zvedala jsem nožky velmi vysoko a dávala si pozor, kam je pokládám. Velmi nerada bych stoupla na nějakou větev, či kopla do kamínku. Kdybych tenhle lov pokazila, hodně by mě to samotnou mrzelo.
Konečně jsem se dostala na to správné místo, hned vedle křoví. Přikrčila jsem se k zemi, se kterou jsem pro dnešek ladila o sto šest. Měla jsem takovou zablácenou barvu, což se při dnešním dni opravdu hezky propletlo.
Sledovala jsem svou kamarádku, jak najednou vyskočila a hnala se za zajícem. Ten měl neskutečně rychlou otočku, že budu muset něco udělat. Začala jsem ovšem panikařit. Co mám dělat? Nevím co mám dělat! Co mám dělat?! Řval ve mě hlas, stačila jsem se jen postavit a jen koulet očima sem a tam. Zajíc běžel přímo za mnou, takže jsem ve svém zmatkování byla ohromný profík. Byl mnohem rychlejší než Niyari, tudíž pokud se teď něco nestane, máme po jídle.
Zůstala jsem tam stát jako opařená, neudělala vůbec nic, jen jsem tam stála, jako by mi právě teď někdo nohy přišpendlil k zemi. Čumák mi pracoval neskutečně rychle. Zajíc si mě ale do poslední chvíle nevšiml a tudíž, jakmile se snažil utéct před Niyari, shodou okolností si vybral úplně stejnou cestu, na které jsem stále teď já. A srážka byla na světě. Tou rychlostí, jako zajíc běžel mě doslova porazil. Začala jsem se se zajícem kutálet na druhou stranu malé vyvýšeniny. Teď byla jediná možnost zajíce nějak chytnout, ale mě se všechno točilo! A zajíc na tom byl nejspíš podobně, vzhledem k tomu šoku co jsem mu nedopatřením způsobila.

Přemítala jsem si v hlavě potencionální členy smečky. Ve vzduchu jsem cítila pár pachů, ale jestli patřili vlkům kdo ví? Zavrtěla jsem proto hlavou, ani Niyari tohle nevěděla, ale její mamka musela znát všechny. "Tvá máma musí mít paměť jako slon!" Zazubila jsem se nad tou myšlenkou, přišla mi neuvěřitelně srandovní. Představovala jsem si dále její mámu jako vlčici, která má obrovskou hlavu, protože pod její skořápkou skrývá megamozek.
Nechtěla jsem se ale zahrabat u tématu Niyariné mámy. I když... občas by nebylo na škodu někoho takového znát. Já se s alfou ještě nesetkala, rodiče nás málokdy pouští takhle ven. Divila jsem se, že se tu otec ještě neobjevil na kontrolu. Ale kdo ví co vlastně dělají a dneska byl poměrně zvláštní den. Pozvedla jsem hlavu a sledovala zataženou oblohu, při které se obloha hýbala díky větru velmi rychle.
Dívala jsem se na ušáka, který si tam stále hrabal. Měl opravdu velkou trpělivost, to se muselo nechat. A že se ještě neotočil, to byla naše velká výhoda. "Plížíme?" Nejdříve jsem úplně nechápala, co to je, ale jakmile mi to Niy ukázala, hrdě jsem to po ní zopakovala. "Tak já půjdu z druhé strany!" Napadlo mě, i když jsem Niyari nechtěla nechat samotnou. Nevěřila jsem si, že něco takového zvládnu. Ale nakonec jsem chytla svůj osud za pačesy a plížila se z druhé strany. Aspoň kousek, takový malý oblouček, abychom ušáka vystrašily. Dokážeme ho ulovit? Břicho mi kručelo tak moc, že jestli ještě chvíli budu o hladu, vystraším všechny zajíce světa svým kručením.

Zvědavost mě celou pohltila, nedokázala jsem vydržet ani chvíli v klidu. Náš první lov! Poprvé jsem viděla zajíce! Byl to naprosto nepopsatelný pocit. Proč jsme tohle nezažila už dřív? A zažívám to jen s Niyari? A proč žádný z našich sourozenců nikdy nechtěl jít lovit? Ví vůbec co je to lov? Proč jsou pořád jen v úkrytu? Trochu mě to mrzelo, přece jenom má rodina asi nebyla tak akční, jako já. Netoužili se vzdělávat. Krapet jsem doufala, že když půjdu ven, donutím jít i ostatní. Neuvěřitelně otravného Arrowa, nebo i tátu s ním by to bylo fajn. Ale nikde nic, nikde nikdo. Náš les byl zkrátka mrtvý. Což mě nutilo k otázce. "Niyari, myslíš že má tahle smečka hodně vlků?" Šeptla jsem směrem k ní. Trochu jsem nad tím váhala, přece jenom byl les dlouho prázdný. Možná jsme měli krizi!
Zavrtěla jsem hlavou a raději se soustředila na zajíce před námi. Niy ihned zavelela, že mám jít k zemi. Hlavu jsem přilepila na přední tlapky a zadek nechala někde v luftě, zapomněla jsem na něj. "Tak jo, tak jo a co teď? " Vyhrkla jsem zvědavě a vrtěla při tom ocáskem, jako vrtulkou. Díky větru, který tady dělal taky dobrý hluk jsme snad nebyli slyšet. Ovšem mou nervozitu mohl cítit i ten zajíc, který si tam hrabal nějakou ďouru.
Prohlížela jsem si ho, byl zvláštní. Tímhle se teď budu do konce života živit? Něčím takovým chlupatým? Co si žije vlastním životem? Nepřišel mi ten zajíc nikterak nebezpečný, přesto to byl koloběh života. Nevyhnutelný. Když budu mít hlad, zkrátka budu muset usmrtit nějaké to zvířátko. Což mi bylo v tuhle chvíli líto.

Sama jsem se vrátila myšlenkami lehce zpátky. Až tam, kde mi má paměť začala trochu sloužit a já si pamatovala úštěpky minulosti. Dlouho po narození jsem nic neviděla, byla slepá a hledala jen teplo a mámu. Pak se to nějak zvrtlo a já měla jen matné obrázky toho, co jsme dělali. Obrovská hromada sourozenců, bylo nás mnohem více, než Niyari a jejího bratra. Proč to tak bylo? Proč je nás hodně a Niyari má jen brášku? Je to snad lépe, když je méně krků? Myslela jsem si, že když jich je méně, maminka s ní bude trávit více času, ale tak to nebylo. Ani když je nás hodně, tak rodiče nás všechny zkrátka nemůžou stíhat. Přikývla jsem a šla dál, raději jsem se do toho nechtěla moc zamotat, neboť by mi později mohlo být smutno. Musela jsem mít stále hlavu nahoře a myslet na to, že rodiče jsou nedaleko a určitě na nás dávají pozor. Přece máme s tatínkem dohodu, já zavyju a on přiletí jako na koštětí!
Niyari mě vytrhla z myšlenek, když upozornila na to, že je zajíc někde blízko. Zkusila jsem také najít jeho stopu, můj nos ale mířil všemi směry. "Jeden pach tak divně.. divně páchne, to je on?" Zeptala jsem se Niyari a při tom se na ni přilepila. Nebyla jsem si jistá, jestli to je zajíc, nebo nějaký smradlavý člen. Pach byl velmi specifický, smrděl jako zmoklý kožich. Možná trochu jako my dvě dohromady právě teď. Po koupání v jezeru, než uschne kožich.. chvíli to nejspíš zabere. A dnešní ráno nevypadalo, že by mělo svítit slunce a být teplo. Naštěstí už se začalo pomalu budit ráno, takže uvidíme mnohem víc než v noci. Zatažená obloha ale dávala jasně najevo, kdo tady dneska bude dominovat. "Hele!" Vyhrkla jsem potichu a při tom ukázala dopředu. Byl tam nějaký pohyb, zajíc který zrovna hrabal nejspíš novou noru. Byl celkem daleko, ale při dobrém úhlu pohledu jsem viděla jeho bílej malej ocásek. Musela jsem se nad tím opravdu zasmát, kdo má takhle prťavý ocásek? Zajíc!

Jelikož se schylovalo k odchodu, ještě jsem se zvedla a zamířila k vodě. Chtěla jsme se trochu napít, než vyrazíme na náš úplně první lov! Těšila jsem se a doufala jsem, že se nám to povede. Mlsná mě honila a v úkrytu žádné maso nebylo. Takže jsem byla celkem hladová, jedla jsem naposledy... ani nevím kdy. A bez jídla nemůžu růst. Niyari souhlasila s tím, že se můžeme přesunout, takže jsem se na ni zazubila. "To je skvělé!" Nevěděla jsem, ani jak ten zajíc vypadá a jak se loví. Ale brala jsem to jako hru.
Protáhla jsem se a rozhlédla. Ptala jsem se na maminku Niyari, ale údajně někde zahání medvěda, nebo tak něco. "Jako alfa má asi hodně práce, co?" Zeptala jsem se Niyari, jestlipak jí to nebylo líto, že na ní máma takhle prdí. Měla své povinnosti. Zhluboka jsem se nadechla a myšlenkama jsem zabrousila trochu k mojí rodině. Neměla jsem od narození moc čas poznat mámu nebo tátu blíže. Jiní sourozenci to nejspíš měli jinak. Také mi to bylo trochu líto, ale náš vztah se třeba časem zlepší, zalepí. Nepřipouštěla jsem si to, že by to mezi námi mohlo být nějak vyhrocené. Jednou jsem jejich dcera, tak budu i navždy!
Pak jsem se už rozešla směrem do lesa. Mokrý kožíšek mě trochu studil, ale nebyla to žádná závratná zima. "Jak toho zajíce najdeme?" Zopakovala jsem to samé, co Niyari. Dala jsem čumák k zemi a začala čmuchat. Cítila jsem opravdu hodně pachů, ale... ale neuměla jsem je rozpoznat. Niyari jsem poznala, nejspíš mají vlci každý jiný pižmó a na mě je se jednotlivé naučit. Bude to chtít hodně cviku.

Vyměnili jsme si lichotky ohledně kožíšků, tohle téma se mi líbilo. Předávali jsme si to hezké jako horkou bramboru, aneb ty máš hezký - ne ty. Zavrtěla jsem ocáskem ze strany na stranu, až bude den budu si muset udělat probírku kožichu, abych věděla jak vlastně vypadám. A třeba mě Niyari naučí i jak se o takový kožíšek starat, abych ho měla stejně hebký jako ona! I když ani jedna jsme ten kožich v růstu neměli zrovna slavný.
Skočila jsem hravě zpátky do vody a začala u břehu poskakovat. Líbily se mi ty vlny, které jsem tím vytvářela. Udělala jsem kolečko a vrátila se zpátky za Niyari, která si to ve vodě také moc užívala. Chtěla jsem chytat ryby, ale Niyari na ně neměla bohužel žádný fígl, ryby se hodně bojí. "To je ale škoda, něco bych zakousla," řekla jsem trochu posmutněle, když bylo jasné že rybu si asi spolu nedáme. Docela jsem měla i hlad, naposledy jsem jedla... vlastně ani nevím. A kdybysme s Niy něco ulovili, dospěláci by na nás byli určitě moc hrdí! Ale na rybu nemáme.
Pomalu jsem zamířila na souš, začínala jsem cítit zimu, takže jsem se chtěla nějak osušit. Zamířila jsem přímo do trávy, kde jsem se začala válet a snažit se aby ze mě opadla co nejvíce vody. Bohužel však tráva moc nepomáhala a tak jsem začala běhat, sem a tam. Energie jsem měla na rozdávání, možná ze mě ještě bude nějaký noční živel. Niyari mi slíbila, že se budu moct jít klouzat s nimi. "To je skvělé!" Vyhrkla jsem nadšeně a rudé očka se ihned rozzářily. "A kde je vůbec tvoje máma teď?" Bylo to trochu divný, že jsme na ni ještě nenarazili. Byli jsme venku celkem dlouho, tropili samou neplechu, ale ani jednou se její máma neukázala. Ani jsem jí snad ještě neviděla.