Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ale mě se jednoduchost líbí víc, než ten můj kožíšek! Vždyť ani pořádně nevím, jak ty přechody mám, je jich hrozně moc. Jsem jak... jak kdyby se po mě rozlezla plíseň!" Vyhrkla jsem a při tom vyprskla smíchy. Tohle moc nedávalo smysl, technicky vzato jsem měla krásné a pravidelné přechody. Takže stačilo zapamatovat si jednu půlku a ta druhá bude úplně stejná. Ale... to bylo na mě zatím ještě moc vlčí úkol.
Bylo mi tak krásně v té vodě! Do doby než jsem objevila lochneskou příšeru! Vyskorčila jsem Niyari na záda a při tom se jí držela jako klíště. Niyari se ale začala smát a vysvětlovat, že je to jen ryba, kterou kdysi lovili s bratrem. "Nic mi neudělají?" Nejspíše ne, když je lovili i vlčata a tak jsem se pomalu dostala zase zpátky na tlapky. Kolem nich se vyrojilo větší množství bublinek, když jsem dopadla na zem. Snažila jsem se tu rybu znova najít, ale byla pryč. "Jak jste je lovili?" Vyzvídala jsem, třeba bych měla více štěstí, než oni, i když byli dva. Zavrtěla jsem svým vypelichaným ocáskem sem a tam.
Pak mi ale řekla, že v zimě jezero zamrzá a oni se půjdou s mámou koupat. "Myslíš, že bych mohla taky?" Nadšeně jsem zamrkala rudými očky. Se mnou toho rodiče moc nedělali, bylo vidět že když byla Niyari malá, věnovali se jí mnohem více. Bylo to snad tím, že oni byli jen dva? Nás je mnohem víc... a rodičům nejspíš dá práci se všem věnovat. Neměla jsem jim to za zlé, mají přece jenom jen osm tlapek dohromady! A já se sourozenci jsme jich měli ještě víc! "A jak se klouže? To je nějaká hra?" To mi docvaklo trochu později.

Nechtěla jsem, aby NIyari byla smutná, proto jsem jí hlavu strčila pod tu její, abych jí zvedla. "Ale no tak! Nejsi jen hnědá! Podívej, tvůj kožíšek vypadá skoro jako můj plamínek!" Nadhodila jsem s úsměvem. "Je to taková ohňová hnědá!" Vysvětlila jsem své kamarádce. Já měla různé odstíny, do teď jsem ani netušila jak vlastně vypadám. Vždy jsem viděla jen hlavu, občas se mrknu na přední nohy, břicho nebo zadní nohy. Ale víceméně jsem neměla do dneška tušení, jestli mám nějaký flek i třeba na zádech. Ale vzhled jsem prozatím neřešila, i když co nevidět to asi přijde. "Tvůj kožíšek je strašně cool!" Vyhrkla jsem. Přece jenom měla ho zajímavý. Odstíny v různých odstínech, podle toho jaká část dne byla. Jaké světlo bylo, jak paprsky na ni zářily. Měnila se, ale tohle si přece vůbec neuvědomovala a to byla právě ta škoda!
Zavrtěla jsem se a pomalu vkročila do vody. Byla chladnější než kdekoliv jinde. Kdekoliv jinde na souši. Nehledě na to že padla tma, takže se nemáme kde vysušit. Ale neřešila jsem to, teď to byla přece sranda! Niyari nakonec vkročila za mnou a já byla štěstím bez sebe. Ihned jsem čváchla tlapkou na hladinu, kterou jsem rozvlnila. NIyari pak strčila čumák pod vodu a začala vytvářet bubliny. Začala jsem se smát. "Jé! To je tak super!" Zasmála jsem se a vrtěla ocasem a zkusila to taky. Chvíli mi trvalo, než jsem na ten 'grif' přišla, ale přišla! Pak mi ale něco podplavalo pod nohama a já se vyděsila. Vyskočila jsem ihned do vzduchu a skončila Niyari na zádech. "Něco tady s námi je!" Hulákala jsem a při tom se jí držela jako klíště. Chudák ryba netušila, že já rybu vlastně nikdy neviděla.

Vypadalo to, že jsme oheň společnými silami uhasili a tak jsme se rozhodli jít dál. Teda Niyari šla a já skákala a snažila se jí být nablízku. Nechtěla jsem, aby mě považovala za nějaké malé nemehlo, které sebou musí vláčet. I když mezi námi byl jen malý výškový rozdíl. Mohla být starší o měsíc, dva... možná tři. Nevím! V tomhle jsem se nevyznala! Ale dospělá nebyla! Ha! A tak jsem jí chtěla být jen dobrou kamarádkou, ke které mohu já vzhlížet. Měla jsem vzor! Můj první opravdový vzor! Což je krásné. Podotkla jsem. Niyari mě vedla lesem a tak jsem jí nechala, byla jsem ze všeho fascinovaná. Náš les byl opravdu moc pěkný!
Zazubila jsem se, když jsem viděla obrovskou louži vody. Takovou jsem viděla naposledy s Vločkou, ale jen tak letmo. Tohle bylo něco úplně jiného. "Páni, to taky patří tvojí mámě?" Zeptala jsem se a spadla mi brada. Technicky vzato část patřila určitě i mě, neboť tohle byl i můj domov! Jen mi to v první chvíli nedošlo. Považovala jsem to tady za své rodiště, jasná věc že to budu asi navždy považovat za domov.
Niyari přistoupila k vodě a dívala se na svůj vlnící obraz. Udělala jsem to samé a postavila se vedle ní. K vodě jsem si přičichla, ale hlavu jsem měla tak nízko, že jsem se stačila nadechnout vody nosem a to mě rozkašlalo. "Vypadáš krásně!" Vyhrkla jsem, když její tón nezněl úplně ideálně. Jako by byla.. zklamaná? Ze svého vzhledu, ale to ne. "Máš krásný kožíšek!" Nechtěla jsem, aby Niyari byla smutná, nebo tak něco, přišla jsem si pak smutná i já. Vkročila jsem do vody a zjistila, že čím jsem dál tím tam je více vody. "Hehe... to je sranda! Tady je spousta vody!" Zazubila jsem se, když už jsem tam byla po břicho. "Ale je to... je to celkem studené." Otočila jsem se na svou kamarádku a čekala, jestli vkročí do vody za mnou.

Netušila jsem, co jsem to vlastně způsobila a ani jak to vzniklo. Každopádně bylo to tady díky mě, nebo kvůli mě... Chtěla jsem to uhasit, ale nešlo to, půda byla moc tvrdá na hrabání a oheň to tedy nijak zvlášť neporanilo. Niyari vypadala chvílemi zasněně, v úžasu. Nejspíš se jí můj plamínek moc líbil, naštěstí se pak také zapojila do naší nepěkné situace. Podotkla, že to slábne. Donutilo mě to na chvíli zpomalit a podívat se. Měla pravdu, když plamen kolem sebe neměl trávu, za kterou je nutné se chytit, či klacek, uzavíral se do sebe. "Tak asi za chvíli umře," řekla jsem a naklonila svou hlavičku na stranu. Zanechala jsem mého jednotlapkového hrabání a místo toho se posadila a počkala, než to vyhasne. Určitě to nebude trvat dlouho.
Pohlédla jsem na svou kamarádku, která se ptala jestli je i voda nebezpečná. "To asi... asi ne, vždyť vodu musíme pít, pomáhá! Můžeme se po nějaké podívat, určitě tady nějaká louže bude!" Vyhrkla jsem nadšeně. Kdo ví? Třeba ano, přece jenom tu žila smečka a voda musí být někde blízko! Jinak by vlci tady žít přece nemohli. "Zjistíme to," zazubila jsem se na svou kamarádku, pud sebezáchovy level nula.
Moje magie byla nebezpečná jak mě, tak i ostatním. Můžu dělat takové podobné boule, či puchýře jen tak na potkání. "Takhle magie asi není sranda, ale s tou tvojí... si jí užiješ určitě víc!" Řekla jsem, i když představa že podpálím nějakého vlka a ten pak bude tancovat jak moc to pálí... možná to ještě přehodnotím. Sadistické sklony jsem ale nikdy neměla, nebo ano? Jsou uvnitř mě někde schovaný?!

Už jsem si představovala, jak budu otci a mámě vysvětlovat, jak jsem přišla k tomu mít tlapku jako tenisák. Rozhodně jsem nemohla nalézt ty správné slova, jen takové... ach omlouvám se, něco jsem zapálila a netušila jsem, co to je, protože mi to nebyl nikdo z vás schopen říct. Trochu mě mrzelo, že Niyari měla tolik informací od své mámy a já od mých rodičů tak málo. Hluboký povzdych mi ale stačil k tomu se takhle letmo ohlédnout.
Zavrtěla jsem hlavou a dívala se na malý ohýnek, který ještě stále plápolal. Niyari se líbil, kromě toho ona svoji magii ještě tak dobře neovládá, aby to mohla uhasit. "No..." mlaskla jsem a pomalu jsem se tam vydala. Skákavým pohybem jsem doskákala k ohni. Držela jsem si dostatečný odstup, nechtěla jsem, aby mi náhodou chytla srst. To bych byla opravdu naštvaná. Polkla jsem na sucho a podívala se na svou kamarádku, která stále básnila o tom, jak je oheň skvělý. "Je nebezpečný," houkla jsem a smutně sklopila hlavu.
Šlo to těžce, bez jedné tlapky hrabat, nebo snažit se získat nějakou hlínu. Bohužel pro nás, já měla jen tu jednu tlapku, kterou jsem mohla použít. Druhá byla v luftě a bála jsem se na ni jen stoupnout. Pár kousek hlíny se mi podařilo vyhrabat, ale půda byla neuvěřitelně tvrdá, že to zkrátka nešlo. Vyhrabala jsem jen nějaký poprašek. "Je strašné sucho, vůbec to... nejde!" Postěžovala jsem si a při tom zkoumavým pohledem koukla na Niyari.

Niyari mě varovala, ať ten puchýř napraskám, že by to mohlo mnohem víc bolet než teď. Ale vypadalo to děsivě, jako by mi rostla pátá noha. Co když mi to zůstane? To mě nebude nikdo chtít! Otec mě určitě vydědí za to, že nemám tlapku jako moji předchůdci! Teď jsem vypadala zkrátka jinak a mě to docela dost deptalo. Rudé očka se koukaly doleva, doprava a hledala něco, čeho by se mohla chytit. Nějak to vyléčit, něco udělat aby to zmizelo...
Místo toho jsem začala skákat po třech pryč od malého ohýnku, který se už NIyari snažila před tím uhasit. Ovšem stále to trochu plápolalo. "Třeba bude pršet," docela trapná poznámka, když na nebi nebyl ani mráček. Nehledě na to že kdo ví za jak dlouho padne tma a oheň by se v tomhle horku spíše mnohem rychleji rozšiřoval. Chvíli jsem sténala na místě, rozhlížela se. Otočila jsem se a začala pajdat zpátky, zrovna dvakrát se mi nechtělo znova používat magii, obzvlášť když tady plápolala. "Já-" nechtěla jsem vypadat jako slaboch, ale bála jsem se, že to mou magií naopak daleko víc zkazím. "Nechceš zkusit svoji?" Vybídla jsem svou kamarádku, třeba by to pomohlo proti ohni!

Meno vlka: Freki
Počet príspevkov: 7
Postavenie: stále stejný kappitán
Povýšenie: -
Funkcia: ochranář
Aktivita pre svorku: xxx
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Freki se rozhodl že půjde jen tak pro zábavu a nudu vyžrat zásoby smečky. Pak se šel s hrdostí pochlub Phoenix.
Questy svorky: -

Meno vlka: Solari
Počet príspevkov: 18
Postavenie: sigma
Povýšenie: -
Funkcia: xxx
Aktivita pre svorku: xxx
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Solari se vrátila zpátky domů, kde jí pokáral otec za to, že se toulala a nevrátila se zpátky k němu. Pak se seznámila s Niyari, se kterou se rozhodli prozkoumat Daén. A z nudy si holky vymyslely zkoušení magie, které zapříčinilo ještě stále hořící les. :D Každopádně si myslí, že alfa bude mít radost z toho, že objevila svou magii a tak na ni nebude naštvaná a nebude si muset zabalit kufr.

Netvářila jsem se úplně epes rádes, tohel byl poměrně velký bolavý průšvih z mé strany. Měla jsem ale radost, že tady se mnou Niyari byla, byla to taková morální podpora. Ptala se stále na to, jak mi je, což jsem perfektně ocenila. "No... zatím dobrý, ale až to praskne, tak už to dobrý nebude." Řekla jsem. Ten nafouklý polštářek mě teď zrovna moc netrápil, spíše to co je vevnitř. Jestli vyteče krev tak tady hodím šavli a skácím se při mém štěstí přímo do ní. Což nebyla úplně... hezká představa. Rudé očka jsem nasměrovala k mé kamarádce, která chtěla jít někam pro pomoc. "No tak... tak jdeme!" Řekla jsem a začala skákat po třech.
Vypadalo to trochu komicky, jako když se dva zloději vykrádají pryč z místa činu. A já vypadala jako ten mentálně zaostalý. Kentán z Montarži. Kromě toho mi teď dělala vrásky na čele Niyina máma. Co když až to zjistí? Budu mít sbaleno velmi rychle. Ale Niyari to viděla úplně jinak. "Takže bude mít radost z toho, že už umím něco zapálit? Super!" Nadšení se mi pomalu začínalo vracet.
Kouř se začínal šířit směrem k nebesům. Půda, která zůstala za námi byla mrtvá, stejně jako kousek lesa. "Čím to uhasíme?" Jestli už teda nebylo příliš pozdě. Což asi bylo... neměli jsme ani do čeho dávat vodu, abychom jí přenesly. "Nebo budeme dělat, že jsme tam vlastně vůbec nebyli?" Mžouravým pohledem jsem mrkla na rudosrstku.

I když jsem měla veškerou pozornost na mé popálené tlapce, neunikl mi ani fakt, že oheň se tady poměrně dost šířil. Pod ním už nebyla půda zelená, či barevná jako podzim. Ale byla... černá, spálená a smradlavá. Tahle magie byla určitě smradlavá a nebezpečná, už jsem to pocítila na vlastní kůži. Fakt ale byl, že se nám to lehce vymklo z tlapek a tak trochu jsme podpálili náš miliónový les. To asi Niyarina máma nebude ráda, ale kdo ví kde se toulala. Raději jsem se podívala na svou kamarádku, která se ptala jestli má jít pro tátu, nebo zavýt. "Ne! To nesmíme! Pak už by mě nikdy nepustil ven!" Vyhrkla jsem vyděšeně, tohle bylo ještě mnohem horší než fakt že jsme to tady zapálili.
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se na tlapku stoupnout, ale polštářek hodně bolel. "Asi moc ne," musela jsem tu vodu dostat ven z puchýře, ale bála jsem se s tím cokoliv dělat. Zoufale jsem se tak podívala na svou kamarádku, co teď? "Musíme ten oheň nějak zastavit, za chvíli nás obklíčí!" Uvědomila jsem si, že se tady roztahoval celkem dost rychle. A já vlastně nemohla ani moc utíkat. Tohle zní jako problém. Chtěla jsem ho vyřešit tak trochu dospěle, ale...
Až přijde zima, bude mě oheň hřát, ale v tuhle chvíli asi někde daleko od téhle smečky, protože mě Niyarina máma za tohle pošle pryč. "To asi... to asi jo, až budu žít někde daleko odsud v jeskyni, protože jsme podpálila tenhle les!" Vyhrkla jsem smutně a při tom vyšpulila tlamičku, nevěděla jsem co dělat.

Soustředěnost v tuhle chvíli neznala mezí, takový pohled jsem za celý život ještě snad ani neměla. Dlouho jsem pozornost nikdy na ničem nedokázala udržet, až do dneška. Kdy jsem se pekelně soustředila a ono to dokonce přineslo malé ovoce! Nejdříve kouř, pak samotný plamínek, s touhle magií bych jednou dokázala zapálit celý les! Hned po té co jsem samo sebou zjistila, že oheň vlastně bolí. Niayri z mého představení byla naprosto unešená, stejně jako já. Ale já na sobě cítila v tuhle chvíli zvláštní únavu, nic se mi nechtělo, jen sedět na zadku. Dýchala jsem také trochu zrychleně, mohla za to ta magie?
Spálila jsem si tlapku a ihned se stáhla, nechala svůj plamínek ať si dělá co chce. Ten začínal pomalu a jistě nabírat během pár chvil na síle. Chytalo se stále více a více klacíků, více trávy. A k dnešnímu dni, kdy bylo opravdu ohromné podzimní teplo, no nevím nevím jestli jsme právě nepodpálili náš domov. Dívala jsem se na tlapku, která měla obrovský puchýř na polštářku, nešlo na to stoupnout. "Hrozně to pálí!" Řekla jsem smutně a podívala se na Niyari. Snažila jsem se s packou hýbat a tím rozproudit vzduch, abych to ochladila, ale stále v tom cukalo. "Týjo, vidíš jak mám obří polštářek?" Vykulila jsem oči, byl úplně jiný než ten druhý, byl větší a byla v něm voda. To mě celkem děsilo. "Voda je teda mnohem zábavnější než tohle!" Řekla jsem své kamarádce a záviděla jí její magii. S vodou si musí užít mnohem větší zábavu, než s ohněm. Ve vodě se dá aspoň koupat! Ale v ohni? Brrr... To si nechci ani představit, jak vypadá koupání v ohni!

Zvedla jsem oči a snažila se na chvíli soustředit na něco jiného, než na mou kamarádku. Ta dávala všechno do toho, aby mi vysvětlila jak použít magii ohně. Bohužel ani jedna z nás na tom nebyla úplně ideálně. Sice měla Niy ode mě mnohem větší náskok, ale já nechtěla být pozadu! Přece jsem chtěla na svou kamarádku udělat dobrý dojem. Nechtěla jsem být jen ta malá, která je zde na obtíž. Přidupla jsem si tedy, zůstala stát u mého 'výtvoru'. Dívala jsem se na něj, ale nic se nedělo.
Vtáhla jsem svůj sopel do sebe, abych tak skryla můj smutek. "Zvládnu to," huhňala jsem si pod nosem. Uběhlo možná i několik minut, můj domeček se pomalu od svého cíle vzdaloval. Hrábla jsem tlapkou do země, hledala jsem tu moji magii. Soustředěný výraz mi rozhodně nestačil, chtělo to něco víc. Navíc jsem dlouho nedokázala udržet pozornost, smutně jsem se podívala na Niyari. "Nejde mi to," řekla jsem nakonec a sedla si na zadek. Trochu jsem se rozčilovala, protože jsem chtěla být vzdělaná! Dobrá! Nejlepší! "Tak naposledy," popadla jsem veškerou svou sílu a postavila se nad můj výtvor. Soustředila jsem se na to, jestli ne teď tak nikdy. Přehrávala jsem si to, co jsem prožila. Od proslovu mého táty o tom, že nesmím nikam ven, až po radostné vzpomínky, které jsem měla s Proužkou. A pak? Začalo se z mého výtvoru lehce kouřit. Černý jasný kouř, který se nesl nahoru. Cože? Mám magii smradu? Mělo to zajímavý pach, ale nezůstalo to jen u kouře, za chvíli se objevil i oranžový záblesk plamínku. "HO! To je ono?" Vyhrkla jsem nadšeně a při tom si na svůj oheň chtěla šáhnout. Ale když jsem na malý, drobný plamínek dala tlapku, začalo to pálit, hodně pálit. "Auvajs!" Zakňučela jsem a uskočila do strany, podívala jsem se na můj tlapkový polštářek, na kterým byl jeden obří spálený puchýř.

Niyari navrhla, že můžeme vyzkoušet lovit spolu, čehož jsem se hned chytla. Zajíc ale nikde kolem nás nebyl, nejspíš se zvěř rozhodla nezasahovat moc do smečkových území, protože to je pro ně rychlá smrt. Ale já věřila, že budu mít s Niyari dostatečné štěstí! Tak jo, tak jo, musím vydržet. Bylo vidět, že Niyari lov moc nebavil, protože se na všechno čeká moc dlouho. "Ahaa, tak to čekání by mě asi taky nebavilo." Ale bez práce nejsou koláče že jo. Třeba najdeme nějaké malé zvířátko. Mlaskla jsem.
Popisovala jsem, jak proběhla má změna, Nyari to moc nepobrala, ale to nevadí! "Ty máš krásnou srst, tobě jí snad nezmění," řekla jsem a zazubila se. Já se zkrátka narodila s černou a teď byla jiná. Stále jsem si nemohla na tenhle odstín zvyknout, i když teď patří ke mě. Měla jsem tátovy geny, díky němu jsem měla i tuhle barvu, která skvěle zapadala třeba do přírody. Budu mít při lovu možná i výhodu! Chtěla jsem ať mi Niy ukáže co dokáže, ale jako by úplně změnila celý svůj postoj. Magie jí nešly.
Sklesle jsem jí sledovala, přičemž mi vysvětlovala že já mám oheň. "Aha," řekla jsem a netušila jak si takový oheň představit. Asi bude rudý stejně jako moje oči, ale dál? Niyari chtěla ať to vyzkouším, ale já netušila za co se mám chytit! "A jak si to mám představit?" Jak si mám představit něco, co jsem nikdy neviděla? Vyšpulila jsem pysky dopředu. Niyari to měla jednodušší, vždyť voda byla úplně všude a věděla co dělá a co umí. Ale já? Seskočila jsem dolů a začala si sbírat malé klacíky na hromádku. Sem tam jsem přidala i nějaké stébla trávy, abych to měla jednodušší, až to budu zapalovat. Tak... Koukla jsem na Niyari a při tom si olízla čumák. "Tak se na to mám nějak... nějak jinak dívat? Nebo tlesknout tlapama?" Zasmála jsem se, přišlo mi to hrozně vtipné!

Dvě dospělačky se chystaly na párty, jo tak nějak jsme teď vypadaly s Niy. Hrdě jsem si to vyšlapovala lesní cestičkou ve své smečce. Bylo to tady skvělé, necítila jsem se v nebezpečí, vzhledem k tomu že tu všude byly pachy vlků. Možná nejen vlků, já neuměla rozeznat pachy, nikdo mě to neučil, takové základní věci! Ptala jsem se na základní věc, což byla i lov, Niyari už lovila zajíce a já při tom trochu posmutněla. "I tak to muselo být super," řekla jsem a při tom na ni koukla. Nás táta vzal mimo hranice a vyprávěl o našich mrtvých předcích a o tom, jaké to bude až umře i on. To bylo... divné. Nechtěla jsem přemýšlet nad tím až otec umře. On tu pro nás bude přece pořád!
Otázky na tělo, Niyari se toho nebála. Jak jsem vypadal před tím? "No, byla jsem černá a měla nějaké světlé místa," vysvětlila jsem. Technicky vzato jsem vypadala jako takový malý čert, přísně. Teď jsem byla hnědá jako hlína či bláto. Což byla na jednu stranu i výhoda, ale na druhou si na sebe nemůžu pořád zvyknout. Ještě jsem se tak moc neprohlížela. "Jo, byli jsme u Wua a pak mi Proužek ukazovala, že se se mnou něco stalo a bylo to." Ani déšť mě nemusel smývat, jednoduše se objevila malá a drobná záře. "Jen jsem zasvítila a nazdar kožichu," zazubila jsem se. V té chvíli jsem byla ale místy vyděšená.
Ohledně magie Země měli magii celá její rodina, ona však zdědila vodu. "Jsi aspoň originální!" Zazubila jsem se na svou kamarádku. "Tak se to naučíš později a všechno doženeš," jásala jsem. Já sama si nedokázala představit, že bych ovládala více magií. Bylo to pro mě trochu víc fantasy. Každopádně Niy mi to vysvětlila, bylo více elementů. "A já mám teda... teda co?" Zeptala jsem se, rudé očka mířila přímo na Niyari. Netušila jsem, jak takový oheň může vůbec vypadat, nebo jak ho vytvořit. Kromě elementů co zmínila může existovat i magie, která ve skutečnosti neexistuje ve formě zvířat. "To musí být krásné!" Zazubila jsem se.
Došli jsme společně až k jednomu paloučku, kde jsem se rozhodla vyskočit na spadlý strom a posadit se. Tady budeme mít ideální místo na trénování našich magií! Mezi tím se ale Niyari ještě zeptala, jak Wu vypadá, ještě ho neviděla. "Je to starý vlk, má šedivou srst a vlastně vypadá jako obyčejný vlk, ale táhne sebou ten obří vozík s věcmi," zapřemýšlela jsem se a nechala se při tom osvítit slunečními paprsky. Bylo to příjemné. "Tak jdeme na to?" Vyhrkla jsem nadšeně a nechala Niyari, ať mi ukáže co umí!

Ťapkala jsem si dál, spokojeně jako želva. Rudé očka, která doslova hltala jakoukoli aktivitu mimo dozor rodičů. Cítila jsem se tak dospěle! Ale svět byl mnohem větší, než jsem si já dokázala vůbec představit. Mezi tím co jsme tak šli jsem si v duchu pohrávala se svým jménem. Solari, Sol, Lari, hmm... potřebuju přezdívku! Zazubila jsem se nad tím, jak jsem si komolila mé krásné jméno. “Za hranicemi? Tam je to moc nebezpečné, je tam spousta zvěře! Která tě může i poranit. Už jsi byla lovit?” Zeptala jsem se zkoumavě. Já ještě nic nelovila, o to víc jsem stála o nějaký takový akční výlet. Kdo by taky nechtěl jít lovit?
Mezi tím už přišel na řadu pan Wu a jeho zajímavý obchod. Ode mě si nic nevzal, ale Niy bylo zvláštní, že mi změnil kožíšek jen tak. “Třeba jsem se mu nelíbila,” zasmála jsem se. Teď mi to přišlo hrozně vtipné. “Magii Země? To musí být pecka!” Zvolala jsem. “A co jsou magie?” Takový malý detail co mi unikl a při tom Niyari ho chtěla strašně moc vyzkoušet. Tušila jsem že každý z nás má jiné oči. Má to snad nějakou spojitost? “Ty takovou magii umíš?” Naklonila jsem hlavu na stranu a s prosíkem na ni koukala.

// Úkryt

Ještě jsem se ohlédla za sebe, abych si byla jistá že nás otec nebo bratr nepronásleduje. Nestalo se tak a já byla nadšená! Byla jsem už velká holka, tak jsem se i cítila. Má kamarádka už byla vepředu a já jí chtěla co nejrychleji dohnat. Ani jsem nekoukala kam šlapu, kdybych vymetla náhodou nějakou kaluž. Naštěstí bylo dneska neuvěřitelně krásně a půda byla vysušená už během rána. Dohnala jsem jí a při tom na ni koukala jako na obrázek. Niy byla přece moje zachránkyně! “Tak já to zkus-“ nedokončila jsem svá slova, neboť Niy mi vytí hned zakázala, abychom nepřivolali tátu. Ohlédla jsem se dozadu a zachichotala se. “Tak dobře, hurá na hranice! Je na nich něco zajímavého?” Vyhrĺa jsem nadšeně a při tom kmitala ocasem sem a tam.
Pozorovala jsem snad všechno! Kromě krásné zeleně tady poletovaly i podivní malí bzučící tvorové. Ihned jsem se vydala jednomu na stopu a vyskočila na něj. Uletěl. Pak se Niy ptala za co jsem si koupila nový kožíšek. “Koupila?” Zopakovala jsem a naklonila tak hlavu na stranu. “Jak koupila?” Zastříhala jsem ušima, nešlo mi to moc do hlavy. “Prostě mi ho dal, já mu neměla co dát.” Řekla jsem smutně. “Já mu měla dát dárek?” Neměla jsem tušení, že se něco takového dělá, jinak bych to samo sebou udělala!