Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsem se s Nyi snažila přemluvit otce k tomu, aby nás pustil ven. Nechtěla jsem strávit celý krásný den zavřená v jeskyni, nebo se bavit o kytkách. To přece nebylo nic pro mě! Když jsem ale navrhla, že když se bude něco dít, zavyjeme, ozval se bratr s tím, že je to hloupé. “Hloupé to teda není!!” Zazubila jsem se škodolibě na svého bratra a vyplázla na něj jazyk. Hloupé tady bylo něco úplně jiného, když zavrhoval něco tak přirozeného pro vlky, jako bylo vytí. Niy naštěstí situaci zachránila a hrdě prohlásila, že výt umí. “Naučíš mě to?” Zeptala jsem se jí a zavrtěla ocáskem.
A co se stalo pak? Dostaly jsme zelenou! S Niyari jsem mohla jít ven zkoumat svět! Naši smečku! Bratr s námi nepůjde, má tady s otcem povinnosti. Tichý zachichotání mi stačilo k tomu, abych si ulevila. “Dobře! Děkuji tati!” Řekla jsem s úsměvem a když sklonil hlavu, využila jsem tu chvíli abych ho olízla po tváři. Rozběhla jsem se i za bratrem, abych ho v rychlosti ještě povalila na zem a poplácala tlapkou po hlavě. “Užíj si to brácho!” Ještě jsem ho stačila v rychlosti perfektně poslintat a pak nezbývalo nic jiného, než vzít co nejrychleji roha. Nechtěla jsem aby si to otec rozmyslel.
Niyari už zamířila ven, proto jsem hned utíkala za mou kamarádkou a teď parťačkou pro veškeré lumpárny. “Hurá! Hurá na lišky!” Zavolala jsem se smíchem, aby se to na poslední chvíli rozlehlo po jeskyni. Neměla jsem tušení jak taková liška vypadá, ale škodolibost mě nějak držela. Mrkla jsem naposledy na tátu ala - neboj se my to zvládneme, a pak už pelášila ven.

// Daén

Nenechala jsem svého bratra na mě dlouho, hned jsem zaujala bojovou pozici a bez milosti ho rafla do tlapky. Neměla jsem tušení, že mám až takovou sílu. Sama jsem tohle nedokázala ovládat, zkrátka jsem jen stiskla zuby a byl oheň na střeše. Bratr začal vyšilovat a šel raději znepříjemňovat život mé nové kamarádce Niyari. Zamračila jsem se a posadila se na zadek. Zvedla jsem svůj pohled, abych se podívala na otce, který zrovna vysvětloval, jak lze změnit barvu. Může za to ten vlk, kterého jsem potkala s Proužkem. Otec byl před tím také hnědý. "Aha!" Řekla jsem a byla nadšená, že jsem dostala barvu právě po mém tátovi. To vyprávění o jeho rodu bylo dokonalé a já tam teď zapadala jako skládačka mnohem víc, než kdejaký můj sourozenec. Takže jsem cítila obrovskou hrdost. Kromě toho můj bratr stále šišlal, každý nemohl být dokonalý, pche. Třeba ho to přejde, kluci jsou zaostalí. Ihned jsem si to zapsala za uši a jen se podvědomě chichotala.
Pak jsem ale s Niyari chtěla prozkoumat les. Otec nám to však nechtěl dovolit a tak se do toho vložila i Niy že budeme jen na území. "Bude to určitě v pohodě tati!" Zazubila jsem se. Nechtěla jsem se nikam vzdalovat, jen jsem chtěla projít své rodiště, to je to tak těžké? "Tak pojď taky ven, kdyby něco tak my... co dělají vlci?" Pohlédla jsem na Niyari a byla trochu na vážkách, co tím chtěl básník říct. "Výt! Kdyby něco dáme si poznávací znamení, abys nás slyšel!" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla při tom ocasem. Tohle byl dobrý plán ne? S Niy se půjdeme jen kousek projít kolem úkrytu, ukáže mi hranice! A kde vlastně až sahá náš domov. A kdyby nás napadl cizí a zlí vlk, nebo nějaké divné zvíře, prostě zavyjeme a otec přisfrčí jak na koni, aby nás zachránil!

Když mi Niy řekla, že mi ukáže naši smečku a les byla jsem nadšená! Pořádně jsem se ještě nestačila rozkoukat, ale moc jsem chtěla. Toužila jsem vidět svůj domov v celé kráse, zatím jsem spíše přežívala. Od teď chci ale plně žít! Další vlče tady bylo, byl to její bratr, Tebeth ho pojmenovala, ale spal. "No, to nevadí, třeba se k nám někdy přidá." Řekla jsem zamyšleně. Třeba na nějaké vlče narazíme ještě cestou. Ale jestli Niy žádné jiné neznala, třeba už tady nebude. Tak, usoudili jsme, že Proužek bohužel nebude ten vlk, co měla namysli má nová kamarádka. "Tak na něj třeba narazíme někdy," zazubila jsem se a zavrtěla ocasem ze strany na stranu.
V tom už tady byl otec, který se snažil vymyslet něco, jak nás zabavit. Dokonce jsem dostala i pochvalu za můj nový kožíšek! "Tak...tak dobře." Už jsem si na svůj nový vzhled i zvykla a tím že mě teď táta ujistil jsem se cítila ještě líp. Hned za ním se trmácel i Arrow, který svíral něco divného v tlamě. "Fuj, jdi s tím pryč!" Řekla jsem, jakmile ho otec lehce pokáral za to, že je ne každé zvíře je bezpečné. Bylo to divné, takové dlouhé a vypadalo to slizky! Zvedla jsem a udělala pár kroků do strany, abych od něj byla co nejdál. Bohužel pro mě se můj bratr rozhodl znepříjemnit mi život. Skočil po mě a lehce začal okusovat ucho. Hned jsem ho kousla do tlapky a zaryla do ní zoubky, abych ho mohla potahat dolů. "Slez ze mě brácho!" Řekla jsem, mé uši byli přece posvátné! Jen tak někdo za ně nemůže tahat!
Zavrtěla jsem se a ustoupila kousek od něj. Pohlédla jsem na Niyu a pak na otce, který nás nechal projevit se, abychom vymysleli něco zábavnějšího. "Tati, Niyari by mi ráda ukázala les, jen smečku! Může?" Zeptala jsem se zvědavě a zastříhala při tom oušky. Byla to přece dcera alfy! Musela vědět co a jak. Kromě toho můžeme pokračovat i v rozhovorech o funkcích a celkově smečce! Moc jsem se na to těšila. "Můžeme jít?" Zeptala jsem se a při tom na něj zamrkala svými rudými očky. Jestli půjdou s námi, kdo ví, ale chtěl jsem nakouknout do lesa když to vypadalo na krásný slunný den! "Prosím! Tati koukni ven, dneska bude krásně! Žádná bouřka, jen na chvíli." Žadonila jsem a při tom skočila na tátu předníma tlapkama, abych mu byla 'blíž' a mohla tak i 'blíž zamrkat'.

Viděla jsem toho spoustu v ten jeden významný den. Proužek mě provedla po ostrovech, jako by jí to patřilo. Sice nemluvila, ale perfektně dokázala komunikovat prostřednictvím grimas a ukazovátek. Niy nevěděla, co je to most, popravdě se to hodně těžko popisovalo. Hledala jsem slova, které by mi mohla pomoci. "Most je... když máš sráz, hodně velký sráz, který nesejdeš, dole je většinou voda. Tak most je udělaný z takových drobných dřev, po kterých chodíš. Je to svázané takovými liánami, není to úplně bezpečné, ale projít se to dá!" Řekla jsem a usmála se. Já na to vzpomínala celkem nerada, kór když jsem tam vlastně málem spadla. Kdyby nebylo Proužka, už bych byla někde pod kytičkama zahrabaná. "Ale spolu se tam někdy podíváme!" Zazubila jsem se, chtěla jsem tam Niy vzít, ale zatím to nešlo. Jsme moc malé na nějaké takové cestování. A nejspíš bych tam sama ani netrefila. Když jsem Niy vyprávěla o tom, co jsem všechno zažila, záviděla, ona byla jen tady. "Ty se máš," řekla jsem a záviděla já jí tohle. "Být doma, kde se cítíš jako doma, zjišťovat kouty domova! Můžeš mi tady ukázat jak to vypadá! Já jsem toho moc nenachodila." Řekla jsem, ale třeba až ráno.
Údajně její máma ví, že tady bydlím, ví všechno. Pochybovala jsem o tom, neboť já alfu snad nikdy neviděla. Technicky vzato jsem viděla jen opravdu málo zdejších vlků. "A ty znáš ještě nějaké vlčata?" Zeptala jsem se Niy, bylo to skvělé tady mít někoho k sobě! Proužek byla o něco starší, ale Niy mi byla mnohem blíž! A třeba jich je tady víc, kromě hromady sourozenců z mé strany. "Páni! Takže takový práskač jo?" Zasmála jsem se z plna hrdla, vlastně by se mi to líbilo. Držka bych na to nejspíš byla. Průzkumník zněl dobře! "Ty to doženeš," řekla jsem na to, že jsem toho viděla víc než ona. Nebylo o co stát, stejně jsem si toho moc nepamatovala. Pak jsem se ale zarazila, nad jednou informací. "Kdo je vlk co nemluví? A jaký trénink?" Ihned se začala vyptávat na Proužka, ale ta mi žádný trénink přece nedávala. "Proužek mě jen vedla přes ostrovy... a bydlí ve smečce ve Zlatém lese, je to ještě vlče trochu větší." Řekla jsem zamyšleně a zamračila se. Nedávala jsem si nejspíš dvě a dvě dohromady.
Byla jsem hysterická co se týkalo mého otce. Přišla jsem si ve své rodině cizí díky mému kožichu, který se změnil. Otec si mě k sobě přitáhl a ihned začal vysvětlovat, co to znamená. Navždy budu jejich dcera, nebudu cizí, takže jsem se ani tak cítit nemusela. "T-tak dobře," vykoktala jsem smutně a svěsila i tak hlavu. Bylo to moc informací na mou malou bolavou hlavu. "Ale jsi živý! A já taky!" Takže nemusel umírat, což byla dobrá informace pro nás všechny. Otec tady bude žít určitě ještě hodně dlouho, i když díky počtu vlčat, který měli nevím nevím jak přežije pubertu. Otec nakonec rozhodl, že spát nepůjde, jeho nálada se měnila z minuty na minutu, nabídl nás, že nás něco naučí. Podívala jsem se na Niyu. "Byliny? A jsou jedlé?" Naklonila jsem hlavu na stranu, jestli to nebylo jedlé, nebo srandovní tak v tom případě chci dělat něco jiného! A v tom okamžiku jsem hravě skočila po mé kamarádce Niy, už jsem to byla zase já.

Zamrkala jsem a snažila se uklidnit, což se mi i dařilo. Boule na hlavě mě ovšem stále neskutečně tlačila a bolela zároveň. Zastříhala jsem ušima a přemýšlela, jestli je Zlatý les daleko. "Jak se to vezme, jsou dvě cesty!" Vyhrkla jsem nadšeně a zamávala při tom svým ocáskem, který připomínal spíše štětku od záchodu momentálně. Byl v růstu, heh. "Buď je hrozně daleko a vede k němu hodně nebezpečná cesta přes jeden vratký most, co se hýbe ve větru! A nebo je zase blízko, ale musíme přes portál, který je na vrcholu jedné nedaleké hory! Ten nás dostane na druhý ostrov!" Zazubila jsem se nadšeně, že jsem o tomhle mohla Nyi říct. Konečně něco, co ona nevěděla a já se mohla angažovat. Bylo to skvělé něco vědět a podělit se s tím. Jako nějaká bojovka!
Když jsem se ptala na to, kdo je její maminka, byla to vůdkyně smečky. Ihned jsem začala žasnout, to musí být skvělé být potomkem takového mocného vlka! "Páni! Tu jsem asi ještě ani neviděla, možná ani neví že existuji," řekla jsem trochu smutně, budu si muset napravit trochu reputaci. A Niy se jednou chtěla stát smečkovým průzkumníkem. Naklonila jsem proto hlavu na stranu. "Průzkumník? Co to znamená?" Byla v zácviku, takže se o všem teprve učí. Ale mě nikdo k ničemu nevedl, aspoň zatím.
Pak jsem dostala poměrně obsáhlý obrázek o tom, co je to smečka a jak to v ní chodí. Smečka měla svou stupnici, na které byla založena. "Páni! Tak to já chci být taky něco!" Vyhrkla jsem a při tom vyskočila do vzduchu. Jakožto ale nejnižší jedinci, pardón skoro nejnižší jsme se museli učit. "A jak se učíš být průzkumníkem? A jsou ještě další funkce?" Vyzvídala jsem, potřebovala jsem vědět všechno! Ale průzkumník se mi taky moc líbil, klidně bych ho dělala taky! Dostat se ven a nebát se.
V tom do místnosti ve které jsme byli vtrhl otec. Jeho tvář byla kamenná, rozzuřená. Sklopila jsem uši do stran, přikrčila se k zemi a začala lehce couvat. Div jsem se strachy nepočůrala. "Já už jsem Vás nemohla najít!" Vyhrkla jsem a při tom se rozjel ten největší hysterický řev, jaký jsem snad kdy zažila. Kecla jsem si na zadek a slzy z očí jen třískaly do všech stran. Ten fakt, že jsem se svou nově nalezenou kamarádkou Proužkou obešla prakticky celý ostrovy jsem si ale nechala pro sebe. Už jen z toho důvodu, že jsem říkala, že jí jdu ukázat jen "náš les", ale my to vzaly přes horní dolní. "Já nechtěla!" Brečela jsem dál, kromě toho mě mrzel i fakt, že otec se ani nezmínil o mém ultra novém zbarvení! "Tati já potkala starého vlka! A on... on mi udělal tohleee, vůbec se vám nepodobám. Ty nejsi můj táta? A máma není moje máma? Protože ani jeden z Vás nemá takovou barvu jako já. To když změním barvu kožichu znamená, že už nebudu patřit do naší rodiny?" A začalo nové kolo brečící hromádky neštěstí. Tlapkama jsem se snažila chytnout kusy kůže na břichu a natahovala si tak svůj kožich, jako bych z něj chtěla vyskočit. Docela změna oproti černé, nebo ne?
Niy tady byla jako páté kolo u vozu. Otec byl naštěstí unavený a zmínil se o tom, že si máme hrát samy, ale nesmíme jít ven. Utřela jsem si další slzu a zamířila, ač přikrčeně k Niy. "Co bys chtěla hrát?" Zašeptala jsem směrem k ní, ale přesto jsem se krčila u země. Dokud otec nebude plně spát, asi mě to jen tak nepustí.

Roztřesený pohled, který jasně napovídal, že není vše tak jak má být mi i nadále zůstával na tváři. Naštěstí mi to ale vlčice vynahrazovala slovy, které mě pomalu donucovali k tomu vzpomenout si, kdo vlastně jsem. Boule na hlavě mi stále nechtěla splasknout, ale vzpomínky se mi vracely. "Netypické zbarvení?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Jo, otec měl možná trochu jiné barvy, než všelijací vlci, a matka měla také nějaké háky. "Asi jo," pokrčila jsem rameny, ale mě to přišlo víceméně přirozené. Vlčice přede mnou naopak byla zvláštní v tom, že její odstín srsti byl jen v jednom nádechu. Měla jen jednu barvu.
Docela mě uklidnila a tak jsem se na malou chvíli usmála. "Tak budu doufat, že mě najdou," řekla jsem a lehce mi pookřála tvář. Ta představa, jak konečně uvidím otce a matku a můžu být zase v klidu a pořádku. Vlče se představilo jako Niyari, měla dobré jméno, to si určitě zapamatuji velmi rychle!
Ptala jsem se na Proužku, ale Niyari o ní bohužel nic nevěděla, ani o lese kde žije. Já už ten les vidět mohla, ale sama bych tam netrefila. "Tak se tam někdy můžeme podívat!" Zazubila jsem se a brala to jako takovou bojovku, až budeme samo sebou velké. Času na prozkoumávání máme dost. "A tvá máma je kdo?" Zeptala jsem se, jako bych tady snad někoho znala. "Já se tady moc nevyznám... neznám nikoho, kromě mé rodiny. Ani nevím jaké má smečka pravidla." Řekla jsem trochu smutně. Bylo mi líto, že se mi tohle jaksik vyhlo a já si tak nemohla být jistá prakticky ničím.

Utřela jsem si do tlapky další slzu, nervy mi pracovaly o sto šest. Nedokázala jsem se na nic soustředit a takhle to být nemělo. Vždyť jsem měla být jednou velká vůdkyně! Rozhodná, nebojácná! Ale teď jsem ostuda, takhle mě nikdo nesmí vidět. Hlesla jsem smutně, ovšem můj vzlykot byl víc než jeden velký rušivý element. Schovávala jsem se v nějaké místnosti za kamenem. Tu se ale objevila vlčice, pro mě absolutně cizí. Nebyla to ale tak úplně vlčice, jako spíše vlče, trochu větší než já. "A-ahoj, kappa páru?" Vykoktala jsem a frkla. Sopel jsem se snažila nasát zase zpátky do sebe, ale občas mi nějaká ta bublina v tom afektu uletěla. Co je to kappa pár? Tím, že jsem měla společnost jsem se snažila trochu více se uklidnit. Neznámé vlče se vyptávalo, jestli mi něco není, zavrtěla jsem hlavou. "Já.. já spletla jsem si rodiče a teď, teď nevím kde jsou." Vyhrkla jsem ze sebe, rudé zasklené očka hleděla do oček vlčete přede mnou.
Postavila jsem se a trochu oklepala, ale i tak jsem byla celkem dost mimo. "Já jsem Solari," představila jsem se a zkoumavě si jí prohlížela. "Jsem z téhle smečky, ale nikdo z rodiny tady není." Řekla jsem smutně. "Nevíš kde jsou?" Takový malý detail, že chudák vlčice nemohla absolutně tušit, jak moji rodiče vůbec vypadají. A vzhledem k tomu, že jsem nepřipomínala ani jednoho z rodičů jsem byla jeden velký otazník. "Neznáš Proužek? Taková světla vlčice s proužky, neumí mluvit... bydlí v lese plném zlatých stromů." Zeptala jsem se na mou jedinou kamarádku, kterou jsem v životě měla.

Těkala jsem pohled po matce i po otci. Bylo vidět, že jsou rádi, že mě vidí. Otec dokonce navrhl, že se po mých sourozencích půjdeme podívat! Což jsem byla úplně nadšená. A tak jsem se pomalu zvedla, abych s nimi mohla jít ven.
Čím víc jsem ovšem postupovala, tím víc mi něco nesedělo. Záblesky a obrázky z minulosti se lehce lišily od reality, která tady byla. Počkat... to není... to není táta. Uvědomila jsem si, že mu přece jenom nějaká ta věc na zádech chybí. A otec měl dvoubarevné oči přece! Byl to jen letmý záblesk, ale přesto pekelně silný. Nastražila jsem uši dopředu a při prvním okamžiku jsem uskočila do strany a schovala se za nejbližší kámen. Bylo vidět, že tihle dva si velmi dobře rozuměli, takže ani nepostřehnou že jsem zmizela.
Vystrčila jsem hlavu ven, abych se ujistila, že jsem je nechala dojít dostatečně daleko. Co teď? Smutně se mi kutálely slzy z oček. Vrátila jsem se zpátky do jeskyně. "Haló?" Zvolala jsem smutně a utřela si ubrečenou tvář do přední tlapky. Byla jsem zase sama, moji rodiče tady nebyli. Začala jsem i pochybovat, jestli v tomhle lese vůbec žijí. Schovávala jsem se za skálou, přes úkryt se nesl jen vzlykot a moje tragicky smutná nálada.

Koukala jsem na svého "otce" pohledem, který byl naprosto fascinující. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, och byl to přece fešák! A tím že mě našel mi ukázal, že mu na mě záleží. I přes to jak moc mě hlava třeštila a ta boule nabírala na obrátkách, že za chvíli bude větší jak celá moje hlava, meh. Jakmile řekl, že je to můj otec, ihned jsem mu skočila po krku, abych ho mohla obejmout. "Tati moc si mi chyběl!" Řekla jsem a tentokrát se mi po tváři začali kutálet slzy dojetím. Spadl mi kámen ze srdce, byla jsem doma a v bezpečí, co víc si přát? "Já byla..." Když jsem přemýšlela, hodně to bolelo. Ne jen fyzicky, ale i psychicky. "Byla jsem venku," zamumlala jsem a nemohla si vzpomenout, co se vlastně dělo. Měla jsem jen mžitky bílé tygrované vlčice, se kterou jsem byla naposledy.
Padla další otázka, mé mozkové buňky se začínaly pomalu a jistě zahřívat. Když mě otec vyzval ke kvízové hře, ihned mi zajiskřilo v očích. Teď ho dostanu! "Mám! Je bílá a má černý pruhy! A neumí mluvit a říkám jí Proužek!" Perfektně vystižený obrázek cizího vlčete ze Zlaté smečky, se kterou jsem měla tu čest strávit nějakou chvíli. Stále jsem to měla ale v mlze, detaily mi unikaly jedna za druhou. Procvičit jména? Hmm... Matně jsem si pamatovala o mém rodokmenu, když nám to otec vysvětloval. Že máme v rodině nějaký dar, že se nějak jmenujeme a tak, ale... "Hromada sourozenců! Hromada! Kde jsou? Umřeli? Jsou mrtví? To musíš udělat další tati! Já nechci být jedináček!" Vyhrkla jsem a kecla si na zadek, slzné koutky byly v plném proudu, tentokrát jsem brečela steskem. Slzy se doslova rozběhly do všech stran, div pode mnou za chvíli nebude potok.

// Forest

To houpání mě uspávalo, ale zároveň i neustále budilo. Neměla jsem chvíli klid, hlasy které mluvily mi nebyly nijak povědomé. Podvědomě jsem cítila, že tohle není úplně ideální pro někoho jako já. Jediné co jsem chtěla bylo najít mou rodinu, kterou jsem nechala někde ve světě. Touha je najít byla obrovská, ale zmatenost si vybírala svou daň.
Oči jsem pomalu otevřela a nechala tak rudé oči prohlédnout okolí. Viděla jsem vlčici, tmavou, ihned mi probleskla v hlavě dobrá vzpomínka. Máma. Když jsem pohlédla dolů, viděla jsem tlapy, jedna z nich připomínala otce. Pobourané vzpomínky se míchali s přítomností a mě nenapadlo nic lepšího než - "Máma!" Vyhrkla jsem a upřela pohled na černou vlčici. Byla mámě podobná, tudíž jsem si jí přivlastnila jako vlastní. "Tati ty jsi se pro mě vrátil? Jsi nejlepší!" Dojetím se kutálely slzavé hráchy po tváři. Začínala jsem přicházet k sobě, ale jasné bylo jedno, ta rána do hlavy nebyla jen tak obyčejná. Vzpomínky se mi pomíchaly a může trvat i pár dní, než se vrátím tam, kde mám být. Každopádně nijak mi to v tuhle chvíli nevadilo, cítila jsem se u svých "adoptivně podobných rodičů" v bezpečí. Nadšeně jsem vzdychla, našla jsem je. Nebo oni spíše našli mě. Ujela mi jedna zajímavá myšlenka. A kde je hromádka sourozenců? Rozhlížela jsem se, proč jsem se nesla jenom já?

Mé já, které narazilo do stromu a po té jsem se skácela jako padající hruška ze stromu stále spalo. Možná to na jednu stranu bylo dobře, byla jsem vyčerpaná po tom všem, co se stalo. Nervy mi pracovaly, ale jakmile jsem narazila o strom všechno bylo pryč. Zůstalo jen černo a... zima. Myšlenky se vypařily a veškeré pocity také.
Trvalo to, než se mé bezvědomí pomalu a jistě začínalo ztrácet. Netušila jsem, kde jsem ani s kým. Když jsem pomalu rozevřela oko, viděla jsem jen houpající se mé tlapky ve vzduchu. Sem tam jsem zahlédla šmouhu ve tvaru dvoubarevných předních tlap. Skápla mi slina z koutku, která lhostejně spadla na deštivou zem.
Pohled jsem neudržela dlouho a opět se mé oči ponořily do tmy, dobrá zpráva však byla, že tentokrát jsem usla dobrovolně. Ani mi nevadilo, že mě někdo nese - někdo neznámý. Bylo mi všechno jedno, nabírala jsem síly, aby můj panický strach mohl propuknout na sto procent. Aneb - nemám rodinu, táta je někde pryč a mámu jsem taky dlouho neviděla. Pytel se sourozenci byl prosetý někde ve světě a já je toužila všechny najít. Ovšem na pořadu dne v tuhle chvíli byla jen jedna věc, trochu více si uspořádat hlavu a zorientovat se v tom co se právě teď děje.

// Houpající se tělíčko v Zinkově tlamě směr úkryt

Hned dalších několik slz se mi kutálelo po tváři. Nos jsem měla plný sople, očka se blýskala na míle daleko. Schovávala jsem se v křoví, ani jsem nespala. Místo toho se na nás valila bouřka. Kde.. kde všichni jsou? Chtěla jsem mámu, chtěla jsem tátu. Místo toho jsem byla ve smečce úplně sama. Ztratila jsem otce na mé výpravě, ale Sill mě naštěstí zavedla zpátky domů. Což bylo z velké části opravdu štěstí, ale na druhou stranu... byla jsem tady bez sourozenců, bez dozoru. Tohle nebylo nic pro mě.
Ač jsem se snažila hrát tvář velké slečny, za oponou se schovávalo bojácné vlče. S úderem blesku jsem vyskočila ze svého křoví. "Boj-bojím!" Vykoktala jsem a s plnou parádou a deštěm za prdelí jsem se rozběhla pryč. Běhala jsem po lese jako splašená, za malou chvíli celá promočená a ubrečená. Potřebovala jsem se trochu více uklidnit, ale to se stane až narazím na známou tvář. Ta se mi bohužel vyhýbala.
Netušila jsem, kam jít hledat mé rodiče, v hlavě jsem měla dokonalý zmatek, že bych v tuhle chvíli netrefila vůbec nikam. Bouřka na mě směřovala ze všech stran a já tak pokaždé změnila směr mého běhu. Tohle bude určitě dlouhý a nezáživný den. Z nosu mi vyletěl další chrchel sople, za chvíli jsem už ani na cestu neviděla. Způsobilo to ten fakt, že jsem nabourala do stromu a svalila se v tu chvíli na zem. Nad hlavou jsem měla jen ty srandovní hvězdičky a za chvíli upadla do krátkého kómatu.

Postovaná 28
// Les Alf

Trmácela jsem se z lesa jako jedna hromádka neštěstí. Opustila mě má jediná kamarádka tam venku, byla skvělá a mě bude moc chybět. Utřela jsem si o packu stékající slzu. Ucítila jsem hranice lesa poměrně rychle, takže jsem se snažila sebrat, aby mě v tomhle stavu nikdo neviděl. Táta je na louce s bratrem, máma už bude doma? Zajímala jsem se, ale odpovědi se mi nedostalo. Místo toho jsem ve vzduchu cítila poměrně velké množství pachů, ale sama je neuměla rozeznat.
Sklesle jsem si zalezla do nejbližšího keře, ve kterém jsem shodou okolností našla noru. Nacpala jsem tam svůj zadek a stočila se na jeho vchodě do klubíčka. Tady jsem se cítila aspoň trochu bezpečně. Potřebovala jsem si po náročném výletě odpočinout, ale také urovnat myšlenky. Těšila jsem se, že zahlédnu někoho z mé rodiny, ale to může chvíli trvat. Proto jsem se veškerý smutek snažila vyvést pomocí spánku.
Sledovala jsem své běžovo-hnědé tlapy. Je to takový nezvyk. Přežvýkla jsem si sliny, které se mi tvořily z ničeho nic v tlamě. Měla jsem spoustu zážitků, úsměvných nad kterými jsem se pozastavila. Vzpomínala na Proužka a na to, v jakém krásném lese žije. Musím se tam co nejdříve vrátit, je to moje kamarádka. A u téhle myšlenky se mi také podařilo spokojeně usnout.

Postovaná 27
// Ostří zrak

Vběhla jsem mezi stromy a zpomalila. Tady už to k hranicím byl jen malý kousek, naše dobrodružství je pomalu a jistě u konce. Smutně jsem se ohlédla na svou kamarádku. "Tak tady to je! Cítíš to? To jsou naše hranice." Řekla jsem a vysvětlila ji existenci mojí smečky. "Doufám, že se brzy uvidíme, budeš mi moc chybět. Nechceš tady zůstat?" Zeptat jsem se musela, nedalo mi to. Smutně jsem sklopila uši a při tom světlou vlčici objala.
Tohle je má nejlepší kamarádka a já nesnášela loučení, věděla jsem ale, že domů už teď trefí.. Zažili jsme spoustu nočního dobrodružství a je ode mě nefér, abych jí tady držela. Slzy v očích jsem neudržela, fňukla jsem. Musím se zeptat táty, kdy nejdřív můžu do lesa Alf. Nebo se tady objeví Proužek a vezme mě pryč! Doufala jsem, že tohle se tak stane. A já nebudu hnít v Daénu navždy.
Teď když jsem věděla o existenci tolika nových věcí je pro mě Daén opravdu, ale opravdu malý. Olízla jsem Proužka po tváři na rozloučenou. Posadila se a vyprovodila jí pohledem, teď to budu mít těžké. Vzlykání jsem si nechala, až Proužek odešla. Jakmile se stalo, zvedla jsem zadek a pomalu začala parkovat v Daénu.

// Daén

Postovaná 26
// Nejvyšší hora

Běžela jsem dál, z hory to šlo celkem rychle, až jsme se dostali k celkem nebezpečnému úseku. Trochu vyděšeně jsem hleděla na roklinu, u které stačilo jen kousek a já bych nejspíš spadla. Proužek určitě takové věci znala, takže jsem nepochybovala o tom, že dá na sebe pozor. "Už tam skoro budeme, tady to znám!" Těšila jsem se tak strašně domů, že jsem nemohla už vydržet.
Jakmile se mé nohy ocitly na známé louce, ihned započala moje výprava. Čmuchala jsem a čmuchala až jsem našla tu stopu po které jsem prahla. "Pojď Proužku!" Vybídla jsem jí nadšeně a při tom se rozběhla přes celou pláň. Otec s bratrem tady ještě stále byly. "Tati! Tati dívej mám kamarádku! Ukážu jí les!" Zazubila jsem se a proletěla kolem mého otce a bratra jako torpédo číslo jedna. Proletěla jsem otci pod nohama a pelášila si to k siluetě lesa.
Tam jsem to znala už o něco lépe. Nadšení mě neopouštělo. "Třeba se ti tady taky zalíbí Proužku!" Zazubila jsem se na ni. Byla o něco rychlejší ale nechala mě ať běžím první. Nejspíš to bylo i tím, že nevěděla kudy kam. Aspoň jí tímto ukážu takovou perfektní novinku. Čím blíže jsme byli ale k lesu, tím víc smutnější jsem byla. Až jí to ukážu... odejde. Objevila se mi malá slza v rudých očích. Takhle jsem to zrovna nechtěla. Zhluboka jsem se nadechla a třepavou bradou vstoupila do lesa.

// Les Alf