Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 25
// Sněžné tesáky

Tahala jsem už nohy za sebou, vkročila jsem na skalnatý povrch. Otevřela jsem oči a byla zase tma, světlo jsem nechala za sebou. "Páni, co se to stalo?" Vyhrkla jsem vyděšeně a ohlédla se. Jako by podnebí tady bylo úplně jiné. Vyděšeně jsem vykulila oči, Proužek byla přede mnou, ihned jsem jí letěla obejmout, abych věděla, že je opravdová a jen se mi nezdá. "To jsme mohli jít tudyma před tím?" Řekla jsem, když jsme se na té velké hoře rozhlížela po okolí. V dálce jsem viděla velký ostrov se zlatými listy, tam jsme přece byly! "Tak proč jsme šli přes ten most?" Zvědavě jsem nastražila ušiska a zasmála se. Tohle byl celkem dobrý fór, kdybych věděla že můžeme chodit tady přes tu věc, určitě bych jí využila mnohem raději.
Zařadila jsem se vedle Proužky, teď mi to tady bylo trochu více povědomější. "Tady to znám! Pojď ukážu ti to!" Zazubila jsem se a zavrtěla při tom ocasem. Vybídla jsem jí zase k běhu, kdo by to byl řekl, že vlčata mají tolik energie? "Půjdeš pak zpátky do svého lesa?" Zeptala jsem se celkem smutně. Třeba bych jí mohla ukázat Daén, určitě by se jí tam taky líbilo! Nechtěla jsem takhle hnedka ztratit svou kamarádku, jedinou.

// Ostří zrak

Postovaná 24
// Zlatý les

Po boku mé kamarádky ta cesta byla mnohem lepší. Přemýšlela jsem o tom, jaké by to bylo, kdybychom žili spolu. Měli krásný les, ach jak já jen mohla závidět. Ale Daén nebyla žádná žumpa, taky to tam bylo na úrovni. Jen jsem tam neměla žádné kamarády. Sourozenci taky nebyly žádná velká výhra, nebo jsem s nimi ještě neměla tolik zážitků. Nechtěla jsem se tím teď trápit, užívala jsem si společnost Proužka co to jen šlo.
Polkla jsem nasucho, už se mi hodně stýskalo, chtěla jsem někoho potkat. Někoho z mé rodiny, aby mi řekl, že je všechno v pořádku. Škrábala jsem se do prudkého kopce. "Kde bereš tu kondičku?" Už jsem nemohla. Byla jsem si jistá, že až dojdu domů, aspoň týden nevylezu ven! Dobře, to jsem trochu přeháněla, ale měla jsem v plánu lenošit. Nic jiného. "Doufám, že i ty mě někdy navštívíš! Ukážu ti celý Daén!" Vyhrkla jsem nadšeně. Když jsme došli k podivné věci, nedůvěřivě jsem se zašklebila.
Proužek vypadala v pohodě, jen jsem měla dávat pozor. Šla první, do toho světla a už tady nebyla. Zmizela. Poskočila jsem na místě sem a tam. "Proužku?" Volala jsem, ale nikdo se neozval. Jasné světlo dávalo najevo, že je tady něco špatně. Zavřela jsem oči a vkročila vpřed, byla jsem zvědavá co se stane. Snad nespadnu někde z velkého kopce, už i tak jsem z mostu měla hrůzostrašný zážitek.

// Nejvyšší hora

Postovaná 23
// Začarovaný les

Vběhli jsme do lesa obě společně, zábavně jsem se chechtala. "Tady to je krásný!" Vyhrkla jsem nadšeně a vrtěla při tom ocasem. Podle nadšení, jaké měla Proužek jsem poznala, že jsme u ní doma. Zavedla mě lesem a ukázala i hranice, které jsem poznala. Sídlila tam smečka a tam také Proužek bydlela. "Páni, tak aspoň vím kam mám jít až tě budu hledat!" Řekla jsem jí s úsměvem a vrtěla ocasem. Teď jsem si ale nemohla žádnou velkou návštěvu dovolit. Otec by mohl totiž dostat infarkt. A já byla takhle pryč úplně poprvé, bála jsem se co mi na to poví, i když jsme byli pryč sotva chvíli. No, co se dalo dělat. "Určitě za tebou někdy přijdu, jen.. jen se musím domluvit s otcem, určitě nebude proti!" A kdo ví, třeba se jednou rozhodnu žít tady i s Proužkem. "A třeba tu někdy budu žít s tebou! Ve smečce co bydlím nemám žádné kamarády.. tady by to mohlo být lepší!" Zajásala jsem, ale to vše bylo ve hvězdách. Pochybovala jsem o tom, že by mě rodiče teď pustily jít bydlet jinam. Nechtěla jsem dělat zlou krev, kór když v našem rodě bylo dědictví.
Nemusela jsem se ani ptát na cestu zpátky, vypadalo to, že to Proužek pochopila a ukáže mi cestu kde najdu svého otce. "Páni, závidím ti tvůj život, musíš ho mít tak krásný!" Zazubila jsem se, na takovém krásném místě proč taky ne? Třeba se jednou budu mít aspoň z půlky tak dobře, jako ona!

// Sněžné tesáky

Postovaná 22
// Kvetoucí louka

Už mě bolely nohy u samotného zadku. Kolik jsme toho tak prošli za tuhle noc? Spoustu. A teď jsme ještě ve formě hry hnaly srnu před námi. Byla to opravdu zábava. S úsměvem jsem se vrhla na ni, ale bohužel utekla, co se dalo dělat. "To bylo super!" Zazubila jsem se. "Ale nechytli jsme ji," neměli jsme taky žádnou šanci. Zhluboka jsem se nadechla a trochu zpomalila.
Proužek se valila dál, k nějakému fialovému lesu. Se zájmem jsem si prohlížela koruny a úplně nevnímala, že ty stromy se mohou hýbat. Ani by mě to nenapadlo, takže jsme byli neustále v pohybu tak jsem na to přijít ani nemohla. Ale mělo to podobně temnou atmosféru, jako ten tmavý les, přes který jsme utíkali. Proužek mezi tím upozornila na kraba ve vodě. "Ten je ale divný," zasmála jsem se, ztratil se nám ve vodě. "Je jich tady víc?" Nejspíš ano, možná bydlí ve vodě. "Lovila jsi někdy něco ve vodě? Já ani plavat neumím," posmutněla jsem. Zatím mě to nikdo nenaučil, to byla ale ostuda. Ale co se dá dělat. Spolkla jsem veškerou svou hrdost a tlapou dupla na tvrdou zem.
Nechtěla jsem být smutná, proto když jsem viděla na tváři své kamarádky zaujatost a radost, zvedla jsem hlavu. S úsměvem jsem se dívala na les, který měl také opravdu divné listy. "Dáme si závod?" Proužek měla výhodu, delší nohy, ale určitě jsem to jako hru chtěla vzít. Proto jsem se ihned rozběhla do toho lesa!

// Zlatý les

Postovaná 21
// Hraniční pohoří

Zamyšleně jsem se dívala na Proužku, trochu nepřítomně. Byla jsem adoptovaná, nebo ne? Proužek ihned vrtěla hlavou v nesouhlas, tohle mi říct asi nechtěla. "Snad mi to třeba otec vysvětlí," nepochybovala jsem o jeho informacích, jen ho zase najít. Kdo ví jestli na mě ještě s bratrem stále čekají. S bratrem, který měl taky vadu řeči - nebo spíš vadu na mozku, protože skoro v půl roce stále neuměl komunikovat na úrovni. No, povzdychla jsem si, šli jsme zase dál.
Došli jsme až na nějakou louku, zvědavě jsem se rozhlížela. Chválila při tom Proužka za její magii. "Já s magií neumím vůbec nic, ani nevím jak to funguje." Vysvětlila jsem své dobré kamarádce. Jakmile jsem se zeptala i na jiné kamarády, jen zavrtěla hlavou a položila tlapku na mou hruď. Já byla její kamarádka, což se mi hrozně líbilo. "Ty jsi moje nejlepší kamarádka!" Zazubila jsem se na ni.
Ťapkala jsem si to dál, vepředu jsme měli nějaký les. Ale já uviděla něco mnohem zajímavějšího! Byla to srna! "Ó, dívej!" Vyhrkla jsem a nadšeně se za ní rozběhla. Ta nás zmerčila prakticky hned a začala utíkat. Líbilo se mi jak zdrhá, ale byla opravdu velká, takovou ani ulovit sami nemůžem. Každopádně jsem to využila k příležitosti se trochu proběhnout a štvát zvěř přede mnou, která nám za chvíli stejně uteče.

// Začarovaný les

Postovaná 20

Snad mě poznají, aspoň tak jsem to pochopila ze slov Proužka, nebo spíš grimas. "No dobře," každopádně mi nešlo do hlavy, proč jsem byla hnědá když nikdo z mých rodičů takový není. Zastříhala jsem ušima a zvedla při tom hlavu. Proužek na mě ukázala, zase. To že nemluvila bylo pěkně na prd! Teď by se mi pár slov celkem hodilo, neboť to nedávalo smysl. Až... po chvíli. "Cože!?" Vyhrkla jsem a při tom dala obě tlapky na hruď. "Myslíš, že mě adoptovaly?" Vykulila jsem oči. Co když nejsem jejich? Jen jsem v mládí nasála jejich pach a teď jsem.. nějaký podvrženec!
Vyděšeně jsem dýchala, až po chvíli mi došlo, že jsem se ptala na magie a Proužek mi to důkladně ukazuje, co dovede. Její magie byla očividně vzduch, její vzduchová bublina vypadala fakt cool. "Páni! Ty umíš s magií!" Vyhrkla jsem nadšeně a při tom pootevřela tlamu úžasem.
Nakonec jsme se domluvili, že budeme pokračovat, čas se nám krátí. Za chvíli bude ráno a já nechtěla, aby si o mně otec dělal starosti. Proto jsem zvedla teda zadek od země a měla ještě spoustu otázek. "Máš ještě nějaké kamarády?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu směrem k ní, abych lépe slyšela.

// Kvetoucí louka

Postovaná 19

Byla jsem vyděšená, to se děje takhle normálně? Že Wu změní dokonale barvu kožichu? Proužkovi se to líbilo, možná víc než ten kožich před tím. Já si tím nebyla jistá, ta barva byla jiná, teď jsem byla jiná. Hnědý kožich s béžovými odznaky. Nejistě jsem se znova přiblížila k vodě, abych se prohlédla. "Budu si muset zvyknout," ani jeden z mých rodičů nebyl hnědý, tak co je tohle za fór? "Co když mě rodiče nepoznají?" Vykulila jsem teď oči. Ty jediné mi zůstaly rudé. Jinak se všechno kompletně změnilo.
Sourozenci měli převážně na sobě černou, proto jsem tam i já tak hezky zapadala. Ale teď? "Nikdo v rodině není hnědý," dodala jsem směrem k Proužku, abych jí oživila mou situaci. Sledovala jsem jí, její výraz vypadal stále tak hravě a vesele. Je to divné. Mlaskla jsem a nechala to být. Proužek se vydala na cestu zase dál. Asi to tak mělo být.
Šla jsem za ní, abych se vedle ní zařadila. Byla to opravdu hodně dobrá kamarádka. Byla jsem ráda, že jsem jí našla. "Wu tam měl spoustu věcí a asi umí i spoustu věcí. Mluvil něco i o magiích, víš co to znamená?" Zeptala jsem se jí. Mě to bylo trochu záhadou. Zatím jsem se do světa magie moc nedostala, spíše vůbec. Otec mě od toho všeho držel důkladně a daleko.

Postovaná 18

Sedla jsem si na zadek a začala jsem přemýšlet o tom, co mi Wu mohl dát, když mi to má změnit celý život. Od počátku věků až do teď. Prohlížela jsem si tlapky, žádný fešný náramek jsem nedostala. Proužek se mezi tím rozhodla jít taky prozkoumat vozík Wua a tak jsem jí nechala. Spíše jsem se jen rozhlížela a užívala si výhled, který jsme měli.
Pak byla Proužek vážně divná. Nejenže něco žvýkala, nejspíš dostala nějaký bonbon od Wua, ale.. ukazovala na mě a já netušila co to znamená. "Co je?" Nedávalo mi to smysl a zavrtěla jsem hlavou. Netušila jsem, kde se stala teď chyba. Ale táhla mě hledat něco, co snad nebude daleko. Ochotně jsem se zvedla a šla za ní.
Za malý moment jsme byli u vody, zvědavě jsem zastříhala ušima když ukazovala na vodní hladinu. "Co? Mám se vykoupat? Smrdím?" Přičichla jsem ke své srsti, ale nepřišla mi nijak zvlášť smrdlavá. Ale tak pokrčila jsem rameny a teda vstoupila na břeh. Voda byla studená, byla jsem ve vodě poprvé, nikdy jsem se takhle nekoupala. Možná jí to začalo vadit. Zůstala jsem stát nohama ve vodě a při tom se dívala, jak mi Proužek snaží něco ukázat. Pokrčila jsem nad tím rameny, že nerozumím, chtěla jsem se napít, ale jakmile jsem sklonila hlavu, něco bylo špatně. Lekla jsem se tak, že jsem vyskočila a spadla do vody. Zběsile jsem mávala tlapkama sem a tam. Vyletěla jsem z jezera jako hozený šíp. "To není moje srst! Proužku! To není moje srst!" Vyhrkla jsem vyděšeně. "Já byla černá a teď.. teď jsem hnědá!" Co to provedl?

Postovaná 17
// Temný les

Zběsile jsem běžela za Proužkem, nemohla jsem už ani popadnout dech. Hnala jsem se do prudkého kopce směrem k hoře, na jehož cestě se Proužek konečně rozhodla zpomalit. Sedla si z toho na zadek. Díky! Díky! Díky! Radovala jsem se, že si budu moct taky trochu více odpočinout.
Posadila jsem se vedle Proužka a rozhlédla se. Měli jsme krásný výhled na ten les, ve kterém strašilo. "Brr... co to bylo? V tom lese straší?" Zeptala jsem se své nové dobré kamarádky. Jen jsem zkoumavým pohledem na ni mrkla, byla podobně zadýchaná jako já. Takže jsem se mohla radovat z toho, že má stejně mizernou fyzičku, jako já.
V tom jsem uslyšela podivný zvuk, cinkalo to a neslo se to, jako by to někdo tlačil. Otočila jsem hlavou, abych se mohla podívat na vozíček, který sebou měl šedý starý vlk. "Kdo to je?" Šeptla jsem směrem k Proužku, zvědavost mi nedala a já zvedla svůj upocený zadek a zamířila ke stánku. Vlk ihned začal mluvit a nabízet produkty. Kromě spousty věcí, co nemělo hlavu a patu měl v klecích i zvířata. "Oo, Proužku, odsud máš toho lasičáka? Že jo?" Vyhrkla jsem nadšeně a zavrtěla ocasem. Každopádně já neměla o mazlíčka moc zájem. Ocenila jsem přítomnost vlků, případně vlčích kamarádů, ale já sama mít něco takového? Ne. Dalo mi zabrat postarat se sama o sebe, natož mít takovou zodpovědnost i o někoho dalšího.
"Vy jste nějaký obchodník?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Vysvětlil mi, kdo je, kdo je Wu, k čemu je ten vozík a co všechno nabízí. Každopádně chtěl i něco na výměnu a já neměla prakticky nic, co bych mu mohla dát. A tak jsem na něj jen smutně koukla. Pověděl, že mi něco dát může, něco co mi změní můj černobílý svět. "Tak jo," řekla jsem směrem k němu, ale netušila, co to bude. Nadšeně jsem ale vrtěla ocasem a rozběhla se za Proužkem. "Proužku, Wu mi chce něco dát!" Vyhrkla jsem nadšeně, ale když jsem se otočila, už tam nebyl. Hm? Co mi teda dal?

Objednávka
- Prosím si o jeden upravený a domluvený vzhled! :-)

Schváleno

Postovaná 16
// Most

Jakmile jsem vkročila do lesa, ihned se mě zmocnil divný pocit. Bylo to tady mnohem tmavší, než v kterémkoli jiném lese. "Jsi si jistá, že jdeme správně, Proužku?" Zeptala jsem se a sklopila při tom uši. Přikrčeně jsem pokračovala dál. Podezíravě sledovala vše, co bylo v okolí. Měla jsem pocit, že nás něco sleduje a brousí si na nás i zuby. Nepříjemně jsem zavrtěla hlavou a šla přímo za Proužkem. Občas jsem jí narazila na zadek, ani ona nevypadala, že by se úplně nebála.
Najednou se rozběhla, její gesto bylo jasné - zdrhej co můžeš. "P-počkej!" Vykoktala jsem a při tom mi mé rudé očka vystrašeně hleděly kupředu. Rozběhla jsem se také, ale Proužek měla přece jenom o něco delší nohy. Proto jsem spolkla veškerou svou hrdost a běžela. Občas jsem zapackla a narazila si tak nos, případně i páteř - když se mi podařilo hodit záda. Slyšela jsem křupání větviček, tady opravdu strašilo. "Proužku!" Volala jsem na ni ze zálohy, nechtěla jsem jí ztratit. Naštěstí měla světlé zbarvení, takže jsem jí v tom nočním světle dobře viděla.

// Hraniční pohoří

Postovaná 15

Byla jsem vyděšená, div jsem nezbělela strachem. Držela jsem se za prkno a slyšela, jak mi drápky o dřevo dřou. Bylo to nebezpečné a já už se viděla jak padám dolů. Ten pocit jsem nikdy nechtěla zažít, padat z takové výšky. Pravděpodobně bych to ani nepřežila a já bych se přidala k mým duchařským předkům.
V tom mě Proužek přeskočila a pomohla mi dostat se nahoru. Čapla mě za kožich a její pomocí se dostala na pevnou zemi. Zadýchaně jsem se okamžitě svalila k zemi a dívala se na ni. "Děkuju," kdyby mě nezachránila, umřela bych. Tohle se mi nelíbilo. "Existuje i jiná cesta než jít přes ten most?" Měla jsem namysli, až se budu vracet. Při pomyšlení, že půjdu sama po tom mostě mi běhal mráz po zádech.
Olízla jsem trávu, na které jsem ležela. "Díky bohu za pevnou zemi." Už teď jsem měla oblíbené místo, zem. Ten most? Neoblíbené místo, ke kterému se nechci vracet. Po tomhle zážitku mi běhal jen mráz po zádech. Sledovala jsem most, jehož pohled jsem si chtěla zapamatovat, jako jeden z posledních. Nakonec se Proužek začla smát a já s ní. "Ještě že jsme to zvládli, tak kudy dál?" Proužek už se vydala do celkem tmavého lesa. Další nebezpečný úsek?

// Temný les

Postovaná 14
// Les u Mostu

S Proužkem jsem si rozuměla, proč nemůžeme být rodina my dvě? I když nemluvila, komunikuje naprosto perfektně a já věřila, že budeme určitě moc dobré kamarádky! Tajně jsem doufala také v to, že bude bydlet někde poblíž a tak se budeme moci častěji navštěvovat. No, nejspíš jsem se mýlila, došli jsme totiž na poněkud hodně zvláštní místo.
Strnula jsem, dívala jsem se na obrovskou výšku a most před námi. "To tady mám umřít? Proto si mě sem zavedla?" Zeptala jsem se, ale usmívala jsem se, nemyslela jsem to nijak zle. "Už jsi přes to někdy šla?" Nedůvěřivě jsem se dotkla tlapkou prvního prkna. Trochu to v něm zavrzalo, ale byla klidná noc a most se příliš nehýbal. To ovšem neznamenalo, že bude kdo ví jak bezpečný. Třeba mě má opravdu zabít. Polkla jsem suché sliny. Jestli jsem někdy měla naděláno v kalhotech, bylo to právě teď.
Proužek mě vybízela k tomu, ať jdu první. "No, no tak dobře." Řekla jsem nakonec. Nechtěla jsem být strašpytel, to já tady měla vést situaci. Stoupla jsem na první desky a všimla si, že nějaké i chybí. Budu mít co dělat, abych to zvládla přejít bez problémů. Pokračovala jsem dál, ale tady byla díra už poměrně větší, proto jsem musela skočit. Nohy jsem měla jako dřevěné, hejrup a... a nevyšlo to. Zadek mi spadl z mostu ven a já se držela pouze a jen předníma nohama. "Proužkuuuu!" Zavolala jsem a pomalu ztrácela sílu držet se. Neměla jsem ani čím. Drápky se mi do dřevěné desky zarývaly. Já nechci spadnout!

Postovaná 13
// Na vyhlídce

Proužek rozbila svůj výtvor z kamínků a viděla jsem na její tváři smutek. Ihned mě to zasáhlo taky, ale nechtěla jsem to na sobě dávat znát. Proto jsem se tvářila stále kamenně, dokonce jsem se trochu i usmála. "Vztahy se napraví, jestli si své sourozence dlouho neviděla, určitě se ti ukáží! Brzy!" Povzbudila jsem ji. Nechtěla jsem, aby byla smutná. Byla to moje první kamarádka tady venku. "Škoda, že nežijeme ve stejné smečce, mohly bychom být spolu pořád!" Zajásala jsem, ale jen na moment. Ta představa by byla opravdu hodně pěkná. Ale já měla svou rodinu v Daénu a zatím jsem se neplánovala někam vytrácet. Aspoň dokud plně nedospěji a nebudu se muset rozhodnout sama, co budu chtít dělat.
Pokračovala jsem lesem dál. "Můžeš mi pak ukázat jak to vypadá v tvé smečce?" Zeptala jsem se zvědavě. Jak jsem řekla před chvílí, jsem poprvé venku a chtěla jsem i něco vidět a zkoumat. A kdo by si nechal ujít návštěvu cizí smečky? "Určitě budou rádi, že tě uvidí zpátky, jsi pryč dlouho?" Zeptala jsem se. Kdo ví jak byla dlouho pryč a jestli vůbec ví, v jaké smečce sídlí. Zatím jsme prostě šli, nemělo to směr. Aspoň za mě ne. Kdybych měla jít teď domů, trvalo by to snad celé století.

// Most

Postovaná 12
// Severní hory

Proužek mě táhla stále dál a dál od domova. Občas jsem se ohlédla, jestli nás náhodou něco nebo někdo nesleduje. V té noci to bylo velmi divné cestovat. Ale cesta se celkem hýbala, takže jsem neměla problém s tím, jak rychle postupujeme. Mluvila jsem a kladla otázky, lasička byla její kamarád. Takže ho má pořád u sebe, škoda že neumí mluvit. Napadlo mě. Aspoň přes něj mohla nějak komunikovat.
Co mě ovšem zajímalo bylo, jestli má nějaké sourozence. Byla srandovní jak se to snažila vysvětlit, pojala jsem to taky jako hru. Vrtěla jsem ocasem a bedlivě sledovala její hru s kamínky. Bylo jich šest, tři menší a tři větší. "Takže máš velkou rodinu!" Zazubila jsem se s úsměvem. "A to jste se všichni tak rozutekli?" Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu. "Ani jeden nechtěl jít s tebou? Bydlíš daleko?" Mluvila jsem dál, neboť mě to celkem i zajímalo.
Ukázala tlapkou na mě. Chvíli jsem přemýšlela, co to v její hře znamená, ale pak mi to asi došlo. Bavili jsme se o rodině, ptala se na tu moji. "No, moc toho nevím," zamumlala jsem, neboť jsem s ní strávila opravdu jen chvíli. "Když jsme byli v těch horách, kousek od nás byl otec s bratrem, který má nejspíš taky nějakou vadu řeči. Je trochu nudný." Řekla jsem zcela vážně. "No a pak matka a ještě další sourozenci, ale ještě jsem neměla moc příležitostí se s nimi nějak sblížit." Vysvětlila jsem jí zamyšleně. "Ale žiju v Daénské smečce, pod vedením alfy nějaké vlčice, co si matně pamatuji. A smečku máme celkem velkou." Vysvětlovala jsem, ale měla jsem jen malé záblesky.

// Les při mostě

Postovaná 11
// Sokolí zrak

Proužek mě vedla dál, užívala jsem si tuhle naši dámskou jízdu. Hrdě jsem si to vykračovala a vyšlapovala. V duchu jsem tak nějak doufala, že ví kam jde. Že jí jen zavedu domů a pak frnku sama domů. Když jsem ale otočila, neměla jsem nejmenší tušení, kudy domů. To bude ještě sranda. Uvědomila jsem si. Ale věděla jsem, že moje smečka se jmenuje Daénská a že mám otce, matku a kupu sourozenců. A spoustu mých mrtvých příbuzných jsou se mnou, hlídají mě, takže mi ukáží cestu.
Ptala jsem se a mluvila, s tím jsem neměla nejmenší problém. Byla jsem hrdá a rozhodně ne žádná puťka. Nadhodila jsem, že jsem ještě nelovila a jestli to Proužek vůbec umí. Ta začala nadšeně přikyvovat. "To je dobře, třeba mě něco naučíš!" Sice jsem si nedokázala představit tu domluvu, ale možná se nám přece jenom něco podaří.
Ohnivým pohledem jsem se rozhlížela po okolí. Byly jsme někde v horách, daleko od mého rodného lesu. "Ta lasička je tvoje?" Zeptala jsem se na bílého kamaráda. "To jste se někam spolu skamarádili a on se pak rozhodl, že bude s tebou?" Tohle už byla složitější otázka, jak na ni odpovědět. Ale tlapkama, grimasama se třeba dobereme odpovědi. "Máš ještě nějaké sourozence?" Třeba na nějaké narazíme cestou.

// Vyhlídka