Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 10

Vlčice přede mnou se rozbrečela, dojetím, nebo radostí? Nejspíš obojí, každopádně mi dělalo radost, že jí můžu pomoci. Vnitřně jsem věděla, že musím být rychle zpátky, aby si otec nebo bratr nevšiml toho, že tady vlastně chybím. "Všechno bude dobrý, uvidíš, tak mi ukaž kde teda bydlíš." Vybídla jsem jí a usmála se. Doufala jsem, že bude všechno v pořádku. A nedej bože že někde po cestě potkám mámu. To nevím jak bych vysvětlovala. No nechtěla jsem nad tím teď přemýšlet, měla jsem důležitou misi!
Vlčice se rozešla přede mnou, já ještě chvíli váhala. Bála jsem se opustit otce, ale věděla jsem, že když jsem jí to slíbila, udělat to musím. A tak jsem spolkla veškerou svou hrdost a rozběhla se za ní. "Tak šup!" Poskočila jsem vedle Proužku, která vybírala směr. Netušila jsem, kudy a jak daleko půjdeme. Doufala jsem, že ta její smečka bude někde za rohem. A já se tak nebudu muset vracet přes půlku světa.
Cupitala jsem za ní. "Jsem poprvé ze smečky venku, moc jsem toho ještě neviděla. Ty máš nějaké zkušenosti být takhle venku?" Asi mi na to úplně ideálně neodpoví. Proto jsem se snažila vymýšlet otázky tak, aby mohla odpovídat jen typu ano a ne. "Umíš lovit?" Nadhodila jsem jí, aby řeč nestála.

// Severní hory

Postovaná 9

Pokládala jsem otázky, ale vlčice jen přikyvovala v souhlas nebo nesouhlas. Snažila jsem se dobrat nějaké odpovědi, ale někdy musela i chvíli přemýšlet nad tím, co chci vlastně říct. Vlčice byla smutná, podle všeho chtěla někam jít, ale já netušila kam. Chtěla jsem jí pomoci, třeba jí někdo ukradl hlasivky, nebo.. nebo tak něco. Drbla do mě čumákem a to byl popud k tomu, abych něco dělala. "Já-" Chtěla jsem Proužku říct, že tu mám rodinu, jsem s otcem na výletě, ale při pohledu na ni a lasičáka. V jejích skleněných očích jsem viděla tolik smutku, že jsem se zkrátka kousla do jazyka. "Pomůžu ti," řekla jsem jí a snažila se jí tak uklidnit. "Ukaž mi kam chceš jít, půjdu s tebou!" Řekla jsem směrem k ní a při tom se usmála.
Možná mě za tohle otec vydědí, ale snad to pochopí, že jsem našla tenhle případ. Taková vlčice nebývá každý den na dosah tlapky. Bylo mi jí líto, nikoho tady neměla a nebyla ani zdaleka dospělá. "Tak mi ukaž, kam chceš jít." A hrát tady nějakou pantomimu, to asi nemělo moc velký úspěch. Zhluboka jsem se nadechla a zkousla jakýkoli smutek po rodičích. Teď jsem tu měla mnohem složitější situaci a i když mi za to otec vypráší kožich, udělám to!

Postovaná 8

Sledovala jsem Proužek, jak si pochutnává na bobulích. Vypadalo to, že má přezdívka se jí velmi líbila a tak jsem jí ihned vzala za své. "Tak mě těší, Proužku!" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Pohled mi sklouzl na lasičku, která byla velmi zajímavá. "Máš pěkného kamaráda!" Pochválila jsem ho, nikdy jsem takhle u vlka zvíře neviděla. Proč ho nesní? Asi ho považovala za rodinu. Třeba její rodina je z poloviny lasičky. To musí být hustý! A já měla v rodu jen nějakou časovou magii.
Pochutnala jsem si na bobulích, se kterými se Proužek rozdělila. Olizovala jsem se až za ušima, nikdy jsem nic takového nejedla, takže to byla pro mě zvláštnost. Ale až teď se Proužek rozesmutnila. Její sklopené uši, výraz a celkově i její hravost zmizela. "Co se děje?" Starostlivě jsem k ní přiskočila. Teď jsem získala kamarádku a ona bude takhle smutná? To snad ne. "Jak to že jsi tady tak sama? Nikdo jiný s tebou není?" Já tu byla s otcem a bratrem. Ale Proužek vypadala, že po vlcích nejsou ani stopy. Tak jak je to možné? "Chceš.. chceš se někam dostat?" Netušila jsem, kde může bydlet. Na tu otázku se jen podívala někde nahoru na sever. Ale u mě to bylo jako prašť a uhoď. Neměla jsem ponětí.

Postovaná 7

Tvář vlčice byla velmi milá, stále se usmívala, takže jsem neměla nijaké podezření, že by to byla krvelačná bestie. Ihned jsem jí začala věřit, kupodivu měla i bílého kamaráda po svém boku. Jméno mi nesdělila. "Ty neumíš mluvit?" Naklonila jsem hlavu na stranu, možná až teď jsem na to přišla. No, chvíli mi to trvalo. "No, to.. to nevadí!" Zamlaskala jsem. Nepotřebovala jsem, aby někdo mluvil, já si vystačila i sama. Navíc ona tady byla, akorát nemluvila. Ale její tvář mluvila za ni. "Budu ti říkat..." Možná měla jméno, možná ne. Tak či tak mi to říct nedokázala, pokud se nejmenovala jako něco, co jsem znala a ona by na to neukázala. Musela jsem jí vymyslet jméno. "Máš na srsti proužky, tak ti budu říkat Proužek!" Zazubila jsem se. Jednoduché a trefné a snad se jí to bude líbit. Když ne třeba udělá nějakou grimasu v nesouhlas.
Kde asi ztratila hlas? Zajímalo mě to, nikdy jsem se nesetkala s nějakou takovou vadou. Jo, to že můj bráška mluvil stále, jako by z matky vylezl ještě včera to už byl detail a jeho problém. Já byla ráda, že jsem tuhle vadu nepodědila taky. Ale on to snad dožene a nebude si hrát na blba do konce svých dnů. Vždyť i já už měla celkem dlouhé nohy, ale na vlčici přede mnou jsem neměla. Konečně našla to co hledala. Podivné bobulky, které ihned začala jíst a chroupat. Část přisunula i ke mě. "To je k jídlu?" Fascinovaně jsem se dívala na vlčici, jak to vyčmuchala? Kdybych tady procházela já, ani bych si toho nevšimla. Přiblížila jsem se k hromádce, kterou mi přenechala a vyzkoušela jsem to. "Je to moc dobré!" Vyhrkla jsem nadšeně a také vrtěla ocasem ze strany na stranu.

Postovaná 6

Vlče nemluvilo, nebo se o to aspoň nesnažilo. Mluvila za ní její tvář, která byla víceméně veselá a příjemná. Představila jsem se jí, ale ona mě ne. Naklonila jsem hlavu proto na stranu a začala se tomu divit. Ptala jsem se na to, co hledala v té vyhrabané díře. Znova k tomu přišla a nahlas přičichla, aby tak ukázala že něco cítí. Zamračila jsem se a přistoupila k její malé dírce, abych začenichala taky. Něco tam vonělo, měla pravdu. "To jsi našla sama?" Nebo něco zahrabala? To jsem netušila, ale víceméně mě to zajímalo a tak jsem přidala tlapku k dílu a začala také hrabat.
To, že zatím nevydala ani hlásku mi začalo napovídat, že možná jen se mnou nechce mluvit. Třeba jí to někdo zakázal. Ale takhle si hrát neměla problém. Hrabala jsem a hrabala. "Máš teda jméno?" Zkusila jsem to znova, třeba mi jen nerozuměla, co jsem po ní chtěla. "Jak velkou tu díru chceš mít?" Už jsem nemohla. Nebyla jsem zrovna dvakrát na práci, to jsem zjistila až teď. Ale snažila jsem se jak jen nejvíce to šlo. Zamávala jsem ocasem ze strany na stranu. Otec s bratrem byly nedaleko, ale naštěstí mě nehledaly, takže jsem si novou kamarádku mohla nechat pro sebe. Moje první kamarádka vůbec! Bylo to vzrušující! "Bydlíš někde tady?" A při tom jsem ukázala tlapkou jakýmkoli směrem, jako bych snad věděla kde co leží. Tak či tak jsem to zkusit musela, třeba byla taky z Daénu!

Postovaná 5

Dívala jsem se na vlčici s podivným tygřím zbarvením, jak zběsile něco hrabala v zemi. Našla si tady hlínu, takže proč se v ní nezačít hrabat že jo? Byla jsem zvědavá, proto jsem se nacpala přímo k ní, abych měla lepší výhled. Byla jsem přece troufalec, že jo. Vlčice ihned zvedla hlavu a začala mě očuchávat. Její ocas vrtěl ze strany na stranu, její tvář vypadala vesele. "Tak co si tam hledala?" Jako bych jí snad vyrušila a ona zapomněla na to, že v té hlíně ještě něco hledala.
Zastříhala jsem ušima a dělala to samé. Imitovala jsem ji, bylo to fajn. Vrtět ocasem, zadek sem a tam. Dělala jsem podobné grimasy jako ona. Svými rudými oči jsem jí sjela pohledem od shora až po paty. "Jak se jmenuješ?" Vybídla jsem ji. Zatím mi nic neřekla, proč? Měla jsem ráda slova a ráda jsem je ještě víc využívala ke svému prospěchu. Chtěla jsem vést a možná i trochu manipulovat. "Já jsem Solari, z Daénské smečky." Představila jsem se hrdě a zazubila se. Měla jsem i jiné podtituly, ale ty jsem nechala prozatím stranou. I tak musela světlá vědět, že má tu čest s někým kdo je něco víc, než jen normální vlk. Přistoupila jsem na její hru a ochotně se nad tím smála.

Postovaná 4
// Les Alf

Pokračovala jsem dál, já i bratr jsme měli spoustu otázek, na které otec postupně a ochotně odpovídal. Dívala jsem se na něj jako na obrázek, on, máma i rodina pro mě byl všechno. Moc se mi líbilo, jak mluvil o našem rodu a rodině. Takovou rodinu neměl jen tak někdo, my byly jiní - výjimeční. A tím jsem se cítila výjimečná i já. "Mám tě ráda tati!" Nadhodila jsem s úsměvem. Mluvil o smrti a o tom, že tady věčně nebude nikdo. Ale budou tady s námi pořád, i když se změní v prach. Zatím jsem si ani nechtěla představovat jaké to je vracet se do domova a tam nemít svou rodinu.
Rozhlédla jsem se po oblasti, do které jsme právě vstoupili. Byla hornatá, skály byly mnohem pevnější než kdejaký travnatý povrch. "Kde to teď asi jsme?" Zamyslela jsem se. Ohlédla jsem se zpátky na les, ale padla tma a já toho zrovna moc neviděla. Ovšem ve vzduchu jsem slyšela podivný zvuk. Naštelovala jsem ouška tím směrem, který mě doslova lákal to jít zjistit. "Půjdu zjistit, co je to za hrabání, hned jsem zpátky!" Vyhrkla jsem směrem k otci a zazubila se na něj. Otřela jsem se o něj tlapkou. Neměla jsem v plánu jít daleko, navíc hrabání bylo víc než jasné, že je někde poblíž. A tak jsem se nejistě stále ohlížela. Bála jsem se udělat i jen další krok.
Co když tam bude nějaké obrovské zvíře? Nejistě jsem našlapovala na další kroky. Jakmile jsem vlezla za první roh, co jsem viděla - konečně jsem zjistila příčinu toho hluku. Hrabalo tu vlče! Ale už větší! Odrostlejší! Možná už tak trochu i dospělé. Okamžitě jsem se rozklusala blíž, abych zjistila, co tam hledá. "Co to tam máš? Rozděláš se?" Nacpala jsem se k ní jako neadrtálec, abych se mohla taky podívat.

Postovaná 3

Otec měl důležité téma, proto jsem poslouchala, ale něco mi dělalo ještě problém pochopit. Místo toho jsem blbosti na jazyku polkla, nebo začala přežvykovat kousek trávy. Nebylo to maso, ale skoro bych řekla, že to strava byla. Až do doby, než se mi to zaseklo v krku a já se rozkašlala. To už jsem narušila proslov a to jsem neměla rozhodně v plánu. Důstojně jsem se posadila a poslouchala. "Rodina je to nejcennější, co máme." Řekla jsem, ale tím jen zopakovala otcova slova. Snažila jsem se to vsugerovat do mé hlavy. Rodina bude vždy a všude na první místě. Byla jsem hrdá Marcianka. A za tím si budu navždy stát. "Mariové, to znamená, že jsme něco víc? Dědictví? Co je dědictví a proč ho nemáme?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Tohle slovo bylo zvláštní, ale svým způsobem mě to k němu táhlo. Proč ho naše rodina nemá?
Možná náš rod byl unikátní. Nebyli jsme jen tak nikdo, my byly někdo. Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu, pak jsem se nadále rozešla, po boku brášky a otce. Bráška měl také plnou pusu otázek a já jen poslouchala, abych si to dokázala představit. Bylo nutné se učit, nechtěla jsem být nějaký zahrabaný neadrtálec až vyrostu. "Proč by ses měl s mámou stát našim stínem? Vždyť tady budete pořád!" Řekla jsem a při tom zabořila své rudé očka do těch otcových.
Byla jsem teď trochu nesvá. Otec se nám snažil nejspíš vysvětlit, že rodina je nejdůležitější na světě. Ale já si nedokázala život bez nich představit. Ani jsem nechtěla. "Nebudeme pořád spolu?" Sice jsme rostly, ještě se párkrát vyspíme a budou z nás puberťáci, kteří budou tropit jen samou neplechu! No... někteří z nás budou nejspíš pozdní, ale to neměnilo nic na věci, že ta neplecha dřív nebo později přijde. Podívala jsem se na brášku a v očku mi zajiskřil nezbedník. Jo, s bráškou si podmaníme svět a uděláme tady takovou neplechu, že to po nás budou uklízet ještě týden!

// Ostří zrak

Postovaná 2

Párkrát jsem zamrkala a prohlížela si své dlouhé nohy. Přišlo mi, že mi nohy neskutečně rychle rostou. Sice jsem sotva dosahovala úctyhodnou výšku a otci jsem sahala možná tak po chlupy na břichu, ale... ty nohy, nohy byly fakt dlouhý. Jako bych snad byla na nějakých houbách, byla jsem zkrátka fascinovaná. Snažila jsem se rozuzlit nějaké zajímavé slova na jazyku. Jazykolamy, ale víceméně jsem si to brblala pod nosem.
Sledovala jsem svého brášku, který ještě občas zápasil s nějakým tím slovem. Zamračila jsem se, samec. Pche. Měla jsem svého brášku moc ráda, byl skvělý a bude to jednou můj velký bráška. Ale... vlčice jsou prostě vlčice. V tom už se táta rozmluvil, zaujala jsem pozici před ním a bedlivě naslouchala. Stříhala jsem ušima sem a tam, zrovna teď jsem přišla na to, jaká prďárna to je umět hýbat oušky. Otec nám chtěl něco říct, něco velmi důležitého a maminka by z toho radost rozhodně neměla. Ty slova mě zaujala a poslouchala jsem snad víc než před tím. Jelikož to smrdělo... tajemstvím, hehe. "Před...před...předkové! Předkové, to znamená oni-oni sledují nás pořád?" Předkové nás sledovali, byli na každém kroku. Ve stínech, či ve vzduchu. Teď jsem se cítila trochu nesvá, neboť na každém kroku budu sledována.
Snažila jsem se to pochopit, ale čím déle jsem nad tím uvažovala, tím mi rozkvetl nový pohled na svět. "Je to zodpovědnost," houkla jsem zamyšleně. Nechtěla jsem dělat svým předkům ostudu, chci aby na mě předkové byli hrdí. Pořádně jsem se postavila, držela jsem si svůj postoj plný hrdosti. Toužila jsem v tátových, ale i jiných očích vidět obdiv. Jednou jim ukážu, že dokážu velké věci a můžou být na mě hrdí!

Postovaná 1

Schovaná v křoví jsem se snažila pochopit okolní situaci. Všechno se tu seběhlo tak rychle. Můj úkryt byl zároveň děsně nenápadný, jediné křoví široko daleko. Za chvíli jsem ale cítila, že mi něco leze do kožichu. Když jsem sklonila svůj žhnoucí pohled, všimla jsem si, že tu pochodují malí tvorečci. No fuj. Frkla jsem a pomalu se zvedla, abych vyšla ven. S povýšeneckým výrazem jsem sjela okolí. Jako bych právě teď sebe sama korunovala na královnu všeho živého.
Mamka se rozhodla vzít půlku naší rodiny kdo ví kam. Viděla jsem jen její zadek, jak nás pomalu a jistě opouští. Chtěla jsem se rozběhnout za nimi, ale v tom se ozval otec, který volal mě a bráchu k sobě. Hlas měl tvrdý, neústupný. A tak jsem se rozklusala směrem k němu. Zhluboka jsem se nadechla a ještě trochu nemotorně se kolíbala ze strany na stranu. Tetu, jak jí tady pokřtili - chtěla jít taky. Změřila jsem si vlčici pohledem, do teď jsem víceméně nebyla s nikým v kontaktu, proto mi chvíli trvalo někoho přijmout. "Hmmm..." Postavila jsem se před milovanou tetičku. Důstojně. Suché tělo obalené minimem svalů. Přidupla jsem si, vycenila jsem své srandovní zuby a zavrčela. Po chvíli jsem sklonila přední část těla k zemi, vyšpulený zadek líbal koruny stromů. Zavrtěla jsem ocasem, který jsem právě teď použila jako anténu.
Když jsem ale slyšela něco o cestě a obchodníkovi, to mě zaujalo. "Tak na co ještě čekáme? Hejbni zadkem Arrowe!" Řekla jsem a při tom se podívala na brášku. Není čas ztrácet čas! A při tom už jsem se štelovala na cestu kdo ví kam.

// Úkryt

Nejistě jsem vyšla z úkrytu jako poslední. Trochu jsem se zdráhala, vzhledem k tomu že padla tma. Možná to ve mě jen probouzelo divné pocity, proto jsem si dala i víceméně na čas. Držela jsem se ovšem poblíž mým sourozencům, i mamince. Táhla jsem se za nimi, jak nejpomaleji to šlo. Jako bych snad ani neměla radost z toho, že někam jdeme. Potřebovala jsem nějak nakopnout, získat potřebnou energii. Místo toho jsem ale dávala pozor na všechno, kde se vše šustlo. Hrdý a povrchní výraz mi ovšem z tváře rozhodně neunikal. Našpiclovala jsem uši, šli jsme lesem. Zdálo se mi to jako věčnost, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.
Les, les a les. Až najednou se matka zastavila, stejně tak i sourozenci. Zůstala jsem schovaná v nedalekém křoví a pozorovala dění okolo. Občas nebylo úplně od věci držet se od všeho stranou. Přišla cizí vlčice a s ní i náš otec. Vypadalo to, že se o něčem baví, ale to šlo mimo mě. Dělala jsem, jako že všemu naprosto a přirozeně rozumím, i když veškeré schopnosti komunikace jsem měla na bodě mrazu. Nakonec jsem nad tím jen mávla tlapou, bylo dost veškerého schovávání. Je na čase jednat. Vylezla jsem ze svého úkrytu a rozběhla se napříč mé rodině. Trocha šikany přece nikdy nikoho nezabila. Běžela jsem za každým sourozencem a jemně ho štípla malým zoubky ve formě hry. Doufala jsem, že aspoň jednu dobrou duši vyprovokuji k nějaké kousací hře. Strašně mě svědily zoubky, měla jsem nutkání žužlat vše, co mi přišlo pod tlapku. Dospělý jsem v tuhle chvíli tak trochu vymezila do ústraní.

Solari se nenechala zastrašit, když se Akros bránil jejím útokům na ucho, vypískla na něj, ne tak silně, aby mu to zničilo uši, ale pískla.
Na chvíli odvrátila pohled od Akrose a to ve chvíli, kdy její otec začal vrčet na jedno z vlčat. Sledovala ten výjev a přemýšlela, proč to táta dělá.
Zabručela, připravena bránit Arrowa, ale v tu chvíli dostala po kebuli od Akrose. Udělala něco, co připomnělo hravé vrčení, pokusila se zvednout a oplatit mu tuhle zradu, ale neplácla ho, jen jej vzala za kůži na boku a jemně ji žužlala. Akros ji ale zatahal za ocas a ona přesměrovala pozornost k mámě.
,,Ma-mmm-a" vyjekla na ni, zadívala se po okolí. Táta byl pryč a ona je chtěla tahat ven. Solari samozřejmě ihned s rozběhem nechala Akrose Akrosem a běžela za mámou. ,,Ven! Pvní! Dobrodružství!" pískala na všechny strany.

-> Les alf

Solari si nevšímala žádného žďuchnutí, ač se mohlo zdát, že Akrosovi začne pištet do obličeje, nic takového se neodehrálo.
Solari hleděla na matku, hned zpozorněla, když řekla její jméno. ,,Soai" snažila se vyslovit alespoň zkomoleninu. Když řekla, že jsou všichni úžasní, nadšeně kvíkla.
,,Uasni," zopakovala po bratrovi a nadšeně zapískala. Poté se doplazila k Akrosovi, který se tulil k mámě a přitulila se i k němu, i k mámě a struku. Trochu se napila, poté, jakmile načerpala energii, začala Akrose otravovat štípáním do ucha.
,,Uasni," řekla Akrosovi a jemně do něj drcla čumákem na znak, že by si chtěla opravdu moc hrát!
Nadešeně vypískla.

Solari spokojeně spala ještě se strukem v puse. Ten, kdo si dovolil probudit její veličenstvo, byl sám otec. Když ji označkoval krví, probudila se. Koukala na něj kulatýma rudýma očima, samozřejmě že mu musela povědět, co si o buzení myslí a tak znovu spustila svoje naštvané pištění.
Její sourozenci nebyli takoví, ale ona jistě bude ukecaná a nenechá si jen tak nic líbit. Ztichla až když Taylor začal mluvit slova, kterým nerozuměla, ale zdála se jí hrozně krásná. Chce to taky jednou umět! Když otec šel k bratrům, smutně si pískla jen tak pro sebe, chtěla, aby jí táta ještě něco řekl a věnoval se jen jí! Znovu se otočila ke struku a začala pít, protože měla hlad.
Poté se zase marně snažila postavit na nohy. Jeden pokus jí vyšel. Stála a hleděla na matku. Nadšeně vypískla směrem k ní, jakože "hele mami" stojím!", no potom se zase zbortila jako domeček z karet.

Solari radostně kníkla, když jí matka začala věnovat pozornost a ona ucítila teplý jazyk na své srsti. Drala se stále ke strukům, přičemž jí její sourozenci občas šlápli na hlavu - což si teda líbit nenechala a začala po nich řvát - kníkala jako o život. Když už uběhl nějaký čas, který byl pro Solari jen spaní, pití a občasné "bitka" se sourozenci, konečně černá vlčice otevřela oči. Osvítilo ji neblahé světlo, které se jí ale líbilo. Když kolem sebe uviděla všechny ty barvy, radostně pištěla. Nožičky ještě používat neuměla, a tak se jako slimák pomalu drala k otci, aby jej mohla chytit za srst na ocase a začít s ní ze zábavy škubat. Když ji tato aktivita přestala bavit, šnečím tempem se doplazila k mámě a zaklubíčkovala se u jejích tlapek. Odpočívání však byla nuda, zvlášť když viděla sourozence, jak se snaží postavit na tlapky. To ona přeci dokáže taky! S neblahým kvičením pomalu střídala nožku po nožce, ale vždy to skončilo pádem a řvaním. Nespokojeně pištěla, protože jí to nešlo. Kdyby mělo některé z vlčat vyhrát cenu za hlasitost a uřvanost, jistě by to byla Solari. Když s jí konečně podařilo udržet na nožičkách, snažila se o chůzi. Samozřejmě to ze začátku vždy dopadlo pádem, následovalo ubrečené řvaní a další zkouška. Když udělala jeden krok, sjela na zem a narazila do sestry Riccy. Zapištěla na ni, jako by snad mohla za to, že tam stojí a naštvaně se znovu odkutálela ke struku, kde poté i s mlékem v puse usla.