Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Měla to těžké v životě. Dost možná těžší než jsem doposud měla já. Semkla jsem tlapu do jedné linie tak jak to vlčí tělo dovolovalo a pak jsem se na Riccu podívala. To už se však otočila a objala mě. ''Tak.. teď už nebudeš sama sestřičko.'' Usmála jsem se a objetí jsem ji opětovala. Byla mnohem větší a mohutnější oproti mě. ''Bratry třeba taky dřív či později zase potkáme.'' Konstatovala jsem. Pro začátek mi však stačila teď jen sestra.
To že máma byla pryč.. To bylo těžké přijmutí reality, i když jsem to tušila. Ale modlila jsem se, aby moje tušení správné nebylo. Máma byla pryč a zůstali jsme tu jen my. ''I kdybys to tátovi neodpustila, asi by ti to stejně nemohl mít za zlé když ti ublížil.'' Netušila jsem přesně co se mezi nimi seběhlo, ale jestli se s ním nechtěla vídat, holt by to musel respektovat. ''To že jsi doteď přežila i bez podpory tak to dokazuje že jsi silná a skvělá. A že stojíš nohama na zemi, máš život pod svou kontrolou.'' Usmála jsem se a odtáhla konečně z jejího objetí.
Podívala jsem se okolo, ''Tak bychom se mohli vydat domů, co říkáš? uvidíme jestli mě Lissandra přijme zpět.'' Usmála jsem se. A tím jsem se jako první ujmula vedení a vyrazila po paměti domů.

-> Nejvyšší hora

A tak jsem si vyslechla její sálodlouhý příběh o tom, že mi vlastně záviděla. Co mi však záviděla? Její slova dávali tak málo smyslu, minimálně prostě mě. ''Nestrávila jsem ani s jedním rodičem dost času. Ani s otcem, ani s matkou.'' Opravila jsem ji tedy po chvíli, a snažila se dát postupně dohromady si všechno, co mi pověděla. ''Jak říkáš, byla jsem s kamarádkou... Ale ani nevím kde té je konec. Spoustu času jsem následně strávila sama a tady se vrátila jen jedinkrát.. Jen když jsem byla Lissandře sdělit, že již nadále nebudu součástí Daénu. A víš co? Rodiče se o nás nikdy ani nezmínili, dozvěděla se to Lissandra až ode mě předtím, než jsem odešla poznávat sama sebe.'' Posadila jsem se a ocas jsem obmotala okolo tlapek, ''Co se dělo mezi tebou a otcem mě hrozně mrzí Ricco... Ale pořád jsi se všemi strávila mnohem víc času.. A já se až nyní rozhodla, že bych se mohla vrátit, znovu vás všechny poznat, protože i přesto všechno mi na rodině pořád záleželo a to i přesto, že ji skoro neznám.'' Dodala jsem. Nebyla jsem tak dokonalou za kterou jsem se snažila neustále vydávat, byla jsem prostě... jen malé štěně co se naučilo sotva žít.
To pak zmínila tu věc... Máma byla mrtvá, zabila ji jakási nemoc. ''Och...'' Vydechla jsem a podívala se na oblohu, než jsem pohled vrátila na svou sestru, ''To... mi je líto.. I když jsem ji tolik neznala.. A teď už je pozdě chtít ji poznat...'' Zavrtěla jsem hlavou truchlivě. ''A... chtěla bys.. by ses víc poznat? Možná jsem připravená se znovu do Daénu vrátit, pokud mě Lissandra přijme zpět..'' Vysoukala jsem asi po minutě ze sebe. Ač se mi to přiznávalo těžko, nejspíš jsme si pro tuhle chvíli zbyly jedna pro druhou.. I když s tak málo známosti o sobě, pořád jsme byly sestry a nic nebylo tak špatné, abychom svůj vztah nedokázali nějak urovnat.

Spokojeně jsem se ušklíbla. Tohle mi lichotilo. ''Děkuji. Pečuji o sebe.'' Ale nebyla bych to já, kdybych si to samozřejmě nepřipsala do vlastní zásluhy tak jak to mělo být. Pak jsem si Riccu znovu prohlédla, ''Ale tedy nejsi k zahození. Mnohem lepší, než ta tlustá koule když jsme byly malé.'' Ten fakt, že jsem si ji pamatovala jako kouli to prostě potrhával. Byla postavově silnější než já i teď, já byla obecně poměrně drobounká a hubeňoučká po mámě.
''Panejo. To koukám.'' Uznale jsem kývla hlavou, když Ricca potvrdila že všichni z Daénu odešli a ona tam zůstala sama. Pak se však na mě podívala trochu jiným pohledem. Vím o mámě? Co bych měla vědět? Pozvedla jsem obočí a udělala nepatrný krok vpřed, blíž k sestře, abych se ji svými ohnivými očkami podívala do těch jejích modrých, ''Co bych měla vědět o mámě?'' Zamračila jsem se. Malé dětské já uvnitř mě, zavřené hluboko v kleci, křičelo nahlas, abych právě neslyšela to, co jsem si předtím myslela už při naši konverzaci s Electrou, že by se mi mé myšlenky nepotvrdili a vnitřně jsem strašně doufala v dobré zprávy.

Byla překvapená. Nedivila jsem se, já byla ostatně taky. Byly to už minimálně dvě zimy co jsme se viděli naposledy. Co jsem vůbec naposledy viděla někoho z rodiny. ''Bývala jsem. Ale už je to nějaký ten úplněk co jsem u Wua se rozhodla pro toto.'' Odpověděla jsem ledabyle s kývnutím ramen.
Když vítr lehce zavál její pach směrem ke mě, byla jsem překvapená. ''Koukám, že jsi zůstala v naší rodný smečce.'' To já se tehdy rozhodla odejít. Poznat svět, poznat sebe. A Ricca? Ta zůstala. Vůbec by mě nepřekvapilo kdyby skoro nic nezažila, ale.. taky jsem se mohla pěkně mýlit. ''A co ostatní? Taky sedí na zadku ve smečce?'' Pozvedla jsem zvědavě obočí. Netušíc, že vlastně ve smečce zůstala úplně jediná. Každý svým způsobem odešel.

Na její druhou omluvu jsem se jen ofrfnila, ale jinak jsem nad tím mávla tlapou. Nedopadla na mě, tak ji to vyjímečně odpustím a nebudu se s tím už dál babrat.
A taky na její slova jsem kývla. ''Jo.. Křídla mít by byly fajn. Ty možnosti svobody.'' Na moment jsem se zasnila, také jsem se přitom nezapomněla podívat na oblohu. To jsem pak však rychle zatřepala hlavou a na vlčici se znovu podívala.
Chvíli jsme na sebe jen civěli, dokud se po mých slovech nepředstavila. Vůbec jsem si neuvědomila to, že se mi samým šokem otevřela papule a já tedy na šedivou vlčici dobrou tichou půlminutu hleděla s otevřenou tlamou. Když jsem si tu ostudu uvědomila, tak jsem si olízla čumák a tlamu pořádně zaklapla. ''No.. To jsem nečekala..'' Uchechtla jsem se pobaveně.. ''Vyrostla jsi...'' Podívala jsem se ji do modrých očí, ''...sestro.'' Dodala jsem tajemně.. Sice jsem nad tím přemýšlela, ale opravdu jsem nečekala, že by mi sestra po takové době spadla, rovnou tzv. do klína. Veselé a hravé skotačení z radosti se prozatím z mé strany tedy nekonalo.

Seděla jsem na kraji louky a sledovala jsem moře, které se pod jasným sluncem jen třpytilo, vlnky naráželi do okraje. To jsem však zaslechla podivné zvuky a podívala se k obloze. Než jsem se však pořádně rozkoukala to už u mě z ničeho nic stála šedivá vlčice od které já naopak trochu odskočila. Necítila jsem ji, neslyšela jsem ji, dokud nebylo pozdě. Ona se hned dala do omluv. ''To bych prosila.. Takhle se z ničeho objevit.'' Zamračila jsem se a u toho střihla ouškem. Pak jsem si ji prohlédla, měla na sobě něco podobného motýlím křídlům, ale nakonec jsem to nechala být a šedivou jsem si prohlížela... Byla mi tak něčím povědomá.. a ten pach. ''Doufám, že se to naučíš používat, příště bys mohla skončit s takovou na někom přímo a ne takto těsně.'' Vzdychla jsem na moment, ale vlčici jsem si nepřestala prohlížet... Snažila jsem se ji zařadit, ale měla jsem to v mlze.. V tom mi totiž nedošla jedna důležitá věc.. Jak vlastně vypadá má rodina? Tak dlouho jsem je neviděla, že jsem si ani neuvědomila, ani v této chvíli, že jsem netušila jak kdo vypadá... ''Promiň, snažím se zařadit kdo jsi, ale ne a ne to z paměti vyhrabat.. A mám pocit že jsem tě už někde někdy viděla.. Ale třeba se taky mýlím.'' Pokývla jsem rameny lhostejně. Znám, neznám? Vždyť mi to bylo vlastně jedno.. ještě na pár vteřin..

<- Krapníková jeskyně (Přes Sněžné)

A pak jsme vyšli ven a já najednou svou společnici ztratila. ''Electro!'' Volala jsem v naději, že se ozve, ale ani po chvíli hledání nikdo nikde. Ještě pá minut jsem zůstala na místě v naději, že se ještě ukáže, ale ne.. A tak jsem nad tím mávla tlapkou. Věřila jsem, že se dřív či později zase ukáže a my se opět potkáme.
A tak jsem místo původních plánů pokračovat v prozkoumáváním jsem se rozhodla přejít k teleportu a po dlouhé době se ukázat na druhém ostrově.
Tam kde jsem se před třemi zimami narodila. Byla to už doba, kdy jsem se rozhodla odejít z Daénu abych poznala sama sebe, doba kdy jsem naposledy viděla rodiče či sourozence.. Možná.. možná bych je mohla zkusit navštívit. Zhluboka jsem zamyšleně vydechla a v tom jsem prošla portálem a objevila se na louce, která byla poseta rudými květy. Musela jsem se trochu usmát. Nebyla jsem tu takovou dobu... Chvíli jsem se rozhlížela a přemýšlela jsem nad tím, zda rodinu navštívit.

<- Sněžné tesáky

A tak nakonec jsme skončili schování před počasím v jeskyni, která se v horách nacházela. Nemohla jsem si samozřejmě nevšimnou její předchozí poznámky o tom, že konečně taky něco poznávám. ''No co, narodila jsem se na tom druhém ostrově, tenhle velký taky teprve poznávám, ale o to je to přece větší zábava no ne? Ale počkej, jen co budeme znát ostrovy jako svoje vlastní tlapy, to teprve všem ukážeme naše dokonalé já!'' Čumáček jsem malinko pozvedla navrch a prostě i když jsem věděla, že jsem naprosto dokonalá, chybička se tu a tam prostě vloudí. Vždyť to všechno bude perfektní!
Spokojeně jsem máchla ocáskem a čekala až venku přestane pršet. Což se k večeru konečně stalo. Sic foukal větřík, ale ten i do hor dokázal pár jarních vůní přitáhnout. Co teprve mimo hory? ''Jdeme dál?'' Ušklíbla jsem se a s tím jsem zase z jeskyně ven vylezla. Byla krásná, to jo. Krapníky znamenali, že v blízkosti se snad bude nacházet voda!

-> Červená louka (Přes Sněžné)

<- Oblouky bohů (Přes Mlžné pláně)

Byly to zvláštní obelisky. Electra je popsala jako něco, kde se možná všichni podepisovali, když je našli. Ušklíbla jsem se, když drápem do země vyryly znak koruny a slunce. Podpis nás dvou. Že jsme tam také byly. ''Perfektní.'' Reagovala jsem s úšklebkem a chvíli jsem tam její dílo pozorovala.
Pak jsme se vydali dál na cestu mlhou a cesta nás pak dostala do hor. Odsud jsem věděla, že se jedná o tu horu kde se nacházel portál. ''Je tu portál na druhý ostrov, chceš pokračovat v průzkumu tady, nebo to zkusíme tam?'' Pozvedla jsem obočí a vydala se směrem kupředu. Pokud chtěla na druhý ostrov šli jsme k portálu, pokud ne, mířili jsme směrem dolů z hory a tam jsem narazila na jeskyni.

-> Krapníková jeskyně

<- Mlžné pláně

A tak jsme malého vlka oficiálně ztratili. Snažila jsem se dosti bojovat s tím, abych se za vlkem nerozběhla a nechtěla ho opět hledat, ale.. to bych nejspíš ztratila Electru a to jsem pro teď nechtěla. Electra byla po dlouhé době někdo po Proužku kdo mi seděl a hodlala jsem si udržet dobrou náladu.
Hluboce jsem se nadechla a pak jsem zhluboka všechen vzduch z plic vydechla. A tak jak zmizel vzduch z mých plic, tedy problémy ty co se týkalo malého cizího vlčete. Electra to podepsala ještě tím, že změnila téma. ''Netuším, je to o dost zajímavější s tebou všechno zkoumat.'' Ušklíbla jsem se. A dost možná lepší, než se starat o ztracené vlče a proto možná bylo lepší, že jsme jej ztratili, protože bych postupně přešla má pozornost na něj. Ale... teď jsme byly zase jen my dvě a dorazili jsme k jakýmsi kamenům. To jsem zaujatě pozorovala a snažila se je zkoumat zblízka. Byly na něm jakési znaky, ale žádné z nich mi nic neříkali. ''Neznáš něco co by se tomuto podobalo. Žiju sice tady, ale tohle vidím poprvé.'' Natočila jsem hlavu.
No po značném hlubším zkoumání jsme se zase vydali dále.

-> Sněžné tesáky

A nakonec jsme vlče v mlze ztratili. ''Kde je?'' Otočila jsem se a pohlédla na Electru. Po asi třetí otočce jsem se zastavila a podívala na Electru, trocha zoufalosti, ale jinak jsem se tvářila celkem... klidněji, než bylo v plánu. ''No.. Zpátky se pro něj asi vracet nebudu, tady bychom se akorát taky mohli ztratit,'' Poukázala jsem na mlhu, která nás oklopovala.
''Snad se mu nic nestane,'' Pokývla jsem lhostejně rameny, ale vnitřně jsem se o něj celkem obávala. Byl malý, málo osrstěný. ''Ale ne, nikdy jsem takové vlče neviděla. Nechápu proč neměl více srsti. Bylo to zvláštní.'' Odpověděla jsem na její dotaz. S albíny jsem holt zkušenost neměla a bylo to prostě zvláštní. Divné.
A pak jsem pokračovala mlhou ve snaze se z ní dostat, ale místo toho náš naše kroky vedli ještě jinam, do větších hlubin mlh,

-> Oblouky bohů

Pokračovali jsme dál a dál. ''Neboj, najdeme něco.'' Řekla jsem, ale to jsem netušila že máme o dost delší kroky než Caspian. A i když jsem vyzařovala jakési mateřství až takovou matkou jsem nebyla, až tak jsem to neuměla. Vlče jsme pomalu ztráceli, neboť mě nenapadlo ho kontrolovat. ''Netuším ale kde bychom mohli najít jeho rodinu. Třeba tu vůbec není.'' Prohlásila jsem zamyšleně. Bylo to zvláštní, ale.. třeba to tak prostě mělo být, měl tu být a měl tu začít znovu. Ale takový albín, dokáže tu vůbec přežít, ''Možná bychom ho měli vzít pak do té pouště, tam mu s tou jeho srstí nebude zima.'' Dodala jsem a tím jsem postupně k poušti kráčela, ale zároveň.. trošku jinak. Asi jsme blbě zahnuli. Pláň se začala ve velkém šířit mlhou. Držet se u Electry bylo jednoduché, ale... malej.. Toho jsem po chvíli přestala vidět...

-> Mlžné pláně

Podívala jsem se na Electru, když řekla ta slova o tom, že ho vyhnali. ''Myslíš?'' Pozvedla jsem u toho obočí. Pak jsem se podívala zase na Caspiana- jak se po chvíli představil tichým přeskakujícím hláskem. Oh, to je ale bobík! No Tak Electro, to tě něco takového nebohého neobměkčí?
Pak špitnul další slova, ''Je ti zima?'' Zeptala jsem se a pak se rozhlédla, ačkoliv začínalo pěkně jaro plným proudem se připravovat na svůj velkolepý příchod od hladiny, navíc s téměř nulovou přítomností hustější srsti, vypadal že sotva se z vody dokázal dostat na břeh, no jistě.. Musela mu být zima!
A tak jsem se začala tvrdě soustředit a pak vlček, ale i Electra, mohli pocítit to, že vzduch kolem nic začínal mít o dost teplejší a příjemnější oproti chladnějšímu nočnímu vánku, který vanul od moře. ''Měli bychom se asi jít někde schovat. Než sedět tadyhle u vody.'' Navrhla jsem, tentokrát spíš k Electře, ale od Caspiana jsem se prozatím držela blízko, což jsem si uvědomila pak další věc.. otočila jsem se tedy k němu a s laskavým úsměvem, ''Já jsem Solari. So-la-ri.'' Nezapomněla jsem mu to i vyhláskovat, aby se mu to mnohem lépe zapamatovalo, a na Electru jsem se podívala s tázavým výrazem, no ták! Vždyť je to zlatíčko!

Stáli jsme u vlčete jako dvě sudičky. Electra se nejspíše obávala, že se jednalo o nemocné vlče, protože byl místy růžovoučký, na pohled velmi slaboučký. Když nás spatřil, snažil se prvních pár vteřin nejspíš i útěk, ale nakonec se spustilo v pláč a velmi chaboučký pozdrav. Bylo mi toho drobečka opravdu líto. ''Spíš si myslím... Víš jak tu jsi ty nová? Jestli.. jestli se zdejší bohové nerozhodli pro stejný osud i pro něj.. Ale nevím proč by brali takové malé vlče od jeho matky.. Nebo... já nevím..'' Vzdychla jsem a pak snížila hlavu dostatečně nízko, aby si malý vlček mohl můj obličej prohlédnout. V očích mohl spatřit náznaky něhy. Nechtěla jsem mu ublížit. ''Drobečku.. Kde máš maminku?'' Zašeptala jsem k němu pomalým a vlídným hlasem, tušíc že mi stejně pořádně nerozumí. ''Nemůžeme ho tady nechat, měli bychom se pokusit mu zkusit najít mámu.'' Zvedla jsem pak pouze zraky k Elektře. Princezna nebo ne, neměla jsem to srdce nechat vlče napospas osudu, který si s ním nejspíš blbě hrál. ''Máš jméno?'' Opět jsem oči pootočila k němu, aby věděl že nyní jsem mluvila na něj.

<- Kvetoucí louka (Přes Začarovaný les)

Pozvedla jsem obočí nad jejími slovy, ale nakonec jsem přikývla. ''To, to jo. Už ledva jsem byla schopná se postarat sama o sebe, jsem se rozhodla odejít ze smečky do které jsme se narodili. Poznat sama sebe, poznat svět. Už to byla teď třetí zima.'' Tím jsem už kráčela mezi fialovými stromy a pomalu se rozhlížela, snažila se chytit nějakou stopu. Něčí. Byla tu všerůzná směsice pachů, ale žádná která by nás mohla za někým dovést konkrétně.
Pak zmínila, že bychom během našeho toulání mohli narazit na mé sourozence. Nad tím jsem se zamyslela. Chtěla jsem je vlastně vůbec potkat? Chyběli mi, jo. Stejně jako mi chyběli máma s tátou, ale.. co mi do života vlastně vůbec přinášeli? Zhluboka jsem se nadechla a pak dlouze vydechla, ''Když je potkáme, tak je potkáme a když ne, tak ne.'' Vypustila jsem nakonec ze sebe. Dost jsem bojovala sama se sebou evidentně v tom jestli je vlastně chci, nebo nechci vidět. ''Bylo by hezké je asi vidět, ale nějak si to ani neumím představit.'' V tuhle chvíli.
To už jsme dorazili za les, byl tu pěkný výhled na moře. A za ním kousek, skoro se až zdálo že to stačilo jen přeplavat- ''Koukej, tam je další ostrov!'' Zamávala jsem ocasem. Ale voda se nezdála příliš klidná na to, aby to bylo až tak jednoduché přeplavit. Ale to už mě v písku zaujalo něco jiného. Vypadalo to jako nějaký zvláštní kámen, než se to pomalu začalo hýbat, zastřihla jsem ušima když jsem zaslechla i hlas. ''Co? Říkala si něco?'' Otočila jsem se na Electru.
To už se ta věc začala víc hýbat, stavět na nohy a ukázalo se, že se jednalo o malé vlče. A pak zase spadlo! Pořád se to však snažilo znovu a znovu chodit! ''Koukej.'' Ač jsem si byla jistá že už dávno si také všimla té malé bělounké postavičky. Zrychlila jsem krok a přišla až k malému vlčeti- ale zatím jsem se držela trochu dál, aby to hned nedostalo infarkt. ''Drobečku..''