Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Musela jsem se nad její nechutností prostě zasmát. Je pravda, že jíst něco takového se nezamlouvalo jednoduše ani mě. Ale to přece vědět nemusela! Nakonec jsem tedy na ní mrkla, ''Vždycky můžeš jít lovit mimo poušť.'' Byla sice velká, ale nebyla nekonečná.
Kde se mohli schovat sovy? Hm, ''Ta co se držela u Aerrav byla většinu času s ní.'' Mikla jsem rameny. Ale kdo ví, třeba byla oáza plná nejrůznějších volb života ostatních druhů zvířat.
Hrabala jsem a hrabala, nakonec mě oslovila s tím, že mám chytat. Když jsem se otočila to už na mě letěla sněhová koule, nestihla jsem se nijak vyhnout, nebo tak, jen lehce přikrčit hlavu a to už mi koule lízla srst na hlavě mezi ušima kudyma ta koule proletěla. Začala jsem se smát a v rychlosti jsem také zformovala kouli, ovšem byla to spíše šiška. No, jelikož se ne nadarmo říká že práce kvapná, málo platná, tak se rozbila hned, jen jsem do ní tlapkou máchla, místo aby doletěla na Electru.
No, s rychlým 'hehe', jsem nechala sníh sněhem a rozběhla se k Electře, skočila jsem. Pokud se nevyhne, skončíme na zasněžené zemi obě.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 3/4

Usmála jsem se nad její slova, ''A třeba tě to zaujme dost, aby ses přidala také.'' Spiklenecky jsem na ní mrkla, aniž bych věděla, že se ve skutečnosti v blízké době neplánuje přidat vůbec nikam, natož do pouštní smečky, kde jsem mířila já. Ale třeba taky ne, třeba ještě narazím na něco lepšího?
''Štíři, brouci, hadi.. Můžeš si vybrat.'' Zašklebila jsem se a pak se zasmála, ''Ale třeba tam bys dokázala narazit i na fenky.. Je spousta zvířat, které žijí v poušti. Vlčici od které o té smečce vím, tak třeba s ní, je často jeden Pouštník. To je sova.'' Při vzpomínce na Aerrav jsem se na moment podívala opět na polární záři. Kde jen byl konec jí?
Mou výzvu přijala, rozběhla se ke mě a prudkým zabržděním ke mě také vyprskla sníh, který mě pokryl. Začala jsem se smát. Otočila jsem se k Electře zádelí a začala do sněhu hrabat, přičemž jsem pár sněhových koulí možná trefila, no jelikož jsem nevěděla kde přesně mířím, jistě to netrvalo moc dlouho a písčitá vlčice uhnula na stranu.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 2/4

Vypadalo to, že ji řeč o poušti zaujala. Stejně tak její vtipná poznámka na kterou jsem se opravdu musela zasmát. ''Ne tak úplně.'' Odpověděla jsem teda. ''Ale vím tam o smečce, ke který se uvažuju přidat. Víš, ono tadyhle ty zimní období, ty já opravdu nesnáším a poušť je v rámci možností celkem přijatelným místem pro život pro někoho jako jsem já.'' Přikývla jsem pro potvrzení mých vlastních slov.
Že bychom si měli najít nějakou oběť? ''Ano, to bychom měli. Zkrátíme si tak čas při nekonečném čekání kdy skončí zima. Snad už to bude brzy.'' Reagovala jsem na to.
Světelná show na obloze byla vskutku krásnou a jistě to byla jedna z věcí na kterou vlk jen tak nezapomene a bude ji rád připomínat. Bylo to tady na severu pravidelně? Možná, třeba bych tomu mohla dát šanci i příště, ale jen kvůli téhle světelné show.
Později jsem se podívala na Electru, která byla stále zaujatá show. Nabrala jsem sníh do tlapky a odhodila ji směrem na Electru na kterou musel ten sníh dopadnout. Začala jsem se smát a v té chvíli jsem se od vlčice rozběhla, nasadila hravý postoj a jasně ji vyzívala ke sněhové bitvě.

Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly) - 1/4

Ušklíbla jsem se nad její větou. ''Klidně ti řeknu jak to udělat, ale já už to mám za sebou, ale ráda se podívám na tebe.'' Mrkla jsem. Jo, dokázala jsem se nechat vyprovokovat ke všemu, jako třeba po držkopádu se postavit zase na led, ale ne, po druhý do moře opravdu nevlezu, Ještě teď mě mrazí jen ta představa!
Pískovitá vlčice měla něco do sebe, popisovala jsem sama sebe, ale jakobych popisovala Electru. Dokonalé, my dvě si jistě budeme rozumět, nebo se budeme naprosto nenávidět, nic mezitím nebylo. ''Tu a tam možná. Přesto se raději brzy vrátím do pouště.'' Ášklíbla jsem se. Sice jsem nikde nepatřila, no třeba se ten údajný Khan vrátil a konečně se budu moct dostat do smečky? Možná. A nebo taky ne.
Než jsem stihla navrhnout něco dalšího, tak Electra sebou drbla na zem. Začala jsem se nad tím smát, ne posměšně, ale.. cizí neštěstí bylo občas opravdu zvláštním zpestřením dne. ''Samozřejmě. A ještě víc by je zaujali dvě dokonalé vlčice, které si s jejich osudy dokáží pěkně pohrát.'' Navrhla jsem s ušklíbnutím.
Na zamrzlé hladině se začali odrážet zvláštní světla, které postupně sílili a nakonec ozářili celou hladinu. Pozvedla jsem hlavu vzhůru, barvy zářili a klikatili se po obloze různými cestičkami. Byla to nádherná podívaná, podívaná, která i mě na moment oživilo emoce, které jsem se snažila skrývat. Kéžbych tohle sledovala s mámou, tátou a sourozenci. Dívají se na to taky? Zauvažovala jsem nad tím a pak se po očku podívala na Electru, ''Tohle je krásné, co říkáš?'' Usmála jsem se mile jak ještě za celou dobu ne. Nevím jak ji, ale mě se to opravdu líbilo.

Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři

Její představení se bylo hodné primadony. Ušklíbla jsem se. Byla jiná. A to se mi svým způsobem líbilo. Nepotřebovala jsem kolem sebe ňoumy jakým byl třeba ten Neteyam. Někdo jako ona? To bylo hodné mé společnosti a celkový snahy o to, abych s ní mohla držet konverzaci mnohem živěji, než s kdejakým podřadným tvorem. Byla přesně typ vlka, kterému jsem se dokázala okamžitě naladit na notu.
Nebyla blázen, to vskutku, to jsem byla já a nestyděla jsem se za to. ''Ále, nevíš o co přicházíš. Otužit se v těchto chladných dnech.'' Ušklíbla jsem se a pak udělala pár pomalých kroků dál od břehu. Pohled jsem pak otočila zpět na Electru, která řekla že princezna musí být dobře živená, ušklíbla jsem se, ''Princezna musí být hlavně elegantní a vědět jak si získat pozornost těch pobudů, kterých se tu nachází hojně.'' Zasmála jsem se a v očích se mi něco nadšeně blýsklo. Zdálo se, že jsme s Electrou měli pár věcí dost společných,
No prý led zapraskal, ''Zlato, asi máš něco v uších, neměla bych se ti na to podívat?'' Pozvedla jsem jedno obočí pobaveně. Konečně někdo kdo byl hodný mé pozornosti a přítomnosti, tohle setkání mě začínalo bavit čím dál víc.

Vlčice si mě povšimla a na jednu stranu se tvářila celkem mile. Střihla jsem uchem. ''Ahoj.'' Opětovala jsem ji pozdrav. Na to kdo jsem se ptala celkem stroze, ale držela se jakýsi neutrality a tak jsem neměla důvod zatím na ní pohlížet jinak. ''Solari. A ty?'' Byly to klasické otázky, které se nikdy neomrzí u nových tváří.
Pak otočila odpověď na ten led. Zkoušela mě snad? To teda jako ne! Švihla jsem ocasem, ''Za to ty sis asi dlouho nezaplavala v ledovým moři.'' Řekla jsem ji na to. Ne, určitě jsem se nebála. A anižby můj pohled říkal něco víc, jsem vstoupila za ní na led. Naštěstí byl dostatečně pevným a tak jsem se snad nemusela tentokrát namočit. Navíc jsem byla hubenější a lehčí, než vlčice, takže kdyby měl prasknout, praskne už pod vlčicí.
Ač mi bylo uvnitř sebe dost nepříjemný na tom ledě po té poloviční koupeli stát, no rozhodně jsem nehodlala vypadat kdovíjak slabě. Když už to ani můj pohled nevypovídal. ''Heh, myslela jsem si to. Když unese takovou kouli jako si ty, tak pro mě tu bude hračka.'' Řekla jsem pak ledadyle se smíchem určený proti vlčici.

<- Dvojčata

S poprvé hezkým pocitem, který jsem za celý momentální den získala, jsem došla k tomu jezeru, které jsem viděla. Bylo z blízky zcela jistě určitě větší, než se zdálo a od něj šla podobná zima jako od moře. Možná i větší. A tak byla ta dost zase hodně rychle fuč a já se zabručeně pěkně oklepala.
Čím blíž jsem byla, tím víc jsem si všimla, že někdo na ledě poskakuje. Pozvedla jsem obočí, po zkušenosti u toho solí nasaklého jezera už bych teda úplně nechtěla po ledu skákat. Ani po zkušenosti u moře. Ale zdálo se, že tento led je o dost víc pevnější, než ten u Slaného jezera, když na něj dokázala vlčice jakýmsi způsobem skotačit. U jezera jsem naklonila hlavu na stranu a předníma tlapkama se na kus ledu postavila. Rozhodně se zdál mnohem víc pevnější, než to co všechno jsem právě měla za sebou. Přesto jsem odvahu skákat po něm nenašla, ale stačil mi pohled na béžovou vlčici. Led v tomto jezeře byl rozhodně pevnější, než všechny ostatní.
Svýma ohnivýma očima jsem na ní chvíli tiše hleděla, všimne si mě, i když se pro teď zdála být zakotvenou ve vlastním světě?

/Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2

<- Rozbitý sever

Čím víc jsem běžela, tím víc mi byla zima a zadní část těla se mi znatelně klepala vlivem zmoklé srsti. To bylo něco na mě. Čím víc jsem v téhle nehostinné krajině trávila čas, tím více jsem se utvrzovala v tom, že jsem prostě zimu vskutku nesnášela a mnohem více jsem se těšila až většina zimy zmizí a nastane opět teplo. To pěkné a příjemné teplo, které tu na Ostrovech snad všem chybělo, ano nemohla jsem soudit, třeba taky tu mohli všichni mít zimu rádi, že? Ale já ne, nenáviděla jsem ji každou minutou víc a víc. Mohla jsem taky konečně odejít i ze severu, že? Ale to bych nemusela být ráda, že sotva chodím. No přiblížila jsem se k horám, možná i vyjímečně k mému štěstí, i když se zdáli dost strmé a téměř neprůchodné jsem našla cestičku, která vedla přímo do jejich útrob. Narazila jsem také i na jednu z malých jeskynních komplexů, kterých se tu asi nacházelo hojně, když jsem dokázala najít jednu prakticky hned.
Vešla jsem dovnitř, byla malá, téměř neprostorná. Ale hlavně prázdná. Ulehla jsem do ní a soustředila jsem se na svůj vnitřní element a vší soustředěností se snažila ohřát vzduch kolem sebe. Pár minut to trvalo, malý výklenek ve zmrzlých skalách se začal zahřívat a moje srst pomalu schnout a mě trochu začínalo být tepleji. Trvalo to ještě nějakou dobu, než jsem se celá zahřála a byla schopná pokračovat dál a neumrznout v téhle ledové hrobce.
Když jsem vylezla tedy poté ven, pokračovala jsem v té cestičce trochu výše a narazila jsem na jakousi rozhlednu. Postavila jsem se na ní a vydechla z tlamy obláček páry, který se pak rozplynul. Měla jsem pocit, jakobych se měla oblohy a zvládnu to a to jsem rozhodně nebyla tak vysoko kam skoro až identické špice těchto hor sahaly. Ač jsem prostě chtěla odsud odejít daleko pryč a nejlépe už se nikdy zde nevracet, musela jsem uznat, že toto byl úžasný výhled. Když mé oči spočinuli i na vzdálenějších místech spatřila jsem les, nedaleko se třpytila zmrzlá hladina jezera, další hory, ty od kterých jsem před nějakýma pár hodinami pěkně utekla. Samotnou mě udivilo jak daleko jsem dokázala dojít a proč jsem prostě nezůstala v tom lese s tou vlčicí. Mezi stromy bylo možná bezpečnější se ukrýt, ale ne. Já musela poslechnout svůj instinkt, skoro umrznout v ledovém moři a teď si to všechno přemítat nad krásným výhledem, který se mi nyní naskytl. Světlo postupně mizelo za obzorem, značilo to blížící se noc. Vítr tu foukal také dost silný, ale měla jsem pocit, jako bych slyšela píseň. Zněla líbezně, a když jsem zavřela oči, abych se do té melodie víc zaposlouchala dokázala jsem si představit právě tady si se svou rodinou vyříkat vše špatné, co nás od sebe rozdělilo, to proč jsem vlastně s nimi velkou část svého života vůbec nebyla. Dokonce jsem se přistihla, že mi z očí vyletěli slzy. ''Uh?'' Otevřela jsem oči a pak si tlapkou slzy otřela. Smutně jsem se usmála a s tím se rozhodla odejít z těchto hor ještě za chvilkového doprovodu zdejší melodie.

-> Ledové jezero (Přes Ledové pláně)
/Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov! - 513 slov

<- Ledové pláně

Po chvíli do mě bodl mráz ještě něčím podpořený. Chladný vzduch od moře se zdál ještě ostřejším, než jsem to cítila doposud. Jindy bych asi odešla zas jinam, ale v dálce za mrazivou mlhou vycházející z moře jsem zahlédla něco mihotavého, což mou pozornost samozřejmě ulovilo.
A tak jsem prošla o něco blíž k moři a naskytl se mi pohled na ledové kry, které jen tak na moři stáli. Některé byly k sobě blíž, některé byly opravdu dost daleko na to, aby se k tomu dalo projít. Dost mi to něco připomínalo. Portál? Možná, kam asi vedl? Třeba někde do teplých krajů? Stojí to za to zkusit se k němu dostat? Ledové kry rozhodně nebyly něco co se dalo nazývat bezpečnou cestou.
Přesto jeden byl dost blízko na to, abych se rozhodla to vyzkoušet.
Zhluboka jsem se nadechla a s rozběhem jsem se rozhodla na něj zkusit skočit.. Třeba se dokážu dostat k tomu portálu...
Skok na kru ji rozkýval, já měla dost problém aby mi tlapy neuklouzli, udržet rovnováhu a dobrých několik minut mi trvalo se srovnat bez toho, aby hrozil pád do vody. Oklepala jsem a hleděla na tu vodu s hrůzou.
Už mě portál nezajímal, hlavně se dostat zpátky na pevnou půdu!
Skok bez rozběhu byl krátký, předníma tlapkama jsem se sice zachytila o kraj, ale spodní tlapky se mi namočili a jen těžko jsem se vydrápala zpět na horu. Na půl zmrzlá na kost. ''Bože!'' Zaklela jsem a klepající se na z půlky mokrá jsem od moře, ker a portálu utíkala daleko pryč.

-> Dvojčata
/Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry!

<- Mrazivá jeskyně (přes Tundru)

Jeskyni i Tundry jsem také nechala tedy za sebou, nyní ve vzpomínkách na svou rodinu. Přemýšlela jsem nad tím kde jim byl konec, svým způsobem mi už hodnou dobu chyběli, ale za celou dobu jsem si na ně nevzpomněla natolik hluboko, abych zjistila že mi vlastně tolik chyběli. Vzdychla jsem si až mi z tlamy vyletěl obláček páry, který trval podstatně o pár vteřin déle, než se rozplynul.
Ledové pláně se zdáli být celkem nekonečnými, ale neměla jsem ve zvyku se vzdávat. ''A určitě neplánuju zemřít zrovna takhle.'' Zamlaskla jsem nespokojeně a cítila jak se mi mráz dostává na mé pohublé tělo přes mou řídkou a krátkou srst, která mě až tak před mrazem prostě chránit nedokázala.

-> Rozbitý sever

<- Tundra

S těmito myšlenkami se mi podařilo narazit na jeskyni. V ní jsem se na chvíli schovala, rozhodla odpočinout si. V jeskyni se odrážel z ledových stěn můj odraz na všechny strany. Při tom pohledu na sebe jsem si uvědomila i další věci. Třeba to, jak jsem po matce hubená.
Semkla jsem pysky k sobě a vzdychla si. Jak jim vlastně bylo? Jak žili? Chyběla jsem jim vůbec někdy? Naposledy jsem je viděla jako malé vlče. Ještě v Daénské smečce ze které jsem odešla, protože jsem k ní neměla žádný vazby a k tomu jsem chtěla zjistit kdo vlastně jsem. Ano, plno toho jsem zjistila za tu dobu, ale taky si vyvolala, alespoň v tuhle chvíli víc a víc otázek na které jsem odpověď neznala, ale chtěla jsem znát.
Po několika minutách jsem se rozhodla z jeskyně odejít, nebylo tu takové teplo, abych tu chtěla zůstat o něco déle.

-> Ledové pláně

<- Hraniční pohoří

Od hor jsem se dostala k dalším pahorkům. Zmrzlé pláně a výšlapy. Oklepala jsem se nad tím a vzdychla si. Nejspíš na celém širém ostrově nebylo v tuhle chvíli místa kde nemrzlo a tak jsem se prostě musela smířit s tím, že v tuto chvíli jsem neměla na výběr a musela se smířit s tím, že před zimou se mi utéct nepodaří. Proto jsem z běhu dost zpomalila a prostě jen kráčela krajinou. Dost jsem si ji i prohlížela, pokud jsem zrovna místy nemusela přivřít díky mrazivému větru přivřít oči.
Život zde byl prostě takový, prostě jsem musela se smířit s tím, že zima tu byla a každý rok tu bude. Svým způsobem ale taky dost se mi zdála každý rok šílenější.
To mi připomnělo i to, jak dlouho jsem neviděla nikoho z mé rodiny. Dlouho jsem neviděla matku, otce ani své sourozence. Nikoho z nich.

-> Mrazivá jeskyně

<- Slané jezero

Pokračovala jsem do hor stále ve snaze najít bezvětrné místo. Tu se sotva asi bouře přesunula, no stále tu dost foukalo a sněžilo, byl dost problém se orientovat a neztratit se na nějakém převisu, či nespadnout dolů.
Nakonec jsem jen rychle celkem přešla ty hory a snažila se stále tomu co jsem nechala za sebou ponechat... no, za sebou. I když můj prozatímtě chabí orientační smysl mě vedl dál a dál na sever. No, hlavní bylo, že jsem se vzdalovala od sněhové bouře, která zdá se nehodlala jen tak utichnout, ne že bych se v tom tedy vyznala. Jen jsem poslouchala své vnitřní instinkty a prostě utíkala daleko pryč.

-> Tundra

<- Slané jezero

Místo do nějakého bezvětří u hor se mi však podařilo dojít k něčemu co by se mělo jindy tvářit jako nějaký jezero, ale bylo celkem zamrzlé. Oklepala jsem se nadtím. No cítila jsem nad ledem i patrně sůl. Nevím co mě to napadlo, ale rozhodla jsem se z ničeho nic dát tlapku na led, lehce jsem slyšela popraskání, ale nezdálo se, že to bylo něco co by nevydrželo a tak jsem dala druhou a pak jsem měla dost problému udržet balanc. A znovu to zapraskalo, a než jsem se nadála byla jsem tlapkami ve vodě. ''Urgg!'' Vyjekla jsem a rychle z ledové vody tlapky vytáhla ven. ''Bohové, co tě to napadlo Solari!'' Seřvala jsem sama sebe a rychle pelášila od této vody zase o dost dál. Stále tu byl vítr, který sužoval les ze který jsem rychle opustila.

-> Hraniční pohoří
/3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2

<- Temný les

I za lesem celkem byl vítr silným a vločky štípali pod srstí. No, rozhodně jsem se nechystala zastavit. Zaslechla jsem ve větru tiché volání. Na moment mě to donutilo se rozhlédnout, ale pak jsem se zarazila. Ten vlk Neteyam mě donutil si dvakrát rozmyslel jestli se chci ke každému kdo volá takhle hrnout. Vidět na živo urvání ocasu, toho mám na zbytek života až-až.
S oklepáním a lhostejností jsem se tedy rozutekla dál na sever. Možná jsem úplně netušila zda je to dobrý nápad, ale to jsem vskutku netušila a prostě jsem jen běžela dál a dál. Nejdřív směrem k horám, snad s nadějí, že tam najdu úkryt kde se mohu bezpečně uschovat.

-> Slané jezero