Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslední čas tu byl nějaký divný, prapodivný ticho. Jen já a ona vlčice. ''Jsem tu nějakou hodnou dávku hodin. Jeden si na to aji zvykne.'' Dodala jsem jako odpověď k ní. Ale takhle divně jsem se po celou dobu vůbec necítila jako právě v tuto chvíli. ''Ty možná. Jindy by mi to nevadilo, ale takový pocit.. Díky, ten si nechej, třeba někdy jindy.'' Mlaskla jsem nespokojeně a se švihnutím ocasu jsem si to hodlal namířit pryč, mimo tento les.
Začal se pomalu zvedat vítr, a něco přicházelo. Můj vnitřní špatný pocit měl zcela špatný domněnky a vskutku jsem tedy práskla do zaječích. Nesnášela jsem zimu, no to co přicházelo, v tom jsem zůstat určitě nechtěla. A to jsem ani nemusela přesně vědět co vlastně přesně přicházelo.
A tak jsem nechala brzy les i vlčici za sebou a snažila se drát sněhem rychle pryč odsud!

-> Nížina hojnosti

Když jsem se vlkovi vytratila z dohledu, cítila jsem jakési uvolnění. ''Takový blb. Jak dokázal přežít až doteď?'' Odplivla jsem si do všudepřítomného sněhu, kterýho tu bylo habaděj. Oklepala jsem se, ''Nesnáším zimu!'' Štěkla jsem a flustrovaně jsem se vydala hlouběji do lesa. Už jen z principu, abych zmizela vlkovi z dohledu, kdyby se rozhodl zase vrátit. Doufala jsem, že už ho nikdy neuvidím.
No hlouběji jsem narazila na dalšího vlka. Vlčici s ohnivým výzorem.
Jen jsem na ní koukala a jestli se na mě podívala, v ten flek jsem uhnula pohledem, aby to vypadalo že tudyma náhodně kráčím. Netvářila se příliš přátelsky, ale nic co bych nedokázala přežít. Teda.. mohla jsem v to asi jenom doufat. Švihla jsem ocasem, podívala se opět na vlčici a zůstala stát od ní dobrý metr. Měla jsem ráda svůj osobní prostor a tak jsem oceňovala osobní prostor i od ostatních. ''Zdravím.''

Vlk byl určitě o dost mladší než já a dost očividně byl taky i dost nevyspělý. Proč já, proboha? Podívala jsem se zoufale někde směrem do korun stromů. A pak znovu na zbytek kořene ocasu vlka. ''Ještě nemáš za co děkovat.'' Řekla jsem na jeho slova a pak se znovu rozhlédla, dlouhodobý pohled na čerstvou ránu mi vůbec nedělal dobře na žaludku.
Nakonec jsem vzdychla a vrátila se k obličeji vlka a hlavou jsem pokynula, že mě má následovat. Ach, jasně, asi bych mu to radějc měla říct..[/i] Povzdechla jsem si pod vousy a věnovala ještě jeden pohled na vlka. ''Pojď za mnou. Bude to sice asi ledový, ale aspoň to omyjeme.'' Řekla jsem a sama se vydala přes les. Neměla jsem ten les ráda, byla v něm přílišný temno. Již se pomalu chystalo svítat a tak jsem doufala, že na volným prostravství to bude chvíli k vydržení, jen abychom omyly ten kousek zbytku.. Já jsem Solari.'' Odpověděla jsem mezitím na jeho představení se jménem.
V první možné chvíli jsem se vlčkovi vytratila z dohledu a zůstala v lese.

Vskutku. Vlkův ocas nyní byl pryč a mě se z toho natáhlo. Ale ten pocit jsem polkla a na moment se podívala jiným směrem, do chvíle než promluvil. Mluvil... sekavě.. Utíkej.. Utíkej Soli. Tohle setkání ti nic dobrýho nepřinese! Řvala má mysl, zatímco jsem měla oči zabodnuté do těch jeho. Zda-li jsem pochopila dobře, absolutně netušil, proč vůbec nezavolal o pomoc. Proč tu stále zůstáváš? Bože! Řvala jsem sama na sebe, mou myslí snad problesklo i pár nadávek, ale stále jsem se nedokázala hnout z místa směrem pryč. Naopak, udělala jsem pár kroků k němu blíž. ''Vydrž. Je třeba ti to trochu vyčistit, ať se ti to nezanítí, či snad hůř.'' Jako bych odignorovala úplně jeho další slova o hladu. No výborně a teď ho budeš mít na krku, vždyť ani normálně neumí mluvit! Zamračila jsem se, když jsem došla k jeho kořenu ocasu, který mu zůstal. ''Mě po tomhle hlad přešel...'' Zamumlala jsem a přemýšlela jak bych mu tu ránu mohla vyčistit.

<- Poušť

Dále z pouště jsem se dostala do Temného lesa, to jsem také překročila hranice toho světa, že v poušti byl stále písek, teď už byl všude sníh. ''Úplně jsem si nevšimla toho, že je zima. Fuj, že já tam nezůstala.'' Zabrblala jsem. Nesnášela jsem zimu a sníh. A už teď jsem se nemohla dočkat léta.
Procházela jsem lesem a dostal se ke mě něčí hlas. Byl celkem písklaví a tak jsem se rozhlédla. Pak to byl najednou zoufalý výkřik nad kterým jsem se už pozastavila. Znělo to... příšerně. Zrychlila jsem tempo a hledala původce toho výkřiku. Brzy ke mě vítr dovál i pach krve, a tak jsem se tím směrem řídila ještě jistěji. Nakonec jsem narazila na odrostlého vlka. A jeho ocas zůstával mimo jeho tělo, nejspíš jsem ho našla dost pozdě a tak už se nedal zachránit. Jen jsem němě sledovala jeho počítání, ocas se mu zaseknul v kořenech zdejších stromů. Musel mít hodně křehké kosti, protože přijít o pár chlupů. to ano. Nakonec jsem se mu ukázala úplně, ''Proč si jenom nezavolal o pomoc mladý?'' Ač mi většinou byly ostatní celkem šumafuk a byla jsem.. jenom já, tak na tuhle situaci mi přišel pohled celkem lítostivý. ''Někdo ti rovnou mohl pomoci...''
/Mě tenhle způsob o useknutí nedává smysl :<

Otevřela jsem své oči a zjistila jsem, že... jsem tam kde jsem naposledy byla. Ztěžka jsem přemýšlela chvíli nad tím co se stalo.. Ale nakonec jsem z hlavy nedostala vůbec nic. Mávla jsem nad tím v duchu tlapkou a pokusila se postavit. To by šlo. Pomyslela jsem si. Cítila jsem se trošku malátně, ale to bylo tím, že jsem tak dlouho spala a nehybně. Nebylo.. léto?'' I když v poušti sice sníh nebyl, bylo rozhodně posledně mnohem větší vedro, než bylo teď. Rozhlédla jsem se kolem. Má společnice zde nebyla a když jsem se snažila začenichat, pachy smečky byly ještě slabší než posledně, snad skoro žádné. Co se stalo?
Postavila jsem se tedy pevně na všechny čtyři a snažila se rozejít nějakým směrem. Nevěděla jsem kam přesně chci zamířit, ale rozhodně vím, že jsem chtěla odsud nyní odejít. A mé plány nejspíš přidat se k týhle pouštní smečce byly ta-tam. Zamručela jsem si samozřejmě.

-> Temný les (Přes Poušť)

Zasmála jsem se směrem k Aerrav. ''Tak to třeba můžeme trénovat spolu. Jsem sama celkem slabým kouskem. A proč se postupně nestát nejlepší z nejlepších?'' Promluvila jsem zasněně. Och, ano. Jednou převzít otěže.. Vést.. Královna Solari. No nezní to přímo skvěle? Zatřepala jsem hlavou a znovu věnovala miloučký pohled Aerrav. ''A copak je vlastně tedy tvůj úkol? Mm,, a jaký úkol bych vlastně třeba plnila pro smečku já? Zamyslet se zavčasu.. V čem asi nejlépe vynikám?'' Možná ve strategii? Silou jsem koneckonců moc neoplývala. Možná i lov bych zvládala? Rychlá a vytrvalá jsem také celkem byla, ale pořád jsem se měla co učit a raději jsem vždy používala mozek. Zvláštně v místech, kde vlci jeho kapacitu moc používat neuměli.
Po dalších slovech jsem začenichala. ''Upřímně.. Kromě nás dvou tu už asi nějakou delší dobu nebyl. A dle mého, smečka asi taky moc silnou pachovou stopu již nemá, aby si to tu nakonec nechtěl zabrat někdo jiný. Copak se asi mohlo s tvojí Alfou stát?'' Třeba někde prdí do hlíny a jen pár vlků ze smečky žije ještě tím, že by se velectěný pouštní král vrátil. ''Neměl nějaký speciální místo ještě mimo poušť?'' Pozvedla jsem obočí, přece jsem své nové kamarádce nemohla hned předhazovat, že by už nebyl mezi živými. A mimo to, když ho najdeme živého, tak možná u mě získá ještě dalekosáhlejší respekt, než má v tuto chvíli, když jsem jeho veličenstvo ještě na vlastní oči nespatřila.

<- Poušť

Přikývla jsem hlavou. ''To se časem naučíš jistě. Všechno je to jen o tréninku.'' Řekla jsem s úsměvem a kývla jsem znovu povzbudivě hlavou. Jak však takový škorpion vypadal, to jsem nevěděla, ale rozhodnutím žít v poušti se to stejně dřív či později dozvím, takže jsem se nějak v téhle chvíli na ně neptala.
Pak ji očividně zaujali moje další slova. Přikývla jsem. ''Většinou ano. Jsi teda první koho znám, kdo je bez magie vrozené.'' Řekla jsem upřímně. Možná časem poznám další, teď už mi bylo jasné že takových bylo na světě teda víc, ale pro teď jsem znala jen Aerrav.
Ke smečkám jsme si už neměli co říct, minimálně ne o těch ostatních. Znala jsem jen základy. ''Je dobré znát alespoň základ, ale myslím že asi nejdůležitější je, abychom svou vlastní smečku znali dokonale, ne?'' Zvedla jsem hlas v dotazu, zajímalo mě co si o tom myslí i ona.
Nakonec tím jsme došli na... ''Páni..'' Rozhlédla jsem se. Skutečně to vystihla, písek sem a písek tam. ''Písčité.'' Zasmála jsem se. Ale byla to jen otázka času na to, kdy si zvyknu na ten písek. Zbytek mi ani tak nevadil. Nechala jsem si ukázat přibližně kde co bylo a přikývla jsem. ''A tušíš kde ho najdeme?'' Podívala jsem se na ní s povytaženým obočím pobaveně.

<- Píchl

Poslouchala jsem co mi všechno vykládá. Zážitky jsme měli vesměs stejné, ale tak mě o to víc zaujalo to, že vlastně se s magii nenarodila. To vysvětlovalo ty šedé oči? Možná. Dřív než jsem však stačila co říct, začala předvádět magii od Wua. Najednou bylo světlo tak jasné, že jsem nad šokem musela zavřít oči. "Páni." Prohlásila jsem mezitím co jsem si 'kotníčkem' tlapky protřela jedno oko a pak druhé. "Ale to se naučíš." Ne že bych já byla v téhle chvíli nějak schopná, "Ale taky se mám ještě co učit, já se narodila s ohněm po svých rodičích." Mihla jsem rameny. Možná bych je měla někdy najít?
Zavrtěla jsem hlavou, To zaprvé, ale jen jsem o té smečce slyšela, nevím přesněji kde se nachází, nebo kdo tam všechno sídlí." Členy jsem myslela samozřejmě. Když se rozmluvila o smečce přikyvovala jsem. "Tak to mě asi vlk najde většinu času se vyhřívat. Miluji teplo, víc než zimu." Podívala jsem se před sebe a pach v okolí mi prozradil, že jsme se nejspíš blížili na území. "Jsem zvědavá co na to tvůj Alfa."

-> Namarey

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. ''Tak to mu to jméno asi dost sedí.'' Řekla jsem a podívala se na sovu zachumlanou v její srsti.
Když řekla, že slyšela tady už slyšela snad všechno. Lehce jsem naklonila hlavu, já tu sice byla celý život, ale moc jsem neměla příležitost zjistit toho více. ''Například? Třeba si měla za tu dobu víc štěstí, než já sama.'' Jako domorodá na ostrově, bych měla vědět zdaleka víc, ale věděla jsem toho až žalostně málo, jen jsem prostě nehodlala vypadat špatně, takže to chtělo získat prostě jenom více zkušeností a informací a mohla jsem poté pracovat na tom, co jsem chtěla. ''A nenapadlo tě předtím vyzkoušet tu v těch horách? Když si byla zvyklá na chladnější období?'' Ne že bych ji chtěla nějak ovlivnit, spíš jsem byla zvědavá.
Zdálo se, že Aerrav byla nadšená z toho, že jsem se chtěla přidat do smečky za ní a já musela uznat, že taky jsem byla poměrně spokojená s tímhle nápadem, přece jsem tím nemohla nic pokazit. Nesměla jsem. ''V Daénu? No.. abych to pravdu řekla, narodila jsem se tam, ale nejsem si jistá že bych tam někdy patřila. Mojí rodiče... no, řekněme že trošku zanedbali to, abych já a moji sourozenci do smečky se začlenili pořádně.'' Podívala jsem se zamyšleně před sebe, ''Alfu, Lissandru, jsem viděla jen když jsem řekla, že odejdu poznat co vlastně v životě chci.'' Už jsem si sice nepamatovala přesně co jsem ji řekla, ale vím že jsem prostě odešla a tahle Namarey mi v tuhle chvíli zněla mnohem jako vhodnější smečka.

-> Poušť

Celkem jsem se nad tím jménem pro sovu podivila, a ejhle, pro radost vlčice přišla k sovičce, tedy Trhošovi další otázečka: ''Kde jsi na takové jméno přišla prosímtě?'' Zasmála jsem se. Můj smích nesměj jako výsměch kupodivu, nýbrž pobaveně a vesele.
Přikývla jsem hrdě, když řekla nahlas tedy očividnou věc. Vskutku jsem místní byla, i když jsem měla co dohánět... ''Nooo... Jak to říct.. To je taková skoro neviditelná brána, která tě přenese z jednoho místa na druhé, aniž bys musela obcházet celý Ostrov přes ten starý rozvrzaný most.'' A že ten most nebyl zrovna dvakrát skvělý zážitek, fujky. ''Jako plno jiných vlků. Nedávno jsem potkala vlčici. Taky se zrovna objevila.'' Řekla jsem. ''Ale ty už tu budeš asi dýl, než ona, ne?'' Jinak by přeci nebyla součástí smečky. ''Byla si zvyklá na jiné místo, než je poušť?'' Zeptala jsem se zvědavě.
Když nabídla, že by mě zatáhla k nim do smečky, až sama jsem se překvapila svou radostnou reakcí, ''Ano, prosím!'' Až jsem vyskočila na tlapy a několikrát mávla ocasem. Pak jsem se hodně rychle uklidnila a odkašlala jsem si. ''Tedy jestli ti to nebude vadit. Víš, já mám mnohem radši teplo a tak.. S pískem to bude možná trošku trvat, ale jinak to zní jako celkem ideální smečka.'' Dodala jsem o poznání klidněji a vážněji. Na všech čtyřech už jsem zůstala stát.

Zasmála jsem se tiše nad představami sněhové vlčice. ''Představivost máš, to se ti musí nechat.'' Hodila jsem ji jednu poklonu a švihla ocasem. Ohledně sovičky toho neměli moc co probírat. ''Toho znám. Dvakrát jsem u něj měnila barvu kožichu, ale myslím že teď už spokojená jsem.'' Zamilovaně jsem se na sebe ohlédla a zavrněla jsem spokojeně. ''Má jméno?'' Jediná otázka, která se k její sovičce ještě nabízela, ale víc toho už vskutku nejspíše nebylo. Jenom jeden malý úsměv k tvorečkovi a pak jsem se věnovala dál Aerrav.
''Nachází se na druhém Ostrově, buďto přes most, nebo přes portál. Žila jsem tam v podstatě celý život, ale vlastně jsem tam nikdy pořádně nepatřila.'' Ach ano, smutný pohled se sklopenými oušky a taková chudinka jsem teď byla!
Pak jsem se zaujetím poslouchala o Pouštní smečce a o Khanovi, jak svou Alfu představila, o kterém měla pěkně co říct. ''Říká si Král pouště jo? Tak to bude i vlk co má v hlavě hlavně sebe.'' Tyhle slova mi skoro vypadli samovolně z tlamy a tak jsem pohotově dala tlapku před tlamu. ''Promiň, samozřejmě tvého Alfu nesoudím, dokud ho nepoznám.'' Ne že bych se měla teda za co omlouvat, ale jestli jsem se chtěla dozvědět něco víc, musela jsem být přece hodná holka. ''Vypadá to, že žijete ideální živůtek v nonstop otepleném prostředí. Začíná se mi to líbit.'' Znovu jsem spokojeně zapředla a několikrát promávla ocasem. ''Myslíš, že by tvůj Alfa měl ještě jedno místo ve smečce?'' Pozvedla jsem obočí. ''Uznávám, že jsi mě tím celkem zaujala.'' A že mě zaujme máloco a navíc... Jako tulák jsem se těžko mohla někde dostat.

Musela jsem se nad slovy sněhové vlčice zasmát. ''No zcela jistě tu je takové bludiště mnohem déle než my dvě.'' Řekla jsem a švihla ocasem. Při dalších slovech jsem se ohlédla zpět na to pole. ''To byste tam měli teda ještě vysadit další kaktusy, i když to bolí, pořád se tím dá projít.'' Dodala jsem a věnovala pohled sově, která před chvíli se chumlala v mojí srsti, teď byla v srsti vlčice. ''Ta patří k tobě?'' Už jsem měla tu čest potkat pár vlků se společníky. Minimálně kolem Lissandry tehdy poletoval červený ptáček.
Představila se a já ji věnovala úsměv. ''Těší mě Aerrav z pouštní smečky.'' Kývla jsem a několikrát jsem mávla ocasem, než se zase uvelebil u mých předních tlapek. ''Narodila jsem se v Daénské smečce, ale odešla jsem za cílem poznat sama sebe. Možná zkusit štěstí v jiné smečce.'' Odpověděla jsem bez problémů na její otázku. ''Takže.. smečka říkáš jo?'' Znovu jsem se zahleděla do jejich šedivých očí. ''Dokážeš mi povědět o ní něco? Třeba bych našla štěstí ve tvé smečce.'' Naklonila jsem hlavu na stranu zvědavě. Navíc v poušti bude teplo i co se zimy týkalo, což by bylo i pro mě samotnou win-win.

Ještě když jsem procházela kaktusama se ona sova ke mě snesla. Byla jsem v klidu, koneckonců bolelo by to mě, jestli zůstala sova při mě, došla jsem s jí až k vlčici, jestli nezůstala, inu, jistě mi zase kroužila nad hlavou.
U vlčice jsem poslouchala její slova a v jejím hlasem jsem slyšela uznání, čemž mě to prohladilo po mé sladké dušičce a já se díly tomu tedy pěkně spokojeně zaculila. "Být víc zkušenější, tak to tu podpálím," Při těch slovech mi poskočila v očích jiskra. Kterou jsem však výdechem nechala vyhasnout. Tak zkušená jsem opravdu nebyla. Věnovala jsem tedy znovu pohled vlčici.
"Solari jméno mé." Lehká úklonka slušně vychované vlčice doprovázená šibalským úsměvem. Po krátkém soustředění jsem z vlčice cítila pár pachů, možná nějaké už starší, ale jistě se jednalo o vlka smečkového. "Hádám asi že tuhle místo už nějak více znáš. Když tuhle ostrou pouť už za sebou máš." Posadila jsem se a ocas obmotala kolem tlapek, zahleděla jsem se do jejich šedivých očí. Každý koho jsem znala je měl zbarvené nějakou barvou. Ona ne. Jakou měla asi magii? Netušila jsem.

Snažila jsem se ladně protahovat kolem kaktusů, ale občas to doprovodilo syknutí, když se mi srst propletla mezi tenkými jehličkami těchto výtvorů pouště. Rozhodně jsem se nemínila vracet a rozhodně jsem to už hodlala projít, neboť jsem byla pěkně někde v půlce. Všimla jsem si sovy nad mou hlavou, jednalo se o malou pouštní sovičku a navíc byla noc, takže mě její přítomnost tolik nepřekvapovala.
Ovšem mou pozornost získalo jakési neurčité vzdálenější vytí. Pozvedla jsem hlavu tím směrem a mé předchozí myšlenky se potvrdili. Postupně jsem se kaktusovým polem blížila k té bílé čmouze, která se proměnila postupně na vlka. Vlčici, abych byla přednější.
Trvalo to dlouho, pár bodlin jsem možná někde na srsti měla připletené, ale nakonec jsem se postupně dostala až k sněhově bílé vlčici. ''Nazdárek.'' Pozvedla jsem obočí a pohlédla jsem za sebe, na to čím jsem prošla a vlastně jsem nechápala ani jak. ''Asi byla komedie mě sledovat, co?'' Dle toho že jsem ji viděla už předtím, jistě si tu show ujít nenechala.