Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývla jsem. ''Nevím jestli se někdy někdo odsud dostal, ale jo. Možná by sis minimálně prozatím měla zvyknout na tohle místo.'' Souhlasila jsem s jejími slovy. Koneckonců na to nic jiného nešlo říct. ''Tak to máme prozatím stejné plány.'' Ač jsem si mohla myslet svoje, začínala mi být tahle seveřanka i svým způsobem sympatická.
Pak když navrhla, že bychom se mohli dostat o něco dál, neváhala jsem. Postavila jsem se zase na všechny čtyři a dorovnala krok s Thyrkou. Zastřihala jsem ušima. ''Vzhůru kupředu.'' Dodala jsem, snad jak kdybych tu změnu místa navrhla já. Ale když já se tak ráda vždycky drala do popředí, že mě to ani tak nepřišlo. Přišlo mi to přirozené a tak jsem se vždycky snažila být aspoň o čumák napřed. Ale nejhorším bylo, že ani výšky jsem díky svým rodičům nepodědila příliš, takže oproti o dost větší vlčice jsem místy musela na moment to vzít klusem.

-> Irisin ráj

Nakrčila jsem jedno obočí o pár řádků výše. ''Na tohle ti asi neumím úplně odpovědět, ale i z toho jednoho setkání s ní, tuším že by nikdy nic takového nepovolila, kdyby se předem nedomluvili na tom. Ale co se dělo potom.. Jo, to toho nevidím. Chci zůstat u toho, že prostě se jim život zrovna nedařil.'' Nerada bych shazovala svou rodinu. Ne, To vskutku jsem nechtěla. Se svou rodinou, ať to bylo jak to bylo, jsem držela za jedno, i když se mi nemuseli vždycky líbit jejich rozhodnutí.
''Ale je.'' Odpověděla jsem pohotově. Rozhodně jsem nemínila zůstat tulákem navždy. ''Ale chtěla jsem hlavně poznat sama sebe a tyhle místa.'' Dodala jsem. Když ona se však svěřovat o své rodině nechtěla, nenutila jsem ji. Beztak mě to asi nezajímalo. Nebo jo? Nevím.
''Nevím jaké vztahy udržují smečky tady, tohle je vše co ti momentálně o smečkách mohu říct. Teprve, jak říkám, sama se to tu snažím pořádně prošmejdit a pozjišťovat. Ale do další zimy bych se asi někam ráda přidala.'' Vskutku, tuhle zimu jsem jaksi... no, přezimovala.

''Neřekla bych asi úplně že zatajovali...'' Zamyslela jsem se. A skutečně jsem nad tím důvodem na moment zastavila. ''Spíš.. neměli k tomu příležitost.'' Snažila jsem se je hájit? Ano, svou rodinu bych hájila vždycky, i když byly jací byly. Ti vlci byly moje rodina a já je milovala nadevše.
Vyslechla jsem si Thyřin příběh o kterém se rozvyprávěla. Do jejich slov jsem ji nezasahovala a jen jsem se v tu chvíli usmívala. Než jsem něco odpověděla, omluvila se. Mávla jsem nad tím tlapkou. ''V pořádku. Občas se jeden rozmluví a neví s čím přestat. O rodině se vesměs mluví snadno, ale záleží co jeden chce říct a co ne.'' To vskutku ano. Možná bych měla se pokusit je po dlouhé době zase najít. Nebo Zinka a Shine? Možná. Nakonec jsem to zatřepáním z hlavy aktuálně nechala vytěsnit.
Přikyvovala jsem na její otázky. ''Ano. Alfa Daénu se jmenuje Lissandra. Smečku najdeš v lese kousek od tamtěch hor.'' Ukázala jsem směrem kde se nacházeli Furijské hory a díky tomu, že dnešní večer i tak pozdě zůstával poměrně osvětlen, šli spatřit. ''Ve Zlaté je Alfou otec mojí dobré kamarádky. Ale jelikož kamarádka toho moc nenamluví, tak vlastně netuším jak se jmenuje. I ji říkám Proužek.'' Při vzpomínce na Sillarei se mi udělalo trochu smutno, ale navenek před Thyrkou jsem se tvářila stále vševědoucně a tak jsem pěkně odvykládala vše co jsem věděla. A tak jsem rozhodně nemohla vypadat že jsem něco nevěděla. A přesně to byl můj účel! ''Nachází se na Ostrově kousek od toho portálu. Jejich území je celkem ikonické. Nacházejí se ve Zlatém lese, listy jsou skutečně doopravdy zlaté. Nepřehlédneš je.''
Přikývla jsem. ''Tady žel musím jen říct, že znám historii. Kdysi, ještě než jsem se narodila Chaos na Daén zaútočil. Od té doby s nimi příliš zkušeností nemám, ale jak říkáš... asi to nebudou zrovna vlci co by k tobě přišli s kytkou v tlamě.'' Možná léčitelé, kteří se vesměs snaží být mezi sebou neutrální bez ohledu odkud byly? To jsem však mohla se jen domnívat. Kromě Sillarei a Zinka jsem neznala jiného léčitele a Zlatá a Daén byly vesměs od války spojenci.

Přikyvovala jsem jejím slovům. ''Řekla bych, že vím jaký to je fungovat se smečkou. Ale rodiče o mě a mých sourozencích nikdy neřekli Alfě, až jsem se před ní ukázala sama a odešla jsem.'' Mihla jsem ramínky jednoduše. Na další větu, tu že jsem ji připomněla sourozence jsem přešla. Ona mi rozhodně nepřipomínala nikoho koho jsem doposud znala. Ale stále jsem se milounce usmívala.
''Nacházejí se tu dva větší ostrovy. Někde v severní části se dá projít mostem, ale tomu bych se vyhýbala, a někde na jihu se nacházel portál z louky do hor na tom ostrově.'' Samozřejmě tomu nechybělo poukazování tlapkami těmi směry. Pak jsem se na moment odmlčela, protože nově kupící energii jsem musela nějak, přirozeně protáhnout svým tělíčkem. ''Daénská smečka ve které jsem se narodila, Zlatá smečka, ta se nachází kousek od portálu. Jakési zvláštní uskupení, které si říká Společenstvo Chaosu a tuším nějaká by se měla nacházet v poušti a v horách.'' Shrnula jsem co jsem o smečkách věděla jistotně a zároveň si nebyla posledními třemi jistá. Každopádně jsem se tvářila stále strašně vševědoucně a to, že jsem vnitřně pochybovala jsem navrch nedala znát.

Thyra vypadala, že ji bylo Solari skutečně líto a ona si to tiše, za milým úsměvem, vskutku užívala. A nemít vlastně doopravdy hlad, užívala by si to ještě mnohem víc. ''Už teď vypadáte, že jste co k čemu. Taková ochota se vidí u málo koho.'' Mrkla jsem z úsměvem na ní. ''Znám, víceméně. Ale na průzkum jsem se vydala hlavně teda kvůli tomu, že je tu toho k poznání opravdu spousta.'' Zapíchla jsem do ní své rudé oči. Ona se mezitím vydala teda něco ulovit.
Já si spokojeně ulehla tam kde jsem zůstala. Dokud jsem ji měla na očích, hleděla jsem za jejím odcházejícím zadkem. Spokojeně jsem si hověla, že se tak rychle našel někdo, kdo za mě udělal tu těžkou práci.
Pak se skutečně vrátila z úlovkem, což bylo ještě lepší pohled. Nemusela se ve skutečnosti vracet, ale vrátila a i s jídlem a zajíce pohodila přede mě. ''Jsi opravdu laskavá.'' Řekla jsem s vděkem a do zajíce se pustila. Maso jsem neměla snad ani nepamatuju a chutnalo fakt.. no, jak maso. Žrát jsem přestala někde v polovičce zajíce. S krvavou tlamou jsem se na Thyr znovu podívala. ''Děkuji ještě jednou. Pojď se také najíst.'' Pokynula jsem a udělala ji místo. Já mezitím pracně olizovala tlamu od zbytků krve.

Solari pomalu kráčela horami a téměř si nevšimla vlčice ke které se blížila. Až pach ji na její pozornost upozornil, Solari byla osláblá a tak v tom viděla po oslovení šanci se dát brzy do kupy s něčí pomocí. ''Dobrý večer i vám.'' Začala Solari, a nasadila sladký úsměv. ''No, řekněme že jsem skutečně chvíli nejedla.'' Řekla jsem jak kdyby to bylo snad jen otázkou pár dní a jen se mi nedařilo aktuálně něco ulovit. Když se vlčice představila, prohlédla jsem si ji. ''Bát se vás? Zníte jako, že jste velmi ochotná vlčice, prozatím snad nemám důvod se vás bát. Těší mě Thyro.'' Odpověděla prvně slušně na její vlastní slova. ''Solari. Solari zní jméno mé.'' Představila jsem se po chvíli také. ''Ach ano, narodila jsem se na zdejších Ostrovech a zrovna jsem na průzkumech už nějakou dobu.'' Udělat ze sebe někoho, světaznalého, to mi šlo. ''Tohle jsou MoisGrisské ostrovy. Místo kde se buďto samou záhadou objevíte, či se do něj narodíte.'' Základ, který znalo snad každé zdejší vlče. ''Koukám že tedy nejspíše patříte k té skupince, která se tu kdovíjakou záhadou objevila.'' Povytáhla jsem obočí, mírně zvědavě.

Někde v těchto horách, v jednom z prázdných jeskyních komplexů prakticky přezimovala jedna mladá vlčí slečna. Netušíc co se během celé zimy odehrálo, se konečně probrala. Byla hubená na kost a oslábla, div že ji to neohrožovalo na životě.
Pomalu se postavila na všechny čtyři a opatrně se protáhla, aby získala pojem, že má cit ve všech částech svého těla. Když se tak stalo a ujistila se, že má tu sílu chodit, porozhlédnout se po okolí, po dlouhé době vyšla z již poměrně vyhřátého komplexu.
K jejímu štěstí ji venku nečekal šok, protože byl večer a tedy si její oči lépe navykli na realitu, která ji čekala. Když se tak rozhlížela, brzy zjistila že jaro už začínalo být brzy v rozkvětu, na kousku na kterém i tráva rostla spatřila pomalu květoucí bílé krásky ohlašující přicházející probouzející se přírodu. Pomalými krůčky k nim došla a přivoněla si. Sněženky ji hned o něco málo zlepšili náladu.
Pak však se pokusila zavětřit. Ještě nějakou chvíli byla dezorientovaná a vlastně potřebovala se ujistit kde se přesně nacházela, aby věděla kudy tudy najít buďto někoho z rodiny, nebo vlastně zjistit co teď zajímavého ji bude čekat. Byla mimo dlouho, to ji bylo jasné, nejspíše přišla o plno zábavy a bylo na čase to napravit! Pro teď však jenom kráčela horami.

Potřebuji ženicha! Hlesl můj vnitřní hlas, když jsem se probudila. Vyskočila jsem na mé slabé nožky. Byly tak slabé, že jsem si troufala říct, že brzy možná i umřu. Je to snad možné? Necítila jsem se zrovna dobře, možná to bylo tím, že můj kožich nebyl připravený na zimu. Cítila jsem bolest v močovém měchýři, ale naopak i rýmu v nose.
Sklouzla jsem pohledem po okolí a hledala něco, čeho bych se mohla chytit. V mé blízkosti ovšem nic nebylo. Nic, kdo by mi mohl pomoci. Bylo mi úzko, že jsem tady sama. Takhle neschopná, takhle... takový terč. Skápla mi po tváři slza smutku. Znova jsem hrábla do prázdna, sebrala jsem veškeré síly a mžouravě se rozhlédla.
Bylo mi smutno sama za sebe, že jsem nikdy nic nedokázala. Co ostatní? Co mí sourozenci, jsou na tom lépe? Věnoval se jim někdo? Rostla jsem jako dříví v lese, nikdo si mě nevšímal. Kdyby mě někdo potkal, možná by si i kopnul. Jediné co jsem měla byl hezký vzhled, hezký kožíšek. Ale... ale prázdná nádoba. Měla bych se na zimu nějak připravit, určitě přijde brzo a já nemám kde bydlet. Lissandra měla pravdu. Mohla jsem počkat do jara, co si teď počnu? Bádala jsem v hlavě. Při tom jsem začala procházet hory.

// Němé údolí

Dobelhala jsem se k dalším horám. Měla jsem v mérku ještěrku, která přede mnou utíkala jako o život. A já jí byla v patách! Byla to pěkná zábava! Protože jsem dělala úplně to samé, co ona. A když jsem jí stoupla na ocas, ejhle, on se urval. Vyděšeně jsem vyskočila do vzduchu. Tak takový manévr opravdu neumím! Uvědomila jsem si, ale ocas byl moc dobrý! I když bych si dala mnohem větší, hlad jsem měla jako vlčice, která nejedla pěkně dlouho.
Došla jsem až do hor, které byly proslulé spíše větší zvěří, ale třeba budu mít štěstí. Najít nějakého hlodavce, to se může najít kdekoliv, nebo ne? A tak jsem se vydala jednou skalnatou stezkou, snažíc se najít svůj cíl. Občas jsem se otáčela do všech směrů, hledajíc nějakou zajímavost. Nakonec jsem zastavila na u jednoho menšího průsmyku. A házela dolů kamínky, pobaveně jsem počítala, kolikrát se dotkne stěny, než dopadne na zem.

// Furijské hory

Vyšla jsem z hor a uviděla jezero. Zvedla jsem hlavu a zastříhala ušima. Jé! Voda a úplně zadarmo! Rozklusala jsem se k ní a radostně při tom zavrtěla ocasem. Bylo na čase se pořádně napít. Hltala jsem vodu, jako bych nepila posledních několik dní. A možná na tom nějaká ta pravda byla.
Zdržovala jsem se u jezera pár minut, pozorovala, jak ryby sebou pleskají o hladinu. Vypadali celkem zábavně. Vyplázla jsem jazyk. Kéž bych je uměla chytit, plavat jsem neuměla. A zkoušet jsem to také nechtěla. To bych mohla dopadnout dost bledě. Byla mi zima i tak, natož abych lezla někam do vody. Možná se mi ani nelíbila představa, že bych se měla namočit. Obešla jsem proto jezero, koutky mi sem tam zacukaly k úsměvu. Ty ryby byly opravdu hodně zábavné. Měla bych si najít nějaké místečko. Napadlo mě. Ale žaludek se i nadále ozýval, měla bych si něco ulovit.

// Severní hory

Jakmile jsem se probudila, Nico byl pryč. Rozhlížela jsem se, ale nebyl tu. Na jednu stranu jsem byla ráda. Byl moc mladý, pro mě naprosto nevhodný! Nic neuměl. Já k sobě potřebuji panečku úplně jiné maso. Zvedla jsem se od země a rozhlédla se. Listí už pomalu padalo, bylo to znát i v horách. Sem tam nějaká ta zeleň tu byla. Blíží se zima, sama jí nepřežiju. Uvědomila jsem si a smutně se při tom ušklíbla.
Pomalu jsem se rozešla vstříc horám. Neuměla jsem nic moc, ale bylo na čase s tím něco udělat. Možná se podívat po nějakém tvorovi, kterého bych mohla sama ulovit? Ale na víc, než na myš si asi netroufnu. Potřebuji nějakýho tatíka. Mlaskla jsem smutně. Nebyla jsem z těch nejschopnějších, nejbystřejších a ani nejchytřejší. Ale byla jsem pro něco stvořena a hodlala jsem svůj osud naplnit, nějak.
Zvedla jsem proto hrdě hlavu a pomalu se vydala pryč od hor. Pokud bych měla najít něco na zub, tady to nenajdu. Pomalu jsem přidala na tempu, abych se odsud co nejdříve dostala. Nějaké myši by mohly být možná na pláni. Kostnaté tělíčko si tak našlo vlastní cestu.

// Němé údolí

Na tom jsem neviděla nic špatného, aby se vždy dotyčného zeptal, odkud je, Aspoň nějak dojde na ten hovor, pak to půjde samo. Nico získá určitě více zkušeností s vlky, než já. O tom jsem nepochybovala, proč taky ne? Byl to vlk, samec... takový mají cestičku vyšlapanou už od malička. "Jo, tak nějak. Aspoň víš, jak začít rozhovor s někým cizím." Pokrčila jsem rameny a zastříhala ušima. Pochválila jsem mu prsa, teda náprsenku. No, zkomolila jsem to. Ale zdálo se, že se k tomu Nico nijak nevrací. Jen nevěřícně kouká, já se v tom rozhodně nehodlala nějak dál angažovat.
Pak Wu ho očividně zaujal. Ale opět to přebíral do úplně jiného směru. Usmívala jsem se, ale přesto jsem se v tom zcela neorientovala. "Možná to tak funguje, pak k němu chodí i vlci, kteří mají představu a on jim vyhoví. Asi podle toho, jakou má náladu." Navrhla jsem. "Ale ty máš pěknou srst, nemusíš mít nepřirozenou," takových vlků bylo. A většina vypadala dost škaredě. Někteří to vážně přeháněly a měnily se v úplně jiná zvířata, než je pro nás přirozené.
Pak najednou vyhrkl moje jméno, div jsem nevyskočila. "Ale prosím tě Nico! Přeslechl si? Je to starý vlk! Už tady vede svůj obchůdek dlouhé roky! Víš kolik mu pod rukama projde vlků?" Zavrtěla jsem hlavou. Rozhodně nepřeměnil můj kožich jen proto, že je to můj partner. Otec mi tvrdil, že teď zapadám do jeho rodu. A možná mi to chtěl Wu jen připomenout. Ale to už jsem vytahovat nechtěla, Nico by to rozebíral do álelujah. Co ale řekl potom, to byla absolutní třešnička na dortu. "Nico! On ti nemůže sehnat ani partnerku, ani vlčata! To musíš udělat ty sám! On kšeftuje jen s magií a magickými předměty, ne s vlky!" Zasmála jsem se a zavrtěla ocasem. "A víš co? Klidně si ho běž najít! Určitě někde bude, budeš mít na to štěstí a třeba ti to všechno vysvětlí." I když je celkem málomluvný. Ale já jsem ho vyháněl ať jde. "Mě čeká ještě hodně práce, a ráda bych se pořádně vyspala. Takže ho utíkej najít, pak mi to můžeš všechno říct." To je dohoda skvělá? Nebo ne? A tak jsem si spokojeně kecla na zadek a přeměřovala si vlka pohledem. Toužila jsem být chvíli sama a doplnit si potřebný spánek, i energii.

Nechala jsem přezdívky tedy být. Bylo to na mě až příliš složité, než abych něco sama vymyslela. Nebyla jsem vůbec originální. Každopádně jsem ráda, že jsme od toho upustili. Nebo že to Nico nadále nijak nerozebíral.
Podívala jsem se na Nica. "Určitě, je tu spousta vlků z jiných světů. Ne všichni se narodili tady, víš?" Snažila jsem se to nějak hezky ututlat. Přece jen nebyli všichni místní. Čas od času se tu objevil někdo nový, někdo zase odešel. "Máš hezký kožíšek, ta hnědá ti dělá takový velký prsa." Řekla jsem směrem k němu. Měla jsem namysli hrudník, ale to slovo mi nějak vypadlo. Ale vypadal jako korba, aspoň takhle. I když nejspíš ještě zmohutní. Jeho otec musí být velkým vlkem, když má tak velkého synátora. "Vlastně nevím proč, udělal to bez mého vědomí. Asi dárek," zamrkala jsem. "Možná se mu takhle líbím víc," zazubila jsem se. Netuším, co se mu tehdy honilo hlavou a proč mi přebarvil kožich. Ale už se stalo a já s ním žila a celkem i ráda. "Wu je takový šedý starší vlk, má u sebe pokaždý takový vozíček, ze kterého si můžeš vybírat." Zamyslela jsem se. Představovala jsem si ho, už jsem ho párkrát potkala.
Magie jsem ho údajně učila já. Vážně? Už jsem si to moc nepamatovala, ale asi to tak bude. A tak jsem jen přikývla. Sama v tom mám ale binec. Zamlaskala jsem. Znala jsem jen klasické elementy, o dalších magií jsem netušila.
Hluboce jsem povzdychla. "Tak nějak, jakmile potkáš tu pravou, prej to poznáš." Řekla jsem. "Rodinu? Jednou si založíš svoji s tou tvou partnerkou. Ale ta tvoje ti zůstane v srdci navždy." Snažila jsem se mu to vysvětlit. Tak jsem to přece měla i já. Má zlatá rodinka.

Dívala jsem se na něj s otevřenou tlamou. Ne, že by byl úplně mimo. Vlastně byl tam, kde by být měl. Snažila jsem se mu to ovšem trochu... zpříjemnit. "Žádná kůstka, ani kulička, ani tukovábuňka nebo co si to říkal. Jsem prostě Solari, jo? Nebo kámoška, jo říkej mi Kámoška." Řekla jsem, to bude úplně nejjednodušší. Vymyslela jsem to úplně ženiálně. "Ty chceš taky přezdívku?" Zeptala jsem se ho a prohlídla si ho. Já moc dobrá na vymýšlení přezdívek nebyla. Ale snažila jsem se získat si trochu Nicovitosti. "Budu ti říkat..." Nechala jsem ho chvíli napínat. " Já nevím." Div jsem se nerozbrečela, já prostě nebyla vůbec chytrá! I Nico byl v tomhle lepší než já.
Vysvětlovala jsem mu o mém otci. Jako by to bylo včera, co mi vyprávěl o svém dávném rodu. A že se s nimi všemi v nebi potkám. Jen jména a detaily mi vypadly. "Daleko za mořem, tam jsou taky země. Ale tam se dostaneš jen obtížně víš? Můžeš u toho i umřít." Vysvětlila jsem mu. To už jsem věděla dávno, že se moři a oceánu mám vyhnout. Tudíž koupat se jen v řekách a jezerech, nikoliv v nějakém šíleném proudu. Zajímal se co je netradiční barva. Možná na tom byl vážně podobně jako já. "No je modrobílý," řekla jsem mu jednoduše. "A pro vlky je přirozená třeba bílá, hnědá, černá,... ne zelená jako tráva, modrá jako obloha, to jsou takový doplňky, které jinde nezískáš." Zhluboka jsem se nadechla, byla to spousta informací a já se v tom začínala ztrácet. Chtělo by to trochu zkrouhnout ten rozhovor. "Wu je vlk, který ti může vybarvit kožíšek. Já se narodila jako černá a teď jsem hnědá, vidíš?" Ukázala jsem na sebe a při tom se otočila. "Ale prodává i různé magie a jiné doplňky." Vysvětlila jsem mu. O magii určitě musel vědět, to mu matka určitě říkala. Nebo otec. To by jen tak nevynechaly, že žijeme v magickém světě. Teda pokud to nezapomněl, ale byla to docela věc, na kterou by se zapomínat nemělo.
Nevěděla jsem kdo jsem. Nico to začal rozebírat, ale já nad tím jen mávla tlapou. To bylo moc složité. A já asi neměla kapacitu na to to rozlišovat. Mé odmítnutí kupodivu přijal dobře. Každopádně.. teď bral za partnerku kohokoliv. "Hele Nico, já o tom taky moc nevím... ale partnerka znamená jakože máš holku. Víš? Jakože tvůj táta má tvoji mámu jakože za partnerku. Na jinou se asi nepodívá. A když jsou spolu, mají spolu vlčata. Nebo tak nějak. Neměl bys považovat za partnerku každou vlčici, spíš je ber jako kamarádky. Dokud ti nějaká neřekne - Jé ty si fakt hezkej, budeme spolu žít? Chápeš?" Zamrkala jsem na něj. Sice jsem to brala trochu s humorem a vlastně v tom nebyla ani špetka dospěláckého slova. Ale tak či onak jsme se to oba učili. A já doufala, že svého prince najdu a třeba i Nico pozná nějakou... s velkou trpělivostí.

Snažila jsem se mu to dost detailně vysvětlit. Jenomže Nico měl rád jídlo a to mi až tolik nedošlo. "Jo! Ta první by šla, ta druhá..." Trochu jsem se zamračila. Ale viděla jsem na něm tu radost v očích, jak mu to docvaklo. Tak jsem ho nechtěla dále trápit. Však i takhle se dají hledat přátelé a kamarádky, nebo ne? Já jsem sama neuměla moc dobře komunikovat. A projevovat se. Možná bych měla být taky takový neadrtálec, jako tady Nico.
Že prý tolik nejí. No, když jsem se podívala na to vypouklé bříško, měl toho rozhodně víc, než já. "Kůstka?" Zamračila jsem se. "Tak bys mi mohl pomoct té kůstky zbavit a pořádně mě nasytit, hm?" Zeptala jsem se ho a zamrkala. Podle všeho mu otec dával nějaké lekce lovu, takže je na tom přece mnohem lépe, než já! Ale uprostřed lovu šel spát, protože byl unavený. To je moula. Vzdychla jsem. Když jsem se rozhodla opustit les, né kvůli někomu takovému! Vnitřně jsem ječela z plna hrdla. "Můj táta pochází ze vznešeného rodu daleko odsud," řekla jsem krátce. "Je úžasný, jmenuje se Taylor... ehm... Taylor nevím jak dál, to mi vypadlo. "Ale je to velký a schopný vlk se zajímavou, netradiční barvou, kterou získal od Wua." Vysvětlila jsem mu. "Stejně výjimečný, jako moje máma." Rodiče jsem měla ráda. Jen sourozenci se rychle rozprchli a já do dnes nevím, jací jsou.
Pak Nico plácl něco, z čeho jsem dostala záchvat kašle. Polkla jsem sliny a neuměla se úplně vrátit zpátky. "Víš Nico... já hledám asi někoho schopnějšího, víš?" Řekla jsem omluvně směrem k němu. Nevím, jestli bych byla schopná nás dva korigovat. Mentálně jsme na tom byli očividně podobně. A světem bychom proplouvali, jako dva lůzři.
Vysvětlila jsem mu, že jsem odešla ze smečky. Čímž hned Nico začal vyzvídat. "Protože nevím kdo jsem, a ve smečce stejně rodina moc nebývala." Pokrčila jsem rameny. Netuším, kde teď vlastně jsou. "Na souhlas jsem se neptala, Liss mi řekla, že mám jít za svým snem. Ale já nemám sen, ten teprve hledám." Prozradila jsem Nicovi. Když mi ale nabídl, že můžu bydlet u něj a seznámit se s jeho rodinou. Vyděšeně jsem po něm střelila pohledem a začala vřískat. "Neodešla jsem ze smečky proto, abych se nastěhovala hned vedle!" Frkla jsem uraženě a při tom vystrčila nafoukaně nos nahoru. "Já se chci přidat do Zlaté smečky, mám tam kamarádku!" Prozradila jsem Nicovi. A mě by určitě vzali všemi deseti, jen se tam musím ještě dostat.