Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To jako vážně? Jo, drahokamy byly tvrdé a třpytivé. Ale byla to metafora. Jakože jsou krásné. "Hele Nico, ty raději lichotky nikomu nepokládej," řekla jsem celkem načuřeně. "Drahokam je krásný, stejně jako já. Víš? To se tak říká, když jsou věci, které se ti líbí, můžeš je použít jako přezdívku pro někoho jiného. Třeba máš rád čmeláky, protože jsou pichlavý a hnusní a tak pojmenuješ svého nepřítele Čmeláček. Jasný?" Snažila jsem se mu to vysvětlit. A já byla jedinečná, proto jsem byla drahokamem, kterých je.. všude plno, ale to je jedno!
Podívala jsem se na svůj zadek, odkud mi trčela kost. Ihned se Nico prohlížel, měl o podstatně víc svalů a zaoblených míst. "Asi moc jíš," zamračila jsem se. Já jsem jedla jen mršiny, tudíž z toho moc živin nebylo. Ale určitě to ještě stačím někdy dohnat. Snad. Nechtěla jsem vypadat jako kost a kůže, až půjdu žádat o místo ve Zlaté smečce.
Pak jsem vyprskla, div jsem nezačala skákat na místě. "To teda nezachránil, musela jsem to udělat sama. Divím se, že tě to nesežralo, byl jsi hroznej strašpytel." Pamatovala jsem si jen ten ustrašený výraz a sebe, jak jsem letěla v zasněžené pláni kolem jezera. Určitě se choval jako posera. I teď byl takový ňouma, takže se moc daleko neposunul.
Vysvětlovala jsem mu, jak to chodí ve světě vlků. Ale on si dělal starosti o to, kdo se bude starat o něj. "Vlci jsou hlavy rodiny, mají se starat o své partnerky a vlčata. Jasný? Já se teda o tebe starat nebudu!" Vyhrkla jsem ihned a kroutila nesouhlasně hlavou. Stačil mi můj krk, natož mít ještě jedno budižkničemu u sebe. To by mi tak scházelo. Za chvíli by možná vypadal jako já. Žraly bysme brouky a staré smradlavé mršiny. "Smečku? Vlastně teď tam odsud jdu, odešla jsem. Takže ne, neukážu." Posadila jsem se zase zpátky a snažila se uklidnit. A teď jsem tady, úplně sama, hladová a smutná. Kostnatá a hubená. A potřebovala bych koupel! Ale kdo mě vydrbe? A musím najít Zlatou smečku, abych se jim mohla pověsit na krk. Nebo najít bohatého tuláckého vlka, který se o mně postará. Div jsem se nerozbrečela, takhle jsem si to vůbec nepředstavovala! "Tak ty jsem teda neviděla," řekla jsem nakonec. Já neviděla přes rok svoji rodinu, natož rodinu někoho jiného. To byly jeho problémy, ne mé.

Údajně žádnýho vlka dlouho nepotkal. To jde? Tady na ostrovech je přece všude vlků plno. Ale vyhýbat se byla taky asi možnost. Je fakt, že já nějaký ten měsíc taky nikoho nepotkala. Ale nevadilo mi to. Proto jsem možná vypadala jako nějaký bezdomovec. "Jaká pak podložka pod hlavu?! Já budu jednou drahokamem nějakému vlku po boku!" Řekla jsem a vypnula hruď. Sice jsem teď spíše vypadala jako koště, které je zavřené v nějaké údržbové místnosti. Ale jakmile se spravím a mé tělo zase zesílí, udělám bombovou parádu. Kožíšek jsem díky Wuovi měla naprosto kouzelný, ale rozhodně ne, abych někomu dělala podložku, nebo rohožku. Ale naštěstí jsem nebyla tak moc chytrá, abych tušila, že to možná byla urážka.
Já jsem si to špatně pamatovala? Nico nemá vůbec vychování! A neví jak mluvit s dámou! Jako bych já nějaké vychování měla a rozhodně jsem nebyla dáma. "To jsi v té zimě spadnul někde na hlavu? Šel po nás predátor! A ty jsi nás měl zachránit!" Možná jsem to lehce zkreslovala. Možná to byla pravda co říkal, ale teď jsem nemohla cuknout. Vypadala bych jako slaboch. A navíc já si to pamatovala jinak, prostě jsem si to musela pamatovat už jinak.
Podle všeho to duch nebyl. Ukázal na tlapky, které se nenadnášely nad zemí. A mluvil a vypadal celkem živě. Ještě jsem ho pro jistotu poplácala po tvářích a nose, abych si byla jistá. "No dobře, mrtvý asi nejsi." Zamyslela jsem se. Bohužel mě moc nepotěšil, bohatý nebyl protože ani nevěděl, co to slovo znamená. A lovit? O tom věděl stejný prd jako já. I když uměl ulovit aspoň myš, nebo zajíce. Takže na tom byl o něco lépe. "To teda nepomůžu, já nic neumím. Já jsem dáma, o mně se máš starat!" Nafoukla jsem tváře. Jako by to snad nebylo jasné. "Copak chceš, aby se tyhle moje krásné tlapičky někam hnaly za zvěří? Ještě bych si odřela drápky." Nafučeně jsem se podívala na Nica. To snad nemyslí vážně!

Moje rána byla přesná, škoda že jsem jen neměla žádnou sílu. Bylo to jako pohlazení. Ale bílý vlk přede mnou to očividně viděl jinak. Chytl se ihned za svou tvář, jako bych mu vyrazila zuby. Začal nadávat, že on žádný duch není. Ale byl bílý a ve tmě dost svítil, kromě toho byl i opravdu velký! Kdo by si ho z duchem nespletl? "To tak normálně chodíš koukat na spící vlčice?" Zeptala jsem se ho vyděšeně. "Lekla jsem se!" Našpulila jsem tlamu. Já, v mém krásném zničujícím spánku a najednou on? Tohle nebylo nic, na co bych byla připravená. Už kolikrát jsem někde usnula, ale ještě nikdo vedle mě se neobjevil!
Oba jsme se poznali. A najednou jsem ho já nechala na zasněžené pláni. Prašť jako uhoď. "Co prosím!?" Zastříhala jsem ušima. "Já snad špatně slyším! Já jsem myslela, že jsi rytíř, co mi pomůže od té věci co mě honila! A při tom jsi nic neudělal!" Neustále jsem na něj ukazovala prstem. Docela se mi to líbilo, byla to scénka jak z nějakého bollywódského filmu.
Trochu se mi ulevilo, že jsme se tak trochu znali. A tak vedle mě neseděl nějakej úchyl, i když kdo ví. Možná v něco takového vyrostl. Měl radost, že není sám. To jako vážně? Vykulila jsem oči. Já se sice teď taky dlouho toulala sama, ale že bych se radovala z toho, že někoho probudíte a pak si s ním chcete povídat není úplně ideální spojení. "Jsem So-la-ri!" Vyhláskovala jsem mu to, aby si to tentokrát lépe zapamatoval. Nico. Jo někde v hlavě jsem to jméno asi měla. "Duch je mrtvej vlk, co se nadnáší nad zemí a je průhledně bílý." Zamračila jsem se. Ale Nico vypadal celkem dost živě. "Fajn, nejsi sám, jsi bohatý? Umíš lovit?" Zamlaskala jsem spokojeně. Hehe...

Říše snů byla dobrou volbou pro bezdomovce, jako jsem byla já. Nejistě jsem si pochrupovala a rozhodně se necítila komfortně. Ale to jsem se necítila ani v Daéně. Opustila jsem svou smečku, ke které jsem už dlouho neměla vazbu, abych udělala co? Ležela kousek od smečky v horách a přemýšlela o spackaném životě? Co jen teď budu dělat? Neuměla jsem lovit, neuměla jsem se pořádně ani začlenit. Celý život jsem byla někde pryč, žila jako bambus v křoví.
Na chvíli se mi podařilo přece jenom usnout. A když jsem se probudila, někdo tady se mnou byl. Chvíli jsem těkala pohledem sem a tam. Co mám dělat? Mám utéct? Proč tu tak sedí?! Vypadá jak duch! Uvědomila jsem si. Ihned jsem s jednoduchým "ÁÁÁáááá!" výkřikem vyskočila do vzduchu. Jedna noha tam, druhá sem. "Odejdi, duchu!" Vyhrkla jsem na něj. Ve svých vzdušných kreacích se mi podařilo tlapkou zasáhnout nebohou tvář vlka, který mě pozoroval při spaní. Jenomže... neprolétla, jako by se to u ducha očekávalo. Místo toho jsem cítila hebkou tvářičku vlka. A já si uvědomila, že se chovám jako blázen, klasika. "eehhh..." Zaskočeně jsem zůstala stát v srnčím postoji. Hubeňoučké tělo, které obepínalo kosti a ani gram tuku. Zastříhala jsem ušima. A pozorovala ho, chvíli, delší chvíli... "Tebe znám," uvědomila jsem si. "Tys mě tehdy nechal v té noře!" Ukázala jsem na něj prstem. Byl větší, dospěl. A nejspíš byl lépe krmený, než já. Jo to je určitě on! Toho si vzít nemůžu, když už mě jednou nechal na pospas před... před... před něčím. Neměla jsem zrovna nejlepší paměť, ani vědomosti a vlastně ani schopnosti. Věděla jsem jen, že si musím najít někoho, kdo se o mně postará!

// Daén, přes les Alf

Odcházela jsem od Liss celkem spokojená. Poprvé v životě jsem udělala své vlastí rozhodnutí. To, které jsem chtěla udělat úplně sama. Ale jakmile jsem odešla ze smečkového prostředí, ucítila jsem v srdci určitou prázdnotu. A ta se toužila něčím zaplnit. Pomalu jsem procházela kolem stromů a snažila se najít cestu k horám. Chtěla jsem se na chvíli někde utábořit a odpočinout si. Všechno si pořádně promyslet. Možná bych se neměla upínat jen ke Zlatému lesu. Měla bych nechat proudit myšlenky a nechat se vést vlastním srdcem. Možná mě to nakonec dostane někam úplně jinam. Ale kdo by chtěl vlčici, která neumí ani pořádně lovit? Přemýšlela jsem zamračeně. Vždyť takovou by nikdo nikde nechtěl.
Konečně jsem uviděla hory přede mnou. Zamířila jsem tam a snažila se najít nějaký přístřešek, nebo úkryt. Chtěla jsem si na chvíli lehnout a pořádně si odpočinout. Kožich mi už skoro uschnul, ale energii jsem doplnit potřebovala jako sůl. Podařilo se mi najít výčnělek ve skále. Sloužilo to jako střecha a tak jsem si tam lehla, stočila se do klubíčka snažila se aspoň na pár hodin usnout.

// Úkryt

Liss mi vysvětlila, jak je to s mými rodiči. Údajně nikdy nebyli pro smečku přínosem a jen tu zkrátka žili, jako kapitola sama o sobě. To by se mi možná taky líbilo, jen bych potřebovala někoho, kdo se o mně postará. Já sama bych to nedokázala. Proto jsem měla svůj sen najít si bohatého ženicha, který mě bude obsluhovat, jako anglického krále. "To jsem nevěděla," řekla jsem, abych dala najevo, že poslouchám. Přesto to pro mě byla novinka, naše rodina byla možná odjakživa takhle dělaná. A já do ní budu jednou zapadat zcela dokonale. Ale zatím jsem potřebovala najít sama sebe. Možná, že se časem i moje rodina odsud trhne a založíme si někde svůj vlastní klan.
Pak mi Liss pověděla něco, co řekla i vlastnímu synovi. Toho jsem nejspíš neznala, ale za to jsem poznala Niyari. A to byla také moc fajn vlčice. Podle Liss je nutné poznat důkladně svět, rostliny i vlky. Kteří mě udělají šťastnou, ale zároveň i smutnou. Tolikrát za život ještě spadnu na hubu. Ale... ale to nebyla zrovna představa, která by mi byla hodna. Přesto jsem Liss nijak nepřerušovala. Tahle smečka není dělaná pro mě, aspoň podle Liss. A měla opravdu pravdu. Nikdy jsem netoužila se sem vrátit s úsměvem na tváři. Spíše jsem sem chodila z nouze o jídlo, nebo hledat matku, či otce. "Asi to chápu," řekla jsem nakonec. "Půjdu do světa jako tulák, najdu své místo! Možná ve Zlaté smečce." Zamyslela jsem se a našpulila tlamičku. "Nebo najdu toho bohatého vlka a on si mě vezme!" Zazubila jsem se. Tak jednoduché to bylo! Stačilo jít jen tam ven. A ... a... a celý ten proslov Liss vlastně ani nebyl potřebný, protože jsem měla svoji velmi chytrou hlavičku. "Moc děkuji za všechno, určitě se na jaře ukážu." Slíbila jsem. "Teď už musím jít najít samu sebe!" Zavrtěla jsem ocasem, co jsem musela uznat, že mi to vrylo čerstvou krev do žil. Rozloučila jsem se se svou teď už bývalou alfou a rozběhla se vstříc lesu.

// Furijské hory, přes Les Alf

Srdíčko mi kleslo, když mi oznámila že rodiče neviděla už pěkně dlouho. A ani sourozence, byla jsem z toho zmatená. "To ani.. já." Řekla jsem trochu smutně. Mámu jsem viděla naposledy, ale bylo to někdy v zimě. A nebylo to zrovna kdo ví jak dlouhé setkání. Tehdy jsem mám pocit cestovala s Atrayem. A byl to jen rychlí pozdrav. Ale to že je ani Lissandra, jak se představila, už dlouho neviděla... tak na tom bylo něco špatného. "Myslíš, že se jim něco stalo?" Zeptala jsem se, jako bych snad čekala že bude mít odpověď. Z vlčice jsem cítila takový zvláštní klid. Přála bych si ho někdy také pocítit. Ale já už rok žila ve stresu z toho, jak budu žít další den. Jak si něco ulovím bez loveckých zkušeností. Byla jsem odkázaná na to jíst mršiny a zbytky, co jsem našla, protože jsem neuměla ulovit ani myš. Jo, jednou jsem zapálila pár klacků svou magií, ale tím to zase haslo. Neuměla jsem nic. "Tak jo, těší mě, asi." Plácla jsem, i když jsem měla v hlavě ještě větší zmatek, než před malou chvíli.
Lissandra navrhla procházku k jezeru. Venku už přestalo pršet, přesto se snesla na nebi noc. Kožich jsem měla ještě trochu mokrý, ale to nejhorší ze mě už spadlo. Kostnaté tělíčko se tak dralo směrem k východu hned vedle naprosto perfektně vypracované Liss. Cítila jsem se jak nějaký chudý bezdomovec od vedle. Který čeká, až mu někdo hodí pět korun na rohlík. Ale každý mu nosí jen ukousnutý rohlík. "Tak já sem Solari," řekla jsem, ale to už Liss věděla. Nevěděla jsem, co moc říct. "Já mám jednu kamarádku, ve Zlatém lese. Ale už je to hodně dlouho. Došla jsem do Zlatého lesa, ale nenašla jsem tam tu smečku." Řekla jsem dost sklesle. "A.. dlouho jsem se toulala, a myslím že nevím kdo jsem." Zamrkala jsem. "Nemám sny ani cíle, já se jen plácám a doufám, že najdu někoho kdo se o mně postará." Bylo mi trochu blbé říct, že neumím ani lovit. Ale moje tělo napovídalo, že to opravdu neumím. Jinak bych na sobě měla aspoň špetku tuku. "Ale bojím se, že tady sama sebe nikdy nenajdu." Řekla jsem trochu troufale. Netušila jsem, co budu muset udělat. Možná skočit ze skály? Po druhé se narodit? Vždy jsem se snažila spoléhat na ostatní, ale neuvědomila si, že na mě se ostatní nemůžou spolehát.

// daén

Slyšela jsem hlasy. I pach mi jasně napovídal, že je někdo tady v jeskyni. A tak jsem tu hulákala jako na lesy, snažíc na sebe upozornit. Byly by úplní blázni, kdyby si mysleli, že bych odešla. Kdybych neslyšela, že někdo míří dolů, automaticky bych se já vydala po schodech nahoru. Nebyla jsem zrovna nejvzdělanější, a tak detail o místnosti výhradně pro alfu šlo mimo mě. Ale naštěstí se tady objevila vlčice. byla veliká a kolem sebe měla rudou šálu. Ihned jsem znejistila. Hned kolem ní prošel tmavý vlk, který do mě drcl jakmile kolem prošel. "H-hej!" Vyhrkla jsem a přišla jsem si úplně nejvíc dotčeně. Tak toho si teda nevezmu. Zamračila jsem se. Můj plán byl jasný. Byla jsem hezká, ale ne moc chytrá a ne moc silná. Potřebovala jsem dobrého chotě k sobě, někoho schopného, ale zároveň milého. Takže to byl nějaký princ na bílém koni! Ale tenhle to teda nebyl. A tak jsem přesunula pohled zpátky k vlčici před sebou. Ta zmínila mé jméno a mě se div nepodlomily kolena. "Znáte mě?" Vyvalila jsem rudé roztomilé očka na ni. A pak jsem přešlápla z jedné tlapky na druhou. Ptala se, jestli hledám někoho konkrétního, nebo rodiče. "Já, no asi obojí." Nevěděla jsem co si teď počít. Možná jsem přepálila start a teď jsem neviděla východisko. "Hledám samu sebe," pokrčila jsem rameny. "Žije tu vůbec ještě moje rodina?" Zamrkala jsem, protože pachem mi absolutně nic neříkalo, že by tu aspoň jeden z nich byl. "Žiju tady vůbec ještě já?" Vyvalila jsem oči na vlčici před sebou, neznala jsem jí, ale pokládala velmi... divné otázky. "Asi už ne," pokrčila jsem rameny. "Nevadí!" Zavrtěla jsem ocasem ze strany na stranu. Tahle vlčice vypadá dost staře, mohla by znát moje rodiče. Nebo ne? Naklonila jsem hlavu na stranu.

// Daén

Konečně místo, kde na mě nebude tak úplně pršet. Hnědé kostnaté tělíčko se pohybovalo celkem svižně, už jsem se i těšila až se usuším. Ale v jeskyni byla dost zima. Drápky se o skalnatou půdu brousily a já se jen sem tam podívala do stran. Smečka má mít tu výhodu ohledně jídla ne? No... než se s někým setkám, můžu tam aspoň nakouknout. Těch mrtvých zvířat už mám plný kecky. Napadlo mě a zamířila jsem proto ke spižírně, abych si tam aspoň zobla pár kousků pořádného masa. Tělo vypadalo, že se brzy rozsype a zůstanou jen kostičky. Byla to jen srst obalená kostmi.
Urvala jsem si kousek a s chutí se do něj pustila. Žaludek jásal, ale nedokázala jsem toho sníst moc. Žaludek jsem měla stažený tak moc, že kdybych se najedla víc, nejspíš bych to za chvíli vrhla zase ven. Ale uvědomila jsem si, že vlastně slyším hlasy. "Haló? Je tu někdo?" Nikdy jsem tuhle jeskyni tak úplně nezkoumala. Moc jsem ve smečce totiž nebývala, snažila jsem se být s rodiči. Ale ti tu teď také nejsou. A já už byla dospělá, měla bych dělat vlastní rozhodnutí a vlastní chyby! Najdu si nějakýho bohatýho vlka a budu jeho chloubou! Úkol zněl jasně, někoho si najít. Ale tady ve smečce byla o pořádný samce nouze. A navíc... co je v domě není pro mě, proto bych žádný domov mít neměla, abych měla větší obzory! "Haló? Prosím!" Našla jsem nějaký schody, nebyla jsem zrovna nejtišší tvor na planetě. Zůstala jsem stát pod nimi, pach mi říkal, že tam nahoře někdo je! Z promočeného kožichu kapala voda, která pode mnou během chvíle udělala solidní kaluž.

// Les Alf

Vlezla jsem za hranice a přivítal mě pach, který jsem si matně pamatovala. Už je to dlouho, co jsem tady byla naposledy. Rudé očka se dívala všude po okolí. Tma mi zabraňovala vidět, ale nos nelhal. Ale ten jsem tak úplně neměla v provozu, protože mě to s ním nikdo nikdy pořádně neučil. A tak jsem byla samouk a podle toho to asi i vypadalo. Lovit mi nešlo, plavat mi taky zrovna dvakrát nešlo. Jediné co jsem mohla se někde dobře vdát. Byla jsem celkem hezká, ale úplně chytrá... na to bych taky nesázela.
Podle pachu tu ale moji rodiče nebyli. Čímž mi poklesla ihned nálada a já se smutně dívala před sebe. Co teď? Mám panikařit? Napadlo mě. Ale to jsem přece nechtěla. Byla jsem schoulená pod stromem a přemýšlela nad tím, proč jsem se tak moc hnala vlastně sem. Nepovažovala jsem to tady za domov. Jen jsem se tu narodila, asi. Nikdy mi nikdo neříkal jak se rodí vlčata a jak se plodí. A kde jsem vlastně byla vyprdnuta. Ale nejspíš na to musejí být dva.
Nechala jsem tohle téma být. Měla jsem na něj ještě dost času a při tom jsem potřebovala doplnit vzdělání úplně v jiných ohledech! Zvedla jsem tak kostnatý zadek a šla směrem k úkrytu. Když tak prší, je očividné že venku zůstane jen blázen. Při té příležitosti jsem zrovna o nějakýho tlusťocha zakopla. Spal u jezera a nejspíš jsem ho ani nevzbudila. Nevychovanec. Ale já na tom nebyla o moc líp, ani jsem se neomluvila a šla dál.

// Úkryt

// Rokle

Jakmile mě přivítal les, mohla jsem si oddychnout. Sedla jsem si na chvíli na zadek a čekala, až ze mě spadne aspoň trocha vody. Byla jsem durch, ale to nebyla žádná novinka. Když jsem tak dlouho šla jen po pláních, za deště. A ještě k tomu s naraženými zády. Cítila jsem se jak nějaký stoletý důchodce. Tak jo, ještě kousek. A dozvím se pravdu o tom, jestli tam bude máma s tátou. Nebo jestli už konečně poznám tu alfu. Bylo by na čase, abych si taky udělala obrázek! A konečně to rozseknout! Napadlo mě. Netušila jsem, co vlastně chci. Nevěděla jsem ani kam chci směřovat se svým životem. Jedno bylo ale jasné, potřebovala jsem nějaký směr a cíl. A tam bych ho mohla konečně najít.
Zvědavě jsem tedy zase tělo zvedla a cupitala k hranicím. Moc jsem si nepamatovala, kde vlastně smečka sídlila, ale čím blíž jsem byla tím víc se mi vracely vzpomínky. Bylo jich tolik! A zároveň tak málo. Zatáhla jsem sopel zpátky do čumáku. Třeba tam někdo bude. Pokrčila jsem rameny. Buď tam zapadnu, nebo se odtrhnu, smečku jsem nepotřebovala. Rodiče očividně smečku nevedli, takže to musel být někdo jiný! A já konečně zjistím něco víc o tomhle světě.

// Daén

// Nejvyšší hora

Nedávala jsem pozor a najednou byla má přední tlapka v tahu. A hned za ním padalo i tělo. Volný pád byl zhruba dva metry, měla jsem štěstí že jsem nešla obejít horu z druhý strany. V dálce nebylo na dně rokle ani vidět. Zavrtěla jsem hlavou a bezmocně se ze země sbírala zase zpátky na nohy. "Auvajs!" Zavrčela jsem a posadila se. Div jsem si nic nezlomila, kostičky jsem ale měla očividně celé. Všechny jsem si je zkontrolovala. Naražený záda budou ale nejspíš ještě chvíli bolet.
Hledala jsem východisko tady odsud. Hloupá jáma! Ukázala jsem na ni prstem a pohrozila. Černá obloha mi odmítala ukázat cestu, tak jsem si jí musela najít sama. Vyškrábala jsem se na jeden kámen, pak na druhý a voala? Mé tlapky byly zase na travnaté půdě. Zavrtěla jsem tak zadkem, div mi kosti nechrastili a pokračovala pří tom k lesu. Už jsem konečně viděla siluetu, po které prahlo mé srdíčko. Jů! Ještě kousek! Zajásala jsem. I když... jsem zatím neměla v hlavě úplně plán, co vlastně chci ve smečce dokázat.

// Les Alf

// Červená louka

Ani nevím, jak ten čas letí. Jak dlouho jsem na světě? Rok? Rok a půl? Dva? Ani nevím, čas byl pro mě naprosto zbytečný. Zamrkala jsem a rudý zrak mi spadl na další horu. Sklesle jsem při tom vystrčila pysky. Nechci jít zase nahoru, určitě to půjde obejít! Už jsem úplně zapomněla cestu. Znova jsem si ukousla kusu trávy a žvýkala ji, jako by to byl žvýkací tabák.
Hora šla opravdu obejít a já se tak nemusela zase hnát někam bůh ví jak moc do kopce. Využila jsem proto té výhody. Nohy mě už bolely, nebyla jsem stavěná na takové tůry. Většinou jsem měla volnější tempo, lážo plážo. Podle toho kam mě vítr zavál. Ale dnes? Jako by do mě uhodil hrom a já se chtěla trochu více rozhýbat. Dělám velká rozhodnutí, bude ze mě Někdo! Jednou! Nebo taky nikdo, ale to už jsem teď. Zazubila jsem se. Ta myšlenka byla vážně komická. Kolem mě proběhl zajíc a já se vydala přímo za ním. Ale co se stalo? No utek mi. Jako vždy. Já na lov prostě nemám! Dupla jsem si a začala se vztekat. Nafoukla jsem obě tvářičky, jako malé dítě, kterému nekoupíte lízátko. A tak jsem pokračovala dál, celá znechucená jsem vyhlížela les, ve kterém se konečně schovám před deštěm.

// Rokle

// Sněžné tesáky

Zavřela jsem oči a vkročila do záře. Jakmile jsem nohu položila před sebe, přivítala mě příjemně, vodou nasáklá půda. I tady pršelo. A tak mi uši šli od sebe, jako bych je snad brala jako deštník. Oklepala jsem se a voda cákala do všech směrů. Přihlouple jsem vyplázla jazyk a olízla si nos. Tak jo, už jen kousek. Projelo mi hlavou. Bylo na čase zjistit kdo jsem a co vlastně od života chci. A tak jsem nasměrovala své kostnaté nožky kupředu. Hledajíc svůj dávno zapomenutý domov. Ani jsem si nepamatovala, jak můj rodný les voní. Ale to nebyla žádná škoda, nikoho jsem tam taky neznala.
Zavrtěla jsem hlavou a vydala se vstříc louce, která už i tak byla napitá vodou. Panečku teď ta tráva poroste jak divá. Ukousla jsem si kus trávy, protože jsem měla stále hlad. Žádné mrtvé zvířata nikde nebyla. A tak jsem si chtěla aspoň trochu zaplnit žaludek. I když to za chvíli asi vyzvracím, mé tělo nebylo stavěné na žraní trávy. Ale ukojilo to aspoň na chvíli pocit hladu. Co když bude na území máma? Měla bych si s ní promluvit, jako dospělá? Zamrkala jsem, neměla jsem v tom tak úplně jasno. Když já byla takový typický mamánek, který by se jí nechal obskakovat ještě ve třiceti. Ale ona tady nebyla!

// Nejvyšší hora

// Mlžné pláně

Díky tmě jsem neviděla ani přítomnou mlhu. Ale byla nejspíš všude kolem. Přesto jsem měla dobrou náladu, že můj život nabere úplně jiný spád! Jediné co jsem za život zvládla bylo toulat se. A tím bych ho chtěla vést i dál. Jenomže bych potřebovala nějakého senpaie. Někdo kdo by mě naučil, jak být správnou samostatnou vlčicí. Šlapala jsem do kopce, jako bych toužila chodit po tůrách. Ale nejraději bych si někde lehla a nechala se obsluhovat. Jenomže... na to jsem neměla jaksik poskoka. Sehnat nějakého vlka, co by mi lovil a já ho při tom dělala šťastným, to by byla panečku věc. Ale nějaké základy co se vlčího života bych mít měla. Nikdo se mi příliš nevěnoval a já rostla jako dříví v lese. A teď? Nebyla jsem úplně nejchytřejší a vlastně ani nejrychlejší, ani nejsilnější,... zkrátka nic. Ale žila jsem, kostnatá a hubená jako lunt, ale ano.
Uviděla jsem záři, kterou jsem hledala. Cestovala jsem portálem už dřív, takže to pro mě nebyla žádná novinka. Věděla jsem, že mi to dost usnadní cestu na malý ostrov. A tím bych se měla dřív dostat dřív do lesa, který bych měla nazývat domovem. Ale mé srdce patřilo někam jinam. Asi. Pokrčila jsem rameny. Chtěla jsem se poradit s mámou, nebo s tátou... ale kde jim byl konec? Možná se mi je podaří zastihnout právě tam.

// Červená louka