Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Herní
- Solfatara
- Ve dvojici s Taylorem
- NPC
- Křišťálové jezero

Neherní
- Wyian
- Začátečník, abych měla nějakou šanci se umístit, Pokročilý

Nad jeho slovy jsem se tiše uchechtla. Skutečně, možná jsem sebe a svou údajnou sílu jen ponižovala, ale prostě jsem se na víc než na toto necítila. Prostě jsem měla strach. Koukla jsem se okolo, bylo celkem příjemné počasí, ale příroda už o sobě dávala najevo, že se ukládá do přírody. Koruny stromů pomalu měnili své barvy. Další jeho slova mě uvedla opět do reality a červenýma očkama jsem se podívala opět na něj. ''Možná kdybych zvládla trénink toho mistra.. Cítila bych se i vnitřně silnější, že jsem něco pro to udělala a ne jen si stěžovala, jak pořád posloucháš. Ale nevím kde jeho svatyně je.'' Vzdychla jsem. ''Můžeme tam jít tedy někdy spolu a ukážeš mi kde je, když už si tam byl?'' Zeptala jsem se s letmým úsměvem. A došla mi i zároveň jedna věc. Měli vůbec něco naloveno? Zima už tak bude zřejmě těžká, protože určitě i ti cizáci si museli lovit z jejich zvěře. ''To je asi pravda, Lissandra je jiná, než ostatní..'' Musel jsem souhlasit. Lissandra je asi tou nejlepší Alfou doposud. Ale... co Dorya? Žila ještě? Uvidí ji ještě někdy? Zavrtěla jsem hlavou. ''Co teď než dorazí?''

<< Nejvyšší hora (přes Rokly)

Vzdychla jsem nad jeho slovy. ''Ty jsi zesílil... Mě jen zranili a nic jsem neudělala.'' Zašeptala jsem. Kdybych měla pocit, že jsem trošku zesílila tolik bych se její reakce asi nebála. Byla jsem tím nejslabším článkem smečky a divila jsem se, že mi nedala ještě post Omegy do doby, než bych trošku zesílila.. ''Bylo to těžké u mistra ve svatyni?'' Nadhodila jsem najednou, když jsme horu už nechali za sebou. Třeba bych ho mohla navštívit a pomohl by mi k tomu, abych nebyla slabá. Užíralo mě, že jsem byla slabá. ''Jsem slabá.. Mohl by mi pomoct.'' Dodala jsem tiše, mezitím co jsme pomalu vstoupili do lesa. Možná by mohli obnovit hranice, když už u nich byly.. Lissandra tu však měla celkem v okolí slabý pach. Takže si můžeme jen sednout na zadek a vyčkávat. ''Asi bych nechtěla být Alfou Daénu. Alfy buď mizí, nebo umírají.'' Pronesla jsem, celkem jsem teď zalitovala Lissandry, ale co dělala ve skutečnosti, to jsem nevěděla zase abych ji nekřivdila.

Celá atmosféra byla najednou po jeho slovech tatam. Vzdychla jsem, měl pravdu. Oddálila jsem se od něj a opět stála na všech čtyřech mezitím co se o mě opřel studený horský vítr. Se sklopenýma ušima jsem kývla. ''Máš pravdu, měli bychom ji to oznámit..'' Řekla jsem a přehrávala si celý případný rozhovor, kdy nám... kdy mě... vyčte že jsem nejslabší článek smečky a nezasloužím si přinést nové životy do smečky. Možná byla spravedlivá, ale byla i přísná. No, celkem se mi z představy kdy ji to hlásím udělalo mdlo. Pak jsem se podívala zase na Taylora, se strachem v očích. ''Co když řekne, že ne?'' Zeptala jsem se a pak se jen pomaličku vydala směrem dolů z hory, třeba ji ve smečce zachytí, minimálně aspoň splní jinou povinnost vůči smečce. ''Tak asi jdeme...'' Vzdychla jsem znovu a vydala se cestičkou dolů.

-> Les Alf (přes Rokle)

Stále jsem ho poslouchala. Bylo dobře, že se o tom rozhodl mluvit nahlas. Byl jsem ráda, že se mi víc svěřil a konečně jsem mohla říct, že znám svého partnera zase o něco víc. Instinktivně jsem se k němu přitulila ještě víc, pod jeho pláštěm a srstí bylo tak krásně teplo, které by mi teď mohl kde kdo závidět. ''I ty hodiny jednoho dne najdeš.'' Zašeptala jsem a hlavu dala pod jeho bradu, milovala jsem ten pocit kdy jsem se mohla k němu přitulit a mít ho jen pro sebe. Už tomu opravdu chyběla jen jedna věc. Jedna důležitá věc a rozhodnutí. Vydechla jsem a zavřela oči. Představila jsem si jak vzadu za námi je náš krásný úkryt, před námi běhá pár hravých chlupatých kuliček. Jak máme své malé království.. Podívala jsem se pomalu do jeho dvoubarevných očí a párkrát zamrkala, abych zahnala ty slzy, které předtím tekly jako vodopády. ''Takže?'' Zeptala jsem se, věděla jsem, že bude vědět co tím myslím. Byla jsem občas průhledná a předvídatelná.

1. 20
2. Baví se s Taylorem (a už máme povoleno) o rozšíření smečky co se týče vlčátek.
3. Potom co se zabydleli v lese Alf se vydala prozkoumat okolí a skončila při Kaňonu kde se ji přehrával rozhovor se Zinkem. Chce vlčata a brzy na to ji dohnal i Taylor a všechny myšlenky už mu řekla. Zase se dozvěděla něco nového z jeho minulosti a teď jen se pomalu blíží k tomu na zadělaní vlčátek.
4. -

Měla jsem stále zavřené oči. Kromě něj jsem naslouchala i přírodě okolo nás. Lístkům padajících ze stromu, ptáčkům které mávali křidélky nad jejich hlavami. Muselo být hezké, být ptákem. Mít křídla a odletět tak daleko, jak to svět jen dovolil. Najít svůj skrytý svět do které to špatné nikdy nepřijde a nezničí ho problémy života. Jeho slova mě vrátili zase do reality. Chtěl se vzdát svého rodu, nebo nechtěl? Nějak nechápu. "Takže zanikl, nemohl ses ho vzdát, nebo ses ho vzdal?" Zeptala jsem se. Najednou na moment zafoukal studený vítr a celkem mě to zustudilo by vlk nevěřil jak rychle jsem se dostala za ním pod plášť a tulila se k jeho srsti. Léto už skončilo zdá se. Ale být pod jeho pláštěm a ještě přitulená k jeho dlouhé srsti, o ano. To bylo krásné teplíčko a plné lásky. Podívala jsem se na něj a lehce ho olízla po dolní čelisti a opět se jen přitulila.

"Ač si ztratil svou korunu, pro mě tím králem budeš. Můj král." Zašeptala jsem. Tou tichostí to znělo spíš, že jsem si to říkala jen pro sebe, ale okolní vítr to snad dokázal přenést k jeho uším. Usmála jsem se. Byl můj a já jeho. Byl můj král a já jeho královna a stavěli jsme své malé království. Už v něm chyběli jen malý princové a princezny. "Máš pravdu, kvůli mě překonáváš spoustu překážek." Zašeptala jsem láskyplně. Nebylo to lehké, nic nebylo lehké. Život nebyl lehký a chápala jsem, že se snažil, ale minulost pořád bolela. Chtěla jsem zažít jeho bolest, chtěla jsem vědět jak se přesně cítí, abych přesně dokázala pochopit jaké myšlenky v něm kolují. Miluju ho a nechci, aby se už znovu někdy cítil zlomený ze ztráty všeho co kdy miloval.

Ve vzduchu jsem cítila tolik emocí, atmosféra by se snad dala i krájet. Opět jsem sklopyla uši, když jsem pocítila jeho slzy stékat mezi jednotlivými částmi mé srsti. Prvotní nadšení, že by mohl souhlasit už z rodinou, bylo tatam, ale pořád jsem cítila radost. Radost i smutek. Konečně se mi dokázal otevřít, konečně vyslovil tu bolest nahlas a pustil ji i emocemi. Neschovával ji za kamennou tváří jak u něj bylo většinou. Chyběl mu domov, chyběli mu přátelé, chyběla mu rodina. Sic mu nikdy nenahradím to první, to vše o co během krátké chvíle přišel. Ale můžu mu dát svou verzi, můžu mu dát domov... I rodinu. Avšak nedokázala jsem se vcítit do něj úplně, pokud bych chtěla vím kde má můj citově nejbližší bratr doupě. On to nemá tak jednoduché. Němě jsem odtáhla hlavu od jeho krku, zvedla pohled vzhůru a přiložila čumáček k tomu jeho.. "Jediný z toho v čem ti dokážu, v druhé šanci života, pomoct je s tou částí s domovem a rodinou... Pokud mi tu šanci, mě a naší společné budoucnosti dáš." Zamumlala jsem stále přilepená na jeho čumáček a se zavřenými očky.

Dál pokračoval v mluvení ačkoliv já stále mlčela. Skutečně, potvrdil mé myšlenky, ačkoliv to podal trošku jinak. Konečně jsem zvedla hlavu a pomalu ji natočila jeho směrem. Zůstala jsem v šoku, i s otevřenou pusou, poprvé jsem jej viděla brečet. Slzy mu tekly po tvářích jak splašené a to mě dostalo. Vlastně jsem nevěděla jak moc bylo těžké tyhle slova vyslovit pro něj, či brečel kvůli ní. Nevěděla jsem co přesně si myslel, nakonec jsem však jen vzdychla a samotné se mi spustil vodopád slaných slz. Přišla jsem k němu blíž, přitulila se k jeho krku, mé vlastní slzy tak dopadali na jeho rámě. "Chtěla by... Aby jsi žil dál..." Zamumlala jsem, víc jsem přes ten kámen v krku dostat nemohla... Takhle jsem ho viděla poprvé, nevěděla jsem jak přesně bych mohla reagovat. Bylo to najednou jiné, ale tušila jsem, že to náš vztah jen posilní. Musel být silnější, stále byl jen křehkým a sotva začal. Ale věřila jsem, že časem bude vztah bude mnohem silnější.

Mlčela jsem ani jsem na něj nehleděla. Jen jsem poslouchala co vypraví. v jeho hlase byla cítit bolest. I mě něco bylo v hrudi, snad jen bolest, či žárlivost? Spíš něco mezitím. ona čekala vlčata. Zaznělo mi v hlavě jen několikrát, má chuť křičet její jméno. Byla to jako ozvěna v jeskyni, která ti má připomínat jak si jen prostředek pro to, abys zaplnil tu prázdnotu co z minulosti zůstala. Všechny jeho slova se mi připomínala v hlavě, mlčela jsem. Najednou jsem měla v krku úplnou poušť, bylo těžké něco říct nahlas. Nedokázala jsem se po těchto jeho slovech na něj ani podívat. Odevzdaně jsem si lehla, tělo, ačkoliv jsem byla postavou spíše jen kost a kůže, bylo najednou tak těžké. Proč jsem pořád se snažila nastavit pro něj své rámě, že jsem tu pro něj byla, že už se nemusel cítit tolik zlomeně... když se zlomeně stejně pořád cítil. Dlouze jsem vydechla, v horách byla už větší zima, než dole a proto mi od čumáku díky tomu vyletěla pára. Tak moc jsem se zamilovala do zlomeného vlka... co se bojí, že když podnikne stejné kroky jaké v minulosti, že znovu o vše přijde. Vlci z velké části tvořili páry na celý život. Pořád ji miloval, pořád na ní myslel. Neřekla jsem teď ani slovo, nezmohla jsem se ani na žádné. Mluviti stříbro, mlčeti zlato. Stejně mám pocit, že kdybych cokoliv řekla, že to stejně jen pokazím... či stejně to nebude mít žádný význam a pořád se bude bát, protože ona čekala vlčata a pak ji viděl jak ji žerou.

Zase bylo dlouho ticho. Bylo to pro něj těžké téma a já jsem to chápala. Nedalo se co jiného dělat. Musela jsem prostě pochopit, že mu nemůžu nikdy nehradit vlky co ztratil. Dokonce jsem byla smířená i s tím, že ani jeho první lásku... Pořád na ní musel myslet. Myslí na ní, když jsme spolu? To jsem nevěděla, byl pořád... uzavřený. Ještě jsem ho neslyšela říct, že by mě miloval, že bych pro něj byla dobrá a uvědomění tohohle mě instinktivně donutilo stáhnout uši k zátylku, ocas svěsit. Nakonec jsem jen nevědomky vzdychla a hleděla dolů z výhledu. Ani jeho další slova mě nepřesvědčila k tomu se jeho směrem podívat. Pouze jen hnout ouškem na náznak, že poslouchám. Co jsem mu vlastně měla na tuto větu říct? Chtěl něco konkrétně slyšet? Neměla jsem ani páru. Pořád byl přede mnou tak tajemný a uzavřený.. Co vlastně přesně ke mě cítil jsem taky nevěděla. Co když se mnou byl jen kvůli tomu pocitu někoho chránit? Když bude chránit mě, odpustí si časem alespoň něco z toho, že neochránil jiné? Hlavně svou první a pravou lásku? Stále jsem nezvedla pohled, jen mi ukápla jedna nepatrná slzička. Vlastně jsem nevěděla ani proč, prostě... samotnou mě to zaskočilo. ''Víš... pokud teď nevíš co ti to skutečně dá, asi to opravdu nemá cenu zkoušet teďkom. Stejně se všemi těmi cizinci, přesunem smečky. Asi by se to teď stejně nehodilo..'' Vydechla jsem a s falešným zubatým úsměvem jsem se podívala na něj.

Opětovně jsem sklopyla uši, hlas a tón ve kterém jeho další slova zněla mi hodila pod tlapy tlustou větev skutečnosti a že ačkoliv jsem se snažila, všechny jsem mu prostě nahradit nemohla. Skutečně, potřeboval i nějakého přítele, kterému by mohl třeba za nějakou dobu říct 'Solf? Jo, nedávno jsme se poštěkali, kvůli tomu a tomu a děcka? Jo, rostou jako z vody a dělají neplechu.' Vzdychla jsem, jen tiše, neslyšně. Já jsem třeba mohla jít... Za kým? Když bych nepočítala Lucia, tak taky nemám teda zrovna dvakrát moc přátel. Shay zemřela chvíli po tom co jsem mohla uznat, že bychom si rozumět mohli a Dorya? Tu trápilo tolik věcí, jistě dostala solidní životní ránu a mohla jsem jen doufat, že bude jako dřív, rozhodně bych ji však po smrti partnera nemohla vykládat jak se mají vlčata.. Když se nad tím vlk zamyslí, ve skutečnosti jsem na tom byla stejně jako Taylor. Co z toho, že tady mám bratry, když vídat bych se mohla pouze s jedním jediným a podle Ellie.. ještě ke všemu celkem často mizel. Nakonec jsem po tichém stoupání vzhůru, skončila na úplném vrcholu. Z vrcholu se mi naskytl jiný pohled dolů, než posledně. Teď nesvítily dole žádná světélka a kromě místy mlhy, šlo perfektně rozpoznat jednotlivá místa.. Tedy, v rámci možností samozřejmě. Konečně teprve potom jsem se odhodlala zase podívat na Taylora. "Vím, že ti nemůžu nahradit vlky z minulosti.. ani se o to nesnažím... Pouze se snažím, abych ti dokázala že tě moc miluju a nechci, abys byl smutný. Chci být dobrá partnerka..." Řekla jsem tiše nakonec.

Měl pravdu, třeba takový Lucian má Ellie, Balrog, jak si teď nově říkal, vypadal že má blízko.. s tou Stray, či jak se jmenovala. A Excel vypadal spokojený tak jak byl. Vzdychla jsem. Nemohla jsem ho přesvědčovat, aby na ně, na ně na všechny jen tak jednoduše zapomněl. Sklopyla jsem ouška a vypadala se zase vzhůru, možný vrchol už se nezdál tak daleko, čas ubýval rychle, když jsme si povídali. Trošku mě rozveselilo, že o ty vlčata zájem má, ale pořád platilo, že jsem jej nechtěla nutit. "Pořád platí, že tě nechci do ničeho nutit. Já se nebojím toho, že budou mít tvoje geny. Budeš přece jen jejich otec." Usmála jsem se, chtěla jsem znít povzbudivě, že tu pro něj jsem jako partner i dobrý přítel. Věděla jsem, věděla jsem moc dobře že vlky z minulosti mu nikdy nenahradím, to jsem ano nechtěla, nechtěla jsem ho nějak omezovat od vzpomínek co zažil. To všechno, to všechno dělalo z něj to, co jsem má tu čest poznat.

Trošku jsem bála, když mi neodpovídal, ale nakonec jsem se z úlevy usmála. Postavila jsem se tedy na tlapky a zase se pomalu vydala cestou na vrchol hory. Šla jsem výrazně pomaleji, přece jen.. stejně mi to starost o jeho nohu nedala. "Víš.. jsi i příjemnějším společníkem, když už se tolik netrápíš ve své mysli." Uculila jsem se, předtím jsem to poslouchala pořád, jaký mohl být vůdce a že o všechny přišel. Ráda jsem ho ujišťovala, že nepřijde i o mě spíš činy, než vždy pouze slovy. Pak však zase něco vytáhl, něco co donutilo pár delších sekund mlčet mě. Otočila jsem se, i ten kus co jsme ušli stačil i k části už něčeho, na co by jsme mohli hledět. "Víš, jsem ráda že tu své bratry mám, ale dlouho jsme se neviděli, každý žijeme už po mnoho let svými životy. Možná to byl osud, potkat se a vědět o sobě, že pořád všichni žijeme. Ale pořád už si zřejmě nikdy nebudeme tak blízcí. Ecxel si nás ani pořádně nepamatuje." Kývla jsem rameny. "Možná už nikdy neuvidíš vlky z minulosti... Ale můžeš udělat něco pro to, aby ses těšil z budoucnosti." Ano, možná jsem zase narážela na to, že můžeme mít rodinu, naší rodinu.