Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hnala jsem ho dál a dál a už jsem se bála jestli po něm vůbec skočí, ale nakonec ano. Skončil a zahryzl se mu do tepny. Kolouch během chvíle přestal dýchat a žít. "Dobrou chuť." Řekla jsem a začala odtrhávat maso. Dokonce jsem jednou, možná dvakrát u toho zavrčela, ale nebylo to z toho, že bych se nechtěla dělit, spíš to tak intuitivně vyšlo z mého hrdla samo.
Dojedla jsem. Normálního dospělého jedince, bychom asi zbytky vzali do smečky, ať se nají i ostatní. Ovšem musím Shay s Enzouem úbytek potravy ve všech okolních územích. Čekala jsem až dojí i Taylor.
Když se tam stalo kývla jsem hlavou. "Radši pokračujeme, chci tam být dřív, než padne znova tma." Řeknu a vydám se lesem dál a mezitím si jazykem olizuju pysky a čumák od kolouchovi krve.
>> Luka

Větřila jsem a větřila, avšak čumák Taylora byl rychlejší. Šla jsem za ním a čím jsme byly blíže k kořisti, tím jsem vzhledem ke své již teď nápadné srsti krčila k zemi a našlapovala opatrně, abych to co cítil nevystrašila. Nechybělo už moc a byly jsme schovaní za keřem a i já spatřila mladého koloucha, který měl zraněnou nožku. Poznámku o tom, že by ho ta tlapka v pozdějších letech stejně stála život kořisti, jsem spolkla. Je fakt, že Taylor s tím fungovat uměl, ale my byly od přírody lovci... No.. asi to nedávalo smysl řešit. Kořist, či lovec.. žer, nebo buď sežrán.
Podívala jsem se po chvíli ticha na Taylora a kývla jsem hlavou na náznak souhlasu. Potom jsem hlavou naznačila, že já ho naženu z druhé strany.
Začala jsem se plížit a dala na každý svůj krok. Máma koloucha začala být nervózní a rozhlížet se, ale úspěšně se mi na druhou stranu podařilo dostat.
Vyskočila jsem z keře a i pomocí magie vytvořila dva ohnivé biče, matku jsem zahnala dvěma prásky pryč od mláděte a mladě úspěšně hnala přímo na Taylora.

<< Most

Rychle jsem se vzdálila od toho mostu. Přísahám, že tudyma už Taylora tahat nebudu. Řekla jsem si sama pro sebe v myšlenkách. Byl jistě také nadšený z toho, že už na něj nemusí znovu jít. Minimálně ne v blízké době. Jídlo, teď byl nadšený z jídla a já se musela zasmát. ''Tak jo no.'' Usmála jsem se. Zavětřila jsem ve vzduchu a musela jsem se zamračit. Ani tady toho jsem moc necítila. ''Té kořisti je všude nějak málo, nelíbí se mi to. Pokud na něco narazíme, budeme mít už tak velké štěstí..'' Řekla jsem zamyšleně a chodila s čumákem k zemi ve snaze chytit nějakou stopu.

Poslouchala jsem jej. Pravděpodobně se snažil uklidnit spíše sebe, než mě. Nakonec začal pokračovat dál, už jsme se tak pomalu blížili ke konci toho mostu. Což, bylo dobré znamení. ''Teď jsem já tvá rodina.'' Usmála jsem se na konci mostu a on mě objal. Věnovala jsem mu jej a otřela se pořádně o jeho krk. ''Pojď.. Je na čase se dostat odsud pryč.'' Zavelela jsem a neochotně se odtáhla z jeho objetí. Vydala jsem se do hlubin druhého lesa...

>> Les u mostu

S chápavým výrazem jsem jej poslouchala. Takže mu ten strach vnunili. Pomyslela jsem si zamyšleně a pak ho jen sledovala jak prochází mostem. Nechala jsem ho soustředit se. Až byl dostatečně daleko, nechala jsem oheň zvednout ze země a hořet ho nad mou hlavou. Svítilo... Pomalu jsem na nahnilé dřeva mostu našlapovala.
Ke konci mostu se jedno nalomilo a já tak zrychlila krok.. Jenže jsem musela zastavit a stáli jsme uprostřed mostu. ''Pojďme odsud rychle pryyč.'' Zakňučela jsem. ''Nedívej se dolů, ale před sebe!'' Okřikla jsem jej. ''Vyžeň z hlavy tu vidinu minulosti. Pokračuj vpřed, k naší společné budoucnosti.'' Snažila jsem se jej povzbudit. Oba nás to uprostřed asi neudrží dlouho, i když jsme měli dohromady tak maximálně 50 kilo, ale i tak to bylo na starý dřevěný most, dost.

<< Temný les

Souhlasil se mnou a on pro změnu prosil, abychom ten most nepřecházeli hned. Přikývla jsem a dost daleko, ale s výhledem k začátku mostu jsem zastavila. Rozdělala jsem malý plamínek, hřál a bylo tu světlo. ''Vím, že ten most nesnášíš.. Promiň, ale neznám jinou cestu, kterou bychom se dostali na druhou stranu.'' Řekla jsem a podívala se tam. ''Nikdy si mi nevyprávěl... Proč máš strach z výšky?'' Zajímala jsem se. Jestli jsme někdy měli být spolu oficiálně, tak.. musela jsem přece o něm vědět o dost víc věcí, ne?

<< Laica Mar
Když mě objal byla jsem nadšená. Ale zároveň i vyděšená. Zamilovala jsem se do něj tak rychle.. Odkryl část své minulosti ve větších detailech. ''Star není, stvůry nejsou. Jen ty.. a já. Spolu, teď a navždy. To je teď jediné mé přání.'' Usmála jsem se a znovu mu vlepila jednoho vlčího hubana na tvář. Potom jsme se společně vydali dál. Teď jsme šli tím tmavým lesem. Mluvil o jídle.. Zaňufala jsem ve vzduchu. Cítila jsem tu o dost méně kořisti, než předtím. ''Nezdá se ti.. Tu až příliš velké ticho?'' Zeptala jsem se a přitiskla jsem se k němu. Proběhl mi mráz po zádech. ''Co říkáš na to, že bychom něco ulovili až za mostem?'' Zakňučela jsem prosebně, nechtěla jsem v tomhle lese být déle, než bylo nutné.
>> Most

//Tak přesun až teď..

Poslouchala jsem ho. Byl najednou úplně nadšený ze všeho. Hleděla jsem na něj,jak pozoroval motýla na kytici. Pozoroval probouzející se přírodu. Vrátila jsem se z koutu lesa. Přišlo mi to roztomilé... Usmála jsem se, pozorujíc ho. ''V mém přežívání jsem taky neměla moc času pozorovat přírodu. Ale vím, že při probouzení je nejhezčí.'' Přidala jsem se k němu. Motýl odletěl a on se posunul k říčce, která tudy proplouvala, jakoby se o svět kolem sebe prostě nezajímala... ''Jo. Je nadherná.'' Souhlasila jsem. Pozorovala jsem jej, když něco s těmi kytkami co utrhl dělal. Po chvíli mi nasadil korunu z kytek na hlavu a já se usmála. ''Děkuji.'' Ušklíbla jsem se a lehce jej olízla na tváři. Potom jsem poslouchala jeho zpěv. Inu, nebyl nejlepší a slovům jsem nerozuměla. Ale pozorovala jsem jakou radost měl ze života.

->>Temný les

Když se naštval, věnovala jsem mu pohled, 'no co?' A potom jsem se usmála, jen lehce. Tak pokračujeme. Pomyslela jsem si, přidala jsem do kroku a ušklíbla se. ''Měli bychom pohnout zadkem, ať tam jsme ještě dřív, než se setmí.'' Zavelela jsem a vypadala se na druhý konec louky. Ten tmavý les se pomalu začínal před námi rozpínat. ''Inu. Doufám, že tě přijmou. A budeme moct být spolu a už se nebudeme muset hledat.'' Usmála jsem se a vstoupila do hlubin lesa. Kdo by řekl, že za nějakou tu dobu už budu cestu k mostu znát, že?

->> Temný les

<< Pytias

Poslouchala jsem jej, teprve až se louka objevila přede mnou, jsem chůzi pořádně zpomalila. Ohlédla jsem se za Taylorem. Teď už můžu jít jeho rychlostí, aby svou tlapku šetřil co nejvíc. Teď už jej nechci nutit se přepínat, stejně jako večer. Do Daénu to nebylo hned za rohem a tak jsem jej nechtěla unavit hned před cílem. Když mi řekl o čem přemýšlí, chvíli jsem zvažovala. ''Jsi Taylor, ať si to chtěl, nebo ne, dneska jsi tady, minulost se ti čas od času možná připomene. Ale už je pryč, právě teď a právě tady, jen ty a...'' Ani jsme to nedořekla. Zastavila jsem se, že by mě pohltilo zase nějaké kouzlo? To už snad nebylo ani vtipné! Můj veselý a šťastný pohled se změnil do zachmuřeného... ''Jestli svou minulostí se mě snažíš odradit.. Řekni to hned..'' Změřila jsem si ho, lehce zamračeným pohledem.

<< Androme

Když jsem se vydrápala nahoru, chvíli jsem se vůbec neohlížela. Vím, že bych se totiž rozeběhla zpátky k bráškovi do jeho náruče. Potlačila jsem slzy a hrdě kráčela dál. Nakonec jsem se o kus dál zastavila a už počkala na Taylora. ''Na co myslíš?'' Zeptala jsem se jej, měl takový zamyšlený výraz a své budoucí, hehe, by se svěřit mohl. Napila jsem se z prvního jezírka, které jsme potkali a kráčela jsem územím dál, až jsme za sebou začali nechávat hory a blížili se k louce s tekoucí říčkou.
->> Laica Mar

Usmívala jsem se a následně jsem lehce zívla. Zatímco jsem si povídala s Taylorem, bráška nás poslouchal. "Hned ráno se vydáme na cestu." Řekla jsem následně po chvíli ticha a bráška nás tu nechal přes noc. Přesunula jsem se na pobízené místo a položila hlavu na packy. "Jsem ráda, že vás mám." Usmála jsem se a spokojeně na místě usnula.
***
Otevřela jsem své oči. Bylo už ráno? Asi ano. Malým vchodem zde proudilo světlo. Den začínal. Šťouchla jsem do Taylora. "Vyrazíme? Do Daénu je to pěkná procházka. Cestou si někde odpočineme a chytneme si třeba oběd." Řekla jsem, vstala a protáhla se. U vchodu kde spal bráška, asi čekal většinu noci na Ellie, do něj jsem také Šťouchla čumákem a otřela se o jeho hlavu. "Děkuji, za přístřeší. Je na čase se vrátit. Ale věř, že tě začnu navštěvovat, když už vím kde bydlíš." Usmála jsem se na něj. "Pozdravuj ode mě Ellie." Pokračovala jsem a potom jsem vylezla z doupěte bratra a vyskytl se mi pohled na okolní vrcholky.
>>Pytias

Dívala jsem se na Taylora, který se tu rozpovídal o své minulosti. Už jsem to jednou slyšela. Tragická minulost.. A věřila jsem mu zní každé slovo, i když se zdálo, že naopak, můj bratr příliš ne. Přesto to nedával najevo. Záviděla jsem mu jeho ovládání emocí. Když Taylor svůj příběh zakončil podívala jsem se na něj. ''Nikdy bych nechtěla, by jsi zapomněl na svůj původ. Patří to k tobě, je to tvá minulost a já tě beru s ní. Bohužel dny kdy jsi byl nahoře skončili, ale třeba ne napořád. Třeba se jednou dokážeš s důvěrou, věrností dopracovat i dnes k vrcholu.. A to i když máš špatnou tlapu a nejsi nejsilnější.'' Řekla jsem a slova bratra mi to potvrdila. Neztratí svůj původ, i kdyby chtěl. ''Je to krev tvé krve, jsi tím, čím jsi, ať už teď děláš cokoliv.'' Šťouchla jsem do něj lehce čumákem na znamení 'jsem tu s tebou'.

Tiše jsem vzdychla. Slova bratra Taylor zaznamenal. No co už, musela jsem i s tímhle počítat. Prakticky tím, že se mnou je, začíná být trošku omezován, za tož jako tulák a svobodný, by si mohl dělat co chtěl a kdy chtěl. A jak chtěl.
Taylorova slova už jsem slyšela jednou, když jsem ho o to, aby šel se mnou požádala poprvé. ''No... Smečka teď je ráda za každého nového člena. Já osobně jsem Sigma, což je vlk, který se ještě nějak neprokázal, ale je členem smečky. Kappa, bych řekla, už něco dokázala a je ve smečce už nějakou dobu.'' Odpověděla jsem jen tak mimoděk. ''Daén Omegu snad ani nemá, takže nevím..'' Dodala jsem vzápětí. A byla jsem ráda, že se odpověď na to, co máme mezi sebou zamluvila něčím jiným. Další slova věnoval bráška Taylorovi, z jeho slov, bylo alespoň mě jasné, že mu stále moc nevěří.

Na bratrova slova jsem jen zastřihala ušima. A po očku jsem koukala na Taylora, který se staral teď o svou tlapu. A doufala jsem, že si teď z bratrových slov nevezme příklad. Aby s ním nesouhlasil, aby neodešel ode mě.
Sledovala jsem jak bratr sleduje Taylora, pravděpodobně myslí na tu krev, kterou tu Taylor zanechá. Tichounce jsem se zasmála. Když se otočil opět na mě přikývla jsem hlavou a usmála jsem se. ''Ano. Jmenuje se Dorya a díky ní jsem se do smečky dostala. Sama bych k tomu asi odvahu nenašla.'' Odpověděla jsem hrdě na tu jedinou kamarádku, kterou tam mám a vlastně jedinou, kterou znám o dost více, než ostatní, některé vůbec.
Za jeho snahu rozveselit mě, jsem se zasmála. ''Tak to máš pravdu.'' Mezitím si stihl Taylor tu tlapu trošku napravit. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a poklepala ocasem, jakoby náznak že Taylor měl jít ležet hned vedle mě. Překvapeně jsem se podívala na Lucia. Téma stočil úplně někam jinam. Jako člověk, bych asi kompletně zrudla i na zadku. Stydlivě jsem mlčela a podívala se na Taylora. Každou chvíli, kdy se kvůli mě přepínal jsem k němu začínala cítil víc a víc, a asi to bylo opětované, ale neřekla bych že ještě byl pravý čas na to, abychom byly pravými partneři. Nebo ano?