Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývnula hlavou na slova Ushari a jakmile se zrzavá vydala na cestu, věnovala jí úsměv a rozloučení: „Vyřídíme důležitá slova. Děkuji za váš čas Ushari, nechť vaše cesta je provázena štěstím.“ a pozvedla koutek, následně se podívala na Delphina, který na ni působil převelice klidně.
„Radost v tvém těle vyhasla s přijetím břemena? Čeká tě dlouhá cesta Delphine. Odkud tvé kořeny pochází? Země chladu či země lesů.“ snažila se z něj ta slova dostat, aby případně pořešili i úpravu srsti, chundelatá srst mu bude v poušti lehce na obtíž a bude se taktéž muset naučit hledat vodní zdroje, vhodné živočichy na krm a další nezbytnosti.
Nyní se odhodlala vydat na území smečky. Učení mohlo začít. „Hranice, ty už poznány okem tvým byly. Čekaje tě ještě seznámení se členy smečky. Poznat nás lze dle pachu, který nese mé písčité tělo. Brzy budeš nosit totéž.“ a ladně se rozešla směrem na území. Třeba tam někdo bude?

→ Území smečky

Hrdě se vytáhla. Udělalo jí to dobře, když Ushari jejího nováčka hodlala přijmout a rozhodně ji nechtěla zklamat. Novou alfu. Byla by čest být tím, kdo proleze každičký kout pro její vědomí a být jejíma očima, ušima i nosem. „Přijmu s radostí funkci,k kterou přiděluješ mi. Jsem ráda, že nová duše nebude pro naši smečku marná. Naučím jej potřebné o poušti, aby byl schopen přežít.“ a s tím se podívala na Delphina, kterému věnovala zvednutí koutků s pousmáním.
Následně vyslechla i slova Ushari. Sraz. „Setkání by bylo dobré i mezi čtyřma očima, Ushari. Chtěla bych přinést pár poznatků, jenž dokázala jsem zřít. Místo tajemné, kde šedý stařec naučí tě získat ztracené síly.“ líčila klidným tónem a následně se i ohlédnula kolem, zda se neobjevil někdo ze smečky.
„Zůstaneme tedy v okolí, ať svolati nás brzy můžeš.“ a kývla s úsměvem na zrzavou vlčici, kterou si i prohlédla.

Nechávala prostor, aby se Delphin představil sám. Za jejich krátké setkání zjistila, že tento vlk bude smečce rozhodně přínosem vzhledem k jeho maličkosti, která se jevila jako odhodlaný vlk, který by pro namareyskou smečku mohl být přínosným členem, který by případně dokázal udělat dojem.
Vyčkala tedy na to, až využije času, který mu Ushari dala pro představení a následně se na ni podívala Sonora a chvíli ještě přemýšlela nad odpovědí.
„Mými přednostmi jsou znalosti pouštních jevů a chování kraje písečného. Dokáži přiučit nové a zároveň přinést smečce řádnou víru a uznání. Cesta z mé domoviny byla dlouhou poutí, kterou bych mohla obdarovat ostatní, méně znalé. Ushari, rozhodnutí nechám plně na tobě, pakliže dokáži, že věřím nyní v tebe a božstvo, které je nad námi s tlapami otevřenými.“ a uklonila se. Rozhodla se být loajální zrzavé vlčici, které bude stát po boku v jakékoliv situaci. „Zavazuji se ti, i svou krví, že věrná budu pouze tobě.“ a jemně si vyryla drápem do pravé tlapy ranku, kdy její krev nechala jemně stéct na zem.
Bylo to nejvyšší uznání, které Ushari mohla dát a hodlala se jej držet.

Dorazili brzy k hranicím a Delphin mohl cítit pachy, které by trknuly i méně všímavé vlky. Sama si jej prohlížela a dávala si pozor na to, aby zvolili ne tak náročnou cestu. Písek se zařezával rád do míst, kam se málokdo dokázal dostat. A brzy… byli zde. Hranice, smečka a potencionální rodina, kde by Delphin mohl zůstat.
„Jistý si opravdu jsi?“ podívala se během chvilkového čekání jejího nového známého. Nedivila by se, kdyby byl nervózní až nejistý. „Budu hrdá, pakliže tento kraj objevíš. Pustý kraj pln smrti. Potkat jej lze jen zde, když zrna písku ryjí se do tebe. Nesmíš být slabý.“ sledovala celou dobu jeho oči, kdy se snažila zjistit, zda se v něm opravdová odvaha skrývá…
Brzy dorazila, pro překvapení Sonory, Ushari. Nikoliv Serbia, která ji kdysi přijmula. Nová to věc, plná změn. Odhodlaně se jí ihned uklonila a následně jí koutek vyšel do úsměvu.
„Nová etapa Namareyské smečky. Blahopřeji ti, Ushari. Doufám, že vlci půjdou po stopách tvých. Toto jest cizák, který zájem o přidání k nám má. Malé zkušenosti s pouští má. Ochotně jej zaučím a dám zaň svůj slib.“ vyslovila hluboce a poklonila se.

→ Kvetoucí louka

Písečné končiny začínaly střídat ty hliněné. Byla to opravdová facka, kterou přinášela změna prostředí a Sonora si byla vědoma, že pakliže Delphin nemá vhodnou anatomii, bude v těchto končinách značně znevýhodněn Co však musela zmínit byl fakt, že se mohl naučit místu a být jeho pravou součástí. Pochopit jej.
„Prokážeš své schopnosti před samotnou alfou. Serbia jest její jméno. Ráda ti pomohu při zvyknutí na poušť,“ podívala sena něj a prohlédnula si kožich, který zdobil jeho tělo, „netuším, jak drsný kraj si obýval, ale... ráda naleznu v tvé duši klid a ukážu vhodných cest tobě samému.“ usmála se na něj a následně se otočila směrem k písečnému kraji.
„Problémem to nesmí býti tobě Delphine. Kraj umí být jistě krutý, sama jej tak úplně nemám probádán... Můžu zkusit být tvým učitelem. Jak podmínky suché dokáží tvou duši zradit a naopak jí radit. Jen musíme setrvat.“ Podívala se na něj světlýma očima a vlku se zahleděla do očí.
„Vyčkáme.“ a následně se zastavila kousek od hranic, kdy vyslala signál smečce v podobě vytí.

Prohlédnula si vlka, jeho maličkost. Zdál se jí někdy i lehce váhavý, ale... nechtěla mu nijak uškodit jejím subjektivním názorem, který taktéž mohl být milný.
„Pokud hodláš jít se mnou, tvé jméno bude upsáno místu mého nynějšího bytí. Nejsou krutí, je tam pouze teplo, tvůj kožich... dokáže písečné končiny přijmout kladně a případně naleznout v místu domov?“ zvedla lehce hlavu. Měla tak trochu pocit, že by Delphin mohl být vhodným přínosem pro smečku... Jeho zbrklost by se dala potrénovat a mohl by sloužit po boku Serbii, která potřebovala odhodlané bojaře.
„Ráda tě doporučím a zaručím se. Připadáš mi jako schopný vlk, kterého by byla škoda pustit jen tak... Mohlo by se ti líbit v kraji písečném...“ ohlédnula se na něj a následně vysoké a štíhlé tělo dala do pohybu. Sníh nebyl rozhodně jejím přítelem a nechtěla se v něm tedy dále pohybovat.
Byl čas, aby se Sonora vydala směrem k místu, kde naposledy byla než se ztratila počas zatopených míst.

→ Poušť

Snažila se s cizincem navázat alespoň nějaký kontakt. Delphin mohl projít jinou poutní cestou než Sonora. Ta si té své byla až nadměrně vědoma... Měla by tak být chápavější?
„Tak Delphin,“ zopakovala cizí slovo, které převalila nešikovně po jazyku. Mohl od ní slyšet i přízvuk z písečných krajin, který podivně slovo natahoval a možná až komolil. „Pokud by to tvé maličkosti pomohlo,“ podívala se světlýma očima k samci, „mohu nabídnout místo, které je přes zimy stále teplejší a dokázalo by ti dodat alespoň minimum, než v cestách svých pokračovat začneš. Cenu to má, důvěry. Pakliže bys lóže hledal, na které hlavu snést můžeš, vyhovíme ti a pomůžeme, věřím.“ a v tu chvíli se podívala do okolí, kde zachytila známý pach. Brzy smečku navštívit bych opět měla. připomenula si jako nesplněnou úlohu, kterou s novým životem získala. Taktéž se podívala kolem, zda se v keřích nelesknou chtivé, zákeřné oči číhajíc až dvojice bude zbrklá.
„Místní krajiny budou jistě kruté, ale bůh ti do života nedodává křivdy, pakliže mu důvodu nedáš. Ráda ti pomohu a prozkoumám s tebou cizí kraj, sama zkušenost nemám, a tak-,“ chtěla jej verbovat do nějaké víry??? Tse! Prskla by nad tím i hlasitě, ale nemohla před cizincem ničit už tu skořápku, kterou si už začínal o cizince tvořit.

→ Tichá zátoka

Pokračovala ve svém typickém kroku; hlava jemně vyzvedlá, tělo se neslo s větrem a ona cílevědomě hleděla vpřed na cosi. To cosi, mohl být právě zmiňovaný bůh či osud, o kterém se písčitá neměla problém zmínit.
„Hm?“ podívala se zašustěním, které vydávalo blízké křoví. Možná i lehce znervóznila, ale proč by měla jít k zemi? K zemi? podivila se i ona a stahujíc uši dozadu si prohlédnula Delphina, který už tělem byl ukrytý v křoví. „V pořádku Delphine?“ podívala se na vlka a zamířila odvážně, možná i poněkud neohrabaně do tmavých očí, které na ni začínaly působit plné paranoie.
Samec byl pro ni zvláštním, cizím. Jeho chování a jakási podezíravost okolí... mohlo to být součástí jeho povahy, jež písečná velikánka měla tu možnost vnímat? „Kraj je pln jiných a mnohem větších nebezpečí. Tvůj čumák, neslouží ti?“ pokusila se slušně optat, mohlo to však působit i jako vyčítání... podívala se nakonec směrem k louce, kterou už první chladné kapky měnící se na sníh začínaly pokrývat. Bílá vlákna, tak ladně padající... byla pro ni i docela nepříjemnými na pohled. Přicházelo něco nového, co písečná sotva znala.
„Máš kde spát?“ otočila se nakonec k vlku, který na ni působil poměrně vyděšeně. Smečka by mu mohla dát místo k odpočinku, alespoň na krátký čas.

Nový v kraji a neznám okolních pastí života. Delphin, vlk pískových tlap se hřbetem tmavým jako noc. Byl to cizák, který pro Sonoru byl mnohem zajímavější skrz atypickou volbu otázek, chování a slušnosti, kterou k cizí uměl nabízet.
„Chyby omladiny dokáží zopakovat i nejzkušenější vlci,“ a lehce zvedla koutky do úsměvu, její ostré rysy mohly mást, „není třeba se stydět ač chyby volitelné námi jsou... jedná se o rozvoj.“ a světlounkýma očima se podívala po okolí, které se začínalo hemžit cizími pachy, ty ji... dost možná znepokojovaly, a tak shledávala za vhodné, aby se dvojice přesunula do jiné části místa.
„Poblíž tebe, i mě, nachází se louky porostlé... nyní však chladný vánek přichází, a tak kdoví, zda-li se tam rozmrzlé kapky nachází.“ pokusila se i sama zorientovat během slov, která věnovala cizinci. Delphin. Cizák. Byl však příjemnou společností... na vlčici zatím cizím dojmem působil. Neměla však potřebu být zákeřnou k někomu, kdo zatím hledal pomoc... Nedělal žádné nezvyklé projevy, móresy či pokusy o podraz. Očima i tělem reagoval zcela klidně, což, pro atypickou vlčici z písčitých končin, bylo něčím, co Sonora příliš na ostrovech zatím nenacházela... i ona sama by se měla co nejdříve dostat zpět ke své smečce.
„Dovedu tě k místu, kde vyprahlou tlamu uspokojíš. Nejsem však připravená na ledové kapky, které se více na sever projevují... má srst není do chladu, nýbrž vydrží co normální vlk, ale opatrnosti dát na sebe musím.“ suše vyslovila, ohlédnula se naposledy kolem a vydala se směrem k louce, kterou už před krátkým časem potkala.

→ Kvetoucí louka

Jednalo se o cizáka, který měl po dlouhé době slušné chování... jeho maličkost byla naprosto ladná a rozhodně nezdravil jako jiní, kteří měli tendenci písečnou urážet. Z krajů dobrých, nově příchozí? a povznesla letmo hlavu nahoru, když si jej prohlížela světlýma očima. Měl, pro ni, příjemné barvy, které by jí i připomínaly poušť.
„Zdravím i já vás,“ zopakovala znovu a prohlédnula si jej, sama se uklonila, „cestu vaši křížíc... přivedl vás kdo... osud?“ tázala se ho, zatímco si prohlížela maličkost samce, který jí brzy zodpověděl zvídavé dotazy, které mohly být pro cizince i neslušné, ale Sonora byla zvědavá. „Výběr bezpečného místa, však?“ pohodila hlavou a brzy obnažila bílé zuby do úsměvu. Chtěla na cizince působit klidně, mile. Každá nová krev mohla být pro písečnou přínosem, ať už kladným či jiným. „Jste poblíž smečky pouštní, kraj drsný tu je... příroda jakoby zmatením procházejíc...“ líčila mu nezbytné informace o místním kraji, který, pro ni, byl zvláštní. Následně se podívala po okolí.. nikde nikdo.
„Mé jméno jest Sonora de Sitis, dcera pouštních krajin. A ne... nepocházím. Cestu křížíc mi bůh, který dostal mě sem. Byl lstivý. Musím vykonat svou pouť, ostatně jako vy.“ pokrčila by rameny, kdyby to uměla. Opatrně si olíznula suchý čumák a podívala kolem.

→ Namarey
Time skip
Písková pokračovala jiným směrem. Veškeré okolí bylo bod elementem vody. Byly tak silné, mocné. Vše okolo brali s sebou a s tím i pískovou vlčici, která povodňové období nepřešla zrovna úctyhodně. Nyní bylo na čase se dát dohromady.
...
Po nějaké době, co povodně zaplnily nížiny a okolí řek, se vše začalo dávat do normálu. Písková vlčice se dostala na všechny čtyři a obhlížeje okolí, začala i naslouchat okolním šumům, které jí lokalita dodávala. Byly to mnohdy cizí zvuky... přec jen nebyla zrovna znalá místních podmínek a raději by zamířila kamsi do písečných končin. Ty blíže než si myslíš jsou, prolétlo jí hlavou a s ohlédnutím za sebe si povšimla, že písečný kraj není zas tak daleko. Mohla se tak dostat rychle zpět, ale to by jí do cesty neměl přijít cizák. Vlk s tmavým hřbetem, právě jej přinesla voda? Podivný příchod, místní kraj přináší... ušklébnula se nad tím a následně se zastavila, hlavu držela nahoře aby měla rozhled. Její tělo bylo proti stavbě, typického vlka, velmi útlé a ona sama působila jako „z jiné planety“. Olíznula si suchý čumák a brzy se rozhodla vydat k cizinci, který ležel na zemi.
„Zdravím vás ve jménu boha,“ přišla k němu, hlubokým tónem se pokusila navázat kontakt s cizím vlkem, který měl podobné barvy ve zbarvení jako ona, „dostaly vás do končin živly vodní? Hm..“ a podívala se směrem k hladině, která se za ním pohybovala v přirozeném rytmu.

Ushari a její okolí
Brzy se dostala k jí známé vlčici. Smečka byla lehce v divoké náladě, což písečná vlčice chápala a rozhodně nechtěla nic dělat lehčím než v okolí bylo. Všichni se začali scházet, poznávat, zdravit a pro písečnou to byla chvíle, kdy se rozhodla přijít za jedinou známou a to Ushari. „Zdravím i tebe Ushari,“ přikývnula k ní a usmála se na zrzavou, „po cestě příchozí nepotkajíc žádného člena jiného... co připomínajíc, že v místě smečky měl by být.“ oznámila k zrzavé vlčici a následně se podívala kolem, opatrně přešlápnula a zaměřila na příchozí vodu, která byla výrazně výš a začínala se vlévat na území smečky. „Měli bychom setkání naše přenést-,“ zaměřila se na příchozí vodu a následně podívala za cizou jí vlčici. Camiya. Tmavá srst, která táhla Sonoru do hor, které musely být někde poblíž... „Nevědět jak vy dělat, ale cestu svou zvolit jinam musím.“ stáhnula uši, vyrovnala se do výšky a s útlou stavbou se dobrovolně vydala směrem za tmavou vlčicí, která mířila kamsi do hor, vlčice se však následně dala jiným směrem..

→ Tichá zátoka

→ Duny

Klidným tempem pokračovala vpřed. Hlavu nechávala se vší ladností nahoře, tělo útlejší stavby jen ladně nesla na delších nohách, které částí zakrývala delší srst. Déšť se dostával až sem, vše bylo tak trochu jiné než si vlčice pamatovala a samotná tak trochu litovala toho, kam se její osud dostal a co nyní musela vídat. Kraj cizí s naprostými úděly čehosi tajemného, podivnouc se nad tím cizák musí! vztekla se tak trochu nad tím vším, co se v místech za poslední dobu dělo a poznala. Nyní se však musela naladit na setkání s těmi, kteří Sonoře budou muset být těmi nejbližšími. Sama si to vybrala a rozhodla se svou cestu jít s nimi. Nyní se už blížila ke skupině vlků, které viděla z dálky a jelikož některé z nich neznala, musela přijít s klidem a elegancí.
„Zdravím vlky cizé jenž nepotkala jsem v čase příchozím,“ pokusila se zareagovat směrem na přítomné, které neznala a zároveň být slušná a nekonfliktní, „jméno mé doprovázeno bohem jest Sonora de Sitis (Namareyská)“ pokývnula hlavou, pakliže k ní nějaký člen smečky věnoval pozornost a nakonec, i skrz tvrdší a ostřejší rysy lehce připomínající samce, pokusila se lehce nadzvednout koutek a podívala se po přítomných, kteří byli už poblíž sebe.

→ Temný les

Pokračovala vpřed, ať už Odeliah následovala vlčici či nikoliv, ona samotná neměla zájem se už s cizinkou bavit. Pokračovala proto hlouběji do lesa, který ji stále mohl motat, ale... když se více uklidnila a našla odvahu, vykročila jiným směrem, který ji brzy navedl do blízce vypadající končiny. Duny. Nádherné místo, které něčím připomínalo vlčici její domovinu... Nádherný to kraj, tiše špitnula, zatímco se ladně nesla po písčitém povrchu, který vlčici dodával tolik příjemných pocitů. Nyní mohla zapomenout na štiplavější přístup vlčice, kterou potkala v tom podivném lese... Už doufala, že na její maličkost nenarazí v blízké době a bude od takových vlků mít klid. Nyní vyhledávala vhodné místo, odkud by vyhledala i cestu do její smečky, kterou by měla opět navštívit a pověnovat čas.

→ Namareyská smečka

Prohlédnula si vlčici, která se v místě nacházela a jen si sama pro sebe už začínala opět dělat obrázek. „Netuším, kam slova tvá míří, cizá to vlčice, ale... cestu svou obrátit pomalu směrem správným museti budu.“ oznámila hlubším tónem hlasu, tělo vystavila do plné výšky, a tak mohla proti Odeliah být mnohem vyšší, avšak štíhlejší a rozhodně jinak nasrstěná. „Hledám cestu do domoviny, která ztratila se v mlze.“ odpověděla opět stroze cizí vlčici, ke které zatím neměla kladný vztah a ani z ní neměla tak dobrý pocit, jak by sama chtěla. Musela se vydat na cestu, cosi uvnitř vlčice cítilo potřebu, která by jí dokázala najít vhodnou cestu a ona by... mohla klidně ulehnout mezi členy smečky.
Hlavu držíc nahoře, zatímco tělo bylo srovnané a namířené směrem jiným, naslouchala a zkoušela Odeliah dát šanci, ale... nebylo to komfortní. „Slova tvá jedovatý podtón mají, nauč volit správná slova a neštípej pokaždé co snažit o promluvu se chceš.“ vyjela po ní ostřeji i písečná, která letmo vrásčíc kůži na hlavě do zamračení raději zvolila vhodný směr a vydala se směrem nutným.

→ Duny