Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Písečná se nesla se strachem na tváři, očima procházela okolí, které se zdálo tak moc cizí a zároveň známé. Stíny lapíc její maličkost utlačovaly a vyvíjejíc nepříjemný tlak na hrudi, nechávaje motajíc vlčici ve stejných stezkách, které jí nedávaly cestu pryč. Chtěla opustit končinu chladnout a vlhka plnou. V hubě držíc ucháče, který ještě před nějakou chvílí tlapičkami dopadal do trní. „Hlas povědomý máš, cizinko příchozí!“ Podívala se směrem, odkud zaslechla křupání vlhkých větví, které tlumeno vodou bylo, „ah... dělat si den dobrý z cizáků zas budeš?“ vyšla její slova z tlamy, když upustila zajíce do vlhkého bahna. Jaká to škoda. Očima bledýma zaměřujíc se přímo k té, jež podtrhujíc situaci vlčice začala opět zarývat svůj hlas do její kůže. „Proč tvá rýpavý tón bez servítek mají?“ ušklíbnula se jejím směrem, zatímco se držela nad uloveným zajícem, kterého hodlala odnést smečce. Nechtěla se rozhodně bránit a ani cizince kousek dát. Pakliže by se cizí vlčice dala do pohybu... líbit by si to určitě nenechala.

→ Les u Mostu

Netrvalo dlouho a s volbou kroků se dostala i přes most, který pro ni byl předtím poměrně problematický a nedělal na vlčici dobrý dojem, ale nyní? Byla v tom tmavším lese. Hlavu opatrně zvedla nahoru, zatímco stíny vrhajíc ostré větve přímo na zlatou srst. Netrefily se, jak by mohly? Hlavu držela stále k nim a sem tam ušklíbnouc se vyhledávala živých očí jenž lesknout by se v místě mohly. Života malého nebýt zde v místě tajemném, zavrtěla nad tím hlavou a s nepochopením se zhluboka nadechla, kde hledati cesty píseční mají, když obklopujíc nás prameny vodní? dívajíc se kolem začínala hledat cosi... nějakou cestu do pouště. Musela být blízko! Musela být poblíž, určitě někde poblíž byla, ale.. ale kde? Rozhodla se tedy vydat vpřed po částech lesa, které si matně pamatovala... Něco jí to muselo připomínat a vlčice, ač trochu nespokojeně, začala bloudit. Brzy nespokojivost začínala nabírat na síle a ona... ztratila se. „Hmfm..!“ zamručela o něco hlasitěji a se zavrčením se podívala za svá záda. Kdo být v místech mně slepých?

→ Křišťálové jezírko

Dlouhonohá vlčice se držela v klidném a rozvážném tempu. Krok Sonory mohl připomínat sem tam i žirafu, která vždy se vší elegancí volí, kam své dlouhé nohy dát a udělá tak nesmírně krásný pohyb, který ji posune vpřed. Krok vlčice z pouštních končin nebyl o moc horší, měl svou svůdnou melodii a hlava, kterou klidně držela vlčice nahoře, dávala okolí jasné znamení o její nadřazenosti. Okolí bylo plné vlhkých podnětů, vody, kapky... Vše, co pouštní vlci vidí a mají jako vzácnost, alespoň v jejím životě tomu tak bylo. Nyní veškerá vzácnost byla obyčejnou součástí života, která jí dodávala podivný pocit uvnitř hrdla. Cosi dloubajíc do ní, nechtěje se poddat polknutí. „Mhm...“ zamručela, zatímco mezi čelistmi stiskávaje zaječí mrtvolu pokračovala s klidem vpřed. Lov jí dal zabrat, ale... nakonec zvládla využít své rychlosti a ušatého dohnat. Musela se cestou i klidněji nést, aby nabrala nezbytnou energii. Poušť byla blízko a písečná, blížíc se k ní, zabloudila opět k podivně rozvrávoranému mostu.
Zastavila štíhlé tělo před dřevěnými prkny, chvíli si je prohlížela a nakonec... se vším klidem vydala se vpřed, zatímco soustředíc se už hledala vhodné místo kam vyrazit na protější straně.

→ Temný les

× Ulov si na horší časy

Visser ji doslovně zachránil. Vlastně asi i vytěsnila otázky, které jí položil či cokoliv ostatního. Vlčice se podívala jeho směrem a s hlubokým nádechem se podívala k cizímu vlku, který dlouhánku zachránil. „Děkuju.“ vydechla k vlku a následně se začala zvedat s otřepáním. „Cestu svou povedu do míst, která známá mi jsou. Omluvte a děkuji za záchranu tvou. Svou cestu však vést zpět musím. Omlouvám se.“ hluboce vydechla a následně se začala nést klidným tempem ač promočená až na kost směrem k místům, které už dobře znala. Potřebovala se však dostat kamsi jinam, trochu více do pouště, která jí dělala klid na duši. Tohle celkové šílenství bylo pro vlčici nepřínosné a zkrátka... začínala trpět na to, že její rodný kraj opustila a vydala se na takovou pouť. Bylo však nutné si i něco ulovit... neváhala a poblíž louky si chytila drobného zajíce polního, kterého si následně začala držet u sebe cestou k Mostu.
Vlčice byla vysílená, ale zároveň cítila jak ji cosi sleduje... Něco nepříjemného a velkého.

→ Les u Mostu

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Top se a nech zachránit → Mlžná džungle přes Luka
Pokračovala svým charakteristickým krokem vpřed. Úzká stavba, štíhlá a vysoká. Někdy úzce připomínající v tváři samce, to byla Sonora, která na Vissera mohla mít trochu zvláštní dojem svým atypickým vzhledem, ale.... rozhodně nepatřil on mezi ty, kteří by jejím charakterem hodlali opovrhovat jako ta poslední vlčice. Její maličkostí rozhodně neprocházela radost, když se s cizinkou dostala tehdy do jakéhokoliv kontaktu. Rozhodně ne. „Proti vlkům písku není jiné možnosti než vyhrát boj o dlouhé srsti,“ usmála se k němu, zatímco se rozhlédnula kolem sebe, „kraj pln vodních toků, jakoby.... skývaje cosi. Proč na nás tolik kapek hází?“ hlavu vznesla nahoru, jakoby hledala otázky u těch, kteří ostrovům mohli vládnout. Určitě tam někdo byl... prostí bohové, kteří trestají či smutní. Proč? stáhnula uši k hlavě a následně se podívala směrem vlka, který jí dělal společnost. „Cestu do bezpečí... znáte? Ah.. hory,“ zkusila se podívat kolem po něčem, co by jeho slova lépe popsalo, „skalnatá místa k vidění mi nejsou, avšak, můžeme zkusit cestu,-“ optala by se, když tu oba vlci neodhadli hloubku vody v místě, na kterém se právě nacházely. „Hmfm!“ ozvalo se, když vysoká vlčice zmizela pod hladinou, její tlapy o snaze najít to správné tempo pokoušejíc se plavat jen slepě začaly mávat samy sebou! „Hmfff!“ ozvalo se s vycházejícími cákanci vody a divokými zvuky vody, které spoutávajíc písečného dlouhána. Jak stá se to mohlo?!
Nemějíc jinačí myšlenky kladných míst se vlčice začínala pomalu, ale jistě topit. Plavání nebylo nejsilnější dovedností vysoké samice, která o snaze dostat se ven zkoušejíc veškeré možnosti.

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) 1/5 Podívala se směrem cizího vlka, který se před malou chvílí vynořil v podobě siluety naproti samici. Zatím jen hledala tmavou masku, která hleděla přímo jejím směrem. Brzy vyhledala i modré oči. „Pravdoucí slova máte,“ obnažila na úzké tlamičce zuby, světlýma očima utekla na setinky mimo jeho tvář, „srst vaše vybavenou jest... Závidím. Má srst nepatří končinám, asi ztratila jsem se na pouti ostrovy...“ zavrtěla nad tím trochu nespokojeně hlavou, hluboký tón a neznámý důraz slovům dodával podivné znění. Možná v dáli, když by se vodní vlk zaposlouchal, slyšel by i zvuky a šumění dopadajících zrnek písku. Droboulinké kamínky, které se třpytily v písečné srsti... „Dobrá volba,“ přikývnula prakticky okamžitě na jeho otázku ohledně úkrytu, „cestou narazila jsem na podivné místo... Ukryté v temné mlze, propletenou dřevinami holými... tmavší jak noc bylo, našla jsem jeskyni. Podivná síla... jakoby v ní byli neživí.“ líčila, slova nenatahovala nijak vážně a ani je nedramatizovala, ne cíleně. Když Visser vlčici pobídnul jistým směrem... rozhodně neváhala. Byli zde možná podobný čas, ale, asi ve vyznal?
„Althyra... vlčici jméno nosící takové neznám. Možná více očí vícero uvidí...
ale nevím, zda pachy budou v takové počasí držeti se země.“ konstatovala směrem k vlku a následně se rozešla klidným směrem vpřed.

→ Křišťálové jezírko přes Luka

*Post byl omylem smazaný je časově dříve jak 39. s Visserem v Mlž. Dž.*
S V A T Y N Ě | 37 mincí na 296%
· Síla 3+18% → 21%/40 %
· Vytrvalost 3+87% → 90%/90 %
· Rychlost 3 + 87% → 90%/90 %
· Obratnost 3 + 77% → 80%/80 %
· Schopnost lovu 3 +27% → 30%/30 % → Les u Mostu
Písková se nesla klidným tempem do míst jí zcela neznámých. Snad jako by vlčice doufala, že v těchto místech nalezne i nějaké nové věci, co by jí... mohly třeba donést nějakých znalostí či alespoň informací pro její smečku. Mohla by její smečku obohacovat nejen členstvím, ale i tím, odkud vlčice aktuálně šla. Místo začínalo být ještě více vlhké, zvuky a pazvuky vydávající les ji začínal vést kamsi do prázdna... Oč šlo? tázajíc se slepě hledala možné odpovědi, které se jí začínaly naskytovat na její nevyřčené otázky.
Dostala se brzy k místu, které mělo podivný kraj a podivná úskalí... nabízelo cosi neznámého za čím stál jakýsi starší vlk sedící výše nad ní. Kdo jsi? A jeho pohled mluvil jasně. Přijala vše.
Síla
Brzy se písečná vlčice dostala do ringu, který se během vteřiny objevil kolem. Začal boj, rozehřívací, kdy se vrhnuli oba po sobě. Musela zároveň uhýbat, věnovat nutnou pozornost nezbytné motorice či zkrátka začít dávat pozor na příchozí útoky, které jí Mistr věnoval. Boj byl krátký, ale dal ji alespoň trochu nezbytných zkušeností.
Schopnost lovu
Vlčice byla vystavena lovu. Lasici začala písečná vlčice pronásledovat džunglí, která více otevírala své možnosti. Stromy, bažiny… To vše Sonora potkávala cestou za drobným savcem, který se brzy… brzy! Stal její obětí. Držela lasici, která se bránila vší silou, ač slabá Sonora, tak bráníc se drobnému organismu nakonec vyhrály její stisky.
Obratnost
Musela však pokračovat brzy vpřed. S lasicí v hubě se začala hnát vlhkým prostředím, kdy se jí do cesty dostávaly nepříjemné překážky, jenž učily písečnou lepší obratnosti. Přeskočila, sem tam i podlézala či se zkrátka donutila kličkovat mezi blízko vyrostlými stromy. Bylo to vyčerpávající. Cesta rozhodně nebyla snadná a nutná schopnost snížení či vyzvednutí se z přikrčení byla pro písečnou náročnou věcí. Mnohdy zakopla či někde neobratně hrábnula. Stačí! vykřikovala v mysli, na slova nebyla síla.
Vytrvalost
Brzy dorazila na konec překážkové dráhy, která jí otevřela nepříjemnou cestu vpřed. Cesta byla strmá a kamenitá… její zabahněné tlapy se však intutiivně daly do pohybu a během chvíle se začala drát do kopce. Déšt ji taktéž nešetřil. Hlava Sonory se snesla níž a zadýchávajíc se začala dál a dál stoupat. Mnohdy tlapy klouzaly či pociťovala odřené polštářky, které začínaly být tvrdé jako kámen. Mistr byl kdovíkde… nemohla tudíž soudit a ani jej žádat o radu.
Brzy se cesta začala kroutit, podivně se měnit a vlčice cítila, že začíná být na kraji svých sil. Kdyby se nedostala brzy k vrcholu, asi by poslední část vynechala.
Rychlost
Poslední fází pro písečnou vlčici bylo, když se u ní brzy objevil šedý vlk, který ji svižně naznačil, aby běželi. Spolu. Dostala se tedy k jeho boku a následně pokračovala z posledních sil společně s ním. Cestou byly i nějaké nutné skoky, ale hlavně běh. Prohnali se snad všude. Jazyk jí už trčel ven, hlava snížená a tělo sotva mohlo… Trvalo to vše tak neskutečně dlouho, až… se nakonec dostali do příjemného konce.

Vlčice se dostala zpět do místa, kde potkala Mistra, kterému poděkovala a následně pokývnula i jemu vděčně hlavou. „Bůh vás provázej.“

→ Mlžná džungle

Schváleno

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

→ Svatyně
Rozhodně ji Svatyně vyčerpala. Tento kraj měl spousty zajímavých míst, originálních biomů a další spousty toho, co Sonora doposud neviděla. Vše bylo tak… tak jiné! Všechny ty zvuky, barvy, jemnost a neotrnost větru či neustávající déšť, který se tolik lišil od domoviny. Ach, kde bratr Chamsin nacházet se může? zavrtěla hlavou nad touto smutnou myšlenkou. Všecičko jiné a možná i stejné? Chm.
Brzy se dostala z území, na kterém potkala šedého vlka, který vlčici tak moc uhnal. Podivín. Nemluvil, ale jeho pohledy jakoby nahrazujíc všechna slova. Brzy se dostávala hlouběji do džungle. Jednotlivé kapky dopadajíc na zelené listy stromů, liány plazící se všude, nejen bahnem… to vše bylo pro písečnou další změnou. Vysoká stavba, dlouhé nohy zde nebyly zrovna výhodou a rozhodně ani srst, kterou vlastnila.
Brzy se dostávala blíže k místu, odkud přicházela, ale těžko říct, zda si jej zapamatovala správně. „Omluvit i vám se chci za sebe,“ vydechla, když se málem dostala do střetu s vlkem, který ihned dodal poznámku o počasí, „souhlasit s vámi musím… Promočené tělo ztráceje sil mám. Nepříjemné to místo řeknu vám. Nevíte vy, kam dát se mám abych cestu z tohoto pradivného lesa našla?“ tázajíc se hleděla k vlku, který měl specifický pach. Borovice - neznámá dřevina pro vlčici. Musela se tedy otázat… ale ne hned, třeba se… k tomu dostanou časem. „Pomoc vám nabídnout mohu já?“ zeptala se následně a zdvořile.

→ Most

Vlčice pokračovala vpřed. Vše nechávala slepě za sebou a nepozastavujíc se nad ostatními vlky, hlavně té podivně zbarvené, se v její maličkosti začínaly hromadit zvláštní emoce, které přinášely ostrovy... Tolik vody, tolik zeleně sic opadající, ale přeci. Vše se zde měnilo, točilo a bylo pro vlčici zkrátka zvláštní. Musela se těmto nevyzpytatelným krajům brzy začít vyhýbat a vrátit se do míst, kde nacházela svou přirozenější domovinu. Poušť. Namareyská smečka, jejíž smečkou pouštní vlčice byla. Nosila jejich jméno a mohla reprezentovat pouštní jedince... Byla však zima, vlhko, ač její srst byla i zdánlivě hrubá a připravená do pouštních končin, musela si nad tím sem tam odfrknout. Dívajíc se kolem se začala brzy blížit do místa, které jí donášelo spoustu zajímavých pachů. Svatyně.

→ Svatyně přes džungli

→ Spáleniště

Pískové vlčici se rozhodně nelíbil způsob komunikace, který jí věnovala vlčice flekatého zbarvení... Tmavý cizák jenž přidával se k dvojici byl takřka nemluvný. Odešla prakticky chvíli potom, co nějaká konverzace mezi vlky vůbec mohla začít. Pokračovala kamsi vpřed, místem tmavým, které ji děsilo ještě nějaký čas před... Déšť sílil a její štíhlá stavba s poměrně nevhodnou srstí začínala být neštěstím v končinách, které momentálně nacházela... Bylo to tak tajemné až temné. Místa plnící se vlhkým pocitem, který odmítal ustávat. Dostala se brzy k vratkému místu, prkna sotva držící, která musela překonat. Odhodlala se rozhodně!
Ah! Tlapu položila na první prkno, které se jí začalo hýbat během vteřiny pod tělem. Hodlala pokračovat. Její maličkost přenést ladně na druhou stranu a brzy... chytnula způsob jakým mohla přejít k místu, které se začínalo ukazovat v siluetách naproti. Byla rozhodně zima, což pouštnímu vlku, který je zvyknutý spát i v poměrně nízkých teplotách tak moc vadit nemusí, ale ta voda? To byla hrůza.

→ Les u Mostu

Písková vlčice pocházela z krajů, které byly mnohdy nemilosrdné a nedávaly poutníkům věci zdarma. Když se přiblížila k výrazně menší vlčici, samotná Sonora se mohla chlubit rovným metrem v kohoutku, dlouhé nohy mohly dávat i vyššího pocitu. Jen naklonila hlavu, podezíravě si prohlédnula vlčici, která ji nazvala z nějaké staré legendy, slova příliš nechápala a jen suše polknula, když se je snažila už po druhé přenést po jazyku, ale... nešlo jí to. „Hodláš být tím, kdo v božstvu shledává zábavu a zapomíná na jeho podstatu?“ stáhnula uši, ve vteřině její rysy byly silně ostré a připomínaje v tváři samce si vlčici prohlédnula. „Přejdu slova jedovatá z tlamy tvé pocházejíc,“ hrdě zvednula hlavu, ale do hlavy jí lehce cinknula bělavá kulička, kroupa, která doháněla ji na každém kroku, „kde najdu cestu do míst, kde skrýt hlavu svou mohu?“ tázajíc se vlčice začínala obhlížet okolí. Byla zima. Vítr se zvedal jakoby jeho otěže někdo právě stahoval a udidlem jej řezal po dásních. Kapky padaly a máčejíc nelítostivě srst vlků připomínaly příchozí bouři a nutnost se schovat. „Ač jedovatá slova máš, kudy může vést cesta má?“ tázala se, když se vítr zvedal. Bratře větře. Nepouštěj se do bojů, dej nám trochu prostoru-, podívala se na vteřiny jinam a brzy přihlédnula k příchozímu tmavému vlku, nijak nezdravil, zkrátka se blížil. Byl siluetou z noci vstávající, která připomínala svou důstojnost krokem klidným blížícím se.
„Doprovázej tě bůh na tvých cestách,“ pokynula Sonora hlavou k Rodionovi, „odkud tvá cesta přichází? Kam kroky své obrátit mohu z této šílené bouře příchozí?“ musela zvyšovat hlas přes silný vítr a déšť, který se kolem nich rozputával. Musela pryč. Ihned.

→ Most

→ Temný les

Vycházejíc klidným krokem z místa, které bylo temnější než noc, přicházela na to, že se právě dostala do dalšího podivného kraje. Místo pusté, pach ohně. Jakoby se zde před nějakou chvílí událo nebezpečí či křivá chvíle. Mhm. podívala se kolem sebe, když zjišťujíc, zda vlčice, kterou nyní následovala všimnula si ji. Byla jiná. Její tělo, její stavba... Sonora byla vlčicí písečných končin, stavbu měla však nadměrně urostlou - v kohoutku měla rovných sto centimetrů, její srst byla podivně tvarovaná a tažena z jejího těla. Samotná vlčice se nesla houpavým tempem, velmi vznešeným a dlouhýma nohama vykračovala vpřed za cizinkou, jež hodlala požádat o ne jednu radu. „Bůh donáší ti radosti, zdravím,“ vyslala loďku hlubšího tónu s pár slovy k cizí vlčici, kterou si začala prohlížet. Jejich anatomie byla už na první pohled velmi rozdílná. „Kam donáší mě nohy mé a cestu dál kam mohu vést?“ zeptala se Sonora prakticky bez čekání na pozdrav jakoby hledala divoce cestu zpět. Klabonosejší tlama se nesla při vykládání slov velmi jemně a slova válejíc po jazyku byla pro vlčici denním chlebem. „Optat jsem se tě chtěla, pač jako místní působíš více,“ tázajíc se dál hodlala loudit, „kudy dobré jest jít pro cizáka?“ zeptala se Odeliah a následně se podívala kolem. Nejspíš zde byli i jediní... Sympatické.
Nakonec se opět podívala k divokému nebi, které vlčici donášelo kapající a dopadající ledové kostky na hlavu. Bolestivé to mohlo být!

→ Asshiřin labyrint

Pokračovala z místa děsivého vpřed. Hledaje jakýsi kraj, který by vlčici našel vhodné místo na přečkání těchto podivných činností nebe. Bouřilo se, dávalo vlkům cosi najevo? Musela na to přijít a pochopit místní věci... Bylo vše tak neznámé a pro vlčici... i nepochopitelné. Podívala se směrem, kterým právě pokračovala... a jakoby les hustý přestával právě nabývat na objemu a začínal se ztrácet. „Cesta z pekel vytrácí se.“ špitala si sama pro sebe, zatímco pohled sem tam otáčejíc za sebe hledal jakési možné odpovědi či jen ujištění, že ta podivná jeskyně vlčici nedonesla další divné přátelé. Nějaké obludy či podivná stvoření, která by vlčici neudělala zrovna největší radost! Mhm. zamručela nad tím a následně se podívala vpřed... Cizinci. Dva. Vlk a vlčice. Hodlala se jít optat.

→ Spáleniště

→ Prokleté jezero

Dorazila k drobnému vchodu, který se při přiblížení začínal roztahovat. Její cesta byla odhodlaná... vlčice snad jakoby měla chuť vejít do místa, které jí dodá jisté radosti či čehosi... Úkryt, teplo! Cokoliv. zamručela nad tím, zatímco pomalu vcházela do rozpínajícího se místa pod zemí. Bylo tak podivné, tak zvláštní. Písková vlčice se odhodlala podívat hlouběji do kraje, který právě začínal odhalovat veškerá tajemství. Tolik koutů, tolik částí. zammručela vlčice pro sebe, zatímco její maličkost dělala další odvážné kouty. Byla to už chvíle, co v jeskyni byla a pociťujíc podivných pocitů se sem tam ohlédnula za sebe. Mhm. jakoby slova křehká byla... Prohlížejíc si místo začínala cítit jak její srst na hřbetu se ježí. Bylo to nebezpečné místo, které nabízelo med a přitom... Tak zvláštní část místa, která vlčici donášela jen jediné - potlačený strach. Brzy se odhodlala otočit. Začínala slyšet zvuky podivné, které jí utvrzovaly - pryč. přitakala si a následně pokračovala směrem k východu.

→ Temný les

→ Nížina hojnosti

Pokračovala k místu, které jí doneslo jen další vodu. Té měla zatím dost. Však z nebe brzy začnou padat trakaře a vlčice nebude stále schopná dostat se z místa úniku. Její cesta však nevedla nijak moudře, a tak se písková vlčice brzy dostala k dalšímu jezeru. „Kolik vody třeba tu mít aby hrdla promočila vlkům místním?“ zamračila se už o něco víc nespokojeně, zatímco okolo ní se prakticky nic zajímavého nedělo. Místo kruté... plné mračivých částí! Mračíc se vlčice pokračovala vpřed hledaje možný úkryt. Cesta vedla do temného zákoutí, lesa, který Sonoře možná radosti trochu přinesl, když viděla jakousi díru v zemi. Samotná se otočila za sebe a prohlížeje ono místo přemýšlela, zda do místa vejít. Moudřejší zkusit jak nevědět. pokárala se samotná, zatímco se podívala směrem k plání, kterou obsypávajíc ledová smršť, která sem tam dopadajíc na hlavu pískové vlčice přinášela cosi nového. Podivný kraj a podivná část! Mhm! a tak mrzutě vešla do místa bezpečného.

→ Asshiřin labyrint