Příspěvky uživatele

< návrat zpět

→ Slané jezero

Pokračovala dále. Brzy se vlčici dostal pohled na místo, které bylo obaleno v zlatavé trávě. Přinášelo Sonoře jisté radosti a taky zájmu. Chlad začínal být poměrně všude... když opomíjela pouštní svět, ve kterém teploty zkrátka nijak neřešila. Zde ano. Srst jí sem tam vlála či na hlavu kapka kápla. Následně se však začala na nebesích nacházet i podivná černá mračna, která vlčici rozhodně neznačila nic dobrého. Musela se ukrýt. Písková vlčice se ohlédnula kolem a následně cosi spatřila... Možný úkryt, les? Další vysoká flóra, kterou netřeba v jejím životě, ale tak... mohla ji snad zachránit. Vlčice se tak rozeběhnula směrem vpřed. Ah, bolestivé kamení nebes. zamručela na sebe a brzy se začala ohlížet kolem. Kam se schovat? Kam zajít, aby smršť z nebes dokázala přečkat bez nachlazení?
Zamračila se a následně se vydala kamsi vpřed svižným krokem.

→ Prokleté jezero

→ Ledové pláně

Pokračovala vpřed. Další zastávkou bylo jakési jezírko, které písková vlčice potkala zatímco hodlala projít do jiné části světa. Hlavu držela stále vysoko. Vše okolo bylo tak trochu pod úroveň písečné vlčice, která se nyní procházela tímto podivným ostrovem... Brzy však zavětřila něco jí blízkého. Brzy i viděla cosi, co zem pokrývala písečná zrníčka... Snad jakoby vlčici donášela jisté radosti, kterou měla najít. Motivace na pokračování krajem a seznámení se s ním. „Místo cizé a pro mě nepřátelské,“ zamručela vlčice pro sebe. To vše okolo bylo něčím podivným... Něco, co hledaje nepřítele v ní samotné už dávno zažahovalo oheň světla. Musela však jít vpřed... Chtěla o tom podivném světě mít veškeré informace, které by jí dokázal dát a ona pak mohla mít znalosti, co cizí ne. Přidala tak do tempa, když kolem písečného místa se začala vlčice protahovat.


→ Nížina hojnosti

→ Hraniční pohoří

Vlčice pokračovala vpřed... její cesta však vedla do slepých míst, a tak jí nemohlo příliš udělat radost, že se vlčice vracela do království, které bylo plné ledu. Na chvíli se i zastavila než opravdu hodlala učinit krok vpřed. Byla to pustá pláň bez známek života. Pískovou královnu ofukoval jen a pouze ledový vánek, který Sonoře dostával podivného pocitu. Tělo jakoby začínalo každým dalším vánkem slábnout a ona?... Ona tomu přihlížela zatímco se snažila pochopit smysl toho, proč se měla ocitnou v těchto končinách.. Jaký úkol vlčice měla a co mohlo být jejím posláním?
Bratr Chamsin jí zmizel ze života... ten nejvíce blízký vlk pro samotnou vlčici, která nikdy neopovrhovala svou rodinou... Osud byl však něco, co Sonora nedokázala tak úplně vzít do vlastních tlap a nazývat jej ještě takto. „Poslání, pouť,“ hlubší tón hlasu začal přednášet jednotlivá slova, která by jiné hladila po duši a některé dráždila. Kraj pustý se před ní rozpínal. Stála tam poměrně dlouho; minuty. Dlouhé minuty, které by jindy využila pro něco zcela potřebnějšího, ale nyní?
Pohled nechávala tvrdě napříč mrazivou plání, ne-li pouští. Pozvedla lehce hlavu a hrdě se zadívala před sebe. „Dobrá.“ a s těmito rozlučnými slovy otočila hlavu směrem zpět.

→ Slané jezero přes Hraniční pohoří

→ Jezero Smrti

Podívala se směrem vpřed. Terén se začínal bouřit a podivné pevné stavby začaly vlčici ukazovat cestu vpřed. Kamsi do hor, které ve svém životě už měla šanci poznat, ale jejich povrch býval často jiný. Rozhodně velmi jiný. Byla na výšlap dost možná i méně stavěná, tělo nemělo příliš mohutné konstrukce, a tak některá pokušení vyhoupnout se mnohem více nahoru byla složitější než jindy. Hlavu otáčejíc za sebe jakoby hledala únikových cest. K čemu upsala sama ses? zanadávala si dost možná na sebe, ale... alespoň bude o nějakou znalosti či zkušenost bohatší. Vlčice pískových končin musela najít ten správný směr a přístup ke kraji, který nyní bude jejím domovem... Zvláštním domovem, který rozhodně bude muset rozdýchávat ještě dlouho, ale stejně jí zvědavost nedala a pokračujíc vpřed už doufala, že se brzy ocitne někde, kde to bude jejímu srdci bližší.

→ Ledové pláně

→ Oáza

Pokračovala dále. Brzy se na obzoru začala ukazovat i podivná barva něčeho, co do místa přinášelo jakýsi podivný zápach, tón a jakousi podivnou atmosféru, kterou v aktuálním rozpoložení uvítala. Hledala brzy cestu kamsi vpřed, jakoby z místa divného tónu hodlala ihned odejít a cosi najít... kdoví co to vlastně bylo, ale rozhodně z místa příliš nadšená nebyla... Přinášelo jí i podivného chladu, který přicházel z hor, které se tyčily nad ní. Zvedajíc hlavu si prohlížela místo, které jí bylo zcela neznámé. Sjíždějíc očima po vrcholcích se cosi začínalo cosi budit uvnitř pískové vlčice. Hradby stavěné podél nás. zastříhala ušima a následně se ohlídnula za sebe. Snad jakoby podezírala cizáka sledujíc ji? Ohlédnula se následně kolem, naslouchajíc i ostatním zvukům. Stále ta smečka mohla mít i nějaký háček, a tak písková musela být prozíravá a následně se rozhodla riskovat něco nového a... chlad. Rozešla se tedy vpřed, hlavu držela jako vždy hrdě a následně zkrátka vykročila do hor.

→ Hraniční pohoří

→ Namareyská smečka

Vlčice vysokého vzrůstu pokračovala vpřed. Nedělalo jí problém se v místních končinách začít o něco více orientovat, a tak s klidem kráčela kamsi, kde jí připadalo vhodné jít. Místo smečky bylo rozprostřeno na zajímavé části světa./i] Byl pln nových věcí a zážitků, které za svůj život snad nacházela jen a pouze zde. Podivná místa, končiny plné úsměvných a jindy zvláštně tvarovaných vlků, které zatím potkala. Někteří byli zrzaví, někteří měli tmavou srst s poušti a jiní vlčici dodávali pocit, že do pouště dorazili tak trochu náhodou... Možná, že tou zvláštní byla právě Sonora de Sitis? Mhm... procházela si myšlenky ve své hlavě, které několikrát byly již udržovány v jakémsi pomyslném sklepě, který vlčici do hlavy sem tam donesl podivná smítka... Byly to myšlenky, úvahy... někdy to byly vzpomínky na bratra Chamsina a... Erg. protáhla slovo tlamou jakoby si jej nechtěla ani připomínat. Něco jí dávalo podivného pocitu, který jak kdyby to slovo v její hrudi držel.
Brzy dorazila k Oáze a... podívala se na odraz ve vodě. Následně začala pít. I voda měla snad jinou chuť. „Kraj divný to je.“

Naslouchala oběma a prohlédnula si každého z nich. Pohled a tvrdší tvář přesouvala vždy dle toho, kdo se zrovna k něčemu vyjadřoval či jí odpovídal. Bylo to možná na jednu stranu snadnější brát postupně, ale... lichý počet ve skupině býval mnohdy poměrně složitý na držení konverzace v rovnováze. „Na to jest lehce neslušné sep ptát,“ ohradila se k ní Sonora ihned a následně se podívala po okolí, které už si začínala pomalu ukládat do myšlenek, „neodbývám slova tvá a s bratrem zájmem, ale... nehovoří se tak o nich.“ snažila se ujasnit a brzy se rozhlédnula kolem... Je pravdou, že by jim značení hranic mohlo jít rychleji, když se trojice rozdělí, a tak vlčice přikývnula. „Dobrá, půjdu najít cesty naše a pokusím se o jejich obnovu. Opatruj vás v dobrém oku,“ kývnula ke dvojici a následně se vydala již samotná jiným směrem. Hlavu si držela vznešeně výš, kroky dlouhé a taktéž klidné plné rozumu jakoby vlčice měla o nějaký rok víc. Rozhodně se chtěla podívat do vícero částí tohoto prapodivného místa a musela se naučit místní zvyky... Co jí bylo jasné bylo to, že bude většinu svého života trávit v končinách jí známých a sotva vykročí kamsi mimo... Bylo však pravdou, že vlčice se hodlala protáhnout každičkou skulinou, aby případně cizím či jiným dobré argumentace dáti mohla.
„Tak zde asi místo značení jest?“ zastříhala ušima a následně se vydala podél hranic. Sem tam učůrla, nechala stopy či napodobila již tehdy udělaný znak značení.

→ Oáza

Ushari Sonoře přinesla to co přesně chtěla. Upřímnost a odpovědi, které jí budou nyní dlouho dodávat odvahu do konverzací. O něco více tuší o nynějším domovu, který.... nebyl pro vlčici tak úplně úplným. Kde jsi bratře? Zadívala se i na pár vteřin do písečných končin, které jí dávaly jistého smutku. Písek se třpytil jako jeho srst, ty barvy a stíny... Viděla v každém z nich toho jediného. Chamins. Když Ushari začala rozvádět konverzaci, vlčice se podívala ihned jejím směrem a zvedla koutek do úsměvu. „Rozumím slovům tvým,“ kývnula a prohlédnula si Sivataga, který kráčel s nimi, „Ah.. haha.
to v našich končinách odkud přišla jsem, tam ledové kraje nevládly nikdá. Vlk mohl ve zmíněných zimách pocítit padajíc zrnka prachu či písku. Náš kraj byl jiný... Až v těchto místách potkala jsem zcela jinou poušť. Chladnou, ledovou... skoro jsem svou cestu nezvládnula.“ nedramatizovala, spíše poukazovala na svou srst, která zvládala spíše vysoké extrémy. „Když kráčela jsem směrem sem, který osud mi dal... Vše bylo úkolem mé poutě, jenž ten nahoře mi dal.“ nastínila a pohled přesunula k Ushari, kterou si prohlédnula. Srst rezavou měla, její tělo... stavěné a jemné bylo. Sonora zde byla možná nejvyšší, její tělo bylo vysoké rovných sto centimetrů v kohoutku, klabonos zdobil čumák a stavba útlá až chrtovitá... „A co kdybychom hranice obnovili při ukázce tvé? My zatím nevíme, kam až kraj hraničit má, a tak bychom mohli-,“ pokusila se Ushari jen nastínit a následně se usmála.
Následně se podívala směrem k Sivatagovi, který byl tichým členem jejich konverzace. „Vy spojitost mezi sebou vedete jakou?“ naklonila hlavu a udělal další klidný krok vpřed, zatímco se držela za Ushari.

Držela se v jejich blízkosti, nijak nedávala nic najevo a pouze v tichosti sledovala dění. Xander -cizák, Sivatag, Ushari - Namarey. prolétlo hlavou vlčice, která doposud znala jen Jainu či členy rodiny ze svých krajů. „Děkujeme Serbio,“ pokývla s úctou k hlavou k vlčici a následně se otočila směrem za zrzavou srstí, která ji měla dovést kamsi vpřed. Hranice, úkryt... byla spousta tajemných koutů smečky, do kterých mohla Sonora nyní zabrousit a poznat. „Krásný to kraj písku,“ poznamenala, když už pokračovala za Ushari, kterou hodlala následovat kamkoliv bude nutné. Byla vždy věrnou, často měla svou hlavu, ale nikdy nezradila rodinu.
„Opatruj se na své cestě Xandere,“ kývnula dodatečně i k němu a brzy se podívala vpřed... rozléhající se krajina plná krás písečných. „Místo plné krás,“ zastavila by se i, ale nechtěla brzdit trojici, „jaká historie jest této smečky? Kladné vztahy či záporné má s ostatními kulty, spolky...?“ podívala se směrem k Ushari, která se jim ihned otevřela s otázkami. Musela být vždy informována, aby tušila jak se v přítomnosti cizích chovat.
„Být tak, že Namareyští být pouze písečného původu či členy doprovází víra jejich?“ tázala se na hlubší otázky. Měla jich mnoho... však.. ty kraje byly tak odlišné. Kde bratr Chamsin ztratil se... vzpomenula si ihned a podívala do tajů písečných končin... Někde tu je. Musí.
„Pouště jsou každé jiné, to už zjistila jsem na cestách svých.“ pozvedla koutek a následně se vyrovnala do plné výšky. „Jak dlouhý čas být ty Ushari hrdě nosící jméno Namareyské?“

→ Namarey

Jméno vlka: Sonora
Počet postů: 10
Postavení: Sigma
Funkce: nechám dle her
Krátké shrnutí (i rychlohry): Přijetí do smečky, poznání členů a Jainy.

POVAHA
Na první pohled působí jako nezávislá a samostatná, ta, která se nebojí svým důrazným hlasem vyslovit všechna přání, upřímnost i pochyby. Je vlčice, která se s hrdostí postaví na vrchol duny, jelikož rozumí jejímu významu a poznává kudy vane vítr. Má své zásady, svoje tradice, které uznává a ráda na ně dává ostatním důraz. Od první chvíle pochopíte, že vlčice žije ve své bublině, kterou lépe nazveme vírou. Dodržuje veškeré zákony, které jí víra dodává, dodržuje zásady, které jí byly v končinách De Sitis vyryty do hlavy.
Na některé jedince může Sonora působit primitivně; to je způsobeno tím, že jejich zvyklosti z míst De Sitis působí tak na každého. Ona je však hrdá a ať už pro někoho je méně inteligentní a hloupou, jelikož má svůj řád, měl by se mýlit. Řekne vše narovinu, nemá tak potřebu skrývat možné pochyby či se přetvářet kvůli upřímnému názoru. Nesnáší proto lhaní a jakmile vlčici do očí řeknete něco, co není tak jako je – konec. Odmítne vás a zavrhne. Může působit velmi suše, může se zdát, že ani kapka vody nedá do jejích slov život, ale je to její podstata a její „suchý charakter“, který ji vyznačuje.
Vlčice patřila k těm lepším vlčím rodinám, které jí daly tvrdé a hluboké kořeny. Nebojí se vydržet spoustu: písečnou bouři, urážlivé narážky a ostrá slova, která se zarývají pod srst. Ráda čelí příkoří a ostrým bodlům kaktusů či slov provokativních jedinců, které v končinách může potkávat denně.
Když se vrátíme k prvnímu pohledu; tím, že vlčice je vyšší stavby a žije převážně v pouštních podmínkách, nejedná se i tak o příliš mohutnou stavbu těla vyztuženou tukem a zásobními látkami. Působí vratce, ale brzy vás odežene její pohled s charakteristickou linkou, kterou zdědila společně s jejím bratrem, se kterým se často zaměňují. Stavba je více jemná, ale skrz ostré rysy a sem tam vylezlé hrany kostí může občas působit i jako méně vyvinutý samec. S Chamsinem se výškou prakticky rovnají - jejich rod byl od začátku velmi vysoký a je to charakteristický rys společně s anatomií podobající se barzoji.
Pokud doposud vlčice zní jako drsná a odměřená, která nepoznává úsměv… není tomu tak. Ráda se baví a poznává, ráda cestuje a seznamuje se, ale… není tak úplně jako její bratr. Od prvního setkání hledá skuliny, ve kterých by případného nepřítele dokázala přeprat. Ne, není rváč, ale hráč. Ráda využívá skuliny jako pouštní hadi, kteří se skrývají do nočních hodin a vylézají, když jim čas dá důvod. Sonora, to je to zvučné jméno s ostrým R. Usměje se, popřeje vám s klidem hezký den, ale úctu k vám i skrz vystupování chovat nebude… je tak trochu drzá.
Jako vlčice má i své dobré a kladné stránky, které sic nesvítí denně, ale ráda tráví čas s ostatními; učí se od nich. Pozoruje řeč těla, dává si pozor, jak stojí a jak na každého působí. Sem tam umí ukázat cizinci zrcadlo a jindy ráda vytasí ostrá slova i zuby, ale… není vlastně tak docela zlá, jak působí. Její charakter působí drsně, hrdě a disciplinovaně. Je tomu tak, ale… každý máme i své výluky, kdy cesta či řeka protéká skrz jiné skuliny. Nora dokáže být pro cizince i příjemnou společností, která se usměje, přizná svou chybu.
Vlčice se raději vyhne lži mlčením, nikdy neříká nepravdu a pokud ano, tak už pravděpodobně není mezi námi. Slova jsou hlavní zbraní, kterou s úctou využije i ve smečce, která je její hrdostí, se kterou se ráda chlubí a bude ji mít jako přednost. Neostýchá se, ráda si však vezme ponaučení či se nechá řádně pokárat.
Je silně věřící a ani skrz změnu smečky či přidání se k ní ji neopustí. Povede k ní stále a neustále, bude tou, která se za úsvitu bude dívat vpřed na ni. To jediné, v čem umí loajálně držet a věřit. Poskytuje vlčici útěchu a klid, pomoc v těžkých časech… tak jako bratru Chamsinovi, který je pro Sonoru velkou slabinou, pro kterou by byla ochotná zabít či zemřít. Chce žít v dobrém karmickém životě, drží se proto svých zásad a neporušuje jejich nepsaná pravidla, která má hluboko v sobě již od svých rodičů. Sonora s výrazným R.
ZAJÍMAVOSTI
· Vlčice má ostřejší rysy, čumák klabonosejší.
· Anatomicky připomíná barzoje protáhlým čumákem a velmi charakteristickou, vysokou stavbou.
· Měří okolo 100 rovných centimetrů v kohoutku.
· Postava je velmi útlá, srst delší, ale jemná.
· Má dlouhé nohy, které se ladně pohybují v písku.
· Tiky v hřbetu, pravděpodobně od neustálé rozrušenosti.
· Hlubší tón hlasu, který připomene slunce.
· Je zvyklá na extrémní podmínky, vyhledává život v poušti.
· Je znalá v pouštní fauně a flóře, převážně v té z domoviny.
· Silně věřící.

Vlčice si nebyla příliš jistá, zda v této konverzaci má dále stát. Byly to informace, které netušíc zda hodné být pro uši někoho, kdo smečku právě navštívil. Očima přejela tedy po přítomných. Vlk Sivatag - zdatný bojovník, Ushari - vlčice, která je nyní sestrou Sonory a vlk Xander, který proti Sonoře byl zcela jiný... Stále si nebyla jistá svou tělesnou stavbou, kdy klabonosejší typ čumáku společně s jejíma lehce kulatějšíma ušima a chrtovitějším tělem*, ač ostře zakončenými rysy... co byli ti ostatní vlastně zač? Jaký kraj byl ten, co přivedl je sem? A jelikož konverzace nebyla pro Sonoru příliš nutná, lehce ustoupila dál a sledujíc okolní kraj, začínajíc přemýšlet, jak území smečky vypadat má. „Zdravím i já vás, vaši cestu doprovázej klidný kraj,“ usmála se směrem k Xanderovi a brzy se otočila po ostatních vlcích. Podívala se směrem k Ushari, na kterou se pokusila něžně usmát, ačkoliv... s její nadměrnou výškou, kdy přesahovala limity většiny normálních. Možná na cizinku působila i trochu děsivě... podivně stavěná, tělo tak divné? Kdo vlastně byla jsem já? zamyšleně se podívala do pískových končin naslouchajíc slovům tak lehce.

Serbia
Vzdušné oči sledovaly tmavou vlčici, která nyní byla její alfou. Těmi pár slovy, která jí Sonora věnovala se zapřísáhnula svou duší jediné smečce, kterou v místních končinách pozná. ...Ach... Chamsine, kde tvé nohy právě trápíš? Najíti nutné cestu k tobě je můj drahý bratře... posmutněla ve svých myšlenkách a když ji Serbia poprosila... byla to citlivá otázka, na kterou Sonora nezareagovala v prvních vteřinách příliš kladně. Tvář jí zatvrdla ve smutných stínech, které zakryly doposud usmívající se pohled. „Omluvit se vám musím,“ stáhnula uši, „pokud bych musela ztratit svůj původ De Sitis, pak vám nedokáži slíbit mnoho. Ztráta místa, kde já narodila se, to citlivé ještě jest.. Nerada bych odmítnula tak velkou poctu, pokud bude možné užívat Sonora De Sitis Namareyská, pak dokážu tak žít... zatím ztráta mého já by těžkou věcí pro mne byla...“ přiznala jí.
Bylo to pro ni už nyní těžké, ale vždy věřila ve svou víru. Ta ji vedla jednoduchými a prostými zvyklostmi místního světa, do kterého měla tu možnost nahlížet skrz prosté, ostré tělo pouštní samice s vysokým vzrůstem. Jejich rod... tak charakteristický rod nelze zaměnit za to slovo jen tak. Očima se podívala k Serbie a suše polknula. „Nechci tím zastínit smečku mou nynější,“ oči snesla na pár vteřin k zrníčkům písku, „Věřím, že brzy se otázky nové objeví a já vám je oznámím.“ usmála se k Serbie a brzy se vydala klidným krokem vpřed.
Její tělo se neslo písčitou plání zcela přirozeně. Hlava s klabonosým čumákem a poměrně skvěle izolující srstí s podsadou, přes kterou byly přehozeny delší, působící řidší, chlupy, které vlály s příchodem k jedné z potencionálních sester nové smečky.
Ushari | Xander | Sivatag
Držela se v pozadí vlčice, která byla její alfa. Nechala prostor všem, aby se představili a až jako poslední - ten nejméně podstatný člen - odhodlaně vyslovila ta slova k cizím, nyní lehce známějším, jedincům. „Zdravím i vás,“ pokývnula hlavou k vlčici Ushari a zároveň i k dvojici samců, které měla Ushari u sebe, „jméno mé jest Sonora, cestu vaši provázej ve vším klidu.“ představila se a popřála ke všem třem vlkům, kteří se přidali k jejich, doposud dvoučlenné skupině.

Naslouchala klidnému šumění místní končiny. No klidnému... pro Sonoru byla poušť lahodným zvukem, který jejíma ušima pronášel veškeré zajímavé a příjemné zvuky. Byla odjakživa vystavena prostředí, ve kterém se nyní nacházela, a tak jen s poklidným nádechem sledovala Serbi. Její tmavá srst poutala nejedny oči a Sonora si byla jista, že ji osud do této pouště nedovedl jen tak. „Pakliže principy vaší smečky nejsou barbarské - nechci zneuctít ji těmito ostrými slovy - pak člen bývalé smečky De Sitis nemá nutnost jednat jakkoliv proti své nové rodině.“ přikývla k ní a usmála se.
Následně se podívala směrem, odkud přicházela a suše polknula. Vzduch začínal být mnohem těžší a nepříjemný... Byly v počasí jisté změny, které ji donutily zvednout hlavu k překrásné obloze. „Sonora De Sitis, takové jméno bylo mi dáno. Není v něm skryté nic víc jak jen poušť, ve které jsem oči rozlepila poprvé.“ olíznula si ostřejší čumák a následně se podívala směrem k místu, odkud přicházely i cizí pachy, na které Serbia brzy upozornila. „Ráda se seznámím s mou novou rodinou... Spěchati stále není kam, mé nohy jsou poměrně unaveny z daleké cesty... Ráda se seznámím.“ pozvedla koutek a usmála se směrem k Alfě.
„A nenechte se rušit touto otázkou... Po ostrovech? Místa zde jsou rozsetá po ostrovy nikoliv jednotná část?“ lehce zděšeně se optala, když se Serbia o tom, slově ostrov, zmínila.

Cítila závan nových pachů, které se začaly rozšiřovat kolem dvojice. Sonora se setkala s poměrně zajímavou vlčicí, která jí dost možná dávala právě tu možnost, kterou mohla a zároveň nemusela přijmout. „O vaší smečce jsem bohužel neslyšela nikdy,“ vydechla a následně se podívala za sebe, „naše setkání je osudným a věřím, že cestu zpět do domoviny mé nenajdu brzy... možná už je ztracena navěky.“ pohled věnovala dál vlčici před ní a následně, po pár vteřinách, přikývnula na její nabídku. „Ráda se stanu součástí vaší smečky,“ zvedla koutek a následně se podívala směrem ke kožichům, které se zde rozptylovaly. Kdo to byl?
Měla by se však věnovat tmavé vlčici a tím její nové alfě, která ji nyní bude ovlivňovat. „Mám jen otázku,“ olíznula svůj čumák a zahleděla se k cizince, „nechci zradit svou víru, se kterou do těchto končin přicházím... Poslouchám hlavně ji. Je něčím, co je mou součástí již od rozlepení očí.“ řekla vážně jakoby na informaci záležel její život.