Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokračovala svým krokem. Tělo matně připomínalo vlka hřivnáče a její ostré rysy působily spíš jakoby byla samec. Byla v poměrné výhodě, kterou získala už jako vlče; přežít extrémní a zemřít v primitivním. Sonora ta místa objevovala pouhých pár týdnů a jednotlivá setkání pro ni byla osudnými.
Měla chvíli čas přemýšlet. Co ho donutilo mě sem přivést? procházelo její hlavou, když ji snižovala k písku, aby si zrna lépe prohlédla. Byla jiná. Ta poušť opravdu nebyla tou, kterou potkala kdysi dávno... a utvrdil ji v tom fakt, když zaslechla kroky. Uši měla vždy velmi citlivé, a tak se ve vteřině zvedla a začala očima rozhlížet kolem. Cizinčí kroky slyším a tělo viděti slepě, prolétlo jí opět hlavou pár vteřin před tím, než se zjevila tmavá vlčice. Ta tmavá srst jí zaujala během vteřiny a prakticky jí dala hned několik otázek, ale než se v hlavě stačila zastavit... byla nucena odpovídat.
Vyrovnala se do své plné výšky, rovné stovky, se kterou se začala dívat na černou příchozí. „De sitis žehnaje příchozí... jedinečná maličkost jež přežila sil písčin,“ podívala se na vlčici lehce odměřeně, ale během pár vteřin se její hlavou prolil poměrně příjemný úsměv. „Dáli se místum skrytých v oceánech říkat okolí, potom ano... Osud mě dovedl na novou pouť neznámou jež se stále objevuje a jeví jako... nesmysl.“ olíznula suchý čumák a brzy se podívala kolem. Mohla časem zavát i další pachy, které ji lehce znervóznily.
„Přicházím s úmyslem dobrým,“ a stáhnula hlavu z výšin aby ji přiblížila ostrému písku jenž zářil silně do ní, „cesty naše se začaly nyní křížit, máte myšlenku jež chcete předat poutníku?“ optala se s klidem a zastříhala ušima.

→ Kvílivec

Pokračovala od Kvílivce přes Kvetoucí louku dál. Květiny jí zde přišly opravdu zajímavé... byla to zcela jiná flóra než na kterou byla zvyklá. Klidné tempo ji vedlo kamsi vpřed a brzy... písek. Byla to opravdu zrna písku. Všude byl písek. Sonora okamžitě zvednula svou hlavu a světlýma očima začala jednotlivá zrna rozhrabávat. „Místo rozlehlé mému srdci blízké!“ ozval se nadšený tón písečně zbarvené vlčice. Hlava vysoce posazená s kulatějšíma ušima a klabonosejší hlavou, to dlouhé tělo s výraznými rysy... Byla tak charakteristická a v poušti se začala její podivnost ztrácet. Rozešla se pomalu vpřed. Celé ty končiny byly něčím jiné a už i myslela, zda se odtud nedostala právě do lesů... Ale její poušť byla jiná. Ty barvy nebyly takové jako zde a i písek řezal její tělo silněji. Nemohla si stěžovat. Našla to, co celou tu dobu tak usilovně chtěla najít a doufala v to... Domov.
„Končiny pusté jako maličkost má,“ začala si tiše pro sebe vypouštět slova, zatímco se hlava vznesla s větrem nahoru a ona nasávajíc tu slanost už začínala svou srst ježit od radosti, „Sonora de Sitis našla domov druhý, bez bratrů a chudoby.“ tiše vydechla a rozhlédla se kolem. Nikde nic nebylo. Bylo to naprosto uklidňující a ona sama se vydala vpřed pouští, kdy si každičký krok sebevíc užívala.

→ Modrák

Cestování po zelené pláni nebylo nijak zvláštní. Vlk si na něj tak nějak po čase začal více zvykat a mohl být rád, že našel klidné místo bez větších komplikací. Teploty byly již příjemnější a pro ni i snesitelnější. Vše v místním okolí bylo zelené, chladné či zase zelené... asi se dostala do zcela nevhodného prostředí, které by jí časem mohlo být osudným. Byl to kraj čehosi neznámého; jak kdyby většina místních byla čistě z těchto podmínek... Jaina byla i z vizuální stránky Sonory překvapená, což... bylo něco, co jí ukázalo, že být takovýmto vlkem není tak úplně normální. Hlavu snížila, a když se tlapy dotknuly vody v jezírku, jakoby se zasekla. Hlavu snížila k vodě a pohleděla na ty specifické rysy. Viděla bratra, viděla de Sitis... To vše jak kdyby vzal osud, který veškerý její život rozprášil kamsi do neznáma.

→ Poušť

→ Kvetoucí louka

Přišla k tomu obrovskému stromu, který ji zaujal hned. Tělo s klidem pokračovalo vpřed ke stromu, který právě objevila. Byl mnohonásobně větší než stromy, které doposud ve svém životě viděla. Bylo to pro ni najít něco posvátného a silného... Ta jeho síla, kterou z něj mohla vnímat. Všecičko procházelo jejím tělem v podivných vlnách, které pulzovaly. Povšimla si i ovoce, červené plody, které se kutálely sem tam kolem v zelené trávě. Vše zde bylo tak jiné... její domovina už jí chyběla, chtěla snad i zpět, ale... z nějakého důvodu na ostrovy přijít musela. Proč tomu tak bylo? Co bylo posláním této cizinky? Ona sama netušila, a tak strávila i pár minut hleděním na mohutnou konstrukci stromu, která byla opravdu masivní. Doufaje, že se brzy odpovědi objeví se Sonora otočila a rozhodla vydat opačnou stranou.

→ Kvílivec

→ Začarovaný les

Jejich setkání bylo u konce. Sonora se tak seznámila s velmi zajímavým druhem vlka, který se jejímu vizuálu příliš nepodobal. Pro obě strany muselo být setkání poměrně zajímavé a asi i přínosné. Vlčice s tvary vlka se následně porozhlédnula po louce, která se kolem rozpínala do krás. Natáhnula své tělo do výšky, opatrně se začala nadechovat a s výdechem udělala dlouhý krok vpřed. Tělo se neslo ladně, její dlouhé nohy byly komfortním pomocníkem, díky čemuž i kolikrát dobře viděla do okolí. Opatrně hlavu zvedla výš, když tu zahlédnula poměrně zajímavou věc. Byl to strom. Koruna stromu byla ovšem majestátní a Sonora se u ní musela ihned zastavit a prohlédnout si další podivnou část místa, na kterém nyní byla. Co to bylo?

→ Modrák

→ Tajga

Konverzace poměrně vázla. Sonora vytahovala veškerá slova se ztrácela jen co se vynořila. Byla z toho poměrně nesvá, a tak se podívala jen po okolí. Její kroky byly stále dlouhé a ladné. Nesla se se vším klidem, ale začínala uvnitř sebe cítit jakousi podivnou pachuť těchto končin. Vlčice, Jaina, která dělala cizince společnost pro ni byla poměrně oříškem, který ji příliš netěšil mít vedle sebe... Zjistila něco málo, ale také cítila, že by tyto věci zvládla časem najít i sama. „Omluvit se vám chci,“ nadechla se a podívala na rozkvetlou louku, ke které právě přicházeli, „slova vám tak nechci říct, ale odejíti budu muset dál. Cesty naše křížil osud a nyní se dostat sama dál musím. Děkuji, že potkala jsem vás - ať na vás stále dívá. Opatrujte se.“
vřele promluvila hlubším tónem a věnovala Jaině pokývnutím, se kterým se následně vydala kamsi vpřed po louce... Bylo to nové místo a musela jej prozkoumat.

→ Kvetoucí louka

Vlčice vysokého vzrůstu se vydala vpřed za nazrzlou, která jí hodlala ukázat místní kraje. Prý nebyla znalá, ale... proti Sonoře de Sitis zde byl znalejší i právě vyklubaný motýl. „Cestu naši doprovází vánek vzduchu jenž je tak jemný jako na pouštích nepotkajíc,“ povzdechla si pro sebe... Její ostré tělo s charakteristickou stavbou se neslo vpřed za nazrzlou vlčicí nesoucí jméno Jaina... byla ochotná a částečně i užitečná pro objevování místních končin. „Jaina, bych chtěla otázku vám položit,“ opatrně pronesla hřejivým tónem, „možná si myslíte, že místní končiny neznáte, ale znalostí předávajíc více mně jak nikdo jiný... Tohle vám oplatiti musím.“ zavrtěla hlavou, když sledovala vlčici. Přecházeli z chladnějších částí až do nějaké, která byla pro písečnou vlčici opravdu, ale opravdu podivná... „Proč listy mající barvy duhy? Proč stromy.... mám pocity jakoby duch smrti sledoval nás!“ zavrtěla nespokojeně hlavou když se se svou nynější „kamarádkou“ nesli vpřed do podivných končin, které Sonoře nedávaly smysl... Jak tohle vyroste? Jak tohle může existovat?
„Podivný kraj, podivný.“ stáhnula charakteristické uši o kulatější velikosti a zavrtíc hlavou začala studánkovýma očima vyhledávat pomoc v nebesech. „Ach Chamsine... doufám, že cesty tvé neztratily naději.“ vydechla smutně jak kdyby ji nepopsaný Chamsin trápil... Bylo to těžké odloučení.

→ Začarovaný les

Oči pískové sledovaly zrzavou vlčici, která měla svá jistá gesta a způsoby, kterými se prezetnovala. Byla vyšší liga, vyšší vrstva. To Sonora de Sitis dokázala vyčíst z jejího přístupu ke konverzaci. Mohla toho využít... mohla proniknout do impéria místních, které by jí poskytlo nenucené množství znalostí, které si s láskou zaryje do své paměti. „Osud... či bohové mou pouť z neznámého důvodu započali zde, a tak musím přijmout osud svůj... Vás jsem nepotkala z nějakého bezvýznamného důvodu, přinesla jsem kapičky do pouště jenž chtějíc otřít se o mé pysky a dát mi jistou naději, že neztrácejíc osud mohu jít vpřed do neznámých krajů a poznat nové způsoby.“ vydechla s klidem, hlavu vyvýšila a pohodíc klabonosým čumákem rozhlížejíc se po okolních místech, začala svýma modrýma očima vyhlížet možná východiska z krajů chladných.
„Místa jež známá jsou vám, ukázat byste cizince mohla?“ zeptala se. Bylo to pro ni výhodné. Bude mít průvodkyni a zároveň se dostane do míst, ve kterých by, na oko, typický obyvatel písečných končin trpěti tolik nemohl... Teploty byly stále poměrně nízké až přívětivé, opatrně se tedy protahujíc podívala k Jaine, kterou si jen tak svižně prohlédla a zapsala si podstatné informace o jejím vizuálu. „Mohu vám časem oplatit to, co pro mne děláte... Pokud chtíti budete.“ a lehce pozvedla koutek.

Pakliže Jaina přejela po Sonory těle očima, mohla si všimnout atypické stavby těla vlčice, která se před ní tyčila. Její maličkost s většíma ušima, lehce klabonosým čumákem s ostřejším zakončením letmo přípomínajíc samce... to zvláštní tělo s podivně posetou srstí, která byla zabodána do kůže zvyklé na extrémní podmínky jiných rozměrů... Pohled Sonora věnovala taktéž tomu prázdnému místu, do kterého se podívala zrzavá. Opovržujíc tím přístupem jen povznesla hlavu o něco výš. „Hořká to slova přinášejíc k nám... zapomeňme na ty ztracené duše, které neumějí ocenit přítomnost dámy. Nestojí vám za to... být tak volný pták jenž moct odlétnout má kdykoliv... nejspíše by neotočil ani hlavu prázdnou za takovými.“ zavrtěla nad tím hlavou.
Brzy se podívala ke své společnici zmiňující slova ledová, ze kterých by někoho mrazilo, ale... písečnou dámu její původ naopak zajímal o něco více. Byla to zajímavá cizinka se zajímavým původem znějíc jako končiny urozené a bohaté... Noblesní jméno. Severní smečky, prolétlo její hlavou zatímco naslouchala. „Severní končiny... setkaly jsme se a přecijen na pomezí ledových krajin, které jsou jinou pouští... Je to úsměvné, když se setkají ledoví králové s písečnými, že?“ pozvedla pobaveně pravý koutek a brzy přitakala zrzavé dámě s pozvednutím koutku rozhlížejíc se kolem.
„Pravda... sotva jsem se zorientovala. Hledala jsem na své pouti místo méně ledové jako severní končiny, které pro mne byly opravdovou zkouškou, ale... zvládnouc ji už jsem přecházejíc sem našla tebe a neměla v plánu odejít již. Znáš nějakou cestu k teplejšímu kraji, kde by pouštní král dokázal zavřít oči únavou beze strachu umrznutí?“ tázala se pomalejším tónem hlasu.

Jsou tu nezdořáci. procházeje jako zrna písku hlavou špičaté samice, která stála naproti zrzavé cizince. Byly obě tak nesmírně jiné, ale zároveň čímsi podobajíc se jejich genetické informace rozdvojujíc se na jedné cestě. „Nezdořilí jedinci v končinách lesů?“ tázavě se pozastavila. Její vízor jež si cizinka mohla prohlížet připomínal letmo i samce, ale jakmile se oči upnuly na jinou část těla, tak by změna byla zřejmá. „Myslím, že doprovázíc tyto nezdvořilce ta podivná sprostota, myslejíc že jejich chování brzy by dostavit se mělo jistého uvědomění,“ zastříhala prapodivnýma ušima, které byly jakoby ostré, ale vlastně ne.. jaká ušiska vlčice na své hlavě měla? Co byla koruna jež zdobíc maličkost její? „Nezdořilci, k těm se my dvě předpokládám přiřazovati nebudeme,“ pokusila se navést do neutrálních vln i nějaký ten klad, který by mohl pro její prospěch přinést i další informace o tomto podivném světě, na který pouť musela vykonat, „mým jménem jest Sonora de Sitis. Nechtíc zatěžkávat hlavu tvou tím dlouhým názvem mým, stačit Sonora bude.“ a pokusila se přijít do konverzace první s něčím více přínosným. Hlavu zvedla s pomyslnou korunou hrdosti, která v jejím těle prohřívala promrzlé kouty. „Místní končiny, tuze jiné jsou od krajů rozpálených a mně známých.“ konstatovala až po případném vyzrazení jména cizinky, která by jí potencionálně mohla říct něco víc.

Byl to již nějaký čas co svou hlavu snesla do spánku; hodiny... snad i den. Byla to skladba melodií jež přivála do jejího těla potřebné teplo, prohřátí... pouštní jedinci putující ohavnou poutí napříč neznámým světem. On, mohl za to, On! ukazovali by jistí slabí jedinci její známosti. Neměla však čas a ni nejmenší myšlenku na to, aby zašla do hlubin míst, kde jedinci ukazují směrem k ostatní odhánějíc vinu, kterou stova držíc v tlamě umí pozřít. Sobci. Ohavní slabí, sobci... byla to tak podivná stvoření, byla to tak zvláštní povaha těch, kteří měli tendeci; tu i sen procházejíc její hlavou vykreslujíc siluety těch, kteří hledali tu největší zlost v duších cizích.
Noc,- cuklo ležící pískové tělo, které bylo jen pár vteřin vzhůru, dostatečnou nocí.. tělo nabité Sluncem. Jak nezbytné. prolétlo hlavou pískové samice, kterou za pár pouhých chvil oslovil skořicový vánek příchozí z toho lesa, který byl tak chladný... vítr ze severu ovával maličkosti dvě stojící u sebe. Ozval se citoslovec, pak odměřený tón; Zdravím. Prošlo hlavou pískové samice charakteristické stavby. Úzce na sebe samice mohly cítit příbuzenství; druhové.
Netrvalo to ani vteřiny a Nora zvedajíc již lehce ohřátější písečné tělo. Hlava s klabonosejším čumákem, který vedl k zakulacenějším uším, tlama ovšem útlejší... Tělo poseté dlouhou srstí skrývajíc dlouhé končetiny, které jí dodávaly na potřebné výšce rovnajíc se některým vyšším jedincům z řady samců od typických vlků. Byla odlišná, pakliže vynechala detaily tváře příchozí zrzavé... nevšimla si podoby a obě si tak mohly v hlavě snést možnou jedinou myšlenku; Kdo sem nepatří? Jednoznačnou odpovědí potěšíc ji Sonora mohla, ale sotva konverzaci rozvedly...
„De Sitis žehnaje noc příchozím... tvé jediné maličkosti, zdraví tě.“ a pozvedaje svou podezíravou hlavu začala si vyměřovat tu cizou jež přišla příliš rychle na to, aby písková samice s bílou náprsenkou jí více říct mohla. „Tvá odměřená slova, která věnovala jsi mi... proč tak byl nutný ten zalitý tón něčím cizím?“ tázala se přímo. Nechtěla si bráti lehká břemena na hřbet útlý s jejím tělem. Byla vizuálně rysově ostrá, připomínaje slepě samce v některých úhlech.

→ Dvojčata

Mračna, ta šedivá mračna, která skrývala jako peřinka podivná místa, která se před Sonory cestou začínala tak tiše rozhazovat do stran. Bylo to jako prozření, bylo to jako potkat osudovou chvíli, ve které se jí cosi pozdávalo... avšak její tělo a síla byla prakticky na nulové úrovni. Sotva pokládala tlapy vnímajíc jak vánek, který proplétajíc se mezi dlouhými končetinami začínal vlčici dodávat naději; teplo... Musela hledat dál tu zaslíbenou poušť, to místo, které jí vždy dodávalo domovem... Byla však v těchto končinách? Nacházela se zde hřejivá oáza? To Nora netušíc musela zjistit v nových končinách, které jí už nyní zněly jakousi melodií novoty a nepoznaných končin.
Brzy se modré skleněnky upřely na zelený flek, který připomínal jakési končiny, do kterých se příliš ve svém životě nedostala... Co to je? Co jí ono místo mohlo nabídnout? Netušíc, co má přijít... tázala se sebe sama, modrýma očima jakoby prosíc bohy zvedajíc hlavu k nebi začínala přemýšlet, zda ty kroky byly voleny správným směrem... Byla plná bolesti, která začínala píchat v těle. Neustále začínala špitat do uší ta slabá slova, která si nechtěla přiznat, ačkoliv bylo nutné brzy složit své tělo a dát mu potřebný odpočinek. Jakoby zapomínaje, že ještě pár chvil před tím mrznulo její písečné tělo v těch krutých mrazech... Oč přesně šlo takřka netušíc pokračovala dál lesem... až.. až tělo slabé, slaboulinké zastavilo u místa, které se jí zdálo bezpečné. Opatrně začala lehat pod jehličnan, který jí dal stín a ač to bylo poněkud nevýhodné, tělo nechala zalehnout až pár metrů dále, kde sluneční paprsky začínaly se dotýkat srsti a prohřívat tak promrzlou vlčici charakteristické stavby.

→ Ledovcové jezero

Pokračujíc před jakoby dvojice neživých dávala tu poslední naději... Už nezůstávalo tolik sil aby vykonala pouť na samotný vrchol.. Zahynula by. Byla si vědoma toho, že samotný vrchol by mohl být koncem pro tuto vlčici a její cestu, která vedla do kdovíkam. Musela se alespoň rozhlédnout... Co nacházejíc na zemi? Co mohla najít v tom ledovém místě? A...a.. byly to stopy. Během vteřin se přesunula k obrysům naděje, které mířily kamsi do plání, které byly spíše a převážně za ní... Musela se rozejít, musela se vydat tam vpřed. Bylo to pro ni až příliš zajímavým a potřebným, že nepřemýšlela nad samotnou podstatou toho, proč setkávajíc se s dvojčaty právě nyní. Božstvo jí dopřávalo... libovala si? To nikdo neví.
Sonora vydávajíc se vpřed nechala minulost za sebou. Zapomenula na potřebné a odhodlala se vyjít tam, kde by případných slov a odpovědí najíti mohla více. Co ji čekalo, kam míříc? To otazníky samotnými proň samu bylo.

→ Tajga přes Ledové pláně

→ Mrazivá jeskyně

Byla to chvíle od místa, ve kterém Sonora zůstala potřebnou chvíli. Oči modré, tak nějak vše u ní dávalo najevo, že je v tomto ledovém světě zkrátka cizí a naposledy? jakoby ji ta myšlenka i připadala lákavou... byla plná lásky, kterou ztracená cizinka neměla ani příliš zájem najít. Musela se vydat kamsi vpřed. Ledový kraj jí dával tolik možností kam jí: mráz, mráz... a mráz. Byla to světlá mračna záhuby, světlá mračna plná slov, která cizince dávala najevo; uteč, otoč svou cestu... A když se poprvé dotkla ledového jezera, projelo jejím tělem čiré uvědomění. „Peklo na zemi, kde ráj se poděl?!“ se vší bolestí jež procházejíc jejím tělem právě začínala štípat mnohem více než kdy jindy... Viděla ty hory, ty dvě ohromné hory jež mohly samici dát na jistou chvíli nepsanou naději. Odhodlala se jim svěřit svou důvěru.

→ Dvojčata přes Ledové pláně

→Tundra

Našla to místo, našla ten cíl... byla to doba, ve které přetrvávala na svých nohou kdesi v cizině. Byly to chvíle blahodárné plné učení a zvyků, které se v její hlavě rozlézaly novotou. Měly tuze nechutnou pachuť... pachuť čehosi neznámého co Sonoru tak silně lákalo. Hlavu skládajíc na zem, oči otevřené, uši nastražené vpřed... byla to ta podivná chvíle, ve které si Sonora udržovala příjemného klidu, který jí stejně nedovolil usnout. Musela pokračovat. Nemohla setrvat ani pár chvil v tak ledovém kraji, který byl jednou velkou cizinou, která jí jasně dávala najevo; odejdi, jdi pryč... Jakoby vyměnila zrna písku za něco ještě ostřejšího jako byla zrna mrazu.
Tlapy rudnouc od bolesti a nepříjemných pocitů, nemohla to vzdát. Ne dnes, ne nyní. Vykonávajíc smrtelnou pouť riskovala. Nemohla risknout vše. Setrvávajíc pár chvil v oné jeskyni již začala zvedat nohaté tělo a vydávajíc se nadějně vpřed do tajemné, ledové bouře... hledaje to místo, které si neslo ten lahodný název; poušť... jak krásná. Měla nádhernou faunu jež Noře dodávala příjemného klidu.

→ Ledovcové jezero