Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vidar se zdál, že je zahloubán do svých myšlenek. Byl zvláštně... odevzdaný. Přemýšlela jsem, co se stalo, nebo jestli byl takovýhle vždy? Snažila jsem se mu vyjádřit slova podpory i když to asi nepadlo na úrodnou půdu. Snažila jsem se pochopit, co se za jeho zvláštní nejistotou skrývá a tak jsem nakonec dala návrh vlčice, která se mi zdála nejpříhodnější. Hanka. Byla to obdivuhodná malá vlčice, která přes svůj milý úsměv a přátelské jednání momentálně korigovala smečku. Byla by to velmi dobrá partie a hlavně by z toho vzešla dobrá vlčata. Alespoň jsem si to myslela. Navíc by tam přibyl i ten element země, který stál za prozkoumání. Tento element by se tak dostal snad do linie. Přeci jen zdejší magie byla silná... každá jinak. Zde nevládl jen oheň.
Kývnu na jeho slova. Hanka vskutku dobrá vlčice byla. "Za pokus to stojí." usměji se na něj a dám mu tím najevo, že by se jí měl zkusit zeptat. Třeba to vyjde nebo třeba Hanka přijde s jiným řešením.
"Omlouvám se Vidare, byť bych s tebou ráda prohodila ještě pár slov, budu muset běžet, další povinnosti ještě volají. Ale... jsem ráda, že jsi... v pořádku. Že jste zase s Einarem na stejném břehu řeky." řeknu nakonec. Potřebovala jsem si promluvit ještě s dalšími vlky a... potřebovala jsem mu říct i tu poslední větu. Ano, v minulosti mi zpřelámal srdce i duši, ale teď? Teď se zdálo být vše tak, jak to mělo být.
Ještě chvíli ho pozoruji, než se otočím a vydám se dál na území. Na tváři se mi rozlije úsměv, když zahlédnu trojici vlků, z nichž jedna byla Hanka. Po srazu jsme si neměly šanci promluvit, ale teď? A tak si stoupnu trochu dál od nich, ať nenarušuji soukromí a zároveň tak, aby bylo vidět, že bych si s naší Betou také ráda prohodila pár slov.

Sledovala jsem vlka před sebou a trpělivě čekala na jeho odpověď. Nechtěla jsem ho soudit. Jak bych mohla? Sama jsem vlčata nyní čekala jenom proto, že mě Einar požádal. Že Einar byl jediný, komu jsem byla ochotná dovolit, aby došlo k oné intomnosti. Jediný vlk, kterému s hrdostí přivedu na svět vlčata, i když jsme to oba brali spíše jako povinnost.
Když konečně promluví, mírně pokývu hlavou. Snažila jsem se být chápavá. Proč to jiným šlo tak dobře a já v tom tolik plavala? Minulost. Lehce si povzdychnu. "Rozumím ti Vidare. Nikdo po tobě nechce, abys danou vlčici... miloval. Jen splnit svou povinnost. V Alatey jsou docela milé vlčice." řeknu a trochu tápu ve slovech. Ne, nechtěla jsem se do toho zamotat, i když už se stalo. Sama jsem v tomhle byla zkušená asi jako motýl v plavání. "Upřímně ti v tomhle asi neporadím, i když bych velmi ráda. Ale... Co třeba Hanka? Je betou, je to svým způsobem velmi silná vlčice." ne, rozhodně jsem nebyla rozený dohazovač. Jediné, co mi zbylo byla čirá upřímnost. Hanka byla silná, což potvrdil i Einar, když si ji vybral jako betu. Netušila jsem, jestli Hanka někoho má, ale pokud ne, tohle by byla rozhodně slibná partie pro bratra alfy i pro ni coby betu. Vidar stál na pozici Delty. Byl to příhodný pár... jenže sama jsem moc dobře věděla, že to zde chodí jinak. Jinak než v rodné smečce, kde byli partneři přiřazování k sobě právě podle síly, rodiny a všeho okolo.

Při jeho nejistém, ale upřímném úsměvu jsem měla zvláštní pocit, jako bych do téhle chvíle nesla na svých zádech celou horu a ta teď byla pryč. Takhle chutná odpuštění? Takhle chutná odvázání se od minulosti a žít nanovo? Asi ano. Byl to nádherný a uvolňující pocit.
Při mých slovech se však náhle něco změnilo. Skoro to vypadalo, že má upřímnost trefila něco, co nebylo v pořádku. Co mi Einar neřekl? Proč mě s tímhle poselstvím poslal zrovna on? Mé rubínové oči sledují vlka před sebou, který se hořce zasmál a pak... tápal. Naklopím lehce hlavu na stranu a snažím se tomu všemu nějak porozumět. "Stalo se něco?" zeptám se nakonec. Zemřela mu snad tady nějaká partnerka, že z toho všeho byl tak... nejistý? Možná to byla prostá otázka, ale v mém pohledu byla snaha mu porozumět a vyslechnout ho, pokud by si chtěl promluvit.

MLADŠÍ CHARAKTER

Takže... po všech fuckupech se svými postavami bych chtěla zkusit mladší charakter. Sice teď byla dlouhá pauza neaktivity celého MG, ale myslím si, že jsem od té doby trochu aktivitu ukázala. Jsou dny, kdy to není optimální, ale primárně se snažím fakt nikoho nezasekat a hrát za vše, kde můžu.

Stina - 180 postů (z 200)
Dei - 170 (ze 100)
Cinder - 244 (ze 300, je nejstarší tady na mg)
Segin - 59 (je teď hozen jako neaktivní, ale přitom je aktivní v rychlohře, páč byl seklý a já ještě nedala post jako Stray, na budoucí zápis rychlohry T-T) (ze 70, v rychlohře mám ale cca 5 postů)
Zohar - 17 (ze 40, je zaostalý)

Co se délky tady týče... už to nepočítám T-T

Děkuji za zvážení

P.S. Mám i adoptivní mámu :D

Zamítnuto, do 24. 4. máš čas dohnat posty a utvrdit v aktivitě.

V mých očí probliknou pobavené plamínky. Vážně tohle můj úsměv dělal? Ano, chápala jsem, že tohle setkání bylo zvláštní po tom, co se všechno v minulosti stalo. Jenže to už bylo za mnou. Místní vlci byli v tomhle zvláštní a pár jedincům se povedlo dostat se mi pod kůži a ukázat mi, že svět může být jiný než mě učili. Proto jsem i po té bolestivé vzpomínce na ztrátu Einara mohla nyní pohlédnout rezavo-béžovému vlkovi do očí a od srdce se opravdu usmát.
Když se podiví, že mě za ním posílá Einar, jen lehce kývnu, i když dle tóniny a výrazu to byla spíš jen řečnická otázka. Pak si lehce povzdychnu a je na mě vidět, že netuším, jak začít. "No... jde o to, že jsi poměrně vysoce postavený člen smečky, jsi Einarova rodu a přesto... nemáš partnerku ani vlčata." řeknu nakonec upřímně. Netušila jsem jak začít a tak jsem to zkusila tak, jak jsem byla zvyklá vždycky. Upřímností ať už mohla zabolet nebo nepotěšit jakkoliv.

Vidět ho takhle blízko u sebe. Takhle před sebou byla rána minulosti. Bylo to stokrát horší než se střetnout s Astrou a přesto to pominulo velmi rychle. Dokázala jsem v sobě zkrotit svůj oheň a dávno zapomenutou zlobu. Už dávno jsem pochopila, že pomsta není ta pravá cesta. Z nějakého důvodu jsme se všichni ocitli na těchto ostrovech. V jedné smečce. Živí. Vzpomněla jsem si na Havrana a na to, že mi ukázal svobodu. Jedinou mou svobodou bylo odprostění se od minulosti. Za to jsem byla více méně souzena Astrou. Stala jsem se jinou. Stala jsem se takovou, jaká bych chtěla být nebýt tvrdé výchovy v rodné smečce. Alespoň jsem doufala, že se přesně o tohle snažím a že je to třeba alespoň trochu vidět.
Při mých slovech a úsměvu se objeví překvapený výraz na Vidarově tváři. To jsem opravdu byla tak moc překvapující? Tak moc jiná? Možná. Netušila jsem, jestli je to dobře nebo ne, ale to asi nikdy nezjistím. Podle některých možná, podle vlků jako je Astra zásadně ne.
Na jeho slova kývnu. Ano, bylo na čase si konečně po té dlouhé době promluvit. Můj pohled mu dává jasně najevo, že minulost je minulostí. Kdysi jsem ho možná nenáviděla, ale to byla minulost ve které stará Stina zemřela pod uvolněnou lavinou sněhu.
"To ano... bylo na čase... i když mě vlastně vyslal Einar." řeknu a na mé tváři se objeví mírný úšklebek. Jak moc ta celá debata bude nepříjemná pro mě a hlavně pro Vidara? To jsem mohla jen hádat.

Když jsem byla u Vidara takhle blízko, cítila jsem, jak se mnou prohnal hněv. Touha po krvi. Přede mnou stál vlk, který mi v jednu chvíli zničil celý můj svět. Zhluboka se nadechnu a pak vydechnu. Byla to minulost. Šrám, který byl zhojen samotou v horách, téměř smrtí, před kterou mě zachránilo jenom to, že jsem se ocitla na těchto ostrovech. Na ostrovech, na kterých Einar žil. Bylo to poprvé od mého příchodu do smečky, poprvé za dobu na těchto ostrovech, kdy jsem se mu ocitla takhle blízko a dost mě samotnou překvapil ten hněv, který se mnou na malou chvíli prohnal. A pak uhasl. Einar byl živý. Já také a čekala jsem jeho vlčata. Vidar byl jeho bratr, kterému evidentně věřil. Nejspíše to mezi sebou dávno vyřešili. Byl delta naší smečky. Mstít se za minulost nebylo na místě. Vlastně jsem byla ráda, že jsem konečně, díky slibu Einarovi, našla odvahu se mu postavit čelem. Uhaslá zloba a hněv skrývající bolest minulosti byla.... očišťující.
Chvíli ho pozoruji mlčky, než lehce zavrtím hlavou a tím ze mě spadne poslední stín minulosti. Tady... tady na ostrovech začal můj život znovu. Nemělo cenu zůstávat v časech dávno minulých. "Vlastně jsem tě hledala Vidare. Měli bychom si promluvit." řeknu nakonec a výraz v mé tváři trochu povolí. Dokonce se mi povede se trochu pousmát.

Stina
Jednoduché:
Promluv s jiným členem smečky - Einar, Yaro
Dones dřevo na podpal (ještě před srazem, je to ve výplatách)

Sleduju utrápeného vlčka před sebou. Na jeho bratrovi mu evidentně hodně záleželo, jenže to stále nemohlo zastínit to, co se stalo. Byla jsem ale ráda, že to dopadlo jak to dopadlo a hlavně že jsem ho našla dřív, než by se mi kvůli tomuhle všemu začal snad vyhýbat úplně. Bylo důležité si to vyříkat a poučit ho, že má vždy radši zajít za někým výše postaveným, aby se ujistil, že nic špatného neprovede, co by je mohlo proměnit v popel. Abych pravdu řekla, velmi, velmi nerada bych to pak byla já, která by musela ukončovat jejich život. Obecně mě celá tahle debata přivedla na myšlenku, co by se stalo, kdyby jeho bratr byl skutečnou hrozbou. Dokázala bych ochránit smečku? Musela bych.
Když vyjádří pochopení, kývnu na něj. "Vždy je lepší se několikrát zeptat, než pak chybovat." řeknu ještě pro jistotu nakonec.
Když se zeptá na Einara, na chvíli na něj upři svůj pohled. "Ano, známe se už dlouho..." řeknu. 'A teď navíc čekám jeho vlčata.' pomyslím si.
Když řekne, že se rozhodli jít na dřevo, pokývu hlavou. "Dřevo se v úkrytu vždy hodí. Hranice poznáš podle pachu. Celé hranice by měly být označkované. Měl bys to poznat." řeknu mu. "Teď upaluj za bráškou, já potřebuju ještě na nějaké pochůzky. Ale... ráda jsem tě viděla. Jsem ráda, že jsi ty i tvůj bratr v pořádku-" řeknu a přidám k tomu menší úsměv. Snažila jsem se k němu být milá. Opravdu mi celá ta situace udělala starost a byla jsem ráda, že jsme si ji vyříkali.

Když se rozejdu dál na obhlídku hranic, když v tom se země začala třást. Postavím se do pozice, aby mě větší otřesy neshodili a pozorně se rozhlédnu. Co se to dělo? Pak se najednou objevila mračna a čtyřikrát uhodil blesk do stejného místa. Naklopím hlavu na stranu a dívám se tím směrem. Pak pohořím otřese ještě větší zemětřesení a mě donutí se trochu posunout, aby se pode mnou náhodou nesesunul svah. Dávala jsem pozor, abych neskončila někde pod haldou kamení... to by bylo vskutku nešťastné. Když vše odezní, pomalu se vydám dál. Tak nějak jsem zamířila směrem, kde bylo evidentně centrum zemětřesení a kam uhodil blesk a byla vidět i divná ohnivá záře. Cestou však narazím na dalšího vlka, se kterým jsem potřebovala mluvit. Jeho světle rezavou srst bych poznala také všude. Lehce si povzdychnu a pak zamířím pomalu k němu. "Ahoj, Vidare..." řeknu a podívám se na něj svýma rubínovýma očima. Vážně... proč mě do tohohle Einar namočil?

Nešlo si nevšimnout, že Yaro tuhle procházku bral, jak kdybych ho měla na hranicích popravit. Nekomentovala jsem to ale až do místa, kdy jsme se konečně dostali na hranice. Když se otočím a zeptám se ho s pousmáním, co potřebuje ohledně smečky znát, konečně mi pohlédl do mých rubínových očí.
Když konečně vyhrknul ta slova, jen si povzdychnu. Tentokrát nahlas a ne jen ve svých myšlenkách. "Nikoho jsi nezklamal Yaro, maximálně sám sebe a svého bratra." řeknu mu upřímně. Opravdu jsem se zklamaná necítila, přeci jen já za to žádný trest nedostala. Yaro byl potrestán svou nevědomostí a Einarem. Bylo to, jako kdyby byl vlče. Chybami se každý učí a Einar zajistil to, aby to nikdo z přítomných v úkrytu už nezopakoval. K tomu celému to také bylo.
Sledovala jsem, jak zrychleně dýchá. "Zhluboka se nadechni a vydechni... a pak znovu. Rozdýchej to." řeknu hlasem, který byl v podstatě rozkaz a zároveň starost o něj. Nepotřebovala jsem, aby se mi tu z úzkosti zhroutil.
"Je dobře, že jsi našel svého bratra. I tak nebylo rozumné ho rovnou hnát na území. Tu lekci Einara si zapamatuj. Kdyby tvého bratra bral jako skutečnou hrozbu, ani by se s vámi nebavil a byl by z vás opravdu popel. Važ si jeho trpělivosti a toho, že vám dal šanci vše vysvětlit. Náš alfa kdysi v rodné smečce by vám tu šanci nikdy nedal." řeknu a tak trochu Yarovi vysvětlím, proč je Einar jaký je. Proč jsem já, jaká jsem... a že Einar je velmi, velmi trpělivý alfa, který svou smečku miluje nadevše.
"Na území nikdy nesmíš přivést vlka, který není členem. Je to kvůli ochraně, aby si nemohli prohlédnout naše území. Aby si nemohli všimnout slabých míst. Míst k přepadení ať už dospělých vlků, nebo potom vlčat, která si budou někde hrát. Z té celé lekce si musíš vzít, že je vždy lepší se zeptat. Einara nebo Hanky, než něco podobného provedeš. To, že z vás udělal omegy... tím jen smečce pojistil, že se poloha úkrytu a obecně území smečky neodhalí. Ne poloha, o té asi většina smeček ví, ale jak vypadá území... A zároveň vám tím dal šanci získat zpět jeho důvěru." řeknu a zahledím se vlčkovi do očí.

Jen sleduji, jak ke mně Yaro pomalu jde. Stále se mi vyhýbal pohledu do očí. V hloubi duše si povzdychnu. Vždyť jsem přeci nebyla tak děsivá... dobře, pro Einara ne. Pro někoho jako Yaro? Možná. Na jeho otázku, jestli opravdu s ním jen kývnu a dál pak sleduji jeho bratra. "Neboj, vrátím ti ho v pořádku." řeknu k Letovi s mírným pousmáním a pak pohlédnu na drobného vlčka přede mnou, který tam stál se staženýma ušima a ocasem. Mírně nad tím zavrtím hlavou.
Choval se jako ukázková omega. Možná mu ta role na chvíli prospěje, ale rozhodně jsem se chtěla postarat o to, aby si pak vysloužil zpět alespoň tu Sigmu. Toto postavení ho možná ale naučí víc o smečce, o jejím fungování... A doufala jsem, že ho to postavení nesrazí ještě níže v mínění o sobě samém. 'Nedal jsi mi lehké úkoly, Einare.' pomyslím si, byť Yaro byl spíše mé rozhodnutí.
"Pojď, půjdeme se trochu projít." řeknu k Yarovi a pomalu se vydám směrem k hranicím smečky, Zaprvé, abych obhlídla hranice a zadruhé, abychom měli trochu soukromí. Normálně bych asi přizvala jeho bratra, ale toho jsem teď neznala a potřebovala jsem mluvit právě s Yarem. Potřebovala jsem mu vysvětlit, že mě nezklamal. Mohl zklamat tak maximálně sám sebe. Já tu byla maximálně od toho, abych mu mohla poradit.
Když se přesuneme dál k hranicím, obrátím se na něj. "Takže... máš nějaké otázky ohledně fungování smečky? Co vše bys potřeboval vědět?" nebyla jsem dobrá v ukazování nějaké empatie, ale snažila jsem se to vynahradit mírným úsměvem, který drobnému vlkovi věnuji.

Když jsem scházela z vyhlídky, všimla jsem si zelených rostlinek s bílými květy, které se draly skrze sníh. Přicházelo jaro. Věděla jsem, že jsou to sněženky. Přemýšlela jsem, kdy jsem je vlastně viděla naposledy? Bylo to už dávno. Ani nevím, proč jsem si jich všimla až teď. Pohlédnu na nebe. Takže jsme počali vlčata včas. Zima byla u konce, takže konec nebezpečí pro čerstvě narozená vlčata... a dost času na výchovu před příchodem zimy další.
S těmi myšlenkami se vydám směrem k úkrytu, kde jsem doufala, že natrefím na někoho, s kým potřebuji mluvit.
Kráčím pomalu a opatrně. Nikam jsem nepospíchala, ale také jsem nechtěla podcenit tající sníh. Byl stejně nebezpečný jako kluzké kameny a já se rozhodně nechtěla zranit. Hlavně ne teď. Tiše si povzdychnu a když zvednu hlavu, všimnu si dvou vlků kousek od úkrytu. Vydám se směrem k nim a jak jsem doufala, byl to Yaro s jeho bratrem. Pomalu k nim dojdu, ale zastavím se přeci jen o kus dál, abych se mezi ně nenahrnula jak lavina a měli třeba čas si dopovědět, co potřebovali. "Výborně... Yaro, potřebovala bych s tebou mluvit." řeknu nahlas, když se zastavím a kývnu směrem k Letovi na pozdrav a zároveň jako signál, že si jeho bratra na chvíli vezmu. Nebyl to úplně rozkaz, ale jako omegy stejně nesměli neuposlechnout.

V úkrytu jsem na nic sice nereagovala, ale byla jsem cvičená se dívat. Byla jsem učena dbát na veškeré detaily a nikdy mi neunikly. Proto jsem je mohla Einarovi přiznat. Přeci jen ten v té době měl jinou práci a neměl přehled o všech tak jako já od východu. "Nebo její partner hůře skrývá potřebu chránit svou rodinu. Kdyby ti nevěřil, myslím, že by vzplanul úplně." řeknu další úhel pohledu. Bylo to očividné. Rodiče se vždy neúprosně snažily bránit svá vlčata.
Když prohlásím, že budu hrozivě stát po jeho boku, Einar mi složil lichotku. "Ale umím být děsivá... a ano, asi mě znáš opravdu dlouho." řeknu a na tváři se mi objeví úsměv a pak se o něj lehce otřu.
Když se pak zmíním o Taiclaře, Einar evidentně trochu váhal. Pohlédnu mu do očí. "Určitě bys to řešit neměl, ale Taiclara potřebuje vědět, že tu pro ni jsi. Přišla o bratra. Neříkám, vyřešit spor, ale... jít za ní a tím ji ukázat, že se ti může svěřit. A když si bude stěžovat na něco? Poradit ji. Nejít to řešit. Nejít postrašit jiná vlčata. Akorát by to brala tak, že si neumí věci vyřešit. Ale myslím si, že by potřebovala trochu podpory." řeknu nakonec. Místní vlci byli ve spoustě věcech jiní. Byli vychováváni jinak. A vlci, kteří se na těchto ostrovech narodí? Byli také jiní. Nevyrůstali v permanentně krutých podmínkách. Pod velmi tvrdou vládou hlavy smečky. Einar měl srdce, byť to pro ostatní vlky nemuselo být tak zřejmé. Snažila jsem se mu tímhle poradit, aby si s ní šel promluvit. Nesměla si připadat sama, protože by pak mohla skončit tak, že se bude všem vyhýbat, uzavře se do sebe... a to by přeci jen byla škoda.
Na jeho další slova kývnu. "Také budu muset jít. Chci dojít za tím Yarem a pak se poohlédnout po zbytku, se kterými bych potřebovala mluvit. Přitom poobhlédnu hranice, jestli je vše v pořádku." řeknu a pomalu vstanu. Ano, byla jsem sice průzkumník a ne hraničář a obránce, ale i průzkumník potřeboval mít přehled o území.
"Zatím se měj Einare. Děkuji za vše." řeknu a pohlédnu na něj. Pak se pomalým krokem přesunu z vyhlídky. Nechtěla jsem ho opouštět, ale měla jsem povinnosti a on také. Brzy se zas uvidíme. Teď bylo na čase členům smečky dokázat, kdo vlastně jsem a proč přinesu Einarova vlčata na svět. Proč zrovna já bych měla stát po jeho boku.

1. Stina
2. Asi 1x?
3. Chci Strayku (Gareth)! Pak je mi to jedno
4. jinak nevím, přidělení k někomu dalšímu

Einar měl pravdu. Vidar by si měl někoho najít, alespoň na ta vlčata. Do vztahu ho přeci nikdo nenutí, ale Alatey, stejně jako jeho rod, potřebovala novou krev. Sice teď přibude snad ode mě, ale hodili by se i potomci Einarova bratra.
Když se debata stočí na fascinaci ohněm, musela jsem se pousmát. Měl pravdu. Skutečně to tak vypadalo. Přeci jen jsem od vchodu měla docela slušný rozhled na celé shromáždění a viděla jsem výrazy vlků. Navíc ho evidentně trápilo to, co si mysleli ostatní na trestu pro Vittani za to, že byla jako požár. Neudržitelná a příliš hrr. "Byl to trest, ne snaha někoho zabít. Spousta vlků to věděla... ale strach a nejistota udělají své. Je skoro škoda, že ti tolik nevěří. Třeba ten její otec, Xander... skoro to vypadalo, že zasáhne. Začaly kolem něj lítat jiskry" poznamenám. Všimla jsem si toho, byť jsem na to předtím nijak nereagovala. Jeho partnerka přitom vypadala, že trest schvaluje a Einarovi věří, že jejímu vlčeti neublíží.
"Tvůj vztek plně chápu, ale myslím, že stejný má i její matka. Cinder. Vzpomeň si, jak na to vlče zakřičela. Co jsem pochopila, mají si teď jako rodina promluvit. Třeba si to vyřeší. Pokud ne? Budu ti hrozivě pak stát po boku, až jim to budeš vysvětlovat." pousměji se. Měl pravdu, ale potřebovala jsem to trochu odlehčit. V horách je nerozvážnost smrtelná. A to by se ta mladá vlčice měla naučit. Ozvat se svému alfovi, vyřknout dluh života... to byl postup správný, ale ne se plést před alfu a trest. To bylo nerozvážné.
Když prohlásí, že by si měl promluvit se všemi vlčaty, přikývnu. "Měl bys. Stejně jako by se vlčata měla poznat mezi sebou. Jednou budou rovnocenní členové smečky místo nás... Měli by držet spolu a ne se mezi sebou hašteřit." ano, všimla jsem si tam nějakého toho ruchu kolem Taiclary a těch hnědých vlčat. A moc přátelsky to vzhledem k Taiclaře, která zmizela pryč, nevypadalo.