Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se mě snaží podpořit, mírně se pousměji. Měl pravdu. Byli jsme silní. Einar hodně zesílil a já už konečně nabrala alespoň to, co jsem ztratila, když mě místní proradní bohové sem přemístili. na druhou stranu mi tím ale zachránili život. Věděla jsem, že vlčata naučíme všechno, co budeme moci a pak už bude vše v rukou přírody a jejich vlastní síly.
Když přišla debata na magie, řekla jsem svůj názor. Místní vlci mi velice rychle dokázali, že je nemám soudit dle barvy jejich očí a magie, kterou podědili po rodičích. Když upozorní na to světlo tehdy ve vánici, kývnu. Určitě to bude dobré prozkoumat. Bylo dobré vědět, co vše nám místní ostrovy poskytovaly a znalost magií byla vždy v náš prospěch. Mohli jsme tak lépe odhadnout v případě nebezpečí, co vlk může a nemůže s danou magií udělat.
Když nakonec popíši vztah s Yarem a co cítím zatím k dalším členům, Einar mi dá doporučení, s kým se ještě seznámit. Pokývu hlavou. "Mám to v plánu. Astrid bych velmi ráda poznala. Nerada bych, aby mě brala nějak... zle. Ostatní členy smečky chci také poznat a co se týče tvého bratra? S tím stejně budu muset hodit pár slov." řeknu a ušklíbnu se. Přeci jen jsem Einarovi slíbila, že si s ním promluvím, což byl dobrý důvod se s ním trochu více sblížit.
"Vlčata... ano. Znám částečně Třezalku. Je hodně energetická a evidentně obdivuje tvou tendenci... planout." protože jak jsem pochopila, tohle se už někdy muselo odehrát. Alespoň to tak vypadalo dle Třezalčiných slov tehdy u vchodu. A její potřeba všechno vidět? Nasvědčovala její fascinaci. "Mladou krev je většinou třeba lépe poznat. Občas vlkovi otevřou oči nad něčím, co dospělá mysl nevidí."
Když se debata stočí k Yarovi, trochu si povzdychnu. "Mám v plánu ho vyhledat, až se vrátí se dřevem, jak jsem již zmínila. Všiml sis, jak se snaží vyhnout mému pohledu? Mám pocit, že on má pocit, že mě zklamal. Proto bych si s ním chtěla promluvit ještě před Hankou. Pak ho za ní ale asi pošlu. Přeci jen je beta a byť ji nechci zahlcovat dalšími problémy, je právě ona nejvíce oprávněna mu zodpovědět více otázek." těmi slovy jsem více méně dávala najevo, že Hanku opravdu ctím jako svou betu a že schvaluji ten výběr. Zároveň jsem jí chtěla trochu ulehčit a první rozhovor a základní otázky jsem Yarovi mohla zodpovědět i já.

Arkin Fjall Fiske z Alatey. To jméno se poslouchalo dobře. Chvíli mlčím a užívám si zvuk toho jména, který se nesl stále v mé hlavě. Pak přikývnu. "Je to dobré jméno pro prvorozeného syna." řeknu po chvíli a pohlédnu Einarovi do očí. Opravdu se mi líbilo. Bylo příhodné a čišela z něj síla. "Snad bude vše v pořádku... snad budou všichni silní." řeknu tiše a na chvíli si položím hlavu do Einarovi srsti.
Když se opět rozmluví, zvednu hlavu. "Shine... je moudrá a silná." řeknu po chvíli ticha, když domluví. Vážila jsem si ji a trochu mě mrzelo, že se rozhodla odejít. Neznala jsem ji moc, ale viděla jsem ji na tom severu, když se snažila zachránit svá vlčata. "Potkala jsem také jednoho silného vlka. Říkal si Havran. Je to už déle. Ve chvíli, kdy jsem po přijetí dlouho nebyla na území a potřebovala jsem nad spoustou věcí přemýšlet. Byl silný. Hodně silný a dokázal ovládat spoustu magií. Možná proto jsem si začala už tehdy vážit i něčeho jiného, než ohně. Tyhle ostrovy jsou zvláštní. V horách, v naší rodné smečce, byl oheň důležitý. Bylo to teplo. Ochrana před mrazem. Ale zde na těchto ostrovech? Mám pocit, že každá magie má své výhody a nevýhody, ale žádná není slabá." řeknu a pohlédnu mu do očí. Už dávno jsem přestala vlky soudit podle toho, jakou magií vládli. Už jenom proto, že v těchto místech mohli vlci vládnout více magiemi. "Jednou si od pana Wua chci také pořídit nějakou další magii. Mohlo by to být... prospěšné pro celou smečku. A pro porozumění ostatních magií." dodám nakonec. Myslela jsem to vážně. Místní vlci byli silní, i když bych to na první pohled neřekla. Střet s Astrou a následně vidět Hanku na postu bety mi to dost připomněl. Hanka byla někdo, kdo byl velmi věrný, ale v naší rodné smečce by ji brali... zle. Přitom byla silná. Dokázala se usmívat, být otevřená a přesto stát u planoucího Einara a tvářit se jako beta. Snažit se být pobočnicí, kterou byla.
Když se náhle zeptá na Yara, našpicuji uši a pohlédnu na něj. Chvíli váhám s odpovědí. "Upřímně? Asi ano. Dovedla jsem ho do smečky. Je takový... zakřiknutý, ale to, že se pokaždé zvedne a jde dál... v tom se skrývá také síla. Nevím, jestli ho nazvat dobrým přítelem, ale záleží mi na něm. Ostatně jako na dalších vlcích ze smečky, které jsem potkala. Na Hance... Doubravce a dalších. Mrzí mě, že jsem většinu z nich zatím stále moc nepoznala, ale... je těžké je potkat, když se po srazu vždy rozprchnou." řeknu a pohlédnu na oblohu. "Je pro mě těžké nazvat někoho přítelem. Je těžké někomu věřit, tak jako věřím tobě. Ale... snažím se. Yaro, Hanka a Doubravka se k tomu přátelství zatím blíží asi nejvíce." řeknu po chvilkovém přemýšlení.

Kývnu. "Dobrá. S Taiclarou si ráda promluvím, jen bych ráda nejprve odchytila Yara. Vím, že by měl jít spíš za Hankou, ale přeci jen jsem ho sem přivedla a netušila jsem, že bude... ňouma. Nějak mi nedošlo, že smečková pravidla úplně nezná." povzdychnu si, ale měl pravdu. Měla bych si s Taiclarou promluvit také. Obecně mě mrzelo, že z nějakého důvodu na ostrovech čas poskočil opravdu o hodně a já neměla šanci ji pořádně poznat. Nikoho z nich. A mrzelo mě to.
Když se pak zmíní o Vidarovi, jen na něj trochu překvapeně pohlédnu, ale pak kývnu ve znamení, že si s ním promluvím.
Po šťouchnutí čumákem se usměji a lehce se o něj otřu. Ne nějak vlezle, ale spíš jako symbol náklonosti a respektu, který jsem k němu cítila od chvíle, kdy nás spárovali. Od chvíle, kdy jsem poznala, že mě vidí takovou, jaká jsem a nechce mě měnit. To, že jsem nikdy netoužila po moci jenom partnerstvím, věděl od samého začátku, ale evidentně bylo dobře, že jsem to řekla nahlas. Bylo to takové ujištění a zároveň slib, že se pokusím všem ve smečce dokázat, že jsem hodna stanout po jeho boku.

Vše proběhlo v pořádku. Byť já byla v tomhle absolutně nezkušená, bylo rozhodně příjemnější, že Einar už nějakou praxi měl. Měla jsem pocit, že by jinak celé tohle dopadlo kvůli našim povahám divně.
Leželi jsme na konci schoulení do klubíčka a já si vlastně užívala teplo, které z Einara vyzařovalo a hřálo mě. Celá tahle situace... nebyla nepříjemná. Vnitřní obavy se rozplynuly. nebyla jsem jako jiné vlčice, které by měly potřebu mít pak další vrhy. Tohle celé byla povinnost. Nebyla nepříjemná, ale ani já, ani evidentně Einar jsme jednoduše nebyli vlci, kteří by tohle brali jinak.
Přesto se cosi v hloubi mé duše hnulo. Radost. Čekala jsem Einarova vlčata. I když jsem nikdy nechtěla být matkou kupy vlčat, přeci jen mé preference byly jinde, tenhle moment byl kouzelný. A já jsem byla ráda za to, že jsem šanci, odnosit mu vlčata, vůbec dostala. Přeci jen jsem občas ještě stále měla noční můry o Einarově smrti. Bylo zvláštní mít teď důkaz, že žije, u sebe a co víc? Další jsem nosila v sobě.
Když promluví, zvednu k němu hlavu a kývnu. "To je určitě dobrý nápad." řeknu a mírně se usměji.

Pokývu hlavou na jeho slova. Chápavě. "Času ještě bude dost. Ale měli by to rozhodně vědět dříve, než až bude čas..." řeknu a pohlédnu na něj. Chápala jsem jeho obavy už jenom proto, že jsem měla ty stejné. "Astrid i tvé zbývající potomky chovám v úctě. Na začátku jsem byla... překvapená, ale víš moc dobře, že jsem ti slíbila, že za nimi vždy budu stát také." potřebovala jsem, aby to věděl. Aby to slyšel ještě jednou. Myslela jsem to upřímně.
Nad jeho dalšími slovy se musím pousmát. "Vlk se může změnit, ale ne úplně jinak. Také jsem zjistila, že jsem... stejná a zároveň jiná. A i když jsem potkala vlky jako je Hanka a Doubravka. Naučila jsem se vnímat vlky jinak, stál je skoro nemožné odbourat to, v čem jsme byli vychováni. A co se postavení týče? Ráda ti potom budu stát po boku, ale vím, že si ten post musím zasloužit i v očích zbytku smečky. A jsem za to ráda. Bojovala jsem celý život, abych si zasloužila někde nějaké místo a v tom se asi nikdy nezměním. I kdybys mi ten post nabídl rovnou, odmítla bych." s těmi slovy mu hledím do očí. Musel to vědět. znal mě. Věděla jsem, že abych mohla stanout po jeho boku před celou smečkou, chci nejdříve, aby mě vlci poznali. Aby věděli, že jim vždycky budu chránit jejich záda. Abych nebyla jen někdo, kdo přivedl alfovi na svět vlčata. Chtěla jsem být někdo, kdo si ten post zasloužil činy. Ne partnerstvím.
Mé nadlehčení se povedlo a při představě, kterou Einar popisoval, se mi na tváři objevil úšklebek. Byla to vskutku komická představa. "By skoro stálo za to, aby to byla pravda... Ten pohled by byl k nezaplacení." řeknu a můj hlas zněl skoro jako smích.
Pak však vydechnu, protože přeci jen naše konverzace potřebovala být vážnější. Což věděl vzhledem k jeho následné otázce i Einar. Pohlédnu mu do očí a kývnu. "Ano jsem, Einare. Také bych ráda, aby, když už mám mít vlčata, byla na zimu už připravená a silná." odpovím mu a dám mu tím i najevo, že s tímhle vším souhlasím.

Einar se rozhodl být upřímný, což bylo dobře. Přeci jen jsem ho znala natolik dobře, abych nějaké přetvařování prohlédla. Nehledě na to, že jsem potřebovala, aby byl upřímný. Nad jeho slovy pokývu hlavou a zahledím se do krajiny. "Když jsem je dnes viděla, Astrid a Taiclaru, také to vyvolalo otázky, jak to vezmou. Hádám, že o tom zatím neví? Měli by to pak obě slyšet od tebe." řeknu a s tím pohled vrátím zpět na něj. Nechtěla jsem pro ně být vetřelcem, i když jsem věděla, že budu. Ale stále to přijmou podle mě daleko lépe, než když si to do úkrytu nakráčím pak s velkým břichem s tím, že to jsou Einarovi potomci. Můj pohled ale jasně říká, že ve mně vždy bude mít oporu.
Na jeho další obavy natočím hlavu na stranu a pak se musím pousmát. "Víš moc dobře, že nestojím o něžnosti. Také víš, že jsem nikdy po vlčtech netoužila... Takže nic z tohohle tě trápit nemusí. Vím, že naše geny jsou pro místní prostředí... příhodné a budu hrdá, že ponesu tvá vlčata. Nepříjemné to pro mě není. Spíš... povinnost." řeknu s pohledem upřeným na něj. Snažila jsem se mu tím dát najevo, že ten intimní vztah nijak nevyžaduji. Opravdu jsem to brala jako povinnost, na kterou jsem ale byla více méně pyšná, ne jako nepříjemnou povinnost, kterou musím za každou cenu splnit.
Když pak zmíní peří, na tváři se mi objeví úšklebek. "To doufám, že ne... hlídat pobíhající vlčata je už tak náročné... ještě aby uměla lítat." nadhodím na nějaké to odlehčení a zahlédnu se zase do kraje. Ten pohled mě uklidňoval.

(Post pro Einara, podtržená reakce je na Yara)

Když vyjdeme ven, pohlédnu na Einara, když si všimnu, že s námi vyšli ještě další dva vlci. Yaro a Leto. Naše dvě nové omegy. Alfa jim hned pro jistotu řekl, kde je naše území. Mé rubínové oči se na malý moment zabodnou do Yara, který se očividně snažil se mi do těch očí nepodívat. V hloubi duše si povzdychnu. To jsem byla tak děsivá nebo jsem ho zklamala? Nebo měl snad on pocit, že zklamal? Možná trochu, ale očividně to nebyla jeho vina jako spíš moje, že jsem mu nevysvětlila co a jak ve smečce funguje.
Vrátím se pohledem k Einarovi, abych Yara ještě více nestresovala. Však já si ho pak ještě odchytnu. Teď mělo přednost něco jiného. Vydám se mlčky za ním a nechám se dovést na vyhlídku. Bylo tu krásně. Milovala jsem hory a z nějakého důvodu se ve mně znovu vzedmul ten pocit domova. Domov. Smečka, ve které se cítím dobře, jsem hodnocena za své zásluhy a Einar po mém boku. Na malý moment zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Když oči otevřu, pohlédnu zpět na svého rezavého, nyní okřídleného, alfu. "Zdáš se nejistý." řeknu konečně. Tiše, ale přesto jasně, aby mě slyšel. Byl to komentář obecně na jeho nejistotu už v úkrytu, kdy se snažil naznačit, jestli by nebyl čas i na vlčata. Mě to nevadilo, ale jeho to evidentně vyvádělo z míry a já chápala proč. Teda alespoň jsem tušila. Při pohledu na Astrid a Taiclaru se mi také v úkrytu zaplnila hlava otázek, jestli to ví... jak to přijmou. V mých očích se zračí pochopení a klid. To v mých rubínových očí, které skoro věčně jakoby žhnuly, bylo dost neobvyklé.

Einar

Jakožto správný voják jsem jednoduše zůstala stát o kus dál, abych nenarušovala soukromí rozhovorů vlků s Einarem a zároveň dost blízko na to, aby Einar mohl vědět, že na něj čekám. Přeci jen ještě stále muselo dořešit smečku a tak jsem ho trpělivě nechala, aby vše vyřešil.
Když se ke mně otočí, jen na něj pohlédnu. Věděla jsem, že to znamenalo, že smečkové záležitosti byly dořešeny a teď jsem přišla na řadu já. Čekala jsem až promluví. Poslouchala jsem jeho slova a když si po nich povzdychl, jen kývnu. "Promluvíme si." řeknu a na tváři se mi objeví menší úsměv. Nebo spíš náznak úsměvu. Přeci jen jsem nebyla zvyklá se usmívat, ale zase jsem věděla, že to gesto Einar uvidí. S tím se pak za ním vydám ven z úkrytu. Na čerstvý ještě stále chladný vzduch a bez mnoha uší navíc.

→ Území

Einar

Pozorovala jsem zadání úkolů pro nové delty. Nad úkolem pro Xandera jsem se musela v hloubi duše ušklíbnout. Domluvený sňatek, dobrá strategie, ale zajímalo mě, co si o tom přesně bude myslet jeho dcera. I když Taiclara se zdála být ta docela poslušná. Alespoň tak mi to zatím připadalo. Mrzelo mě, že jsem ji neznala víc. Spolu s myšlenkami na Einarova vlčata, mi přišla na mysl jiná věc. Jak se vlastně budou jeho dvě dcery tvářit na nevlastní budoucí sourozence?
Navenek nedám nic z mých myšlenek znát, ale jakmile sestoupí Einar z podstavce, tiše vydechnu. Sraz byl za ukončený. Pohledem vyhledám Hanku, která měla evidentně dost svých starostí a pak pohlédnu na svého, nyní opeřeného, partnera. Evidentně vyčkával, jestli po něm ještě někdo něco nechce.
Pomalu zamířím k němu. Přeci jen jsme spolu měli co probrat. Zatím jsem mlčela, kdyby náhodou po alfovi ještě někdo něco chtěl.

Astrid, Einar, Mercer

Když mi Einar potvrdil, že "poplach" je u konce, poodstoupím od vchodu a na chvíli se zadívám na Astrid. Věděla už o svém synovi? Co se týče odpovědi na to, co se uvnitř děje, mohla se již podívat sama navíc mohla slyšet to, co se řeklo Třezalce.
Sledovala jsem pak celou událost, kdy si již odrostlá vlčata vybírala své učitele. Docela mě překvapilo, když jsem od dcery Einara zaslechla i své jméno. Napřímím uši. Přeci jen jsem teď kvůli plánům s vlčaty úplně učně přijmout nemohla a tak jsem ráda, že můj partner nakonec rozhodl, že přeci jen bude spadat do péče Vidara. Trochu děkovně na něj kývnu.
Mlčela jsem a jen čekala, co vše má alfa i naše beta dalšího na srdci a když došlo na povyšování, kde zaznělo i mé jméno, sklopím v poctě mírně hlavu a můj následný pohled směrem k jeho místu dává jasně najevo, že ho hodlám nezklamat. Však právě proto jsem trénovala a usilovala, abych nabrala zpět svou sílu. Teď jsem měla pocit, že jsem konečně smečce k užitku a hodlala jsem to dokázat. Konečně jsem byla ve smečce, o které jsem snila celý svůj život. S mým partnerem v čele a rozhodně i kvůli tomu jsem se chtěla vydrápat vlastními silami na co nejvyšší pozici. Chtěla jsem pomoci Hance se vším tím zmatkem kolem a Einarovi ukázat, že ve mně má vždy bojovnici, na kterou se může spolehnout.
Když se ozve i Mercer, hnědý vlk, který byl povýšen se mnou, jen na něj také pohlédnu a kývnu na něj s tím, že mu gratuluji.
V hloubi duše si nad sebou trochu povzdychnu. Vážně jsem uměla jen děsivě stát, všechny přejíždět svýma rubínovýma očima a občas na někoho kývnout? Asi ano. Občas jsem litovala toho, že nejsem tak otevřená jako Hanka nebo Doubravka. Bylo pro ně tak jednoduché být blízké pro všechny vlky kolem. Já? Já se zmohla maximálně na úsměv, který by usměvaví a otevření vlci sotva považovali za mírné pohnutí v tlamy v parodii na slaboučký úsměv.

Třezalka, Einar, Hanka

Stála jsem u vchodu v postoji, který jasně říkal, že přes mě a Vidara vskutku nikdo neprojde. Sledovala jsem celé dění před sebou a v mých očích se odrážely plameny, které Einar vytvořil. Ačkoliv jsem se v hloubi duše tetelila radostí nad tím, jak skvěle vypadá, navenek jsem nedala znát nic. No dobře, tetelení radostí je dost nadnesené. Jednoduše, Einar se mi takovýhle líbil. Byl silný a přesto spravedlivý. Své členy chránil do posledního dechu a to, co předvedl nevědomky Yaro, byla jedna z těch situací, které si trest v podobě hořícího Einara zasloužila.
Z mého soustředění na alfu a kontroly okolí mě vytrhne šedá vlčice, která evidentně přišla pozdě. Třezalka. Tak se jmenovala. Pohled mi sjede k ní a k jejímu absolutnímu zájmu o dění ve smečce. "Yaro přivedl na smečkový sraz cizího vlka, bez svolení a vědomí Hanky nebo Einara. Ještě chvíli tu vydrž." řeknu tiše směrem k ní a pak rubínovýma očima sleduji celou tu scénku, do které se vhrnula mladá hnědá vlčice. Nebýt mého výcviku a všeho, asi bych si právě tlapou nad její reakcí zakryla oči tlapou. Příliš mladá, příliš zbrklá, byť evidentně za správnou věc. Jen sleduji, jak dostane od Einara lekci a pak poslouchám verdikt nad těma dvěma.
Omegy... Z Yara a jeho bratra byly omegy. Jen sleduji Hanku, která verdikt pronesla a v mých očí se skrýval souhlas. Byl to dobrý trest pro takovýhle přestupek. Měli štěstí že nebyli buď vykázáni nebo spáleni na uhel.
Když domluví, pohlédnu na Einara s Hankou a pomalu promluvím do té pauzy. "Nerada ruším ale...Přišla Třezalka, mohu ji již pustit do úkrytu?" přeci jen můj povel, nikoho nepouštět ven ani dovnitř ještě stále nebyl zrušen, ale zase jsem věděla, že Třezalka stále patří do smečky. Bylo to jedno z vlčat Shine, to jsem si stále pamatovala.

Einar, Yaro s Letem, Vidar

Přišli poslední opozdilci, na které jsem zaměřila svůj rubínový pohled. Jedním z nich byl Yaro a přivedl... neznámého vlka? Byl to někdo už přijatý? Nikdy jsem ho neviděla a Keiji se po představení ozval. Přimhouřím oči a pohlédnu na Einara, který teď něco říkal Hance a díval se směrem k Yarovi. Něco se dělo, něco, co se dít nemělo.
Pohlédnu zpět na drobného opozdilce s dalším vlkem. 'Yaro, snad jsi...' pomyslím si, ale to už mě z myšlenek vytrhl Einar, který na mě promluvil. Pohlédnu zpět na něj a pokývu hlavou. Takže to udělal. Drobný vlček sem přivedl cizince. Na území. A co víc? Ještě do úkrytu, bez pozvání a ještě na smečkový sraz. Na sraz, kde se probíraly důležité a velmi soukromé záležitosti. Pohlédnu na tu dvojici a pak jistým a klidným krokem vyrazím k východu z úkrytu, kde zaberu obranný postoj. Kdyby se ten cizí vlk rozhodl utéct, musel by se potýkat s mými ostrými zuby a hordou nově nabytých svalů. Pohlédnu přitom krátce na Vidara, který by v tu chvíli měl být již také u východu.
Pak se mé rubínové oči upřou na výjev, který nejspíše dost vlků mohl vyděsit. Ale mně? Mně se v žilách rozlil ledový klid protkaný s ohněm. Byla to pýcha a hrdost na našeho alfu. Vždy dokázal být velmi efektivní, ale vidět to znovu na vlastní oči? Můj vlastní oheň uvnitř tiše plápolal a já měla co dělat, abych ho udržela na uzdě. Tohle byl Einarův úkol, ne můj. Alespoň zatím.
Sledovala jsem tu scénu s jistým obdivem. Ačkoliv mi kdesi v hloubi duše bylo Yara líto, přivedl někoho, komu sice věřil on, ale nedal to nikomu vědět. Einar vlkovi věřit nemusel. Dobře jsem věděla, že Einar si hranice smečky hlídá jak ostříž a tenhle krok pro oba vlčky byl velmi, velmi troufalý. A co víc? Celé tohle donutilo Einara říct nahlas, které vlče zemřelo. Jeho syn. A pak? Pak vlastně přede všemi, kdo o mně a Einarovi věděl, oznámil o budoucích vlčatech. Nedala jsem na sobě znát své rozpaky. Mé vnitřní já mě nutilo zůstat na místě jak přikovaná a pohnout se jen ve chvíli, kdy bude nějaký ze členů v ohrožení či kdyby náhodou chtěl někdo nenápadně zmizet ven.
Náhle oheň zhasl. Mé tělo se napne v očekávání něčeho zlého, ale... Nic takového se nestalo. Místo toho Einarovi narostla křídla. Nastražím uši a v očích se mi odráží opět zažehlý Einarův oheň.

Mercer, Einar, Všichni

Chtěla jsem si se všemi popovídat, ale na to jsem byla příliš unavená. Kývnu na Mercera, který prohlásil, že se o vše postará. "Kdyby něco, zavolej." řeknu směrem k němu a pak se odeberu si alespoň na chvíli lehnout a zavřít oči. Konečně v bezpečí a konečně chvilka odpočinku.

Spánek netrval moc dlouho, ale přesto to stačilo k tomu, abych nasbírala alespoň trochu sil. Probudila mě přítomnost dalších a dalších vlků. Bylo na čase vstávat. Smečkový sraz byl v plném proudu. Pomalu protáhnu ztuhlé svaly, které konečně nabyly mé původní síly. Bylo skvělé, cítit se opět silně. Připravená na všechny nástrahy, které číhají na mě, Einara i celou smečku. Konečně jsem měla pocit, že kdyby se něco semlelo, stejně jako tehdy na těch krách, budu k užitku. Alespoň jsem v to doufala.
Pomalu popojdu mezi ostatní vlky, i když si trochu udržuji odstup a stojím trochu stranou. Na všechny mírně kývnu na pozdrav. Když tak přejíždím vlky svýma rubínovýma očima, došlo mi, jak málo o většině z nich něco vím. A co víc, některé jsem maximálně viděla. Povzdychnu si. Vážně bych někdy měla všechny více poznat. Věděla jsem, že by to sice nic nezměnilo na tom, že bych za každého člena byla ochotná položit život, ale přeci jen by bylo dobré je všechny znát alespoň pořádně jménem.
Když se objeví Einar, lehce zhoupnu ocasem na přivítanou. Ani jsem nečekala, že ke mně přijde, ale přišel. Mírně se otřel o můj bok a já mu to oplatila letmým šťouchnutím čumákem. Na jeho větu kývnu a můj pohled říkal jediné. Nemusel děkovat. Vždy tu budu pro něj a pro zbytek smečky. Ať už se stane cokoliv.
Když se pak postavil na své čestné místo, posadím se a pozorně poslouchám jeho slova. Shine... Shine jsem znala. Takže odchází? Přejedu očima vlky a pak svůj zrak upřu zpět na svého alfu. Ten přiznal mrtvé vlče. Věděla jsem, o kom mluví, ale nedala jsem na sobě znát nic, co by o tom vypovídalo. Až bude Einar připraven to říct všem, řekne to. Teď mi nezbývalo než jen sedět a čekat, co má vše na srdci a co patří uším všech přítomných vlků.

Stina

Jednoduché:
2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)
4) Splň jeden ze smečkových miniquestů (doneseno dřevo do úkrytu)
8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu
9) Ohřej se v libovolném úkrytu (úkryt alatey)
= 4b

Střední:
3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech)
4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)
6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov
(1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi -> nevím jestli se počítá kývnutí a pozdrav – Hanka, Doubravka, Mercer, Vločka v úkrytu)
= 10b.

Těžké:
3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) (Luka)
= 3b

=17b. -> 13b. = tlapka (zatím do prázdného slotu, pokud to jde) + 3 = 5 kšm

← území

Pomalu vejdu do úkrytu a ke straně položím větve, které jsem přinesla z tajgy. Když mám konečně uvolněnou tlamu, tiše si povzdychnu nad bolícím celým tělem. Únava na mně byla znatelná.
Pomalu se rozhlédnu po úkrytu a pohled mi spočine na fialové vlčici, u které už byla Doubravka. V úkrytu následně byli ještě další vlci. Zastyděla jsem se, že si nepamatuji jména. Vážně bych se měla poznat s více vlky. Na smečce mi záleželo, ale protože jsem moc členů zas tak dobře nepoznala, jména mi jednoduše vyklouzávala zpaměti. Bílá se mi zdála povědomá.
Mírně a unaveně se na všechny usměji. "Zdravím." řeknu tiše a pohlédnu na Hanku s Doubravkou. "Ráda vás obě vidím. Potřebujete s něčím pomoci, než si odejdu lehnout? Jsem unavená." řeknu směrem k nim, protože před Doubravkou byla stále nehybná fialka a já nechtěla jen tak vejít dovnitř a nenabídnout ani pomoc, i když jsem sotva stála únavou na nohou.

← Začarovaný les

Měla jsems koro pocit, že jsem ostrovy proběhla v nějakém rekordním čase. Ano, dost mi to usnadnila ta lahvička s tekutinou, která mě přenesla rovnou do svatyně, ale i tak.
V jehličnatém lese jsem narazila na pár popadaných větví a tak je vezmu do tlamy. Bude se to hodit na rozdělání ohně, kterého nebude nikdo muset magicky udržovat při životě. Hodlala jsem to odnést do úkrytu.
Celé tělo mě bolelo a rozbolelo se ještě víc, když jsem překročila hranice smečky. Tiše zafuním a pomalu se vydám opět stoupat nahoru. Potřebovala jsem se schovat do úkrytu. Ulehnout tam a celou noc nic nedělat a jednoduše se vyspat.
Každý pohyb mi připomínal, jak moc jsem vysílená. Chvílemi jsem měla pocit, že mi větve v tlamě vlivem únavy vypadnou. 'Ještě kousek...' pomyslím si a pomyšlení na úkryt smečky mě přeci jen dodá ten zbytek energie k tomu, abych se dostala ke vchodu úkrytu, do kterého pomalu a unaveně vejdu s větvemi v tlamě.

→ Úkryt

//Smečková hra - JEDNODUCHÉ - Dones dřevo na podpal//