Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Vlčí jezero (přes Mlžné pláně)

Když jsem odešla od zamrzlého jezera, brzy mě obklopila hustá mlha. Lehce se oklepu. Neviděla jsem kam jdu ani odkud jsem přišla. Snažila jsem se nad tím moc nepřemýšlet, protože jsem se bála, že kdybych na to víc myslela, brzy bych se snažila měnit směr a skončila bych zde bloudící v kruzích.
Když jsem z řídnoucí mlhy zahlédla barevné koruny lehce zasněžených stromů, úlevně si vydechnu. Byla jsem skoro doma. Tuhle cestu jsme přibližně před půl dnem překonali s Einarem ve vánici.
Vklouznu mezi stromy a opět se snažím jít směrem, kde by mělo být již brzy území smečky. Z nějakého důvodu se mi zdálo, že tahle cesta je jiná než ta, kterou jsem s Einarem šla ve vánici. Ty stromy byly divné.
Lehce se oklepu a přechod tohohle barevného lesa do čistě smrkového uvítám s vnitřní radostí.

→ Alatey (přes tajgu)

← Červená louka (skrze portál přes Sněžné tesáky)

Průchod portálem byl krajně nepříjemný a mně chvíli trvalo, než jsem se odhodlala k dalšímu kroku. Houpal se mi chvíli žaludek a nevěřila jsem své hlavě, rovnováze a obecně tělu. Když ten pocit ale odezní, hnala mě dál potřeba dostat se na území. Snažila jsem se zorientovat, kde jsem asi byla.
Tuto otázku, kam pak dál, si nakonec nechám napotom. Nyní byla potřeba dostat se dolů z hor. V pořádku. Bez toho, aniž by mi podklouzla opět nějaká noha. A tak se dám na pomalý sestup až k vodní hladině, okolo které bylo poměrně dost vlků. Voda byla pokrytá ledem, stejně jako na jezeře na severu. Zde ale určitě nemohl být stejně silný. Opatrně slezu až k zaledněné vodní hladině a opatrně na ni přenesu část své váhy. Led držel, ale slyšela jsem známé mírné rupání. Ne, tenhle led skutečně nebyl tak hluboký jako tam. Také se vzhledem k umístění nebylo čemu divit.
Pomalu se rozhlédnu a nakonec se vydám směrem, kudy mi můj orientační smysl říkal, že by měla být moje smečka, můj domov.

→ Začarovaný les (přes Mlžné pláně)

//3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 2/2//

← Rokle (přes nejvyšší horu)

Pomalu jsem se vydrápala z rokle ven a po úpatí dost vysoké hory jsem se vydala na louku za ní. Vítr pomalu utichal a i sníh se přestal sypat z oblohy. Úlevně si vydechnu. Vánici jsem evidentně utekla. Tlapa mě furt bolela, ale už jsem na ni unesla váhu svého těla.
Na chvíli se na louce zastavím těsně před místem, kde byl portál na druhý ostrov. Nedůvěřivě ho sleduji. Dobře jsem si pamatovala nevolnost, která následovala po požítí té tekutiny v lahvičce a následném přenosu. Bude tohle ještě horší?
Otočím se směrem odkud jsem přišla. Vrátit jsem se nemohla. Potřebovala jsem dojít zpět na území smečky a neměla jsem čas se někde krčit a čekat, až vánice odezní.
Otočím se proto směrem k portálu, zhluboka se nadechnu a pak do té třepotavé magické věci pomalu vkročím.

→ Vlčí jezero (přes Sněžné tesáky)

← Luka (dlouhé cestování kvůli vánici)

Se skoro nebolící tlapou se chodilo mnohem lépe a tak jsem kvůli urychlenému úniku vybrala cestu skrze hory a ne delší cestu skrze průsmyk. Chladivý sníh zahnal navíc i případný otok, takže se mi nakonec šlo poměrně dobře a namoženou tlapu jsem tak docela dobře rozhýbala. To však neplatilo o zbytku těla. Jak jsem se na tu chvíli rozležela na louce, začal mě bolet každý namáhaný sval po tréninku ve svatyni.
Musela jsem dobře dávat pozor, kam šlapu, protože jsem věděla, že mé tělo je náchylné k tomu, mě v tomto momentě zradit. Co mě však popohnalo dál, byly první padající vločky a zvedající se vítr. Musela jsem uniknout té vánici.
Když sejdu z hor, přejdu rovný úsek země a vydám se na sešlap do rokle. Tady jsme naposledy viděla Astru. Cosi si pro sebe vztekle zavrčím a pak to vyklepu z hlavy a vydám se zas dál. Zatím jsem na žádného člena smečky nenarazila, což bylo možná dobře.

→ Červená louka (přes nejvyšší horu)

← Svatyně

Když jsem vylezla na kraj zasněžené louky, musela jsem se divit tomu rozdílu. Zde byla hromada sněhu a stačilo pár kroků mezi stromy, aby prudce stoupla teplota a jakékoliv známky po zimě zmizely.
Lehnu si na kraj louky a zabořím se syknutím nohu do sněhu. Cítila jsem, jak mi chlad proniká až do morku kostí, ale spolu s chladem mizela pomalu i bolest. Věděla jsem, že to je jen dočasné řešení a že by bylo potřeba, abych si odpočinula, jenže já potřebovala zpět na území.
Pomalu jsem se zvedala se znecitlivělou zraněnou nohou s úsmyslem vydat se přes most zpět domů, když tu náhle všechno utichlo a mně bylo jasné, co se dělo. Zažila jsem to přeci jen před několika hodinami na druhém ostrově a navíc jsem to znala odjakživa. Hnala se sem snehová bouře. Zavrčím pár nadávek na místní božstvo a pohlédnu na druhou stranu. Most byl ve vánici mnohem nebezpečnější než portál na druhé straně ostrova. Proto se s již méně kulhavějším rychlým krokem vydám tím směrem. Musela jsem utéct před bouří.

→ Rokle (přes Severní hory a Ostříží zrak -> delší cestování)

//8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu 2/2//

← Ledovcové jezero (přes vlkozmiz)

NÁKUP:
13 mincí → 104%
Síla (52/71%) → + 19%
Vytrvalost (65/72%) → + 7%
Rychlost (25/57%) → + 32%
Obratnost (42/64%) → + 22%
Schopnost lovu (15/36%) → + 21%

Celkově získaných % tréninkem -> 101%

Schváleno

(Výsledné vlastnosti by měly být všechny do plna)


Když jsem se objevila v jeskyni, kde sídlil Mistr, lehce se zachvěju, abych ztratila nevolnost, kterou mi přenos přivodil. Ne, rozhodně jsem na podobné přenosy nebyla zvyklá a byla jsem si jistá, že si zvykat ani nechci. Možná proto jsem radši pokoušela ten šílený vachrlatý most mezi ostrovy, než abych použila portál, o kterém jsem věděla, na louce na druhé straně tohohle ostrova.
Lehce se oklepu, než předstoupím před Mistra a vyložím před něj své mince. Již jsem moc dobře věděla, co mě čekalo. A s množstvím nasbíraných mincí nyní? Mé tělo bude pálit jako čert... ale stálo mi to za to. Chtěla jsem zpět svou sílu. Hlavně když mě v budoucnu čekalo přivedení na svět pár vlčat. Nemohla jsem se přeci spoléhat jen na sílu Einara a mého okolí. Já měla být matkou, já musela být silná a schopná svá vlčata obránit před nebezpečím.
//Síla//
Když jsem se přesunula do ringu spolu s Mistrem, už jsem nebyla překvapená. Postavím se do obrané pozice a počkám, až vlk proti mně souboj zahájí. Jen co se pohne, začnu bojovat i já. Věděla jsem, že proti němu nemám šanci, ale rozhodně jsem mu dala pocítit to, že jsem už nebyla tak slabá, jako posledně. Když se mu na tváři objeví spokojený výraz, přesuneme se opět o něco dál.
//Schopnost lovu//
Objevila jsem se v lese a zahlédla jsem v blízkém křoví pohyb. Byl to zajíc. Samozřejmě, bylo na čase si zopakovat základy lovu. Rychle se přikrčím a sleduji svou oběť, která se zvedla na zadní a se staženýma učima chvíli větřila. Než si mě stačil všimnout, vystartuji. Přeci jen moment překvapení byl lepší, než se ho pak snažit s mým velkým a těžkopádným tělem nahánět. I tak se mu podařilo na chvíli mi proklouznout, ale pocit svobody mu nevydržel dlouho. Brzy se zpoza jednoho kmene, kolem kterých kličkoval, objevila moje rozevřená tlama a mé ostré tesáky jedním zkousnutím ukončili zajícovi život. Ze své oběti rychle zhltám trochu masa, než se opět přesunu.
//Vytrvalost//
Důvodem, proč jsem se chtěla posilnit, bylo následující místo. Hory. Lehce si oddechnu. Ještě před přibližně hodinou jsem šplhala na horu uprostřed ledových plání a teď jsem musela znovu. A co víc? Nikdy tady nebyl čas se rozhlédnout po okolí z vrcholu. Pomalu se tedy vydám na výšlap. Mé tělo mě z předešlého výšlapu bolelo a tak tak se mi povedlo na ledu, který pokrýval vrchol kam jsem se drápala, uklouznout. Cítila jsem, jak pode mnou povolila tlapa, která sklouzla po povrchu a já zatla zuby bolestí, když se mi podařilo najít zpět ztracenou stabilitu. Podívám se s obavami na tlapu, na kterou jsem nyní nemohla přes bolest přenést váhu těla. K mé úlevě vazy vydržely. Nebylo to nic vážného, ale rozhodně mi bylo jasné, že mě to nějakou chvíli ještě potrápí. Se zatnutými zuby se dovyškrábu lehce kulhajíc na vrchol a bolestí přivřu oči. Věděla jsem, že mě ještě čeká několik obtížných disciplín. Už takhle nebyly jednoduché a se zraněnou tlapou? To bude ještě větší peklo. Podívám se na oblohu nad vrcholem a po chvíli přijde další přenos.
//Obratnost//
Chlad vystřídal teplo a já se objevila v džungli. Toto místo jsem moc ráda neměla. Můj hustý kožich zvyklý na trvale nízké teploty, v tomhle horku jednoduše trpěl. Cítila jsem, jak se začínám potit a můj dech se zrychlil díky okolní vlhkosti. Mistr se na mě jen podívá a jakoby si nebyl vědom mé zraněné nohy, ukáže na vyznačenou cestu. Překážková dráha. Zatnu zuby. Už jsem zažila horší zranění, ze kterých jsem se vždy dostala... s bolící tlapou tohle zvládnu levou zadní... A s tím také vyrazím. Snažím se přitom zraněné tlapě co nejvíce odlehčit a při dopadech po skoku nechávám nést většinu váhy nezraněnou tlapu. Když se konečně dostanu na konec, zuby zatínám bolestí tak, že kdyby po mně někdo chtěl slyšet nějakou větu, vyšlo by akorát zavrčení přes pevně zaťaté zuby...
//Rychlost//
Poslední byl přesun na louku. Mistr stál tentokrát vedle mě a kriticky si mě prohlížel. Hlavně tlapu, která se nyní nedotýkala země, abych ji na chvíli ulevila od své váhy. Věděla jsem, co mě nyní čeká. Běh. Neodvažovala jsem se podívat na Mistra, abych si nepřipomněla, jak moc mě tlapa bolí. Čekám na znamení a když ho periferně zahlédnu, vyrazím. Byl to závod. Věděla jsem, že Mistra nikdy neporazím a teď ještě se zraněnou nohou? Tiše syknu, jak se mi vzduch dostane přes pevně zaťaté zuby, když hůř došlápnu na poraněnou tlapu. Ale nevzdávala jsem se. Běžela jsem dál, dokud Mistr nezpomalil a se spokojeným úsměvem nekývl a neobjevili jsme se zpět ve svatyni.
Když stojím zpět na skalistém podkladu uvnitř svatyně, rozdýchávám chvíli bolest, než se Mistrovi ukloním a poděkuji mu. Kulhavou chůzi se dostanu na kraj jeskyně, kde si na chvíli lehnu, než odezní nejhorší bolest poraněné tlapy. Když cítím, že je to lepší, pomalu se zvednu a obezřetnou chůzí se vydám džunglí pryč. Potřebovala jsem na Louku. Na chvíli znecitlivět tlapu v ledovém sněhu...

→ Luka (přes mlžnou džungli)

//8) Popiš, jak se tvůj vlk zotavil z uklouznutí na ledu 1/2//

← Rozbitý sever

Přes pláň jsem zamířila ještě k tomu jezeru. Chtěla jsem si skutečně ověřit, zda-li se jedná o jezero, nebo výhled z té hory zkresloval malý záliv z moře.
Na ledovém povrchu se leskla polární záře, která teď protínala oblohu, když k němu dojdu. Bylo obrovské. Zastavím se na jeho břehu a projedu ho pohledem. Bylo to skutečně jezero. Všude kolem ledu byl vidět břeh. Dohlédnout na nejvzdálenější břeh bylo sice hlavně ve večerním šeru obtížné, ale nikde to jednoduše nevypadalo, že by na led navazovala další voda.
Pomalu sestoupím až k zamrzlé vodě. Na tomto místě musela být voda neustále zamrzlá. Pochybovala jsem, že bych do těchto míst někdy proniklo jaro, natož pak léto, aby voda stihla rozmrznout. Docela mě zajímalo, jak je led hluboký, ale nechtělo se mi plýtvat síly ve snaze rozpustit led, abych zjistila, jak hluboko sahá. Čím jsem si mohla ale být jistá, bylo to, že mě unese.
Pomalu si stoupnu na ledovou plochu a svou teorii tak ověřím. Byla pod tím nánosem ledu vůbec ještě nezmrzlá voda? Musela být. Věděla jsem z tůní a jezer v horách, že pod vrstvou ledu vždy nějaká voda byla. A co víc, dno těchto přírodních vodních nádrží si většinou uchovávalo stále stejnou teplotu. Takovou, ve které mohly dokonce žít i ryby. Tady ale jistě žádné nežily. Dobře jsem věděla, že ryby potřebují i v zimě vzduch. Zde nebyla v ledu jedna jediná škvíra na to, aby se ryby jednou za čas doplavaly nadechnout.
Vydrápu se pomalu zpět na břeh a rozhlédnu se po krajině. Potřebovala jsem ještě do svatyně, jenže ta byla daleko a já se potřebovala vrátit. Chvíli přemýšlím, než si vzpomenu na předmět, který jsem si koupila jako překvapení od Wua. Lavičku s tajemnou tekutinou, která mě podle všeho mohla přemístit na kterékoliv místo jsem chtěla. Vypiji obsah lahvičky a nechám se přenést do svatyně.

→ Svatyně (použit Vlkozmiz)

//3) Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (nutno odehrát na dvou oblastech) 1/2//

← Dvojčata

Z pomalého sešlapu z té hory jsem se vydala na místo, ke kterému se vázalo mnoho vzpomínek. Třeba jedna z nich byla na to, jak moc slabá jsem přišla na ostrovy. Jak moc k ničemu jsem byla, když jsem se ukázala před Einarem. Ne vážně... na co jsem tehdy myslela? Ano, byl zázrak, že tu smečku vedl on, ale divila bych se, kdyby mě v tom zbídačeném stavu uvítal kterýkoliv alfa, natož právě Einar. Jenže místní vlci na to asi byli zvyklí. Na cizince, kteří se naprosto slabí ocitli náhle zde na ostrovech. Možná to obměkčilo jeho srdce.
Zavrtím nad tím hlavou. Opět jsem si tímto místem připomněla, jak moc už nikdy nechci být slabá. Vzpomněla jsem si na Astru. Dost jsme se nepohodly. Snažila jsem ji pomoci, protože jsem věděla, jaké to je, přijít sem a přijít o všechnu sílu, kterou vlk nabyl... A přesto jsme se pohádaly. Když jsem si na ní vzpomněla, cítila jsem, jak se mi zježila srst na zátylku a pak si povzdychnu. Teď s odstupem času mi bylo jasné, že se tak chovala jen kvůli tomu, že jsme si na daném místě byly rovny. Ona tulák a já člen smečky, která měla území příliš daleko. I tak to její chování neomlouvalo. Ne, když jsem ji nabídla pomoc. Ne po tom všem, co jsem si musela prožít. Obvinila mě z toho, že ji soudím. Skoro mě mrzelo, že tam v tu chvíli nebyla nějaká voda, aby se viděla, jakými výrazy ona častovala mě.
Když se vrátím z myšlenek, zrovna se přiblížila ledivá kra k výčnělku mezi mnou a dalším kusem břehu. Chvíli váhám, ale pak přeci jen zvednu své mohutné tělo do skoku a dopadnu na všech čtyřech na kře, která se díky tomu rozhoupe. Nečekala jsem, až se zcela uklidní. Stačilo využít chvilkového momentu, kdy kra byla ve stejné poloze co hladina a znovu se odrazím a přistanu na dalším kusu ledového břehu. Za sebou uslyším šplouchnutí, jak se kra na chvíli ponořila a nyní zase vynořila nad hladinu moře.
S tím zvukem za zády se vydám dál.

→ Ledovcové jezero (přes ledové pláně)

//4) Prokaž svou odvahu skokem na nebezpečné kry! (rozbitý sever)//

← Tajga (přes Ledové pláně)

Po tajze následovaly ledové pláně, které mě zavedly až ke dvou horám. Bylo zvláštní že na tak ploché krajině se zde tyčily tyto dvě skaliska. Pomalu se rozhlédnu a pak si všimnu, že na jednu z nich nejspíše vede cesta. Kam vedla?
A tak se pomalu vydám do toho stoupání až k úpatí hory, kde se zdálo, že mě zrak neklamal. Byla tam cesta. Zdálo se, že na druhé hoře, která byla jinak identická, nic takového nebylo. Pohlédnu vzhůru na skalnaté zasněžené srázy a pak s hlubokým nádechem pomalu vykročím. Nikam jsem nepospíchala. Věděla jsem, jak byl čerstvě napadaný sníh zrádný a ten starý zase mohl místy přimrzat. Proto jsem si dávala pozor na každý svůj krok. Kdyby mě v tuhle chvíli někdo pozoroval, mohlo mu být jasné, že jsem se narodila v horách. Dobře jsem se uměla v podobném prostředí pohybovat. Kdybych někoho měla s sebou, možná by při pohledu nabyl dojmu, že po té horské stezce musí být brnkačka jít. Ale nebyla. Každý krok se mohl stát osudným a já Einarovi slíbila, že se vrátím. Přeci jen ode mě něco očekával. Vlčata. Překvapilo mě, že to řekl, ale… v hloubi duše jsem za to byla ráda. Vzpomněla jsem si díky tomu trochu na Astru. Ne, nikdy nebudu chovná samice… Einar byl jediný, komu jsem byla ochotná na svět vlčata přivést.
Na chvíli se zastavím a zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych uklidnila zrychlený dech námahou z výšlapu. Teď nebyla vhodná chvíle se v myšlenkách věnovat ničemu jinému než výšlapu. Přimhouřím mírně oči a sleduji cestu. Zdálo se mi to, nebo končila o kus dál na skalní plošině? Rozhlédnu se po okolí. Už teď odsud byl nádherný výhled, ale z té plošiny? Musel tam být výhled na celý sever. A to se mi teď hodilo. Dám se tedy pomalu zpět do pohybu a dávám si stále stejný pozor jako na začátku. Nebyla jsem ten typ vlka, který by kvůli cíli v dohledu začal vyvádět. Už jenom proto, že by mě to stálo život.
Když jsem se konečně dostala na skalní římsu, rozlil se mi výhled do celého kraje, jak jsem předpokládala. Byl doslova nádherný večer. Celý svět přede mnou, jako by se probouzel z nedávné sněhové nadílky a temnoty způsobené bouří. Všude byl naprostý klid. Ale už ne tak „smrtelný“, jaký nastal těsně před bouří. Bylo to, jako by si země oddychla. Jako by kraj přede mnou přežil katastrofu a vlastně se mi nic nestalo. Trochu pohnu hlavou a přejedu celý kraj pohledem. V dáli se zablyštila zamrzlá velká plocha. Byla uzavřená ve sněhové krajině, takže to podle všeho bylo jezero. Zrcadlilo oblohu, která se pomalu barvila. Polární záře. Tiše vydechnu a zvednu hlavu k obloze. Bylo to dlouho, co jsem ji naposledy viděla.
Do ledového vzduchu se vznese obláček páry od mé tlamy při výdechu. Chvíli se oblohou kochám, než mé oči opět přejedou směrem ke krajině. Kolem těchto dvou hor byla sněhová pláň plochá a vzadu za ní se zdálo, že jsou tam nějaké menší kopce. Když pohnu hlavou, pohled mi spočine na místě, kde se lámal ledový břeh a do moře sklouzávaly kry. Tam jsem se jednou ocitla, když přišla ta cizinka s tím semínkem. Lehce se naježím při té vzpomínce. Byla jsem tam k ničemu. Při celé té akci, kdy se tam zranilo mnoho vlků, já jen stála na břehu a snažila jsem se nepřekážet. Ne, už nikdy jsem nechtěla být tak slabá.
Tiše si sama pro sebe zavrčím, než ještě jednou přejedu krajinu, která se díky sněhu a polární záři nad ním, nyní třpytila jako největší klenot světa. Chvíli zůstanu stát, než se odhodlám k tomu, opět sestoupit dolů.
Pokud cesta nahoru byla obtížná, dolů se lezlo ještě hůře. Sníh vahou těla daleko více křupal a já si musela dávat dobrý pozor, aby se pod mou vahou nesputila lavina a já neskončila navěky pohřbená pod obrovským množstvím sněhu. Už jednou jsem tak málem skončila. Ale teď? Teď jsem měla pro co žít. Pro Einara a jeho smečku... A odmítala jsem ukončit svůj život nějakým neopatrným krokem...

→ Rozbitý sever

//7) Vyšplhej na rozhlednu na Dvojčatech a popiš výhled formou líčení na 500 slov
6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři//

← Alatey

Dolů se šlo rozhodně lépe, než ve třech nahoru dohromady jenom na osmi nohách. Mé svaly přivyklé na pohyb a ve sněhu v horách si snadno našly cestu v nově napadaném sněhu po vánici. Bylo dobře, že to ustalo. Byl již večer. Bouře nás připravila o většinu dne a mé oči se v šeru přizpůsobovaly a já opatrně klouzala z hor až do prvních stromků, které mi oznamovaly, že jsem v tajze. Jehličnaté stromy byly nezaměnitelné. Navíc mi ještě hrálo štěstí do karet. Bylo to dlouho, co jsem nejedla a cestou skrze stromy jsem zahlédla mrtvého zajíce, kterému větev, která se ulomila za bouře, nejspíše přerazila páteř. Nestihl se schovat a nyní se stal mou jednoduchou svačinou. Trochu zmrzlou, ale komu to vadilo.
Jak jsem se dál prodírala stromy, zahlédla jsem další nezaměnitelnou věc. Obchůdek s obchodníkem. Na chvíli se podívám na nebe a přemýšlím, proč jsou místní bohové najednou tak štědří.
Pomalu mezi stromy proplouvám až k obchůdku, před kterým si stoupnu. Potřebovala jsem ještě zesílit. Chvíli váhám nad nějakým dalším elementem, nebo třeba nad magií, ale pak jsem si vzpomněla na planoucího Einara. Oheň se v horách vždycky hodil. Přeci jen bych měla nejprve docílit toho, abych ho i já konečně ovládala v plné síle. A tak to také obchodníkovi sdělím a ten namíchá a uvaří ten divný nápoj, který vypiji. Zaplatím mu a vydám se urychleným krokem dál. Potřebovala jsem ještě obhlédnout sever, než se vydám do svatyně. Třeba cestou potkám nějaké zatoulané členy, které nasměruji domů, na území smečky.

→ Dvojčata (přes Ledovou pláň)

NÁKUP:
8., 9., 10. a 11. smečková tlapka do elementu ohně -> 110 + 120 + 130 + 140 kšm = 500 kšm
Od Stiny odečíst: 320 kšm + 18 rubínů (dohromady hodnota přesně 500 kšm)
Zůstatek na účtu: 0 kšm, 12 rubínů, 13 mincí

Schváleno

← Mokřady

Výšlap byl obtížný a já se snažila ze všech sil, abych Einarovi pomohla, aniž by fialovou ztratil. Zároveň jsem trochu obdivovala i jeho výdrž a pohyby svalů pod srstí. Vlastně na něj v tu chvíli i přes veškerou námahu s fialkou byl docela skvostný pohled.
Jen co se dostanemě konečně na území, trochu si oddychnu. Teď už to bude jenom lehčí. Když se zhluboka nadechnu a rozhlédnu se, uvidím dva vlky. Chvíli jsem tápala nad jmény, než se ozval Einar. Vločka a Mercer. Vážně bych ty členy měla lépe poznat. Přeci jen mi na téhle smečce záleželo. Sleduji ty dva vlky svýma rubínovýma očima, než pohlédnu zpět na Einara, když na mě promluví. Kývnu na něj. "Dobrá... trochu se porozhlédnu, co napáchala vánice, když někoho potkám, nasměruji ho na území. Sama přijdu tentokrát včas, slibuji." řeknu a na chvíli se na einara podívám. Na tváři se mi objevilo něco jako nzának úsměvu a pak jsem se otočila, kývnutím pozdravila Vločku i Mercera a zmizela jsem zase dolů z hor.

→ Tajga

Ta fialová barva byla šílená... a ta divně delší srst na hlavě? Však ji to muselo při lovu lézt do očí! Ne, tohle jsem skutečně nechápala. Upřímně měla velké štěstí, že tu její fialovou barvu zakryla vánice. Ani bych se nedivila, kdyby ji nebýt bouře našlo tucet predátorů, kteří by byli ještě rádi za to, že to maso je teplé... a že ještě dýchá? To by je rozhodně netrápilo.
Když se Einar rozhodl pomáhat, nenechala jsem ho v tom samotného a pomohla jsem mu tu vlčici vyndat na záda. Když jsem vlčici vzala za kůži na krku, vyloženě jsem cítila její odevzdanost. Bylo by jednoduché prostě secvaknout zuby a ukončit tak její život... Ale proč bych to dělala? Einar se ji z nějakého důvodu rozhodl zachránit a já jeho rozhodnutí respektovala.
Sleduji, jak fialová vlčice zavře oči a pak se vydám těsně vedle Einara do hor. Domů na území smečky. Držela jsem se ho co nejvíce, abych mu pomáhala občasně trochu narovnat tělo vlčice, aby mu nesjelo ze zad, nebo při stoupání, aby nesklouzla na zem.

→ Alatey

Převod mezi postavami:

Ze Segina na Stinu -> 3 mince, 9 rubínů a 150 kšm
3 mince (= 120 kšm) + 9 rubínů (= 90 kšm) + 150 kšm -> 360 -> POPLATEK: = 18 kšm
Odečíst od Segina: 168 kšm, 9 rubínů, 3 mince

Z Deirona na Stinu -> 4 mince, 6 rubínů
4 mince (160) + 6 rubínů (60) -> 220 -> POPLATEK = 11 kšm
Odečíst od Deirona: 11 kšm, 6 rubínů, 4 mince

Ze Cinder na Stinu -> 4 mince, 10 rubínů, 100 kšm
4 mince (160) + 10 rubínů (100) + 100 kšm -> 360 -> POPLATEK = 18 kšm
Odečíst od Cinder: 118 kšm, 10 rubínů, 4 mince


Nový stav účtu Stiny: 320 kšm, 30 rubínů, 13 mincí
Nový stav účtu Segina: 46 kšm, 0 rubínů, 0 mincí
Nový stav účtu Deirona: 61 kšm, 0 rubínů, 0 mincí
Nový stav účtu Cinder: 69 kšm, 0 rubínů, 0 mincí

Převedeno.

Trochu odtažitě sleduji to fialové cosi než se Einar rozhodl, že jí pomůže. Kdybych měla obočí, asi by vyjelo až někam vzhůru. Vážně jsme to zachraňovali? Věřila jsem však úsudku Einara a tak se nemusel ani snažit překřičet vánici, i když to stejně udělal. Začala jsem mu pomáhat, dostat to téměř bezvládné tělo na jeho hřbet. Nejprve jsem mu pomohla strkáním hlavou do těla a nakonec jsem vlčici opatrně vzala za kůži za krkem, abych Einarovi pomohla ji lépe vytáhnout na hřbet. Snažila jsem se opatrně, abych ji neublížila, i když to pro ni možná bylo nepříjemné nebo bolestivější.
Když se nám konečně podařilo ji zvednout, začala sněhová bouře slábnout. Podívám se Einara a naznačím mu to mírným pohozením hlavy směrem k nebi. Bylo zbytečné se stále snažit překřičet vítr, i když i ten se pomalu tišil.
Můj alfa mezitím uhasil plameny a místo toho se na jeho srsti objevilo světlo. Trochu jsem přimhouřila oči a párkrát zamrkala, abych si trochu přivykla a zároveň se zbavila mžitků před očima. "Odneseme ji na území?" optám se Einara.

← Modrák

Se vším, co Einar o vlčatech řekl, jsem souhlasila. Pokud přijdou na svět včas před zimou, rozhodně zesílí a zimu pak zvládnou. Rozhodně bych je před zimou schovávaty nechtěla. Musela by si zvykat. Musela by zesílit a to je to důležité. Věděla jsem, že pokud bychom je schovávali před každým nebezpečím, nikdy by nebyla dost silná. Což si Einar nakonec uvědomil.
Vánice nás uzavřela do mlčení, řvaní větru a sněhu a plápolajících plamenů na Einarových zádech. Kdykoliv jsem se jeho směrem podívala, odrážel se mi v rubínových očích jeho plamen. Byl nejlepší alfa, jakého jsem kdy poznala. Možná to bylo zkresleno vnitřními city k němu, ale kdykoliv jsem ho viděla rozhodovat... byl spravedlivý. Uznával sílu nejen fyzickou, ale i psychickou. A tak jsem za ním hrdě kráčela a zároveň mě myšlenky zavedly ke smečce. Jak se dařilo Yarovi? Co Hanka a Doubravka? Chyběli mi... Bylo to snad poprvé v mém životě, kdy mi chyběli členové nějaké smečky. Einar to dokázal. Jeho smečka to dokázala.
Zastavilo mě až to, že se zastavil Einar a já chvíli mrkám, než si všimnu proč. Cosi fialového leželo na zemi. Když na mě Einar poohlédne, mírně kývnu na znamení, že to tam opravdu je. Když k tomu dojdeme... mohl to být vlk? Vlčice? Proč proboha měla tak šílenou barvu? S něčím takovým se přeci nedalo lovit...
I přes všechny mé myšlenky jsem byla ledově klidná a když do toho Einar dloubnul čumákem, postavím se trochu do obranné pozice, jako varování, kdyby to náhodou chtělo vystartovat po mém alfovi.