Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Začarovaný les

Einar vypadal potěšen mým rozhodnutím a já se mírně pouzměji. Věděla jsem, že mě nechce jen kvůli vlčatům. Mezi námi byl respekt, kterého jsem si velmi vážila a snažila se to dávat najevo celý svůj život. Když začne mluvit o tom, že nechce přivést vlčata do zimy, pokývu hlavou. Měl pravdu. "To ano, tyto ostrovy tuto možnost poskytují. Bylo by dobré ji tedy využít. Zvýší to šanci na přežití všech vlčat." řeknu a k tomu, aby nebyli nikdy samotní, se již nevyjadřuji, ale v mých očích, které se zahleděly na Einara, ukazovaly soucit a lítost nad tím, co se stalo. Nechtěla jsem se k tomu vyjadřovat, protože mého partnera to evidentně trápilo více, než dával úplně najevo. Podle toho, jak to řekl, mi bylo jasné, že u smrti svého syna nebyl a bylo mi jasné, že ho to trápí. Trápilo to i mně. Mrzelo mě, že jsem jeho syna nepoznala víc.
Pak se ale přihnala bouře a naše kroky pak byly již beze slov. Stejně by nám vítr a vánice jakákoliv slova odtrhla od tlamy a nikdy by nepronikla k tomu druhému, i když jsme byli dost blízko.
Mezi sněhovou nadílkou se náhle vynořil strom větší, než jsem kdy viděla. Skrze sníh byl sotva vidět, ale už jeho kmen napovídal, jak byl ohromný. A když jsem s přimhouřenýma očima pohlédna nahoru... měla jsem pocit, že jsem mezi sněhem zahlédla modré listí? V hlavě jsem si zaškatulkovala místo, kde se pravděpodobně nacházel. Rozhodně jsem se sem musela vydat až bude lepší počasí a pořádně ho prozkoumat. Přeci jen jsem svůj post průzkumníka se snažila brát co nejsvědomitěji.
Tuhle část ostrovů, byť byla kus od smečky, jsem neměla tak dobře prozkoumanou. Vždy jsem utíkala směrem ke spodnímu ostrovu i kvůli svatyni, kde jsem nabírala sílu. Bylo zase na čase trochu pak probrouzdat i tenhle ostrov a pořádně se poohlédnout.
V téhle vánici toho ale moc znát nebylo a tak jsem důvěřovala krokům Einara.

-> Mokřady

← Průliv

Byla jsem potichu a mlčky jsem šla vedle svého partnera. Vypadal, že měl něco na srdci, ale já mu dávala čas. Bylo na něm, kdy začne mluvit. Kdy řekne, co má na srdci. Když promluvil, pohlédnu na něj a poslouchám jeho slova. Černá perla... dlouho mě tak nenazval. Na tváři se mi objeví mírný upřímný úsměv. Obecně od poznání vlků zde na ostrovech jsem se usmívala nějak často. Skoro jsem se divila, že mě z toho ta tlama ještě nebolí. "Vím, že si nikdy nevyznáme lásku, ale také bys měl vědět, že tě jen tak už neopustím. Už jednou jsem tě ztratila Einare a byla jsem kvůli tomu nucena odejít od smečky. Tady kdybys zmizel, bych tě nehledala jen v případě, že by smečka stále existovala a byli v ní vlci, kteří by potřebovali ochránit." řeknu. Myslela jsem to vážně. Za Einarem bych šla až na konec světa, ale také jsem mu slíbila, že budu chránit jejich členy. Ať už jsem k tomuhle svému rezavému alfovi cítila cokoliv, stále tu visel můj slib. Ale za jiných okolnostech? Šla bych ho hledat.
Když pak pokračoval, na chvíli strnu, když oznámí smrt svého syna. "To je mi líto, Einare..." řeknu tichým a klidným hlasem, i když se mi v očích blýskla bolest. "Zima je bohužel evidentně krutá i v těchto místech." povzdychnu si tiše. "Mrzí mě, že jsem ho neměla šanci poznat víc... ani jedno z tvých vlčat." řeknu nakonec tiše. Možná kdybych tam v tu dobu s jeho synem byla... Ne, zavrtím hlavou a setřesu ty myšlenky. Nemohla jsem si to dávat za vinu. Nesměla jsem. Byl to přirozený koloběh života.
Když pak jeho tlamu opustí ta otázka, podívám se na něj svýma rubínovýma očima. "Víš, že jsem nikdy nechtěla být chovnou samicí... ale tvá vlčata... byla by to čest." řeknu tiše. Myslela jsem to vážně a doufala jsem, že on to ví. Byl jediný vlk, kterému jsem byla ochotná přivést vlčata na svět. Ne proto, že byl alfa, ale proto, že mě respektoval v momentě, kdy se jiní ke svým partnerkám chovali hrozně. Ctil mé názory a byl mi vždy oporou. To vše jsem se mu snažila říct svým pohledem.
Pak se náhle spustila vánice. Jakoby začala prostě z ničeho nic. Zamračím se. To se evidentně jeden z bohů těchto ostrovů opět nudil a měl potřebu nám znepřijemnit životy. Vyfouknu obláček horkého vzduchu před sebe a snažím se s Einarem držet krok. Mé tělo si na vánice stále pamatovalo. Věděla jsem, jak se v nich chovat, abych se neztratila. A pak Einar vzplál. Chvíli ho při chůzi sleduji a v očích mi plápolá odraz jeho plamenů. V srdci zaplane jakýsi oheň mně. Jiný vlk by tomu mohl říct cit. Další že je to obdiv... Možná to byl spíše vděk za to, že se rozhodl mě před nečasem chránit a ještě ukazoval cestu. Tohle byl můj alfa. Můj partner...

→ Modrák

Byl to Einar. Mé rubínové oči ho pozorovaly, jak doplaval ke břehu. Chvíli on pozoroval mně bez pozdravu. Věděla jsem, že mě hodnotil a také jsem si byla moc dobře vědoma, že jsem dost zesílila. "Zdravím, Einare." povím nakonec první, ale zůstanu stát na místě. Vřelost se mi ale mihne v očích. Opravdu jsem byla ráda, že jsem ho viděla.
Když se mě optá, jestli od něj něco chci, mírně zavrtím hlavou a sleduji, jak si pomocí magie vysuší srst. Trochu mi to připomnělo fakt, že bych se kromě těla pak měla zaměřit i na obnovení síly mé magie. Nejdřív ale ta kondice.
"Vlastně jsem na tebe narazila náhodou. Prozkoumávala jsem ostrovy, jestli se zde neděje něco zvláštního, o čem by smečka měla vědět. Ráda se s tebou vrátím ale už do Alatey." odpovím nakonec, když se k němu přidám. Nečekal nijak na mě. Evidentně se chtěl co nejdříve vydat na území a já tam přeci jen také dlouho nebyla. Proto s ním rychle vyrovnám krok. Bylo to zvláštní, jít mu zase po boku. Cítila jsem se... správně. Jinak to nazvat nešlo. Einar. Můj partner. Jediný vlk v mém bývalém životě, který mě ctil a respektoval. Tady na ostrovech to bylo celé jinak. On potkal spoustu vlků a já také. A přesto jsme byli opět spolu.
Při vzpomínce na vlky, které jsem znala, se mi objeví hořký knedlík kdesi v krku. Astra. Astru jsem potkala, jeho příbuznou a... nebylo to šťastné setkání...

→ Začarovaný les

← Kvetoucí louka (přes Začarovaný les)

Zasněžená louka mě opět zavedla do toho divně barevného lesa, který vzhledem k hustotě korun se zdál zimou až na chlad téměř nedotčený. Místní barevné listí snad nikdy neopadávalo. Trochu nedůvěřivě koruny sleduji, než se rozhodnu jít dál. Tohle místo bylo jednoduše magické, což mě chvílemi vedlo k nutkání se naježit. Byl zde klid a zároveň až moc velký klid. Zvěře se tu nejspíše dalo najít dost, ale tenhle les působil tak, že když se zde někdo ztratí, už ho nikdy nikdo nenajde. Lehce se oklepu. Přeci jen mým preferovaným útočištěm byl labyrint ze skal a skalních plošin než tohle.
Vydám se lesem dál dokud nenarazím na řeku. Trochu mě zaujalo, kam řeka může téct a tak se vydám po proudu až na břeh průlivu. Přimhouřím oči a sleduji ostrov za průlivem. Stálo za to ho prozkoumat? Mezitím, co jsem hodnotila, kde a jak by se dalo přeplavat a zda-li by mi vystačily síly, všimnu si blížícího se obrysu vlka. Čím více se blížil, tím více mi byly jeho rysy povědomé... byl to Einar.

← Most (přes Temný les a spodní cíp Hraničního pohoří)

Cestu mi stěžoval sníh, který se krásně vykresloval a leskl ve slunci, které zpod mraků občas vykouklo. Byl to skoro až nádherný pohled a možná bych se nad ním i na chvíli zastavila, kdybych nebyla ponořena ve svých myšlenkách. Zasněžená krajina byla tichá a přesto s paprsky slunce pomalu přicházela k životu. Slunce bylo v zimních dnech vzácné a spousta živočichů toho využívala, aby se vydali sehnat si něco málo k snědku, než se počasí zase zhorší.
Pocítila jsem žízeň. Louka byla naštěstí ale protkaná řekou, kterou jsem stejně potřebovala překročit, pokud jsem potřebovala dál. Byla zmrzlá, ale pod krustou ledu se nacházela kýžená voda. Díky magii ohně nechám část ledu rozmrznout a shýbnu se k ledové vodě, abych uhasila žízeň pár doušky. Teprve pak se vydám dál.

→ Průliv (přes začarovaný les)

← Luka (přes Les u Mostu)

Pohled na toho vlka mi trochu uklidnil spalující oheň v mých žilách a zrychlení kroku také pomohlo. Noc se pomalu stala novým dnem a z oblohy se stále sypal sníh. Ani jsem netušila, co mě to popadlo, ale jedna vločka mě vyloženě začala rozčilovat. Nebo jsem do ní veškerou zlost vložila v myšlenkách? Možná. Každopádně jsem po ní chňapla tlamou. Moc to nepomohlo a trochu jsem nad svým bláznivým jednáním zavrtěla hlavou.
Mohla jsem si dovolit být neopatrnější až do příchodu na most, kde bylo třeba neuklouznout. Tenhle most byl nebezpečný sám o sobě. Co ale teď, když byl pokryt ledem? Zatnu zuby a pomalu a opatrným krokem se vydám na nejistá prkna tohoto mostu. Trochu jsem si nadávala za to, že jsem si radši nezvolila druhou možnou cestu z tohoto ostrova, jenže tam odtud jsem přišla s Astrou, tam to Astra nějak znala a já opravdu nechtěla, aby mě teď pronásledovala.
Když se pomalu dostanu naštěstí bez úhony přes most, opět přidám do kroku. Na území se mi ještě nechtělo. Přeci jen jsem měla v plánu prozkoumat ještě další část ostrovů, abych měla Einarovi co zahlásit, až nás opět svolá... a tak jsem pokračovala dál.

→ Kvetoucí louka (pohyb přes větší území -> přes Temný les a Hraniční pohoří)

// LEHKÉ - 2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V)//

Ani nevím, kdy mi to došlo, ale najednou jsem měla pocit, že na sebe mluvíme, vrčíme a štěkáme přes ledovou zeď a ani jedna druhou neslyší. Asi tak by vypadal rozhovor pro někoho, kdo by nás právě sledoval. Astra byla všechno, co jsem se za sebou snažila nechat. Veškerou minulost a ať jsem vyhrožovala, ukazovala převahu, nebo mluvila klidně, neposlouchala nic, co se v mých slovech skrývalo. A já na tom nebyla jinak. Nadávala mi do pokrytců. Copak neviděla své vlastní výrazy? Kdybych měla magii vody jako ona, možná bych jí tu právě vyčarovala vodní hladinu, aby se viděla!
Navíc to došlo do bodu, kdy jsem si na vlčici před sebou začala vylívat svou frustraci. Své rány, které se ještě z minulosti zcela nezahojily. Vysloužila jsem si snad tohle pohrdání svým odchodem z bývalé smečky? Možná. Astra byla vychovávána jako chovná samice. Chtěla vlčata... Já nejdřív chtěla respekt. Chtěla jsem být někdo. Chtěla jsem být svým partnerem vážená a ne to, co se dělo v bývalé smečce. Můj oheň uvnitř mě odmítal přijmout, že bych byla jen na odchov vlčat. Bojovala jsem. Vždycky jsem bojovala za svobodu a tu jsem tady také našla. Na těhlech místech... i když tu vládli jacísi bohové, kteří měli potřebu mařit vlčí životy dle jejich nálady. Možná právě oni kvůli nějakému zlomyslnému vtipu se rozhodli, že sem přenesou i Astru?
Propaluji vlčici pohledem. Ne, nemělo cenu něco říkat. Teda až na jednu provokaci. "Jako dospělé vlčice... možná až vyrosteš..." řeknu s naprosto absolutně ledovým klidem. Byla to dobře mířená urážka na to, že byla menší než já. Byla to urážka skrývající i to, že měla teď sílu malého vlčete a podle mého i tak nízko rozum. Nechtěla jsem ji už poslouchat.
Mé tělo se uklidnilo, svaly byly stále napjaté, ale už uvolněnější než před bojem. Ještě jednou ji sjedu pohledem a pak se bezeslova otočím a rozejdu se pryč. Ať si uloví něco sama. Ať si najde cestu do Alatey jak chce. Alespoň se bude muset potkat s jinými vlky. Třeba ji nějaký ovlivní jako mně... A pokud se jen křivě podívá na někoho ze smečky? Ukousnu jí hlavu...

Vydala jsem se do tmy rozlehlé louky a ignorovala chlad kolem. Vlastně jsem ten chlad teď potřebovala. Potřebovala jsem uhasit tu nenávist vůči sobě samé a zlost vůči Astře. Jak si dovolovala se mnou takhle jednat? Proč neposlouchala? Na chvíli se zastavím a zavřu oči. Já také neposlouchala, také jsem jednala drze... a také mi za to Einar vynadal. Dokáže se ale Astra změnit? A když ne změnit, alespoň přijmout fakt, že se tady i přes svou nelibost bude muset řídit jinými měřítky?
Když otevřu oči, v dálce spatřím malé světélko. Byla bych mizerný průzkumník, kdybych se nešla podívat co to je, i když jsem měla pocit, že bych se nejradši rozeběhla na území a zkontrolovala členy, které jsem znala. Jak vlastně bylo Doubravce? Už ji bylo líp? Co Hanka? Jak si vedl ve smečce Yaro? Co Einarova vlčata? Musela už být velká... A s těmito myšlenkami jsem se přiblížila až k vlkovi, který v tomto mrazu chránil květinu. Pohlédnu na něj a nakonec na květinu. Když mě vlk pozdraví, pohlédnu jeho směrem a kývnu mu na pozdrav zpět. Netušila jsem proč, ale vskutku mě zajímalo, proč tu tu rostlinu chrání. Čím je tak důležitá? A tak jsem se zeptala. Potřebovala jsem nějak uklidnit mysl a tenhle výjev, vlka se světýlkem chránící květinu před mrazem... připomínalo mi to naději. Naději prorůstající skrze sníh a mráz kolem a vlka, který ji střežil, aby náhodou neumrzla.
Po své otázce k vlkovi přisednu a poslouchám, proč ji chrání. Tato rostlina prý rostla téměř všude a byla léčivá. Léčivka uprostřed zimy. Bylo to zvláštní a zároveň to celé hojilo ránu v hloubi mé duše, která se tam po setkání s Astrou otevřela. Pohlédnu na vlka a nakonec vyvolám malý oheň, dostatečně velký, aby se zahřál vzduch kolem rostliny a vlk měl alespoň trochu možnosti se ohřát a zároveň dostatečně malý, aby neublížil květině a mně nesebral tolik sil. "Budu již muset jít." řeknu tiše vlkovi. "Ale děkuji... za všechno." a rozhodně v tom nebylo poděkování jen za informace o květině. Byl to dík i za to, že tu seděl jako strážce nad jiskřičkou naděje...
S tímto poděkováním se vydám směrem, který mě lákal. Směrem domů...

//Těžké - 3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)//
→ Most (přes Les u Mostu)

Astra evidentně za ty roky, co jsem byla mimo smečku jaksi zapomněla, že jsem nikdy nebyla stoprocentně poslušná vlčice. Vždy jsem měla vlastní hlavu a oheň, který se mi přeléval v žilách, tuto mou vlastnost dost zdůrazňoval.
Možná ona chtěla být navěky ta poslušná vlčice, která zplodí někomu mraky potomků, pokud by ji teda ve smečce, kde se dbalo na magii ohně, vůbec někdo chtěl. Já ne. Nikdy jsem taková nebyla, však to byl také důvod, proč jsem po údajné smrti Einara ukázala smečce záda a šla si žít po svém.
Od příchodu na ostrovy jsem bojovala sama se sebou dostatečně na to, abych měla pro teď pocit, že jsem našla klid. Patřila jsem opět k Einarovi. Byla jsem odhodlána pro jeho smečku udělat první i poslední. Byla jsem ochotná za ně za všechny položit život a to jsem je všechny ještě ani neznala. Ale byla to jeho smečka a to mi stačilo. Stačilo mi i těch pár vlků, které jsem poznala a byť jsem jim nerozuměla, oni mě přijali. Einar mě přijal i po tom, co jsem se dlouho neukázala na území, když jsem viděla jeho vlčata. S jinou vlčicí.
A teď jsem stála proti své kamarádce z minulosti, která očividně zapomněla, jaká jsem byla. Výbušná, hrdá a tvrdohlavá. A ještě mě za to odsuzovala! Odsuzovala mé nové přátelé jenom proto, že neprošli tím hnusem, kterému se říká výchova naší minulé smečky...
Ano, třásla jsem se. Nebylo to však vzteky. Mé svaly mi tím dávaly najevo, že jsou dostatečně prohřáté na to, abych mohla kdykoliv vystartovat. Cítila jsem, jak oheň ve mně chce víc. Chce cítit krev, chce téhle vlčici dokázat, jak moc velkou mám nad ní převahu a že by se měla naučit trochu slušnosti...
Bylo těžké tenhle oheň spolknout, zadusit. Nechtěla jsem nikoho zranit. Ne Astru. Ani nikoho jiného. I když Astra mi k tomu dávala víc než jednu příležitost a u všech bohů, můj vnitřní oheň tak moc chtěl, aby se spálila....
Přivřu oči. "Ne... jen bys přála všem, aby z nich vymlátili emoce... Aby všichni, kdo nemají tu správnou magii byli na spodině smečky. Aby všichni jednali přesně podle rozkazů jiného. Aby vlčice byly tak maximálně na to, aby se zachoval rod..." řeknu tentokrát ledově chladným hlasem.
"A připravit mě o jazyk? Jen si to zkus, když odmítáš poslouchat. Nikdy jsem ti nechtěla rozkazovat. Chtěla jsem tě přátelsky přivítat jako někoho, koho ráda vidíš... Nestálas o to. Ten výraz znechucení byl dostačující. Nabídla jsem ti, že ti mohu něco ulovit, protože vím, jaké to je, přijít sem a nemít nic. Magii, sílu... nic... Opět jsi to brala jako pohrdání? Pak začneš tahat do těchto končin náš výcvik, který nebyl nic správného. Ano, možná jsme žili v drsných podmínkách, ale víš... ono tady jsou vlci, kteří si taky neprošli rájem a blahobytem... a přesto žili podle svého... Mohli žít. Nikdo to z nich nevypráskal už od malých vlčat. Takže sem laskavě náš minulý život netahej." hledím ji do očí. Ano, Až tak moc jsem svůj předchozí život nenáviděla. Proč? Protože jsem na těhlech ostrovech poznala, že se dá žít jinak. A že některá pravidla si až příliš zahrávají s životy jiných a dost neoprávněně. Nikdy bych Doubravce ani Hance nepřála svou výchovu ani svou bývalou smečku. Ani Yarovi... ani Einarovým vlčatům.
I přes můj ledově chladný hlas se můj postoj nezměnil. Byla jsem připravená po ní vystartovat při prvním náznaku jakéhokoliv útoku. Tohle byla její více méně poslední šance. Opravdu mě nebavilo, jak mě soudí podle starých měřítek a není schopná přijmout něco jiného. Doslova mě rozpalovalo do běla, že ačkoliv jsem se k ní snažila být milá, dostalo se mi akorát pohrdání z její strany. Ano, ona teď kolem sebe kopala, protože jsem ji urazila. Urazila jsem ji tím, že jsem ji vyhrožovala, ale jak se od setkání se mnou chovala ona? Jako nevychovaný spratek, který neví, kde je jeho místo. Kord když jí někdo nabídne pomocnou tlapu. Moc dobře jsem věděla, že ve stavu, ve kterém se ocitla na ostrovech, nemá skoro šanci chytit nic jiného než drobného hlodavce. A z toho se vlk dlouhodobě opravdu nenají. Hlavně v zimě.

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 7
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: Průzkumník
Aktivita pro smečku: Snaha o průzkum ostrovů
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stina se vydala rychlým krokem doprojít ostrovy, aby mohla Einarovi a smečce sdělit novinky z ostrovů, když ji zastavila minulost jako nějaká zeď. Potkala Astru a nyní se v ní míchá "nová" Stina, která se snaží hledět na city ostatních a "stará" Stina, kterou chce před sebou mít Astra.
Smečková minihra: X

← Ostříží zrak (přes Severní hory)

Astru jsem evidentně ujištěním, že jsme spolu, docela spokojila. Nebo alespoň to vypadalo, že to schvaluje, mělo to tak být. V duchu si pro sebe odfrknu... nic tak být nemělo. Byli jsme si přiděleni a vlastně jsme měli oba velké štěstí, že jsme k sobě chovali to, co jsme chovlai. Náklonnost založenou na respektu. JÁ měla štěstí, že mě nebral jenom jako stroj na potomky... Takhle to přeci fungovat nemělo.
Tvář jsem zachovávala ledovou. Jenže pak jsem prohlásila, že bych si s ní pak potřebovala promluvit a to evidentně mé staré známé došla trpělivost. S každým jejím slovem jsem se mračila víc a víc. Už jsem otevřela tlamu, abych ji zodpověděla její všetečné otázky, jenže pak z tlamy ona vypustila něco, co mi zažehlo oheň v očích. Přála to, co jsme si zažili, jiným vlkům... Nikdy... NIKDY bych své mládí nepřála vlkům jako byla Doubravka, Hanka... Yaro... Einarova vlčata! Už nikdy víc! Čenich se mi celý zkrabatí a vykouknou mi pevně sevřené tesáky.
Varování v mé tváři dostala dost. Prudce se po ní oženu. Nechtěla jsem ji kousnout, ale pořádně cvaknout nebezpečnými tesáky před jejím čenichem. Z mých očí čiší zlost a jasná výhružka, že byť nepatřila do smečky, měla by si sakra uvědomit, kdo je tu kurva už doma a kdo tu má převahu! Z hrdla se mi ozve hrozivé zavrčení a zpříma koukám Astře do očí. Celé mé tělo bylo napjaté k boji. Věděla jsem, že i když mám převahu snad ve všem, i tak mě mohla ošklivě poranit, kdybych si nedávala pozor. Kdybych ji podcenila... A to jsem opravdu v plánu neměla.
"Tak a dost... budeš zticha a budeš poslouchat..." vrčím velmi tiše a velmi nebezpečně. Tiše a přesto tak, aby mě velmi dobře slyšela. "Byla jsi sem přinesena stejně jako absolutní většina zdejších vlků. Byla jsem obětí hry místních zpropadených bohů... To tě ale neopravňuje, abys někoho urážela, když o něm absolutně nic nevíš... NIC! ROZUMÍŠ?!" poslední slova zahřímám a do toho nebezpečně vrčím. "Ano, tuláka a člena smečky opravdu nechápu, ale tady jsou jiné zákony... a ty zákony se opravdu nebudou přizpůsobovat tobě... Einarova smečka je plná silných vlků... a přesto jsou naprosto odlišní nám oběma... To, že hledí na city, to, že jim na tvářích hrají úsměvy, to, že dovedou prožívat štěstí... Na tom není nic špatně! A rozhodně je to nečiní slabšími... A jestli s nimi někdy jedinkrát takto promluvíš, tak i za cenu vyhoštění tě před očima všech zabiju..."
Mé tělo se třáslo. Hodlala jsem ochránit všechny, kterým by tahle vlčice svým pohrdáním mohla ublížit. Nemyslela jsem jen na vlky, kteří změnili mě. Myslela jsem i na Einarova vlčata z nepartnerského svazku... Myslela jsem na všechny členy smečky. Odmítala jsem tuhle noční můru z minulosti pouštět mezi vlky, kteří už takhle měli svých problémů dost, ještě aby jim někdo strkal pod čumák, že by se taky měli opravit...

<- Rokle

Bylo těžké se věnovat po době strávené tady, a po poznání Doubravky, Hanky, celé smečky a Zeirana, chovat podle starých kolejí, které ode mě Astra očekávala. Ano, ona byla tulák a možná jsme si na této planině byly rovny, ale jaksi zapomínala, že velkou roli pak také hrálo to, v jakém stavu se sem dostala. Já už skoro nabrala zpět svou sílu a ona? Byla jako čerstvě odrostlý mladý vlk. Bez zkušeností a síly. Věděla jsem to moc dobře. Naznačovala to její žebra a to, že tu nejspíše nebyla dlouho. Navíc sama jsem si moc dobře pamatovala, v jakém stavu jsem se sem dopravila.
Právě proto jsem se rozešla a dala jí jasně najevo, že pokud se chce dostat do Alatey, k Einarovi, bude muset následovat mé kroky. A co víc? Nehodlala jsem jí do území dovést, než alespoň přijme to, že tenhle svět je jiný. Že tu hodnoty jsou nastavené jinak a Einar to přijal stejně jako já. Stále u nás převládala věrnost, respekt a loajalita, ale ani jeden z nás už neodsuzoval city, projevy náklonosti a podobně. To, že jsem toho nebyla tolik schopná neznamenalo, že přivedu do Alatey Astru a ona skončí ve stejném zmatení, jako tehdy já. A ještě aby si dovolila se třeba jen křivě podívat na někoho veselého a přátelského? Tak, jako jsem odsuzovala Doubravku prvotně já? Ne, to jsem odmítala dovolit. Z nějakého důvodu mi zrovna tito všichni vlci přirostli k srci způsobem, které jsem neznala a odmítala jsem dopustit, aby jim bylo nějak ublíženo.
Věděla jsem, že se to vlčici za mými zády musí neskutečně nezamlouvat, což dala najevo i tím, že se mnou srovnala krok.
Na její otázku se rozhodnu odpovědět až když vyjdeme na pláň nad roklí. Rozhlédnu se a chvíli sleduji nový padající sníh, než se k ní otočím. "Jsme s Einarem zase spolu." řeknu nakonec a moje rudé oči se do vlčice, kterou jsem znala už velmi dlouho, zabodnou jako žhnoucí uhlíky. "Doufám, že v tomhle počasí nějakého neobezřetného ušáka ulovíme. Pak... pak si s tebou potřebuji promluvit." řeknu a postojem jí dám jasně najevo, že i když se jí to nelíbí, tak pokud chce najíst a dovést před Einara, bude se muset trochu přizpůsobit. Pak mi pohled ale trochu pookřeje a já si povzdychnu. "Nechci ti nic přikazovat... jen než tě někam zavedu, byla bych ráda, kdybys pochopila, že tady... tady neplatí téměř nic v co jsme byly vychovány." řeknu nakonec mírněji a přejedu pohledem planinu. Poštěstí se nám ulovit něco tady? Spíše ne, kvůli stmívání a sněhu budeme mít větší šanci v lese. V tom lese například, co byl před mostem na druhý ostrov. A tak se opět rozejdu dál a pootočím hlavu, jestli mě Astra sleduje. Jestli alespoň trochu zpracovala slova, která jsem jí řekla. Občas bych byla ráda, kdybych uměla mluvit jako místní vlci. Víc otevřeně, lépe se vyjadřovat a nesnažit se vlky měřit podle síly. Dělalo se to těžko, ale třeba na mě jednou bude Doubravka hrdá, že se o to alespoň snažím...

-> Luka (přes Severní hory)

V hloubi duše si nad vším povzdychnu. Ne, nemohla jsem jí to celé zazlívat. Vlastně jsem začínala chápat pohled Hanky a Doubravky na mě. Začínala jsem chápat, jak uboze a divně jsem vypadala já. Hrdá, vychrtlá a ledová... Bez citu a pochopení. Ano, nikdy už nebudu tak veselý a citově založený vlk tak jako ony, ale to neznamenalo, že se nemůžu alespoň polepšit v tím, že přestanu vlky soudit podle svých starých měřítek.
Teď jsem byla našimi starými zvyklostmi souzena já. Můj postoj se trochu zjemnil. V očích přestalo nebezpečně blýskat. Sleduji vlčici před sebou ještě chvíli, než promluvím. "Opustila jsi starou smečku? Nebo se rozpadla?" zeptám se, protože mi přidalo, že kdyby se ocitla na ostrovech přímo ze smečky, nevypadala by takhle zbídačeně. "Pojď, pomohu ti něco ulovit." řeknu a s tím se otočím směrem, odkud jsem přišla. Zkoumání ostrovů musí počkat. Dobře jsem věděla, že největší šance, kde ulovit alespoň ušáka, je zpátky na Lukách, potažmo u jezera v nich. I takhle přes zimu bylo napajedlo pro zvěř.
Pohlédnu na Astru. "Pokud se chceš něco dozvědět o Einarovi, nezbývá ti, než jít se mnou." řeknu jí a s tím se rozejdu zase nahoru z Rokle. Možná jsem k ní byla zády, ale každičký sval na těle dával najevo, že pokud se pokusí zaútočit, jsem připravená ji útok oplatit. Nebyla jsem neopatrná... starého vlka novým kouskům nenaučíš a mé svaly byly zvyklé si hlídat záda i když hlava hleděla dopředu.

-> Ostříží zrak

Obláček horkého vzduchu mi vycházel v čumáku, když jsem se na Astru otočila. Snažila jsem se být milá. Snažila jsem se působit jinak než jako vražedný solný sloup, ale jaksi jsem evidentně zapomněla, že Astra prošla tím samým, co já. Byla vychrtlá, to se smečka rozpadla? Nebo byla vyhnána? Rozhodně tu ale po ostrovech nechodila dlouho... Protože kdyby chodila, nerozlil by se jí po tváři po mém úsměvu tak děsně nepříjemný výraz. Jako bych ji tím úsměvem dala políček.
A když promluvila? Výraz mi ztvrdl a náznak úsměvu zmizel. Místo toho tu teď opět stála ledová skála a v očích mi velmi nebezpečně blýsklo.
Mluvila o Alatey. Mluvila o mé smečce. Mluvila o smečce, která patřila Einarovi a zakládala si nyní na něčem úplně jiném, než na čem nás vychovali. Ano, hlavní tam byla věrnost, ale nikdo z nikoho nevymlacoval city. Nehledělo se na to, jestli má někdo magii ohně nebo ne. A i vlci, kteří vypadali slabě, byli vlastně 100x silnější, než já sama. Nejen kvůli tomu, že jsem stále byla slabší než bych chtěla, ale hlavně kvůli tomu, že nesli břímě citů, jež chovali k ostatním... a tyto city je posilovali.
"Za to ty vypadáš, jako bys v poslední době nechytila ani zajíce." prohlásím suše a dám tak najevo svojí převahu nad jejím vychrtlým tělem. Ne, opravdu se mi nelíbilo, jak se zatvářila po mém úsměvu. "A ano, o Alatey vím..." řeknu a můj hlas byl ledovější než vzduch kolem nás. Chtěla starou Stinu? Fajn, má ji mít. O Alatey jsem zatím víc říkat nechtěla. Bylo mi jasné, že by se chtěla přidat, vidět Einara... však také byli jedna rodina. Jenže já rozhodně nebyla někdo, kdo jen vlivem známosti z minulosti vysypal polohu své smečky a všechny informace o ní.
V hloubi duše mě to všechno zamrzelo. Mohla za to Doubravka a Hanka... vlci z Alatey, kteří mě naučili, že naše stará výchova je zlá... Ano, změnit jsem se už nemohla, ale alespoň jsem se snažila. Věděla jsem, že Astra za to nemůže a důvod, proč mě to tolik dopalovalo bylo i to, že když já přišla, byla jsem úplně stejná. Byla jsem stejně ledová a i jenom úsměv jsem brala jako něco nemyslitelného... a přesto mě Doubravka brala jako kamarádku. Můj ledový hlas a nebezpečné blýskání v očích více méně možná pramenilo z naštvání na sebe samotnou... na celou naší bývalou smečku, na celý dřívější svět, který nás vytesal do podoby kusů ledovců, kteří mají snad úsměv za nějakou slabost.

Byla jsem zamyšlená a zahleděná nahoru na nebe. Zimu jsem už pomalu přestala vnímat. Tělo si přivykalo rychle a tak jsem si tuto pauzu jednoduše dovolit mohla. Opravdu mě zajímalo, co mohlo tak rozsáhlou rokli vytvořit. Přimhouřím oči a pořádně si prohlížím stěny, ve kterých se vyskytovaly všemožné otvory. Pak si na jednom místě stěny všimnu typického pruhování, jak se usazovaly horniny a jak se řeka zařezávala do krajiny. Takže tudy skutečně protékala voda. Olíznu si čumák pohledem přejedu po stěnách, ve kterých se v dnešní době vyskytovalo mnoho různých úkrytů vzniklých nejspíše až v době, kdy tu žádná řeka netekla. Byl to ideální úkryt pro nějaké živočichy a zároveň jsem měla podezření, že některé z děr jsou vlastně vchody do chodeb. Jak daleko se chodby mohly táhnout?
Určitě jsem hodlala se sem někdy vrátit a prozkoumat to. Teď na to nebyl čas a navíc jsem jako zkušený bojovník dobře věděla, že na průzkum je vhodných více vlků najednou, kdybychom náhodou probudili něco velkého.
Z mého zamyšlení mě vytrhne hlas. Hlas, který jsem dobře poznávala. Byl to hlas z minulosti. Z doby, než jsem po ztrátě Einara opustila smečku. V tom hlase bylo nahromaděné všechno, co jsem kdysi nazývala domovem a které jsem za těch pár měsíců zde začínala spíše skoro brát jako peklo. Bylo hrozně nepřirozené přijít na tyto ostrovy a zjistit, že všechno, co jsem do té chvíle uměla, věděla a co jsem byla nucena ze sebe vymýtit, bylo špatně. Celé to místo bylo špatně... a já teď s Einarem skončila ve světě. kde city byly dobrou vlastností a vše bylo jinak. A co víc... přišlo mi to více správné.
I přes všechny myšlenky se mi však po zaznění toho hlasu, který mě oslovil, nehnul na mém těle ani sval. Stála jsem v naprostém klidu a s hlavou otočenou k obloze, když jsem vlčici odpověděla. "Ahoj Astro..." z mé tlamy vyšel tichý pozdrav. Byl však zároveň dostatečně hlasitý, aby mě vlčice slyšela. Teprve až po těch slovech jsem pomalu pohnula hlavou a podívala jsem se na ni svýma skoro až krvavě rudýma očima. Na mé tváři při tom pohledu na ní, bylo však něco opravdu nezvyklého. Náznak milého úsměvu.

← Severní hory (přes Ostříží zrak)

Po horách následovala poměrně krátká rovná plošina, která však byla narušena velkou roklí. Tiše si povzdychnu, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že mě čeká dosti nebezpečný sestup do rokle a pak zase náročný výstup nahoru. Na chvíli se zastavím a prohlížím si nejschůdnější cestu dolů.
Začala se do mě pomalu opět drát zima a já cítila, jak se svaly pod kůží opět začaly lehce chvět, aby tělo udržely v teple. Mé myšlenky se na chvíli odebraly stranou k tomu, jaké tohle všechno, zima a vše kolem, musí být pro vlka, který není vůbec na takovéhle teploty zvyklý. Mé tělo se vlastně ihned přizpůsobovalo, ale co třeba vlci, kteří se na tyhle ostrovy dostanou z teplých oblastí? Z míst, které nikdy neviděly sníh a nepoznaly takhle nízkou teplotu přes noc i den?
Vydechnu obláček páry a pak mé oči konečně spatří nejbezpečnější stezku. Lehce se oklepu a pak se vydám tentokrát již opatrným a pomalým krokem dolů do rokle.
Sestup byl náročný, ale díky zkušenému oku jsem si vskutku vybrala dobrou cestu. Tlapa mi ani jednou nepodklouzla a po pomalém sestupu jsem se konečně dostala na dno rokle.
Na chvíli se zastavím a pohlédnu k nebi. Tedy spíš k jeho výseči kvůli vysokým stěnám rokle. Docela mě zajímalo, co tuto rokli vytvořilo. Tekla tu snad kdysi voda?