Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Luka (přes Dračí průsmyk)

Mířila jsem směrem k portálu na druhý ostrov. Na konci louky jsem měla na výběr, jestli se vydám kratší, ale daleko náročnější cestou rovnou přes hory, nebo jestli je v podstatě obejdu přes průsmyk. Vzhledem k zimě jsem si zvolila bezpečnější cestu. Bylo zbytečné riskovat uklouznutí po skalách a hlavně zpomalení tempa. Na vrcholcích hor navíc bude daleko větší zima a proč si zkracovat cestu, která bude časově nakonec delší, když mohu udržet svižné tempo a projít tak sice delší, ale časově kratší cestu?
Za svůj život jsem si prožila už dost, abych věděla, že nemá cenu vždy zkracovat vzdálenosti. Na konci louky jsem tedy zabočila do průsmyku, jehož stěny mě skryly před sluncem. Lehce se zachvěji. Bylo tu rozhodně chladněji než na otevřené krajině, kde mi kožich shora zahřívalo slunce. I přes zimu však udržuji tempo dál a když se dostanu až na konec průsmyku, nezbývá mi nic jiného, než přeci jen překročit patu hor. Stále to ale bylo lepší než se snažit dostat přes horské stezky napříč celé hory.
Přes hory jdu velmi opatrně a obezřetně, dokud nesejdu na kratší rovné prostranství, po kterém se vydám dál.
→ Rokle (přes Ostříží zrak)

Vlče mi v podstatě skoro vytrhlo kořist z tlamy a hladově se na ni vrhlo. Jen ho sleduji a mít obočí, tak momentálně míří někam až k nebi. Lehce nad tím zavrtím hlavou a v klidu si sednu a čekám, až se vlče řádně nasytí. Nijak jsem ho neopravovala, přeci jen jsem nebyla jeho rodičem a nebyla to tak úplně moje práce. Stačilo, že jsem mu ulovila jídlo.
Jakmile vlče dojedlo, prostě mi oznámilo, že jde pryč. Otevřela jsem tlamu, abych mu řekla, ať počká, ale to uč jsem viděla jen jeho vzdálený zadek. Tiše si nad tím vším povzdychnu a sním zbytky, které nechal. Pak dojdu ke kraji louky a nakonec se stočím do klubíčka u stromu a usnu. Během spánku jsem však byla v pozoru. Záda mi kryl strom a ke zbytku světa jsem byla natočená hlavou s nastraženýma ušima, kdyby se snad rozhodl mě někdo přepadnout.

Probudilo mě velmi chladné, spíše mrazivé ráno. Oklepu se chvíli sleduji páru jdoucí mi od tlamy při každém výdechu. Pomalu vstanu a protáhnu se, abych zahřála ztuhlé tělo. Cítím, jak se mi chvějí svaly, aby se vytvořila dostatečná tělesná teplota. Lehce se ošiju a pak se pomalým krokem rozejdu pryč. Jakmile cítím, že se svaly pořádně rozehřály, tempo zrychlím do mírného poklusu. Bylo potřeba si udržet tempo a tím se i zahřívat a zároveň nebylo radno se úplně vyčerpat, protože to by znamenalo zastavit se a vychladnout.
Navíc jsem potřebovala urazit delší vzdálenost. Byla jsem průzkumník, Bylo potřeba se opět po delší době pohnout a obejít ostrovy, jestli se někde něco závažného nestalo nebo nezměnilo.

→ Severní hory (přes Dračí průsmyk)

Zůstala jsem stát na místě jako zaražená a pozorovala jsem malé a očividně podvyživené vlče, jak se ke mně docupitalo a vrtělo ocáskem. Příliš nadšené, příliš přátelské... nemělo vůbec strach z vlků. V hloubi duše si povzdychnu. Další tvor, který kdyby nenarazil na mě, mohl také umřít na svou vlčecí naivitu. Zvednu pořádně hlavu a dám tak na obdiv celou svou výšku. Oproti tomu vlčeti jsem byla naprostým obrem. Nechtěla jsem se naparovat. Celé mé natažení bylo z toho důvodu, že jsem se právě začala rozhlížet, jestli tu náhodou někde nemá rodiče.
Na pozdrav vlčete jsem nijak nereagovala až do chvíle, než promluvilo znovu. Mělo hlad. Samozřejmě že mělo. Bylo mi to jasné už jenom z toho, jak vypadal. Pohled stočím opět k malé chlupaté vyzáblotince a skloním k němu opatrně hlavu. Pokusím se o něco jako úsměv. "Něco ti ulovím, ano? A až se posilníš, můžeš mi povědět, kde máš rodiče." řeknu a oklepu se kvůli otravnému hmyzu. Bylo potřeba vlče co nejdříve dostat odtud, ideálně i s plným bříškem. "Zůstaň tu..." řeknu tiše, když zachytím pach králíka. Byla to ideální kořist. V blízkosti jsem sice slyšela bublání koroptve, ale věděla jsem, že se svou velikostí bych se k ní nedokázala přiblížit na téhle planině dost nenápadně. Králík jenom utíkal, koroptev měla křídla, já ne.
Přikrčím se a zkontroluji vlče, že poslechlo můj rozkaz. I kdyby se rozhodlo jít za mnou, musela jsem jednat rychle. Vydala jsem se po stopě a během chvíle jsem zahlédla ve tmě obrys ušisek koukajících z trávy. Na nic jsem nečekala a vrhla jsem se po králíkovi. Zmerčil mě díky mé velikosti dřív, ale i tak neměl šanci. Po pár skocích a úhybů skončil se zlomeným vazem silou mého stisku tlamy. Otočím se a rozhlédnu se, jestli vlče je někde poblíž nebo kde se teď nacházelo.

<- Les u Mostu

Z myšlenek mě vytrhnou až kapky, které padaly z oblohy. Pomalu přestávalo pršet. Ani jsem si toho nevšimla až teď. Lehce se oklepu. S utichajícím deštěm se začal ozývat bzukot hmyzu, který se do této chvíle schovával. Jen zastříhám ušima a oklepu se, abych se otravného hmyzu zbavila. Pomalu se rozhlédnu. Byla jsem na louce a to mě probralo z myšlenek úplně. Rychle si dám v hlavě dohromady, kde že to vlastně jsem. Opět pohodím hlavou. Tady jsem kvůli hmyzu zůstat rozhodně nechtěla. Zbavit se štípajících komárů a otravného bzučení byl hnací motor, abych se vydala přes louku dál. Věděla jsem, že za ní jsou pak hory a vyšší nadmořská výška znamenala méně hmyzu. Bylo to dobré rozhodnutí a stejně jsem momentálně neměla kam jinam jít.
Mé kroky zamířily k horám v dáli, ale pak se náhle zarazím. Zdálo se mi to, nebo jsem v dálce viděla siluetu malého vlčete?

<- Temný les (přes Most)

Když jsem za sebou nechala ten mrtvý les a pěkně nebezpečný most, mohla jsem si na chvíli oddychnout. Tenhle les byl krásně zdravý a voňavý. Díky jehličnanům to všude vonělo po pryskyřici a lesnímu ovoci, které rostlo pod stromy. Opravdu jsem začínala rozumět Einarovi, že si toto místo zamiloval, tyhle ostrovy. Při myšlence na něj se mi mihne na tváři něco jako úsměv. Byli jsme opět spolu. Chtělo to jen překonat určitá nedorozumění a konečně se vyjádřit. Nehledala jsem vztah s láskou a věděla jsem moc dobře, že lásku by mi Einar ani dát nemohl. Stejně jako já jemu. Byli jsme vychováváni jinak a tyhle ostrovy nám trošičku ukázaly, že to možná nebyla ta správná cesta.
Zamířila jsem si to někam dál, utopená v myšlenkách příliš na to, abych si uvědomila, kam vlastně mířím. Tady stejně nebylo moc kam jinam jít.

-> Luka

<- Území Alatey (přes Hraniční pohoří)

Když jsem se opět dostala do tohohle hrůzného lesa, byla jsem skoro až ráda, že jsem se cestou při obhlídce hranic měla šanci najíst. Tenhle les na mě vždy působil ohavně prázdně, hladově a mrtvě. Jediná dobrá vzpomínka zde byla na Havrana. Jak se daří jemu? Od chvíle, kdy se naše cesty rozdělily, jsem ho neviděla. Ostrovy sice byly velké, ale pochybovala jsem že až tak velké. Našel snad konečně cestu pryč? Lehce se ušklíbnu. Ne, pochybovala jsem, že místní bohové by mu něco podobného dovolili. Bylo to pěkní parchanti.
Rozhodla jsem se v lese dlouho nezůstávat, bylo tu ticho a mrtvo, takže to nevypadalo, že by odtud hrozilo nějaké nebezpečí smečce. Tiše si povzdychnu a vkročím na most na konci tohoto lesa a přesunu se zas o něco dál.

-> Les u Mostu (přes Most)

Vlčice evidentně nejevila zájem o nic a tak i já brzy ztratila zájem o ní. Rozejdu se po okolí a tiše si povzdychnu. Bylo tu celkem ticho. Zavrtím lehce hlavou, abych setřásla myšlenky a rozejdu se zkontrolovat hranice, jestli se nic velkého nestalo. Přeci jen bylo potřeba zmapovat území, které se díky sesuvům půdy, popadaným stromům a podobně mohlo měnit. Z hor jsem proto sestoupila až do tajgy, do části, která byla stále součástí území. Cesta vypadala v pohodě a hranice také. Cestou si ulovím zajíce, který měl to neštěstí, že se vyskytl v mé blízkosti v době, kdy jsem měla hlad.
Po posilnění obejdu zbytek hranic a vrátím se tak zpět do hor. Protože se tu nic zvláštního nedělo, bylo na čase zas na chvíli opustit území a podívat se po okolí.

-> Temný les (přes Hraniční pohoří)

A tak jsem zůstala sama na území a nijak mi to nevadilo. Zhluboka se nadechnu a pak najdu zastíněnější odstrčenější místo, kde se schoulím do klubíčka a konečně si zase po nějaké době odpočinu. Bylo to už třeba.

Probudím se až v noci. Pomalu vstanu a protáhnu se. Cítila jsem každičký sval, což bylo následkem toho, že jsem spánek evidentně opravdu potřebovala. Tiše si pro sebe zabručím něco o tom, že už tu nějakých pár zim přeci jen sem a pak se oklepu. Bylo na čase si trochu protáhnout svaly a zároveň splnit své povinnosti. Ano, nebyla jsem obráncem, ale i průzkumník by měl zkoumat okolí, jestli se něco nepřihodilo a nezměnilo. Byla jsem oči a uši smečky.
Pohlédnu svýma rudýma očima do tmy kolem a nechám oči, aby si přivykly. Pak se rozejdu na průzkum. Netrvalo ani nijak dlouho, než jsem zahlédla siluetu menší vlčice. Zavětřím, podle pachu patřila ke smečce. Zastavím se a nechám na ní, jestli se rozhodne mi dělat společnost, nebo mě prostě obejde. Trochu jsem se sama nad sebou občas pozastavovala, jak mě místní ostrovy změnily, jak mě tahle smečka, toto místo změnily... Mohla za to hodně Doubravka a Hanka. Na mé tváři se při myšlence na ně dokonce mihne možná i cosi jako úsměv.

Konečně jsem byla doma. Moc jsem nebrala ohledy na chudáka našeho nového návštěvníka, protože jen co jsem se nadechla, vydala jsem se dál. Potřebovala jsem zkontrolovat Doubravku. Potřebovala jsem zkontrolovat vlčata Einara a ideálně poznat jejích mámu. Astrid. Chtěla jsem vědět, čím si zasloužila Einarova vlčata. Ne ve zlém, spíše jsem byla jen zvědavá, jak výjimečnou vlčicí musela být, že na to přistoupila. Nevyčítala jsem to ani jednomu z nich. Nebyla jsem ten typ žárlící vlčice a rozhodně mi to nevadilo i díky promluvě s Einarem, který mi vše osvětlil. Každý jsme měli jiný život a on vedl smečku. Nikdy vlastně ani nečekal, že se tu objevím a ani nepředpokládal, že bych někdy o vlčata stála. Když jsem se nad tím zamyslela, já také ne. Nebyla jsem typem vlčice, která by si chtěla hrát na chovnou stanici pro potomky kohokoliv, ale... Jeho vlčata jsem chtěla. Někdy v budoucnu, pokud tomu osud dovolí.
Warg mě dohnal a jeho slova jsem skoro nevnímala, jak jsem byla ponořená do myšlenek. Ani v tomhle stavu jsem však nebyla nepozorná. Uvědomovala jsem si každý jeho krok i nádech. Byla jsem cvičeným bojovníkem a i v nejhorších momentech jsem jednoduše byla připravená na jakýkoliv podraz. Byla jsem průzkumník Alateyské smečky. Byla bych mizerným členem, pokud bych nedávala pozor na cizince, kterého jsem já sama přivedla na území.
"To ano, zároveň však hory skýtají mnoha nebezpečí, kruté zimy a obratné predátory." odpovím nakonec a když upozorní na dva členy, zastavím se a přimhouřím oči. "Vypadá to na Xandera... Míří k ledovým pláním." řeknu. Znala jsem ten směr. Přes ledové pláně jsme tehdy utíkali k místu, odkud šla ta záře. Kde se semlelo příliš mnoho věcí, po kterých jsem pak odešla. Pohlédnu na Warga. "Pokud se za nimi chceš vydat, můžeš, já už bych chtěla zůstat na území." prohlásím po pravdě.

← Hraniční pohoří

Dle všeho se Warg rozhodl jít se mnou. Kupodivu ho neodradila ani má výhružka, kterou jsem mu řekla. Buď ji nebral dost vážně, nebo se mu naopak líbila má loajálnost ke smečce? Každopádně byla to pravda. Byla bych ochotná bránit smečku i před Havranem, kdyby přešel hranice smečky bez pádného důvodu a s nepřátelskými úmysly... a přitom to byl jeden z mála vlků, ke ktrému jsem cítila jakési přátelství. Tedy z vlků co nepatřily do smečky. Za přátele ve smečce jsem mohla považovat hlavně Doubravku a Yara a nyní možná i Hanku. Vlastně čím více jsem nad tím uvažovala, tím radši jsem byla, že jsem zpět na území. Rozhodně bylo potřeba se poznat s dalšími členy. Tihle tři mi jaksi dokazovali, že to stojí opravdu za to a tak nějak zlehčovali můj slib Einarovi, že se zkusím tu usídlit, být tu jako doma a seznámit se s co nejvíce členy. To se mi do teď opět moc nepomohlo. Tiše si povzdychnu. Průzkum Tundry a běh do Svatyně mi opět zabral více času než jsem chtěla. Ale... byla jsem odhodlaná teď na území, nebo v jeho těsné blízkosti nějakou chvíli zůstat, opravdu jsem místní členy chtěla více poznat...
Pohlédnu na Warga, jestli se drží za mnou a rozhlédnu se. "Vítej na území Alateyské smekčy." řeknu tiše a nasaji do čenichu vůni. Vůni domova.

← Temný les

Temným lesem jsme prošli co nejrychleji to šlo. Byl divný a jediná pozitivní věc na něm byla ta, že jsem tam potkala Havrana, který mi pomohl si dost věcí srovnat v hlavě. Nakonec to vše dopadlo trochu jinak a vlastně líp. Při vzpomínce na Einara a jak jsme se shodli na partnerství se mi na tváři mihne úsměv? Ano, nebyla v tom láska, ale prostě a jednoduše jsem opět měla pro co žít. Proč být silná. Proto jsem si nestěžovala na neuvěřitelnou bolest svalů, když jsme se začali drápat do hor.
"Záleží, co bys o ní chtěl slyšel. Alfa naší smečky je skutečně dobrý. Váží si členů a byť byl vychováván úplně jinak, snaží se porozumět a naslouchat ostatním. Své území si brání a obecně když ho vidíš, umí si udržet autoritu. Nemá slitování vůči někomu, kdo něco provede, ale není zbytečně moc krutý." snažím se nějak popsat Einara z toho, co jsem o něm zjistila tu a co jsem o něm věděla už dřív. "Váží si loajality. A loajálností se dají popsat i členové. Dost do všeho vnášejí emoce, ale vlastně to asi není na škodu." řeknu nakonec a vzpomínám na Hanku s Doubravkou. Doufala jsem, že Hanka již byla na území a Doubravka byla v pořádku.
Tiše si oddychnu. Byla to jediná známka nějaké té slabosti - bolesti svalů. "Smečky tu další jsou. Jedna by měla být na dolním ostrově v lese, dál od té džungle, kde jsme byli. Pak jsou ještě další dvě na tomto ostrově. Jedna v poušti, druhá v lese který tvoří stromy se zlatavým listím." řeknu vše, co jsem si pamatovala ze slov Ceruma.
O chvíli na to přijdeme na území. Pohlédnu na Warga. "Jsme tu, pokud se chceš na území podívat po svém bratrovi, následuj mě, jinak se drž za hranicemi." řeknu a druhá část byla varování, že kdyby zůstal teď na místě a nešel by a pak by se sám pokusil o narušení hranic, osobně si dojdu pro něj klidně i já a natrhnu mu kožich.Pak se otočím zpět směrem k území a vkročím na něj.

→ Alateyská smečka

<- Les u Mostu (přes Most)

Celé tělo jsem stále měla rozbolavěné po tom tréninku ve svatyni, ale okolnosti kolem mi trochu přidaly na síle. Proto se mi povedlo přes most dokonce přejít bez úhony a v lese jsem trochu Warga předešla a vedla ho zase já. Přeci jen zde se už cesta trochu lišila. Na jeho větu, že je to ode mě hezké, jen kývnu a opět mám na tváři svůj obvyklý ledový výraz. Nebylo to snahou ho odehnat nebo skrýt emoce, byla to naučená a tak nějak pro mě již přirozená věc. Pohled jsem měla upřený na hory v dálce, abych nevnímala ten tísnivý pocit z lesa kolem. Neměla jsem to tu ráda. Obecně mi ale vždycky vyhovovaly otevřenější a výše položené prostory hor než lesy.
Když se mě Warg zeptá na sourozence, pohlédnu na něj. "Ano, mám." řeknu. Vzpomněla jsem si na svou starou smečku a tak nějak jsem si uvědomila, že i já bych zde na ostrovech mohla mít to "štěstí", že bych někoho z rodiny potkala. Stála bych o to? Netušila, vlastně jsem byla ráda, že jsem o svých příbuzných zatím nic neslyšela. Ne, že bych je nenáviděla, ale nějak jsem si nedovedla představit, jak by to všechno dopadlo, kdyby se sešlo více vlků se stejnou výchovou. A hlavně, jak by se tvářili na mě? Odešla jsem ze smečky kvůli smrti Einara. Tím jsem vlastně odešla od svých povinností vůči smečce. Nikdy jsem se nezajímala o to, jaký na to názor měli oni...

-> Hraniční pohoří

<- Mlžná džungle

Když jsem Wargovi sdělila jméno, čekala jsem na jeho reakci a tak mě jeho zastavení nijak nevykolejilo a prostě jsem ho obešla a postavila se vedle něj. Bylo by opravdu divné, kdyby spolu neměli nějaký příbuzenecký vztah, když se ty linie dědily v rodině. Xander měl vzor ve tváři trochu jiný, ale stejně mi ho ten Wargův neuvěřitelně připomněl. Nehledě na odlišné barvy. Jména jsem sice často zapomínala, ale na tváře jsem měla pamatováka dobrého.
Pohlédnu na tmavého zaraženého vlka a čekám, co z něj vyleze. Byl opravdu hodně zmatený a trvalo nějakou dobu, než přišel s tou informací na světlo. Xander byl jeho bratr. Jen přikývnu a na mé jinak ledové tváři se objeví jistý úšklebek. Ne posměšný, spíše spokojený. Konečně jsem se začala dostávat do nějaké kondice, kterou jsem v minulosti i přechodem sem prostě ztratila. Začínala se ve mně opět objevovat ta bojovnice, kterou jsem byla dřív. "Ukážu ti cestu k území, pak už záleží asi hodně na náhodě, jestli tam Xandera najdeš nebo ne. Kdybych se s ním potkala, určitě mu o tobě řeknu." oznámím mu a pak se společně vydáme přes ten proklatý most.

-> Temný les (přes Most)

Ležela jsem, když se přiblížil Warg. Nechávala jsem odpočívat své svaly, abych se pak mohla vydat zpět do hor. Což mu také řeknu. Mířila jsem zpět do smečky a opět jsem tak nějak tušila, že dostanu od Einara za uši. Povzdychnu si. Proč pochod skrze ostrovy vždy zabral tak dlouho? Lehce zavrtím hlavou a má pozornost se přesune zpět na tmavého vlka. "V horách. Naše smečka je horskou smečkou." prohlásím. Vlastně stejně půjde se mnou, alespoň případně bude vědět, kterému území se vyhnout, aby si nepřidělal problémy, pokud by se nechtěl přidat.
Pak se na něj ale zadívám. Myšlenky na smečku mě přivedli na ten smečkový sraz a až teď jsem si uvědomila jednu podobnost. Přimhouřím oči a oznámím mu, že mi někoho připomíná. Jeho zaskočená odpověď řekla více, než tušil. "Jeden z našich členů má podobné znaky... jen je... o dost světlejší, ale ty linie v obličeji mi ho připomínají... Teď má malá vlčata... Jmenuje se..." přemýšlela jsem nahlas a snažila jsem si vzpomenout na jména. S jeho partnerkou na shromáždění byli povýšeni. "Xander... Xander a jeho partnerka Cinder." řeknu nakonec, když si vzpomenu a pohlédnu na vlka před sebou. Čekala jsem na jeho reakci.
Když pak zavelí k cestě zpět, s tichým zasyknutím se postavím a oklepu, abych uvolnila namožené svaly. Více náznaku nějaké únavy na mě znát neni. Opět mám svou ledovou masku a vydám se džunglí za tmavým vlkem.

→ Les u Mostu

Když jsem vylezla ze svatyně, sotva jsem stála. S tichým povzdychem se svezu na zem kousek od vchodu a tiše vydechnu. Čekala jsem na Warga, až se za mnou vrátí z průzkumu okolí. Stejně jsem potřebovala si chvíli odpočinout, než půjdeme zas zpět. Lehce zívnu a pohlédnu na Warga, který se za chvíli ukáže.
Za chvíli vyrazíme dál, musím zpět na území smečky... jen si potřebuji chvíli vydechnout." oznámím mu a tím se mu vlastně svěřím, že patřím ke smečce a dám mu navíc prostor k tomu, aby se mohl ptát. Potřebovala jsem jen na chvíli uvolnit namožené svaly.
Konečně jsem takhle navíc měla možnost, si ho pořádně prohlédnout. Lehce přimhouřím mé krvavě rudé oči. Někoho mi připomínal, ale nebyla jsem si jistá koho. Měl zbarvené, které jsem už někde viděla. Přesněji řečeno, ta kresba v obličeji mi někoho připomínala. Moc vlků mimo smečku jsem neznala a tak to musel být někdo z členů, kterého jsem náhodně zahlédla na srazu. "Někoho mi připomínáš." řeknu náhle po chvíli ticha, co ho pozoruji.