Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kdybych mohla, na jeho odpověď pokrčím rameny. "Vlastně mi to ani nevadilo. Vlk z nižších vrstev ve smečce stejně nesmí být s někým, kdo je na něj až moc vysoko postavený. I kdyby v tom byla láska, nikdo by to neuznal. Já měla štěstí. Dostala jsem se kvůli tomu dost vysoko. Měla jsem respekt... to mi vlastně stačilo ke štěstí." řeknu nakonec. Snažila jsem se mu tím dát najevo, že to podle mě až tak hrozné není. Samozřejmě že můj názor byl i ovlivněn tím, že jsem tak prostě byla vychovaná. Byla jsem vychovaná jako bojovnice, která musela poslouchat rozkazy, to, že jsem měla vlastní hlavu, byla věc jiná. Dokonce mě to i často přivedlo do dost velkých malérů. Problémem pak bylo i to, že jsem většinou stejně měla pravdu.
Trochu mě zklame, že alfu z hor nikdo dlouho neviděl a dám to i tak trochu znát ve svém postoji i výrazu. "Já, děkuji, budu za to velmi ráda. Určitě bych se měla podívat nejprve tam. Pokud mi to nebude vyhovovat, vždy je možnost rozhlédnout se dál, ale tohle vypadá nejvíce nadějně. I když se mi nelíbí, že alfa má tak trochu pověst nezvěstného." odpovím a děkovně na Ceruma kývnu. Opravdu mě těšilo, že mi pomůže najít zde místo, když už jsem sem byla magií uvrhnuta. Přeci jen měl v něčem pravdu. Mohla jsem zemřít a místo toho jsem byla tady. Tak proč tu nezačít žít nový život?
Konečně jsme se pak vydali na lov. Cerum brzy objevil kořist a pomocí posunků jsme si domluvili strategii. Když jsem se vyřítila z podrostu, ušák naběhnul rovnou k Cerumovi do cesty. Byla to rychlá akce a já pomalu dojdu k vlkovi s naší kořistí. Usměji se na něj šibalsky, když prohlásí, že to šlo lépe než čekal a pak sním polovinu naší kořisti. Poodstoupím pak, aby se mohl najíst i Cerum a olíznu si čumák. Chtělo by to do žaludku ještě něco dalšího, ale prozatím to stačilo. Olizuji si čumák a přitom nechám v klidu svého spolulovce najíst.
Když dojí, podívám se na něj a zastříhám ušima. "Mohu tě tedy poprosit o doprovod?" usměji se. Přeci jen se cestovalo lépe alespoň s někým, kdo měl lepší představu o okolí než samotná, když jsem ani netušila, kde přesně jsem.

Po vyslechnutí si jeho příběhu přiznám, že vlastně lásku nechápu. Že jsem nikdy nikoho milovaného neměla, protože svého přiřazeného partnera jsem tak brát nemohla. Ano, nakonec jsem s ním byla spokojená, ale nevybírala jsem si ho já. Neměla jsem v naší smečce vůbec právo si někoho vybírat. Jen shoda náhod, má bojovná povaha a zbarvení kožichu mě s ním dalo dohromady.
Pozorně poslouchám jeho slova a marně se je snažím pochopit a představit si je. Jen se nakonec mírně smutně usměji. "Snad jednou potkám někoho, díky komu to pochopím. Partnera jsem sice měla, ale... byl mi přidělený. Náš vztah byl vlastně dokonalý, založený na vzájemném respektu. Teď je ale mrtvý." možná jsem toho prozradila příliš. Už jenom tím, že mu dám najevo, že to můj partner právě byl onen bojovník.
Pozorně poslouchám i jeho odpověď na smečky a pokývu hlavou. Na krátko se zahledím i směrem k horám. Částečně mi chyběl domov, ale pokud jsem tu měla zůstat, právě hory budou místo, kde budu hledat novou smečku. "A vůdci smeček? Víš o nich něco?" zajímalo mě, jaké Alfy mají zdejší ostrovy.
Pak se dáme do lovu. Koutkem oka jsem zpozorovala trhnutí hlavou Ceruma a zadívám se tím směrem. Mezi keři zahlédnu zajíce. Podívám se zpět na vlka akývnu hlavou. Pak pohodím hlavou kus stranou a dám mu tím najevo, že mu zajíce naženu. Na něm bude ho ulovit. Pomalu se víc přikrčím, otočím se a začnu zajíce obcházet. Když jsem v dostatečném úhlu, zkontroluji pohledem Ceruma a pak se na oběť vyřítím z podrostu.

Mé drcnutí ho donutilo se uchechtnou, ale vzápětí na to promluvil. Poslouchala jsem jeho příběh a kdesi v hloubi mé duše a srdce se něco pohnulo. Zakryl to ovšem zpět můj výcvik a zákaz k někomu něco cítit. I tak jsem tomu rozuměla. Kdyby se něco stalo Einarovi, kdy jsme ještě bojovali bok po boku... Asi bych mu nedokázala ublížit. I když jsem dobře věděla, že bych ho v takovém stavu měla prostě zabít. "Já... neznám lásku... Nechápu úplně pojem "milovaná partnerka", ale asi ti rozumím." pokusím se vyřknout nějaká slova útěchy.
Trochu se pousměji, když řekne, že na mou zlomenou duši má jeden čaj. "Asi netuším, co je to čaj, ale velice ráda to ochutnám. Vím, že bych si měla něco najít a ne jen bloudit světem. Od mé bývalé smečky... po smrti toho bojovníka, musela jsem odejít. A sama? Začala jsem slábnout. A slábnu pořád a co víc... ještě se přenesu sem. Nepotkat tebe, ale většinu vlků, co jsem znala, asi by mě rozsápali." řeknu s mírným úsměvem s lehkým náznakem vtipu na odlehčení. "Myslím si, že abych našla opět svojí cestu, budu potřebovat najít smečku. Smečku, kde mě přijmou, nebudou mě mít jen jako chovnou samici na vlčata a dovolí mi za ně bojovat, když to bude třeba." řeknu nakonec. Tohle jsem přeci říct mohla ne? Prý tu už nějakou chvíli byl, tak třeba ví o nějaké smečce tady. Upřímně, nechtělo se mi tu pobíhat bez nikoho po boku. Nový kraj, nová pravidla, nová nebezpečí... A já byla cvičena k tomu žít ve smečce, být obklopena vlky, které sice nemusím, ale svůj nechráněný bok jim sem tam svěřím.
Nakonec se přeci jen vydáme hledat nějakou tu kořist. Doufala jsem, že narazíme na nějakého zajíce či králíka. Byla jsem zesláblá a netušila jsem, jak je na tom Cerum. Hádala jsem však, že i jemu příchod sem něco vzal. Pochybovala jsem, že já byla jenom anomálie.
Přikrčím se a pomalu se začnu plížit podrostem. Držela jsem se blízko Ceruma, abychom si kdyžtak mohli naznačit kývnutím nebo jakoukoliv řečí těla, že někdo našel oběť.

Jméno vlka: Stina
Glow up: přívěšek
Preference designu: styl bojovníka
Nechci: nechci být princezna :D

← Tichá zátoka

Vlastně jsem byla ráda, že jsem nepotkala nebezpečného vrčícího vlka, protože v mém stavu by to nejspíše znamenalo smrt. I tak jsem měla potřebu být v pozoru, co kdyby náhodou.
Bylo mi jasné, že soudě dle jeho slov si toho dost zažil a také jsem to řekla nahlas. Poslouchám jeho slova, která ho donutila sklopit hlavu. Když prohodí, kdo by stál o bojovníka bez oka, lehce do něj bokem drcnu. "Jistě by se někdo našel. Bojovník není nikdo jen tělem, musí jím být i srdcem." řeknu a podívám se na něj. Nebyla v mém pohledu ani kapka lítosti, spíše se v mých očích zračí pokus o jeho podporu. Kdybych tohohle vlka znala lépe, klidně bych mu svěřila krýt mi záda. Jeho další slova mi však tak nějak řeknou, že to podpoření asi nebylo úplně správné. Ztratit vůli bojovat, ztratit pro koho bojovat... To bylo horší. Znala jsem to. "Také jsem ztratila někoho, pro koho jsem bojovala... Komu jsem bojovala po boku. Ale nic jiného neumím a pro nic jiného nejsem schopna žít, tak mi nezbývá, než bojovat dál, dokud mi to život dovolí." řeknu nakonec.
Dál se mi svěřovat nechtělo. Místo toho se na chvíli zastavím, zavětřím a rozhlédnu se. Byl čas ulovit něco do mého bolavého hladového žaludku.

Všimla jsem si jeho překvapení nad mým stále bojovným postojem. Ano, prošla jsem si výcvikem, tvrdým výcvikem a nehodlala jsem nikdy polevit ve své ostražitosti. Dokud dýchám, budu bojovat. Nenechám se zabít jen tak někým.
Jeho postoj ale i tak zůstával klidný a poměrně přátelský, proto jsem se nakonec také lehce uvolnila, i když v pozoru jsem stále byla.
Debata se stočila k tomu, proč jsem zůstala žít a ocitla jsem se na tomto místě. Přimhouřím oči a sleduji vlka před sebou. Nebyl můj čas. Ale kdo to rozhoduje? Poslouchám dál jeho slova a přemýšlím, co si v životě zažil on, že se dal na tuto cestu. Nakonec i kvůli tomu přiznám, že bych potřebovala něco k snědku a pokývu hlavou, když mi slíbí pomoc. "Děkuji." řeknu mu a tím mu dám najevo, že si vážím jeho pomoci a že si ho tím pouštím více k tělu.
Jeho další slova po mém představení mě nepřekvapí. Byl bojovník. Bojovník, který si musel zažít něco, po čem už nechtěl prolévat krev. Třeba do toho bodu také jednou dospěji, ale zatím jsem měla zač bojovat. "Vypadáš, že sis toho prožil dost... a že tvůj úsudek bude odpodstatněn zkušenostmi." skloním mu lehkou poklonu. Bylo těžké si u mě získat respekt, ale tenhle starší vlk si ho evidentně zasloužil. Alespoň prozatím. S těmito myšlenkami se vydám za ním do míst, kde dle jeho úsudku nejspíše bude snadné najít kořist.

→ Začarovaný les

Nezareagoval ani nijak na můj bojovný postoj. Byl to vskutku zvláštní, jak přátelský a vyrovnaný byl. To tu nebyli žádní nepřátelští vlci? Připadalo mi to zvláštní. Čím víc jsem ho pozorovala, tím víc jsem uvažovala, jestli tohle opravdu není žádný posmrtný život. Vždy mě z těch myšlenek ale probudila bolest prázdného žaludku a znovu mě uvrtávala ve skutečnost, že tohle opravdu s posmrtným životem nemá nic společného.
Trochu povolím svůj bojovný postoj, ale mé zkušenosti a výcvik mi říkají, abych zůstala ve střehu. Podívám se vlkovi do očí. O jeho ledovém klidu jsem začala přemýšlet jinak. Možná jeho přátelství a ten klid byl založen zas na jeho zkušenostech z jeho života.
Poslouchám jeho odpověď na mou otázku a když zmíní, že je možná důvod, proč tu jsem, lehce sebou trhnu. Ne, Einar byl mrtvý. Nebyl tu a tenhle vlk nemá tušení, co se stalo v mé minulosti, proč jsem odešla ze smečky. Jeho slova jsem si opět oddálila od toho zranitelného místa v mé duši a převzala jsem si je tak, že jsou to hlavně jeho myšlenky. Že on hlavně věří, že se zde vyskytl kvůli něčemu, co je dáno shora. Na to jsem úplně nevěřila.
Na další slova pokývu hlavou. "Ano, tohle se opravdu zdá býti dílem magie. Jen by mě zajímalo, čí je, a proč se mě rozhodla zachránit z jisté smrti." prohlásím své myšlenky nahlas.
Vlk se pak zadívá do mých očí a já jeho pohled oplácím. "Mé srdce se již dávno na nic neptá, ale možná bych přeci jen potřebovala ukázat okolí a možná pomoci i s ulovením něčeho k snědku." řeknu nakonec. Vlk dál byl přátelský a klidný a já neměla moc na výběr, než mu přiznat, jak vysílená jsem.
Když se představí, jen lehce kývnu hlavou. Jsem Stina Ezra, bojovnice ze Severních smeček." odpovím. Dala jsem si záležet, aby ta slova nezněla povýšeně ani arogantně, spíše hrdě na to, co jsem. Byla jsem hrdá na to, co jsem. Byla jsem bojovnicí, která si vysloužila tu čest a byla přidělena jako partnerka Einarovi. Který byl ale již dlouhou dobu mrtvý.

Musela jsem vypadat až moc vyjukaně. Když si to uvědomím, pokusím se postavit, do pózy hrdého neoblomného bojovníka, jakým jsem bývala a snad i byla. Mé nohy byly ale zesláblé a můj žaludek měl co dělat, aby nebyl příliš hlasitý při stížnostech, že je již dlouho prázdný. V horách se těžce shání jídlo, ale tady? Travnatá půda, sníh nikde, teplo... Určitě pak něco najdu. Ale měla jsem dost síly si ulovit alespoň obyčejného zajíce? Netušila jsem.
Sleduji bílého jednookého vlka lehce podezíravě a rozhodně s jistou dávkou obezřetnosti. Druhé oko měl červené, Magie ohně. Stejně jako já. Pro naší smečku to byl nejcennější element. Má bílo černá srst se k tomuto elementu přímo hodila.
Poslouchám slova bílého vlka pozorně. Každá informace o tomto území mohla být důležitá pro mé přežití. Co mě však velmi překvapí, je zmínka o bozích. Bohové? Ne, nevěřila jsem na ně. Věřila jsem ve fyzickou sílu a odolnost. Věřila jsem v sílu magie, převážně tedy ohně, ale v bohy? To se mi věřit nechtělo. V mých očích se při zmínce o bozích objeví možná trochu pohrdání a nedůvěry. Nic dalšího najevo ale nedávám. Nechtěla jsem se posmívat něčí víře, i když byla pravda, že to, co se tu událo, to, jak se změnil ze sovy ve vlka... bylo to divné. Příliš divné. Stejně jako celé mé objevení zde.
Když nabudu trochu jistoty, že se mi nohy při kroku neroztřesou, udělám pár smělých kroků k vlkovi. "Takže ostrovy. Jak se sem obyčejný vlk tedy může dostat? Hlavně když byl ještě před pár minutami uprostřed hor a pod strhnutou lavinou sněhu?" zeptám se a obezřetně si vlka prohlížím. Nevypadal nepřátelsky, ale rozhodně jsem odmítala mu dovolit, aby si myslel, že nejsem ve střehu.

Zrovna jsem mrkala, když se náhle nedaleko objevila vlčice. Zavolala na mě, jestli jsem v pořádku. Jen nejistě pomalu kývnu. Byla jsem zmatená. Tolik zájmu? Cožpak mě znala? Já ji rozhodně ne, ale alespoň za to kývnutí mi stála.
Pak jsem zahlédla... sovu? Slétla kus ode mě a náhle z ní byl vlk. Jen překvapeně zamrkám a zastříhám ušima. To co bylo? O magii jsem věděla, dokonce na rozdíl od Einara jsem se jí celkem věnovala, ale tohle jsem opravdu neznala.
Naklopím hlavu na stranu a hledím na vlka, který mi hned věnoval úsměv. Opravdu tu všichni byli tak naivní a milí? Co kdybych byla nepřítel? Dobře, asi jsem vypadala dostatečně zesláble, ale první pravidlo boje bylo - nikdy nepodceňuj protivníka.
Chvíli mlčím, ale pak se pokusím o něco jako úsměv zpět. "Zdravím...? Mois? A jinak ano, asi jsem." odpovím nakonec. Přiznávat, jak moc jsem byla zesláblá a jak moc by se hodilo něco do mého hladového žaludku se mi opravdu nechtělo. Ne, dokud si nebudu jistá, že nejsem v nebezpečí.

Mé oči se po tom pádu s lavinou už neměly otevřít. Plíce se mi neměly naplnit vzduchem a už vůbec jsem neměla nic kolem sebe cítit. A přesto... cítila jsem mokrou slepenou srst od slané vody. Cítila jsem i tu slanou vodu a pod sebou? Pod sebou jsem cítila hebkou trávu. To existuje něco jako život po smrti?
Ne, kdyby tohle byl život po smrti, rozhodně by mě nebolelo celé tělo a nepálily plíce od toho, jak mi se mi do nich nejspíše dostala trocha té hnusné slané vody.
Zprudka se nadechnu a pak zakašlu. Teprve teď jsem se odvážila otevřít oči. Bylo tu... tepleji, než jsem byla zvyklá. A byla tu právě tráva, ne sníh. Opět se rozkašlu a rozhlédnu se. Pomalu se postavím na nejisté zesláblé roztřesené nohy.
Věděla jsem, že od toho, co jsem opustila smečku jsem zeslábla, ale takhle zesláblé tělo jsem si nepamatovala... Kdyby mě viděl Einar...
Oklepu se, na toho jsem teď myslet nechtěla, toho bych možná potkala v posmrtném životě, pokud existoval, ale teď ne. Žila jsem a ať jsem se ocitla kdekoliv, byla jsem odhodlaná se životem probojovat jak jen se dalo. Dokud jsem dýchala, cítila, viděla,...