Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stina - 31b -> speciální magie

a vše na Stinu (ať to nekomplikuji, lol)

Zapsáno.

← Hraniční pohoří

Na Espenovi otázky neodpovídám, dokud jsme se nedostali z doslechu vlků. Přeci jen jsem si tam s nimi nepřipadala bezpečně. Pohlédnu na svou dceru a pak na Espena. "Ano, ten vlk si vydělává tím, že posiluje jiné vlky." odpovím nakonec svému synovi a zastavím se až na území. Pohlédnu na oblohu a zamračím se. Tohle už nebylo normální. Bála jsem se sejít z hor, konkrétně s vlčaty, protože mi bylo jasné, že spousta míst bude zaplavených. Cožpak místní bohové chtěli, abychom se tu všichni utopili?
Moc dobře jsem si pamatovala, co o místních bozích vyprávěl Havran a tak se tiše obrátím k božstvu, ke kterému jsem se obracela ještě v jiných dobách. 'Prosím, ochraňujte mou rodinu a smečku před tímto nečasem. Nechť konečně přestane padat voda z nebes, neb se bojím, že se místní ostrovy jinak brzy téměř celé potopí.' a pak opět pohlédnu na svá dvě vlčata. Alespoň ta jsem měla na dohled. Alespoň ta budou žít, dokud budu dýchat já...
"Půjdeme se na chvíli schovat do úkrytu, kde vás vysuším a pak se vydáme něco ulovit nebo najít alespoň to dřevo." prohlásím. Ano, mohla jsem je vysušit už teď, ale bylo třeba se zahřát. Ledová voda padající z oblohy neustále a neustále si vyžadovala chvilkový odpočinek a prohřátí těla. Já bych to vydržela, ale zdraví vlčat jsem zatím riskovat odmítala.

→ Úkryt

× Zamiř do bezpečí

← Úkryt Alatey

Popoháněla jsem Espena před sebou i kdyby protestoval. Déšť se sypal na naší srst a já ji nechala promáčet, stejně jako Espena. Přeci jen si to zasloužil a výchova nějaká musela být. Onemocnět by neměl, přeci jen měl geny mé a Einarovy.
Pomalu jsem vyšla za hranice smečky a brzy jsem narazila na velké shromaždiště vlků. Mírně se zamračím a střelím pohled po svém synovi, že bude zticha, jinak bude jeho mokrá srst to nejmenší, co ho mohlo trápit. A s tím jsem se šla podívat, proč se tu tolik vlků vyskytuje.
Byl tu obchodník. Pohlédnu na mého syna. "U tohohle vlka budeš moci posilovat magie a shánět nové předměty." řeknu tiše směrem k němu. Nikoho dalšího si moc nevšímám a přistoupím k obchodníkovi.
Rozhlédnu se po věcech, které má a nakonec se mi zalíbí magie Hradby a rovnou si nechám uvařit i lektvar na její posilnění.
Když mám pokoupeno, pohlédnu na Espena. Rychle přejedu pohledem přítomné, zda-li nehrozí nějaké nebezpečí a pak radši namířím zpět na území s Espenem opět před sebou. Tam jsme se mohli v klidu rozhodnout, kam dál.
(Pokud s námi šla Solveig, na tu jsem občas hodila opatrný pohled, aby se někam nezatoulala... aby byla stále na očích a byla tedy pod mou ochranou, kdyby něco.)

→ Území Alatey


NÁKUP:
Hradba + 2. 3. a 4. tlapka do ní → 200 kšm + 5 rubínů + 180 kšm (50 + 60 + 70)
Stina: 311 kšm | 12 rubínů → - 200 kšm + 5 rubínů = 111 kšm + 7 rubínů (70kšm) → 181 kšm - 180 -> ZŮSTATEK: 1 kšm | 0 rubínů | 0 mincí
Schváleno

× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze) - 1b

Začínalo tu být moc vlků... Až moc a zbytečně jsme rušili rodící Sierru. Upřímně jsem netušila, proč si to nezanesli tu kožešinu někam hlouběji, ale asi nebyl čas. Rozhodně jsem si sama dobře pamatovala na to, jak to bylo "příjemné" a to jsem rozhodně kolem sebe neměla žádného čumila. Omluvně se podívám na Mercera, než odběhne a pohledem mu dám najevo, že ho zbavím minimálně Espena.
Ten se začal vztekat, že netuší, jak se má chovat, když mu to nikdo neřekl. To už přicupitala i Solveig, která se mu vysmála za sprchu a sama jednu dostala. Povzdychnu si a sleduji hnědavou mladou vlčici, která to provedla. Nevynadala jsem jí. Proč taky? Oba mí potomci si to zasloužili. Pokud si měli získat respekt, budou muset trochu zabrat.
To už přišla Hanka s Arrynem, které věnuji mírný úsměv a poslouchám jejich debatu. "Nějaké dřevo se dá sehnat a vysušit alespoň nějak obstojně těsně ve vchodu pomocí magie ohně nebo pravděpodobně možná i vody, kouř by tak šel ven. Zbytek dřeva se dá pomalu vyskládat kolem ohně. Ne blízko, aby se z něj voda vyloženě odpařovala, ale postupně přeci jen vyschne a nezačoudí to tu úkryt." sdělím jím a to už se podívám na své dva potomky. "Už jste okusili vodu, co takhle dojít se mnou pro dřevo?" navrhnu jim, protože jakou jinou záminku jim dát, abych je dostala pryč a neotravovali další vlky?
Pohled stočím ještě na Hanku. v očích se mi mihla starost, jestli je v pořádku... ale zdálo se, že je... ten vlk vedle ní, musel to být Arryn. Věnuji ji ještě jeden mírný úsměv. Takže se jí vrátil, to bylo dobře... akorát teď byla otázka, jakou vlčici jinou pověsit na krk Vidarovi.
No, další možnosti jsem minimálně Espenovi nedávala. Zle se na něj podívám a tlapou ho popostrčím směrem k východu. Pak s jemnějším úsměvem pohlédnu na Solveig, jestli jde s námi. A s tím jsem zamířila ven do deště. Jen ať si to můj nevychovaný syn užije... Alespoň přiloží tlapu k dílu... i kdyby měl přinést jeden klacík.

→ Hraniční pohoří

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

Zohar
Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1b

Tundra
Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí – 1b

Deiron
Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí – 1b

Stina
Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí – 1b

← Území

Mercer, Sierra, Cipher, Espen

Pomalu vejdu do úkrytu a můj pohled se zaměří na skupinku kolem Espena a... pohled mi sjel i na rodící vlčici. Sierra a Mercer. Zamířím však k potomkovi zesnulé vlčice a mému vlastnímu potomkovi a střelím po něm pohledem. Slyšela jsem, od vchodu, co se tu dělo. Slova Espena vlčici, která měla těsně před porodem. Zamračím se a můj pohledm mladému vlčkovi dává jasně najevo, že si to spolu ještě vyříkáme. Pohled přesunu na Sierru a pak na Mercera. "Kdybyste něco potřebovali, stačí říct... a za Espena, se omlouvám. Poprvé a naposledy. Příště se přijde připlazit sám s omluvou." řeknu a tím šlehnu pohledem zpět po svém potomkovi.
Pak pohled přesunu směrem k mladé vlčici s hnědým kožichem. Vypadala, že se byla podívat, jak vypadá situace venku. To, že Espen od ní dostal sprchu, jsem nijak nekomentovala. Byl to jeho problém a co si budeme, za své chování si to zasloužil... ať už ta sprcha tak mířená byla nebo ne. "Vypadá to, že jsi obhlédla okolí? Jak vypadá situace venku?" zeptám se jí s očividným zájmem. Sama jsem se po tom všem potřebovala usušit do úkrytu, i když bych to měla být já, kdo bude bloudit po kraji a sledovat, co se dělo.

Možná jsem nebyla ten pravý společník na podobnou konverzaci, možná jsem měla mlčet, ale... něco jsem říct musela a ať už to padlo na úrodnou či neúrodnou půdu, v Hance se něco hnulo. Být jiný vlk, asi smutně sklopím provinile uši, jenže... to já nebyla. Seděla jsem vedle ní v plné své výšce a sledovala a poslouchala hořkost, která se drala z Hanky ven. V tomhle jsem tu veselou vlčici, která mi tehdy u toho jezera vysvětlila, že vlčice může být jen na vlčice a ne jen na vlky, nepoznávala. Vyčítala jsem jí to? Ne. A upřímně jsem doufala, že Hanka někde v hloubi zlomené duše ví, že já budu vždy ta pevná skála, do které si může jít v soukromí zabušit a vylít si zoufalství a zlost. Že mě to nezlomí ani neublíží.
A tak jsem poslouchala její slova o smrti, která měla logiku, ale... měla pravdu? A pak? Pak se omluvila. Pak se v tom všem zmatku svých slov omluvila s tím, že nic neví a že se o tom nechce více bavit. "Neomlouvej se, není třeba." odpovím jí a pak se pomalu zvednu a znovu se na Hanku zahledím. Nevědomost. Nevědomost a nejistota byly jedním z útrap a zároveň z důkazů o tom, že je někdo živý. Ale to už jsem nahlas radši neříkala.
Ještě jednou pohlédnu na strom a pak se pomalu otočím a rozejdu se do úkrytu, kde jsem chtěla zkontrolovat zbytek vlčat. Pak? Pak byl čas na to, abych se podívala, jak to vypadá za hranicemi... Podívat se zpět na tu louku a zkusit jít dál po stopách bez nezkušených vlků za zády... Na malý moment mi zapraskala srst od uhaslých jiskřiček, protože zlosti, která se ve mně při vzpomínce na to, že jsem mohla mít viníky nadosah, zaplavila na malou chvíli mou mysl. Viníky, kteří mohli za bolest členů Einarovy smečky... MÉ smečky.
Zhluboka vydechnu a vstoupím s ledovou tváří do úkrytu.

→ Úkryt

Čekala jsem tam mlčky a dávala Hance čas. Věděla jsem, že stráží nad padlou kamarádkou a já tu byla jen jako berlička, o kterou se mohla opřít, kdyby chtěla. Nechtěla jsem ji k sobě tisknout... přeci jen ten typ vlka jsem nebyla... a už vůbec ne, když tu stále bylo příliš mnoho očí.
Nakonec jsem však promluvila. Byla to obava vyřčená nahlas. Zde v horách jsme se tolik bát nemuseli až na nějaké skrýše, kde vyvěrala voda. Ale co krajina pod horami? Ta na tom nebude tak dobře. Po své větě jsem neočekávala odpověď hned. Nedívala jsem se Hančiným směrem, aby ona měla čas jakkoliv reagovat, zahnat myšlenky nebo v nich zůstat? To opět bylo na ní...
Když promluvila, pohlédnu koutkem oka na ní. Jak moc utrpěla duše naší Bety? Podle toho výrazu, hlasu, který musela hledat... V hloubi duše se mi vzedmul hněv. Hněv na celý svět za to, že takto trpí... Než se však dostal na povrch, než stihnul jenom blýsknout v očích, zadupala jsem ho a uhasila. Teď nebyla chvíle, kdy bych měla začít jiskřit a nahánět hrůzu jediné osobě, kterou jsem teď rozhodně strašit nechtěla. Tohle všechno... všechna ta bezmoc a hněv... tu si nechám na to, až ty dva vlky najdeme. Pomalu přikývnu na její slova a pohlédnu zpět na oblohu. "Asi máš pravdu." zasloužili jsme si však záplavy? Možná? Možná Země, o které mluvila Cinder, opravdu tak moc plakala? Mstila se?
Možná jsem měla mluvit, když Hanka nemohla a já byla v hloubi duše na sebe samotnou naštvaná, že nejsem ten typ vlka, který by tohle dokázal. Mluvit o čemkoliv abych zahnala smutek a ticho.
Hledala jsem dlouho, co říct, než se Hanka náhle ozvala znovu. Pohlédnu na ní a na tváři se mi objeví úsměv. "Děkuji... vlčata jsou... požehnání a prokletí zároveň." prohlásím a pohledem některá svá vlčata, která zde byla, dokonce vyhledám. Byly pro mě splněným úkolem, který jsem dostala, když jsem byla přidělena k Einarovi a zároveň... zároveň byla něco mnohem víc, než jen splněná povinnost. Milovala jsem je všechna. "O porodu ani nemluv... upřímně? Ani nevím, jestli bych tím chtěla projít znovu... nebo s tím pocitem zranitelnosti, který tomu předchází a pokračuje i nyní." přiznám nakonec. Přeci jen... vlčata byla jeden z důvodů, proč se vždy vrátit živá... Byla tu a já tu musela být pro ně. Byla mou slabinou a zároveň něčím, co mi dodávalo sílu k životu.
Pak si všimnu, jak Hanka náhle uhla pohledem a úsměv jí ze tváře vyprchal. Nekomentovala jsem to, jak moc vypadá, že ji tohle celé ublížilo a tak se jen zahledím na strom a jeho ohnivé květy. "Řekla bych, že si ji Země, o které mluvila, nevzala tak nějak úplně k sobě. Cinder se evidentně rozhodla, že tu stále chce být s námi. A tak celou Alatey bude pravděpodobně bránit i dlouho po nás... po tom, co se naše těla obrátí v prach... ona tu stále bude a bude všechny chránit." řeknu nakonec nahlas své myšlenky, které mě při tom pohledu napadly. Byla to pro Hanku útěcha? Že za Cinder může kdykoliv přijít a lehnout si k jejím kořenům a hřejivé květy ji budou poskytovat teplo? Snad.

A pak se štít, který nás chránil před pláčem oblohy protrhl a zaplavily nás její slzy... tedy déšť. Nechala jsem si promáčet srst, protože mi to přišlo vhodnější než se chránit před deštěm, před kterým nemohu ochránit i ostatní. Vše se událo tak zvláštně a skoro to vypadalo, že Cinder tam ještě někde byla. Vyrostl tu strom s ohnivými květy, jakoby nás chtěla ochránit před zimou a deštěm. Chvíli sleduji zvláštní květy, které se mi odrážely v očích...
Všichni pomalu odcházeli a bylo proč. Déšť neustával a spíše se zhoršoval. Zem se měnila v mokřad, což bylo v horách, kde odtékala voda většinou dost rychle, velmi neobvyklé. Pomalu se podívám na Hanku a teď, když kolem nebylo tolik vlků, se odvážím k ní přiblížit.
Sednu si mlčky těsně vedle ní, aby se o mě mohla kdykoliv opřít a zároveň ne tak těsně, abych ji vnucovala svou přítomnost, bylo na ní, jestli mou oporu na tu chvíli využije, nebo ne.
Po chvíli ticha se podívám zpět na oblohu a musím přimhouřit oči, aby mi do nich nepadaly kapky vody. "Ten déšť začíná být nebezpečně dlouhý a stále neslábne." začnu nakonec... a čím jiným začít než obavou z momentálního počasí?

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Hanka

Stála jsem opodál a sledovala dění. Bolest v šech a přitom... i já měla skoro pocit, že nás právě tahle vlčice, kterou jsem skoro neznala, sleduje skrze mraky a je jí líto, že nad jejím tělem tolik truchlí. Pohlédnu směrem k Hance, která držela stráž u těla a evidentně měla problém se na něj dívat.
Když se zdálo, že již nikdo nepřijde, nakonec pomalým vážným krokem dojdu blíž a pohlédnu na tělo, které už teď svým zdobením, jako by se stalo součástí Země. Pomalu kývnu směrem k jejímu tělu a i když jsem mlčela, můj tichý pohled na tělo a i myšlenky říkaly jediné. 'Splnila jsi svůj úkol a ohlídala jsi smečku. Obětovala jsi jí život a tvůj čas na tomto světě již vyprchal. Nechť tě tví bohové přijmou se ctí, která ti náleží.' S tím opět poodstoupím a přitom se skoro neznatelně otřu o Hanku, nechtěla jsem ničit její respekt ve smečce, postavení, které si vydobyla, ale... připadalo mi, že i jen ten náznak nějaké podpory potřebovala.
Posadím se opodál a tentokrát i já zkusím pomoci vlkům se zemí uložit tělo již navěky.

← Úkryt

Vittani

Vyšla jsem pomalu ven a sledovala skupinku vlků, kteří obstarávali pohřeb. Věděla jsem, že i já umím ovládat magii země, ale... bylo to pro mě velké neznámé. Nikdy jsem ji vlastně stále ještě nezkoušela a rozhodně jsem se nechtěla motat a něco zkazit. Teď skutečně nebyl čas na to, abych experimentovala a zkoušela. Na to budu mít času dost a třeba mi s tím pomůže i Hanka.
Pohledem mezi vlky vyhledám Vittani. Věděla jsem, jak zle to snáší, i když s ní pravděpodobně cloumal vztek. Ráda bych jí dopřála pomstu a upřímně jsem doufala, že se to jednou poštěstí. Že ty vetřelce chytneme a prolijeme krev za člena naší smečky.
Pohledem přejedu opět všechny, kteří vyšli z úkrytu a nakonec mi pohled spočine na Einarovi a pak pohlédnu na nebe. I to plakalo, ačkoliv my jsme byli před jeho slzami chráněni. Přemýšlela jsem o tom, co se říkalo. Vlčice evidentně věřila na přírodu kolem ní. Bylo to zvláštní pro vlka s magií ohně. I tak to bylo zvláštní že? Její smrt přinesla takto dlouhý déšť. Třeba si ji skutečně její bohyně vzala k sobě a nenechala ji napospas místním bohům.

Malé reakce na Xandera, Yara, Leta a Hanku

Sledovala jsem dění ve smečce a kývnutím na Xandera mu odpověděla, že jeho děkování přijímám. Teď se měl loučit se svou zemřelou partnerkou. Do toho se přihnali dva známí vlci se světlými kožichy a než jsem stihla cokoliv říct, bratr toho jednoho se objevil. Věnuji jim mírný smutný úsměv. Stála jsem tam mlčky, protože jsem upřímně neměla co k tomu říct. O stopách a misce jsem chtěla Einarovi podat zprávu až po tomhle. Nechtěla jsem narušovat tuto chvíli rozloučení... Za co jsem byla ráda? Za to, že jsem Vitanni přivedla v pořádku. Že se mi ji povedlo udržet na uzdě a ona se teď mohla rozloučit.
Jak jsem tam tak stála a sledovala vše okolo, vycítila jsem pohled. Rozhlédnu se a zrak mi padne na Hance, která se nejspíše v tu chvíli odvrátila. Byla to ona? Nebo se mi to jen zdálo. Bylo mi jasné, že tohle... nenese dobře, ale zase jsem nemohla úplně opustit pozici na kraji úkrytu a jít jí před všemi obejmout. Nemohla jsem kvůli sobě i kvůli ní. Musela mít respekt. Muselo být vidět, že to zvládá... a že nepotřebuje obejmout a podepřít. Byla Beta.
A tak jsem jen mlčky čekala, až všichni vyjdou ven a pak jsem vyšla také. Přeci jen Cinder byla členkou smečky a všichni co mohli, se s ní měli jít rozloučit.

→ území

← Kvetoucí louka

Xander-rodina, Hanka, Einar

Bedlivě jsem sledovala hlavně hnědou vlčici před sebou. Moc dobře jsem tušila, co si o mém rozhodnutí myslí... já bych si to na jejím místě v jejím věku myslela pravděpodobně též, ale... třeba jednou pochopí, proč padlo toto mé rozhodnutí. Třeba jednou se dostane do nějakého konfliktu, boje... a pochopí, proč nechce vlákat absolutně nezkušené vlky do možné pasti... Možná to jednou pochopí...
S povzdychem vejdu za ní do úkrytu a sleduji i šedého vlka z naší skupinky, který byl velmi tichým společníkem a vešel také.
Postavím se ochranitelsky poblíž vchodu a očima přejedu všechny přítomné a pohled se mi zastaví na rodině, která přišla o matku a partnerku. Opět se ve mně hnul vztek, který se projevil jen jako zasvícení pár malých jisker a hned zas utichl. Ti, co tohle způsobili, za to zaplatí. Byla jsem odhodlána potrestat každého, kdo by se na smečku nebo jejího člena jen křivě podíval. Tohle se stát nemělo.
Sklouznu pohledem na Hanku, která zrovna odcházela s další členkou hlouběji do úkrytu. V očích mi na chvilku zahrály jakési emoce. Jak to zvládala? Raději rychle na chvíli uhnu pohledem a podívám se ke vchodu, abych zkontrolovala, že se neblíží někdo cizí. Když mi z očí i tváře opět jakékoliv emoce zmizí, zadívám se na Einara v očekávání, co se bude dít dál. Na mluvení do celé téhle situace jsem neměla nejmenší právo a tak jsem se radši držela hesla "mluviti stříbro, mlčeti zlato".

Našli jsme jednu stopu, misku a pak? Pak jsme objevili stopy, ktere nas dostaly az na "křižovatku". Vydat se dál a riskovat tak přepadení, pokud si vetřelci byli vědomi pronásledovatelů? Zastavím se. Měla jsem s sebou dva mlade a bojem absolutně nezkušené vlky. Mít tu Einara, Vidara a vlky ze staré smečky, přešli bychom asi v poklus a zkusili své štěstí. Ale takhle? Podívám se na Vittani. Navíc jsem tu měla ještě vlčici, kterou spaloval vztek a touha po krvi. Neměla jsem jí to za zlé, ale o to nebezpečnější by bylo vydávat se dál.
Můj rubínový pohled se zabodl do Vittani, která chtěla jít dál. Mírně zavrtím hlavou a propaluji ji pohledem, který nesnesl odpor. Viděla jsem její vztek. Jiskry kolem její srsti... "Mohou nás čekat, Vittani... není nás tu dost a vy jste nikdy nestáli v boji... já ano. Dostala jsem vás na povel a jakožto zkušený bojovník ti říkám... najdeme si je... jako smečka... a poteče krev. Dnes však není ten správný čas." řeknu a dál ji sleduji. Když konečně povolí, pohlédnu na šedého vlka a kývnu mu, ať se vydáme zpět.
Šla jsem za mladými vlky a bedlivě sledovala Vittani. U všech bohů... jak dobře jsem znala zten spalující vztek a žal. To, co způsobila smrt její matky spraví jen čas.

-> Úkryt Alatey