Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stina -> povýšení (potřebuju hore :D )

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 9
Postavení: Kappa
Povýšení: x (na epsilon až hádám po splnění úkolu)
Funkce: průzkumník
Aktivita pro smečku: účastník srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stina učila vlčata magii a následně se vydala na sraz, kde se opět strhlo drama. Pak se vydala hledat vetřelce, kteří napadli Cinder
Smečková minihra: x

Šedý evidentně souhlasil se vším, co jsem řekla, ale Vittani vypadala, že by mě nejraději snědla za to, že jsem se pokusila ji nějak podpořit. Jen na ní upřu své rubínové oči a v nich se zračilo něco, co tam jen opravdu málokdo viděl. Něha a pochopení. Ten pohled značil jediné, že až bude připravena mluvit, jsem tu pro ní. Nikdo by si neměl zažít takovouto ztrátu. Kolikrát já si představovala Vidara, roztrhaného v louži krve, když "zemřel" Einar? Mnohokrát. Pak? Pak to spravil čas a nakonec jsem se dostala sem, kde Einar byl živý a zdravý. Vittani? Ta takové štěstí mít nikdy nebude. Její matka jednoduše odešla a na žádných jiných ostrovech nebo kontinentu ji nenajde živou.
Radši změném téma a vydáme se hledat stopy. Přitom začnu vysoušet srst i Vittani, kdyby měla něco proti, jednoduše bych přestala, ale doufala jsem, že alespoň takto si nechá pomoci. Pak vlčice promluvila a já zvednu hlavu od zkoumání země a vydám se k ní. Miska. Byly z ní cítit nějaké bylinky, na které jsem byla levá. Kývnu na Vittani, že udělala dobrou práci a zvednu hlavu. Pokud mé tušení bylo správné a tahle miska byla použita na nějakou léčivou mast nebo něco podobného, skutečně to mohla být stopa po dvou útočnících. Přeci jen na místě činu bylo i přes déšť, který vše smýval, jasné, že Cinder rozhodně minimálně jednoho z vlků, pravděpodobně tu vlčici s divnou krví, zranila.

<- Hraniční pohoří

Trochu zpomalím krok, aby mi mladí vlci stačili a přitom si v nebezpečném dešti nezlámali díky spěchu všechny kosti v těle díky nerozvážnému kroku a uklouznutí. Podívám se na oba dva. Ten šedý toho moc nenamluvil a Vittani? Tu sžíral vztek a bolest. U všech bohů, jak já přesně tyhle pocity znala...
Pohled soustředím zpět na cestu a přitom začnu pomocí své magie vysoušet déšť z kožichu mého i toho šedivého vlka, který dle barvy očí nevládl ohněm. Chvíli mlčím a když jsme pryč z nebezpečného úseku hor, pomalu začnu mluvit. "Vittani... tvá matka zemřela smrtí hrdinů. Vím, že to bolí, ale zemřela proto, aby chránila vás i celou smečku. Ten hněv... nedrž ho v sobě za každou cenu. Napáchá to více škody než užitku." Došli jsme pomalu na louku, kde se zastavím a ohlédnu se na ní. "Hněv můžeš upouštět i skrze magii... máš oheň, který koluje i v mých žilách... upouštěj ho pomalu třeba tím, že začneš vysoušet svůj kožich, ať nepromokneš úplně." ano, světe div se, snažila jsem se ji nějak podpořit. Pomoci... Protože sama jsem ten sžíravý pocit znala. Však kvůli němu jsem taky skončila vychrtlá, sama a s hněvem a bolestí uvnitř hrudi a potloukala jsem se po horách mimo území severské smečky, kde také málem skončil můj život. Jenže takové štěstí nemají všichni a tahle vlčice spolu s jejími sourozenci tu měla celou smečku, která se za ně postaví, která funguje jinak, než má rodná smečka... Byli tu vlci jako byla Hanka. Empatičtí, ochotní pomoci a zároveň neuvěřitelně věrní. A další věcí, proč jsem potřebovala aby upustila trochu té páry? Kdybychom někoho potkali, nechtěla jsem, aby se utrhla ze řetězu a já ji musela nějak ublížit, abych ji zastavila před jistou smrtí. Proč? Protože jsme možná byli 3, ale Cinder nevypadala slabě... a dle slov Cinder mohli být naši nepřátelé velmi, velmi nebezpeční.
"Pojďte se zasoustředit na hledání nějakých stop po těch dvou útočnících." řeknu nakonec a pohlédnu i na šedého vlčka. Pak se opět rozejdu, pomalu, a hledám vše, co by nám mohlo říct, jestli se útočníci vydali tímhle směrem nebo ne.

Netrvalo to dlouho a Einar se obrátil ke mně a dvěma mladým vlkům. Jedním z nich byla i dcera mrtvé vlčice. Kývnu na vyslyšení rozkazu, kam se máme vydat a otočím se ke dvěma mladým vlkům, kterým naznačím, že vyrazíme. Čas byl naším úhlavním nepřítelem a pokud máme něco objevit, na něco přijít, museli jsme i přes silný liják vyrazit hned.
Už se chci vydat směrem k louce, když mě Einar ještě osloví. Zastavím se a ohlédnu se na něj. Kývnu na srozuměnou. Měl pravdu, můj vztek a potřeba pomsty musela jít stranou a musela jsem ohlídat hlavně případně Vittany, která by mohla díky žalu a vzteku se vrhnout vstříc nebezpečí. "Dnes už nikdo nezemře, slibuji." odpovím mu, než se obrátím na své dva svěřence.
"Tak pojďte, vyrazíme... dokud déšť nesmyl vše, co by nám mohlo napovědět, kam se vetřelci vydali, nebo kdo byli." řeknu a po očku sleduji mladou vlčici, jak se zachová. Můj pohled byl pevný jako skála ale i tak se v něm objevil soucit a pochopení pro to, co se právě stalo. Přeci jen... mně před časem "umřel" partner...

→ Kvetoucí louka

← Úkryt

Z úkrytu jsem možná vyšla jako kamenná socha, ze které lítaly a praskaly jiskřičky, ale jen co jsem se dostala na vzduch, můj klidný pomalý krok se změnil ve vytrvalý poklus mnohaletého bojovníka, který byl zvyklý šetřit síly, ale věděl, že čas je jeho nepřítelem. Einar měl křídla, ale já musela chodit po svých. Navíc jsem nebyla jediná, kdo vyběhl z úkrytu na pomoc.
Když jsem doběhla k Einarovi a dalším vlkům, zůstanu o kus dál a zkoumám možné přehlédnuté stopy. Ne, nebyla jsem dobrým stopařem, ale věděla jsem, jak poznat a odhalit případné znaky boje. Ať jsem hledala jak jsem hledala, stále mě zarážela jedna věc. Podle všeho se v louži mizící krve poprali jen dva vlci. Podle pachu Cinder a ještě někdo. Ale kde byl ten okřídlený? Musel stát někde opodál a pak vzlétnout. Útok z vrchu na dva peroucí se vlky? To byl takový zbabělec? Najít po něm stopy a třeba stopy po vzlétnutí v tomhle dešti bylo marné... Stoupnu si proto blíž opět k vlkům a pohlédnu na Einara. Vyčkávala jsem, co zjistili ostatní a jak s tím naloží alfa.

Einar, Hanka, vlci odvádějící vlčata

Doutnal ve mně vztek ze všeho, co se stalo. Někdo napadl naše hranice, naši smečku... a vlčice odevzdala život, aby hranice ubránila... neutekla. Nestáhla ocas a neutekla.
Podívám se na Einara. Našel si skvělé členy smečky, ale to stále nikoho neomlouvalo z toho, že se neobešly celé hranice. Mělo se o tom vědět. Měl to někdo vidět a přiběhnout sem. Měli jsme ty vetřelce spálit na popel. Planoucíma očima pohlédnu na Hanku. Ani jsem netušila, proč jsem ji pohledem vyhledala. Možná pro to, že v mých očích se značil příslib, že jestli se k vetřelcům dostanu, přinesu jejich stažené kůže.
A s tím jsem se rozešla za Einarem, který byl pravděpodobně říct nějaká uklidňující slova umírající vlčici a její rodině a následně vydal rozkaz. Neváhala jsem. Věděla jsem, že pokud mám být součástí smečky, pokud mám být jednou alfou po boku Einara, musí mi věřit. Musí vědět, že budu stát i po jejich boku až do posledního svého dechu. Stejně jako Cinder.
U východu se na chvíli zastavím a ohlédnu se na vlky, kteří odváděli i má vlčata hlouběji do úkrytu. Když pohledem zkontroluji, že budou všichni v pořádku, vyjdu za Einarem a nechám, aby vztek zapaloval malé jiskřičky v mém kožichu. Na mé tváři však nebyla vidět jediná emoce.

→Hraniční pohoří

Einar, Hanka, Všichni

Bedlivě jsem poslouchala slova Einara. Nový post. Epsilon. Daleko od alfy, ale stále blíže. Navíc... Einar oficiálně ohlásil, na jaký post vlastně mířím. Napřímím se a kývnu na srozuměnou. Měl pravdu. Měla bych se o této smečce dozvědět více a i jsem věděla, za kým si rozhodně budu muset jít promluvit. Vidar, Astrid a další včetně Hanky, která se mnou evidentně stejně chtěla mluvit.
Celou situaci pak náhle zastavil pach krve a pohled Einara k východu. Vlčice, Cinder, která vešla do vchodu. U všech bohů... Byla jsem bojovník. Smrtelných ran jsem viděla mnoho a i přes snahu jejího partnera a zoufalých proseb jejího syna... Nebylo jí pomoci.
Rysy mi ztvrdnou, jak zatnu zuby. Vetřelci... Nebezpečí na hranicích a já, kvůli času, je neobešla celé! To si jí nevšiml někdo jiný? Potlačím hrdelní zavrčení, avšak čenich se mi ve vzteku nakrčí a odhalím tak na chvíli zaťaté tesáky ve vzteku. V zoufalém šíleném vzteku, že tohle celé byla i má chyba. Srst kolem mě zapraskala a vylítlo pár malých jiskřiček. Možná bych i vzplála, kdybych pohledem nezachytila Hanku. Měla strach z ohně a ona ani smečka nebyli ti, kdo si zasloužili můj hněv. Proto ho v sobě hluboce udusám a můj postoj i výraz jsou zpět jen kusem ledu. Jediné, co prozrazuje můj hněv jsou planoucí rubínové oči, které se stočí k Einarovi s jednoduchou prosbou. 'Pošli mě a další vlky a my ti přineseme hlavy těch, kteří zaútočili na člena naší smečky...'

Hanka, Vlčata, Einar

Pozorovala jsem dění kolem a usmála se o něco více na známé vlky jako byla například Hanka. Bedlivě jsem pozorovala vlčata, aby nezpůsobila nějakou pohromu nebo záležitost podobnou minulému srazu, kdy Einar školil Xanderovu dceru. Ano, nebyla to úplně její přímá chyba, ale takhle otevřeně vystoupit proti alfovi se nedělalo. Byť její odvaha byla velmi obdivuhodná.
Když Einar opět promluvil ke všem, zvednu hlavu a svýma rubínovýma očima ho bedlivě pozoruji a poslouchám. Jeho proslov se totiž obrátil k postům delt.
podívám se na přítomná vlčata u sebe. "Zůstaňte tu někde poblíž a nepřeválcujte všechny členy v dosahu." šeptnu k nim přísně a pak pomalu opět zvednu pohled k Einarovi a pomalu předstoupím. Za dobu od minulého srazu, jsem přeci jen poznala dost vlků i přes čas strávený s vlčaty a své povinnosti pro smečku? Dobrá, možná jsem nebyla nejlepším průzkumníkem, ale rozhodně jsem měla v plánu dát najevo všem, že za smečku žiju... dýchám... existuji. Však v to jsem také byla vychována. Navíc jsem si chtěla zasloužit místo po boku mého partnera... a tím, že budu stát v koutku, nevykročím a nesnesu možnou kritiku? Pak bych jeho boku rozhodně hodná nebyla.

← Tundra

Označené podtržení pro Einara a vlčata, jinak reakce na všechny zběžně

Neměla jsem čas obejít celé hranice, bylo třeba sebou pohnout a tak jsem obešla jen malou část a naštěstí žádného vetřelce ani opozdilce nepotkala. Snad příchozí členové prohlídli i své směry a smečka nebyla vystavena nějaké hrozbě. Když vejdu do úkrytu, bylo mi jasné, že jsem se měla dostavit o něco dříve. Einar již mluvil. Zaslechla jsem až konec rozhovoru, kdy něco říkal směrem k Yarovi a Letovi. Pohlédnu směrem k Einarovi kývnu na něj v němém pozdravu a zároveň i omluvě za zpoždění. Doufala jsem, že mu došlo, že jsem ještě obíhala alespoň kus hranic a kontrolovala tak bezpečí nás všech. A hlavně vlčat.
Zběžně přejedu pohledem po všech příchozích a kývnu všem známým i méně známým tvářím na pozdrav. Neměla jsem moc času se více zabývat přítomnými, protože jsem se ihned pomalu prodrala ke svým vlčatům, která všechny pozdravím mírným úsměvem a sleduji jejich pokusy s honem kořisti.

Naše sešlost byla přerušena únavou vlčat a pak se vynořil Razor s oznámením, že se svolával smečkový sraz. Kývnu mu na pozdrav a dále i na informaci. "Zdravím Razere. Děkuji ti za informaci i za to, že odvedeš vlčata, projdu ještě rychle část hranic, ať se ujistím, že nebudeme přerušeni a kdyžtak popohnat opozdilce." řeknu směrem k němu a pak mírným kývnutím a úsměvem pobídnu vlčata, aby šla za Razerem.
Musela jsem se ještě víc pousmát, když jsem viděla hravost vlčat, která evidentně již teď milovala svůj element. Bylo to dobře. Doufala jsem, že Arne, jakožto jediné vlče s jiným elementem, bude ten svůj mít také rád. Jak jsme se přeci jen přesvědčili, na místních ostrovech byly užitečné všechny magie. Však sama jsem jsem pomalu zjišťovala že v mé kontrole evidentně již není čistě oheň.
Otočím se od odcházejících vlčat s Razerem a sama se vydám rychlou chůzí trochu delší cestou, abych splnila to, co jsem již vlkovi řekla. Doufala jsem, že nepřijdu úplně pozdě.

→ Úkryt Alatey (přes Avar)

Duben - srpen
Jednoduché:
Promluv si s jiným členem alespoň na 8 postů (tedy 4 na každého) - Hanka, Einar
Splň úkol zadaný alfou/betou - Seznam se s jinými členy/promluv si s Vidarem+Hankou o vlčatech (?)
Složité: Rozšiř řady smečky (dovedením nového člena, vlčaty,...)

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 36
Postavení: Kappa
Povýšení: x
Funkce: Průzkumník
Aktivita pro smečku: Snaha přemluvit Betu aby si udělala děti, přivedla na svět Einarovy děti, poznává smečku
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stina se po sraze ujala úkolů, které jí rozdal Einar a promluvila si s Vidarem i Hankou o důležitosti vlčat pro oba dva (a že by bylo fajne, kdyby byli spolu), přivedla na svět Einarovy potomky a následně se ujala jejich výchovy a zároveň poznávání více členů smečky
Smečková minihra: píšu si

Ahaha, I'll try it

Nesplňuji moc podmínky kvůli některým pomalejším hrám a mým osobním výpadkům, ale proč to nezkusit že? Prázdniny jsou obecně takové výpadkové.
Každopádně žádám o 7. charakter.

Stina: 218 z 350
Deiron: 192 z 250
Cinder: 270 ze 150
Segin: 82 ze 100
Tundra: 29 z 60
Aira: 11 ze 40

Vím, že toho hoodně nesplňuji, ale já se polepším a kdyžtak na jaře

Zamítnuto

Sleduji svá vlčata a snažím se je poučit o magiích. Když se Solveig pak zeptá, proč jí místo, kde může posílit magie, ukážeme až budou starší, podívám se na ní. "Protože se musí za speciálním obchodníkem, který neustále mění své místo. Cesta tak k němu může být dlouhá a vy jste na takové vzdálenosti ještě malí. Navíc může být cesta občas i nebezpečná. Navíc se nejprve musíte naučit ovládat magii na úrovni, na jaké jí máte teď." odpovím jí trpělivě a pohlédnu i na Sindriho.
"Co se týče jenom zahřání a ne pálení... Ne vždy potřebuješ někoho zranit Solveig. Kdybych nechala tu kouli jako pravý oheň, mohli byste se ošklivě popálit. Ve smečce v horách a hlavně pak v blížící se zimě, je důležité umět zahřát sebe i další členy smečky. Proto se občas vyplatí jenom zahřívat a ne pálit." vysvětlím jí a pak sleduji jejich pokusy.
Sindrimu se nic nepovedlo, ale Solveig? Objevila se jiskra. Spokojeně pokývu pochvalně hlavou a pak pohlédnu na svého syna s výzvou v očích, jestli dokáže něco takového také.