Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stina - 27 b. -> 15b = tlapka do Země, 12b -> 3bx4 = 4 rubíny

Zapsáno

Převod z jednoho hráče na druhého

Ze Stiny na Arryna = 50 kšm

Stina původní stav: 269 kšm, 8 rubínů, 0 mincí -> Po převodu: 219 kšm, 8 rubínů, 0 mincí

Převedeno

← Alatey

Šla jsem pomalu a opatrně, aby mi vlčata stačila. Rozhodně jsem je nechtěla v horách ztratit a pokaždé jsem je tiše varovala před nebezpečnými místy. Pokaždé, když se slézala nějaká nebezpečná část, stála jsem pod nimi a sledovala každý její krok. Ne, odmítala jsem ztratit jakékoliv své vlče.
Když jsme konečně dorazili do Tundry, podívala jsem se na svá vlčata. "Oba máte magii po mně a vašem tátovi. Oheň. Až budete starší, ukáži vám já, nebo někdo ze smečky, kde se dá vaše magie vylepšovat. Je tu od toho takový obchodník se jménem Wu. Má spoustu zajímavých věcí a můžete u něj získat i jiné magie, nejen oheň." řeknu konečně k nim, abych odpověděla na jejich dohady o jejich magiích. "A co s ohněm můžete všechno udělat? Jistě si pamatujete na ohnivé světýlko nad Arnem, to byla má práce. Až budete dost silní, můžete vytvořit oheň, který někoho popálí, nebo naopak oheň, který pouze hřeje, ale nespálí." řeknu a nechám před vlčaty objevit ohnivou kouli, ze které sálalo teplo, ale kdyby na ní sáhli, nespálila by je. "Pak můžete třeba vzplanout." koule zmizí a na mém hřbetě se objeví plamen, jaký jsem vídala na Einarovi, když se naštval na sraze. Nechám oheň zase uhasnout a podívám se na vlčata. /pro mě je používání magie jako by se... najednou oheň rozlil do žil... do těla. Jakobyste cítili oheň v každí části svého těla a pak ho jen zformujete do vašeho přání." snažím se jim vysvětlit, jak používám magii já, jak jí dovedu ovládat. "Vy zatím můžete zkusit třeba ohřát trochu vzduch, nebo vytvořit malý plamínek." řeknu a mírně je tím pobídnu, že na sněhu kolem klidně mohou zkusit ovládat svou magii sami

Když Einar nakonec zavelel, že si vlčata rozdělíme, na chvíli mi ztvrdne pohled, ale pak se zase uvolním. Bylo divné je... nemít všechny na očích. Nakonec jen kývnu. Einar Vločce věřil, takže jsem jí věřila i já. Kývnu na malého Arneho, ať běží s tátou. Přeci jen jsem byla ráda, že si vzal jeho. Znamenalo to, že skutečně nebude nijak odstrčený a braný za míň, když nemá červené oči. Podívám se na zbylé 4 vlčata. "Takže já si vezmu někam vás, Solveig a Sindri. Půjdeme se trochu projít po hranicích a za hranice smečkového území. Ukáži vám magii ohně a ukážeme si, jak lovit." řeknu rozhodně a podívám se na Vločku a na zbylé dvě vlčata - Espena a Rannei. "A vy dva koukejte být poslušní a nezlobit." s těmi slovy se zamračím varovně hlavně na Espena, který ze všech vlčat měl zatím největší potřebu zkoušet hranice. Pak pohled obrátím na Vločku. "Nenech se jimi šikanovat, Vločko." řeknu skoro jako povzdech i varování.
Pak už se postavím. "Tak pojďte." houknu na své dva přidělence s úmyslem jít do tundry. Tam sice nebylo moc co lovit, ale alespoň v neustálém sněhu šly vlčatům dobře ukázat stopy.
Ještě se otočím naposledy na Leta, který také přišel a v tom shonu jsem na něj zapomněla reagovat. Kývnu na něj. "Děkuji za jídlo vlčatům i že jsi splnil vše, oč bylo požádáno." a s tím se vydám s vlčaty v závěsu pryč.

→ Tundra (přes hraniční pohoří)

Začalo se tu objevovat už příliš mnoho vlků. Mírně kývnu na nově příchozího Vidara na pozdrav a pak se objevila Vločka... Ačkoliv jsem seděla v klidu jako ledová socha, okolo mě zapraskalo pár jiskřiček značící velkou nespokojenost z toho, kolik vlků se tu momentálně objevilo. Yaro moudře odešel udělat něco pro smečku a já si připadala jak místní atrakce. Velice rychle se mi ale můj hněv podařilo uhasit a opět se uklidnit. Vločka přišla jen kvůli otázce odlehčit od vlčat. "Ahoj, zatím je asi zvládáme... přeci jen... mají pozornost obrácenou k mnoha dalším."
To už se otočím k vlčatům. Některá měla mraky otázek. Otočím se na Rannei. "Nemáte jen tátu a mámu, máte také tety a strýce. Jaina a Vidar jsou sourozenci vašeho otce a jsou tudíž pro vás tetou a strýcem. Taiclara je vaše starší sestra, narodila se mnohem dříve, než vy. Je proto starší, větší a moudřejší." odpovím směrem k vlčatůpm a Rannei, která se na to ptala. Pak se otočím směrem k Arnemu, který měl další otázku, na kterou mu ale již Clara částečně odpověděla. "Barvy očí se odvíjí od vašeho vrozeného elementu. Ti, kteří mají červené oči, mají pravděpodobně element ohně, stejně jako já nebo váš táta." řeknu a pak zvednu tlapu a nechám na ní vzplanout oheň, který hřál, ale nepálil. Po chvíli ho opět nechám uhasnout. "Jiné barvy značí jiné magie či elementy. Zelené značí element změ, jako má tady vaše starší sestra. Modré oči můžou značit vodu nebo vzduch. V naší rodné smečce, ve které jsme vyrůstali já a váš otec, byl oheň brán za nejsilnější. Na těchto ostrovech, kde jste se narodili vy, oheň nemusí být nutně ten nejsilnější. Všechny elementy mají svá pro a proti." řeknu a podívám se na Taiclaru, abych jí dala najevo, že její element rozhodně nemusí považovat za slabší. Do rozepře mezi ní a Einarem jsem se více motat nechtěla, byť jsem se snažila dát pohledem i najevo, že jsem ráda, že je naživu.

"The space between life and death, that’s where we are the most alive."

Stina -> poslané 2 úkoly -> 20 bodů

za 15b tlapka do Země
za 3b rubín
za 2x1b - 4 kšm

Některá vlčata se vrhla na Yara, jiná ne. Einar si odnesl Solveig a tak jsem se otočila k Yarovi, který se mi právě svěřil, že neví, v čem by byl dobrý. Podívám se na něj a na vlčata, která ho našla jako oběť místo mě. Můj pohled značil vše. “Tohle budeš muset zjistit sám, Yaro. Vzchop se, dokaž, že stojíš za to být členem smečky. Na to ale nejdříve bude muset pochopit sám sebe a přijmout sebe samotného. Ne všichni mohou být bojovníci, ne všichni mohou být lovci a podobně… o tom přeci smečka je. Každý má svou funkci, která se k němu nějak hodí a měl by práci za svůj post odvádět dobře.“ řeknu, a to už se podívám po těch dvou, kterým byla přinesena má dcera. Když mě pozdravili, kývnu jim zpět na pozdrav a pak se otočím na vlčata, protože Espenovi vypadl zub. “To jsou mléčné zuby. Narostou ti po nich silnější zuby, kterými budeš schopný lépe lovit.“ odvětím a pak sleduji Einara, který mi přinese zpět dceru a odejde na hranice. Jen na Solveig hrdě kývnu. Zvládla to velmi dobře.
Dávala jsem na vlčata dál pozor, když tu náhle se vynořila Taiclara. Pohled mi trochu zjihne a nezvykle zněžní. Byla jedna z prvních dcer Einara. Promluvil si s ní? Vzhledem k otázce, která přišla, ne… Ani já ji nestihla najít. “Ahoj Taiclaro…“ už už jsem ji chtěla vysvětlit situaci, když se tu vynořil zpět i Einar a Jaina. Einar doslova Taiclaru sjel za to, že ji nemohl najít a pak všechno vysvětlil. A představil Jainu. Kývnu směrem k nim oběma na pozdrav a pak se zahledím trochu soucitně na Taiclaru. “Ano, tohle jsou tví sourozenci.“ řeknu a obrátím se na svá vlčata. “Solveig, Rannei, Espene, Sindri a Arne, tohle je vaše sestra Taiclara a tohle je vaše teta Jaina.“ dovysvětlím svým vlčatům, protože evidentně byli z mnoha informací více zmatení.
A aby toho nebylo málo, můj pohled ztvrdne a věští opět smrt v plameni, protože se k nám blížil další vlk. Když však poznám, že je to vlčice Astrid, napětí ve tváři mi opět poleví. “Zdravím Astrid.“ řeknu směrem k nově příchozí.

Nad vlčaty jsem se tyčila jako sopka, která má každou chvíli vybuchnout a uškvařit někoho na škvarek. Ano, chránila jsem tak svá vlčata před možným nebezpečím, které by jim mohlo hrozit. Byla to má vlčata a já odmítala být svědkem toho, co by se někomu mohlo stát. Rannei se Solveig se spolu haštěřily, ale byly v dohledu. Espen se kupodivu nesnažil vzít čáru, což mě potěšilo. Zacvakání zubama bylo evidentně prozatím funkční. Nastražím však uši, když mi z dohledu zmizel Arne, který si lehl do trávy. Když pak po chvíli vykoukl, mírně na něj kývnu, že je dobře, že se jednou za čas ukáže. No, stejně jsem pro jistotu nechala svou magií nad ním vytvořit malou kuličku ohnivého světla, které však nepálilo, maximálně hřálo, kdyby se ho dotklo. Chtěla jsem mít jednoduše označené místo, kde leží.
Když ale náhle uslyším kroky, nastražím uši a mírně vycením zuby a ohlédnu se po vlkovi, co se blížil. Musela jsem vypadat... děsivě. Když však zjistím, že to byl Yaro, děsivý výraz z tváře se z části vytratí, avšak jisté varování v něm zůstává. "Ahoj Yaro... ano, jsou moje." řeknu a pohledem vlčata opět zkontroluji. Všimla jsem, si, jak Yaro couvnul a sklopil uši, ale mé starosti byly trochu někde jinde. Když už jsem mu chtěla vysvětlit, že sklápět uši nemusí, dokud má vlčata nijak neohrozí, přikolébal se Espen, který se rozhodl z chudáka Yara udělat si kamaráda. Přesněji... rozkázal mu to.
"Espene, nemůžeš členům smečky přikazovat, co ty chceš." zavrčím mírně na něj. "Ale máš štěstí... tohle je jedna z omeg. Takže jsi postavením nad ním. Alespoň zatím." řeknu a přitom se podívám na Yara s jasnou informací, že by si to měl u Einara do dalšího setkání smečky opravdu vyžehlit, aby na té pozici nezůstal navěky.
Jako kdyby věděl, že jsem o něm mluvila, se k nám náhle přidal Einar, který vylezl z úkrytu záhy na nás a řešil něco se dvěma členy smečky. Kývnu mu na srozuměnou, že si klidně vlče vypůjčit může a sledovala jsem, jak Solveig odnesl před ty dva. Lehce jejich směrem přivřu oči. Už jsem je chtěla počastovat pohledem, že jestli se Solveig něco stane, tak je upálím, když mi pak došlo, že tam byl Einar... Stejně by to stihnul dřív a tak se otočím zpět na Yara. "Potřebuješ něco?" řeknu již o něco mírněji směrem k němu.

Stina
Pisálek - 200
Vlčata (→ Kompletní partnerství → 20% asi převést na kšm, pokud to jde a 2 tlapky do země)
Známost vlků -> 15 -> 25 (Cerum, Doubravka, Einar, Hanka, Vidar, Třezalka, Hvozdík, Shine, Zeiran, Peisia, Threon, Yaro, Cyra, Warg, Neteyam, Astra, Dorya, Mercer, Leto, Máta, Solveig, Rannei, Sindri, Espen, Arne)

Zapsáno

← Úkryt

"Ano Arne, táta je ten nejsilnější a nejmoudřejší. Proto vede smečku." usměji se na syna, i když mě Solveig už předběhla svým míněním. Jen se na ní mírně usměji. Upřímně? Z toho usmívání mě začínala bolet tlama, jak na to nebyla zvyklá. Co se mnou vlčata dělala? Mnoho věcí... ale jak se na ně neusmívat, když jsem si prožila ten horor zvaný březost a porod?
Pohlédnu na Espena, který stále protestoval. Povzdychnu si. "Zlobíš a rodina je to nejdůležitější, co v životě potřebuješ, tak si to zapiš za uši. Brzy mi dáš za pravdu." řeknu a lehce se na něj zamračím. To už byl výraz, který mi byl podobnější. "Co se mého postavení týče, musím si ho ještě vysloužit. Osvědčit se, pak budu alfa po boku vašeho otce. A co se týče vašeho postavení? Moc si nefanděte. Máte stejnou pozici, jako kterýkoliv nový vlk ve smečce. Takže byste měli vlastně poslouchat všechny, které potkáte. Krom omeg. Ty máme dvě. Ty mají nižší postavení, než vy." řeknu a s těmi slovy vyjdu z úkrytu v závěsu s vlčaty včetně Sindriho, který pozorně poslouchal a rozhodně si výlet ven nechtěl nechat ujít.
Když vyjdeme ven, podívám se na vlčata. "Máte štěstí, naše debata zahnala poslední zbytky noci. Alespoň se můžete lépe rozhlédnout, jak to před úkrytem vypadá. Ale jak jste slíbili, žádné utíkání. Kdo se o to pokusí, nebude se mu to líbit." řeknu varovně a myslela jsem to smrtelně vážně. Z mé tváře zmizí úsměv. Zde nás mohlo vidět více vlků a já nestála o to, aby mě někdo považoval za usmívající se slabou a zranitelnou vlčici. Sednu si a napřímím se v celé své výšce a pozoruji vlčata. Oči mi žhnou jako planoucí rubíny, dávají dosti najevo komukoliv, kdo by se přiblížil k mým potomkům, že jestli bude shledám jako hrozba, shoří na popel.

Hlásím se se Stinou
(a budu doufat, že se přihlásí ještě někdo, páč jsem 13. šilh panda)

Jekot Espena probudil evidentně i Rennei, která se k nám hned přidala. Synek naštěstí po mém zacvakání zubama ztichnul, protože pochopil, že tudy cesta nevede. A co víc? Vlčata dokonce i zopakovala mou větu a poprosila o výlet ven. Tiše si povzdychnu a jemně se otřu čumákem o Einara. Nechtěla jsem ho budit a přesto jsem tak nějak tušila, že po tom křiku alespoň napůl vnímá.
Usměji se na Rennei, která měla potřebu zkonstatovat, že bratr zlobí a kývnu. "Ano, máš pravdu, zlobí... ale stejně si asi bude myslet své." povzdychnu si, protože to už se Espen vrhnul na svojí sestru.
Pomalu vstanu a lehce se protáhnu. Pak se podívám na svá vlčata a všimnu si, že i Sindri zvedl zvědavě hlavu a evidentně o mém konci odpočinku bylo rozhodnuto úplně. "Dobrá, půjdeme se podívat před úkryt, ale budete všichni poslouchat a nikam se nezaběhnete, nebo vás čeká horší trest než Espena jenom zacvakání tesáky před čenichem." řeknu k nim varovně a pak už se zvednu a dám se do pomalého pohybu, aby mi dovádějící vlčata stačila.
"Jinak abych ti odpověděla Espene, Tma je... černota venku, ve které hůře vidíš. Dá se to přirovnat ke světu, než se vám otevřela očka. Co se rodiny týče, to jsi ty a tví sourozenci, já - máma a Einar-otec. Později bude tvojí rodinou i celá smečka. To je společenství vlků, kteří obývají jedno území a vzájemně si pomáhají. Mají nějaké postavení, což znamená, že vlci s vyšší pozicí jsou váženější a když máte nižší, je dobré toho s vyšším poslouchat. A váš otec? Ten je nejvýše ve smečce, je to alfa." řeknu a s těmi slovy vyjdu se všemi vlčaty včetně probuzeného Sindriho ven před úkryt. Dávala jsem pozor, aby některé z vlčat náhle nezkusilo někam vystřelit a tím se mi vzdálit z dohledu. Takové vlče by čekalo sebrání do mé tlamy a nehezké varovné zavrčení.

→ Území

Zrovna jsme všichni odpočívali, když jsem náhle slyšela oslovení "Matko". Otevřu jedno z očí a našpicuju uši. Jedním okem pohlédnu na Solveig, která se očividně vzbudila a právě mířila ke mně. Tiše si povzdychnu a otevřu obě oči, ale nechám jí, ať si sama ke mně dojde a řekne si, co chce. Přeci jen bylo potřeba je nechat rozmluvit. Mezitím se probral i Espen, který ji chtěl alespoň zprvu umlčet. Solveig začala s požadavkem, že chce ven. Už jsem se nadechovala k odpovědi, když tu náhle Espen ožil a začal vřískat na celé okolí. Solveig jsem chtěla předtím už poučit, že existuje kouzelné slovo jako prosím, ale výstup jejího bratra mi to celé tak trochu překazil. Zvednu hlavu a ostře se na svého vzteklého synka pohlédnu. Z hrdla mi vyjde hrozivé zavrčení a pak náhle mu prudce těsně před čumákem cvaknu zuby. Varování... To už se ale přibelhal i její nejtišší syn, který vyjádřil stejný chtíč.
Varovně se podívám na Espena. "Zaprvé... vřískáním nic nezískáš, tak se přestaň vztekat. Zadruhé, když něco chcete, existuje slovo "prosím". Takže správně byste měli říct "Vezmeš nás ven mami, prosím?". A zatřetí..." povzdychnu si a pomalu položím zpět hlavu, "Venku bude brzy tma a měli byste počkat na své sourozence. Jsme rodina. Rodina drží pohromadě. Neměli bychom se potulovat bez ostatních." řeknu a pohlédnu na Einara, Sindriho a Rannei. Pokud by se probudil ještě někdo z nich a chtěl by jít ven, možná... možná bych je tam na chvíli mohla vzít, jenom před úkryt, ale... chtělo se mi rozdělovat rodinku? Nechtělo... a nabádat sourozence, ať vzbudí zbytek... to by to ještě dopadlo...

Vlčata rostla a sílila, takže přišlo na řadu první ochutnání masa. Tam se poznalo, jak moc jsou vlčata živá... kromě jednoho jediného všem v žilách koloval oheň a bylo to na nich vidět. Během chvíle se první masité jídlo zvrtlo v zuřivou vlčecí bitku. Musela jsem se pousmát. Byli kouzelní... Co mě však trochu dělalo starost, byl jejich modrooký bráška. Oproti všem ostatním se držel stranou a maso si uloupil v podstatě ve chvíli, kdy byla ostatní vlčata zabrána do jejich kousací hry.

Čas běžel. Bylo to s podivem, ale měla jsem pocit, že jsem ani pořádně nezavřela oči a vlčatům byly 2 měsíce. Kromě Arneho se většina vlčat většinu času prala, protože to evidentně byla velká zábava. Nebo spíš prala... byly to hrátky vlčat zkoušejících svou sílu. Musela jsem se nad tím usmívat. Vybarvila se dost hlavně Solveig, která evidentně podědila něco po mé bojovnosti, nebo jsem v to možná doufala? Einar pravděpodobně jakožto každý otec doufal po silném synovi, který převezme jeho otěže. A já? Modlila jsem se, aby mé dcery měly vlastní hlavu, sílu... a přesto respektovaly a ctily svou rodinu.