Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Porod byl... vyčerpávající a já unaveně mžourala na vlčata, která se doplazila k mému břichu a začala sát mléko. Byl to... zvláštní pocit. Březost jsem nenáviděla, porod byl asi to nejhorší, co jsem v životě zažila, ale vidět je? Poprvé jsem měla pocit, že něco cítím. Byl to zvláštní hřejivý pocit v mé hrudi, který mi svíral srdce. Nešlo se na ně neusmát.
Vlčata pak rostla a sílila. Einar odešel pro potravu a když se vrátil, usměji se na něj a pak jeho pobídku přijmu. Potřebovala jsem protáhnout svaly, dojít se napít a ulovit něco do žaludku bylo již třeba. Když se vrátím, lehnu si opět ke své vlastní rodině. Otočím pak hlavu k Einarovi, když promluví. "Zatím jsem o jménech nepřemýšlela... necháme to... dokud neotevřou oči. Pak hádám bude jasné, že... budou žít." šeptnu tiše. Už teď jsem je všechny milovala... a kdybych je pojmenovala a někdo z nich umřel? Lámalo by mi to srdce možná o něco víc. Asi to bylo sobecké, ale... asi to byla únosnější představa.
Dny ubíhaly a já ztratila pojem o čase. Tělo bylo stále vyčerpané a má pozornost byla plně zaměřena na všechna vlčata. I ten rezavý nakonec začal být aktivní a sevření v mém srdci od strachu konečně polevilo. Budou žít. Určitě budou žít. Tiše úlevně vydechnu a podívám se na Einara, který mezitím přinesl pro mladé ušáka a měl evidentně stejnou myšlenku. Kývnu na jeho slova. "Ano, snad budou všechna žít." řeknu a pohlédnu na ně. Musela jsem se pousmát nad tím, jak zrzavá byla průbojná, co se týče jídla. Solveig. Tak ji pojmenoval Einar. Sindri, rezavý samec. "Jsou to dobrá jména." řeknu a pohlédnu zpět na vlčata. Obecně se zatím nejvíce projevovala Solveig a pak ten černo-bílý. "Tenhle by mohl být Espen. A ta černo-bílá Rannei" nadhodím a pohled mi sklouzne na poslední vlče. Lehce se zamračím. Jako jediný neměl oheň. To mě tolik netrápilo. Spíše mě trápila jeho... odevzdanost nebo jak to nazvat. Oproti ostatním vlčatům byl... klidnější. O jídlo se nepral, nehrnul se k němu jako ostatní. Nyní skoro až vyčkávala a když ukořistil kousek masa... poodešel do ústraní. Podívám se trochu s obavou na Einara. Věděla jsem, že bude žít. Ale bude z něj silný samec, který si prosadí místo a postavení ve smečce?

Po naší debatě jsem se uložila ke spánku. Spánek to byl přerušovaný bolestmi v břiše kvůli bojovníkům, kteří si z nějakého důvodu z mého břicha dělali bojový terč. Ani jsem netušila, kolik jsem toho naspala. Kolik času uplynulo a jaká byla doba dne. Probudila mě bolest v břiše a já nějak věděla, že nastal můj čas.
Úkrytem se ozve moje zavrčení, protože jsem odmítala řvát nebo kňourat bolestí. Přesto... tohle byla nová bolest, kterou jsem dosud neznala. Březost nebyla procházka růžovým sadem ale oproti tomuhle? To byla tříska v tlapce. Tohle se nevyrovnalo ničemu.
Ani jsem netušila, kolik času uplynulo, ale nakonec se mi na svět povedlo přivést 5 vlčat. Pět!!! První však nebyl samec, takže naše domluva na jméně trochu pokulhala. Místo toho se na svět vybojovala jako první rezavá dcera.
Zrychleně oddechuji neschopná jiného pohybu než že si k sobě svá vlčata přivinu. Narodily se dvě holky a tři kluci. Tři s černobílou srstí a dva s bílorezavou po Einarovi. Jemně je všechnu olíznu a pak hlavu vyčerpaně položím a zavřu oči hned po tom, co jsem zkontrolovala, že se všichni mí potomci dostali k mému břichu a momentálně stále slepí sají mléko. Potřebovala jsem popadnout dech a zpamatovat se z toho všeho, co jsem ani nikdy nepředpokládala, že se stane. byla jsem matkou. Matkou potomků Einara. A ten výsledný pocit? Milovala jsem je všechny. Věděla jsem, že z nich vychovám bojovníky hodné svých rodičů... ne-li lepších. Budou silnější. Oproti nám poznají i co jsou to city. Odmítala jsem to z nich vytloukat. Po poznání vlků z téhle smečky... city mohly posílit i oslabit. Ale naučit se s nimi pracovat? Pak nebylo třeba se oslabení bát. Mohli být silnější. Na tváři se mi rozlije úsměv.

Ani to, že jsem se přitiskla k Einarovi, který již v pelechu ležel, neuhasil mé jiskry. Cítila jsem se zranitelně. Neskutečně zranitelné a má magie se mě snažila chránit, i když jsem se ji snažila utlumit. Když však ucítím, jak mě překrylo Einarovo křídlo, dech i jiskry se uklidní. Zvednu hlavu a pohlédnu na něj. Bylo to asi nejněžnější gesto, které kdy pro mě udělal. Vždy byl ke mně... milý, choval se s respektem, ale tohle pochopení? Pro mě bylo důležitější než cokoliv jiného. A slovy to potvrdil.
Zahledím se na něj svýma rubínovýma očima a tiše si povzdychnu. "Ano, já vím... děkuju. Nikdy jsem se necítila tak... zranitelně. Neschopná se bránit." přiznám nakonec tiše, protože jsem měla pocit, že si zasloužil vědět, proč jsem... nevrlá. Kord po tomhle gestu.
Položím si čumák k němu a jemně ho zabořím do jeho srsti. Byl vlastně obecně jediným vlkem, ke kterému jsem se takto přitulila. Nebyla jsem na to zvyklá a bylo to zvláštní, ale snažila jsem se mu tím dokázat svůj dík. "Na vlčata se těším... Jen začínám přemýšlet, jestli se těším na to, až budou venku a mé tělo zas bude takové jako předtím, nebo vyloženě na ně." ušklíbnu se. Bylo to myšleno jako žert a já doufala, že to pochopí. Na jeho vlčata se nedalo netěšit. Byl jediným vlkem, kterému jsem byla ochotná přivést vlčata na svět a už teď jsem věděla, že budu všechny milovat. Ano, milovat. Konečně poznám ten cit, který ostatní vlci v okolí prožívali a já mu skoro nerozuměla. Ale teď? Už teď se nedalo k těm tvorečkům v břiše něco necítit. Příroda byla zvláštní. Mateřský cit byl také zvláštní. Akorát by se to mohlo tohle celé obejít i bez té bolesti břicha a neschopnosti se skoro hnout a bránit.

← Území

Ještě než vejdu do úkrytu, se mi tvář zahalí do tiché zloby. Ne na někoho konkrétního, spíš na sebe a na svět. Velké břicho bylo docela přítěží i pro pomalou chůzi. Možná i proto, ve chvíli kdy vejdu do úkrytu, mi kolem černé srsti občas zasvítí jiskry. Oheň ve mně plál, stejně jako zlost. Proč to vlčice měly ve všem takovéhle? Jak tohle mohl být něčí sen? Však i zvednout ze sedu jsem měla pomalu problém a chůze? Při mé velikosti a mé momentální velikosti břicha to bylo... nepříjemné.
Pomalu vklouznu do úkrytu a radši se nedívám do stran, protože jsem nechtěla někoho svou náladou vyděsit. Chtěla jsem se jen uklidit někam do ústraní a přečkat tam tuhle šílenost, než se narodí vlčata. Na vlčata jsem se těšila, ale tenhle pocit omezení, slabosti, zranitelnosti... nebylo mi to příjemné. Ani trochu. Mlčky proto projdu úkrytem a občas se kolem mě zatřpytí malé jiskry, které by měly případné přítomné odradit od toho, aby na mě radši nemluvili. Už takhle pro mě bylo... ponižující v tomhle stavu projít úkrytem až k pelechu. Nestyděla jsem se za vlčata, ale za svou chůzi a bezmocnost. V tomhle stavu bych se nedokázala ani pořádně bránit!
Když konečně dojdu k pelechu, pomalu si do něj lehnu a snažím se, aby to nevypadalo tak těžkopádně. Stočím se tam do klubíčka a snažím se uklidnit jiskry, které se stále objevovaly a mizely.

Svým vyprávěním jsem Mátu asi moc nepotěšila. Ale upřímně jsem byla ráda, že jsem vlky odrazovala od cesty bojovníka. Byla nebezpečná a rozhodně ne tak dobrodružná, jako měli někteří představu.
Nakonec Mátě poradím, kde by mohla začít hledat co se loviště týče. Nebyla jsem nejlepším lovcem a proto jsme jí více rad předat nemohla, ale věřila jsem, že si poradí. Měla dobré učitele.
V tom se však ukázal Einar a já k němu stočím hlavu a na tváři se mi mihne úsměv, když se o mně otře křídlem. Pak se pohledem stočím zpět k Mátě, která odpovídala na Einarovy otázky a já směrem k němu jenom kývla s tím, že se k němu v úkrytu rozhodně přidám. Přeci jen... březost na mě byla již více než vidět a představa, že se uložím do pelechu byla... až příliš lákavá vzhledem k tíze, kterou jsem nyní vláčela navíc.
Sleduji Einara, jak mizí v úkrytu a pak se opět podívám na šedavou vlčici a kývnu. "Nezdržuješ, ale určitě běž. Přeji hodně štěstí, ať zjistíš vše potřebné, co mohlo mým očím ujít." usměji se na ní a i jí nechám odejít. Teprve až když se i ona vzdálí se ztěžka zvednu. Ne, nechtěla jsem, aby mě při tom někdo viděl. Už teď jsem cítila vnitřní nespokojený požár, který se mi hnal žilami, že březost je něco, co mě zpomaluje, znehybňuje... a nemusel to každý vidět.
S tichým zavrčením se vyhrabu na všechny čtyři a pak pomalou chůzí vyrazím do úkrytu.

→ úkryt

Jen se na Mátu usměji. Musela jsem se už posadit. Dávalo mi zabrat tvářit se mile, když mé břicho bylo již jako balón a ještě ke všemu jsem začínala mít pocit, že ti zmetci začínají kopat. Bylo těžké udržet magii ohně na uzdě a nevyděsit Mátu tím, že kvůli mé vnitřní nespokojenosti kolem mě budou sršet jiskry. Na vlčata jsem se těšila, ale nikdy jsem si asi nedokázala představit, jak divné to je. Cítila jsem se slabá, zranitelná... a ještě to občas zabolelo, když se jedno z vlčat v břiše rozhodlo si z mého břicha udělat bojovný terč. Povzdychnu si a pohled přenesu zpět na zvědavou Mátu.
"Ano, je to nebezpečné... ale zas tak akčnější také ne. Vlastně nejdůležitější věc vždy je naprostá poslušnost. Oddanost smečce. Ale má to také své výhody. Vlci ví, že si k tobě nemají radši nic zkoušet." pousměji se na ní. Když se pak zeptá na to, jaké je to se s někým porvat, lehce mi ztvrdne pohled a pak si tiše povzdychnu. "Není to tak dobrodružné, jak si myslíš. Jde o život. Některým vlkům to dělá radost. Pro mě? Pro mě to vždy byla možnost, jak přežít. Jak zůstat sama sebou... V boji není nic spravedlivé, stejně jako není spravedlivý život. Jde tam o odhad nepřítele, vypnutí vlastních myšlenek a nechat celé tělo prostoupit jediným pocitem. Pocitem, že chceš žít. Boj je pak hodně závislý na tvých zkušenostech a lstivosti. Málokdy jde jen čistě o sílu. Je potřeba počítat s terénem. Dávat pozor nejen na protivníka, ale i na tvé tělo. Kam pokládáš tlapy... a přesto nesmíš pohled spustit z očí nepřítele. Jakmile to jen na malou vteřinu uděláš... jsi mrtvá." ne, rozhodně to nebyl potěšující popis. Byla to tvrdá pravda. Žádný souboj nikdy nebyl vyrovnaný a už vůbec ne spravedlivý. Souboj končil krví nebo smrtí. A ani jedno nebývalo příjemné.
Když pak začla s tím, kde začít s lovišti, trochu se zamyslím. "Ledové pláně... Ledové pláně a Tajga. To jsou místa, která ti mohu doporučit. Přes ledové pláně budou táhnout severská zvířata. Vysoká a veliká. Sobi. Na jejich skolení je třeba celá smečka. Možná se můžeš podívat po jejich stopách tam. V tajze se pak budou ukrývat hádám menší zvířata před letními teplotami v jižnějších částech a zároveň v zimě před mrazivým větrem." řeknu jí nakonec. Nebyla jsem dobrým lovcem, ale tohle byla obecná pravidla. Tato území navíc přímo hraničila s územím smečky, takže nebyla daleko.

Musela jsem se usmívat, protože vyjádření Máty o Einarovi bylo přesné. Vlastně bylo zvláštní slyšet někoho tak mladého, jak o svém alfovi mluví takhle. Byl to jakýsi důkaz toho, jaký na ně měl vliv. A obdiv rozhodně na místě byl. Znamenal i respekt a to znamenalo, že má autoritu. A tak to bylo správně.
Když pak přišla otázka na průzkumníka, jala jsem se do vysvětlování. I jsem přiznala, že nejsem na tuto pozici vhodná. Přeci jen o lovu jsem toho zas tolik nevěděla jako třeba Hanka a hledání lovišť pro mě díky tomu bylo docela těžké. Pousměji se na Mátu po jejích dalších slovech. "Možná to zajímavé je, ale já vždy spíše byla bojovník, než abych vynikala v průzkumu. Jinak ano, z ostrovů jsem toho viděla již dost, byť asi nekladu místům takovou pozornost, jakou by si zasloužily." odpovím jí. "A na loviště tu máme kdyžtak lovce, ke kterým již patříš. Věřím, že se pak po nich porozhlédneš lépe než já svýma očima." usměji se na Mátu.

Když zmíní, že jde z Einara občas strach, musela jsem se pousmát a kývnu. Měla pravdu. Pro vlky, kteří ho neznali vlastně celý život, mohl být děsivý v určitých momentech. Jako třeba když se naštve. Já? Strach jsem obecně moc neznala. Já vůči němu vždy cítila respekt, který skoro jako ten strach i fungoval. Když takto vzplál nebo byl naštvaný, držela jsem se z respektu dál, avšak dost poblíž, abych mu byla po tlapce. Když byl naštvaný na mně? Respekt k němu mě "nutil" sklopit uši v pokoře, že má pravdu. Teda pokud jí měl. "Ano... za zároveň je hustej." potvrdím jí a při těch slovech jsem se musela lehce zasmát. Kdyby nás slyšel, asi by nás sežral za živa. nebo by se dmul pýchou, ale nic mezi.
Kývnu na ní, když slíbí, že se bude snažit. S tímhle přístupem jsem si byla skoro jistá, že skutečně smečce bude sloužit dobře.
"Zas tak vzrušující to není. Vlka to odvádí docela daleko od smečky. Úkolem průzkumníků je sledovat okolí hranic a obecně celé ostrovy, aby smečka měla včasné informace o hrozícím nebezpečí. Válce jiných smeček a podobně. Zároveň spolu s lovci hledají vhodná loviště. Na to ale zas tak dobrá nejsem. Vždy jsem vynikala spíše v síle a vytrvalosti než v plížení, poznávání stop a podobně." řeknu s mírným úsměvem. Ono obecně kdo mé velikosti a stavby těla se uměl pohybovat skutečně potichu? Asi málokdo.

PŘEVOD Z VLKA NA VLKA

Převod ze Zohara na Stinu

Stav před převodem:
- Stina: 85 kšm | 16 rubínů | 3 mince
- Zohar: 101 kšm | 5 rubínů | 5 mincí

Převod ze Zohara:
83 kšm | 5 rubínů | 5 mincí -> dohromady 333 kšm -> poplatek 5% = 17 kšm (16,65)

Stav po převodu:
- Zohar: (101 - 83 - 17=) 1 kšm | 0 rubínů | 0 mincí
- Stina: (85 + 83 =) 168 kšm | (16 + 5 =) 21 rubínů | (3 + 5 =) 8 mincí

Převedeno

Zdravím, protože se blíží deadline, tak to sem už sepíšu, protože na některých postavách čekám na spoluhráče, ale... krom Cinder (seklá v rodinné hře a bylo tam dost dramat, so... nešla jsem za ní honit posty) jsem ty posty dohnala.

Cinder - 251/300
Stina - 200/200
Deiron - 180/100
Segin - 73/70
Zohar - 39/40 (tam čekám na post od Peisie a bude i 40.)

Schváleno

Pousměji se na ní a pomalu se posadím. Byla jsem ráda, že zatím jsem se členy smečky měla dobrý vztah. Alespoň s těmi, které jsem znala. Dokonce i s Vidarem to nakonec šlo... dobře. "To máš pravdu, naše smečka má už hodně členů. Einar je skvělý alfa. Přísný, ale spravedlivý. Trochu to vyváží obtíže smečky spojené s územím v horách." řeknu s mírným úsměvem a tiše vydechnu.
Když se jí pak zeptám na učednictví a pozici, trochu znejistí. Naklopím lehce hlavu na stranu. Když nakonec odpoví, opět se pousměji. "Tak to jsi jistě měla velmi dobré učitele. Věřím, že to bude v pořádku a brzy se jako plnohodnotný lovec prokážeš." řeknu povzbudivě.
"Já? Jsem průzkumník. Kontroluji okolí smečky i jiná místa na ostrovech, abych dala včas smečce vědět, kdyby se dělo něco nekalého." odpovím na její otázku ohledně toho, jaký post mám. Upřímně bych byla radši za něco, v čem jsem více excelovala, bojovník, ale ten tu nebyl a obránců při mém příchodu do smečky, bylo dost. Díky svým zkušenostem a výcviku z minulosti jsem i přes špatný odhad na pohyb kořisti však měla dobrý odhad na nebezpečná nebo riziková místa například pro nějaké napadení smečky a podobně. Alespoň to jsem mohla považovat za úspěch.

Byla jsem krapet zadýchaná a upřímně jsem na sobě začínala cítit, jak mám větší břicho. V očích mi zlostně blýskalo. Na vlčata jsem se těšila, ale... také jsem dobře věděla, že celé tohle, je jen pouhý začátek. Už teď jsem Einara a celou přírodu proklínala.
Své myšlenky i zlý pohled jsem však dala stranou, když jsem zahlédla jedno ze Shininých vlčat. Nasadím mírný úsměv a snažím se nevypadat, jako že ji chci během pár vteřin sežrat. Nebo kohokoliv jiného, kdo by se sem nachomýtl. "Zdravím Máto... já jsem Stina. Ráda tě poznávám." usměji se na ní a na chvíli se posadím. "Omlouvám se, pokud jsem tě v něčem vyrušila, jen... snažím se poznat ve volné chvilce co nejvíce členů smečky. Jsem ráda, že konečně mohu ke tvé tváři přiřadit i jméno." řeknu s mírným úsměvem a pak si povzdychnu. Mrzelo mě, že jsem neznala víc členů. Kord teď, když do téhle smečky brzy přinesu vlčata a... možná jednou budu stát i oficiálně po boku Einara. "Ty jsi byla učednice Hanky že?" zeptám se jí, protože jsem měla matně za to, že na srazu se právě povyšovala předchozí vlčata a do učení šla mladší vlčata. Nynější Taiclara a potomci Cinder a Xandera.

← Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Od jezera jsem začala pomalu stoupat zpět do hor skoro tou samou cestou, kterou jsme s Hankou přišly. V hlavě se mi honilo příliš mnoho myšlenek. Opět se mi tam navíc objevila slova Hanky. Vlčicím se mohly líbit vlčice. Tahle se neustále vracela. Stále jsem to moc nechápala, ale Hance jsem věřila, že mi nelže. Tyhle ostrovy se vskutku lišily od mé rodné domoviny. A co víc? Nejen tyhle ostrovy, celý zbytek světa. Každý byl vychováván jinak. Každý kout světa se v něčem lišil a já si pomalu začínala ty rozdíly uvědomovat. Připadalo mi, jakoby má výchova stála za propastí oproti zbytku světa. Oproti ostatním vlkům a jejich výchovám. Lehce si povzdychnu.
Konečně se vyškrábu na území.
Zdálo se mi to, nebo má kondice se trochu zhoršila? Možná na mě březost byla už trochu vidět? Na chvíli se zastavím a dopřeji si pár hlubokých nádechů a výdechů, abych zklidnila dech i tep, než se vydám dál. Opodál zahlédnu šedou vlčici, která předtím mluvila s Hankou. Vydám se k ní. Věděla jsem, že je to vlče Shine, ale netušila jsem, jestli jsem si úplně pamatovala jméno.

Věnuji Hance úsměv. Evidentně hodně přemýšlela o všem, co jsme si řekly a tak jsem k tomu už nic nepřidávala. Její strach z ohně jsem samozřejmě nikde roztrubovat nepotřebovala. Naopak jsem chtěla být ta, za kterou kdyžtak přijde a zkusím jí nějak pomoci alespoň se necítit kolem ohně tak nejistě. Věděla jsem, že lásku k ohni si asi neosvojí, ale zas jsem jí chtěla pomoci, aby lépe snášela, když Einar vzplane. Tak nějak jsem tušila, že to bude pokaždé, když se něco zlého semele.
"Děkuji Hanko, určitě se kdyžtak pak stavím, když už nebudu moci." řeknu s úsměvem a byla jsem ráda, že mám ve smečce oporu. Přeci jen vlčata byla pro mě mé poprvé a nebyla jsem s tím tak úplně v pohodě jako některé jiné vlčice.
Pak přišel čas rozloučení a já na ní kývnu. "Také se měj." usměji se na ní a drcnutí jí jemně oplatím. Bylo zvláštní, jak mi s ní tyhle fyzické kontakty nevadily. Teď jsem se nad tím ale nijak nechtěla dále pozastavovat.
Sleduji, jak Hanka odchází. Pohlédnu na nebe. Možná bych se měla nejprve stavit ještě na území, než se vydám někam dál. A tak se rozejdu nakonec podobným směrem, co Hanka.

→ Území (přes Hraniční pohoří)

Jméno vlka: Stina
Počet postů: 23
Postavení: Kappa
Povýšení: Povýšení na Kappu
Funkce: Průzkumník
Aktivita pro smečku: Zúčastnění se srazu, početí vlčat, obíhání vlků ze smečky
Krátké shrnutí (i rychlohry): Stina se zúčastnila smečkového srazu, na kterém se opět semlelo drama. Pak s Einarem počkala konečně vlčata. Následně pak vyhledala Yara, aby mu vysvětlila chyby, které udělal a trochu ho podpořila. Pak zaběhla i za Vidarem, aby mu tedy oznámila, že by se měl množit.
Smečková minihra: Ano