Příspěvky uživatele

< návrat zpět

DVACÁTÁ VÝPLATA - BŘEZEN

Jméno vlka:
Počet postů:
Postavení:
Povýšení:
Funkce:
Aktivita pro smečku:
Krátké shrnutí (i rychlohry):
Smečková minihra:

Na napsání si o odměnu máte čas do 19.4.2024
Nezapomeňte na smečkovou hru a u příslušných úkolů si psát o část runy

Jen se na ní usměji, když mě poprosí, abych to nechala jen mezi námi. "Nechám... neboj, nemám potřebu to roztrubovat po smečce." usměji se na ní. Ne, neřekla bych to ani Einarovi. Tohle byly problémy Hanky a až bude ona připravená, třeba si s ním o tom promluví. Nebo s někým, kdo jí pomůže alespoň trochu překonat ten strach.
Na její další slova kývnu. "Já asi ještě oběhnu nejbližší okolí smečky. Alespoň dokud mohu. Pak na své průzkumnické povinnosti nebude čas." řeknu s úsměvem. Přeci jen za chvíli budu mít břicho jak balón a pak mou povinností bude výchova vlčat. V hloubi duše si povzdychnu, ale na tváři nedám nic znát krom toho, že se možná až příliš dlouze zadívám do hor směrem, kde leželo území. Budu několik měsíců odkázána na vlky ze smečky, abych se mohla vlčatům věnovat. Na vlčata jsem se sice těšila, ale jakou cenu za to zaplatím?
Lehce zavrtím hlavou. Ne, takhle jsem smýšlet neměla. Na vlčata jsem se těšila a v hloubi duše mi nezbylo nic jiného než doufat, že až se narodí, dokáží mi, že to nebyl špatný nápad. Že třeba být jednou matkou není špatné.

Za Stinu prosím element země a tlapku do ní.
+ sleva do obchůdku
Děkuji

Zapsáno

Z mého nabídnutí vlčat Hanka nebyla moc nadšená a upřímně? Teď po tom, co jsem to řekla, jsem trochu více chápala proč. Povzdychnu si. "Jednoduše mě v tomhle ber trochu s nadhledem. Je těžké překonat něco, co je v tobě vyryto už od narození. Občas ti závidím tuhle tvou... svobodu. City, úsměvy, vše... doufám, že se jednou k tomu přiblížím. Ať se děje co se děje, nenech si to vzít." řeknu a pohlédnu na ní. Chtěla jsem jí dát co nejvíce najevo, že kdyby potřebovala, vždy ji budu krýt záda. Měla jsem ji ráda za to, že je jaká je.
Při debatě o Betě a rozkazování zmínila výšku. Lehce se zasměji. "Výška v tomhle není nic. Možná s ní vypadáš hrozivě, ale nedá ti to jinak nic. Buď jaká jsi a časem se všemu naučíš. Věřím v to. Časem ti to přijde i přirozenější. Nemusíš si autoritu dobývat výškou." řeknu směrem k ní s úsměvem, aby věděla, že to myslím vážně a že se jí snažím podpořit. Mezi mnou a Einarem vždy bude sice vypadat výškou skoro jako vlče, ale o to přeci nešlo. Šlo o to, aby tam stála s hlavou vztyčenou a byla si vědomá toho, že si ji Einar vybral jako betu, protože se na ní hodila.
Pak se rozpovídala o elementu a já jí poslouchala. Mírně při jejím vyprávění sklopím hlavu. Asi jsem pomalu chápala, proč se ohně tak bojí. Nikdy neměla magii v sobě. A tady? Tady to fungovalo jinak a ještě tu chodili vlci s ohněm v očích. Když na ní pohlédnu, vypadalo to, jako by mi nabízela objetí. Pomalu k ní dojdu a mírně se o ní otřu. Ano, asi to nebylo objetí, které by jí mohl dát jiný vlk, ale u mé osoby to bylo skoro víc, než všechna slova o tom, že si jí vážím a mám jí ráda. Že jsem hrdá na to, že je betou smečky, ve které jsem také. "Ještě jednou se za ten oheň omlouvám. Nedošlo mi skutečně, co se pod tím skrývá. Teď to možná chápu o trochu víc." řeknu upřímně.

Usměji se na Hanku. Ano, celou tuhle smečku jsem brala jako novou rodinu. Jen k Hance a Doubravce jsem měla po Einarovi asi nejblíže. Vážila jsem si jich.
Snažím se Hance pak přiblížit, jak jsem to myslela s tím Vidarem. Bylo pro mě jednoduše těžké předpokládat a brát, že je k tomuhle všemu ještě trochu důležitější vzít v potaz jiné city. Rozhodně jsem však nechtěla, aby si myslela, že ji jenom prodávám. "Ono pro mě to možná trochu jednodušší vzhledem k mé výchově je. U nás se partneři přidělovali a pak vše bylo v rámci povinnosti. Je to... složité. A rozhodně z tebe opravdu nechci mít chovnou samici. Líbí se mi, jak vlci zde na ostrovech jsou... svobodnější." odpovím jí. Byla to pravda. V mém pohledu to bylo jednoduché je dát dohromady, ale když Hanka předtím naznačila, jestli to má být "jen na vlčata"? Trochu jsem si uvědomila svou chybu.
"Třeba se jednou dočkáš." usměji se na ní, když si postěžuje, že ji zatím žádný vztah nevydržel. Upřímně jsem nechápala proč. Hanka milá usměvavá, milá, hodná... Chápala ostatní... Tak jak to, že už kolem sebe neměla mraky nápadníků? Tady přeci na magie nikdo nehleděl. A jak sám Einar říkal, magie Země tu měla podle všeho mnoho využití.
Jen se na ní usměji, když si postěžuje na úkolování. "Na to si zvykneš. Trapné to není, jen se musíš tvářit, že všemu určitě rozumíš nejlépe a občas se na někoho zamračit, když má jiný pocit." řeknu a lehce se zasměji. Mračící se Hanka byla... komická. Ne ve špatném slova smyslu, že bych se jí chtěla za to smát, ale... Ten výraz k ní tak hrozně moc neseděl oproti jejímu obvyklému úsměvu.

Kývnu na její slova o Astrid a Taiclaře. "Ano... Snad i Ada je v pořádku. Se všemi si pak potřebuju promluvit." povzdychnu si a pousměji se na Hanku. "Taky vás s Doubí jako rodinu v podstatě beru." řeknu upřímně. Bylo to tak. Se svou pokrevní rodinou jsem si nikdy nerozuměla. Byla jsem tak trochu zázrak s magií ohně uprostřed vlků se vzduchem a vodou. Už jenom to mě s mou rodinou oddálilo. Ne že bych se jich chtěla nějak vzdávat, ale při fungování staré smečky... dostala jsem se výš než oni by se někdy dostali a za to jsem také zaplatila daň.
Když se zeptá na Vidara a na to, jestli jde jen o vlčata, trochu se mi stáhne hrudník. Nikdy bych Hanku, ani Doubravku, ani jinou vlčici neviděla jen jako továrnu na vlčata. Na to jsem až moc byla svá a sama jsem toto odmítala. "Byla debata o vlčatech... ale spíše v tom kontextu, že by si měl konečně najít nějakou partnerku. I tak je důležité si promluvit. Jen si myslím, že byste mohli spolu dobře vyjít. Není to však závazek. Není to rozkaz Hanko. Nikdy by ti to nikdo nerozkázal. Já... upřímně netuším, co je to láska. Na tom jsme se s Einarem shodli. Mezi námi je respekt a důvěra, které je snad schopen i Vidar. Otázkou ale samozřejmě je, jestli by to tobě stačilo." řeknu a pohlédnu jí do očí s jasným náznakem, že vždy může říct ne a já se za ní kdykoliv postavím. Ne, nebrala jsem jí jako kus masa díky kterému by se Vidar mohl rozmnožit. Ano, při snaze Hanku dohodit Vidarovi a naopak hrálo roli to, v čem jsem byla vychována, ale zároveň bych nikdy Hanku ani Vidara do ničeho nutit nechtěla.
"Pokud jsi je zaúkolovala s pelechem ty, určitě bude vše v nejlepším pořádku." usměji se a povzdychnu si. Stále jsem tomu trochu nemohla věřit. Budu mít vlčata. Nebyla jsem z toho nadšená tak, jak by byly na mém místě jiné vlčice, ale to možná jednoduše jen proto, že jsem, jaká jsem. Byla jsem ráda, že po mně něco zůstane. Mix mě a Einara. Ale až teď jsem si uvědomila tíhu snahy dohodit Hance Vidara. Nechtěla jsem, aby se někdy cítila tak, jako já, když jsem tehdy přišla o Einara a strach, že bych byla přiřazená k někomu jinému, mě vyhnal na pokraj smrti.

Zjištění, že spolu mohou být i dvě vlčice, pro mě bylo zvláštní. Kdesi v hloubi mé duše to něco odemklo, ale kvůli všemu, co mi bylo vštěpováno, kvůli vlčatům, která jsem pod svým srdcem nyní nosila a kvůli Einarovi, jsem se to vše snažila zamknout. Nebo alespoň ukrýt. Co by si o mně Einar pomyslel, kdybych za ním přišla, že jsem možná na vlčice? Ne... Možná někdy tomu otevřu více hlavu, až bude více času, ale teď? Teď ne. Už takhle bylo změn příliš mnoho a já se s nimi těžko vyrovnávala i přes veškerou mou snahu. "Některé životy a pravidla jiných smeček jsou... krutá." odpovím tiše.
A tak jsem Hance odkryla trochu ze své minulosti. Ze staré smečky. Možná to byly trochu zkreslené představy podle toho, jak jsme to brala já. Byly to přeci jen mé vzpomínky a těžko se na ně koukalo z pohledu někoho jiného. Kdysi mi ten systém nepřipadal tak krutý. Spíš nefér a proto jsem byla hrdá za Einara. Proto jsem vlastně celý svůj život svěřila jemu, což jsem pak dokázala i svým odchodem ze smečky. Jakožto vlčici s ohněm by se mě snažili s někým dalším spárovat a to... to nebylo to, co jsem chtěla.
Pohlédnu na Hanku, když promluví a pomalu kývnu. "V jednu chvíli jsem toho litovala. V té době, kdy jsem zjistila, že má Einar vlčata s někým jiným. Ale teď? Jsem ráda, že mě sem osud zanesl. Mám ráda jeho vlčata. Sice jsem je moc nepoznala, ale i tak bych byla ráda, kdyby mě pak... měly rády." povzdychnu si tiše. Připomnělo mi to totiž jednu z dalších povinností. Blíže se seznámit alespoň s Taiclarou, která byla jediné Einarovo dosavadní vlče k vidění.
Hanka pak změní téma a já musela zavrtět hlavou. "Ne, pelech jsem ještě stále neviděla." pousměji se na ní.

Můj žert Hanku nejspíše opravdu vylekal a pohněval. "Omlouvám se," řeknu s provinilým úsměvem. Vlastně pro mě bylo těžké si dovtípit její reakci, protože... u nás byl oheň něco, co bylo velmi oceňováno a všichni k němu vzhlíželi spíše s úctou, závistí... ale málokdy se strachem. Mrzelo mě, že jsem ji takto vyděsila, i když jsem tím alespoň dokázala, že opravdu před ní nikdy nechci zaplanout.
To, co pak řekla Hanka bylo... zvláštní. Pomalu napřímím uši zpět a poslouchám její slova. 'Vlčice mohly být... na vlčice?' Sleduji jí a v hlavě se mi honí mnoho zmatených myšlenek. "Ne... u nás to nebylo normální... mám takový pocit, že kdyby se k něčemu takovéhlemu některá přiznala... zabili by ji," řeknu nejistě. Přeci jen podle naší smečky by to bylo bránění rozmnožování. Něco, co se přeci v přírodě neděje... Ale evidentně dělo. 'Možná proto jsem... ne...' Bylo těžké ten fakt přijmout. Do hlavy se mi nahrnuly myšlenky, že vzhledem k tomu, že mě samci nikdy nijak nelákali, touha po vlčatech také ne, jestli to není spojené, ale... zavhrla jsem to. Alespoň prozatím jsem se vůči tomu zazdila. Měla jsem přeci Einara, byla jsem jeho partnerka.
Povzdychnu si. "Úplně přesně to neříkal, ale... ano, měli byste si promluvit," řeknu nejistě k tomu vidarovi. Doufala jsem, že jsem právě nic nezpackala a že se tohle třeba povede. Vidar potřeboval partnerku. Hanka by tak třeba našla spřízněnou duši. Kdo ví?
Pak jsem začala vyprávět o svém setkání s Astrou. Lehce kývnu na Hančinu větu o tom, že jsme oheň vždy upřednostňovali. "Oheň byl v krutých severských podmínkách nezbytný pro přežití." řeknu a pohlédnu na ní. Snažila se mě přesvědčit, že se možná Astra změní. Nevěřila jsem tomu. I tak jsem směrem k menší vlčici pokývala hlavou, že možná ano. Upřímně? Záviděla jsem její odhodlání věřit, že jsou vlci lepší než vypadají nebo že se můžou změnit. Já byla většinou skála, se kterou jen tak někdo nehnul a názor jí nezměnil.
"Já, ještě jednou se omlouvám za ten oheň. Neuvědomila jsem si, jak moc tě ten element děsí. Kdybys chtěla nějak pomoci, můžeme zkusit tě trochu strachu zbavit. Tentokrát bez překvapení a jen když budeš připravená. Nemusí to být ani hned." řeknu směrem k ní, protože mě opravdu mrzelo, že jsem ji vylekala. Ne, nebrala jsem ji kvůli tomu za slabou, jako by jí viděli někteří vlci ze staré smečky, byla silná zase v jiných věcech, ve kterých já jí mohla leda závidět.

Pobaveně na ní pohlédnu, protože jsem jí právě dokázala, jak moc mi lhala, když tvrdila, že se ohně vůbec nebojí. Nechám ho hned zhasnout a pokusím se Hance pomoci z vody. "Alespoň mám důvod opravdu nikdy nevzplanout." řeknu s tichým smířlivým smíchem, abych si u ní trochu napravila tu neplechu. "A mimochodem, nepálil... nikdy bych tě neohrozila pálícím ohněm." pousměji se na ní.
Svým poznamenáním Vidara jsem Hanku evidentně... rozbila. Možná ještě víc než tím plamenem. Sleduji její výrazy s lehce naklopenou hlavou na stranu. Když pak prohlásí, něco že já... Já měla zájem? Lehce naklopím uši dozadu a upřímně to bylo asi jedno z nejkomičtějších gest. Já, plná svalů a při své velikosti jsem snad poprvé v životě lehce klopila uši dozadu v čirém zmatení. Pak je lehce napřímím, protože Hanka vypadala ještě zmateněji než já. "Klid Hanko... já... asi netuším, co se mi snažíš říct." řeknu nejistě. "Já bych přeci... však jsem samice... A Vidar... Vidar by byl... dobrá partie. Je Delta... potřebuje také potomky." řeknu nejistě a opatrně. "Jinak... jsi v pořádku jak jsem tě vylekala?" zeptám se, protože mi až teď došlo, že měla zraněnou nohu a to klopýtnutí ve vodě jí rozhodně určitě moc nepomohlo.
Pak se však debata obrátila k tomu, že jsem se potřebovala vypovídat. A tak jsem úplně prvnímu vlkovi, kterým se stala Hanka, pověděla, co mě už delší dobu trápilo. "Má další sourozence. Tahle je ale... šedivá. Ne rezavá jako Einar nebo Vidar. A má jinou magii. Nemá oheň. Ona... není zlá, jen mám pocit, že na ní pravidla smečky dopadly více tvrdě než na nás, jenž jsme byli požehnáni ohněm. Možná proto taková je. Jenže... mám pocit, že se nikdy nezmění. Že se nechce změnit. Snažila jsem se na ní být milá a... vyjely jsme po sobě. Ne na tesáky, ale... ošklivě jsme se pohádaly. Vůbec nerozuměla co jí chci říct. Vůbec neposlouchala. a možná já jí také ne... protože byla jako by mi do života někdo postavil ledovou zeď, na které by byl odraz minulosti. Kdysi jsem byla podobná. Povýšená... a vše, co se vymykalo tomu, co jsem znala ze smečky, bylo špatně." snažím se Hance podat lepší vysvětlení. Nebrala jsem Astru jako zlou, ale... i tak jsem ji vnímala jako hrozbu pro smečku.

Podívám se nedůvěřivě na Hanku. Oheň ji neděsí? Svůj slib jsem hodlala splnit, takže místo abych vzplála, nechala jsem vzplát malý oheň přímo před Hankou. Nepálící oheň, ale i tak jsem s úsměvem sledovala její reakci.
Když došlo na debatu o Arrynovi, snažila jsem se ji trochu potěšit tím, že o ní mají jistě zájem i jiní vlci. "Mhm... co říkáš třeba.... na Vidara? Byla by to dobrá partie." řeknu směrem k ní s mírným pousmáním. Ano. Vidar by pro ni byl dobrá volba. I když jsem se trochu obávala, že Hanka potřebovala něco více než jen splnit svou povinnost. Ale třeba mezi nimi přeskočí jiskra? Kdo ví? Navíc vzájemný respekt mezi sebou jistě měli a ten byl podle mého názoru, nebo spíš zkušenosti, přeci dostačující, nebo ne? Možná jsem se do toho motat neměla. Někde v hloubi duše jsem se bála, že bych Hance mohla tímhle ublížit, kdyby to nějak... nevyšlo.
Nakonec jsem přiznala, že pro mě je velmi důležitá Hanka s Doubravkou. Byla to čirá pravda. Však taky kvůli tomu jsem vyjela tehdy po Astře. Astra. Byla jako by mi minulost ukázala zrcadlo. Ale jak jsem o ní měla někomu povědět? U Einara jsem se bála, že by jí chtěl hned do smečky, přeci jen byla ze staré smečky... jenže já si nebyla úplně jistá, jestli by byla příhodným členem. Jestli by se nesnažila šplhat po žebříčku, aby mohla šlapat po vlcích, kterými by pak mohla opovrhovat, protože jsou jiní, než nás vychovali. Nevěřila jsem, že by byla zlá, ale viděla jsem, jak reagovala na změny. Na něco, co se v rodné smečce nedělo... na úsměv...
"Potkala jsem někoho, kdo je z mé a Einarovy rodné smečky. Přesněji řečeno, jeho sestru a... nebylo to příjemné setkání. Mám pocit, že se jí nelíbilo, že jsem se změnila. Bojím se... bojím se, že když ji sem někdo dovede, bude ubližovat členům smečky jenom proto, že nespadají pod naše standardy v minulosti. Bojím se, že by šlapala po našich omegách. Po Yarovi a Letovi... Že by sice tebe a Doubravku na vyšších postech respektovala, ale zkoušela by vás, co vše si k vám může dovolit. Bojím se, že někdo takový by byl schopen převrátit smečku na ruby." využiji její nabídku, že mě vyslechne. Potřebovala jsem to někomu říct. Tak strašně moc mě to vnitřně sžíralo... Tolik, že jsem se neodvažovala ani na Hanku podívat a místo toho jsem zírala na lehce se třepetající svůj odraz na hladině. Nenechala bych jí. I kdybych se kvůli tomu měla dostat do rozepře s Einarem, nikdy bych to Astře nedovolila... to by ale neznamenalo, že by nestihla někomu ublížit.

Bylo skvělé vědět, že nám občas Hanka může ulehčit od některého z vlčat a vzít si ho na starost nebo třeba celou jejich skupinku. Jedna otázka však stále visela ve vzduchu. Kolik vlčat vlastně zvládnu přivést na svět a kolik z nich přežije. Doufala jsem, že Einara nezklamu... Že sebe nezklamu.
Při zmínce o učednících se ušklíbnu. "Ta hnědá vlčata ti dají asi zabrat. Jsou... divoká. Ostatně jako většina vlků s ohněm." řeknu a trochu se ušklíbnu. Dobře jsem pozorovala na Hance, že vůči elementu ohně má respekt. Muselo být odvážné překonat ten vnitřní strach a zůstat stát vedle planoucího Einara. Otočím se k ní a lehce do ní přátelsky šťouchnu čumákem. "Což mi připomnělo, slibuji ti, že pokud se dostanu jako alfa po bok Einara, tak nikdy nebudu před tebou planout." řeknu s přátelským úsměvem.
Pak došla slova na Arryna. Zeptala jsem se a sledovala Hančinu reakci. Na chvíli ztuhla a já si kdesi v hloubi duše povzdychla. Teď jsem možná skoro až litovala toho, že jsem navrhla Hanku před Vidarem, když evidentně někoho blízkého měla. Sleduji jak zachází hlouběji do vody a poslouchám její slova. "Tomu rozumím." řeknu po chvíli směrem k ní. "Třeba jsou tu ale i jiní vlci, kteří by o tebe měli zájem." nabídnu tiše. Ano... v tomhle jsem stále byla trochu zmražená v minulosti a i když jsem se sebevíc snažila pochopit lásku, kterou tu partneři na ostrovech mezi sebou většinou měli, stále jsem jí nerozuměla zcela. Stále to pro mě bylo něco neuchopitelného a možná jsem tak občas řekla něco, co mělo zůstat promlčeno.
Pak Hanka náhle změnila téma a zazdila v sobě ten smutek, který v sobě pravděpodobně dusila. Obdivovala jsem jí za to. Já většinou měla problém skrývat emoce, protože když už vyplynuly na povrch, bylo to jak výbuch sopky. Možná proto jsem schopná na její slova o krásném dni kývnout a trochu povzbudivě se pousmát.
"Vlastně jsem si chtěla jenom popovídat. Neřešit nic důležitého, neřešit úkoly, které mám... Stejně jako jsou pro tebe blízcí Vločka a Arryn, pro mě jste to ty a Doubravka. I přes mé chování na začátku při mém příchodu... braly jste mě dobře. Přijaly jste mě... a já se nedávno setkala tváří v tvář své minulosti a... vážím si toho možná daleko víc než kdy předtím." řeknu a zahledím se na svůj odraz na hladině. Byla jsem zpět hora svalů a srsti. S nebezpečně rubínovýma očima. I když jsem se snažila usmívat a žít tak, jak jsem ve staré smečce nemohla, minulost na mě číhala i v tomhle pitomém odrazu ve vodní hladině.

I přes mou němou nabídku Hanka mou oporu nevyužila. I tak jsem však zaslechla slova díků a jen na ní s úsměvem kývnu. Stejně jsem se držela v její blízkosti, protože přeci jen stačil nepatrný špatný krok a mou pomoc by potřebovala tak jako tak. Ne, nechtěla jsem o ni přijít coby Betu. Už jenom proto, že jsem sama byla přesvědčená, že lépe Einar vybrat nemohl. Hanka byla usměvavá a dokázala tím povzbudit vlky ze smečky tak, jak my to s Einarem neuměli. Dokázala je pochopit možná o něco lépe. Byla takový mantinel mezi touto novou smečkou a naší minulostí. Alespoň já to tak brala.
Při debatě o vlčatech se na ně usměji. "Samozřejmě, že u nich budeš vítána. Mám takový dojem, že si od nich občas také rádi odpočineme. Rodina je důležitá, ale rodinou je tu přeci jen celá smečka a je důležité, aby poznali svou Betu." usměji se na ní. Věřila jsem, že Einar by to viděl stejně. Vlčatům jsme se chtěli věnovat plně, ale nešlo jenom o nás, Měli to být potomci alfy a jako takoví museli znát i svou smečku.
Když promluví s žádostí o prosbičku, pohlédnu na ní a poslouchám jí. Vypadalo to, že jí to trápí. Lehce kývnu, že pokud je uvidím, rozhodně to oznámím nebo je navedu na území. S tím pak pomalu sestoupím také do vody a skloním k ní hlavu. Sůl. Z té vody byla cítit sůl. Zdálo se, že je tedy nevhodná k pití.
Pohlédnu zpět na Hanku a pak se zahledím na vodní hladinu. "Tenhle Arryn... je pro tebe důležitý, že?" zeptám se s pohledem upřeným do čiré hladiny. Možná jsem byla v emocích trochu ledová, ale nebyla jsem nevšímavá.

Když se začnu smát, konečně se i na tváři Hanky objeví úsměv. Snažila jsem se v její přítomnosti působit co nejvíce uvolněně, abych ji dala najevo, že se mnou nemusí jednat jako s Einarem. Ne, vskutku jsem si užívala přátelské atmosféry, kterou jsem jinak moc neznala. Bylo to... očišťující. Osvobozující. Jako by to lámalo řetězy minulosti, se kterými jsem byla většinou pevně spoutaná. "Jsem si toho vědoma... děkuju." usměji se na ní za ta slova podpory, že mám dvě své podporovatelky.
Až teď jsem si všimla, že Hanka kulhá. Klesnu pohledem k její tlapce a pak trochu popojdu, abych se dostala k jejímu boku, kde měla zraněnou tlapu jako němou nabídku opory, kdyby potřebovala.
Když zmínila plánování mladých, jen se na ní usměji. Zvláštním vědoucím úsměvem, který si mohla vyložit jenom jedním způsobem. Vlčata byla započata. "Vlastně máme vymyšlené jméno jenom pro syna, pokud se narodí jako první. Arkin Fjall. Pokud se nenarodí první syn, budeme to vymýšlet za pochodu." odpovím jí s úsměvem a i kdyby se o mě neopřela, stále jsem šla po jejím boku na který pajdala, aby přeci jen ve mně mohla mít oporu, kdyby potřebovala.

← Avar (přes Hraniční pohoří)

Hanka byla podle nejistého úsměvy vykolejená z mé pochvaly a tak když se rozejdeme pryč z území, jemně do ni povzbudivě drknu. Pomalu začalo svítat a já šla za Hankou mlčky, dokud náhle nevyhrkla to, že doufala, že ze mě bude alfa. Jen se lehce zasměji a pak pohlédnu na Hanku, která by z toho evidentně dle svých slov měla radost. "Hanko... za nějaký čas možná, ale... já nejsem vlčice, která by se hned hnala nahoru, jenom proto, že jsem partnerka Einara. Bavili jsme se o tom a za nějaký čas budu plně po jeho boku. nejprvě mě ale musí ostatní členové poznat a vážit si mě. Věřit mi. Vědět, proč mám právo stát po jeho boku. A neboj, hodlám se tam dostat. Jen to chce trochu času." řeknu směrem k ní pobaveně.
Abych byla upřímná, bylo na mě vidět, že jsem se už jen po těhlech slovech uvolnila. S Hankou bylo... vše jednodušší. Byla upřímná, hodná, milá... a co víc, cítila jsem se u ní uvolněně. Jako u někoho, komu důvěřuji natolik, abych s ním mohla jednat narovinu a nepřemýšlet nad správnou volbou slov. Stejné kouzlo měla i Doubravka. Záviděla jsem jim to. Trochu.

Trpělivě jsem čekala, až si Beta naší smečky vyřídí vše s omladinou a když se konečně otočí ke mně, na tváři se mi objeví úsměv. "Ahoj Hanko, koukám, že jsi permanentně zaneprázdněná. Vedeš si dobře." řeknu jí v odpověď na pozdrav a pak kývnu. Ano, určitě jsme si měly co říct. Vlastně jsem se na to už těšila. Po setkání s Yarem a Vidarem jsem potřebovala trochu odpočinku od vyřizování mraky věcí a nezávazná konverzace, u které budu muset neustále přemýšlet, co říct, byla vítaná.
"Dobrá. Pojďme se projít." souhlasím s jejím návrhem. Přeci jen budu za procházku ráda, dokud se mohu hýbat bez objemného břicha s vlčaty uvnitř. Pak už budu upoutaná pouze k území a úkrytu. S těmi myšlenkami se vydám za Hankou.

→ Slané jezero (přes Hraniční pohoří)