Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchala jsem její slova a každé do detailu zvažovala. V prvním bodě jsme se asi nepochopily, ale to je běžné. Nikdo mě nechápe. A jak poznáš, že už nežiješ? Podle mě v tom není rozdíl. Dokud neztratíš vědomí, pořád je to stejné. Ale zamlouvalo se mi, že je tu typické střídání ročních období. Tákže, jak vrány krákaly, když je to takhle, tak to je... Mírné klima? Nebo nějak tak. By mě zajímalo, jestli tady taky vrány létají na letní období pryč. Z horší zimy do lepší zimy. A co potom vlaštovky? Jsou tady vlaštovky? Táhnou na zimu z léta do léta? To budu moct brzo zjistit, jestli tu zůstanu. Bohyně Iris? Tak tomu tak věřím, haha. Až uvidím, uvěřím. A i kdyby, stejně to bude nejspíš jen nějaký Smrťův poskok... Moment, ještě jednou, cože? Magický ostrov? To zní ještě líp než ostrov Smrti, jo, to jo. Ale... Počkat, tak odměny? Pokoj a mír? Tak že by tohle byl přece jenom ráj... Pokud tu nikdo není zlý, tak to dává smysl. Zlé bytosti by se sem nedostaly. Ale co tu dělám já? "Jak se sem vlci dostávají. Jaká jsou kritéria pro vstup?" Tak tohle je zajímavější, než jsem si myslela. "Co je v tomto světě magie?" nedalo mi to, abych se nezeptala. Pokud je zde vskutku všechno magické, pak jsou magičtí i vlci? I... I já? Ne, to není možné. Co s tím budu dělat? Jak-- jak se toho zbavím? Pomalu na mě přicházela panika smíšená s nadšením, ale překryl je pocit úlevy a jistého zmatení. Pořád mi nešlo na mozek, čímž jsem si zasloužila vstupenku do vlčího ráje. Nic extra dobrého nebo významného jsem přece nevykonala. Nebo snad ano?

Vzdala jsem to, spánku si dnes asi nedopřeju. Už zase. Nový život? Nové možnosti? Možná jsem se přepočítala... Ale ne, to nemůže být pravda. V ráji je klid a pokoj a všichni žijí v rovnováze a není to zadarmo. "Život, co je to život?Není to jen pomíjivý sen, který nás má připravit na život skutečný...?" Těžko říct, ale zní to logičtěji. Přece jen tu nejsou žádní otroci, tedy alespoň Dail mi nepřipadá jako otrok. Ale neopustím od myšlenky, že tohle je nějaká forma života po životě. Určitě, nemůže mi to vyvrátit. Tady jsou věci jiné, než tam, odkud přicházím. U nás se nemluvilo, u nás zvířata měla běžná zbarvení a neměli takové zvláštní věcičky... Tím jsem měla na mysli tu stříbrnomodrou věc, která Dail vysela na krku. Je to tady stejně celé takové jakési čudné. Že bych si definici pekla přece jen spletla? Možná je to polepšovna, přátelská polepšovna. Přijdeš sem se svými vnitřními démony a tady o ně přijdeš. A pak můžeš jít jinam. Asi. A nebo je to všechno ještě úplně jinak. Každopádně svoji teorii o tom, že za všechno může Smrť jsem si hodlala tiše ponechat. Povíš mi něco víc o tomto místě, prosím?" Mám příliš málo informací na to, činit nějaké závěry. "To je tu vždycky taková zima?"

Zvláštní, žije v pekle a neuvědomuje si to. "Na tom nezáleží." Je nepřípustné té osobě hned říct, co si myslím o realitě a o tom, jak to funguje. Nikdy se mě nikdo na můj názor neptal, nikdy nebyl podstatný, nikdy nic neznamenal. Tak proč by teď měl mít nějakou váhu? "Chtěla jsem zabít nějakého tvora, ale někdo mě vzal a hodil mě sem. Za trest." Tak ostrov, ha tak moje teorie je pravdivá. Není odsud cesty ven, jsme ve vězení. Ostrov mrtvých. Jo, to zní dobře. Zavřela jsem oči, chtěla jsem spát, tak hrozně moc jsem chtěla spát, ať už by mi dělal společnost klidně i samotný Smrť, tak bych chtěla spát. Ale ono to nešlo, pořád mi na mysl chodily různé myšlenky, které mne nenechaly usnout. Představ si hladinu jezera. Utěš ji, voda je naprosto klidná... Nezabíralo to. Dobře, tak jinak. Obloha, jsou na ní mraky. Odežeň je pryč. Ať je nebe blankytné a ať stejně čistá je tvá hlava. Notak, spi. Ale nemělo to žádný výsledek.

Dail, ta vlčice, vešla dovnitř a po nějaké té chvilce prolomila to hrobové ticho. Ticho obvykle bývá příjemné, ne nadarmo se říká, že ticho léčí. Těžko říct, jestli teď bylo přívětivé, když bylo naplněné pachutí pomalého umírání v mrazivém utrpení. Měla jsem hlad, byla jsem unavená, ale nemohla jsem spát. Prostě to zase nešlo. Nezbývalo mi tedy asi nic jiného než se dál utápět ve svých krutých myšlenkách, které mne sžírali zaživa a než se bavit s mou zajímavě zbarvenou společnicí. Tak o sobě, jo? Ne, že bych jí chtěla věřit, ale neměla jsem na výběr. Rezignovaně jsem složila hlavu. Možná u toho usnu. Vždycky usnu, když se mi to nehodí, ale když to potřebuju, tak ne a ne zadřímnout. "Jsem v pekle pro svou sebestřednost." Na víc jsem se nezmohla. Nechtěla jsem mluvit o sobě. Vlastně jsem nechtěla mluvit vůbec, daleko lepší by bylo, kdyby se jala slova ona. Poslouchat by mi bylo ix-ypsilonkrát příjemnější než poslouchat sebe a svoje černé úvahy, které stejně nikam nevedou.

Zrovna jsem přemýšlela o tom, jak zbytečný je život a existence všeho, když se vše jen řítí do záhuby, když se ve vchodu objevila ta vlčice, s prosbou vejít dovnitř. "Jistě." Kývla jsem, ať jde dál. Alespoň nebudu pomalu umírat sama. Celý život je jen dlouhý proces umírání, už momentu kdy se narodíme, míříme ke zkáze. Zabíjíme jiné tvory, abych si svůj čas prodloužili, ale místo toho ho jej zkracujeme jiným a nás čeká stejný konec. Had tak dlouho loví myši, až se kousne do vlastního ocasu. Jestli kvůli mě by měla té nebohé ztracené duši zmrznout krev v žilách, ať mě radši rozcupuje medvěd. Ať se na mě nakrmí krkavci, alespoň k nějakému bych byla užitku. Přebytečná zrůdo, směřovala jsem mezi svými úvahami sama k sobě, proč ses radši rovnou v tom moři neutopila, nebyla by s tebou nadbytečná starost. Teď máš hlad, chceš ukrajovat z života, který ti nenáleží, jen abych mohla přidat k tomu svému. To radši, ať si Smrť vezme, co mu náleží! Ať vrátí životní sílu těm, kterým na počátku potravního řetězce byla odebrána! Než se tady navěky trápit. Co jsem takového provedla? Že sobecky jsem jednala, to už vím. Je mi to líto, omlouvám se, Strážce rovnováhy. Nechceš mi již vystavit účet? Prosím... Cítila jsem, jak mi pomalu rozmrzají tlapky. Bylo to nepříjemné a na náladě mi to rozhodně nepřidalo, ale bylo to lepší než ten dotěrných chlad tam venku.

Na první otázku jsem jen nesměle přikývla. Ne, nechtělo se mi věřit tomu, že mi tu nikdo neublíží, vždyť tohle je místo určené k ubližování, no ne? Přišlo mi, že jsem k ní až moc blízko, tak jsem o půl kroku couvla a sedla si, abych si mohla tlapky přikrýt ocasem. Klepala jsem se zimou. Možná proto si myslí, že se bojím, že se klepu strachy. Nechtěla jsem si lehat, ne před cizí bytostí, která je dle všeho silnější než já. Minimálně je starší a zkušenější než já. Temně jsem ji pozorovala. Představila se. A teď jméno vyžadovala i po mě. To se mi nezamlouvalo. Smrť aby to spral. "Stray, Zbloudilá," odpověděla jsem tlumeně. Chtěla jsem se sebrat a jít se někam schovat. Už jsem toho měla dost. Socializace, nesocializace - jako správné společensky negramotné hovado jsem se beze slova zvedla a šla jsem si hledat úkryt před zimou. Seskočila jsem z jednou kamene na plošinku pod ním. Měla jsem co dělat, abych neuklouzla, ale naštěstí mě drápy nezklamaly. Chvíli jsem šla podél skalní stěny, až jsem u ní spatřila několik volně ložených kamenů. Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že za nimi něco je, dutina, prázdný prostor a tím pádem, úkryt. Dala jsem se do odsouvání kamenů. Začala jsem u těch svrchních, zbavila jsem se několika lehkých, ale na víc mi už síly nestačily. Rozhlédla jsem se tedy okolo sebe, jestli tu není něco, čím bych si mohla pomoci. Klacek. Jo, to bude ono. Vzala jsem ho, vsunula do mezery mezi kamenem, který jsem chtěla odstranit a jeho dolním sousedem. Pořádně, aby tam držel. Na opačný konec klacku jsem se zavěsila celou svou váhou, až se šutr z hromady sesunul a uvolnil tak prostor ve skále. Konečně. Zalezla jsem si do roku vzniklé jeskyňky a schoulila se do klubíčka.

Jedna z postav se začala pohybovat. Změnila souřadnice svého dřívějšího pobytu nepříznivým směrem. Na okamžik mi zmizela z dohledu, když se ale zase ocitla v mém zorném poli, blížila se ke mne. Tohle se mi nelíbilo. Každopádně teď jsem mohla s jistotou říct, že jde o vlka. Tedy o celkem zvláštně zbarveného vlka. Nedovedla jsem ji tedy zařadit do žádné užší kvalifikace. Nasála jsem její pach, abych se přesvědčila, že nemám vidiny. Pach byl stoprocentně vlčí a byl mi i svým způsobem povědomý. Vlčice mě oslovila. Teď už nebylo cesty zpět. Bez jakéhokoli výrazu jsem na ni upírala zrak, snažila jsem se dýchat klidně, jen aby ta vlčice ztratila dojem, že se bojím. Ve skutečnosti jsem strach měla, hlavní pro mě bylo přimět ji myslet si opak. Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli mám utéct, nebo se připravit na boj. Možná bych jí i chtěla odpovědět na pozdrav, je přece jenom taky ztracená duše, jako já, uvězněná ve Smrťově 'táboře pro mrtvé z provinění'. Smrť má ještě jeden takový tábor, tábor věčného klidu, pro ty, co si zasloužili odpočinek. A pak ještě propast zapomnění pro ty, kteří nebyli dost dobří na to, aby byli někde uchováni, ale ani dost špatní aby byli potrestáni. Rozplynuli se do prostoru, nebo je sežral. A tady, až si užije našeho utrpení, až se nabaží našimi vzlyky, tak nás rozpustí, jako všechny jiné. Porostou z nás rostliny a slunce z nás bude svítit. Nakrmí námi své hvězdy.
"Ahoj," odpověděla jsem tiše, bezvýrazně. Já se nebojím! chtěla jsem říct, ale pravdu jsem nedovedla zapřít, ať už jsem si snažila nalhávat si cokoli. Nesmí vidět moji slabost.

>> Pityas (přes okraj Common Forestu)

Kde to jsem? byla první otázka, která mi stanula na mysli, když jsem otevřela oči. Byla mi šílená zima a cítila jsem kromě hladu také několik ran po těle. Ležela jsem na boku na něčem vlhkém. I přes nechuť se jakkoli hýbat jsem se přetočila na druhý bok a můj zrak spočinul na lánech nekonečného moře. Tak tohle vypadá na nouzové přistání. Celá promrzlá jsem se postavila na nohy a odcupitala od té kaluže slané vody pryč. Když jsem měla náležitý odstup od toho nepořádku, dala jsem se do důkladného 'odledování' svého kožichu, protože jestli kdy byl jakkoli mokrý, nyní se to o něm již říct nedalo. Po skončení této náročné procedury jsem se pustila do akce "schovat a zahřát." Pečlivě jsem složila prokřehlé nohy pod tělo a náležitě okolo sebe obmotala ocas, coby vrstvu tepelné izolace navíc. Špičkou ocasu jsem si přikryla i čumák, aby mi nemrzl. Teď byla ta pravá chvíle na otázku kde jsem se tady u všech čertů ocitla a co jsem dělala, než jsem byla tady? - Kéž bych si dokázala odpovědět. Pamatuju si jenom, že jsem procházela nějakým lesem a že jsem cítila zvláštní pach a když jsem ho následovala, tak jsem přišla k takovému podivnému zvířátku, pojmenovala jsem ho už-nevím-jak, ale měla jsem hlad, tak jsem ho chtěla sežrat... Jak cynické. ...Ale to zvířátko bylo rychlejší než já a uteklo mi, ale nechtíc mě zavedlo k takové divně svítící věci. Jo, to bude ono. Ten tvor se mi chtěl pomstít za mou neomalenost a tak moji duši prodal Velkému zlému duchovi zatracení - Smrti, který mě pohltil a uvrhl za svou zrůdnost do jeho pekel, mrazivých pekel. Očekávala jsem, že tu bude spíš nesnesitelné horko, než nepřežitelná kosa, brr... Otázkou je, co by byl horší trest. A vyvrhl mě prostřednictvím oceánu a praštila jsem se nějaký šutr, ostrý šutr - čímž vysvětlím ti škrábance. Zvedla jsem pohled k obloze. "Copak jsi mě nemohl rovnou učinit stromem, Smrti jedna bídná!? A kde máš sta tisíce svých otroků? Hm?" neudržela jsem se zvolala jsem do prázdna.
Už jsem se krapet ohřála. Zůstávat tady nemělo žádného smyslu. Vstala jsem tedy, ještě jsem věnovala jeden vražedný pohled ledovému moři a rozešla se v ústrety k ojíněným stromům. Plac lesa v této části nebyl velký. Přes holé stromy jsem dohlédla na druhou stranu. Musíš přidat, jestli nechceš umrznout. Přidala jsem do kroku a co nevidět se přede mnou tyčily vrcholky skalisek. No to snad ne. Bez jediného ucouvnutí jsem pokračovala dál, stoupala bezděky do vrcholků. Byla jsem zvědavá na ty jeho myriády vymřelých druhů, které se mu zprotivili, i na ty zatracence druhů stále existujících, kteří si zasloužili vyhoštění do těchto končin.
Po delší době chůze jsem v dálce spatřila siluety. Dle všeho šlo o psovité šelmy. Že by pravlci, nebo snad prapsi? A nebo dokonce horští vlci? O těch mi ještě dědeček vyprávěl... Určitě se jim moje přítomnost nebude zamlouvat. V půlce kroku jsem se zastavila a zůstala jsem na ně nehnutě zírat. Pokud se nepohnu, možná si mě nevšimnou, hlavně teď opatrně a pomalu ustoupit... Pomalu se mně začala zmocňovat úzkost a začala jsem litovat svojí předešlé zvědavosti a rouhačství.