Příspěvky uživatele

< návrat zpět

4

"Tak si teď patříme navzájem," pronesla jsem spokojeně. Byl to naplňující, uklidňující pocit. Jako by všechno by tak, jak má být. Svět se pro mě zastavil a čas přestal existovat. Zavřela jsem oči. Chvíle, kdy jsme se vzájemně drželi byla jako celá věčnost. Ale i ta nakonec pominula. Odlepila jsem hlavu od jeho krku a olízla ho na tvář. "Už jsi tady někdy viděl trychtýřek? Je to taková červeně kvetoucí bylina s květem podobným tulipánu, má sudě zpeřené listy připomínající dubové a u jejich báze lusky. Je to tady běžná rostlina a jestli jsi procházel loukou, než zapadala sněhem, určitě jsi ji musel potkat. Je to léčivka, dělají se z něj odvary." Mluvila jsem rychle, jako nadšené dítě, které vypráví svým přátelům o svém oblíbeném seriálu. Chtěla jsem dostát svého slova a zároveň na něj zapůsobit. Hlavně aby si neřekl, že jsem mu lhala. To by se ke mě stěhovat nechtěl a já bych pak byla smutná. Momentálně mi představa, že by odešel trhala srdce v půl, a to jsme se sotva potkali.

3

Poslouchala jsem jeho slova s naprostým nadšením. "Moc ráda ti ukážu všechny zdejší rostliny, které znám!" skoro jsem vyskočila jako hravé štěně, "je jich tady spousta! Ale budeme mít dost času, je všechny najít, protože já od tebe jen tak neodcházím!" prohlásila jsem rozhodně. Už znovu ne, nemohu ztratit další drahou duši tím, že bych se otočila a odběhla pryč, nemohla jsem znovu spoléhat, že si mě najde. Ne, chtěla jsem se usadit, nasbírat bylinky, zůstat hezky okolo úkrytu, kam si Segina odvedu a tam se k sobě budeme tulit... Tulit. S tím pomyšlením jsem se k němu natáhla a otřela hlavu o jeho bok. Ani jsem nad tím nepřemýšlela, ani jsem nevěděla jak se to stalo, prostě jsem to udělala, protože mě to k němu přitahovalo a já nemohla jinak. "Moje," zahlásila jsem rozhodně a jemně sevřela jeho ucho mezi zuby, ale držela jsem ho jen krátce, protože jsem potřebovala zavrtat obličej do jeho srsti na krku. Aa, jak byl heboučký!

2

Jeho výraz ve mě vyvolal vlnu zvláštního pocitu, jako by se mě jala závrať. Co to bylo, tenhle pocit? Ale byl příjemný, vzrušující, neznámý a nový... Tak dlouho jsem se cítila osamělá a teď potkám tuhle dokonalou bytost? Je to zázrak, co vyléčí moje rány? Roztávala jsem z jeho slov, moje řeč těla to dokonale odrážela. Přihlouplý úsměv, sklopené oči, přešlapávání na místě a neklidný ocásek, který se asi zbláznil radostí. "Oh, to nevadí. Také jsem moc šťastná, že jsem tě potkala, muselo mi tě sehnat samo nebe. Jsi pro mě jako bez pro včely na jaře. A taky tak voníš," opravdu, voněl stejně opojně a sladce. Viděla jsem, že on ze mě musí cítit něco podobného, protože si mě přišel očichat. Využila jsem situace a přivoněla k němu též. "Tebe také zajímají bylinky?" skoro jsem to vykřikla, když mě přirovnal k mateřídoušce. To se mi muselo zdát! Dokonale se k sobě hodíme, musíme spolu zůstat a povídat si o rostlinách, musíme! "Ano, moc," přitakám, "byly mou oblíbenou částí života, a teď, myslím, jsi jí ty."

1

Dívala jsem se na šedého vlka, chtěla jsem odejít a jít hledat skutečného Zinka, ale něco mě zašimralo v nose. Pčíkla jsem a začala kašlat, jako bych se ten nepříjemný pocit snažila vyhnat. Když se mi rýma, nebo co to sakro bylo, uklidnila a já přestala kašlat a znovu pohlédla na vlka, zcela jsem zapomněla na můj předchozí plán, na odcházení i na Zinka. Jako by se všechny starosti rozplynuly. Vzpomínky na písek... Bylo to, jako by přede mnou místo cizího vlka stál Balrog. Opravdu, nikdy jsem se takhle necítila s nikým jiným. Začala jsem pomalu vrtět ocasem a v okamžiku kdy mě nazval krásnou se rozvrtěl ještě víc. "My... Neznáme se odněkud?" zeptala jsem se nejistě. Měl hezký kožíšek a něco mě táhlo se k němu přitulit. "Já... Jsem Stray," rozpovídala jsem se nejistě, "něco jsem tu hledala, už nevím co. Taky jsi moc hezký... Díky, promiň, teda- asi moc mluvím, nevím co se to se mnou děje."

<< M. pláně
Stoupala jsem pomalu, ale jistým krokem do hor. S rostoucí nadmořskou výškou se zdravý vysokohorský ekosystém měnil v holá skaliska. To bylo dobře - znamená to, že je portál blízko, ale trochu se mi z toho výškového šoku motala hlava... No, bodejť by ne, když jsem ještě nedávno přeplavala moře. Přetahovala jsem se, uvědomovala jsem si to, nebylo to dobré. Zrak mi špatně doostřoval, ale nebrala jsem na to ohled. Cíl byl jasný. Zinek. Šla jsem přímo za nosem, jako posednutá. Pak jsem ale zahlédla vlka. Byl šedý. "Zinku!" zavolala jsem za ním a doběhla za ním. Chvíli jsem na něj mžourala, ale když mi oči konečně doostřily, došlo mi, že se nedívám na Zinka, ale na někoho, kdo mu byl zatraceně podobný. "Uh... Pardon. Ty nejsi Zinek."

<< Písčiny
Jak bezmyšlenkovitě jsem skočila do vln, stejně tak jsem plavala na druhý břeh. Neměla jsem v hlavě nic jiného než plav, plav a nezastavuj. Bylo to jen moře a já. Zastavila jsem se až na druhém břehu, až jsem se na něj vydrápala z posledních sil. Sotva jsem stála a hleděla za sebe na ostrov, který jsem právě opustila. Co mám jakože dělat? Proč tady jsem? ...Najít Zinka. Ano, to je to nejlepší, co teď můžu udělat. Vrátit se k tomu, co jsem dělala, než se stal ten incident s, ew, pískem. Rozešla jsem pomalým krokem pryč z průlivu, přímo na mlžné pláně. Hlasy se uklidnily. Studená voda mi musela pomoci je setřást. Snad zůstaly na ostrově s Barnatt. Snad ji už znovu nepotkám... Nebyla bych schopná se jí podívat do obličeje. Jako přízrak jsem přešla pláně. S hlavou skloněnou k zemi. Už jen kousek a můžu projít portálem. A pak přímo na území Daénu. A pak domů. Byla jsem pryč příliš dlouho.
>> Sněžné tesáky

<< Sakura
Utíkala jsem, co mi stačil dech. Slyšela jsem, jak na mne volá, ale ani jsem se neotočila. Slyšela jsem i jiné hlasy, ale za těmi jsem se také nerozhlížela. Nevěděla jsem, co se skutečné a co ne. Je to přede mnou kámen nebo vlk? Viděla jsem mrtvé vlky. Mezi nimi byl Balrog. Bylo to, jako by mě sledoval, viděla jsem ho v periferním vidění, ale neslyšela jeho hlas. Cítila jsem, že je zklamaný, ublížený. Že jeho tělo je chladné, zakonzervované pod blátem kvůli mě a mají liknavosti. Kvůli mě a mým planým slibům... A teď písek. Nebyla jsem si jistá, jestli byla úleva, že mám za sebou hory a budu brzy pryč, nebo bylo prokletí muset běžet pískem. Zavřela jsem oči, přeběhla to a bez váhání skočila do moře.
>> Mlžné pláně

Pro hlasy a obličeje jsem si nevšimla, že mě Barnatt dohnala a přišla ke mně. Lekla jsem se jí, když promluvila. Trhla jsem s sebou a instinktivně po ní chňapla zuby. Kousla jsem ji do tlapy, ale pustila jsem ji hned, jak mi došlo, co se děje. Stáhla jsem ocas mezi nohy a začala couvat. Zírala jsem na její ránu... Ale netekla z ní krev. Musela jsem se už naprosto pomátnout. Bylo to, jako bych poranila panáka, vycpaného pískem a ne živou bytost. Vymyslela jsem si ji? "Tohle byla chyba, neměla jsi chodit se mnou... Co jsi zač?" Úroveň zmatení se stupňovala, couvala jsem. Chtěla jsem si vyslechnout odpověď, ale nakonec jsem to nevydržela a dala jsem se na útěk. Hlasy se hnaly za mnou, stejně tak výčitky, zpochybňování reality. Nezastavovala jsem se. Vyběhla jsem zpátky do hor a pak zpátky na pláž. Co nejrychleji odtud.
>> Písčiny (přes Malé hory)

<< Malé hory
Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych se ohlédla, aniž bych zastavila. Jak bych jí mohla vysvětlit, co se právě stalo? Ale moje výhružka vtíravé myšlenky nezastavilo. Hlas se nechtěl nechat umlčet, naopak, čím víc jsem vzdorovala, tím byl hlasitější, tím naléhavěji zněl, tím vyhrocenější situace mi podsouval. Tak se stalo, že jsem postupně zrychlovala, až jsem poslední kopec do třešňového sadu seběhla sprintem. Zastavila jsem se až někde uprostřed stromů a kmitala pohledem mezi stromy. Bylo to, jako bych mezi korunami viděla obličeje... Ale nebyla jsem schopná určit, co vlastně vidím. Svět se stal zdeformovaným, pohyboval se, vlnil a rozbíjel se sám do sebe. K prvnímu hlasu se postupně přidávaly další. "Běž pryč," vrčela jsem na ně, uši stažené k hlavě. Byla jsem zmatená, vyděšená a neměla ponětí, jak to zastavit.

<< Kočičí louka
Opustila jsem louku a vydala se přímo do hor. Moje myšlenky se točily nejdříve okolo bylinek, pak okolo léčitelství jako povolání, jak jsem všechny zklamala tím, že jsem zmizela na kdoví ja dlouho pryč. Třeba si společenstvo myslí, že už ani neexistuju, prohlásili mě za mrtvou nebo ztracenou a teď se děje kdoví co. Vydrápala jsem se vrcholek kopce, na kterém jsem se zrovna nacházela a podívala se dolů na druhou stranu. Byl tam zvláštní lesík. Zdálo se mi to, nebo to všechno byly zase ovocné stromky? Žádné duby, žádné buky, ani borovice, ani smrky. Tyhle ostrovy jsou zkrátka zvláštní. Nic tu nefunguje, jak by mělo, ale proč mě to už nepřekvapuje? Asi jsem tu už příliš dlouho. Kdoví jestli kdy ještě uvidím normální kus země. Otočila jsem se na chvíli na Barnatt. Hlavou mi problikla myšlenka, co všechno by se mohlo stát, kdyby ztratila rovnováhu a spadla na skály pod námi, rudá krev rozpíjející se do bílého sněhu jako inkoustová kaňka do papíru. Scenérie, následovaná tichým hláskem, který opakoval, že by to byla moje vina a že mám skočit za ní. Zavrtěla jsem hlavou a zavrčela na prázdný prostor směrem, odkud jsem slyšela hlas vycházet. Přicházím o rozum? Rychle jsem se otočila a rychle se rozešla směrem k sadu. Rychle někam, kde nikdo nemůže nikam spadnout.
>> Sakura

<< Zrcadlové jezero

"Co víš, některé rostliny jsou zelené i přes zimu a sníh jim nevadí," okomentoval jsem její pochybnosti. "Zima je takové marodící období. Pokud toho nemáš dost nasušeného, nezbývá ti nic jiného, než znát byliny, které mají léčivé kořeny, nebo ty, které zůstávají zelené i pod sněhem." Jakmile jsme byly na opačném konci jezera, začala jsem hrabat ve sněhu, abych dokázala svou pointu. Odhrabala jsem sníh až na zem. Dole byla zežloutlá tráva, sem tam nějaký stvol. Po další chvilce se mi podařilo odhalit jeden zelený lísteček divokého jahodníku. "Tohle je třeba léčivé. Neumrznou, pokud jsou hezky přikryté a pokud teploty příliš neklesnou." Pak jsem vyskočila z jamky a milé rostlinky zase zakopala, aby mohly dál spát a přečkat zbývající zimní měsíce dokud sníh neroztaje sám. Jinak se nezdálo, že by tu Zinek byl. Ne, nebude na tomhle ostrůvku. Asi byl chytrý a udělal si dostatek zásob, aby mohl svou smečku kurýrovat. Bych si z něj měla vzít příklad.

>> Malé hory

<< Písčiny
Poděkovala jsem gestem za usušení kožichu, ale nezdržovala jsem se na pláži dlouho, hnedka jsem zamířila svižným tempem k jezeru v dálce. "Nikdy jsem tady předtím nebyla, přiznala jsem. "Ale kdo má mít přes moře jistotu, že si sem můj kolega blázen nechodí na bylinky, třeba?" To dávalo smysl. Najít tu nějakou zajímavou rostlinu, tak sem taky chodím na bylinky... A třeba se sem ještě budu pravidelně vracet. Jezero vypadalo docela obyčejně. Žádné endemitické rostlinstvo, škoda. Jakoby tenhle ostrůvek existoval teprve chvilku a žádný vlastní život si vytvořit nestihl, jen sdílel ten samý co pevnina za vodou. Ohlédla jsem se za červou vlčicí a pak do dálky. Na druhé straně jezera byla louka! Sice zasněžená, ale louka. Na botanický průzkum se sem budu muset vrátit někdy během jarních a letních měsíců, kdy nebude všechno pod sněhem. Pak se bude třeba i ten nový, vlastní život objevovat líp.
>> Kočicí louka

<< Průliv
Co tam vidím - neodpověděla jsem. Už jsem plavala na druhý břeh, neotáčela se a klepala zimou zuby. Nelitovala jsem však svého rozhodnutí, protože za vodou nás čekala pláž. Skrytý ostrov, na kterém jsem ještě nebyla, kdoví co ukrývá. Pokud všichni bylinkáři uvažují stejně, Zinek by se na neznámé území vydal taky. Chceme-li být 100% jisté, že jsme ho neminuly, je třeba obětovat trochu komfortu... A možná půl zdraví, ale to za nové objevy, chci říct, jistotu, že najdeme Zinka určitě stojí.
Na pevnině jsem se oklepala, abych nezmrzla a rozešla se podél pláže. Ne že by tu někdo byl, pravděpodobně tu nikdo nebyl už nějakou dobu. Ostrůvek obecně na mě působil docela opuštěně. "Porozhlédneme se kolem, když už tu jsme."
>> Zrcadlové jezero

<< Zubří pláň
Nutno podotknout, že zmizet v mlze mi docela jde. Světlý kožíšek s mlhou splývá moc hezky. Naneštěstí to samé platí pro Zinka. Hledat světlého vlka v mlze je jako hledat vlka černého v hustém lese v noci, zvláště pokud se pohybuje velmi potichu. Musely jsme se spoléhat na čich. Pachy odhalovaly několik vlků, ale ve studeném vzduchu nevisel žádný, který by zněl jako Zinek, a to je můj čich velmi dobrý. Mohla jsem zahnout do hor, ale rozhodla jsem se k portálu zamířit až později. Co když je v lese hned vedle? takhle bychom ho mohly minout.
"Ano, tuším se z něj dělá vývar... Jako syrový by se měl dát použít jako jitrocel, na rány. Ten rozkoušeš a rozetřeš, myslím, že trychtýřek funguje stejně. Měl by mít protizánětlivé a desinfekční účinky." Možná jsem si to pletla s jinou bylinou, ale tím luhováním jsem si byla jistá. Když se mlha rozplynula a před námi se vynořily stromy, strčila jsem čumák mezi ně a větřila. Nezdálo se, že by tady byl. Vedla jsem tedy Barnatt naokolo, možná byl někde poblíž, jen jsem ho nezachytila. A tak jsme se dostaly k průlivu. "Tam na druhé straně něco je..." A jako správný blázen jsem se hodila do studené vody.
>> Písčiny

<< Mělká pláž
"Vím, že byla u jezera v údolí a pak ji přesunuli. Ještě jsem tam od té doby nebyla, ale slyšela jsem, že mají být v lese na tom ostrově... Shodou náhod ve stejným lese, kde mám svůj úkryt." Naštěstí nebyli rušivými sousedy, jen jsem měla strach, abych nebyla cítit jako oni. Společenstvo zradu nemá v lásce, ale podezření ze zrady mi prozatím nehrozí, když jsem teď cítit spíš jak příšera z bažin. A kde je Zinek? "Nevím. Může být kdekoli." Začít hledat v Daénu se zdálo být logické, ale pokud byl někde poblíž, byla by to zbytečná cesta. Lepší variantou mi přišlo projít všechno, co je po cestě k Daénu. Pokud nebude nikde a ani tam, můžeme jít druhou stranou a hledat všude jinde... Což by mělo být efektivní, pokud budeme předpokládat, že se nebude pohybovat, nebo že se nebude pohybovat příliš rychle. "Kytky? Jo. Třeba trychtýřek, ten je léčivý. Má jeden červený květ podobný tulipánu a na stonku listy po dvojicích vedle sebe. Je běžný na loukách, nespleteš si ho."
Vyloučila jsem, že by byl Zinek v bažinách nebo ve Zlatém lese. Přes travinné pláně se hledalo dobře, tedy, dokud nás nepohltila mlha.
>> Průliv (přes Mlžné)