Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stray: 20 kšm + 1 mince + 20 kšm + 10 kšm
Rain: 20 kšm + 1 mince + 20 kšm + 10 kšm + tlapku do světla
Ingrid: 20 kšm + 1 mince + 20 kšm + 10 kšm

(may I scream, like- thank you guys aaa ;-; <3 tak snad se se všema z těch 35, co ještě nezná, herně skamarádí *mrk mrk* :>)

Zapsáno Good job, me, thanks, me.

<< Modrák (přes Začarovaný les)
Žádné z Dailiných slov mi nedalo důvod zastavit a pokusit se strom rozmluvit znovu nějak jinak, tak jsem se bez ohlížení vydala dovnitř lesa. Upřímně jsem doufala, že tudy budu moct projít nerušeně a v klidu, po tom, co jsem si vzpomněla na událost s hadem a peříčníky, mi tohle místo přišlo zase jednou o něco méně přátelské. Tiše jsem prošla lesem. Se mnou to teď moc na plodnou debatu opět nevypadalo, vzhledem k bylinkám. Naštěstí, jak jsem se nezastavovala, tak naše cesta byla rychlá. Stejně tak cesta přes Mlžné pláně. Jen byla o něco horší, jak se začalo smrákat. Do háje, jsme tam proseděly příliš moc času, musíme si pohnout. Mírně jsem přidala do kroku, věděla jsem, že když půjdu přímo za čumákem, dojdeme do hor, kde byl ten portál, kterého jsem chtěla využít. Měla jsem nutkání Dail říct, že tady jsem se poprvé potkala s Angelem, a že v těch horách nás honili ti medvědi, ale usoudila jsem, že by mi před trs bylin stejně nerozuměla.
>> Červená louka (přes Sněžné Tesáky)

Při tom všem, co se tu děje. Předtím mi to nedošlo, že tahle vlčice tady musela být už velmi dlouho a jak to muselo formovat její pohled na svět, resp. na to, co je normální a co ne. Standarty se posouvají s prostředím. Hodnoty z mojí rodné smečky byly do mne vyryty tak hluboce, že jsem téměř zapomněla na tento zcela prostý fakt. "Listí u dubů většinou neopadává, až pak se postupně vymění nové za staré na jaře," konstatovala jsem. Strom působil jako hodně přerostlý dub s divnými atributy. "Ale přiznávám, že to s tím peříčníkem bude nejspíš slepá stopa," řekla jsem. Myšlenkami jsem se napůl ztrácela v úvahách nad tím, zdali by se fakt s tím stromem nedalo komunikovat. Chtěla jsem si to vyřešit nějak ve vlastní hlavě a aplikovat až to, co by mi přišlo logické. Bohužel, tento svět popíral mou logiku a nutil mne provést experiment hned. "Strome!" otočila jsem se k němu, "co jsi zač a co děláš?" ... Nic. Ticho po pěšině. "Ehm... Dobrý den, strome," zkusila jsem znovu, možná jsem byla nezdvořilá, "rády bychom věděly něco o tvém ovoci." Ale i tahle taktika selhala a strom nadále zarytě mlčel. "Paní stromová?" Když ani to nevyšlo, zvedla jsem se a posbírala se svoje bylinky. "Nevadí..." Si na tebe posvítím příště. "Pohme, schnu mi byhynkhy. A rozešla se směrem k portálu v horách.
>> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

”Nic zvláštního?! podívala jsem se na Dail nevěřícně. Diskutovaly jsme tady zatracený obří modrý strom poblíž šíleného lesa, kde máš neustále pocit, že tě někdo sleduje, už jen očekáváš kdy se pohne kořen, aby ti podkopl nohy, nebo až na tebe vyskočí nějaká druhově neurčitelná potvora. ”Ehm, je modrý. To ti divné nepříjde?” zeptala jsem se mírně překvapeným tónem. Ale konverzace postupovala dál, tak jsem do toho víc nerýpala. Stejně jsem emoce vždycky prožilvala víc vnitřně a na povrch prostupoval vždy jen zlomek. A bylo tomu tak dobře, nikdo nemusí vědět jaký nepořádek se tam uvnitř skrývá.
Myšlenka omunikace se stromem mne zaujala. Nepřipadalo mi to divné. Spíš natolik zajímavé, že to v mé mysli vyvolalo sérii obrazů, jak by něco takového mohlo vypadat. ”Myslíš si, že stromy umí mluvit? Že nám rozumí?” zeptala jsem se vlčice. V mém hlasu neznělo odsouzení, naopak upřímný zájem. Kdybychom si s ním mohly popovídat, hned by to bylo jednodušší.
Dále přišla řeč na to, co se mi kdysi stalo. Moje vzpomínky už nebyly tak ostré, takže mi chvíli trvalo složit je do vyprávění. Nakonec jsem to řekla takhle: ”V začarovaném lese jsem potkala takové malé stvoření s peříčky. Potom na nás s Alduinem zaútočil had, jsme se před ním snažili uniknout a když udělal výpad na mě a dala jsem se na úprk, to roztomilé stvoření mě zavedlo k tomuhle stromu, kde jsem se potkala nejspíš s jeho matkou. Bylo to hezké a ten had mi dal pokoj, ale nemyslím si, že tehdy tenhle strom byl nějak významný. Potom ta stvoření zmizela. Atreas říkal, že se živí modrými šiškami, ale ty na tomto stromě nerostou. Ale možná měli nějaký důvod, proč se setkat právě pod tímhle stromem. Možná je to dobrý orientační bod... A nebo se možná podle něj řídí, jestli je čas cestovat či ne...” Také mne napadlo, že by oni mohli umět ovoce utrhnout. Vždyť dospělý peříčník byl docela vysoký. Mohlo to mít nějaký hlubší význam pro rozmnožování stromu. A snad i důvod, proč je na ostrovech pouze jeden.

Do mého zamyšlení pronikla Dailina slova a donutila mě zamyslet se znovu, ale tentokrát jiným směrem. "Možná nejde úplně o to to kouzlo zlomit," prohlásila jsem, "spíš by nám pomohlo zjistit, co je zač, abychom mohly hrát podle jeho pravidel." Je to jako zákon přírody. Až na to, že tohle byla magie, ale už jsem za ty roky prostě začala přijímat, že magie je v tomto světě něco jako přírodní zákon. Je to všudypřítomné a nedá se tomu dlouhodobě vzdorovat. To už jsem tak nějak pochopila... Ale že mi to trvalo. "Nenapadá tě, v čem by magie tohoto stromu mohla spočívat?" Znovu jsem se ztratila do myšlenek. A objevila jsem v nich něco. Záblesk. Vzpomínku. "Teď jsem si vzpomněla, já jsem u tohohle stromu byla vlastně, když nás chtěl s Alduinem sežrat had! A pak jsme potkali to peříčkaté stvoření o kterém mluvil Atreas," řekla jsem, ale spíš jsem uvažovala nahlas, protože tahle informace nám nejspíš k ničemu nebude. No, uvidíme.

Prohlédla jsem si strom ještě jednou a pořádně. Nevypadal jako ten typ stromu, po kterém by se dalo šplhat, tedy rozhodně ne, pokud by se o to pokoušel vlk. Létat taky neumím. Kmen je příliš tlustý, než aby se dalo setřást. Možná přistavit si něco, z čeho by se pak dalo na ovoce dosáhnout. Ale co? To už je lepší po tom něco hodit a doufat, že se trefíme a ono to spadne. Magie... Tou by to možná šlo. Zkusila jsem na to tedy použít vítr. To by bylo, aby nějaký pořádný správně míření vichr ovoce neshodil. Chvíli mi trvalo 'zavolat' svou magii, bude mi asi ještě chvíli trvat, než se s ní pořádně skamarádím, ale jakmile zde byl vánek, udělat z něj silnější vítr už nebylo tolik složité. Stačilo si to představit. Vítr zatřásl s korunou, ale ze stromu nespadl jediný kus ovoce. Nechala jsem magii odeznít, tohle nikam nevedlo. "To bude taky nějaké začarované." Bez dalších nápadů jsem se svalila u kmene stromu a nechala se na moment unášet myšlenkami doufaje, že v jejich proudu chytím nápad.

<< Kvetoucí louka
Podívala jsem se na ni takovým neurčitým pohledem. Na jednu stranu měla pravdu, na druhou stranu jsem nevěděla, co si mám myslet o tom, že se mi směje a jak jakože jinak bych ty bylinky měla jinak přenášet. Vypadám snad jako klokan, abych si to narvala do kapsy někde na břiše? No to určitě ne. "Mi hekni hak?" Naštěstí se naše cesta už blížila ke konci. Tedy minimálně k mezicíli. Následovala jsem směr, který Dail ukázala a brzy se mi z temné siluety stromů v dálce vyrýsoval jeden konkrétní strom s modrým listím. Zastavila jsem se kousek od něj, abych si ho mohla přeměřit pohledem. Jo, tenhle strom jsem viděla, i když jsem k němu přímo ještě nikdy nešla. Dost možná jsem to dokonce měla v plánu. Nu, tak jsem tady teď. "Je to on," řekla jsem, abych potvrdila, že jsme dříve myslely tentýž strom. Pak jsem přiběhla k němu blíž a bylinky opatrně položila u jeho kořenů. Plody na něm skutečně byly. A ani jeden nebyl spadený na zemi. Podivila jsem se tomu, protože o tomto ročním čase většina stromů své plody shazovala. Kdoví, co ten Balrog, fakt bych se na něj měla jít podívat, vrátil se mi můj partner do myšlenek.

<< Temný les (přes Hraniční pohoří)

Úplně bych společenstvo smečkou nenazývala, ale momentálně jsem nebyla v dobrých podmínkách pro argumentaci, tak jsem kývla hlavou na souhlas. "Mm-hmm," tohle mělo být potvrzení, že myslím misky. S těmi mi opravdu momentálně pomoct nemohla. "Nehadí," zamumlala jsem. Teď to opravdu moc na konverzaci nevypadalo. Vysvětlím jí svůj plán později. A když už tím směrem půjdeme, můžeme se podívat do bažin, jestli tam pořád Bal někde nečeká, až ho přijdu zachránit... To by bylo. Smutné. Tyhle myšlenky mě trápili celou cestu do hor, možná ještě chvíli přes ně, ale na podzimních horách bylo něco, co mě donutilo zavzpomínat znovu na svou rodnou krajinu. Tam taky vždy byly hory a vybavuju si, že přesně takhle voněly touhle dobou. Zamyšleně jsem se rozhlížela okolo sebe, ale nezastavovala jsem. Brzy jsme začaly opět klesat a přišly na louku. Půda zde byla promáčená od včerejších dešťů. Ještě aby ne, po takovém slejváku. "Kuhy ted?"

>> Modrák

<< Asshiřin labyrint

Mírně jsem se zamračila, moc se mi nepozdávalo, to co říkala. Možná jí přece jenom přistálo o kolečko víc. "Omega je trestný post, musel tě povýšit z omegy na sigmu," opáčila jsem. Tvrdohlavě jsem věřila ve správnost svého tvrzení, takže by mi to nerozmluvila žádnými argumenty, leda by své tvrzení podložila důkazem, například výpovědí samotného Scara. Další důvod, proč toho vlka později navštívit a popovídat si. Pak přišla řeč na to, jestli jsem byla v nějaké smečce už předtím. "To bylo ještě před příchodem na ostrovy," odpověděla jsem krátce. To jsem měla ještě volná ústa. Cestou ven už jsem tolik hovorná nebyla. Na otázku, jestli je to ta rostlina, o které jsem se dříve zmiňovala jsem pouze přikývla hlavou a stejně tak na to, že bychom teď mohly spolu jít najít ten strom. Alespoň bych to pak mohla vzít nahoru přes portál. Ne, že by se mi do něj chtělo vlézt, ale zase by se mi nechtělo chodit zpátky pěšky, když mám misky v úkrytu v lese Alf.
Bohudíky se nám podařilo bez bloudění najít cestu pryč z labyrintu a tentokrát dokonce i bez setkání s žádnou havětí. Nevěřila bych, že budu vděčná za pohled na Temný les, který byl stejně temný jako obvykle, i přes dnešní slunečné počasí. Rozešla jsem se jím napříč, směrem k horám a doufala, že mě šedobéžová vlčice předběhne a povede správným směrem. "Pothebuu mihky," prohlásila jsem sotva srozumitelně. A budu potřebovat ještě nějakou brašnu, kdo to má pořád nosit v zubech ta kvítka! Tahle cesta bude docela tichá, pokud se tedy nerozhodne mluvit Dail.
>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

<< Temný les

Zaslechla jsem správně, že je omega? Ne, tak to není, vstupní hodnost se sigma, každý zkušební člen bratrstva je první sigma. "Nemyslelas sigma?" zeptala jsem se jí. Přitom jsem šla pomalu a snažila se vyhýbat zákrutám. Podezíravě jsem pozorovala strop i stěny. Kromě lumin jsem se potřebovala mít na pozoru před obřími pavouky. "Díky. To je na dlouho. Byla to hlavní náplň mého volného času v mé původní smečce. S ostatními jsem se moc nebavila, takže byla fůra času na studium," shrnula jsem jí celý příběh. Jen jsem z něj vynechala mnoho smutku a utrpení. Nebylo třeba se k němu vracet a utápět se v dávno ztracené minulosti. Taky jsem už byla někdo jiný, v jiných okolnostech. Po chvíli procházení labyrintem jsem už začínala pochybovat, že by se tady nějaká lumina měla nacházet. Ale vždyť Atreas je našel! A ne jednu. Zabočila jsem tedy za další sloup a do očí mě praštila modrá záře. "Tohle to je!" zvolala jsem a přiběhla k rostlinám. "Tohle jsou luminy," sdělila jsem Dail významně. Dala jsem jí chvíli, aby si rostlinky prohlédla a pak jsem je utrhla. Takhle jsem měla zuby plné bylin. "Podme pvyc," zamumlala jsem a otočila to zase zpátky.
>> Temný les

<< Les u mostu (přes Most)

"Uvidíš, až se staneš betou. Dostaneš takový malinký škrábanec na jedno velmi specifické místo, aby všichni ostatní věděli, že jsi skutečně beta." Pochopitelně proto jsem jí nemohla sdělit, kde konkrétně se tahle jizva má nacházet. Mělo to své opodstatnění, přijít za ostatníma, že je vlk beta si mohl kdokoli, hlavně když byli alfy čtyři a málo kdy se setkaly všechny na jednom místě společně. To, co popisovala jako kraviny mě osobně zase tak bláznivé nepřipadalo, ale přece jen mě ta část s modrým stromem zaujala. Věděla jsem, že tady je nějaký modrý strom, ale neviděla jsem na něm dřív ovoce. Kdoví, jestli myslela tentýž strom, jako já. "Můžeme si potom k tomu stromu zajít?" zeptala jsem se. Určitě byla na ostrově místa, kde jsem ještě nebyla.
Jen škoda, že Dail nechtěla zjišťovat, co se nachází pod mostem. Třeba ještě měla dost rozumu na to, aby to nezkoušela.
To už jsme šlapaly temným lesem. Razila jsem cestu, protože jsem věděla, kudy se jde do labyrintu. Těžko říct, jestli byl moudrý nápad se tam po incidentu s pavouky a s medvědem vracet. Obzvlášť, když jsem se odtamtud sotva dostala. Sotva živá... Znovu bych nemusela mít stejné štěstí. Přesto jsem vlezla do jeskyně bez mrknutí oka. Sebevrah.
>> Asshiřin labyrint

<< Luka
"Ano. Dostaneš ji spolu s členskou jizvou," odpověděla jsem jí. Nejspíš ji budeme vymýšlet společně, přítomné bety a alfy. Tedy teď už jenom alfa. To abych toho vlka líp poznala, když bude nějakou dobu vůdce sám, poznamenala jsem si v duchu. Velkou část cesty přes les jsem promlčela, byla jsem zabraná do snahy pochopit, co si mám představit pod Dailiným prohlášením. Vlčice nevypadala, že by ji napadaly jenom samé kraviny. Pokud tedy tou kravinou nemyslela přidat se do Chaosu, to jo, ale podle jejích slov s tím byla spokojená. To pak nebyla kravina. Nedalo mi to a pár metrů před mostem jsem se konečně zeptala: "Jaké kraviny?" Ale nezastavila jsem se, aby mi mohla odpovědět v klidu, místo toho jsem se už cpala na vratký most, který tady byl už kdoví jak dlouho, přežil posun země a pořád jako zázrakem stojí. Soustředěně jsem se dívala pod tlapky a našlapovala na dřevěné desky. Zpod nich prosvítala modravá mlha. "Kdoví co je pod námi," pronesla jsem bez určitého tónu. Jenom jsem uvažovala nahlas a neočekávala odpověď. Určitě tam byla voda. Ale jaká? A co v ní? Možná něco děsivého? Nejspíš ne. Ale nějaké zajímavé organismy ke zkoumání by tam být mohly.
>> Temný les (přes Most)

<< Křišťálové jezero
Změnila se? O tomhle jsem potřebovala vědět víc. Čím si vlk musí projít, aby se jeho povaha změnila úplně od základu. Jaké peklo si musí vytrpět, aby ztratil sám sebe. Teď se ale ptala Dail. "Zachovávají anonymitu před venkovními vlky a uvnitř společenstva víc vypovídají o tvé povaze. Mě říkají Moudrá, nemusím tedy obhajovat, že mám mozek, kdykoli mám nějakou připomínku. A pak je tu pocit sounáležitosti. Co si jednou pojmenuješ, to k tobě patří už navždy," vysvětlila jsem. Takhle mi to alespoň dávalo smysl. Možná mi to Angel dokonce vysvětloval, ale v daný moment jsem si to nebyla schopná vybavit. Určitě by ale řekl něco podobného. Nyní byla řada na mě. "Myslíš, že blázníš? Jak se to stalo, jak se to projevuje?"
Až příliš brzy jsme se dostaly na druhou stranu luk k lesu. Chvíli jsem se před ním zastavila, abych si promyslela, jestli opravdu chci znovu navštívit zrovna tuhle jeskyni. Nejspíš to byla sebevražda. Ale měla jsem snad na výběr? Tak jsem vkročila do lesa a zamířila k Mostu. Cokoli pro vědu.
>> Les u Mostu

Pozvolným krokem jsem se rozešla kamsi směrem k prvnímu ostrovu a při tom jsem poslouchala, co mi chtěla říct. Přikývla jsem, když se zeptala, jestli vím o bitvě mezi Daénem a Chaosem. Byla jsem v ní, i když jen jako medik, a i když jsem byla zásadně proti; to nic neměnilo na tom faktu, že jsem o ní věděla. Pochopila jsem z Dailiných slov asi tolik, že je v Chaosu docela nešťastnou náhodou kvůli románku, který nevyšel. Au. A zůstala kvůli mě? To je taky docela nešťastná volba. To nemá lepší přátele? Rodinu? "Víš, že jsme vyvrhelové, že jo?" zeptala jsem se pro jistotu. "Žádný sladký řeči, sluníčko a duha." Jen skupina těch divných, špatně socializovaných vlků, co se nedokázali podřídit hierarchii. "Už je to docela dávno. S Angelem jsme prchali před medvědy, porvali jsme se s něma, jeho zranili a já mu to ošetřila bylinkama. Vzal mě do společenstva kvůli hlavě. Líbí se mi někam patřit a nemuset na slovo poslouchat nějakého vocasa, co si myslí, že je pán světa. Všichni jsou tam nějak divní. Připadám si mezi kupou pošuků jako normální vlk. Nevyčnívám." Pak jsem chvíli mlčky šlapala přes louku. Bylo docela nepohodlné mluvit a zároveň držet kytku v zubech.
>> Luka

<< Podzemní doupě

Při východu mě praštilo do očí slunce. Už nebylo tak brzké ráno, jak když jsem do úkrytu vcházela. Bylo kupodivu relativně teplo, což jsem po včerejším spím počasí vřele uvítala. Když jsem se rozkoukala, zamířila jsem přímo za známou vlčicí. "Nuže," zamumlala jsem i s rostlinou v tlamě, "potřebuju do nejbližší jeskyně." Květina vypadala uvadle a já nemohla riskovat, že se mi mast vyrobit nepodaří. Další přeci pokvetou až příští rok. "Řekni mi, jak ses do Chaosu dostala?" Nedávalo mi to smysl, jak se někdo tak milý a přátelský mohl dostat do Společenstva. Změnila se snad? Zradil ji někdo? Měla jsem spoustu otázek. Jednou z nich byla, zda si uvědomuje, co je Chaos zač. Ono ukusování cizích částí těla, pitvání jiných vlků nebo krvavé potyčky taky nejsou nic pro slabé žaludky. Do bratrstva mohou jen skuteční vlci. "Nepatřila jsi už do nějaké smečky předtím?"