Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jestli se Espen a Solveig chtěli dohadovat, to mi bylo upřímně fuk, pokud tím nezkazí lov. Co mi ale Solveig odpověděla ohledně nehořlavého ledu a velmi hořlavých tuleňů mě upřímně překvapilo. Okamžik jsme to zvážila, než jsem se rozhodla, že to nebylo překvapení nemilé, a zazubila se na ni. "To není vůbec špatná úvaha." Ne tedy, že bych nějak toužila ty chlupatce zapalovat.
Ale zpět do práce. Začínala tu být nepříjemná zima, takže jsem došla k závěru, že čím dřív tohle dokončíme, tím líp. Přibližovala jsem se k tuleňům s každým krokem a někteří z nich si mě všimli a odklidili se, ale pořád jich na pevnině dost zbývalo, takže jsem neztrácela naději. A pak jsme to uviděla. nebo spíš ucítila. Co to bylo? Ah, támhle, téměř tak bílé jako led. Střelila jsme pohledem po Rannei. A to se jedna z těch potvor rozhodla mě pokropit. Brrr. Fuj! To bylo ale nechutně studené! Rozladěně jsme po tom tuleni cvakla zuby.
A Rannei? Ta dala signál ohledně změny plánu. Kývla jsme na ni, že rozumím, a změnila kurz k mláděti. Víc jsem se ale rozhlížela po těch velkých. Mládě tu někde muselo mít mámu a mámy většinou mladé bránily, ne? Netušila jsem, jestli to tak tuleni mají taky, ale opatrnosti nikdy nezbývá.

Arne nebyl proti. takoví byli nejlepší, co prostě akceptovali co se navrhlo a dál to neřešili. Solveig... navrhla oheň. Být člověk,. zvedla bych na ni obočí. "Jak to plánuješ udělat? Led moc nehoří, ne?" Docela mě to zajímalo. Uměla vytvořit ohnivé biče, nebo tak něco? Měla by, ne? A Espen? jakmile promluvil, zprudka jsem k němu otočila hlavu. Táta aby něco takového sliboval? Copak mu neveřil? Koukla jsme po otci, co ten s tím hodlá dělat, že mu to pěkně vytmaví, drama to já ráda, ale táta... uhm. Přitiskla jsem ouška k hlavě. Možná... možná bude lepší nad tímhle moc nepřemýšlet. Otočila jsme pohled k tuleňům. Nebyla to kořist, o které bych toho mnoho věděla, takže nebylo od věci pozorováním zjistit víc, zatímco Rannei rozdávala úkoly. "Pohybují se na souši hodně pomalu. tady asi nemáme zrovna šanci se nepozorovaně přiblížit, ale uděláme nejlíp, když si vyhlídneme nějakého, co je od vody co nejdál- tamtoho?" Kývla jsme k tomu, po kterém Rannei už koukala. Zdálo se, že ji napadlo úplně to samé, co mě, jenom... o trošku dřív. To se mi úplně nezamlouvalo, ještě tu budu mít konkurenci. "Pokud nás zahlédne jeden, dost možná se navzájem upozorní," poznamenala jsme ještě k ostatním a na Ranneiny instrukce jen kývla. "Jdu na to." A stejně jako Rannei jsem se dala do plížení, abych zkrátila vzdálenost, která mě od tuleně dělila. Dokud se netvářil, že se hodlá zvednout a přesunout k vodě, chtěla jsem se dostat co nejblíž. Chtěla jsme tuleně obejít a odříznout mu cestu, ale nejdřív jsem potřebovala spolehlivě zjistit, kde led končí a kde začíná voda.

Na Noru byl spoleh! Jak taky ne, že? Byla to přece moje sestřička. "Víš i kvůli čemu se chytly?" vyzvídala jsem dál tiše. Ale teda Espen slušně zarazil hřebíček do rakve, to teda. Ovšem nic sourozence nesblíží tak, jako když se můžou spiknout proti dalšímu sourozenci, ne? No, měl být chytřejší a nepoštvat je proti sobě až tak, že se do něj pustily. mohl si za to sám. za takové poznámky bych se do něj pustila taky.
Což o to, druhý vůdce bych byla ráda, ale nebýt vůdce rozhodně dá míň práce. Co víc, pokud bude jeden vůdce Rannei, bylo by fér, abych druhou skupinu vedla já, s podstatně víc zkušenostmi silnější, rychlejší, zručnější v magii, prostě všechno? Nebo to jsem si alespoň myslela, Rannei se samozřejmě mohla předvést. Samozřejmě jsem očekávala, že to bude soutěž mezi týmy. "Pokud by tým vedla jedna z nás, nebylo by to fér, nemyslíš?" špitla jsem k Noře, "A když už se Rannei přihlásila..." Kdo byl a nebo nebyl lovec, to bylo fuk. nebylo špatné si vyzkoušet všechno. Já si třeba lov taky oblíbila, až když jsem ho pořádně zkusila.
Na Solveig jsem se povzbudivě usmála. Ale notak, to dáš. Když jsi měla potřebu se s Rannei rvát, tak si s ní teď budeš moct změřit síly nějak přijatelně, ne? Jenže... táta řekl, že můžeme spolupracovat? Ale... ale kde v tom byla ta legrace? Ta soutěživost? A Rannei s tím souhlasila. Ah... škoda. Ale tak třeba se něco semele i tak, ne? A nebo aspoň nalovíme a pořádně se nažereme. Eh... asi v tom musím vidět něco pozitivního, i když mě to možná malilinko zklamalo. Najevo jsem to ale nijak nedala. Musela jsem uznat, že Rannei mluví celkem rozumně, dokonce i plán už měla. "Dobrý výběr, mimochodem," poznamenala jsme směrem k ní, jakmile byly týmy rozřazené. "Arne má vodu, já vím jak pořádně lovit a Sindri taky není zrovna marný co se lovu týče, co tak vím." Ale že si Solveig vzala Espena? Huh. To mě překvapilo. Vážně jsem čekala, že bude poslední výběr on, ne Sindri. No co už. Třeba k tomu Solveig měla nějaký důvod. Mně to bylo upřímně fuk.

---> Ledové pláně

Nora zjevně neměla rozum. její poznámka mi neunikla a po očku jsem koukla po tátovi, jestli jí na to něco řekne. Neřekl? Rozhodně si toho všiml, když se na ni tak podíval. Ale- ale co. Však měla Nora pravdu, ne? Kdyby to byl táta, tak se ti spratci nechají být. Uniklo mi, jak to tu teda vlastně bylo, ale Rannei si mlela svou a Espen se zase tvářil jak se tak hrozně moc stará o blaho svých sourozenců. protočila jsme nad tím oči. Jo, jo, jasný. A vůbec, víc už mě ta jejich hloupá šarvátka nezajímala. Nebudu si přece kazit rodinný výlet... a v tu chvíli jsme se otočila k Noře a špitla tak aby mě jen ona slyšela: "Hele, jak to tedy bylo? Kdo si začal?" No co? Drby mě samozřejmě zajímaly!
Ale lov tuleňů mě zajímal zrovnatak. Táta se brzy rozmluvil o té havěti, kterou jsme měli lovit a já se jala pozorně poslouchat, protože se mi to mohlo hodit. Přirozeně, když zmínil, že i magie země může být silná, to bylo jako pohlazení pro mé ego. Spokojeně jsem se zatatalila. To teda že je, a jak! Jednou mu ukážu, co všechno už s ní umím.
jenže jak to vypadalo, táta na nás hodlal jen koukat a asi s námi lovit neplánoval. Podívala jsme se po těch blobech u vody, pak zase po něm. Tohle máme lovit, jo? Však to ani nevypadalo, že to umí běhat. To zvládneme jak nic. Tak jo, skupinky. Hm. Rozhlédla jsem se po ostatních. Sindri by mohl být docela nadějný lovec, Espena jsem samozřejmě nechtěla, Arne měl vodu, takže by se tu mohl hodit a... Jo, z toho bych tým sestavila. Takže já a Nora bychom tady těm ne už tak malým capartům mohli velet, ne? "Já bych se ujala-" Ale to už promluvila i Rannei. Oho, ten spratek chtěl velet, jo? I když... to mi vnuklo nápad. Usmála jsem se na ni. "Když se Rannei hlásí, co takhle, aby druhou skupinu vedla Solveig?" Když se předtím rvaly, tak měly jistě energie na rozdávání. navíc, táta přece neřekl, že něco speciálního dostane tým, ale ten nejlepší z nás! Teda tak jsem to aspoň pochopila. Tak co bych se obtěžovala vést vlastní tým?

---> území Alatey

Držela jsem se víc vzadu a trochu se ztratila ve vlastních myšlenkách. Kam jsme šli? Jo, to kdybych věděla. Však on nám to táta řekne. Jenže táta? Táta se rozhodl někam zmizel. Zastavila jsem, pohledem zkontrolovala, že se u zbytku pořád drží Nora, a okamžik jsem okouněla, kam se to otec vydal. Bylo poblíž nějaké nebezpečí? Snad ne. byli jsme poměrně velká skupinka a naši sourozenci už nebyli zas tak malí a... a to už jsem slyšela štěknutí a rychle jsme si pospíšila za ostatními. Co se to tam sakra...?
U všech vlků, co to vyváděli, oni se snad prali? Mezi sebou navzájem?! No tak to prr, to ne! Sourozenci přece měli držet při sobě, nás sedm proti všem a-
A to už se je táta jal srovnat, rychle a efektivně. Sklopila jsem uši. "Jistě, otče." Nic víc jsem se v téhle situaci říct neodvážila. Ale... otec to vyřeší, že? Když nic jiného, aspoň si z toho budu moct vzít příklad?
A o co že tu vlastně šlo? Moje pozornost se přesunula na Espena. "Co že jsi jim to řekl?" zeptala jsem se.
jak jsme vyrazili, pospíšila jsme si opět za otcem a tentokrát jsme si dala pozor, abych se už nikde neopozdila. Brzy jsme dorazili k vozíčku. Jo, Wu, ten už pro mě nebyl nic nového, ale tentokrát jsem se rozhodla, že nic dalšího nepotřebuju, Vždyť jsem ještě ani neměla čas vyzkoušet všechno, co jsme si pořídila minule.

---> Rozbitý sever

"Jsem ráda, že seš zas tady," špitla jsme tiše směrem k Noře a také se o ni otřela. Bez ní by Alatey prostě nebyla stejná.
Scházeli se tu snad všichni. Pohlížela jsem na mladší sourozence snad až s nadšením. Tohle byla moje rodina. Tohle byla moje malá armáda, kterou jsem si mohla vychovat k obrazu svému. Na každého z nich jsem se usmála, snad jen Sindrimu, kterého jsem znala nejlépe ze všech a viděla jsem v něm potenciál, jsem se usmála o něco víc. Pamatovala jsem si je všechny. Co na tom, že měli jinou mámu - alespoň se o NAŠI mámu nebudu muset dělit s dalšími pěti vlčaty. Jen škoda, že tu chyběl Noah... že tu bude vždycky chybět Noah.
"Stina není zas tak špatná," pošeptala jsem Noře, když jsem viděla, jaké pohledy házela po černobílé vlčici. "Jasně, není to naše máma, ale fakt se umí rvát."
Sama jsem na otce v tuhle chvíli žádné otázky neměla, snad až na jednu, kterou jsem si nechala pro sebe, protože jsem si byla jistá, že se odpověď stejně brzy dozvím. Co budeme mimo území dělat?

---> Ledové pláně

Clara, jakožto správný dospívající, by v tuhle chvíli chodila na střední. Byla by to taková ta typická rozmazlená holka, věčně s mobilem v ruce, žvýkačkou v puse, a obklopená partou svých nejlepších kamarádek, s kterými by probírala nejnovější drby nebo soudila outfity svých spolužáků. Móda, to by doslova bylo její. neznačkové oblečení? Stejný outfit jako včera? Nepřípustné! Vážně hodláte nosit TYHLE dvě barvy dohromady? Pff, módní barbaři. měla by absolutní přehled o nejnovějších trendech a o tom, co je zrovna in.
Žila by ve středu všeho středoškolského dramatu. Její známky by samozřejmě byly perfektní, protože nic jiného by tatínek neschvaloval, ale byla by taky ukázkový postrach celé školy s naprosto nulovým respektem ke všem učitelům a školnímu řádu.
A co volný čas? Nu, patrně by si ke svým zářným akademickým úspěchům přidala ještě nějaký ten sport, který by brala až moc soutěživě, protože má to vůbec cenu, když nemůže vyhrát? Nemá! Buď zlato nebo nic.
Že by byla ukázkové dítko, to se ale rozhodně říct nedá. Před rodičema by si udržovala fasádu vzorňáčka a po škole by se se svou bandou kamarádů pouštěla do všemožných pochybných, možná i krapet ilegálních aktivit.
Kouření za školou? Sem tam nějaké malé kapsářství čistě pro zábavu? No jasně! Život se má žít a zákony jsou od toho, aby se porušovali, jen se nesmíte nechat chytit.
Navzdory tomu všemu by ale brala svou budoucnost docela vážně a ještě před maturitou by už měla naplánované, že vystuduje nějakou prestižní školu a najde si dobře placenou práci. Sahala by po všemožných příležitostech, aby se něčemu přiučila a mohla ostatním vmést do obličeje, že je nejen lepší, než oni, ale všechno, co má, získala vlastním úsilím, ne tatínkovými penězi.
Ke studiu by navíc ještě chodila na brigádu. Když chce něčeho dosáhnout, nemůže se přece jen nechat hýčkat tatínkovými penězi jako nějaká princezna. A kde by taková brigáda byla? Modeling? Koučink? Učila by snad jógu? Ne, nic takového. Ačkoli by to bylo její pečlivě střežené tajemství, které by totálně zničilo její reputaci (podle jejího názoru), kdyby se o tom kdokoli ze školy dozvěděl, našla si brigádu v docela obyčejném obchodu někde za pokladnou. Jen škoda, že si nemůže občas otevřít tlamu na některé zákazníky. Život by byl hned hezčí.

---> Území Alatey

Úkryt. Domov. Konečně. Když mě táta nahnal k léčitelkám, už jsem neměla ani sílu ani chuť protestovat. Klidně ať se na moji tlapku podívají. Žádné protesty, žádné debaty i když táta ani nevypadal, že by byl ochotný mé fňukání poslouchat. Nechala jsme se ošetřit a nějakou dobu jsem hezky strávila v léčitelském koutku. jak jinak než odpočinkem, hezky stulená v klubíčku. Tlapka naštěstí brzy začala bolet míň a míň. Nebyla zlomená a jak se zdálo, tak snad ani vymknutá, jen naražená. Nic, co by trocha klidu a odpočinku nespravila.

Což znamenalo, že jsem si nemohla nechat ujít nějaké ty sociální aktivity. měla jsem v plánu velmi brzy vyrazit na lov - jen co se budu cítit opět v plné síle - a splnit svůj úkol, který mi Hanka zadala. Vyrazila jsem tedy za otcem a všemi ostatními. A byla tu i Nora. "Tady jsem," odpověděla jsem. Pořád jsem trochu kulhala, ale už podstatně méně, a jiné rány, kromě snad pár oděrek pod srstí, nebo modřin, jsem neutržila. Táta rozhodně dopadl podstatně hůř. odpověď, co se stalo, jsem ovšem nechala na něm.

---> Nížina hojnosti (spolu se zbytkem)

Dorazila jsem mezi posledními. Když jsem došla na území, už jsem docela slušně kulhala. Poraněná tlapka požadovala klid a odpočinek a čím dál víc proti námaze protestovala. Táta ale dával pozor na Hanku a já tentokrát dávala pozor na ostatní. Domo už byl blízko. V tuhle chvíli bych nic neviděla radši. Byl to pěkně úmorný den, všechno mě bolelo, a i když tohle bylo vítězství, bylo to vítězství doopravdy? Zahnali jsme kočky, ale skončili jsme potlučení, zkrvavení a unavení. A narazili jsme na Chaos. Pomstila Hanka Cinder? Stálo to všechno za to? Poučí se z toho ti chaosani, nebo nám příště nakráčí rovnou do Avaru? Kdo ví... nyní jsem zamířila do úkrytu, abych si konečně dopřála trochu toho zaslouženého odpočinku, po kterém jsem toužila už... už snad celé věky.

---> úkryt

Listopad - nic
Prosinec
Jednoduché - 3x
Promluv si s jiným členem alespoň na 8 postů (tedy 4 na každého) - s Norou (a vlastně i s Einarem, hlavně v rámci akce)
Dones léčivé byliny - učila byliny, vyvolala je
Splň úkol zadaný alfou/betou - podala hlášení a pak se přidala na Einarův příkaz k výpravě
Leden - nic

Jméno vlka: Taiclara
Počet příspěvků:
Listopad 13
Prosinec 12
Leden 6
Postavení: Kappa
Povýšení: x
Funkce: Lovec učedník
Aktivita pro smečku: Vysvětlovala Sindrimu jak lovit myši, sdílela nějaké informace o Zlaté, učila kytky a účastnila se akce s Chaosem
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Socializovala se se Sindrim, kterého pak odvedla zpět na území a sama se potkala s Deinell a Naxinem, s kterými trávila potopu. S těmi se rozloučila a vyrazila zpět na území, kde objevila zraněného Einara a znovu se setkala s Norou. Po krátkém odpočinku v úkrytu se se smečkou podělila o rostlinku, kterou ji naučila Deinell, a pak vyrazila s Einarem, Stinou, Hankou, Keijim a Xanderem na obhlídku území. Poranila si během ní tlapku. Zakončil to souboj s Chaosem, kde se Clara ovšem moc nepředvedla. Nebojovala, jen odváděla Callidovu pozornost od ostatních.
Smečková minihra: Píšu si!

poprosím:
20 % sleva do PO
4 tlapičky (2 do země - bude mít 11. lvl, a dvě do Hradby - bude mít 5. lvl)
Pokud počítám dobře, tak bych měla mít 13 postů = 13 % - 10 % do rychlosti, 3 % do síly
(počítám od postu, kde se hlásila procenta po první reakci ne Callida (bez toho Callid postu))
A Clara se jen vykecávala, takže kšm žádná

děkuju :3

Mluvil. To bylo dobrý, ne? Když mluvil na mě, nemohl kousat. Ani mě ani nikoho jiného. "Pak jsi slepej, já nejsem vlče!" ohradila jsem se. "Vaše sebranka sem vtrhla, tohle je u našeho území." Nebyla to pravda, pravdu měl on. Oni si tu hleděli svého a my jsme sem vlítli. Jenže to mě nezajímalo. Táta řekl, že je musíme vyhnat a tak jsme podle mého byli v právu. Byli moc blízko, co kdyby zas chtěli slíbit kolem našich hranic a někomu ublížit? Třeba mé sestřičce nebo máme nebo mladším sourozencům? Přitiskla jsem uši k hlavě. jeho slova se do mě celkem slušně zakusovala. A kolem? Kolem ostatní bojovali. A... a pak ta šedá vlčice drapla Hanku. Zírala jsem na to, jak s ní zmítá, jako by Hanka nebyla nic, než čerstvě ulovená srna. Kdyby vlk chtěl, mohl mě v tu chvíli napadnout a já bych jen sotva stihla zareagovat.
jenže se přihnal jako svištící tornádo táta, ve kterém byl stále všechna bojovnost, kterou já už postrádala. uskočila jsem stranou. zavolal na mě a já jen rychle přikývla, než jsem se otočila a vyrazila posbírat ostatní. Koutkem oka jsem zahlédla tátu, jak se sklonil nad bezvládnou Hankou. Bude v pořádku... že jo? Není... není... Blesklo mi hlavou. Ani jsem se neodvažovala myšlenku dokončit. "Keiji, Xandere, Stino!" byli tu všichni. Čas jít domů. Čas se vrátit. Zůstala jsem jen tak dlouho, abych se ujistila, že nikdo z našich na bojišti nezůstal zapomenutý, než jsem vyrazila zpět odkud jsme přišli.

---> Území Alatey (přes Hraniční pohoří)

Callid

Ano, na mě se dívej, ne na ně. Já jsem tady. jsem velká a silná a nebezpečná a vůbec, ale vůbec nekulhám. A vůbec nejsem už potlučená z pádu ze skály. Snažila jsem se vypadat nebezpečně, ovšem patrně jsem pořád vypadala spíš uboze a zmoženě. taky jsem se napřímila. "Ano, vy. Tahle vaše sebranka." Snažila jsem se znít vážně a rozhodně, ale moc se mi nedařilo. Vážně jsem doufala, že se na mě vlk nevrhne. Mohl by to udělat. I kdybych na něj vytáhla magii, rozhodně jsem si nemyslela, že bych ho snadno přemohla a určitě bych si z boje odnesla pár nehezkých ran, ne-li hůř, proto jsme se zdráhala útočit. I tím, že ho rozptýlím, přece smečce pomůžu, ne? A někdo pak musí zraněným pomoct domů. To jsem si alespoň namlouvala. "Nejsem vlče!" odsekla jsme mu. "A nebráním nikoho. Nemůžu bránit někoho, koho jste vy zmetci zabili. Pořád lezete na naše hranice jako by vám to tu patřilo. Ale nepatří!" Nespouštěla jsem z něj pohled. Byla jsem připravená uskočit, jakomile by se po mně vrhnul, a... a v tu chvíli proťal vzduch záblesk světla, který před mýma očima zanechal mžitky. Překvapeně jsem zamrkala a podívala se směrem, odkud to přišlo - po tátovi. Huh?

---> Hraniční pohoří

Callid
Pach krve se k mému čenichu donesl už z dálky a dal mi tak ještě jeden důvod navíc se nikam moc nehrnout. Jako by toho už nebylo dost. Z hor jsem sestoupila až jako poslední a byl na mě docela ubohý pohled. Snažila jsme se nekulhat, ale komukoli kdo mě viděl, muselo být jasné, že nejsem zrovna šťastný vlk. Ani náhodou. Stačil mi rychlý pohled, abych zhodnotila situaci. Většina z mé skupiny už se mydlila s těmi cizími vlky, ale můj pohled padl na mohutného hnědého vlka, který se kolem pohyboval sám. To by ještě bylo, aby šel někomu ze svých napomoc! To by nebylo fér. A já... když už jsme tu byla, měla bych být alespoň trochu užitečná. Vyrazila jsem za ním, abych rozptýlila jeho pozornost. "Co vy jste vůbec zač?" Zavrčela jsem na něj. "K vám patřili ti, co zabili členku naší smečky?" zatím jsem neútočila, chtěla jsme vlka hlavně rozptýlit, ne skončit ještě víc dobitá, než už jsem byla. Abych řekla pravdu, ten cizinec budil respekt se všemi těmi jizvami. Musel mít spoustu zkušeností z boje. A já zjistila, že se rozhodně nijak nehrnu zjišťovat, kdo z nás je silnější.