Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Kvetoucí louka

Takže jsem si za to mohla sama? To chtěl říct? "Věděla jsem, do čeho jdu. Chci být lovkyně a ty jsi schopný lovec, od kterého se můžu spoustu věcí naučit. Myslím, že jsi mnohem lepší než ta-" bázlivá, ufňukaná čůza, "-Hanka. navíc ta už má tři jiné učně. Tebe můžu mít jen pro sebe, takže se můžeš plně věnovat mému studiu a nemusíš ještě dohlížet na ostatní jako ona." Navíc jsem plně věřila, že mě otec Vidarovi nedal, aby Vidar dokázal, že je zklamání. Jaký by pro něj mělo smysl, kdyby zjistil, že jeho bratr nedokáže nikoho učit, a jeho dcera učitele kvůli tomu postrádala? Vidar musel mít potenciál, kterého jsem hodlala využít.
"Můžeš mi místo omluvy vynahradit ten čas, co jsi tu nebyl. Ukážeme ostatním, že jsme lepší, než oni," odpověděla jsem pouze. Chtěla jsem se učit. Chtěla jsem informace. Chtěla jsem všem ukázat, co ve mně je. Já už jsem ale nehodlala ztrácet čas a tak jsem se pustila do stopování, čenich u země. Srnčí pach pro mě nebyl nic neznámého a sem se spousta zvěře stavovala pít. Brzy jsem ve změti pachů našla nějaký, který vypadal, že by mohl být dost čerstvý, ovšem než jsem po stopě vyrazila, rozhlédla jsme se kolem, jestli náhodou nějakou zvěř nezahlédnu. byla by chyba sledovat stopu a nedávat přitom pozor co se děje v okolí. "Tady jednu mám. vypadá čerstvě." V okolí jsem žádné srny neviděla, ale byli jsme tu docela skrytí houštinami, takže to nutně nemuselo nic znamenat.

---> Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Vidar nevypadal nadšeně, ale to mi bylo co? To mi bylo úplně jedno. Mohl si za to sám, že se celou dobu někde coural a náležitě se mi nevěnoval. Teď to musel dohánět. Mohl být jen rád, že jsem ho nenapráskala tátovi, protože pak by mohl svému postavení rovnou zamávat. "Srna zní dobře," odsouhlasila jsem. Byl to dostatečně velký úlovek, abychom se předvedli, ale ne tak velký, abych se musela přehnaně snažit, že? Ideální. Vidar se nemusel bát, že bych byla zas přehnaně ambiciózní. Kdybychom to přehnali, taky bychom mohli přijít s prázdnou nebo nedejvlku zranění a to by byla prvotřídní ostuda.
Brzy jsme se ale dostali z doslechu a Vidar nakousl jisté důležité téma. "Vím," řekla jsem, "takže by sis měl vážit toho, že jsem to udělala. Mimochodem, byla by to i pro mně pěkná ostuda, když už se táta rozhodl, že můžu být tvůj učedník, protože jsem o to požádala, a ty bys mě nic nenaučil." Mohlo to vyznít jako mírné pokárání, pokud si to tak Vidar chtěl vyložit, ale dávala jsem si taky setsakramentsky pozor na jazyk. Tenhle vlk měl vyšší postavení a už mi jednou dal jasně najevo, že si ode mě nenechá skákat po hlavě, takže jsem musela být opatrná, pokud jsem mu alespoň trochu skákat po hlavě chtěla. "Přemluvila jsem Mercera, aby mi vysvětlil něco víc ke stopování a pak jsem se šla na sever podívat po nějakých zajících, ale nic se mi najít nepodařilo." Jak moc velká to byla katastrofa... no, to už musel posoudit sám. "Takže... chceš, abych ti ukázala, jak mi stopování jde?"

---> Kvílivec

Jméno vlka: Taiclara
Počet postů: 8 (1+2+0+0+5)
Postavení: Kappa
Povýšení: -
Funkce: učedník
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Otravovala Mercera, aby dostala nějaké lovecké typy (a při té příležitosti shittalkovala Cipher), pak vyrazila na sever, kde šikanovala Podběla, pak se vrátila do smečky, aby dostala vynadáno od tatíka a konečně poznala své nové rekruty sourozence. nyní vyráží s Vidarem trénovat lov.
Smečková minihra: -

Sím pěkně :>
Hlásím se za Ionu jako nekreslíř
a pak se hlásím za Taiclaru jako kreslíř

Na mámu jsem se usmála, když se ke mě přidala. Možná bych jí i něco řekla, kdybychom tu byly samy, ale bylo tu příliš mnoho zvědavých uší, takže jsem zůstala zticha. Jistě na to bude čas později. Navíc mi teď dělalo mnohem větší starosti, jestli mě snad táta nebude chtít namočit. To by teprv byla katastrofa! Ale... naštěstí ne. V duchu jsme si oddechla, když bylo mé mučení odloženo. "Dobře," souhlasila jsme bez protestů. Hlavně abych už byla pryč, aby si to ještě nerozmyslel! Hrdě jsem vypjala hruď, když řekl, že se nemám nechat zahanbit. Lov? Ha! Ukážu Vidarovi, co umím, a vytáhnu z něj, co můžu, abych pak ve svých dovednostech mohla těm zmetkům vymáchat čenich. Hanka ještě uvidí, kdo je lepší učitel! "Samozřejmě. Ulovíme něco pořádného. Že, strejdo Vidare?" Ti by koukali, kdybychom dotáhli srnku. To by byl ve dvou slušný úlovek, ne? Nic většího se mi nahoru do avaru ani tahat nechtělo, takže srnka snad bude ideální. No, uvídíme, co Vidar rozhodne. On byl učitel, tak bych ho měla nechat nějaké učení i udělat, ne?
"Jo, jdeme," souhlasila jsem s Vidarem a jen se ješět rychle ohlédla. "Ahoj, mami! A teto Jaino. A ty, prcku." Zazubila jsem se na Arneho a pak už jsem šupajdila za Vidarem.

---> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

---> Alateyská smečka

Následovala jsem otce a zbytek naší malé skupinky k... kamkoli to táta chtěl, abychom šli. Hádala jsem, že chce, abychom se dostali z dohledu ostatních, ale asi měl jiný plán, protože nás dovedl k jezeru. Celou cestu jsem zvědavě pokukovala po svém mladším bratrovi, který ťapal s námi. Byl tak maličký. Bylo to zvláštní, mít další sourozence.
Brzy jsme dorazili k jezeru a zatímco Jainu zajímalo, o čem chce táta mluvit, já se posadila opodál a zvědavě (a rozhodně i trochu zlomyslně) sledovala, k čemu táta vybízí bratra. Heh, tohle bude legrace. Prcek se do úkolu vrhnul s takovou důvěrou a nadšením, až mi z toho bylo skoro do smíchu. Takový naivní! To tu sůl necítil na míle daleko? Věděla jsem, že mu to nijak neublíží, to by táta zase nedovolil, rozhodně ne pokud by se Arne nějak zásadně neprovinil. To ale neznamenalo, že ho táta bude chránit před každou nepříjemností. Jo jo, tohle byla důležitá lekce. Potlačila jsme nutkání se uchechtnout, jak si Arne líznul a vzápětí zjistil, jak hnusná ta voda je.
jenže to už se táta otočil na mě a já se s jistými pochybami zahleděla na vodu. "Uhm, ne, ale nevypadá to tak složitě." Ale notak! Přece po mně nemůže chtít, abych se v tomhle máčela! Krystalky soli mě už teď tlačily do tlapek a byly nepříjemně ostré a představa, že by se mi dostaly do kožichu a slepily ho se mi vyloženě příčila.

Reakce Einar, Vidar, Stina, Solveig

Neveděla jsem, o co se Stina snaží, když v podstatě řekla, že můj element není tak špatný. Chtěla snad, abych se ohledně toho cítila líp? Hah, jako by slova něco znamenala. Táta byl alfa a měl oheň. A Strýc Vidar měl taky oheň. I teta Jaina měla oheň. Máma oheň neměla a třeba právě proto se táta rozhodl mít další vlčata se Stinou místo ní. Aby jejich vlčata taky měla oheň. Přesto... jsme na ni pokývla. Byla to matka mých sourozenců a já bych asi měla ocenit její snahu, že jo? Nemyslela to špatně... asi.
Ale táta... řekl to samé? Zvědavě jsem se na něj podívala. Pokud jsme slova Stiny brala jako drobnou laskavost z její strany, slova táty byla jako zlatý grál. Bylo to... uznání? Byl to kompliment? Byla to pochvala? jasně, neřekl, že já s ní dosáhnu velkých věcí nebo že nemám podřadnou magii, ale já přesně to slyšela. Hned byl můj den lepší. "Já bych rozhodně ráda velké věci dokázala," odpověděla jsem.
Co mě překvapilo bylo, že táta Vidara neseřval tak jako mě. Možná že moje lež zabrala? A nebo se k tomu teprve chystal, když si chtěl promluvit stranou... ale proč by bral další vlky? Nechala jsme ho, ať dořeší záležitosti smečky a já se jala zaobírat ostatními, než vyrazíme. Na Vidara jsem se usmála a pokývla. A ne, že prozradíš, že jsem lhala, parchante. Teď je v sázce kožich nás obou! Zjistíme, co táta chce, a pak jsme měla v plánu vyždímat z Vidara jeho lovecké dovednosti a předvést, co mi ukázal Mercer.
Moji sourozenci se mezitím začali zajímat o magie a zjišťovat barvu oček, ale když se na mě Solveig tak hezky culila (teda doufala jsem, že to byla Solveig... byla to Solveig, že jo?), usmála jsem se zpět a spokojeně pohodila ocasem. Už jsem se těšila, až se s touhle drobotinou budu moct seznámit blíž. Nejlépe bez dozoru dospělých. V hlavě už se mi začaly rýsovat plány. Ta mrcha Cipher a její poseroutka bratr nebudou vědět, co je udeřilo. ha, a hance uděláme společně ze života peklo! Sourozenci přece vždycky drží pospolu, ne? Tak tomu vždycky bylo s mou sestrou a vlastně i bratrem a já nepochybovala, že to s těmihle bude jiné. Ař na to, že jsem tak trochu zapomněla, že jejich lásku a loajalitu nemám automaticky, ale budu se s nimi nejdřív muset trochu seznámit. Eh, detaily.
nyní byl čas zjistit, o čem chtěl táta mluvit.

---> Slané jezero

Sotva jsem se stihla rozkoukat, najednou tu byl táta. A první, co se rozhodl udělat bylo seřvat mě. Ale-
Přitiskla jsem ouška k hlavě a mírně před ním hlavu sklopila, tváříc se... Možná malinko provinile. Nic špatného jsem neudělala, zatraceně, nemusí na mě být takový, navíc před stinou, a před vlčaty a... A před všemi. "Byla jsem se učit lovit. Nebyla jsem ani nikde sama, byla jsem nejdřív s Mercerem a pak s tím... Eh, tím šedým, Podbělem," odpověděla jsem. Nebyla to omluva za mou nepřítomnost, to ani náhodou, ale dávala jsem si sakra dobrý pozor na svůj tón, i když se mě teda zatraceně dotklo, jaký na mě byl. Měl by být rád, že mě vidí, že se snažím být užitečná a učit se, ale ne, jemu to nebylo dost dobré. Místo toho si pořídil jiná vlčata. Nebyly jsme mu s Adou dost dobré? Nebo si snad myslel, že když umřel Noah, tak také umřeme? A... A proč měl vlčata se stinou, nebyla mu ani máma dost dobrá? Co jsme udělali špatně?
Jenže nic z toho jsem nahlas neřekla, ani jsem nedala najevo, že by se mě jeho slova dotkla. To byla konverzace, které by neměl přihlížet nikdo cizí, zeptám se ho později, až budeme sami. "A teď hledám Vidara." Snažím se být užitečná, opravdu. Netoulala jsem se mimo území jen tak pro nic!
Znova jsem se rozhléhla po té vší drobotině. "Uhm, gratuluju," řekla jsem Stině. A vlastně i tátovi. Bylo jich tolik. Ale... Ale byli to moji sourozenci, že? A to znamenalo... Ha! Uvidíme, kdo se bude smát naposled. Tohle dám té mrše Cipher sežrat. Vysmívala se mi, že mi umřel brácha a že Ada je taky někde pryč, ale kdo měl teď víc sourozenců? Já! Tohle mi vlastně hrálo do karet. Až tihle trochu vytostou, ukážeme Cipher a tomu jejímu vlezdoprdelkovskému bráchovi bez vlastního názoru, že my jsme prostě lepší.
Ani já jsem ale nezůstala bez povšimnutí. Huh, který tohle byl? "Ty jsi Arne?" A složil mi kompliment. My si ještě budeme rozumět. Jen škoda, že si vybral takovou nešťastnou věc. "Červené oči jsou lepší, ty značí sílu," odpověděla jsem. Ale... Byli to moji sourozenci, že? "...ale děkuju." Asi to myslel dobře, patrně nebyl dost velký, aby chápal, že magie ohně je lepší, než ostatní. To se naučí.
Ještě tu však byli další, kteří stáli za pozornost, takže co se vlčat týkalo, v rychlosti jsem si je jen prohlédla a pokusila se zapamatovat si jejich jména. Rannei, Sindri... "Ty jsi Solveig, že? Máš moc pěkný kožich, úplně jako táta." Což znamenalo že ta černá... "A ty Rannei. Ty jsi zas úplně po S... Mámě." A kdo byl ten bílý vlk. To byl ten... Ten... Omega, že? Jak se jmenoval? Ah, to je fuk. "Ahoj," pozdravila jsem ho taky a pak se usmála na mámu. "Ahoj, mami! Neviděla jsi někde Adu?" A ta nová vlčice... "Taky mě těší, Jaino. Ahoj, Vločko."
A hele, kdo se taky ukázal! Vidar se tu objevil! Přesně ten, koho jsem hledala! "Vidare!" Zavolala jsem za ním nadšeě. Tady je, parchant jeden! "Hledala jsem tě. Byla jsem trénovat stopování, přesně jak jsi po mně chtěl!" Což... Nebyla pravda. Nebyla jsem si jistá, proč jsme to řekla. Možná.. možná jsem před tátou nechtěla vypadat, jako že jsme spolu ještě vůbec netrénovali. Možná, že to byla lež pro Vidara samotného, v naději, že nebude tátou seřvaný stejně jako já. "Už jsem zpátky. Mohli bychom spolu teď vyrazit lovit? Chtěla bych ti ukázat, co jsem se naučila!" Jen co jsem to řekla, podívala jsem se tázavě na tátu. Můžeme? Nebo je ode mě ještě něco potřeba?

---> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Výlet to nebyl špatný, to zas ne. trochu jsem se pocvičila v lovu, zjistila, že s jedním vlkem z Alatey není sranda... ale zpět do práce. Po Vidarovi nebylo ani vidu ani slechu. Kde zas vězí, když ho potřebuju... takhle se nikdy neprokáže, že má na to učit mládež. A JÁ se tátovi nikdy neprokážu, že na to mám a že jsme lepší, než ta zatracená Hanka a... Zmateně jsme se zastavila, když ke mně dolehla změť zvláštně povědomých pachů, které jsem si nedokázala zařadit. A hlasy, spousta hlasů. Skoro to znělo jako by se tu pohybovala nějaká drobotina. Huh? O co jsem přišla?
A brzy jsem to uviděla. Smeččani, které jsem znala jen zběžně, mě v tuhle chvíli nezajímali, ale... ta drobotina... ty zrzavočerné kožíšky a mezi nimi všemi stála Stina. Zmateně jsem zastavila. "Ehm... zdravím. Ti jsou tvoji?" taková malá havěť. A jak se to hemžilo. Ale k věci. "Ehm, no... hledám Vidara, neviděla jsi ho někde?"

Vlk nic neřekl. Co, někdo mu ukousl jazyk? Hah, možná že si i hloupě připadal a teď mu bylo trapně, že jsme ho tu přistihla. Hahaha. Haha. Ha... Jenže on se místo toho tvářil, že se k němu mám přidat? Copak neslyšel, že jsme ho právě nazvala idiotem? Vlezla mu ta zima na mozek? Uhm... nechápavě jsme ho sledovala, nejistá, co bych měla v téhle situaci dělat. Že bych se šla klouzat, to teda rozhodně nepřipadalo v úvahu. Rozhodně ne, když mě u toho mohl vidět, a po tom, co jsem ho za to urazila. Takže jsme si jen odfrkla. "Ne, díky." No, a on se brzy rozešel pryč. Co? Šel si najít jiný led kde se klouzat. Fajn. FAJN. "Tak si běž, stejně mě nezajímáš." Zamumlala jsme si spíš pro sebe a kecla sebou do sněhu. Zůstala jsem v jezera o nějakou dobu déle. Jenže... co tady? Takže jsem se sebrala a taky si šla po svým. Možná, že narazím někde na území na Vidara. Chtěla jsem mu přece ukázat, co jsem se naučila. Jistě na mě bude hrdý.

---> území Alatey (přes Ledové pláně)

---> území Alatey (přes Ledové pláně)

Nebyla to špatná lekce. Nutno přiznat, na to, že Mercer nebyl lovec, toho o lovu krapet věděl. Docela jsme se těšila na svou první lekci s Vidarem. nejen, že mu ukážu, co jsme se naučila, ale ještě se přiučím něčemu dalšímu a pak se předvedu tátovi a ten na mě bude pyšný a udělá ze mě betu místo Hanky, která byla k ničemu. A ukážu těm příšerným dvojčatům, kdo je tu lepší a kdo nestojí za nic. tak. jednoduchý a přímočarý plán, ne? Ale teď, když jsem nacpala do hlavy všechny ty nové informace, jsem se chtěla trošku projít a protáhnout se. Možná bych si lov mohla vyzkoušet i v praxi. Tady na severu přece žili ušáci, ne?
proběhla jsem přes pláň v naději, že objevím nějaké stopy nebo něco, co by mě navedlo kterým směrem se vydat, jenže místo ušáků jsme narazila na něco jiného - na pach cizího vlka, až na to, že nebyl tak úplně cizí. Byl to někdo ze smečky, koho jsem pochopitelně pořádně neznala. Takže tedy! Čas budovat konexe. A už jsem směřovala k jezeru. Budu slušná, hezky se představím a ukážu, udělám dobrý první dojem... "Co to tu vyvádíš? Vypadáš při tom jako idiot," prohodila jsem posměšně k vlkovi, když jsem přišla blíž a viděla ho, jak se zrovna rozplácl na ledu. Byl směšný. Tohle je ta smetánka Alatey? Hah, ne, tenhle určitě nebude víc jak kappa.
Posadila jsem se na kraji jezera a jala se ho pozorovat. Led byl skutečně jako zrcadlo, když jsem se místo na vlka podívala dolů, viděla jsem zřetelně svůj vlastní odraz na pozadí oblohy, která už po noci vybledla. Být tu o nějakou tu chvilku dřív, možná bych na něm viděla odraz hvězd, jenže... jenže na to už bylo příliš pozdě ráno, že ano?

Taiclara & Podběl
3, 10, 21

Jasný, to dalo rozum. Kdybych je neviděla, tak je pochopitelně jenom těžko můžu sledovat pohledem. To dá rozum. Ale odolala jsem nutkání protočit očima. To by mi taky už nemusel chtít vysvětlovat nic. Takže jsme teď spořádaně čenichala a stopovala a poslouchala co mi říká. "A jak takovou hrozbu poznáš?" zeptala jsem se. "To je hrozba jakýkoli cizí vlk co se pohybuje u hranic? S tátou jsme takhle narazili na Keijiho, kterého přivedla Hanka. Ten byl cizí. Teda už není ale byl." Škoda že za to tehdá táta Hanku nesprdnul víc. Líbilo by se mi vidět ji jak se z toho hroutí, hah. Už předtím se před ním málem třásla, srab jeden. "No, ty rozhodně vypadáš, že svaly máš, takže sis asi povolání vybral dobře," zhodnotial jsem to. A mluvit uměl taky. A byl celkem velký a mohutný. Silný vlk, který měl ve smečce svoje místo. Schvalovala jsme ho. A navíc mi pomáhal, to mu taky přidalo plusový bodík.
"Jo, táta mi ty rozdíly už vysvětloval. A s Vidarem jsme dostali úkol lovit králíky, ne zajíce, takže ty už od sebe poznám docela bezpečně," řekla jsem s jistou dávkou hrdosti v hlase.
To, co mi ukázal dál, už ale tak snadné nebylo. Pečlivě jsme chomáč chlupů očichala prozkoumala. "Hádala bych nějakého býložravce?" Ale netušila jsem jaký, a to mě žralo. Stopy byly lepší. A vůbec, už mě to nebavilo. "Jo, víme jenom, že tudy to zvíře prošlo. No, já myslím, že toho pro teď bylo dost, Díky za rady a tipy." Ne že bych se toho naučila moc, ale čeho ej dost, toho je dost. Můžu se zas něco učit zítra. "Tak se zatím měj, ať se daří obrana území a tak." rozloučila jsem se a vyrazila pryč.

---> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Jméno vlka: Taiclara
Pohlaví partnera: Přednostně vlci, ale může být i žena
Věkové rozmezí: Nad jeden rok, pod pět let včetně
Preferovaná povaha: Někdo, kdo ji nezahryzne při první kousavé poznámce
Čísla: 12, 13, 21

Ah ano, dvojníci vždy dělali jen problémy. Osobně bych si myslela, že by se mnoho problému dalo vyřešit tím, že by se jeden z nich prostě... odstranil. Například Cipher, ano. Proč si nechávat dvě vlčata, když vypadala stejně? Cipher byla nesnesitelná a stejně nebyla k ničemu dobrá, takže by jistě nikomu nechyběla a i Enigmovi by to jen prospělo, protože by pak musel vytáhnout čenich z jejího zadku a přijít na to, že může mít i vlastní názor. Hm, možná bych to měla tátovi navrhnout... nebo radši ne, patrně by můj názor nesdílel. Směčka bude muset přijít sama na to, jak strašná Cipher je. A ano, Mercerův předpoklad byl správný. To krátké setkání z dvojčaty na mě zanechalo mnoho domů a klidně bych o tom mlela dál, ale... ale. Ale byla jsme tu z nějakého důvodu. Byla jsme tu, protože jsem chtěla být lepší než oni a udělat dojem jak na tátu tak na Vidara. "To tedy není," souhlasila jsem. "Doufám, že máš pravdu. Oni by ho totiž vážně potřebovali." A Mercer se dal do výkladu o stopách. Poslouchala jsem a přikyvovala. "Jasně. Ale stopování podle zraku je rychlejší, pokud jsou stopy dobře vidět. Třeba ve sněhu. Takže pokud je vidím, je lepší použít zrak, je to tak správně?" zeptala jsem se. Přidala jsme se k jeho snaze hledat stopy, a zatímco jsme se rozhlíželi, zeptala jsem se: "Jaké to vlastně je, být obráncem smečky?" A Mercer stopy brzo našel. V blátě, krásné a výrazné, pff. To mě zkoušel, nebo si myslel, že jsem malé vlče a nepoznám je? Ale jakoukoli nevrlou poznámku jsem spolkla, protože pak by mi taky nemusel chtít pomáhat a co já pak. Přišla jsme si je prohlédnout, i když jen tak zběžně. Jo, tyhle jsem znala. Zajíc nebo králík, bylo to podobné... ale táta říkal, že králíci jsou v nížinách. "Tohle jsou zaječí stopy. A patrně docela čerstvé." Byly hezky výrazné, což znamenalo, že je vítr a déšť a voda z tajícího sněhu nezničily.