Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zkoumavě jsem si ho prohlédla. "No, nepamatuju si, že bych viděla někoho, kdo by ti byl vyloženě podobný." To je ta zatracená dvojčata. Možná. Trošku. Ale zase měla úplně jiný odstín srsti a když na to přišlo, tak já na tátu taky nebyla moc podobná. Já i Ada jsme vyhmátly zbarvení spíš po mámě, zatímco Noah byl celý táta. Noah... Noah kterého už nikdy neuvidím. A ta zatracená mrcha Cipher se mi kvůli tomu ještě vysmívala přímo do obličeje. Budu muset zjistit kdo je její skutečný otec a pak si tátovi postěžuju jaký je neschopný.
Odfrkla jsme na jeho poznámku, když řekl, že je nezná dost dobře. "Já taky ne, ale věř mi, znám je dost na to, abych si na ně mohla udělat názor. Cipher má potřebu se bezdůvodně navážet do ostatních, jen protože, já nevím proč, asi je naštvaná, že se musí o Hanku dělit s ostatními a závidí mi, že se táta rozhodl když bude lepší, když nás nebude mít všechny na krku a když mě místo Stiny bude učit někdo, koho alespoň trošku znám. A Enigma nemá vlastní názor, jenom leze své ségře za ocasem." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "To pevně doufám." Jo, pokud z toho nevyrostou, kdo ví, jak Alatey skončí.
Ale zpět k mým záměrům. Věnovala jsme mu milý úsměv. "To nevadí, určitě víš dost na to, abys mi dokázal poradit." A když ne, tak se holt seberu a najdu si někoho schopnějšího, ale zatím Mercer vypadal slibně Uvidíme. "To bych moc ráda!" souhlasila jsem nadšeně a rovnou se vydala za ním.

Vlk zastavil a počkal na mě. Výborně. Toho bych snad mohla dotáhnout k nějakým stopám a zahrnout ho otázkami. A dokonce potvrdil, že ani není otec těch dvou. Výborně. "Trošku ano. Dělá to hlavně tvé zbarvení. Tmavá hlava a tlapky, však víš." Vážně jsem pokývala hlavou. "Ale dobře pro tebe. Ti dva se chovají jako by je nikdo v životě nevychovával. Cipher je rýpavá nána. Ty bys určitě svoje vlčata vychoval lépe, že?" Jistěže. ne tedy že by mě to zajímalo, ale trocha sladkých slůvek neuškodí, pokud jsem chtěla, aby mi pomohl. "Mercer? Ty jsi jeden z obránců, že? Táta tě nabízel jako jednoho z možných učitelů. Já jsem Taiclara Fiske, dcera Einara a Astrid." Pokud to byla jedna z možností učitelů, tak se určitě vyzná a bude schopný mi poradit. "Vyznáš se ve stopování? Chtěla jsem se jít trošku procvičit, ale... no, moc stop zatím nepoznám, tak jsme doufala, že bys mi mohl poradit?" zeptala jsem se a hodila na něj prosebný pohled. A ani se neopovažuj říct ne!

---> úkryt

Venku byl... večer. Sraz se podle všeho docela protáhl a kdo ví, jak dlouho jsme byla zalezlá se svou vlastní mizérií. Ale co na tom záleželo? Venku bylo hezky. Půjdu se trochu potrénovat v lovu, abych pak na Vidara udělala dojem. Cokoli, co Hanka ty parchanty naučí, nebude tomu, co budu umět já, sahat ani po kotníky. Táta mi dal Vidara jako učitele a já mu dokážu, že udělal dobře. Že Vidar je mnohem lepší, než Hanka. Že jsem věděla, co dělám, když jsem o něj požádala.
Procházela jsem se horami a zkoumala stopy, které se nacházely po okolí. Tuhle jsem znala, tuhle taky, o té jsme dokázala říct to a to... jenže jsem brzy narazila na skutečnost, že bez ohledu na to, jak se snažím, některé otázky prostě zodpovědět nedokážu. Chtělo to někoho dospělého. Kde byl Vidar když ho potřebuju, zatraceně? Měl být tady a učit mě. Měla jsem si ho vzít s sebou.
A jako na zavolanou se přede mnou objevil nahnědlý kožich. Vyrazila jsem nadšeně za ním. "Hej!" zavolala jsem, aby počkal a neutekl mi. jenže... tmavá hlava, tmavé nohy... "Ty nejsi otec těch příšerných dvojčat, že ne?" zeptala jsem se a hodila po něm podezřívavý pohled. Ne, určitě to byl ten druhý. nebo nebyl? Měl taky magii ohně, měl podobný kožich... hele, já nedávala zas tak dobrý pozor, abych věděla, kdo je čí, ok? Nezajímalo mě to.

Nikdo si mě nevšímal a nikdo mi nevěnoval pozornost. A tentokrát mi to vyhovovalo, Pokud by to nebyla máma nebo sestřička - nebo táta a živý bráška - nikoho jsem nechtěla vidět. Ale ani já nemůžu zůstat zalezlá věčně. Jak jsem se trošku vzpamatovala, vylezla jsem ze své díry, kam jsem se zašila a zjistila, že se většina vlků z úkrytu už rozutekla po svém. Dobře. To bylo dobře. Vyrazila jsem tedy ven, nevěnovala žádnou pozornost těm, co pořád trčeli v koutku pro léčitele, a proklouzla k východu. Možná by neuškodila procházka po území. Mohla bych se podívat po své sestřičce nebo... nebo najít někoho jiného z rodiny. Pořád jsem měla na tátu tolik otázek, jenže po tom nebylo nikde ani vidu ani slechu. A taky jsem si chtěla postěžovat na tu mrchu Cipher. Co měla za problém, závistivka jedna? Nejdřív se do mě navážela a pak si do mě dovolila kopnout kde to nejvíc bolelo. Co to tátu vůbec napadlo, rozhlásit co se s Noahem stalo takhle před celou smečkou. Rozzlobeně jsem zavrčela. Bylo to tak nefér. Proč nemohl umřít někdo od Cipher? Třeba ten její vlezdoprdelkovský brácha, co neměl vlastní mozek a jen jí lozil za ocasem. Pak by si hubu neotvírala!
V téhle náladě jsem vyšla ven z úkrytu.

---> území Alatey

Cipher

Ta mrcha si začala. A ta mrcha neuměla přiznat porážku! Ne, ona si musela otevírat tlamu dál! Možná že šeptala, ale nemohla jsme její slova přehlédnout a, netřeba říkat, ťala do živého. Být člověk, zbledla bych. Moje srdce v hrudi pokleslo, jak vyslovila ta osudná slova. Jo, ona možná nevěděla, co právě řekla, ale já věděla, že slyšela tátovo oznámení o mrtvém vlčeti. Musela to vědět. Musela. Jinak se to vysvětlit nedalo. Moje oči zaplály nenávistným ohněm, který plál ještě silněji, než ten pro Hanku. S Hankou to možná bylo osobní, ale tohle bylo... osobnější. To jsi neřekla, Cipher fakt že ne. "Aspoň mě má můj táta rád a věnuje se mi!" Odsekla jsem stejně tiše a stejně jedovatě, načež jsem se otočila a doslova jsem prchla, než snad mohla zahlédnout slzy, které se mi po jejím komentáři opět začaly drát do očí. Ne, tahle mrcha nebude mít to zadostiučinění, aby mě viděla brečet. Neměla jsem samozřejmě žádné podklady pro to, co jsem řekla, ale táta mě měl rád. Bez ohledu na její rodinnou situaci to byla první věc, která mě napadla, kterou mi mohla závidět. Jo, z mého pohledu to byla slabá odpověď a patrně nebude mít žádný efekt, ale byla to odpověď rychlá. Táta mě měl dost rád, aby mi dal, co chci.

Astrid, Einar, Vidar, Cipher

Na mámu jsem kývla. Teď žádné slzy, teď budoucnost. Promluvíme si pak. "Dobře."
Všichni chtěli být lovcem. No, patrně jenom jeden bude mít to štěstí, protože tu byla jenom Hanka. A já to doufám nebudu, než aby mě učila ona, to radši půjdu snad i na toho obránce. Jen ať se o Hanku hezky porvou. Já se holt spokojím s tou Stinou. Všechno lepší než Hanka.
Opětovala jsem pohled tátových očí, nasucho polkla a sklopila zrak. Uvidíme, jaká bude naše budoucnost. A táta rozhodl. I když jmenoval další dva lovce, pořád jich nebylo dost pro nás pro všechny, i kdyby tu ti dva nakrásně byli. Jo, dostanu Stinu, mně je to jasné. Ale... ale to se nestalo. Záblesk překvapení v mé tváři se nedal přehlédnout. He? Ohlédla jsem se a usmála se na Vidara. Sny se plní!
To už na mě promluvila jiná vlčice. jedna, co taky chtěla Hanku. "Pěkně neoriginální, chtít něco, co chtějí všichni ostatní. Umíš vůbec myslet sama za sebe, nebo jste se se sourozencema dohodli?" odsekla jsem, i když můj hlas postrádal jisté ostří. Znělo to spíš jako unavený, otrávený komentář. Jako by mě její názor zajímal. Tahle zjevně zas neumí používat vlastní mozek, když si řekla o to samé, co chtěli její sourozenci. A navíc já dostala, co jsem chtěla, takže jsem se samozřejmě ještě samolibně ušklíbla na Cipher. Vidíš? Tys snad pochybovala o tom, že vím, co dělám? Užij si dělit se o Hanku se všema těma ostatníma. Já aspoň budu mít svého vlastního učitele, který bude mít všechen čas jen na mě. A já už se postarám, aby mě naučil všemu potřebnému. To se ještě ukáže, čí učitel je lepší!
Ale táta ještě neskončil. Povýšení! Uznání! Hrdě jsem vypjala hruď, když to vyslovil. "Děkuju." Ha, kappou to začíná, beta budu brzy. Ano. Už jsme to viděla před sebou! Čekala mě zářná budoucnost! Jen...
Jen tu se mnou dnes měli stát Ada a Noah. Možná že se Cipher musela dělit o učitelku se svými sourozenci, ale alespoň se měla s kým dělit. Bylo to takové hořkosladké vítězství. Nicméně tím sraz končil a byl čas se jít zase věnovat svému. Chtěla jsem si někam zalézt a vybrečet se. A promluvit si s mámou. A tátou. Dnes už jsem se rozhodně lovu učit nechtěla, Vidara si ulovím později. Takže jsem se vytratila hlouběji do úkrytu.

Astrid, Einar, Vidar, Stina

Nejdřív se řešilo učednictví starších. Věděla jsem, co mě čeká. bylo mi jasné, že co nevidět táta vysloví i moje jméno. Věděla jsme přesně, co chci. měla jsem ve výběru jasno... dokud mi neudělal čáru přes rozpočet. Ale... počkat... Střelila jsme nejistým pohledem po Vidarovi. Co teď? Žádní... žádní učedníci? Zatraceně. To znamenalo, že když požádám o lovce, tak mě šoupne Hance? No tak to ani náhodou! Věnovala jsme poslední rychlý pohled mámě a pak vyrazila kupředu. Snažila jsme se tvářit hrdě a sebejistě, i když mou hlavou vířily poplašené myšlenky. Okay, nabídl nám možnosti. hanku jsem nechtěla rozhodně. Obránce, to znělo jako strašná dřina, ne, díky. Pečovatelka jsem fakt být nechtěla. Ale naštěstí mě předběhla jiná co si vzala Hanku. Teda to jsem fakt chtěla vidět, co ta ji naučí, ale její problém, ne můj. Nejistě jsem přešlápla a ujala se slova jako druhá. "Doufala jsem, že bych se mohla stát lovkyní pod taktovkou Vidara," řekla jsem, "myslím, že se od něj mám hodně co naučit. Opravdu se předvedl, když jsme spolu lovili králíky. Ale pokud nemá přijímat učně..." Rychle jsem se rozhlédla kolem. "Možná průzkumnice pod Stinou?" zkusila jsem to pochybovačně. Jo, to patrně nebyl nejlepší nápad. Táta nejlíp ze všech věděl, že mám jisté sklony k nepozornosti, pokud mě něco nějak extra nezajímá. No, uvidíme, jaký bude můj osud. Pokud jsem nemohla mít to, co jsem si naplánovala, bylo mi to docela jedno jak to dopadne, hlavně když se budu moct ulívat a věnovat se svému. Nějak to učednictví už přetrpím.

Astrid, okrajově Einar, Hanka, Vločka, Vidar

Jenže táta toho nenechal. Nebylo ve Vidarově moci, aby splnil, co jsem po něm žádala. Vločka potvrdila, co jsem už věděla a mně bylo jako by na mě v tu chvíli dopadla tíha celého světa. Chtěla jsem utéct. Schovat se před vším a před všemi. jenže jsem nemohla. A tak jsem pozvedla uslzený pohled a sledovala to divadlo, které se před námi odehrávalo. Jiná Clara, veselá Clara, by měla zlomyslnou radost z toho, co se přihodilo těm dvěma hlupákům a možná by i záviděla Vittani pochvalu, kterou jí táta dal. Budoucí Gamma, hm? Dobře pro ni. Já ale teď neměla sílu jí to postavení ani závidět. Místo toho jsem sledovala otce a naslouchala rozsudku, který vynesl. Vlci skončili na omeze, táta... táta slíbil že nikdy neublíží nikomu ze smečky. neměla jsem ani sílu mít vztek, když oznámil, že z té nicky Hanky by byla jeho perfektní nástupkyně.
Noah byl mrtvý. byla to první smrt, s kterou jsme se v životě musela vyrovnat. nebyla jsme s ní seznámená smrtí některého ze starých členů Alatey (co si budeme, třeba ta černá vlčice s barevnými znaky vypadala, že už nějakou dobu smrtce bravurně uniká), ale rovnou smrtí někoho z těch málo vlků, které jsme měla upřímně ráda. A nebyl to můj rodič, byl to můj bratr. Mladý život, který neměl být ztracený.
A já v hlavě stále slyšela Vidarova slova, která otřásla mou bytostí. Táta sliboval, že nikomu neublíží, pokud ho nikdo nevyzve, ale co když... ale Noahovi by neublížil, ne? Nikomu z nás. Tak proč Vidar říkal, že mám štěstí, že jsem naživu?
Ne, táta by nikdy nic takového neudělal. Vládl nám železnou tlapkou, ale nevěřila jsme tomu. Možná tu mezi ním a Vidarem došlo k nějakému nedorozumění. Budu se muset zeptat později. Možná mě Vidar jenom strašil.
A pak jsme si všimla nově příchozí. Nechala jsem Vidara být a prosmýkla jsem se k Astrid, abych jí zabořila uslzený čumáček do srsti. "Mami! Kde je Ada? A Noah... Noah je..." Koukla jsme na ni. "A táta má křídla." Ale máma byla tady a já si teď zase připadala jako malé vlče. Máma je tady a všechno bude dobré. Utřela jsem si z čumáčku slzy. A já se musím soustředit na to, co se tu děje. Truchlit můžu později. A musím najít sestřičku. Odhodlaně jsme opět otočila pozornost k tátovi.

Vločka, Vidar, okrajově Einar

Dorazila k nám Vločka a... a řekla nám něco, z čeho mi srdce pokleslo v hrudi. Ne... Ne, to přece nemohlo být... kde byli moji sourozenci? Sklopila jsem ouška a podívala se na Vidara, jako by mi snad mohl říct, že si ze mě Vločka jen střílí, že to není pravda. V mysli mi vytanula slova, která mi řekl. Měla jsem štěstí, že jsem se narodila tady, když mám element země. Ada žádný element neměla, co když... co když to pro ni znamenalo rozsudek smrti? Ale... to by táta přece neudělal. A neptal by se na ni, že? Ale Noah zmíněný nebyl. Noah... musel to být on, koho nalezl. "Noah je...?" špitla jsem na Vločku a pak rychle zabořila čenich do Vidarova kožichu, abych schovala slzy. Nechtěla jsem, aby mě ostatní viděli brečet, to bylo potupné. Chudák Vidar skončil jako kapesníček.
Jenže jsem neměla čas se ani vzpamatovat, když se začalo něco dít. Táta začal udávat rozkazy a já se poplašeně rozhlédla, načeř jsem se schovala za svého strýce, odkud jsem sledovala tu celou scénu. Normálně bych měla radostl že má někdo průšvih, ale teď mou mysl zaobíral pouze smutek a strach z toho, co se tu dělo. A pak... křídla! Co se tady dělo? Copak svět neviděl, že truchlím? Musel do toho přinášet ještě další chaos? Bylo toho na mě moc. "Vidare, řekni tátovi, ať toho nechá!" Zakňourala jsem. Nemyslela jsem samozřejmě to, že řval na chudáka Yara, ale tu scénu okolo. proč musel zrovna teď pořádat takovou show a vytahovat křídla? Kde vůbec vzal křídla?

Einar, Vidar

Dobrá práce? Slyšela jsem dobře? Táta patrně ani netušil, jak moc mě jeho slova potěšila. Odvedla jsme dobrou práci. Jasně, Vidar pomáhal, ale táta tohle řekl i mně. Mně! Byl na mě hrdý? Usmála jsem se na něj a přikývla. "Ráda pomůžu." Obzvlášť když to on ocení. A ani fakt, že Hanka nevyřídila vzkaz, nic nepokazil. "Ada tu ještě není?"
Táta tu ovšem nebyl od toho, aby si s námi popovídal, takže jsem zůstala usazená u Vidara a poslouchala, jen sem tam jsem se poočku podívala po davu a po známých tvářích.
Nezajímalo mě, co to říkal o vlcích, co odchází. Neznala jsem je. Zínka o povyšování mě zaujala víc. Ovšem pak táta řekl něco dalšího - jedno z vlčat bylo po smrti? kdo? Která vlčata tu byla? těch šedých tu byla spousta, ty jsem ani nemusela počítat, ty tu určitě byly všechny. Co ty tmavě hnědé? Huh? Jedno z nich sem přišlo dokonce dvakrát, overachiever jeden. No, netušila jsem, kolik jich má být, takže ty jsem si taky odškrtla jako kompletní. Ale kde byli moje sestřička a bráška? "Jo, Ada je moje sestra, ale nikde ji tu nevidím. Vlastně jsem ji neviděla docela dlouho. A ještě k nám patří Noah. Vypadá skoro stejně jako táta." Noah. Táta se o něm nezmínil. Začínala jsem mít neblahé tušení... sestřičku jistě táta najít nemohl, to by se na ni neptal, ale o Noahovi nepadlo ani slovo. "Vidíš ho tu někde?" zeptala jsem se, snažíc nedát najevo své obavy.

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Vidar

Když přijdeme trochu pozdě, tak se snad nic nestane, ne? Měli jsme dobrou výmluvu, lov se nedá uspěchat. Následovala jsem Vidara do úkrytu, kde už byla shromážděná snad celá smečka - alespoň by měla být, jinak bude táta naštvaný a nechtěla bych být ten, kdo pocítí jeho hněv. Dělalo mi to skoro zlomyslnou radost. no co, mohli si za to sami, ne? Ale my jsme, jak se zdálo, dorazili včas.
Zaujmula jsem místo vedle Vidara a přidala své králíky na hromadu. táta už pak řekne, co s nimi, bylo důležité hlavně to, že jsme je přinesli. Já se teď zvědavě rozhlížela po známých a neznámých tvářích a napjatě vyčkávala, co se bude dít. Copak zajímavého se tu asi stane? A kde vůbec byla moje sestřička a můj bratr? Ti by tu měli být, ne? Nebo dorazí pozdě? Ani mámu jsem tu nikde neviděla, jinak bych se patrně přesunula k ní. Kde jen jí byl konec? Nepotkala jsem ji už tak dlouho...

---> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Nu, i když jeden rozhovor nemohl dokázat vše, teď jsem alespoň věděla, že Vidara je třeba také respektovat - alespoň trošku. Možná se krčil před Einarem a vypadal jako snadná kořist, ale byl snadná kořist jen pro Einara. Pokud jsem si z toho něco odnesla, bylo to oťukat si vlky předem maličko víc, než je začnu ničit. A k tomu možná i mírné sympatie k tomuhle vlkovi, ale to bych nahlas nepřiznala. A lovit rozhodně také uměl, čímž si u mě získal plus. Táta mi přidělil někoho, od koho jsem se skutečně mohla něco naučit, ne nějakého holomka, co netuší, co dělá. Vidar toho navíc věděl víc, než kolik mi řekl a já byla odhodlaná zjistit všechno. Tenhle vlk se ode mě ještě dočká pozornosti, ať už chtěl nebo ne. Možná nakonec bude litovat, že mě preventivně nezakousl.
Opětovala jsem jeho pohled, když se vzduchem neslo zavytí, a kývla. nebylo třeba slov, oba jsem věděli, co to znamená. Čas si pospíšit. Přidala jsem do kroku také a brzy už jsme se dostali do úkrytu.

---> úkryt (přes území Alatey)

Protože to bylo Einarovo rozhodnutí. Otevřela jsem tlamu, abych se vyptávala dál, ale rozmyslela jsme si to a zase ji zavřela. Ano... tátovo slovo byl zákon. Byla jsem mladá, nezkušená a svým způsobem naivní, ale tohle jsem věděla moc dobře. Co táta řekne, to platí. Můžu zkusit prosit a přemlouvat, ale nakonec se tomu i já podřídím, ať se mi to líbí nebo ne.
Vidar ovšem neskončil a pokusil se mi dát lepší odpověď. Přikývla jsem. "A já Hanku sotva poznala. Možná v ní táta vidí něco, co já ne." Přiznat to mě stálo notnou dávku sebezapření, ale táta by přece z té vlčice neudělal betu jen tak pro nic za nic. Ledaže by se jí chtěl vysmát za to, jak je v takovém postavení neschopná. To bylo něco, co bych s radostí udělala já, ale na tátu to tak nějak, no, nesedělo.
Nyní však bylo lepší soustředit se na lov, a že jsem se snažila! Předvedla jsme Vidarovi to nejlepší, co jsem uměla, a když se vzal v potaz fakt, že jsem mladá a nezkušená, nebylo to se mnou úplně marné. Poslouchala jsme jeho pokyny a soustředila se na kořist. Měli jsme ulovit králíky a králíky jsme také ulovili. Teď už zbývalo se s nimi jen vrátit domů a doufat, že s námi bude Einar spokojený.

---> Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

Tohle byl jiný svět. Jiné místo než Vidarova domovina a Taiclara neznala to, čím si béžovohnědý vlk v životě prošel a podle čeho soudil zbytek světa. Dobře pro ni, jenže i ona se musela učit.
Být o něco zkušenější, patrně bych teď držela jazyk za zuby, ale i když už jsem si uvědomovala, kdy je dobré mlčet, momentálně jsme měla pocit, že se mi děje velká nespravedlnost. A také možná že Vidar má víc, co by mi mohl říct. "A co udělala Hanka? Krčí se i před vlastním stínem, třese se jak vyplašený králík, a za to si zaslouží být beta?" Prohrábla jsem pacičkou sníh. "Proč táta nevidí, že i já můžu něco dokázat?" Nepotřebovala jsem být beta, to ne, ale chtěla jsem jeho uznání. Možná aby ze mě udělal alespoň kappu. Nebo... nebo mě snad soudil kvůli magii? Viděl mé zelené oči a rozhodl se, že v životě k ničemu nebudu? V čem ale byla Hanka lepší? Její oči byly úplně stejně zelené.
Ucítila jsem pocit zadostiučinění, když Vidar přiznal, že mám pravdu. Viděl to taky, já to věděla! Nezajímalo mě, kdo bude soudcem, dokud bude ta vlčice souzená. A ano, byla to prostá zášť, co vedlo mé činy. Mohla jsme ji maskovat za smysl pro povinnost, ano, ale pořád to byla jen žárlivost a uražená ješitnost kvůli něčemu, za co Hanka ani sama nemohla - mohl za to můj otec, který se rozhodl ji povýšit, jenže ten byl v mých očích svatý.
Když mě pochválil za mé poznatky, tentokrát se mu ode mě dostalo drobného úsměvu. Neříkala jsme dál však nic. A lov jsme ho samozřejmě nechala vést. Měl víc zkušeností. Pokud bych něco pokazila a nepřinesli bychom nic, moc bych se nepředvedla. Když Vidar říkal, že jsou to činy, co něco znamenají, budiž, tati, dostaneš své králíky. Zastavila jsem na jeho pokyn a tázavě se na něj podívala. Co teď?

---> Hraniční pohoří (přes Kvetoucí louku)

Ne, mladá dáma o tom nepochybovala a v tomhle případě se ani nesnažila rozkazovat - výjimečně. Jen mu oznamovala fakt, aby mu bylo jasné, že ona je rozhodně vést nehodlá. Ale ano, někdo by měl mladé dámě vysvětlit, jak záleží na intonaci, protože pokud nebyl poblíž Einar nebo někdo další z její nejbližší rodiny, bylo jí úplně ukradené, co si ostatní myslí.
Když viděla, jak se tenhle chudák krčí před jejím otcem, pochopitelně si ho zařadila, jako slabého posluhovače, co se bude bát ozvat, a tedy si ho může srovnat a přimět ho aby byl poslušen jejím rozmarům. Jenže chyba lávky! V tu chvíli u jejího krku cvakly jeho zuby, minuly jen o chloupek - a Taiclara byla příliš chytrá, než aby si neuvědomovala, že ji vlk nezahryzl úmyslně. Že tohle bylo varování. Vykulila očka v zaraženém překvapení a přikrčila se, rázem veškerá její bojovnost a panovačnost byla ta tam, protože bez ohledu an to, jak se chovala, byla pořád jen odrostlé vlče plné nejistoty, schovávající se za chvostem a postavením svého otce. He? Co to? Co si to ten vlk dovoluje? "Ale já jsem dcera alfy, to přece musí něco znamenat!" zaprotestovala jsem chabě. Tohle byl bratr mého otce. Můj strýc... no jistě, tohle jsem slušně podělala, líp se dá říct nedalo. Tady jsem se pěkně přepočítala. Tohle byl můj strýc a i když se krčil před mým otcem, zjevně si nehodlal nechat skákat po hřbetě od štěněte. A co to tu říkal? Jaký by byl můj osud narodit se jinde? Nehledě na to, že mi tu recitoval zatracenou poezii - jedna moje část se tomu vzpouzela a chtěla mu říct do tváře ať mluví jako chlap, protože mi prostě došly argumenty a jako malé, uvztekané dítko jsem chtěla mít poslední slovo - to, co tu naznačoval, vmetlo do mé mysli jisté neodbytné obavy. Neptala jsem se však, to co tu naznačoval, se mi nelíbilo. Zeptám se na to pak táty, ne cizince. Zeptám se táty. ten mi nebude lhát. Možná že tenhle zmetek jen blafoval - a to bych na něj pak mohla žalovat a od táty by to schytal. jenže... co když mluvil pravdu? To bylo něco, nad čím jsem se nikdy dřív nepozastavila - nikdy jsme k tomu neměla důvod. "Ale mám pravdu," zaprotestovala jsem, jenže můj hlas už postrádal předchozí ostří. Nyní to znělo jen jako pouhé ujišťování se mláděte, jestli správně pochopilo svět. Gratuluji, Vidare, právě ses upsal na lekci výchovy dítěte. "Hanka se sotva stane betou a první, co v takové pozici udělá, je neříct ti informaci, která by tě - nás oba - mohla dostat do problémů s tátou. A navíc jí táta řekl, že má odpočívat a ona stejně vyrazila někam běhat, pomalu hned jak si schrupla v pelechu. Měla něco s tlapkou a ani se neporadila s tou léčitelkou co tam byla." Koukla jsme na něj. "To přece není chování hodné bety!" Byla to nespravedlivost. Proč byla beta ta vyklepaná malá mrcha? Proč bych to nemohla být třeba já? Proč mi táta nevěřil natolik, aby viděl, jak skvělá a šikovná umím být, když se mi chce? Totálně bych ho zklamala, protože jsem neměla zkušenosti, samozřejmě, jenže to bylo něco, co jsem si díky svému nízkému věku a neznalosti světa neuvědomovala. Vzato kolem a kolem, já jen chtěla uznání, kterému se - v mých očích naprosto nezaslouženě a neférově - dostalo jiným.
Ovšem jestli jsem chtěla ukázat tátovi, jak skvělá jsem, byl čas se předvést. Pak to třeba uvidí. Sotva jsme dorazili k jezeru, Vidar rychle našel stopy. Došla jsem k němu a sama je prozkoumala, než jsem přikývla a pak mu vyjmenovala v rychlosti rozdíly, které mi předtím na severu vysvětlil táta - nepoučovala jsem ho, byl to přesně ten tón děcka, co se chce předvést a ukázat někomu, co se naučilo. S tím jsme se, nyní už v tichosti, pustila do stopování.