Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 35

3

Nesouhlasila. „Ne. Jizvy dokazují, že už si něco pořádného zažil. Nemusí to znamenat jen, že jsi jen bezbranné štěně,“ odpověděla mu, v hlase opovrhujíce jeho slova. Dobře, asi zas názor na jeho osobu změní. Tyto názory, ať si strčí někam do zadele. Co si jako myslel? Sprostý toto. A to ani nic sprostého neřekl. Možná jen, jak to mířilo na její osobu, hned se namíchla. Kdyby urážel nějakou třetí osobu, tam by se možná přidala. Ach, dělala, co nechtěla, aby se dělo jí. Klasika u ní. Jeho slova, než zaútočil na medvěda, ignorovala a snažila se zachovat si aspoň nějaký pokerface. Útočit v přítomnosti tvora, který by je jinak jistojistě zabil oba, nevypadal jako moc dobrý nápad. Když se rozmáchl obří, chlupatou tlapou, oba stihli uskočit, i když jí tlapa prosvištěla těsně nad ušima. Stačilo, že byla hluchá na jedno, ještě ohluchnout na druhé. To by se moc nehodilo. A oslábla by i s velkou silou. Protože smysly byly v přírodě důležité, že. Když se medvěd otočil jeho směrem, protože ho prostě vydráždil, využila Tania své šance a zakousla se mu do rány, kterou mu vlk před chvílí způsobil. Odtrhla mu ještě trochu masa z rány ještě s pár chomáči chlupů okolo. Odplivla si, medvěd nabíral mírné zmatení, otáčel hlavou pořád dokolečka, protože nevěděl, na koho prve útočit, když každý stál na jiné straně a ještě nad ním poletovala straka. Zatím se stihla vydrápat na jeho záda a tam se za něj zaháknout drápy až znovu do masa. Což taky musel ucítít, i když zrovna zvíře jako medvěd asi ne moc. „Pokud mě neshodí, možná se trochu projedu,“ ušklíbla se nad tím nápadem. Jízda na medvědovi. To kdekdo jen tak nezažije. Hlavně, že by se příliš dlouho asi neudržel.

Postovaná 34

2

Taky se ušklíbla a pohlédla na něj. „Jojo, jasný, stará babička, měla bych se jít už pohřbít sama, normálně,“ řekla ironicky. Po tom, co ji přestal otravovat ten jeho zatracenej opeřenec, který si teď seděl na jedné z větvi a pronikavě je pozoroval a tady modrák prohodil víc slov, možná nepůjde o nic takového, co si zprve představovala. Ale pochybovala, že z toho cokoli vznikne. Prostě se setkali a pak odejdou. Avšak asi ne hned. Protože než hodila další slova, cokoli, i další tvor se přišel napít a schovat se před sluncem. Proč se všichni před ním schovávali? Bylo tak příjemné, pro její řídkou srst krásně hřejivé. I když to bylo celkem tabu, když se v tomto lese potulovala i ona. Akorát důvodů proč se tu nacházela, mohlo být víc, víte co. Nad tím šťouchnutím tlapou do jejího boku jen převrátila očima. „Ukážu ti nějaké chmaty klidně i na tobě, jestli chceš nějaké jizvy jako mám já, haha. A vůbec, tentokrát to nebudu já, kdo bude dráždit tvora silnějšího, než jsem já samotná, jak vidím,“ uchechtla se nad tím, jak se vlk přiblížil k medvědovi na maximálně pár metrů a už už ho velké zvíře varovalo. Akorát on nic. Ale což, tak si to zopakujeme. Přiblížila se taky, to už medvěd zvedl hlavu od vody a varovně na ně koukal, zas zabručel, aby si dali zpátečku. No ani jeden nevypadal, že by ji hodit chtěl - když už to tak načala, potřebovala prostě vědět, co měl její dočasný společník v plánu -, tak prostě vystřelil hnědouš k nim, asi jako další fáze varování. Ty jo, asi byl rozdíl naštvat rysa a medvěda, co?

Postovaná 33

Predátoři/začátek

Přimouřila oči. To už mi bylo řečeno, pomyslela si, no nahlas to nevyslovila, i když naprosto v pohodě mohla. Spíš už se k tomuto tématu nevracela. Ne, neničilo ji to jen jak si na tu sílu zvykla, jak ji cítila a najednou kdyby chtěla přeplavat to moře zpět odkud přišla, stoprocentně pojde. Akorát chtěla tam? Aby ji znovu chytili lidé? Tady si vlci sice vymýšleli fámy o bozích a magii tu cítila všude okolo, no pořád se nad tím pobavila víc. „Jsou mi čtyři roky, fakt nemám ten věk, abych chytala infarkt, jakmile trochu zavrčím,“ odpověděla mu nevrhle, ale pak se nad tím jen ušklíbla. Vlk měl nejspíš smysl pro humor, i přesto, že jí to příliš nezajímalo. Hlavně její humor musel být dokonalý, co ostatních. Ještě větší sranda přišla, když znovu přiletěla straka a tentokrát neotravovala ji, ale jeho. Celé to pobaveně pozorovala, jako on před chvílí. Karma, či jak se tomu říkalo. Akorát jeho musela otravovat furt, na ni se vrhla jen jednou. Ovšem i tak...zábavné. Třeba by šla vychovat, no s tím mu pomáhat nebude. Už mu chtěla něco říct na jeho poslední slova, když se najednou poblíž ozvaly dunivé zvuky těžkých tlap dopadajících na zem. Něco nesrozumitelného zamumlala a hlavu otočila za kroky. Zanedlouho se mezi stromy vyvalil velký medvěd, s úmyslem se asi napít. Máchla ocasem a rozhlédla se. Až teď jí došlo, že se nacházela v onèm zlatém lese, který jí doporučím Atray na průzkum. No a co z toho? Klasický les. Jen zlatavé stromy jako návnada. A medvěd, co je buď nechá být, či ho bude štvàt jejich přítomnost.

Postovaná 32

<< zubří pláň

Naštvalo jí, že poukázal na její jizvy zrovna takovým dost pitomým způsobem. Jako jo, každý si myslel své o tom, jak k nim přišla a nevěděli pravdu, však i tak už to bylo otravnější než bodláky zapletené v srsti nebo pochod v bažinách, fakt že jo. Ty jizvy pochází úplně odjinud, než z nějakých obyčejných bojů v provoněném lesíku se zářivě zeleným mechem a tlustými, majestátními stromy. Myslíš si snad, že jsem byla vždy slaboučká jak pírko? Pf jo, jak nic nikdo neví, už už se mu v hlavě tvoří různé teorie, uchechtla se, pak jen zavrtěla hlavou. Prostě jí to znechucovalo, i když za to popravdě vlk taky příliš nemohl. Akorát když něco Tanie lezlo na nervy, nehleděla na to, zda za to někdo mohl či ne. Anebo jen byla ráda zlá třeba, kdo ví. Ono na tom místě, kde žila, by jí nijak nepomohlo být milá, takže...Chvíli, fakt malou chvíli, odpověděla mu už víc neutrálně. Do nejbližšího lesa došla kousek za ním a hned ji ovanul chladivý lesní efekt. Jo, fakt příjemná změna od toho horka, to musela uznat. Ale napít se jako černomodrý nešla. Neměla žízeň. No ona byla zvyklá pít méně, než jiní vlci. Teplo ji nepřesvědčilo. Na tohle jakoby pro ni nemělo žádný účinek, ani zdaleka.

Postovaná 31

Aaa jasně, po jeho slovech jí bylo jasný, o koho se jednalo. No jo, jako blbá. I když na druhou stranu, jak to mohla tak jistě vědět? Neřekl to přece tak jasně, aby to pochopila. Vlastně se vůbec nezmínil, o koho že se jednalo. Takže se mohla v mysli lehce obhájit a být zas spokojená. V rámci možností. Ne, že by někdy vypadala spokojená, haha. „Aha, obchodník. O těch jsem už slyšela. Jen je překvapivé, že je někdo zve jménem,“ zamumlala, spíše pro sebe, no vlk ji rozhodně musel slyšet, protože zas tak daleko od sebe nestáli. Při jeho dalších slovech si otráveně oddechla. Chtěla vypadnout a ne se s cizím vlkem tahat někam do lesa. Však což. Ono na druhou stranu, měl celkem pravdu. To zatracený slunce fakt pařilo a ona by se tou cestou zpět asi pěkně vyčerpala. I když ona horka zvládala, akorát i ta přírodní? Kdo ví, zas tak to nezkoušela. A zatím to riskovat taky nehodlala. Aspoň dokud zas neposílí. „Jsem milá, jen když chci a když si to vlk zaslouží. To sluncem fakt není, “ odfrkla si, ovšem stejně se za ním vydala. Doufala, že zas na místě jako v lese nenarazí na nějakou nevítanou společnost, však kdo ví. Dnes neměla chuť něco dráždit. Jednou jí stačilo. Ono tohle dělat furt dokolečka by jí fakt mohlo dovést k nějakému průseru. A i když to nevypadalo, měla své meze. Asi. Kdo ví.

>> zlatý les

Postovaná 31

Otráveně si oddechla, když se nad tím vlk jen maximálně bavil. Ty jo, kdyby se to dělo jemu, tak by se asi tak nebavil. Ať si na něj přiletí klidně hejno těch strak, to by byla teprve prdel. Nebo holubů, aby ho ještě k tomu trochu potřísnili trusem. I když to by mohli jakýkoli ptáci, takže už na tom nesešli, jaký druh na něj udělá nálety. Haha, no vidím,“ řekla vcelku ironicky nad jeho prvními slovy. I když mu tu frázi, že to nebylo jeho zvíře, moc nevěřila. Ono také upřímně, nemusel to přiznávat, kromě za mě, avšak našla si ho, tak jeho byla. Tak to chodilo. No mlčela. Co už. Zas ji odehnala někam dál do vzduchu, tentokrát se strace trefila přímo do zobáku. Výborně. Teď ještě blíž a zakroutí jí krkem. Akorát pták vypadal, že ji radši dá už pokoj. Ano, nějaká lekce vždy pomohla! „Kdo je Wu? Nějaký tvůj skvělý problémový kamarád?“ zeptala se pořád trochu nevrhle, když si ptáčík odletěl za nějakým drahokamem. Ovšem nic na to neřekla, jen si v duchu oddechla. Za to ale přišla s jinými slovy. „Tak, chceš ještě něco?“ optala se a otočila se na něj celá, jak viděla, že tu ještě tak postával. Hned od té doby, co ho napadl ten jeho opeřenec, ji z nějakého důvodu vlk okamžitě štval. Ať už za to mohl či ne. Akorát uznejme, kdo ji neštval? Však i ona hodně štvala, že.

Postovaná 30

Rozešla se někam pryč od toho veselého vlčete, až se jí z té dávky jeho optimismu dělalo zle. Hah a prý usmíření. Hm vůbec nevěděl, vůbec ji nepochopil. Vtipné. Nebylo fajn myslet furt tak kladně. Pak se vlk lehce stal naivním a příliš důvěřivým. A nepochybovala o tom, že to mnohdy končilo hrobem. Se tak zamotal do něčeho příliš velkého, co neutáhne, protože si prostě myslel, že to bude v pořádku! Radši si bude Tania dávat pozor. I když myslet jen negativně nebylo taky fajn, akorát na druhou stranu, kdo mohl vědět, zda daná věc dopadne dobře či ne. Někdy nevycházel ten předsudek, co si kdekdo vytvořil. Její cestu přerušila straka, která letěla plání přímo na ni. Začala Tan dost otravovat a dělat na ni nálety. „Huh?!“ vyslovila ze sebe nějaký citoslovec a máchla po něm tlapou. Vyhnula se jí stejně jako pak jejím tesákům. Pak když zahlédla černomodrého vlka poblíž, jak si to mířil k ní, zamračila se. Nějaký vtipálek ne? Mu to zvíře s chutí sežere, jestli nepřestane otravovat. Nějak si ho chytí, zabije, dá pryč peří a šup do masíčka. I přesto, že by to bylo maximálně na pár malých soust. „Můžeš si laskavě toho ptáka odvolat? Fakt to není vtipný,“ zavrčela směrem k němu, když viděla ten úšklebek na jeho tváři, přičemž dál odháněla straku někam do háje, co nejdál od ní. „Pokud chceš mít mazlíka, aspoň si ho vychovej,“ odfrkla si nevrhle. Fakt, strašný toto. Ona by na tu výchovu aspoň dbala. Akorát co viděla, tak někteří bohužel ne.

Postovaná 29

Otočila hlavu mírně nahoru, jako by najednou o něčem snila. Totiž její výraz se mírně zdál, že byl zasněný. „Hádky jsou fajn, mám ráda hádky. Protože to, co přichází po nich...“ podotkla možná až moc sladce a zpět hlavu sklonila do roviny. Teď mu možná prozradila, že byla trochu fakt krutá a zlá, že od praktik těch kultů neměla vůbec daleko. Však co, to jí nezajímalo. Hlavně, ať to věděl, že. Pak přišla řeč o tom, aby se rozešli. O ano, proč ona tu ještě byla? Nenašel se důvod, jak si kousnout. Tady asi nějaký potřebovala. Tak neměla důvod zůstávat. Jen se pořád snažila najít ten čin, kterým by to dokázala! Akorát Atray byl příliš přátelský, nedokázal by se snad nějak vytočit, jak se zprve myslela. Jaká to škoda, zabít vlče, aby pak rodiče plakali... haha. Akorát kdo řekl, že to nemohla udělat jen tak? No klasika, bez důvodů to nebyla žádná sranda. „Své důvody jsem měla, ale ty se nějak nevyplnily. Máš pravdu, naše setkání už nemá vůbec žádný smysl. I když...“ Právě jí došlo, o čem přemýšlela na začátku jejich setkání. Než to stihl zaregistrovat, chytla ho za zátylek a skopla přímo do vody, co nejhlouběji to šlo. Přece jen, už měl nějakou svou výšku, nebylo to jak brát do tlamy párměsíční vlče že. Začala se chechtat. „A teď jsem to já, kdo uráží!“ promluvila se smíchem, pak si jen odfrkla, otočila se na patě a odešla pryč. Teď už nemělo jejich setkání význam!

Postovaná 28

Tak hádka s vlčetem nebude. Jaká škoda. I když byla zeslábla, proti tomuto vlčátku by rozhodně vyhrála. A ani by ho nemusela házet do vody a chechtat se jak zběsilá nad svým dokonale provedeným činem. Stačilo by si pořádně kousnout do krčku, či přímo do hrdla. Anebo ho nebyla potřeba ani zabíjet. Jen třeba vyškrábat očka, zlomit nožku, či přidělat aspoň pár jizviček. Vše znělo velmi lákavě. Akorát dokud neměla důvod, nevrhala se do toho. Ale držela se hodně! Ach kdyby tak její názor nerespektoval, no začal se spíš vztekat a útočit jak nějaký cholerický maniak, jo, to by bylo jak zábavné pozorovat, tak by mohla splnit nějakou ze svých krutých myšlenek. Škoda. Nad jeho dalšími slovy zavrtěla hlavou. „O víře se právě lže hodně. O nějakých vznikají dokonce různé mýty, jak třeba vznikly a každá je úplně jiná! Je to strašný a už dost nudný. Když nikdo neví, jak víra vznikla, ať si nevymýšlí aspoň pohádky,“ odfrkla si nad tím. A ještě, když si dva jiní jedinci udělají rituály každý jiný. Když už chtěli na něco věřit, tak ať se drželi zvyků, které byly určeny, no ne? Fakt fakt hrůza toto, vůbec pomýšlet na takové věci. Jak vůbec přišli na takové téma? Proč se musel Atray zeptat na otázku, na kterou se zeptal? Znechucovalo ji to. Jen zakoulila očima nad tím, jak se začal obhajovat o nápadu na její přezdívku. Ať přestane, nezajímalo jí to. Jen nechtěla, aby jí někdo vymýšlel trapné přezdívky a ne, aby se pak snažil, aby si doopravdy nekousla. Protože když si bude chtít strašně moc kousnout, kousne si přes největší omluvy světa. „Na to mě neužije, vymýšlet jiným přezdívky, když to sama nemám ráda,“ odpověděla mu stroze nad tím nápadem. On si získá od svých vlčátkovských kamarádů přezdívek... jestli nějaké měl. Avšak šlo o celkem přátelského a veselého vlčka, s tím se znal snad každý. Asi. Jen smutné, že ona přátelská vůbec nebyla, haha.

Postovaná 27

Tiše se uchechtla. Chvíli přemýšlela, zda měla štěstí, že to vůbec přežila. Od té doby, co se vyskytla v Moisu, už si několikrát chtěla omlátit hlavu o strom. Akorát osud asi chtěl, aby žila a poznala něco nového, možná unikla i před lidmi, tak to nějak jinak neřešila. Holt to bude ona, kdo někdy někomu omlátí tu hlavu. Což znělo zle a spíš jako lidská taktika, akorát i přes to, že z nich skrývala strach, dostala nějaké jejich zvyky. Ani moc nechápala, co jim přišlo zábavný na tom, když se perou dvě zvířata. Že vždycky tak jásali, něco pokřikovali - samozřejmě jim nerozuměla, zvedali ruce do vzduchu, prostě hluk, při kterém se divila, že se vůbec dokázala časem soustředit. No zvyk, asi. Pak se zeptal na pojem kult. Čekala tu otázku, tak trochu. „To je takové seskupenství, které má nějakého Boha, či dokonce víc bohů a kolikrát mají dost divné, až mnohdy kruté praktiky. Takže mi to tady tak trochu někdy připadá,“ vysvětlila mu nejjednoduššeji, jak to vůbec šlo. Aspoň že se osobně nikdy s žádným nesetkala, brr. No jestli se to nedělo právě poslední dny haha. „Každý říká, že tu jsou. Ale kolikrát se dozvíš jen sprosté lži,“ zavrtěla nad tím jen hlavou. Třeba všichni lhali. Říkali to jen tak, pro srandu králíkům. Aby se buď pobavili, když někdo uvěřil, či fakt vytvářeli nějaký kult. To první teda znělo o něco lépe. Ona se taky ráda bavila na účet jiných. Pak začal mlít něco o skuncích. Přes všechno, za stihla za ten čas zažít, by jí nějaké vlče dalo přezdívku skunk? Sic o ničem nevěděl, nikdo nevěděl, akorát takhle? Kdyby řekl, že smrděla, asi by letěl do té vody. Ať uměl plavat či ne. Bavila by se, kdyby ne a začal by se topit, než by ho vytáhla. Jestli vůbec. Zamračila se, ale pak hodila tvář do menšího posměšného úšklebku nad tím, co zas vymyslel. No jo, ti mladí. Vymýšleli všelicos. „Skunk? Dost blbé, dost, ale když myslíš,“ odpověděla mu na to ještě nějak krátce. „Tania bude lepší,“ zamumlala, možná to trochu znělo, jakoby až zavrčela. Ano, žádný skunk, Tania. Tak se jmenovala. Žádné přihlouplé přezdívky.

Postovaná 26

Nic mu na návrh o prohlídku lesa neřekla. Samozřejmě tam nehodlala jít, pokud se jí to nebude hodit. Vždyť vlastně šlo o obyčejný les, ty zlatavé listy jí připadalo jako jen nějaké lákadlo, které kdosi udělal. Proč? Kdo ví, co se tam skrývalo. Samozřejmě, zlatá smečka. Mohla být něčím víc, něčím tajemnějším, než jen obyčejnou skupinou vlků. A kdo tam vešel, okamžitě skončil v jejich spárech. A do toho se motat nechtěla, i když se jednalo jen o přihlouplou a přibarvenou hypotézu. A taky to mělo další háček. Nedovolili by, aby tak mladí vlci jako tenhle opustil les, když by ještě takzvaně neměl plnou důvěru a mohl utéct či je zradit. Tedy pokud jim tam doslova nevymývali mozky. Neznala svět magie, akorát tušila, že taková věc mohla být téměř čímkoli. Jestli ne úplně čímkoli. „Co já vím, co se dělo, ale žiju? Žiju. Tak asi ne,“ pokrčila rameny, dál to rozebírat nehodlala. Pak by jen spekulovala, jakým způsobem to dokázala přežít. Vždyť to nebylo možné! Pak přišla řeč o bozích. Ach jaj, hádka s vlčetem? Ne, okamžitě by letělo do vody. „Víš, že ani ne? Vůbec. Zní mi to jen jako nějaký téma k nějakému kultu, než myšlenka, kterou mají v hlavě obyčejní vlci,“ odpověděla mu svým názorem. Zda byli obyčejní...a normální hlavně, pomyslela si dodatečně. „Tania,“ představila se mu na oplátku, neměla problém s tím, že někdo bude znát její jméno, to vůbec. Kdysi by to bylo možná poslední, co bys slyšel,“ zle se usmála nad tou myšlenkou, přičemž na chvíli koukla do vody, v které zrovna plavalo pár malých rybek. Její chuť zabíjet byla přece velká... a teď jako všechno jakoby mírně pohasla. Vrátí se? Však ne, že by Atryovi s radostí nepřidělala nějakou ranku. Byť sebemenší.

Postovaná 25

Zlatá smečka. Bylo jí jasný, po čem ji pojmenovali. Po tom, co se teda dozvěděla. Jinak by netušila. Jestlipak i stromy v tom začarovaném lese taky byly po celý rok tak barevné jako ten zlatavý les? Někdy v zimě se tam staví a ověří si to sama. Tohle nebylo něco, na co by se ptala. Sic se zeptala na zbytečnost typu, jestlipak Mois byl souostroví či ne, i když zároveň to jako zbytečnost vzhůru nepůsobilo. To už záleželo na úhlu pohledu. „Hm, les, který po celý rok září žlutavou barvou. Ano, slyšela,“ odpověděla mu. Přece mu nedávno řekla, že se dozvěděla nové informace o ostrovech. Tak mu ihned dojde, že jí to řekl ten, kdo to... řekl. „Vyplavilo mě sem moře, jako hodně dalších. Úplně odjinud, na zemi bez magie a...bohů,“ odpověděla mu, poslední slovo mírně trpce. A ze země, kde mi náhodou nezmizí moje dokonalé schopnosti, pomyslela si ještě, ale nahlas to nevyslovila. Ještě by zněla, že jí to fakt štvalo. Tedy jo, zvedalo jí to mandle, dosti, akorát na venek se snažila to nedát vůbec znát. Hlavně by tím ničeho nedosáhla. No bylo na čase co nejdřív navštívit oné obchodníky, aby Tanie něčím přispěli. Však hlavně to chtělo prvně nějaké ty kameny či co. Anebo měnu, jak nazývali lidé to, čím ta něco platili. Znala celkem dost lidských pojmů. Ovšem hodně určitě taky ne.

Postovaná 24

Vlčík si z jejího přístupu nic nedělal. No nevadí, ono se už časem najde někdo, čím tohle setkání přisotřit. Zatím se bude chovat normálně... teda v rámci možností. Zda se uměla chovat normálně, to už zůstala tahle otázka viset ve vzduchu. Asi ano, jen ta její druhá strana povahy dřímala doopravdy někde hluboko vevnitř jí a sama nevěděla, v jakém případě se tak mohla probudit. No ani se to vlastně nesnažila zjistit. Na co? Vyhovovalo jí to. Co když tam skrývala nějakou slabost? To si nemohla v žádném případě dovolit. I když si tím hrála na něco, co nebyla - prý silnější, než doopravdy, přece jen ty eliminované síly - avšak naprosto v pořádku. On fakt, že přišla o síly, neznamenalo, že by měla projevit nějakou slabost, s tím se taky dalo souhlasit. „Aaa tak opustil je...a co když už je nenajdeš? Či na tebe čekají snad v nějaké smečce?“ promluvila, jiným způsobem se ho zeptala, zda pocházel z nějaké smečky. Šel cítit jinak, než obyčejný tulák, no aspoň třeba zjistí, kde se jedná z nich přesně nacházela - když už o nich věděla přesněji. Ovšem když to bude zrovna ta s tím zlatavým lesem, tak strašný smol smol. Či ta horská. O tyto dvě se zrovna nehodlala moc zajímat. I když vědět něco víc se možná taky hodilo. Sbírat co nejvíc informací o tomto místě se vyplatilo. Aspoň pak nebude zbytečně ztracená. „Přesně přesně, uhádl si! Po tom, co jsem se dozvěděla o těchto ostrovech ještě víc, je na čase přejít k dalšímu kroku místo informací. Ale to vůbec nic neznamená. Nové informace se hodí vždy,“ odfrkla si a znovu se na něj podívala. Teda těžko říct, tenhle jí už nic nového nepodá - i když zdání klame! - ale nemusela se taky furt honit za odpovědmi. Až přijde čas na otázky, tak přijde. Tohle nevypadalo jako ten okamžik.

Postovaná 23

<< sněžné tesáky

Sešla z hor. Ještě se tu snášela mírná mlha, ale už šlo vidět aspoň před sebe. Pár dalšími kroky mlha zmizela úplně a planina už pokračovala normálně, jak už párkrát viděla. A pachů, těch tu cítila. Kytky, králíky, různé druhy hlodavců, starší pach skupiny lišek a... vlka! Zvláštní, takže tu taky někdo trávil čas jo? Bylo čas zas někoho trochu potrápit. Aby doplnila svou dávku jako nějakou drogu, či jak to říct. Ty jo, asi by tu měla být nějaká léčebna závislostí. Jinak tady jednou přizabije půlku Moisu, haha. Prvně našla nějaký vodní zdroj a pořádně se napila. Chvíli se tak pozorovala v odrazu hladiny. Oči, čumák, uši, jizvy.... a nejzvlástnější byly ty jizvy. Však líbily se jí a k tomu díky nim vypadala strašidelněji. A to přesně potřebovala. Dlouze zívla a protáhla se. Pak udělala to, co plánovala celou dobu. Jít za tím čerstvým pachem vlka. Netrvalo to dlouho, kousek po proudu stejně jako ona před chvílí vlk pil. Vypadal mladě, ještě takové polovlče možná. Třeba by se dalo nějak zmanipulovat, či mu přidělat, aby si k sobě vzal nějaký dost nepříjemný názor a pak dostal trochu seřva od rodičů. Jestli nějaké měl. Však znělo to jako dost dobrý nápad. Tak do toho! „Zdravím, vlče, copak ty tady bez rodičů. Tě snad opustili?“ promluvila na něj škádlivě a prošla těsně za ním. Vycenila zoubky do mírného úšklebku, pak se posadila poblíž a pozorovala ho. Tenhle ji neohrozí. Tak proč stát, že. Složila si ocas k tělu a čekala, co z něho vyleze. Jestli nezůstane třeba v šoku, haha. I když to by zas přeháněla.

Postovaná 22

<< mlžné pláně

Když došla do míst, kde se mlha už téměř rozplynula, rozhlédla se a otráveně si oddechla. Ocitla se u hor. Neměla ráda hory. Kdo ví proč, vždyť vypadaly tak úctihodně. No tedy aspoň život v nich si nedokázala vůbec představit. Ale co, aspoň si ověří, zda se její názor změnil či ne. Do té mlžné pláně se vracet nehodlala. Projde kousek hor a pak se vrátí zpět do nížin někam, kde už to vypadalo o to lépe. Vylezla po úzké cestičce nahoru a vyskytla se před různosměrkou. Ještě se tu ztratí! Ale rozhodla se vzít tu nejvíc pokraji, třeba, při štěstí, najde další, jinou cestu dolu. Cestou zakousla myšku, která proběhla těsně kolem ní a na přibližně dvě sousta ji smlsla a kosti postrčila ke kraji. Taková jednohubka, ano, však nějakou energii taky dá, no ne? Vydala se dál a naštěstí novou cestu dolu našla. Kdyby se najednou začala cesta ohýbat někam do hloubi hor, dost by jí to znepokojilo. Takhle při ní bohové stáli, i když na ně zatím příliš nevěřila. Třeba jednou začne, anebo tady jí nebude nic jinýho zbývat, haha. A ne, její názor se nezměnil. Co nejrychleji, ale opatrně, sešla dolu.

>> Zubří pláň