Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 21

<< začarovaný les

Po setkání s hnědou vlčicí, přičemž ani neznala její jméno - což bylo celkem jedno, ona vlastně neznala ani Taniiono - se vydala lesem náhodným směrem. Všimla si, že každým krokem se objevovala hustší a hustší mlha, dokud nevyšla z lesa na nějakou pláň, kde si přes mlhu neviděla pomalu přes čumák. Rozhlédla se, no spíš do prázdná. Neviděla nic. Nebylo tu vůbec nic. Jen bílo, husté bílo. Zavětřila, aby se čehokoli zachytila, protože pochybovala, že se tady něco nacházelo, akorát cítila jen les a tam se jí vracet nechtělo. I přesto, že pro její bezpečí by to byla možná lepší volba. Ani nic neslyšela, krajinou se neslo jen tíživé ticho, v kterém šel slyšet snad každý krok, co udělala. A to šlapala v husté trávě, která zvuky obvykle tlumila. Rozešla se tedy náhodným směrem, přímo na jih a doufala, že do ničeho nanarazí, či o něco nezakopne. To druhé se tedy stalo, nějaký výčnělek z okolních skal, pravděpodobně. Ovšem když došlápla na packu, žádná bolest se neozvala, takže si oddechla. Ani pomalu nepostřehla, že otočila směr k horám, takže teď mířila přímo k nim. Co o to, všechno, aby konečně vypadla z tohoto místa, kde byla tak vystavená nebezpečí. I když to v horách taky, vlastně všude, ale chápeme se...

>> sněžné tesáky

Postovaná 20

Byla tou informací překvapená. Takže někteří tu bloudili zmatení takovou dobu! Hm to by nechtěla. Aspoň se mohla teď pyšnit tím, že i ona věděla víc, než jiní. Tedy znala ty nejzákladnější informace, který by měl poznat co nejdříve každý, aby se tu aspoň trochu vyznal a zabydlel. Když už je sem moře vyplavilo, bylo potřeba si na tu změnu všeho zvyknout. Přemýšlela, že nikdo by nedokázal doplavat zpět na jinou pevninu. Kdo ví, jak daleko ostrovy od všeho ostatního ležely, oddělené nekonečnÿm mořem. Ptala se sama sebe, jak mohla vůbec přežít! Jako ostatní! Asi zas tak magie. No shrnutě, mohla být jen ráda, že našla konečně nějaký zdroj informací, však nahlas to nevyslovila. Přikývla, když jí potvrdila, že šlo o souostroví. A také zjistila, že přece jen tu nějaký portál existoval. Zdejší vlci se do něj vlézt asi nebáli. Ona samozřejmě taky ne. A ten čtvrtý ostrov musel být zahalen pěknou rouškou tajemství. Kdyby tak byla první, kdo ho prozkoumá... akorát to už musel někdo dávno provést. Či snad ne? To už se asi nedozví. Zvedla se a naposled se na ni podívala. „Jsi pěkný zdroj informací. Ale aspoň to nejzákladnější znám a teď je čas asi na nové zkoumání, víš co“ tiše se uchechtla a rozhlédla se. Čím víc z Moisu bude znát, tím lépe. Když už tu bude muset žít, tak co jí zbývalo. Tedy pokud nechtěla spáchat nežití. A to nechtěla. „Zatím,“ rozloučila se s ni a už už zmizela někde náhodným směrem.

>> mlžné pláně

Postovaná 19

Vyslechla si její povídání o smečkách. Bylo jasný, že tu, kde žila ona, nezmínila, ale na tom nesešlo. Spíš se jí líbilo, že konečně narazila na někoho, kdo jí řekl vše, co chtěla a potřebovala vědět bez toho, aby druhého nějak trýznila či týrala. A vlčka ještě k tomu vypadala, že se jí ani nebála. Sice se jí to týrání a strach ostatních z ní líbil, vyžívala se v něm, ale což o to. Aspoň se jí takhle ušetřila práce, i když si to plně neuvědomovala. Ono na druhou stranu, pak z nich ty odpovědi páčit jak z chlupaté deky jí taky někdy nakonec nebavilo. Takže prvně nějaká v nějakém zlatavém les se. Zněla to jako obyčejná smečka, která mohla sídlit kdekoliv na zemi. A nějakého kouzla území si nevšímala. No jednoduše, nezaujala ji. Akorát takhle ze slov taky nemohla soudit. Za to ty další dvě už zněly lépe. Smečka v poušti. Teplíčko, zajímavá pointa, jo to se jí líbilo. A spolek, ke kterému by se pravděpodobně hodila nejlépe. Vždyť ona rozdávala utrpení jiných snad celý život, ne? Akorát měla i trochu obavy. Nenazývala to přímo smečkou. Zas se nechtěla zasvětit nějakému satanismu. Sic byla zlá, však tohle už by na ni bylo trochu moc. Té poslední už pozornost nevěnovala. Hory? Ne, tam žít nehodlala, i kdyby jí někdo nabídl znovu veškeré síly, které ztratila. I když to možná jo, ale...prostě ne. „Konečně někdo, z koho ty informace tak strašně nepáčím anebo nedělá, že nic neví,“ odfrkla si zas při tom pomyšlení. Pravděpodobně fakt nic nevěděl, jen aby si myslela, že se tu takoví nacházeli, haha. „A tohle je jeden ostrov, či nějaké souostroví? Něco už jsem o tom slyšela, tak...se ptám,“ ušklíbla se na tím, jakou totálně zbytečnou otázku položila, ale vlastně jí to i trochu zajímalo.

Postovaná 18

Ne, že by nebyla přímo nějaká hovorčivá. Když měla co mluvit, mluvila. Když neměla, prohodila aspoň pár slov, pokud si myslela, že za něco stála. Protože o kravinách doopravdy povídat nebude. To neměla ráda. Nejlépe, když se dozvěděla, co chtěla, nebo prostě něco pořešila a pak šla dále svou cestou. Vždyť si ani příliš nepotřebovala dělat nějaké velké známosti. Výjimečně se to povedlo a v případné smečce se taky moc nehodilo si všechny znepřátelit, však jinak jí to bylo celkem jedno, jaký vztahy si udělá. Pokud ji někdo nebude mít rád, budiž. Copak ho bude nutit do něčeho? To fakt ne. Ona bude určitě dost brzy vědět, s kým si nedělat spory a s kým to bylo úplně fuk. „Hmm když už jsme u těch smečkách, kde přesněji nějaké najdu?“ zeptala se ještě. Pokud už měla nějakou hledat, ať se tu netoulá jak nějaký ztracenec. Což vlastně tak trochu byla a k tomu neznala zde skoro žádná místa na to, aby našla jednoduše i nějaké území někoho. Však to už byla věc, která se vyřešila zachvíli. Jen aby věděla o přibližných místech, kde pak někoho hledat, no ne? To ostatní už nevypadalo tak, že by se to nedalo nějak vyřešit. Už si i stihla všimnout, že ráno dělalo pomalu pápá a střídalo se v odpoledne, hezké teplíčko a sluníčko. Jo, ona ráda teplo. Kdyby chtěla někde žít, tak nejlépe někde v teplejší oblasti.

Postovaná 17

Jasný, jak by se sem chtěl vlk asi jinak dostat? Šlo o ostrovy, zda se nemýlila. Žádný portál se na druhé straně země nevytvoří, aby sem posílal vlky. A asi by sem ani nikdo nechtěl, kdyby věděl, že se stane slabým a bezmocným. Ale to by nevěděl. I když ne každý by taky jen tak od sebe lezl do nějakého portálu, protože tam odjinud o žádné magické moci nevěděli. Takže by se mu spíš vyhli, než si do něho prostě nakráčeli. Když začala mluvit o smečce, že zimu sama nepřežije a tak dále, chtěla se zprve bránit. Akorát upřímně? Měla pravdu. Ať to přiznala či ne. Nikdy zimu ani neviděla, nestrávila ji v přírodě, ale ve sklepě pod nadvládou lidí. Jen věděla, že to bílé, co v to období padalo z nebe se jmenovalo sníh a panoval doopravdický mráz. A ten že zamrzl například všechny klidné vody... jezera třeba. Ale nezažila ji, jen o ní slyšela. Takže tohle bude vlastně její premiéra,... v dospělosti. Skvěle! Znělo to jak kdyby byla vlče. Akorát ona za to taky nemohla, že jo. „Zda mě nějaká zaujme natolik, abych požádala o přijetí, udělám to,“ odpověděla nakonec, aby nenechala její slova viset ve vzduchu. Což o to, nesešlo na tom, však když už řekla pravdu, tak něco sama řekne ne? I přesto, že neprojevila souhlas, ale spíš to trochu vyznělo, jako by si myslela, že to kdyžtak zvládne. No záleželo, jak to pochopí hnědá. „Ty jsi v nějaké smečce?“ zeptala se ještě, jen tak, aby řeč nestála. Jinak ne, že by ji to nějak zajímalo anebo že by žebrala o nějaký kamarádský popostrčení, aby ji někam podstrčila, to vůbec. Ono vlastně ani nebyly kamarádky, pravděpodobně. Tania celkově přátele neměla.

Postovaná 16

Nic jako výměnu informací za nějakou daň vlastně nikdy pořádně nepoznala. Aspoň ne u sebe. Ona prvně vlka zkrotila a pak mohl ze sebe vysypat i to, co vůbec nechtěl. A když se někdo nenechal, tak se muselo strhnout rodeo. Akorát jako nikdo ani Tania nemohla poznat, zda bude vlk ovlivnitelný, či ne. Jak už zmínila, dříve konala než myslela. Riskovala, přemýšlení by ji mohlo přece zabít. Se stačilo na pár vteřin zamyslet a už by na ni někdo letěl zpod husté křoví, kde se skrýval a jen číhal, čekal na její tu nejmenší chvíli nepozornosti. Když jednala hned, nepozornosti se hned o to víc vyhnula. Akorát uznejme, ani tímto způsobem nemuselo nic skončit dobře. Spíš hodněkrát. Ale jí to hodněkrát prošlo... fakt hodněkrát. Tak si na to prostě zvykla a už tak začala žít. „Tak až nějakého uvidím, možná se můj názor změní. Jestli si nebudu myslet, ze nejsem při smyslech,“ odfrkla si a zamávala ocasem. Ty jo, tímhle postupem by se jí měl nějaký zjevit co nejdřív, jinak je oproti sobě brzy pěkně poštve a to by bylo asi dost nepříjemné... Akorát tohle prostě měla jako svůj názor a jedna vlčice její přesvědčení nezmění. I když to asi ani deset vlků. Stála si za svým názorem, ať to stálo co to stálo. Jen nějaký vzácný důvod by jí donutil ho změnit. Známe to, občas se názory pod nějakými vlivy měnily, no ne? „Vůbec no. Vyplavilo mě sem moře,“ odpověděla jí na její poslední slova. Nechlubila se zrovna tím, jak se tu ocitla, jen tak konstatovala, kdyby chtěla náhodou vědět. Což s největší pravděpodobností ne, ale aspoň tu odpověď nějak doplnila.

Postovaná 15

Neptala se. Což chtěla a byla také velice ráda. Vždyť rozhodně ani sama by nechtěla o své minulosti vyprávět, ať se v jejím životě stalo co se stalo. Takže musela chápat a hned jí došlo, že ani Tania by neřekla jediné slovo. Ale co, minulost se nevrátí. A až se jí síly vrátí, ukáže, co uměla a co v ní zatím dřímalo. Že jí nenakope už ani náhodou zadek nějakej blbej hlodavec. Však prozatím se s tím musela smířit. Ať byla kdysi čímkoli, teď vypadala - a nejen to - jako naprostý chudák, kterej schytal rány, protože byl slabej a ne někdo, koho donutili bojovat na život a na smrt - či do úplného vyčerpání - s jinými vlky a velkými psy, kterými svaly málem ucpaly všechny otvory, které měly. Akorát i tak pes neměl oproti trénovanému vlkovi většinou moc velkou šanci, takže... tak. „Za pár znalostí mám shánět nějaké kameny? Zvláštní, no nic zde není zadarmo, jak slyším a vidím,“ odpověděla a zavrtěla hlavou. Takže ještě spadne na nižší dno, že začne shánět nějaké šutry, pro... co vůbec? Jaké znalosti? Ale neptala se. Třeba o žádné dno ani nešlo, jak si myslela. A proč zrovna chtěli kameny? Ty si mohli posbírat taky sami, pokud nebodovali nějakou strašnou leností. „A cože? Pro božstvo? Nevěřím na žádné božstvo,“ podotkla ještě celkem výsměšně. Tohle snad byl nějaký velký kult? Protože co věděla, to takové kulty věřily na nějaké ty své bohy, ne? No být toho součástí se jí příliš nechtělo. Akorát až nějakého uvidí, možná se její názor taky mohl změnit, pokud předtím neochutná nějaké houbičky.

Postovaná 14

PREDÁTOŘI/KONEC

Nic jí na tu její dvojslovnou frázi neřekla. Ano, sice to vypadalo jak to vypadalo, uvězněna pod naštvaným rysem, no ona věděla, jak to doopravdy bylo. Dokázala by se vysvobodit a způsobit mu pár ran, i když se její síly eliminovaly. Což jí vlastně bylo vlčicí také řečeno. Z jakého důvodu ji sem osud či co vůbec zavedl? Aby poznala, co to znamenalo být zas na pokraji sil? Jasný no, skoro celý její život byl jeden velký a dlouhý trénink a když se najednou dostane na nějaký ostrovy, kde o něj přijde, dost to podivilo. Co bylo tohle místo prostě zač? Co? Přijde o sílu a objeví u sebe magii, k tomu. To jí mělo vynahradit? Spíš by byla raději, kdyby se dokázala pořádně ubránit, protože kdo ví, co tady na ni čekalo. Jako ne, že by nemohla být nějaká ta magie k užitku, ale... no hrálo tady velkou roli i ego, že. „Chceš to snad slyšet?“ promluvila mírně ostře. Samozřejmě jí ale vyprávět nic nehodlala a pochybovala, že to slyšet vůbec potřebovala či chtěla. Že jí to nejspíš ani nezajímalo. A vlastně, o to lépe, ne? „To už jsem poznala,“ ušklíbla se, aby zamaskovala cokoli nepříjemného. Udělala výborně, nic nešlo poznat, ani na minimum. Snad. To, že riskovala, tušila už před ujištěním, že se její schopnosti prostě trochu restartovaly. To už nehodlala řešit. Ona se ráda do všeho vrhala po hlavě. Prv nad tím prostě nepřemýšlela. Však na jejích slovech našla ještě jednu věc, která ji uvedla do nové nevědomosti. „Obchodníci? Jací obchodníci?“ nasadila tázavý pohled a podívala se na ni. Cítila se jak na nějakým tajemným ostrově úplně sama a odhalená všem nepřátelům, bez jakýkoli schopností a ne na místě plné vlků a normálních, až někdy zvláštních či krásných lokalit, fakt že jo.

Postovaná 13

A přece jen tu neumřela. Pomoc od hnědé vlčice přišla na poslední chvíli. Odstrčila ho, po chvíli se mu zahryzla do zátylku, akorát se jí i tak vyškubnul a zůstalo jí v tlamě pár jeho chlupů. Pak tam padlo ještě pár dalších výpadů a zatím to Tania pozorovala a stihla se i zvednout na tlapy. Totálně bez újmy, skvěle! Však kdyby se tu nacházela sama, kdo ví, zda by tu už nehnila její mrtvola. Samozřejmě, že ne, že by se o sebe dokázala postarat. Věci mívala vždy pod kontrolou. Stoupla si kousek od vlčice a pozorovala rysa stejně jako on je. Zrychleně dýchal, takže bylo poznat, že ho fakt trochu unavila... hm unavily. No i Tania nabírala celkem nový dech, popravdě. Přiblížila se zas k rysovi, akorát ten už jen něco zaprskal, vzal si obě koťata do tlamy a vydal se pryč. Nehodlala za ním běžet, dostala co chtěla, nepotřebovala se ho pokoušet zabíjet. To by pak fakt byla hloupá. A to nechtěla být. „Dokázala bych se o sebe postarat sama, jako vždy,“ ušklíbla se, aniž by se na ni podívala. „Začala jsem to sama, tak bych si to dokončila i sama,“ doplnila ještě a to už se na vlčku otočila. Kdyby byla někým jiným, možná by jí i poděkovala za pomoc. Takhle to vypadalo, že jen utrpěla škodu na egu. Což možná trochu ano, akorát i když si uvědomovala to nebezpečí, v kterém se vyskytla, věděla, že by se dokázala ubránit. Vždycky to zvládla. Tak proč by najednou nemohla? Jasný, kočka byla silnější, ale rozhodně by se dokázala zpod ní vyvlíknout. Nepřišpendila ji k zemi tak silně jak myslela. Jen si hrála, jako celou dobu.

Postovaná 12

Chvíli si oddychla, když se rys s vlčicí srazil. Jen na dlouho - a ani to příliš nepotřebovala. Prvně ho vzduchem odpálila kousek od ní, než by se jí stačil zarýt drápy pod kůži a když se vzpamatoval, vytvořila si něco jako schůdky na nejbližší větev. Takže ji rys nechal a zas se začal věnovat Táně. Na její slova nic neřekla, protože se potřebovala plně věnovat své hračce, když už to slovo bylo řečeno. Chvíli na sebe jen tak koukali, jako by se navzájem hypnotizovali, jeden zaříkávač hadů, ten druhej kobra a takhle by se pravidelně střídali v těchto dvou rolích. Nom kobra měla výhodu tu, že by mžiku do něj stříkla jed a většina zvířat by nejspíš položila kabel. Tady musela vsadit jen na mrštnost, rychlost a kondici, aby ho aspoň unavila a pak ho nechala být. Nemyslela si, že se chovala jako vlče. Vždyť tímto si jen trénovala své dovednosti, no ne? Hlavně prtě by se na rysa nevrhalo, pokud by nebylo příliš tvrdohlavé. Což uznejme, vlčata někdy byla. Rys se na ni najednou vrhl, jen tak tak stihla černá vlčice taky rozpohybovat tlapy. Jen pozdě. Přece jen ji dostihl a srazil k zemi přímo na záda, takže měla odhalené břicho. Či to dělala tak trochu schválně? Chystala se snad na sebevraždu? Ne, ovšem pokud tu umře, tak což. Začala to, tak nemohla přece nikoho vinit. Když máchla tlapou, aby samici stihla aspoň udělat nějaký šrám na obličeji, místo škrábnutí drápy z packy višel malý plamínek, který rysa trefil přímo do levého oka a popálila ho. Magie? Nedošlo jí, že se tady používala nějaká magie i když hnědá to tady přímo před jejími zraky dělala. Nikdy žádný oheň neovládala. Tak co se dělo? Kdyby uměla, už by z toho zapuchlého sklepa hned zdrhla a ještě spálila vše na popel. Teda, tímto malým pramínkem asi ne, ale na útok by možná stačil. Kočku to na chvíli odradilo a začala si postižené místo mýt, však než se stihla zvednout na tlapy, znovu ji přišpendlila k zemi. Rys byl silnější než ona? Hm natož, že asi ztratila z neznámého důvodu část své síly, tak to bylo možné. „Tak si kousni, čičinko,“ vyprskla na ni, i když její řeči pravděpodobně nerozumněla. Aspoň si odnese zbytek života jen s jedním okem, heh.

Postovaná 11

Jen se nad její neznalostí musela uchechtnout. Tak upřímně, jak to měla vědět? Jen ji celkem namíchlo, že si hned myslela, že byla nějaký chudák. Copak si myslela? Asi potřebovala taky pár jizviček. „Ty si myslíš, že jsem nějaký chudák? Chceš si to snad ověřit?“ vycenila mírně zuby, no okolnosti, co se pak staly a co vlastně způsobila, je donutily tahle témata dál nerozebírat. Takže po tom, co chytila jednou z rysátek, co se k nim přihnala, se naštvaný rys samozřejmě vrhl prvně na ni. Prvně použil jednu z předních tlap, aby ji sekl přímo po obličeji, akorát stihla včas sklonit hlavu a jeho ostré a velké drápy prolétly vzduchem, kousíček nad ní. Rychle se narovnala a rozběhla se náhodným směrem, samozřejmě rysem následovaná. A velice si tu honičku užívala. Změnila směr přímo k druhé vlčici, aby tím řekla něco o prohání, podráždění, dokud se neunaví a nebude v jejich moci. I když to nejspíš nepochopí. Akorát i tak by ho zabít nebylo moc možnè, v útoku zblízka by mohl mít pořád kuráž a musela uznat, že po dalších jizvách příliš netoužila. I přesto, že si o ně dost zrovna koledovala. Udělala smyk přímo kolem vlčice, akorát kočka ten výpad jako Tan nevychytala a srazila se tvrdě s druhou vlčicí. Ušklíbla se. Snad teď začne věnovat i chvíli času jí, však ne že ne, že samozřejmě nepomůže. Tady chtěla být co nejvíc v centru dění a kočičku podráždit ještě víc.

Postovaná 10

Nezajímalo jí, co si o ní vlčice myslela. Jako vždy. Akorát i když zabíjela, či přizabíjela psy a vlky dlouhou dobu, oproti této by nejspíš šanci taky nemusela být. Když dorazila sem na ostrovy, ucítila, že jakoby její síly celkem povadly. Jako by začínala tak od poloviny toho, kde skončila. Zvláštní. Možná tohle místo mělo nějakou magickou moc a zatím vypadalo jako skvělé místo pro život, akorát tohle by ji fakt nakrklo. Chtěla být silná jako kdysi, ukazovat svoji sílu všude, kde bylo potřeba! A ne být takovým tajtrdlíkem jako... někdo jiný. Akorát po boji před chvílí by neusoudila, že by síly ztratila nějak moc. Či to byl taky nějaký chudák. Tak snad aspoň nebude sílu ztrácet dál, haha. „Co vím, většinou se tak blízko ptáci nedrží, spíš usednou někam výš do korun stromů, hlavně, když někdo jde kolem. A hlavně, jde celkem cítit tvým pachem,“ pokrčila rameny a řekla zrovna naprosto neutrálně, i když mírně nechápala, proč se na to vůbec ptala. Však třeba to k pochopení bylo. Neseděl jí přímo na zádech, že? „Na to mě fakt neužije. Lovím radši živé bytosti“ odfrkla si nad jejími slovy, že by tu snad měla hrát aport s kusem dřeva či co. Jak nějaký domácí mazlíček. Rysa se rozhodla taky ignorovat, protože tam jen tak stál, maximálně naštvaně koukal. Proč? Těžko říct, ale zjistila to zanedlouho. Z keře se zanedlouho vyhrabala dvě mláďata, pravděpodobně jeho. Aaa on je hlídal, aby jim nic neudělaly joo? Hm... jedno z mláďat přišlo k Tanir a začalo ji očuchávat, neuvědomuje si riziko, které vlk oproti němu přinášel. Proč škádlit vlk, když se poblíž nacházela ještě lepší příležitost? Chytla mladé prudce za krk, jako by ho chtěla jednom stiskem zakousnout, ovšem naopak hodlala namíchnout jen tu velkou kočku. Povedlo se. Rys se za nimi v rychlosti s vřískotem vrhl. Pustila dítě na zem a začala se z neznámého důvodu smát.

Postovaná 9

Zatím nedokázala odhadnout, jakou reakci na Taniu tato vlčka měla. Nejspíš za něco, co nedokázalo ani pořádně kousnout, když viděla její tucet jizev a i čerstvé škrábance, co rýsovaly její záda. Akorát realita získání těchto jizviček byla úplně jiná. Akorát to nehodlala samozřejmě nikomu říkat, nevyjímaje jí. Sice se za to nestyděla, aspoň se naučila víc, než jiní, akorát tohle nebyla ta informace, kterou by každý hned vynášel. Popravdě ani flexit na tom nešlo, tak k čemu o tom mluvit? Že prostě jaká to krutá minulost. To by zas vypadalo, že se stěžovala. A to už doopravdy nehodlala. „Kdo ví. Možná jen něco, do čeho si kousnout a ochutnat to...“ řekla, spíše vtipem, i když ne, že by jí dva boje za sebou nějak vadily. „Ten tvůj ptáček, co všude létá s tebou, ten by byl taky určitě výbornej,“ škádlila ji dál. To už záleželo, jakým způsobem na to druhá vlčice zareaguje. Nejspíše ne moc dobře, i když zdání kolikrát klamalo.... Ještě si i olízla pysk, aby svá slova něčím doplnila. Akorát tuto chvíli zkazil fakt, že se poblíž pohybovalo ještě jedno zvíře. Rys si nejspíš hledal nějaký hezký stín před sluncem a les byl vždy nejlepší volba. No pohyboval se příliš blízko a dvě vlčice musel jak ucítit, tak i zahlédnout. Výhružně zaprskal. Vždyť mu nic nedělaly, ne? Blbec.

Postovaná 8

PREDÁTOŘI/ZAČÁTEK

Mířila lesem přímo za nosem, směrem k nějakým mlžným pláním, či o co šlo. Či se jen stihlo zkazit počasí, jen tenhle les měl v sobě takové magie, že tu panovalo pořád stejné, někdo by řekl dobré, počasí? Tania zůstávala jen u toho stejné, obyčejné, slunečné. Pro ni nikdy nebylo nic příliš dobré. Však jednou by mohla říct něčemu dobré a nakonec by se ukázalo, že šlo právě o opak. A ona by musela ohrnout nos tentokrát nad sebou a svou strašnou hloupostí! Ble! Ani nepřemýšlela a vůbec ji nezajímalo, co se stane tomu světloušovi, kterého dostala do bezvědomí. Jeho chyba, začal si jako první a teď na to jen doplatil. A když nakonec udělá škr!, tak budiž. Aspoň si připíše další smrt do seznamu, i když si nemohla být jistá, zda ho nakonec zabila či ne. Vracet se tam nebude. To by vypadalo, že by snad získala nějaký soucit! A ten necítila ani milimetrem svého těla! Za to ucítila jiný pach. Ne umírající, takže nešlo o toho vlka, ale čerstvý, živý. Olízla se, jako by se právě připravovala ho sníst - což ne, nebyla kanibal - a vydala se za ním. Zjistila, že šlo o vlčici, která přišla z toho místa, kam se právě Tan chystala. „Hledáš snad něco?“ řekla pomalu, když si všimla, jak větřila. Popravdě bude nejlepší, když toho druhého vlka nenajde. Tady už nebyla zavřená v zápasech. I když vlastně by nejspíš o nic nešlo. Nevadilo jí to. A vlčce by to mohlo být taky putna.

Postovaná 7

Už už se doopravdy těšila, že narazí do toho kmene a upadne do bezvědomí, přičemž ona ho buď dorazí, anebo si prostě udrží zbytek pudu sebezáchovy a nechá ho, jak tam skončil. Ach jaká smůla! Vyhnul se a k tomu se za malý okamžik vzpamatoval! Však jako by jí to mělo vyvézt jakkoli z míry, hah to vůbec. Koukala na něho vzpřímeně, dokud nezavrčel a neohnal se jí po zadní tlapě. Uhnula, jen špičky jeho zubů se jí dotkly, akorát to skončí jen nějakými oděrkami, po kterých nezbyde ani sebemenší jizvička. Takže jakože co. Prudce se otočila a podkopla mu předními tlapami jeho tlapy, takže spadl teď doopravdy na zem. Akorát přímo na ostrý kámen, kde fakt padl do nevědomí. Zpod jeho hlavy taky začal téct od té rány malý pramínek krve. Koukla na jeho hruď a sic nebyl při vědomí, no dýchal celkem pravidelným rytmem. Chtěla to skončit, podkousnout mu hrdlo a jen pak, chvíli pozorovat, jak vykrvácí, avšak už si toho zabíjení užila taky dost. I když by jí to nevadilo, ráda by to udělala, cítila tu ještě teplou krev ve svých čelistech - mimo to, fakt si to zasloužil, no místo toho ho tam jen tak nechala a vydala se pryč, vydávajíc ho jeho vlastnímu osudu. Třeba se mu nějak vážně poškodil mozek a zdechne už sám, kdo ví. Možná to bylo tím magickým místem, že se její chuť zabíjet o malilinko zmírnila. Jinak by to rozhodně, fakt rozhodně udělala. Bez váhání. Vždyť se znala, ne?