Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 6

Vlk se bránit tedy uměl, to musela uznat. No s takovými se setkala už hodněkrát a jak to nakonec dopadlo... Neuvědomovala si, že měla své.... slabiny přímo u jeho zadních tlap. Či ano a jen čekala, až ho to napadne? Ať tak či tak, napadlo. Dostala dva kopance, přičemž první ustála, po druhém už ztratila tu svoji koordinaci a on se stihl vyvléct. Jaký šikovný vlček, kde asi získal takový trénink? Či jen furt myslela na onoho hnědouše, kterej se nedokázal ani bránit tomu lehkému výpadu. Teda ne, nemyslela. Vůbec. K čemu byl potřebný? Každý by se na něj hned vykašlal, pokud by teda nechtěl žebrat o kořist. Protože to bylo snad jediný, co uměl, či co si aspoň pamatoval. A když nepomohla facka, ať si bloudí neznámém dál. Světlý vlk jí skočil na záda a udělal jí tam pár větších šrámů. „To je všechno? Tohle mi má ublížit? Koukni se na mě a ten tucet jizev. Tyhle škrábance mi fakt nic neudělají,“ promluvila výsměšně buď nad jeho marnými pokusy, či jeho případným hraním si. Její jizvy jí nevadily, rány taky ne, další na tom nebude jinak. Takže se pokoušel zbytečně. Zamávala ocasem a tvrdě do něj strčila přímo k jednomu tlustému kmenu. Jestli do něho narazí a trochu se vyrazí dech, či to dokáže ubrzdit, nebo jen spadne, tož otázka. On sice byl rychlejší, však ona silnější. A tady zrovna hrála roli síla. Takže kdyby narazil tam, kam plánovala, její plán by se zjednodušil. A i kdyby ne, mohl by chvíli zůstat v šoku či tak a to by bylo vlastně taky fajn. I když ona nepotřebovala, aby zůstal v šoku či omráčený. Připravila si přední i zadní tlapky, drápy, zuby, svaly a pózu změnila na bojovou.

Postovaná 5

Chvíli zůstal vlk zmateně civět, že se co dělo, kam zmizel jeho zbytek mršiny, která nebyla ani jeho? No byla případně připravena, kdyby po ní skočil a to se taky stalo. Cholerik, hah. Ale nechtěla to náhodou? No samozřejmě, že jo. To on ze sebe dělal blbce, ne ona, když hned podnikal takové kroky. Jak kdysi... Když se jí zakousl do plece, sice bolest ucítila, no jen se tomu hluboce zasmála. Byla zvyklá na všudypřítomné kousance a škrábance, i na mnoha citlivějších místech, než někde u přední tlapy, no ne? Najednou lidí, vcelku nečekaně, ho srazila k zemi, jednou přední a zadní ho přišpendlila do měkkoučké trávy - no vidíte, jaké měl pohodlí,... v rámci možností - a druhou přední tlapu mu přitiskla ke krku, přičemž mu do něj mírně zaryla i drápy. Jako by ho chtěla škrtit. Pod tím pomyšlením i trochu stiskla, aniž by si to pořádně uvědomovala. Ušklíbla se. „Tak jaký druh smrti si vybíráš? Uškrcení, nebo snad podkousnutí hrdla? I nějaké pomalé a bolestivé způsoby nabízím,“ řekla s falešným úsměvem a trochu se k němu hlavou přiblížila. Ach jaký zlostný pohled. A to se chovala tak dobře, když mu dávala ještě vybrat! Jindy by se prostě na něj vrhla, bez jakýkoli řečí. Že by byl asi radši? Jako onen ženskej vlk? Ne, tenhle na to nevypadal... Však o to větší zábava.

Postovaná 4

<< tajga

Z hor do hor, v tomto případě z lesa do lesa. Akorát o tomto místě nepředpokládala, že šlo jen o nějaký obyčejný les. I když bylo léto v plném proudu, stromy zářily různými druhy barev, některé až velice nepřirozenými. A vznášela se zde taková zvláštní atmosféra, kterou mohlo cítit snad jen zvíře. Jo, vždyť lidé měli oproti zvířatům takové nevýhody. A Tania taky nechápala, jak mohly tak otravné bytosti žít. Snad na těchto ostrovech žádného nepotká. Řekla by, že by ho hned zakousla, akorát popravdě, ona z nich má strach. Snad jediný její strach. No každý nějaký měl. Jen ho nedávat najevo, jako důkaz nějaké slabosti! Akorát řeč o lidech asi těžko přijde. Ono spoustu vlků by ani nevědělo, o koho šlo. Ať byli rádi. Procházela lesem, rozhodnutá vyjít ven, protože ty barvy ji už prostě oblbovaly, dokud neuviděla poblíž vlka požírajícího mršinu. Která by se možná hodila i jí... Popošla blíž a než stihl vlk zareagovat, chňapla zbytek mrtvého králíka či čeho a už ho držela v tlamě. Ušklíbla se. Rozhodně nebude rád a to ona velice ráda. Měla absťák oproti nějakým bojům či výměnám názorů, hádkám a vysmívání se. Byla to jako její droga, nejsme houbičky a potřebovala pravidelně doplňovat dávku. Ale hlavně šlo o skvělou zábavu na ztracení nějakého času a pobavení nad tím, jak se druhý vlk namíchl. Vždyť ona disponovala větší silou, než jiní. Trénink totiž.

Postovaná 3

<< nížina hojnosti (před hraniční pohoří)
Dorazila prvně do hor. Jaké zvláštní, že právě na takové místo před chvílí myslela. Jako, že se ten vlčík choval jako by se ztratil v horách, či co. Však zavrtěla nad ním jen hlavou. Nedůležitý jedinec, slabý, k ničemu už ho nepotřebovala. Takže zatímco mu doslova přikázala lovit, ať měl hlad či ne, zmizela a nechala ho ještě více zmateného než předtím. Ovšem šlo to u něho ještě? Kdo ví. Ona se na tomto místě samozřejmě neztratila, šla cestičkou, kterou se dostala jak sem, tak i ven. Naštěstí. Copak by si chtěla dělat nějakou ostudu? Pf nikdy, to si nemohla ona nikdy dovolit. Potřebovala prokázat respekt, aby se před ní vlci krčili a ne jí... pomáhali. Ble. Skončila v jednom lese, jehličnatém a to tipovala, že se takový druh lesa jmenoval... tajga? Či to měla trochu popletené? Kdo ví. Zamávala ocasem, když se jí hlavou mihla vzpomínka. Jak ji jako mladou a téměř nezkušenou, právě v lese, našli pořadatelé zápasů a hned ji chytili, než stihla cokoli dělat. Zprve si myslela, že šlo jen o nějaké lovce, kteří ji vycpou a vystaví jako trofej, ovšem po tom, co se dělo pak, usoudila, že šlo možná o lepší osud. Aspoň by měla klid a nestrávila někde roky v zapáchajícím sklepe. Akorát ten sklep jí naučil i mnoho věcí. Hlavně špatných, avšak ty dobré taky snad existovaly. Dávat si třeba větší pozor, že.

>> začarovaný les

Postovaná 2

Tak on by radši zemřel, než žil jo? Asi už ho nebavilo tápat se ve vlastních myšlenkách, tak ztraceně, jak kdyby zabloudil někde v horách, sám, mezi obřími kusy skal a kdo ví čím. Ráda by mu vyhověla, klidně si kousne a nechá ho tady vykrvácet, Tania byl první, co zde uviděl a bude i poslední, co uvidí. Sladké, ne? Někdo by řekl dojemné, akorát ona tohle nemyslela vůbec dojemně. Hlavně, když by to byla ona, kdo by mu prokousl hrdlo. Akorát to už se dostala řada na řeči o tom, ať maže ulovit ty dva králíky, které když uloví, díky nim přežije další den bez zbytečného kroucení v žaludku. I když jí to bylo celkem fakt jedno, doopravdy, jen potřebovala nějak zmiznout a nechtěla, aby ji ještě zmateně chvíli pozoroval, že prostě; jsi nepotřebný a mně už k ničemu. Sbohem. Ale co, víc zmatený bude, až se vrátí a zjistí, že černá vlčice už se tam nenacházela. Bude tu zmatenost cítit ještě na míle daleko. Ovšem mohl být rád, že ho nezakousla, ať si přál co si přál. Když tedy vyběhl za určenou kořistí, zprve mírně nemotorně, jen se tiše uchechtla, pak nad tím jen mávla tlapou a vyrazila pryč. Sice mu chtěla tu kořist pak ukrást, jako další druh výsměchu, protože sama skrývala fakt, že lov neovládala nejlépe, no ať si užije nějaký štědrý den, než začne zas strádat, protože mu musel i někdo říct, že měl kořist přímo před čumákem.

>> tajga ( přes hraniční pohoří)

Postovaná 1

Jen něco nesrozumitelného, když se pod ní začal zmítat jak nějaká žížala a odolala pokušení zarýt mu drápy hluboko do boku. Zkoušela ho, nezabíjela ho. I když takového slabého článku by nebyla žádná škoda. Sice její drápy asi jeho kůžičku propíchly, však po tom mu stoprocentně nezůstanou ani nějaké rány, natož pak jizvy. „Tímhle způsobem bys byl už mrtvej. Kdo ví, co tady najdeš. Nevíš, kde jsi, co se tu vyskytuje, může tu být cokoli,“ řekla výsměšně a slezla z něj. Ano, najdeš v jednotném čísle. Fakt se nechystala ho doprovázet a bránit před případným nebezpečím. Neměl nic, co jí nabídnout na oplátku, či si to aspoň nepamatoval, zadarmo ani kuře nehrabe. Ať se o sebe tato bábovka postará sama nebo si najde nějakého jiného sluhu, na kterého se bude lepit jak klíště. „Tak ukaž, že umíš aspoň lovit, i když mi je putna, zda bys pošel hlady. Vidíš ty dva králíky? Netuší o nás a jsou otočení zády, správná chvíle,“ zašklebila se a ukázala na místo, kde dva baculatí jedinci požírali trávu. Takže měl i výhodu, že tyto dva budou pomalejší, než obyčejný králík, akorát na to taky nemohl spoléhat samozřejmě furt. Ne, samozřejmě jí bylo fuk, co s ním bude, jak už stihla zmínit, jen chtěla, at trochu trpí a prostě se jí líbilo rozdávat rozkazy. A to pobavení, pokud mu tyto tlustí jedinci utečou, to si užije ještě víc. Protože pokud mu uteče tohle, neměl šanci a možná pak zanedlouho najde někde poblíž jeho pomalu hnijící mrtvolu. To jí i připomnělo, jak ve sklepě v kotci vedle ní taky umřel jeden pes, pravděpodobně dobrman a rozkládal se tam pěknou chvíli, než ho někdo odnesl pryč. A kam? Asi někam do popelnice, tihle si práci se zakopáváním rozhodně nedělali. Mělo vůbec to městečko pravidlo? Kdo ví. I když ten pohled na mrtvé, smradlavé, polorozkládající tělo jí nevadilo. Jen ten puch byl chvílemi nepříjemný. Akorát tam to smrdělo furt, tak si nestěžovala.

Na tváři se jí usadil mírný pokerface. „Něco...“ zamumlala a otráveně si oddychla. No jo, už usoudila, že mohla věřit tomu, že si Seraph prd pamatoval. A kvůli jeho mírné zmatenosti šlo i poznat, že sám nevěděl, kde se nacházel. Chtěla jen informace, takže tady by měla její práce skončit a ona se vydat dál, za někým rozumnějším a takovým, kdo jen sotva věděl, jak se jmenoval. Či ne? Možná si s ním ještě chvíli pohraje a trochu potrápí, aby ho zmátla ještě víc. Jo, to ona velice ráda. Či jen zvyk? Hm možná od každého trochu. Když mu od ní přilítla facka, tak upřímně taky čekala lepší reakci. Však což, od něho se asi nedalo čekat nic extra. „Au? Hm vlci vrčí, neříkají au,“ řekla mu už normálním hlasem, žádné mumlání... dalo se říci, že ho poučila. Akorát on vrčet asi nebude dál. „Dobře, když nevíš, co umíš, tak si tě trochu prozkoušíme. Každý vlk by neměl umět jen lovit, ale i...bojovat!“ podotkla a když to druhý vlk nejvíc nečekal, srazila ho rychlostí blesku k zemi a přidržela na zemi. „No, braň se!“ přikázala mu. Jasně, že se mu to nebude moc líbit. Ona ho nějakým způsobem jaksi trénovala, jen svým způsobem, tvrdším a nemilosrdným. Přece to byl dospělý vlk a ne žádné vlče, tak žádné slitování! A třeba nakonec přece jen zjistí, že v něm něco bylo.

Jaký to rezervovaný a až vystrašený vlček. S ním si pravděpodobně nic neužije, ale to samozřejmě hned neznamenalo, že by ho nemohla třeba na něco využít, zatím co by si ona neválela zadnici. Anebo by mu prostě něco přikázala a věřila by, že to tenhle prdík doopravdy udělá. Kdo ví, třeba se bavit nad tím, jak někde sbíral něco, co naprosto nepotřebovala, někde běhal kolečka, údajně pro trénink vytrvalosti, nebo tak něco. Sice takové drobnosti, které by ale její škodolibou dušičku i tak uspokojily. „Aha, Seraph, heh. Tak Seraphe, to si fakt ani nepamatuješ, co umíš?“ promluvila mírně zákeřným tónem a ladným krokem ho obešla dokolečka. Vypadal jak samice...eh. Za to ona zas jak samec, ale to bylo zas přijatelné, narozdíl od tohoto! No jo, on si vlastně žádné boje pořádně neužil. Tenhle vypadal, že se takovým věcem spíše vyhýbal. A to bylo samozřejmě špatně! Jak se pak hodlal ubránit nepříteli? Že se před ním začne krčit? Tedy, tím ho maximálně pěkně pobaví a útok bude o to lehčí a zábavnější. Hlavně před jinými zvířaty, jako byly lišky či kojoti. Poražen liškou, skvělá vizitka! Jak vlče fakt. Přišla znovu před něj a vlepila mu jen tak z ničeho nic facku. Neměla žádné zábrany, dokonce by zaútočila jen tak, jak na zvyklá. Ale což, třeba to s ním trochu pohne a dodá trochu inspirace, čím by na jeho účet mohla tak pobavit. „Pořád nic?“ řekla pomalu. Vlastně facka někdy celkem probere ne? Pokud netrpěl nějakou silnou amnézií. Což by na něj spíš celkem tipla. Však chtěl si vůbec vzpomenout?

Odfrkla si. „Nevíš, či jen nic říct nechceš?“ ostře se na něj podívala. „Ach, to jste vy, tajnůstkáři. Nějaká nová vlčice se vám objeví na tomto místě a vy nejste schopni ani říct její blbej název!“ přiblížila se k němu a slabě mu zavrčela přímo před čumákem. Pak se znovu odtáhla. Nebude vypadat, jako by ho chtěla líbat. Fuj. Zatím nevypadal jako někdo, s kým by si něco začala. Vzhledem možná, ale ta povaha? Nikdy, sraby nebrala. „To aby to jeden našel někde napsaný v písku,“ vyprskla ještě a zavrtěla nechápavě hlavou. Či nechat tohle kuře tu stát a najít někoho, kdo by jí ty informace předal. Ale kdo tušil, zda nenarazí na dalšího takového? Zas by mu něco prskala do tváře? Jaká to ztráta času. Chtěla jen pár odpovědí, ne ztrácet čas. Ne, že by měla něco na práci, ale chápeme se ne? „Anebo ses bouchl do hlavičky a na všechno jsi zapomněl?“ zeptala se výsměšně a ironicky se usmála. Ovšem kdo ví, třeba jo. Akorát žádná rána na hlavě, žádná krev, nijak se nemotal. Taky neodvrhla, že se mu to nestalo dřív a od té doby tu bloudí totálně bez informací, pořádně nevědíc, jak se jmenoval. Zněla to jako skvělá sranda. A ani odvahu by na to nedostal. I když zrovna jí tuto otázku položil, jen ji naprosto ignorovala. Co tu hrál?

Cítila jeho strach, jeho nervozitu, až hluboko v jejím nitru. A ano, vyžívala se v tom. Časem u jiných rozpoznala tyto pocity lépe, než cokoli jiného. I když to vlk dobře skrýval. Akorát na tomto to bylo znát možná až moc. Poté, co se vystrašeně hrbil, na ni vyslal i nějaké konejšivé signály, aby se po něm doopravdy nevrhla. To jí nezajímalo, nic takového by mu proti útoku této vlčice nepomohlo. Však tentokrát se nenacházela v nuceném boji, tak tam zůstala stát jako kámen se zamračeným výrazem. Takovým, který jste na její tváři viděli skoro furt. Aby se usmála, či brečela? To někdy někdo viděl? Samohřejmě ne, ale to neznamenalo, že to neuměla. Copak mi vlku povíš o tomto místě? začala přímo s tím, co chtěla a nejspíše i potřebovala vědět. Jeho jméno ani jak dlouho tu pobýval vědět nechtěla. K čemu? Jen se z něj pokusí vytáhnout pár informací a pak vypadne. Vlk jako samotný zatím nevypadal, že by jí mohl něco nabídnout anebo ho na něco využít. Spíš by nejradši stáhl ocas mezi tlapy a utekl. Aaa skvělá představa takové honičky, jedince vyplašit ještě víc. Jak se pak třásl, slábl...

Olízla si suchou tlamu, i přesto, že zbytek jejího těla byl pořád nasáklý slanou vodou z moře a držela se jejího kožichu jako klíště. Ale už se zcela vzpamatovala. Viděla už ostře na své okolí, dýchala pravidelným rytmem, tak, jak to patřilo a hlava se jí zcela přestala motat. Tania se tudíž mohla zvednout a vydat se hlouběji do tohoto světa. Ještě předtím se ale trochu oklepala, pohlédla za sebe na nekonečné, bouřící moře a hlasitě si odfrkla. Co bylo, bylo. Vlčice s krutými praktikami se ocitla na svobodě. Ani ona sama zrovna netušila, čeho až byla schopná. Ale tam, dole ve sklepě, v tlumeném světle, žádná pravidla nebyla. Žádné zábrany, prostě nic. Každý si mohl dělat co chtěl a to z kdekoho udělá pěkný dáreček. A pak to vypusťte zpět do přírody. No tedy ona utekla, jakmile se vyskytla šance, ale nevadí! Když tak kráčela krátkou trávou, podle pachu a zanedlouho i zraku zjistila, že se tu nenacházela sama. Hm, tenhle tajtrdlík by jí mohl pár věcí ujasnit. Anebo jí neřekne vůbec nic. To zjistí, až to zkusí. „Aaa, koho to tu máme...“ promluvila s menším úšklebkem má tváři a blížila se k vlkovi pomalým a tichým krokem, jako by se blížila k nějaké kořisti. A kdo ví, třeba to kořist byla... Tedy ne, že by hodovala kanibalismu. Spíš kousanec tam, kousanec tu, prokousnout hrdlo a nechat ho tu ležet a hnít. A co, buď by si ho slupli mrchožrouti, či by vyživil půdu. No přece jakou skvělou službičku by provedla!

<mimo

Chvíli před očima viděla jen mžitky, černé tečky se střídaly s bílými, tančily po jejím celém zorném poli. Pak se přidalo světlo, ostře bílé, pronikalo jí až do mozku. Pak se jí konečně zrak zaostřil. Ležela na kraji jedné rozlehlé pláni, tráva si tančila pod tlakem letního větříku a v dálce se tyčily pahorky hor. A v tomto tichu, které okolí zrovna sužovalo, šel slyšet i vzdálený tok řeky. Zhluboka oddychla a to jí znovu připomnělo její zmoklý kožich. Rychle se postavila a pořádně se oklepala. Svítilo zrovna slunce, den byl v plném v proudu, tak úplně uschne brzy. Ohlédla se za sebe a viděla jen modř moře. Skončila tady odtamtud. Ale jak tohle dokázala přežít? Naposled si pamatovala, že si šla zaplavat, kdo ví, proč zrovna v tu chvíli, pak jen větší vlna, která jí úplně rozhodila koordinaci a nakonec jen tma. Neměla to nejspíše přežít, vždyť to nebylo vůbec možný, no ne? Taky by kdekdo řekl, že si tento zázrak ani nezasloužila. Tato vlčice byla jen sprostý zabiják a bojovník. téměř zkažená skrz na skrz, kladné povahové rysy skryté a dřímající někde daleko uvnitř. Ale i když žila, po této nevědomé cestě mořem se cítila celá vyždímaná a vyčerpaná. Posadila se, rozhodnuta se trochu vzpamatovat a s přivřenýma očima sledovala své okolí.