Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tania
1 BOD
× Zamiř do bezpečí

2 BODY
× Ulov si na horší časy
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

Podběl
1 BOD
× Zamiř do bezpečí
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

2 BODY
× Ulov si na horší časy
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

3 BODY
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici)
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Lapis
1 BOD
× Zamiř do bezpečí
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

2 BODY
× Ulov si na horší časy
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

Linnea
1 BOD
× Zamiř do bezpečí
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

2 BODY
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit

3 BODY
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici)

Samael
1 BOD
× Zamiř do bezpečí
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat
× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

2 BODY
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Ulov si na horší časy
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

3 BODY
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici)
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

× Zamiř do bezpečí
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

Jestli by ráda uzavřela se Scarem jakési pouto a následně s ním splodila vlčata? Tania teda nebyla ten romantický typ. Ona trhala maso, nepusinkovala se s vlky. Avšak copak by se museli pusinkovat? Samozřejmě, že ne. Stačila jedna noc a pak malí škrčci. Ne, že by si to dokázala představit, ovšem udělala by to pro budoucnost chaosu, ne pro to, že by měla ráda vlčata. Neměla, no tyhle vlčata nebude mít rád nikdo, ha! Ušklíbla se. „Není nikoho, kdo by přemýšlel o budoucnosti chaosu víc, než sám alfa, hm?“ promluvila provokativně, poňoukala ho víc a víc...
No než to tu louku taky zatopí, ulovili si každý jednoho zajíce a následně se zas setkali. Scar měl svůj kus též. „No oba jsme to přežili ve zdraví, není čas ztrácet čas,“ olízla si pysky, zase vzala králíka do tlamy a vydali se šupem do hor. Co by, mohl třeba její alfovský společník uklouznout v tom blátě, že? To by byl pech, když už dokázal hupsnout do jezera. O sobě takto nepřemýšlela samozřejmě, jí se to stát nemohlo! No to říkala u více věcí a no...nic, určitě nic!

>> jižní hory

Stihla jsem to celé i s bonusem bez nápovědy, odměnu 15 kšm + mincí poprosím na Lapise. :>

Zapsáno.

Poprosím za 31 bodů speciální magii (navrhnu a pošlu brzy) a 5% do obratnosti. :>
Pro Podběla, samozřejmě

Zapsáno.

Ulov si na horší časy 3/3

Pouze se na to ušklíbla. No jo, chaosani a vlčata. To byl pěkný chaos! Ať si Tania ale myslela cokoli, nedokázala by snést pomyšlení, že by z těch vlčat mohli vyrůst nějací... bleh, beránci. Tato vlčata budou zlá a silná, tečka. „Partnera si dokážu najít sama,“ řekla, no oboum asi bylo jasný, že by si našla asi tak maximálně prd. „Nebo si je uděláme spolu a bude to hned jednodušší,“ pronesla jakoby nic, ani posléze jí to nijak nešokovalo. Utahovala si snad z něj? Vlastně těžko říci, taková představa si udělat vlčata s alfou, hmm... No mohla by aspoň spoléhat na povahu vlčat podle jejího stylu, než se nechat zbouchnout nějakým nováčkem, který se pak zřítí ze skály. A to ne, že by Tania byla ve Společenstvu kdo ví jak dlouho, avšak chápeme se. Byla lepší, než ti jiní. Hlavně se jí mohlo i poštěstit mnoho dřív, nepobývat kdysi u Namareyských. No cesty vždy vedly do pravého cíle, že? No u potápění Tanii se oba drželi každý jiného názoru, a i když říkala to své, no sama tak přemýšlela, že by se fakt asi namočila. Avšak za to provokování by to snad i stálo, ne? Teda, v tomhle počasí těžko říct. Následně se vydali po stopách králíků. Ten její hledal cosi k snědku, no už nemusel, stane se kořistí. Jako nevěděl to jo, to zjistí až moment před smrtí, ale nevadí. Velký déšť jí pomáhal v tom, že už nemělo to zvíře šanci ji ucítit (jinak je známo, že voda zesiluje pachy!). Přiblížila se na dostatečnou vzdálenost a pak po něm skočila. Uvěznit ho na zemi a zakousnout ho trvalo pár vteřin. Spokojeně vzala mrtvé tělíčko do tlamy a vrátila se za Scarem, který už svůj kus taky snad ulovil. A pak se hezky nadlábnou.... (randíčko, hehe).

Není vhodné pro slabší povahy:))))))))))))))))))

Každý den to probíhalo stejně, v temném sklepu, kde světlo spíš jen problikovalo, než aby pořádně svítilo, zavřená v malém a smradlavém kotci. Když se probudila ze spíš probděné noci, hladově se vrhla na ten kus flákoty, co pro ni připravili její věznitelé. Byla hladová, fakt hladová, avšak ani ne tak, jak se předpokládalo. Další den přitáhl další souboj a Tania se již nemohla dočkat, až se zas zakousne do cizího masa a pořádně jejímu protivníkovi pocuchá kožíšek…a to, samozřejmě, bylo fakt slabé slovo. Vyhrávala a vyhrávala hodně, její protivníci končívali hodně zranění, ne-li je přímo nezabila. A těšila se z každého takového kousku.
Bylo jí jedno, proti čemu bojovala. Ať už šlo o vlka, psa nebo kojota, užívala si to stejně. Jen kdyby měla i moc nad těmi jejími vězniteli, těmi dvounohými ďábli. Ty jí dnes jako každý den násilím přitiskli k zemi, nandali na ni provaz a vedli ji do arény. Nechtěla, aby nad ní měli moc, aby nad ní měl moc kdokoli! Avšak ať si myslela cokoli, její věznitelé byli mocnější než ona, mocnější než jakékoli zvíře tady. Jakýmkoli pokusem útoku na ně byla potrestaná kopanci a hlavně se nikdy nedokázala ani vymanit z jejich sevření. Už dlouho byla jejich hračkou, tou nejcennější trofejí pro zápasy.
Své nepřátele mordovala ostošest, nikdy se nenechala vážněji zranit. Tlak na krku od provazu zmizel až v kruhu, na místě, kde pořád páchla krev a zdechlina, kde se každodenně několikrát denně žralo zakázáné ovoce. Za pevnými železnými mřížemi stáli s očekáváním přihlížející, diváci, kteří si přímo užívali pohled na dvě bojující šelmy. A mříž na druhé straně se otevírala, aby do kruhu skopli i toho, proti komu bude dnes bojovat.
Dneškěm šlo o velkého a fakt zavalitého psa s plno chlupy. Převyšoval ji výškou i postavou, avšak jak blbí bývali. Nedokázali ani trochu přemýšlet o svých dalších krocích a tak si je Tania namotala na smrtící postel brzy. Jakmile se k ní rozběhl, zemí to úplně dunělo a v další chvíli už byli v sobě. Nikdy nevnímla ani následný jásot publika, soustředila se jen na drápy, co se jí zabořovaly do teplého masa, na chuť čerstvé krve, co cítila v tlamě při kousnutí. Pes byl zavalitý a velký, avšak Tania byla rychlá a mrštná a to se stávalo takovým protivníkům osudným.
Celý potrhaný a už sotva sípající pes ležel na zemi a její věznitelé ji již táhli pryč. Zmítala se tolik a tolik, s odhodláním dokončit svou práci, zabít toho prašivého obra, naposled se do něj zakousnout a trhat a trhat… Avšak pokud to oni nechtěli, nedostala příležitost to udělat. Byli vždy silnější, vždy mocnější. Ani její touha trhat a kousat na to neměla. A to ji každou minutu, každou sekundu, tolik užíralo! Avšak ten nekončil a jakmile po psovi zůstala na zemi jen krvavá skvrna, nastal čas trhat a kousat znova. Ano, přesně, proč by se tu tahle sebranka sešla jen kvůli jednomu souboji?
Proti ní stál vlk. Byl to černý a vysoký, byť vyhublý vlk. Ovšem jak vypadala ona? Vzhledem k jejich porci žrádla nic moc. Neměla ani tolik energie jako adrenalinu po prvním útoku. A vše se opakovalo. Trhání kůže na boku, na krku, na tlapách, byli jak vítr, poháněl je jen a pouze adrenalin a chuť svého protivníka zardousit, aby se už nikdy neprobudil. Ale ani tento vlčík nedokázal zabít trofej jejich věznitelů, jejich nejlepší bojovnici. To ona zabila jeho, již držela v tlamě jeho bezvládné tělo, pomalu chladnoucí, bez dalšího nádechu. Tentokrát se její touha vyplnila.
Cítila uspokojení, to zvrácené, nechutné uspokojení nad smrtí někoho, kdo si to vlastně nezasloužil. No takhle ona nepřemýšlela, ona měla v hlavě jen dvě věci: bojovat a zabít. Avšak na další souboj ji neposlali. Odtáhli ji zpět do kotce a tam ji zamčeli. Ona chtěla víc…víc masa, víc krve…víc smrti! Jako vždy se pokoušela prokousnout mříže a zaútočit na cokoli, co by jí stálo v cestě, bohužel ty byly tak pevné, tak odolné! Ať dělala co chtěla, nikdy se ze svého kotce nedostala mimo. Voda v její špinavé misce byla kalná, ale ona z ní i tak pila. Kus flákoty, co jí házeli, nevoněl zrovna nejvábněji, no ona ho vždy snědla. Ovšem ani kilo flákoty by jí nepomohlo ukojit její hlad po zabíjení.
Na tomto místě neznala venek ani čas. Byla zima? Jaro? Ráno? Večer? Kdo to měl vědět? A koho to vůbec mohlo tak zajímat? Jí samozřejmě ne. Celý den jen nervozně chodila tam a sem, pila, okusovala mříže nebo se snažila podhrabat. Jiné zábavy se jí v tomto kotci nedostávalo. Ale ona nepotřebovala jinou zábavu, než chodit do kruhu a mordovat cizí psy, vlky a další šelmy. Z dálky z ní doléhalo cizí štěkání a vrčení, no ona jeho nemohla být součástí. Naproti ní se proti ní začal ohánět nějaký malý rafan a ona neměla v hlavě nic jiného, než se proti němu ohánět nezpátky. Štěkali a vrčeli na sebe, kéž by tak mohla k němu, nabrat jeho tělíčko pod své tesáky a kousnout…
Pak ho odtáhli pryč z jeho kotce a Tania začala znovu instinktivně dobývat železné mříže. Po té době by už mohly být přece uvolněné a ona by je měla konečně zlomit! Teda cože, po jakém že čase? Tady žádný neexistoval, jediné okénko by tu nezahlédla. Už měsíce neviděla slunce ani měsíc, ani déšť ani sníh. Šelmy z kotců vytahovali a zas je tam skopávali zpátky, i když ne, že by se vrátil každý… A Tania v tyto chvíle nemohla nic, maximálně se ohnat přes nepřekonatelné mříže.
A pocítila neuvěřitelný hlad, jakmile přišla na řadu zase ona. Celá nažhavená se na provazu zmítala, s úmyslem zaútočit na každého protivníka za mřížemi a vlastně i oni na ni. No na sílu svých voditelů nikdy neměla. Dokázala zabíjet a trhat své protivníky v kruhu, no na člověka nikdy ještě tesáky vytáhnout nedokázala. Nedovolili jí to, jakoby se při jejích pokusech nacházeli za hradbou. A za své pokusy následně schytávala kopance od jejich dvou nohou. Její zabijácká duše taak toužila se zakousnout i do kohokoli z nich, ať už do těch za mřížemi za kruhem, nebo do těch, co ji vodili tam a zpět…a ono to prostě nešlo, nikdy to nešlo! Však ona jim ještě ukáže.

Ulov si na horší časy 2/3

„Ále, proč by měl moje potenciální vlčata nutně vychovávat někdo jiný? Ať se hnusím jak chci, nenechala bych své následovníky kdejakému nýmandovi,“ odfrkla si, cítila se podrážděně. Copak si snad myslel, že nebyla schopna vychovávat vlčata? Bál se snad, že by si je dala k večeři, jakmile by ji začaly aspoň trochu štvát? I když... dobře, ta možnost se úplně nevylučovala. Nakonec by ta náhradní výchova byla ještě nutná, lol. Co kdyby ta vlčata byla fakt nadějná budoucí síla chaosu? Eh, prvně tu povídala o rozšíření genů a následně o žraní vlastních vlčat. Její mysl fakt nedávala smysl. „Na co vůbec narážíte? Hodláte mi najít druhou polovičku a pak se snad ujmout výchovy?“ podzvedla obočí s uličnickým výrazem. Scar jí nepřipadal jako někdo, kdo by si hodlal dělat s tímto práci. Asi v ní viděl fakticky velký potenciál! „Klidně to udělám,“ ušklíbla se, fakt si o to koledovala. No ona žila v tom, že by se na to stejně vyto... Její druhá část musela doufat, že už kolem žádného jezera nepůjdou. Když dorazily na luku, nacházela se zde i nějaká babka bylinkářka (byť šlo o mladou vlčici, avšak co o to) a nabízela okolním vlkům nějakou květinu. Ach jo, tohle probíhalo fakt jen tady... No vzhledem k tomu, že se nacházela vedle Scara, si dokázala zapamatovat samotný trychtýřek i to, že rostl na loukách a že mimo zahřátí sloužil i jako dezinfekce na rány. Lol, tohle mít kdysi v tom sklepě, plno vlků i psů by nezemřelo na zanícení ran. I když nikdy jí nezáleželo na ní a ani jí na nich. Všechny je pohánělo jen jedno a to zabíjení. Uvědomoval si vůbec někdy někdo, jak moc k tomu byli všichni přinuceni? Avšak i tak jí ta Moisgrisská komedie s květinami přišla moc. Holt měla část života úplně jinak zažitou, jakoby jí někdo nebyl schopný pochopit! Jen ať to někdo někdy jen vysloví- Po setkání s bylinkářkou a odmítnutí jednoho kvítku (potřebovala ho? ne) se konečně vydali po stopách králíků. Každý se vydal po jiné pachové stopě a Táňa doufala, že každá vedla do vlastního cíle. Chtěla se pořádně nadlábnout. Králíček se snažil najít něco k snědku, avšak momentálně měl nadvakrát smůlu. V téhle potopě najde prd a ještě se brzy stane jídlem on. No jo, jaká výhoda být na tomto světě vyšším predátorem.

Ulov si na horší časy 1/3

>> křišťálové jezero

„Na příštím sraze uvidíme,“ ušklíbla se a zamávala ocasem. Lhala by, kdyby řekla, že by radši neviděla plavat jejich těla, avšak třeba se fakt stanou skvělými spojenci. Aspoň ten Callid... měla asi menší úchylku na jizvy. Avšak vlk musel umět i ránu utržit, ne je jen získávat. Kdo ví, jaká byla jeho minulost... „Vlastně nemuselo, ale když má někdo dobrý geny, že by měly jen tak vymizet? Ale že bych měla být z vlčat nadšená, to ne,“ odfrkla si, samozřejmě narážela na sebe. Ano, skvělé mental geny. A ani Scar by neměl zahálet, nemyslela si, že by měl sám nějaké špatné geny... stal se přeci alfou společenstva- No tyhle myšlenky skončily jeho pádem do jezera a jejím následným chechotem. „Nevěřím,“ podotkla sebevědomě, i když by tomu věřit měla. Vlk jako on by to rozhodně udělal. „Nesnáším hory. Ale nesnáším se ani topit, takže to je už jedno,“ pokrčila mírně čumák. Ať se jí to líbilo nebo ne, hory fakt budou asi jediné bezpečné místo, pokud tahle přírodní katastrofa brzy nepřestane. „Na srně je stejně až moc masa pro vlky. Nechci být tlustá a zbytky pro jiné taky nehodlám nechávat,“ posoudila si podle sebe a stejně jako on zachytila zajíce, sic pachy deštěm zesláblé, avšak existovaly. A pachy vedly do dvou směrů. Tak každý po jedné.

Tania
1 BOD
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
2 BODY
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci

Podběl
1 BOD
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Lapis
1 BOD
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
2 BODY
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci

Linnea
1 BOD
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
2 BODY
× Ulov si na horší časy

Samael
1 BOD
× Projdi se po zatopeném území
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Pokus se plavat
2 BODY
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci
× Ulov si na horší časy
3 BODY
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů)

<< podzemní doupě

„Není lepší smečky pro vlky jako jsme my,“ promluvila spokojeně. Šlo o její nejlepší rozhodnutí a přitom tím nikomu neublížila. V Namareyské stejně měli radost, že odešla. Nýmandi, pomyslela si posměšně, přišli o skvělou posilu. Avšak stejně už neexistovali, tak co řešit (aspoň v tom žila). „Ale neuniklo mi, že jste s Usměvavou přijali při srazu dva Moisgrisské nováčky. Jak že se jmenují...Yrsi a Callid? Určitě. Myslíte, že mají nějaký potenciál?“ zeptala se ho, i když proč by je jinak alfy přijímaly? Jejich boj sledovala, a nevedli si špatně. Jenže oba byli noví a ještě tak slabí, nezkušení... Jak si mohla být jistá, že vůbec ještě žili? No pokud v nich Milost s Usměvavou něco viděli, neměla co říkat...avšak schopna by toho byla. Nad jeho dalšími slovy se uchechtla. „Ne každý má to štěstí,“ pronesla a ještě, než se vydali ven, se pořádně protáhla. „Jako že se dostaví nějakej ten pud, o kterém se tak obecně mluví? Co já vím, já nikdy vlčata neměla a nikdy jsem vlastně nechtěla,“ pokrčila rameny. „No jak léta utíkají, tak přemýšlím, že by byla i škoda, kdyby neexistovala žádná další generace,“ ušklíbla se. A zda by se o ně starala? No chtěla silné a schopné děti, jak si mohla být jistá, že by se bez nich takovými stala? Byť by jí to místy faakt dohánělo k šílenství. No nic. A jestlipak mají moji sourozenci nějaké děti? napadlo jí, avšak pf, nějací sourozenci...myslela své osobní geny přece! No jakmile vylézali z nory, stalo se přesně to, o čem vtipkovala v mysli. On vážně spadl do jezera. Začala se nahlas chechtat. To bylo žůžo, vysmívat se své alfě! „Dost kloužou, vidím,“ posmívala se mu pořád, no smát už se jakž takž přestala. Tania se holt vyžívala v takových věcehc, to jí nikdo nevezme. „Ale ano, začíná tu být fakt dost mokro. Jak dlouho chce ještě pršet?“ zvážněla o něco a mírně se zamračila, jakmile pohlédla na neutuchající déšť. Ne, nevypadalo to, že by chtělo přestat pršet. „Tak jdeme na lov, Milosti,“ ohlásila jako by dávala příkaz ona jemu a vydali se dál od jezera. Jenom od té doby, co hupsnul do vody, dostala pocit, že ho může provokovat i nadále. Jen aby se jí to nevymstilo, děvčici...

>> luka

241

Jo, fakt šlo o trojici sourozenců. Hm, ne, že by jí to nějak zajímalo, avšak potvrzovalo by to, proč by si nechávali úkryt pro sebe. Možná, že by sama své sourozence do úkrytu pustila, kdyby se nerozdělili ještě jako mladí a vyrůstali pospolu neustále jako tahle trojice. Avšak byli sourozenci a sourozenci. Někteří stejně následovali jejich milého otčína a někteří, včetně jí, vzhlíželi k jejich kruté matce. Vždy byli na dvou stranách, takže by ty vztahy stejně nefungovaly. „Svět pro slabý není. Většina to stejně nepřežije, a pokud už někdo ano, vezme si ho pod křídla nějaká hloupá smečka, která si neuvědomuje, že by mohl být maximálně přítěží,“ odfrkla si, jako tulák by takový neměl šanci. „Lepší takové vyselektovat,“ ušklíbla se nad svým dodatkem. Nebo jim dát aspoň co proto, pomyslela si, stejně by na následky třeba jejího ubližování pak podlehli, vyšlo to už nastejno. Jo, když dorazil vlk nově na ostrovy, svou sílu ztratil. Neměla to tak sama? No teď byla zas silná, takže na to ohledy moc nebrala. Kdo aspoň kdysi sílu měl, získal ji zas zpět. Kdo byl slabý vždycky, tady najednou nenabere svaly a sílu medvěda. „Ale nebyla by tu na jednu stranu žádná zábava, kdyby tu byl každý silný,“ řekla ještě, občas se potřebovala prostě pobavit. „Vlčata? Pf, jen to škrábe, hryže, otravuje, vypadá to jako nějaká jednohubku. Ale tak trochu i Usměvavou chápu, kdo by nechtěl předat své geny dál?“ pokrčila rameny a představila si, jak žere bezbranné vlče. Jídlo snadné, no nevěděla, jak by mohlo chutnat. Více po mléce, než po mase? A upřímně, vážně by šlo o jednohubku, moc masa to na sobě stejně nemělo. „Ale tolik? Na zbláznění. Kolik jich vůbec má? 5,6?“ zeptala se ho, vlastně i kdyby chtěla, jen tak by je nespočítala. Pořád to lítalo tam a sem, no takoví dva, tři následovníci by bohatě stačili. Jenže kdo mohl ovládat geny? Sama byla z celkem početné rodiny. Avšak pokud dokázala mít vlčata její matka, proč by nedokázala pokračovat v generaci ona? Buď by vychovala nové blázny, nebo by se zbláznila... anebo naopak obojí. Ne, nebyla fanda vlčat, ale asi chápala, proč si je někteří dělali. „Jo, najedla bych se, než to všechnu zvěř vyplaví na moře,“ podotkla, protože takový králík byl o hodně slabší, než vlk a na moře ho to mohlo stáhnout lehce. Kdo ví, co je venku čekalo. „Pozor na cestu,“ zazubila se, když si všimla, že se místo toho na ni dívá. Avšak kdyby zakopl a spadl třeba do jezera, nějak by si nestěžovala, byla by švanda aspoň. Ještě mu nezapomněla ocasem projet po tváři, zatímco ho předbíhala, aby vyšla ven. Vůbec ne úmyslně, vůbec. No to jeho civění si o tento způsob provokace přímo říkal-

>> křišťálové jezero

240

Hmmm... „Jsou to sourozenci,“ oznámila spíš, než aby se přímo ptala. Takže tady byl zakopaný pes. Hm, to, že se sobě nepodobali, se ani nedivila, ten prohnaný obchodník dokázal vlka úplně změnit. No nepoznal by nikdo kvůli tomu, že byli příbuzní. Kdo ví, kde byl konec jejích sourozenců... i když ne, že by je někdy chtěla vyhledat. Nezajímali ji a ona asi nezajímala ani je. Avšak kdo ví, co se mohlo stát! „Líbí se mi cítit v tlamě cizí maso, cizí krev,“ odpověděla mu přímo, bez zábran. Tania si nedávala pozor na to, co říkala, no vypadalo to, že Scarovi takové názory ani nevadily. Byli Chaosani, přeci...snad každý druhý to tady tak měl! A pokud se mu to přímo nelíbilo, tak mu to aspoň nevadilo. To se dalo též přijmout. „O ano, ty malé skrčky, co lítali po celé vyhlídce,“ pronesla a mírně se zamračila. Byla ráda, že ji žádné z vlčat neotravovalo. Představa vlastních vlčat se jí tak hnusila! Na druhou stranu šlo o jediný způsob, jak rozšířit své geny a Tania by lhala, kdyby řekla, že by po Moje Grisu nemohli létat i malé Tanii. Neměla to tak i Usměvavá? Nevypadala jako přímo mateřský typ. No ta měla partnera, s Táňou by normální vlk nevydržel. Avšak kdo řekl, že by musel být potenciální otec nutně normální? Sama nebyla a sama netoužila po žádném miloučkém vlčkovi a to fakt vůbec, lol. Teda, aspoň ve Společenstvu nikdo úplně v pořádku nebyl, toď fakt, ale dala se nějak definovat normálnost? Ne, nedala. „Nemusí být voda v jezeru zkažená zdechlinou vlka kvůli třem individuům, co si někde šňupli houbiček,“ ušklíbla se, přece jen, jezero byl dost bohatý zdroj pitné vody, i když... taková mrtvola plovoucí při schůzce chaosanů, jak tematické. „Najedla bych se, to je fakt. Snad tam venku ještě něco zůstalo,“ odpověděla mu, i ostatní zvířata se mohla před deštěm schovávat. Asi bylo lepší vylézt ven a najíst se, než zůstat uvěznění ve vyšších patrech tohoto úkrytu. Nebo??

239

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci

„A měli by něco namítat?“ podzvedla obočí, protože proč si ho nechávat pro sebe, když se nacházel na místě, kde se Společenstvo scházelo? Tania totiž nejen nevěděla o jejich příbuzenském vztahu, no asi si neuvědomovala, že by třeba sama nepustila do toho úkrytu ostatní, ať byl velký jakkoli. Anebo si to uvědomovala dost dobře, pouze prostě neměla ráda, co ostatní dělali, i když to stejný dělala sama. To bylo u ní normální chování. „Pf, rozhodně ne. Ani první, ani určitě ne poslední,“ odpověděla mu, už z jejího hlasu snad celá natěšená, až si zas kousne do cizího masa. „Zamlouvá? Tak to jsem velice ráda,“ řekla spokojeně a přesunula se o něco dál od vchodu, blíž ke Scarovi. „Avšak vy jste se nezapojil do arény, Milosti. Neříkejte, že se zdráháte vy stáhnout tlapu na své členy,“ rýpla si trochu (víc), zajímalo jí, co na to řekne. Ani Usměvavá se vlastně nezapojila, no tady se nacházeli jen oni dva momentálně, tak proč řešit druhou alfu? I když, drby nikdy neuškodí. Nad jeho dalšími slovy se ušklíbla. Na jednu stranu se jí i líbila ta představa adrenalinu, no na druhou...šílenci, ano. „Jsou věci, které si i nechám radši ujít. Ale bylo by i očekávatelné, kdyby se někdo z nich utopil,“ pokrčila rameny jakoby nic, na osudu druhých jí až tak nesešlo. A zároveň by bylo fascinující, vidět další mrtvé tělo, pomyslela si, i když nevěděla, k čemu by jí to bylo. Kanibal nebyla. Nebo by toho schopná byla? Minimálně v nouzi by asi neváhala, jen proto, aby přežila. Přežijí nejsilnější. Anebo možná i nejchytřejší, no mezi ty se Tania nedala moc zrovna řadit, oops. „Na co být sám, když se mohu bavit s jinými, ano. A venku? Hm, chčije a chčije a nevypadá to, že by chtělo přestat. Ale mohlo by, než zůstaneme jako trosečníci na moři,“ uchechtla se, kéž by věděla, že nebude tak daleko od pravdy, haha. „Ty kroupy byly otravné, i když ne smrtící. Komu sejde na pár modřinách?“ odfrkla si nad těmi slovy. Nebyla z cukru! A pokud někdo ano, jeho problém. Jako jo, ten úkryt se jako hodil, jo, ovšem kroupy přečkala venku a žila. To jen určitá část ostrovů umírala nad každou blbostí.

238

<< křišťálové jezero

I když se již začal zmírňovat příliv krup, pořád a pořád pršelo, nechtělo vůbec přestat a Tania najednou byla fakt za svou magii ohně ráda, protože ji vždy vysušila kožíšek. Když už to vypadalo, že to tu bylo bez úkrytu a samotná vyhlídka ji příliš neochrání, ozval se v podstatě zezadu k ní hlas. Aniž by se lekla, otočila se, avšak místo hrozby, co tak trochu čekala, na ni jen pohlížel sám Milost zpod škvíry ve zdi vyhlídky. Na tváři se jí vyloudil menší úšklebek, avšak dovnitř samozřejmě vlezla a naposled si magií vysušila kožich. Bylo příjemné se nemuset otřepávat a smáčet i vlky okolo ní, i když na druhou stranu byla ona ta poslední, komu by na tom záleželo. „Tak přece jen mají chaosani nějaký úkryt?“ pronesla s tázavým výrazem, protože podle fráze je tu dost místa pro všechny to určitě nebude jeho soukromý bejvák. A hlavně, pochybovala, že by si zrovna ji zval do svého úkrytu, déšť nedéšť. „Je mi velkou ctí slyšet chválu od samotného alfy,“ zazubila se a kdyby to bylo možné, nad hlavou se jí asi objeví korunka. Jo, chvála jak jí hřála na egu... A jestlipak to bylo z její namyšlenosti anebo z toho, že vlastně nikdy moc chválu nedostávala, i když byla vlčicí, která ji vlastně vyžadovala? No hrálo v tom roli obojí, no to druhý by v životě nepřiznala. Vlastně namyšlený vlk obvykle nepřizná sám o sobě, že byl namyšlený, tak na tom zas tolik nesešlo. „Ále, jen jsem hledala nějakou ob- hm, společnost a tady k jezeru mě dotáhly nějaké čerstvé pachy, tak jsem se vrátila, než by je déšť smyl úplně a třeba bych tu našla rovnou i nějaký úkryt,“ pokrčila rameny, ale už jí nejspíš nezajímalo, o jaké šlo pachy. No jeden z nich určitě patřil tady Scarovi, dál to nemělo cenu rozebírat. Vlastně tu mohl projít kdokoli. „Vlastně se mi teď splnily obě ty věci, což?“ ušklíbla se, no pořád se mohl sebrat a zalézt si někam hlouběji, aniž by jí dal věnoval pozornost. Tenhle úkryt nepůsobil tísnivým dojmem. Na druhou stranu, Tania by nebyla Tania, kdyby se svou novou společnost nesnažila případně dohnat k šílenství a upřímně, byla dost drzá na to, aby si dovolovala i na samotnou alfu smečky, v které žila. Konec konců, s Khanem v Namareyské smečce se taky furt pošťuchovali. A pak se vypařil, smečka se rozpadala a Taňa místo pomoci odešla za lepším po Alduinové nabídce. Klasa.