Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokýval hlavou. Pastýřky. Znal je dobře, znal jejich myšlenky. Byli jedna generace více méně, generace silných a posledních. Netušil o Lunarisovi, dračím princi, který měl dál hrdě nést odkaz Amy, narodil se až po jeho odchodu. Neznal další Marcie, kteří pomalu přicházeli. Neznal i mladé Garmadony. Wendigo zmizel stejně jako se zjevil.
Když se místo něj objevila Orisea, netušil jak by popsal své pocity. Když řekla, že je to dlouho, zabolelo ho to. "Čtyři roky." Zašeptal nakonec. Počítal každého dne, počítal každé noci co se budil a nezvládal to. "Já.." Měla pravdu. Tiše sklopil hlavu. Zapomněl co mu Amy vyprávěla. Marciové neumírají jen tak. Stávají se větrem, stávají se světlem, které provází mladší generace dál. v každém závanu větru mohl slyšet hlasy svých předků. Garmadoni se na druhou stranu stávali stíny. "Chtěl jsem o vás naučit mé děti, hlavně o Amy. Ach, babička moje milovaná. Kolik toho ona musela prožít. Ale nezvládám to, mluvit o vás, neustále si připomínat ten den požírá mojí mysl." Špitl tiše. Uvědomoval si to až moc, uvědomoval si jak vinou nechával požírat svou mysl a své srdce. "Dokonce ani ty pitomé rozbité hodinky nemám." Věc co dědila jeho rodina po generace a on jí ztratil. A jako by toho nebylo málo, přicházeli další. Poznával je, některé pouze z vyprávění. Před Amy se skrčil ještě více. Vyrušil jej hlas za ním. Poznával ho, zabolelo ho to šíleně moc. Otočil se na Hvězdičku, její šedý kožich byl stejně nádherný jako v ten den. "A pro tebe.. cítím se jako kdybych tě zradil. Neměl jsem se stávat partnerem se Solfatarou... měl jsem navždy ctít tvou památku." Povzdechl si. "Nosím plášť, který si mi ty vnutila kvůli magii, co jsem dávno zapomněl a znovu jí po čase tady objevil..." Projížděl pohledem vlky okolo sebe. "A dokonce zapomněl na to i kdo jsem." Zamumlal.

Věděl to, věděl že tam nemá co dělat. Přesto tu byl, možná umíral? "A co když umírám? Proč bych jinak tohle všechno prožíval?" Zeptal se ho s úšklebkem. Po chvíli se každý otrká, když zjistí že samotná smrt není tak příšerná. Možná na něj měla samotná manželka dobrý vliv. Nechtěl ale nic více říkat nahlas, protože si toho zbytečku života co možná měl cenil. Leč v něm byla i myšlenka, že by prostě.. byl raději s touhle rodinou, tam kde už by ho nic nebolelo. "Jinak když říkáš, že do říše tvé ženy nepatří někdo jiný než mrtvoly, co teda Rinvencelias a Koruneria? Ty dvě jsou živé a aktivně přecházejí mezi těmito říšemi. Ale zase vodí duše, co se vám zatoulají." Zeptal se ho nakonec a pak zase tiše poslouchal. Přemýšlel jak tohle všechno bylo možné. Nakonec mu svolil vidět své milované. Taylor pocítil pocit, který v životě snad dlouho nepocítil. Čisté nefalšované štěstí.
Ocitl se sám, s hnilobným zápachem, který zmizel jako bůh smrti. Chvíli to byla jen čistá šedá pustina bez ničeho a pak.. měl touhu jít prozkoumat to. Vydal se pomalu, našlapoval nejistě s ušima snad až v hlavě. Svět se stával více detailním a mrtvým. Povšimoval si různých detailů své domoviny. Jako by to bylo přesně zanechané tak, jak jí naposledy viděl pořádně den bitvy. Přesto se mu do toho míchali úryvky, co viděl na Moisu, leč místo nikdy nechtěl přijmout jako svůj domov. Tohle byl domov, který měl rád. Zastavil se až u skály Alf, z té které spadl, nebo spíš byl z ní shozený do řeky Cerumem. Přísahal, že slyšel jemné bublání rozbouřených vod řeky. Jenže to nebylo to proč zastavil. Tak jak by očekával před sebou viděl vlčici, její delší vlasy a masky u boku mu jasně říkali o koho se jedná. Cítil zapálení slz ve svých očích. "Oriseo.." Leč barvy v jejích vlasech a na srsti nebyli tak výrazné, poznával jí. "Chtěl jsem vás... naposledy vidět." Vysvětlil pak důvod svého přetrvávání. "Věřím... tak nějak doufám v to, že jste tu všichni.. všichni co jste zemřeli mojí vinou. Dokonce i" Hlas se mu zlomil, nedokázal to skrz slzy. "I Sterrla" Dodal nakonec jméno jeho bývalé partnerky.

A tak se zde ocitl. Šedá a podivná prázdnota. Měl pocit že na něčem stojí a ono to bylo pouze šedé. Ach, jaké příšerné to bylo. Nic ani necítil, teda ano. Brzy i spolu s blížícím se klapotem kostí, který mu ježil všechny kosti na těle pocítil i tu hnilobu. Nechutná nasládlá chuť hnijícího masa se mu usadila na kořeni jazyka a donutila ho polknout zvratky, které se mu navalili do úst.
Možná měla jeho maličnost štěstí, že boha smrti viděla už dříve. Wendigo působil v každém hrůzu a chuť se krčit, takže nebylo divu, že se strachy klepal jako ratlík a krčil se jako štěně při kárání svým rodičem. Jeho lebka měla v sobě zasazené rudé jasně zářící plamínky osvětlující aspoň část té šedé. Jeho levá kostěná noha, ocas a žebra byli lehce zahalená jelikož je neznal až moc do detailu. Ten hnilobný zápach byl ale příšerně silný. Dělalo se mu zle. Když promluvil, slyšel chraplavý tichý hlas mladého vlka. Lehce se tomu podivil, ale čemu se bylo divit. Prostě ho nikdy neslyšel, pouze viděl, tak si jeho hlas musel mozek nějak doplnit sám. "Já... chtěl jsem je jen vidět... chtěl jsem.. odpuštění.. od nich." Zašeptal nakonec Taylor.

Houba kupodivu chutnala dobře, na to že byla jedovatá, ale s narůstajícím časem nabýval pocitu, že ta pitomá houba byla prostě.. jen houba. A pak přišel ten pocit co moc dobře znal ze svého tripu na houbičkách, chtěl vyzvracet svůj žaludeční obsah, ale nic nešlo ven. Vůbec nic. Pak ale jako lusknutím prstů pocit zmizel a nahradilo jej nepříjemné houpání. Jako kdyby svůj původní trip prožíval znovu. Přišla dokonce i ospalost a zima. Nakonec tlapy přestali být jeho a on se propadl do bezvědomí či jak se tento stav dal nazývat. Nechápal to. Co se to dělo? Umíral skutečně? Uvidí se zase se svými milovanými? Ale neslyšel klapot kostí, které si většinou se smrtí spojoval. Že by se do těchto krajin Wendigo nemohl dostat? Kravina, Wendigo je sama smrt a ta může všude. Nebo že by přeci jen neumíral? Nebo se bohové, které na vlastní oči viděl schovávali a nechávali ho trpět? Kéž by se jeho duše vrátila honu.

Jeho pohled padl na výrazně zbarvenou houbičku. Na chvíli zase odvrátil pohled. Byl zoufalý natolik zkusit všechno, ale zabít se? Jasně, byla by to taky možnost. Nikdo by dlouho nemusel snášet jeho stavy a po pár měsících smutku by se zase mraky vzdálili a odhalili by slunce. Zase by nejspíše v říši bohyně života viděl všechny co miloval. Zase by se potkal se Star. Nakonec se zvedl, možná ho k tomu lákal i hlad co měl. Přešel k barevné houbičce a nahl se. Nasál její pach. Skutečně to neznal. Nakonec přeci jen udělal to, co by nejspíše většina na jeho místě neudělala. Snědl tu neznámou možná i jedovatou hubku. "Co se stane, stane se." Povzdechl si tiše a zase se usadil. Čekajíc na to, jestli ho klepne nebo bude efekt houby naprosto míjet jeho očekávání. Aspoň umře s plným žaludkem, když už nic.

(-- Les Alf
Došel až zase k horám. Měl je vždy rád, navíc na hoře potkal Solfataru. To byl ještě normální. Pomalu kráčel po skalách a zdolával výšiny. Nechápal proč to přicházelo v epizodách, ale nejspíše se to zhoršovalo podle toho co pamatoval. Bylo to ale tak dávno.
Konečně vylezl až na jednu z výšin, co už za tu dobu moc dobře znal. Díval se na celé území, které považoval za svůj domov. "Zklamal jsem.. ani nevím jak bych se měl léčit. Cerum je taky bůh ví kde, aby mi pomohl." Povzdechl si tiše a stáhl uši k hlavě. Vítr si pohrával s jeho pláštěm a on si užíval potichu samotu. Jak to asi vzala Solf? Přijala to jako vždy? Však teď až se vrátí by se mohl chovat lépe! Vše by mohlo být pryč. Jen to bude chtít nějaký plán. "Bože.. Iris, Nero.. kdokoliv. Pomozte. Jsem schopnej už zkusit všechny možnosti." Zašeptal s tváří vstříc nebi.

Dlouho tam jen stál úplně mimo a poslouchal. Občas se dohadoval se svou matkou. Nakonec však usnul blízko nich spánkem plným nočních můr. Bylo tam plno nepěkných snů, plno těch které ztratil viděl umírat ještě jednou.
A pak se probral. Cítil se lépe, ale moc dobře si uvědomoval, že tohle je zase konec jedné epizody. Zvedl hlavu a podíval se směrem, kde viděl svou partnerku a jeho dceru. Pomalu se zvedl a přiblížil se k nim. Tiše se otřel o Solf. "Je mi to líto.. zase mizím. Nevím na jak dlouho, ale..horší se to. Cerum měl pravdu, leč si jeho slova přes epizodu skoro nepamatuji. Ale měl bych to řešit. Měl bych se zaměřit na to, abych si odpustil. Nerad vás opouštím, ale.. vím že když zůstanu tak ublížím nejen sobě, ale i vám.. a to je to poslední co chci." V očích měl slzy. Opatrně vyškubl menší pírko z pláště a podal ho Solf. "Víš, že jako vždy se vrátím." S tím se usmál na obě dvě, pro něj velmi důležité vlčice. Nakonec se vydal dál. Vstříc dobrodružství, které ho dost možná po dlouhé době vyléčí. Netušil jak dlouho bude jeho momentální sanita přetrvávat a nechtěl, aby až se třebas dalšího dne zase probere někomu více ublížil. Nikdy nebyl moc na loučení, vždy ale byl na příchody. Ať se stalo cokoliv on se vždy uměl vrátit domů.
--) Furijské hory

Díval se na svojí dceru a přemýšlel. "No, to je magie země. Tvá babička mi řekla, že tě mám svázat. A matce se neodmlouvá." Vysvětlil a díval se na Riccu nechápavě. Tvrdila že tady jeho matka není! Ale ona byla hned vedle něj. "Omluv se jí! Tvá babička tu je! A tohle se jí velmi dotklo. Je tak stejně reálná jako ty nebo já." Prohlásil rozrušeně. Ale pak se uklidnil po slovech Ceruma, který jeho matku přivítal. Možná ho to utvrdilo v něčem, ale rozhodně mu to pomohlo před dalším záchvatem. Jeho dcera ho začala žadonit aby jí packy pustil a Cerum mu to pak řekl také. Nezbývalo nic jiného než tak udělat. "Solfatara je někde tady?" Rozhlížel se všude okolo. "Bože to bude nadšená až potká mou mámu! Možná se přidá ještě Hvězdička, ale o tom nebudeme mluvit! Mohla by žárlit!" Podotkl Taylor a všímal si v dálce šedivého kožíšku, který měla jeho milovaná bývalá partnerka. Ale však on jí viděl mrtvou... on jí viděl i ve světě mrtvých. Proč tu byla? Proč se mu vždy ukazovala? Chtěla ho někam zavést? "Kdo je Solfatara?" Zeptala se jeho matka a on se na ní otočil. "Matka mých dětí, až jí potkáš, tak tě jistě ohromí mami! Sice ne tolik jako Hvězdička, ale také má něco do sebe!" Řekl nadšeně Taylor. S tím se i on dal do volání Solfatary. "Solf! Kdepa si?!" Zahulákal nadšeně.

A tak se dostali až do lesa. Taylor se naštvaně koukal na svou matku co ho předběhla, jenže v realitě naštvaně koukal do vzduchu. Není dne, kdy by nebylo výhodou mračit se na vzduch! Běžel co mu jen packy stačili a hele na koho narazil. Jeho dcera, kterou následoval jeho bělostný přítel běžela do hor. Neváhal, podívaval se na svou matku, co mu ihned řekla co má dělat. Svou magií země Ricce nechal svázat packy, aby vydržela na místě. Možná si jeho dcera rozbije hubu, ale už neuteče. Nadšeně se podíval do vzduchu vedle sebe, kde viděl svou máti. "Vidíš? Nejsem zase tak budižkničemu mami. Dokážu furt poslechnout tvé rozhodnutí." řekl a hrdě vytasil svou hruď. "Zeptej se těch dvou co nás tak nutně muselo vyrušit z výletu." Poručila jeho matka a sedla si, spokojeně pak bouchala ocasem do země. Což bohužel viděl jen Taylor. Jaké smutné mít halucinaci babičky jeho dětí a nemoci jí někomu předvést. "A proč se jich nezeptáš sama? Bože... Co se tady stalo? Ptá se má máma! Jistě jí všichni vidíte!" Hrdě pokynul hlavou vedle sebe, kde nic nebylo. Ironie? Jistě... Ale on jí tak hrdě představoval. Tak hrdě pak zvedl packy a ukázal na vzduchu vedle sebe! Bohužel psychicky labilní vlci si nevědomují, že jsou psychicky labilní. "Tak co se děje Ricco? Je to přece tvoje babička! Cerume to nerad vidíš mou mámu! Ale notak však si jí měl rád!" Zamručel nespokojeně Taylor, když nejspíše reakce vlků okolo nebyla adekvátní. Naštěstí si všiml jeho dcery, která měla okolo pacek obmotané vskutku silné liány, které dokáže povolit jen Taylor. "Stalo se mezi váma něco? Notak užívejte si! Můžeme jít společně na výlet! Můžeme jít domů!" Chudák...

(--- Severní hory
Spokojeně si kráčel se svou matkou, když v tom se k jeho uším doneslo vytí. Vytí určené pro něj? Ohoho, kdo by ho chtěl? Zastavil se a poslouchal odkud by tak mohlo jít. "Ty totálně neschopný idi**e, proč se rovnou nerozběhneš? Zní to jako ten tvůj bílej kamarád co tě zachránil. Určitě potřebuje pomoc on!" Ozval se hlas matky a on dostal "ránu" za uši. Bolest cítil, ale nejspíše jen kvůli tomu, že jeho mozek se totálně rozpadal. Nedával to, nevzpomínal si ani proč šel na cestu se svou matkou, ale neváhal. Nabral co největší tempo co mohl rozbíhající se směrem k Lesu Alf odkud vytí šlo. Co když ho někdo opravdu potřebuje? "Poběž, sakra, mami!" Zasyčel směrem k ní lapajíce po dechu. Jeho tempo se ještě zrychlilo když se matka rozběhla za ním. Někdo by mu už konečně měl říct, že halucinace jeho matky mu vždy natrhne prdel. Sledoval jak ho jeho máti předbíhá s úšklebkem na rtech. "Přidej nebo nebudeš rychlí jako v ten den." Ta slova zabolela, ale přes to se rozhodl běžet dál. Rozhodl se být co nejrychleji v lese Alf.
-))) Les Alf

// Změna Ostříží zrak přechod

Jo, tohle bylo něco co jeden neplánoval. Nemohl to ani naplánovat. Sledoval jak jeho matka šla po jeho boku. Nevěnoval ani špetku pozornosti tomu, že ona nemohla být reálná. "Kde je táta?" Zeptal se spíše naštvaně své mámy a podíval se na ní nabručeně. Jeho matka po něm ale ovšem hodila takový pohled, že litoval toho, že se vůbec zeptal. Jeho máma ale jen protočila očima. "Jako vždy se někde loudá, co si budeme, vždy to byl akorát idiot a budižkničemu." Odpověděla mu a Taylor stáhl uši k hlavě. Tohle bylo něco co opravdu nečekal. Smutně si povzdechl a všímal si toho, že kráčel v horách. Dělalo se mu zle a více méně se mu nechtělo ani myslet na to, co by se stalo kdyby mu náhodou podjela packa. "Mami? Jsi skutečně tady?" Zeptal se vzduchu vedle sebe, ale přísahal že tam je jeho matka. Pro pozorujícího musel být komickým. Všiml si jak se na něj zase jeho matka zadívala a pak ucítil bolest ve svém zátylku. Uměla dávat pořádné rány. "Ach, jak se mě vůbec opovažuješ nazývat falešnou?!" Zavrčela na něj jeho máma a Taylor jen suše polkl. Byl pod pantoflem své vlastní matky. Na jaké dno to vůbec padl. "Promiň jestli tě to urazilo." Špitl a díval se směrem k jejich očividnému cíli. Louka. A pak za ní bylo křišťálové jezero. To bude něco.
--) Luka

Bývalé území jeho smečky? Když se zadíval kam halucinace jeho matky zmizela seděla klidně u jezera a dívala se na vodní hladinu. Pomalým krokem se vydal za ní přemýšlející co mu vlastně chtěla ukázat. Sedl si vedle ní hledíc do dáli doufajíc že se mu konečně dostane vysvětlení. "Koukni se na vodní hladinu a řekni mi co vidíš." Poručila mu jeho matka. Tak jak rozkázala tedy udělal. Naklonil se nad vodní hladinu a spatřil svůj obličej smíchaný s obličejem jeho otce. "Vidím sebe smíchaného s otcem." Odpověděl popravdě své matce. Její hlasité mlasknutí ho překvapilo. "A to je přesně to! Stáváš se jím! Ztratil si se, byl si už na správné cestě, ale zase si se ztratil! Taylore.. ty nejsi tvůj otec. Ty si.." Její hlas ale přetnul ten jeho. "Kdo sem?! Já sám to nevím!! Já prostě už nevím kde je od války moje místo!" Odpověděl jí ostře, jeho křik se okolo nich rozšířil jako neklid na moři. "To je špatný.. musíme tě najít. Musíme zjistit kdo skutečně si, než se ztratíš navždy." Odvětila jeho matka naprosto klidným hlasem. "Jak to jako chceš udělat?" Zeptal se s lehkým pohrdáním v hlase. Jen co to dořekl ucítil palčivou bolest ve svém čumáku. Jeho matka ho udeřila. "Au! Za co?!" Zeptal se jí uraženým hlasem. "Za to že se ani nechceš snažit!" Odpověděla mu a odfrkla si. "Faaajn.. máš nějaký nápad jak začít?" Bude to vědět jeho půlka co se projevovala skrz matku? Sám nevěděl, ale nejspíše měl nějaký plán. "Shodou okolností mám nějaký nápad. Ale začneme až se najíme. Mám hlad že bych sežrala celého jelena sama" Odpověděla a s tím se zase zvedla. Rozešla se směrem k horám. "Jídlo bych uvítal.. konečně máš dobrý nápad." Zvedl se a vydal se za ní doufajíc že jeho matka ví kam ho chce sakra zavést.
--) Severní hory

Dorazil až sem, nebo spíš bych měla napsat dorazili? Halucinace jeho matky tu byla taky. Dívala se na pláně a usmívala se. "Na co ses vlastně ptal?" zeptala se ho a otočila se na něj. Taylor si povzdechl a přišel blíže k ní. "Ptal sem se jak mi chceš pomoct. Nic proti tobě, mami, ale nedokázali mi pomoci ani moje děti." Zeptal se jí ještě jednou a všiml si úšklebku, který se na tváři jeho matky ukázal. "Každá matka zná své dítě nejlépe, Taylore. Pochybuješ snad o mě?" Otázala se jej s jedním obočím zdviženým. "Nikdy jsem o tobě nepochyboval.. pořád si byla lepší než otec." Odpověděl jí spíše takovým uťáplým hlasem. Všiml si že jeho matka se přisunula blíže a položila na něj svůj ocas. Dal by packu do ohně za to že tenhle dotek cítil více než cokoliv jiného. "Taylore... tvůj otec.. vždy byl složitější téma. Občas jsem měla i já problém s tím, abych mu rozuměla. Nároky jaké na vás měl, lásku kterou vám nikdy neprokazoval.. lásku kterou jsem ani já necítila. Chceš být jako on? Přibližuješ se k tomu nebezpečně. Pojď, ještě jdeme někam!" Jeho matka se ihned zase dala do kroku, Taylor měl problém byť s tím se jen zvednout a zase se za ní rychle vypravit. Kam ho jen mohla vést?
--) Němé údolí

Podíval se zpět směrem k území. Dělal správně? Dělal špatně? Netušil. Vše se zdálo tak nekonečné. Vše se zdálo tak bolestivé, vše se zdálo jako kdyby ho to dusilo. "Taylore, Taylore..." Slyšel ve své hlavě ten vzdálený hlas, hlas který ho volal a nutil ho neustále od něj utíkat. Nechtěl vědět kdo byl zdrojem tohoto hlasu. Působil tak reálně. Pamatoval si vůbec kdo to byl? A jak se sem vůbec ten hlas z jeho minulosti dostal? Jak se sem kdokoliv dostal! Přidal do svého kroku naprosto ignorující své okolí. Přidal jen aby hlavu ve své hlavě unikl. Ne, nechtěl ho slyšet více. "Zastav, nestíhám tě." Ozvalo se jako by hlas byl kousek od něj. Vykulil oči a stáhl uši více k hlavě. Donutilo ho ještě více přidat do svého kroku. Nebude ho honit žádný nechutný hlas, který si nepřál vůbec ani slyšet natož pak vidět zdroj toho hlasu. Nikomu a ničemu se nedalo věřit. Nikomu.. ani těm které si myslel že dostatečně znal. Nikdo mu nic nemohl vytknout. Nikdo ho nemohl vidět. Byl neviditelný!! "Můžeš už sakra zastavit?!" Ozvalo se mu zavrčení vedle ucha a on na místě zastavil div se nerozsekal. Před jeho obličej předstoupila vlčice hnědé barvy s hrdě zvedlou hlavou. Taylor mrkal jak jen mohl, ale pokaždé co se snažil, aby zmizela tam před ním byla. "Přestaň..vypadáš jak i**ot." Zavrčela vlčice a propálila ho pohledem. "Proč seš tady?" Zavrčel na oplátku Taylor. Pro někoho kdo tuhle situaci musel působit jako ještě větší idiot, jelikož.. vlčice kterou viděl byla jeho pouhou představou. Někým kdo tady skutečně nebyl. "Není to zřejmé? Zase musím svého syna vytahovat ze sra**k do kterých se namočil. Vždy si musíš vybrat tu nejméně vhodnou chvíli. Vždy, už od tvého narození." Odpověděla mu a Taylor odvrátil svou hlavu. Nemohla tu být a přesto působila tak reálně. "Nikdy jsem se netopil ve sra***ch jak říkáš ty! Vždy jsem poslouchal rozkazy tebe a otce, tak jak jste ode mě chtěli! Tak jak sem byl vždy naučený!" Odsekl jí a cítil jak mu neviditelná ruka svírá krk tak aby se nemohl nadechnout, tak aby trpěl. Oči měl plné slz. "Opravdu mi tu budeš brečet? Máme dost práce, šup zvedni se a pojď." Ozval se zase její hlas. Když se na ní podíval už byla o kousek dál a hlavou mu naznačovala, aby si pospíšil. Nezbývalo mu nic jiného než se zvednout a jít za ní. Měla svižný krok, tak jak si pamatoval. Dokonce i ty jizvy. Byla tady skutečně? Nepochyboval o tom.. byla tu aby mu zase pomohla. "Proč si nepřišla dřív? Proč až teď?" Zeptal se jí když jí konečně dohnal a sledoval jak vlčice mlaskla. Bezpochyby to byla jeho matka. "Protože. Ještě nějakou blbou otázku máš?" Odpověděla mu tak jak by skutečně odpověděla. Neměl už pochyby. "Co chceš vlastně dělat? Jak mi chceš pomoci?" Zeptal se jí zcela zmateně. Co chtěla sakra dělat a jak mu chtěla pomoc? Když zvedl oči ze země, už jí viděl zase o kus dál mizejíc ve křoví. Radši rychle přidal než mu zmizela zcela z dohledu.
--) Ostříží zrak