Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meduňka byla spíše sestřina kamarádka, než její nevlastní matka. Usmál jsem se nad vlastní blbostí, ale co. "Tak to pak jo," přitakal jsem. Měl jsem taky nějakou takovou kamarádku? Dala se Sill považovat za kamarádku? Co by na ni asi Niyari řekla? Přemýšlel jsem nad tím, že bych jí možná mile rád představil. Jí dříve než matce, na to jsem asi připravený nebyl. Ale co to plácám, měl bych se víc zajímat o smečku. Sill ať si dělá co chce. Nakrčil jsem nos.
Pak jsem poslouchal matku, která vysvětlovala o dalších květinách. "Na to všechno jsi přišla na svých výpravách? Kdo tě to všechno naučil?" Zeptal jsem se. Hlavně o těch smrtelných rostlinách mě to dost zajímalo. Jak na to přišla? A jak se vůbec stane něco smrtelným? Někdo před někým umře? Nebo hůř.
Sklonil jsem hlavu a přičichnul k místu pod nohama. Zdálo se, že tam něco příjemně voní, ale nakonec z toho nic moc nebylo. "To zní jako bezva výlet. K Wuovi jsem chtěl zajít už dlouho. Svatyni jsem ještě neměl tu možnost navšívit." Nadhodil jsem potichu a pokračoval dál.

// Pardón! Klidně mě vynechte v dalším kole, nebo jak se Vám to bude hodit. :D

Zatím měla květina jen velkou výstrahu, co s ní bude dál kdo ví. Raději jsem se ale zajímal o život mé sestry, tak dlouho jsem s ní nemluvil, že jsem si ani neuvědomil, kolik času uteklo. Takže on může za to že jsi na tak dlouho zmizela? Nevím, jestli mu to mít za zlé, nebo za dobré. I já potřeboval okusit svět, abych si byl jist, co chci ve skutečnosti dělat. "Takže tě cestování baví?" Zeptal jsem se jí nakonec. Očividně asi jo, já jí mohl jen zpovzdálí podporovat. Sám jsem byl venku nerad, ale měl jsem radost, že jsem se tam mohl s někým novým seznámit.
Na zvířata jsem přikývl, je teď docela těžká doba a já stále naivně žil v tom, že se nic moc velkého neděje. "Doufejme," matka ale i nadále měla takovou obrannou bublinu kolem sebe. Snažila se všechny chránit, ale netušil jsem, jestli na to bude stačit. Nebo budeme stačit.
Meduňka byla vlče Zinka. To už jsem pochopil, ale našla si dokonce i cestu k Niyari. Což mě celkově překvapilo. Niyari měla tak dobrý vztah k vlčatům? Kde se u mě stala chyba, že jsme je bral tak nějak... nepotřebně. Jenomže když se zmínila, že se zranila při útěku od prasat, dost mě to zaskočilo a možná i vzalo. "Asi jí rozumím," řekl jsem trochu podrážděně. S otcem jsem nestrávil prakticky žádný čas, jedinou pozornost mi dávala matka a to až jsem byl větší. "Třeba jí ty rodiče nahradíš oba," ne, že bych chtěl Niyari stavět do situace rodiče, ale taková parťačka by se Meduňce určitě hodila. Bylo zvláštní se o ní takhle na dálku bavit a ve skutečnosti jsem i zapomněl, jak vlastně vypadá. No, škoda - snad jí taky někdy potkám.
Matka nás najednou vytáhla z rozhovoru na obhlídku hranic a kromě toho i na otázku ohledně magie. Niyari na tom nebyla zrovna dobře. "Taky jsem se zaměřoval spíše na fyzické preference, zatím." Řekl jsem, aby to vyznělo trochu honosněji. A ne - prostě jsem se na to vykašlal.

// Úkryt

Vyšel jsem z úkrytu jako poslední, ale dámy měli přece přednost. Hrdě jsem pozvedl hlavu a při tom se mírně zamračil. Dnešní počasí bylo zvláštní, ale snad se vyjasní. Jenomže hned jakmile jsme vyšli ven, něco bylo jinak. Podivné květiny všude kolem, matka se k nim hned vkradla s obrovským zájmem. Slyšel jsem od ní spousty slov a nepotřebovala na to ani naši odpověď. Vlastně si dost solidně vystačila úplně sama. To ale neznamenalo, že bych si jí nevšímal. Poslouchal jsem jí, i když né úplně všechno. Důležité bylo znát, že si jich prozatím nemáme všímat ani nijak dotýkat. Mohou být nebezpečné, přičemž jsem se na jednu z nich s úctou zahleděl. Duhová květinka, která vypadala možná i vkusněji, než kdejaká zeleň tady. Niyari byla také zvědavá a tak jsem se držel blízko ní.
Matka měla starost hlavně o vlčata, co se může stát, když někdo tu rostlinu sežere. "Určitě se to vysvětlí, musí to být vysvětlení." Podpořil jsem ji a při tom se na moment usmál a přikývl. Vlčata byla hloupá, ale ne snad až tak moc hloupá. Věřil jsem jim, i já bych určitě jedno z těch chytrých vlčat. Ehm... "Myslíš tedy, že za to mohou bohové? Namítl jsem a zamračil se. Je jasné, že to nevyklíčilo za tu chvíli samo od sebe. Bylo to nemožné, aby takhle rostliny rychle rostly. Budou tu napořád? Jsou masožravé? Váhal jsem, ale zůstával v pozadu.
- Příchod Zinka -
V tom se k nám někdo přidal. Ihned jsem zbystřil, neměl jsem příležitost se s přítomným ještě vidět takhle blízko. Jo, nejspíš jsem ho jako malý třeba zahlédl, ale nikdy jsem s ním plně nemluvil. Kývl jsem mu na pozdrav, ale přesto mlčel. Nesl nám informace o hloučku květin, co už stačil zjistit. Měl o tom rozhodně více informací, než my. Zmínil, že jeho dcera je zraněná, ale postará se o ni. Polkl jsem, do toho se vrhnula Niyari, že to přišla s ní. Ta vlčice v úkrytu. Napadlo mě hned, spojoval jsem si to. Ale jako typický chlap mi to šlo trochu pomaleji, i když jsem měl zapálené všechny mozkové závity. "Kdyby jste potřeboval pomoc, mile rád Vám budu k tlapě." Řekl jsem směrem k vlkovi, který už pomalu odcházel k dalším vlkům v okolí. Zaregistroval jsem drobnější těla, stejně jako vlka. Nejspíš jeho další vlče. Jak to dokázal, že jich tu má tolik...? K němu by měli chodit vlci na seminář, nebo možná ne, bylo by tu přemnoženo. Zkrátka a dobře to byl nějaký super samec jménem Zinek, léčitel naší smečky. Tak už má tvář. Nedávno jsme se o něm totiž bavili, teď jsem si to mohl naštěstí spojit.
Jakmile odešel mohli jsme se zase věnovat tomu prozkoumávání duhového nebe. Šel jsem kousek dál, jako bych snad čekal že uvidím nějakou zajímavost, větší než je ta přímo přede mnou. "Myslím, že pokud se z té Váčkovky nevyklube nějaká chodící a prskací kytka, tak to snad nebude velký problém." Řekl jsem nejistě a při tom pozvedl obočí. Svět jsem poznával teprve nedávno, ale i tak jsem byl znalý toho, že to může znamenat naprosto cokoliv. "Strávila jsi s tátou hodně času?" Zeptal jsem se možná trochu skepticky. Já na něj měl trochu pifku za to, že se mnou netrávil skoro žádný čas. Ale pokud ho věnoval Niyari, mohl jsem jen tiše závidět. Měla aspoň ho, já měl jen matku. Když v tom udeřila její úvaha. "Myslíš, že to může mít spojitost s těmi mrtvými zvířaty?" Zeptal jsem se Niy, měla to v té hlavě a toho jsem si cenil. Mrtvých ptáků jsem po lese viděl až až a to jsem nebyl ještě úplně daleko. Matka nadhodila, že bychom měli projít hranice lesa. "Klidně zůstaň v místě dění, postarám se o hranice. Kdybych nějaké květiny našel, mám je nechat být a podat hlášení? Či je mám nějak zlikvidovat?" Nabídl jsem se. Ale opět se mi nejspíš dostane zpátky odpověď negativního typu. Matka s námi očividně chtěla trávit čas, ale teď tady byla tahle nepříjemnost, o kterou je třeba se postarat. Matka byla hlavou smečky, bude důležité aby byla v místě dění a ne někde na okraji. Pro špinavou práci jsem tady byl já, i když bych ničení kytek nebral jako špinavou práci. Měl jsem k zemi blízko, možná i proto si mě vybrala právě ona magie. Ale ještě jsem se s ní tolik nespřátelil.
Hrábl jsem do země, ale nic se v blátě neskrývalo. Nezasadil to tady někdo schválně? Kdo tu je.. Mohl to být možná i Zinek? Jako léčitel musí mít spousty zkušeností s rostlinami, dokonce i ví jak se jmenuje. Uvažoval jsem. Ale ne, nemohl jsem házet vinu na vlka, který tu dlouho nebyl a teď se tak snažil. To je blbost, Zinek za to nemůže, pomáhá a má zraněnou dceru. Proč by chtěl tenhle les zavalit duhovými kytkami? Zavrtěl jsem hlavou. Tohle mi zrovna dvakrát nešlo. Raději bych konal, než přemýšlel ale snažil jsem se napodobovat matku. Ona byla vysokým diplomatem a já jí chtěl jednou následovat. Ale moje matka teď měla dost těžkého konkurenta, protože Niyari to pálilo podobně. "Myslíš, že můžou být nebezpečné? Vypadají na první pohled hezky, ale ne vše hezké je uvnitř... zdravé. Co když to nakonec fakt napadne les?" Zamračil jsem se. Co když... se opravdu něco stane? Zatl jsem zuby a uvažoval, co s tím. Měli jsme ve smečce schopné vlky, ale teď jsou na tom vědomostně nejlépe Zinek a matka. Měl bych si taky tady najít nějaký vlče a dávat pozor, aby se do něčeho nezakouslo? Bylo by to možná logické. Ale snad každé vlče tu má nějakého opatrovníka. "Vlastně... říkala jsi, že si přišla s tou Meduňkou, kde jsi na ni narazila?" Zeptal jsem se své sestřičky. Protože se tady nejspíš objevili všichni společně. Může to mít spojitost? Nebo se tam venku děje i něco horšího? Možná je v nebezpečí i Sill a vůbec o tom neví. Mlaskl jsem a zadíval se chvíli do blba. Jako bych tu teď fyzicky ani nebyl, jen jsem bádal v hlavě, co dělá ta sněhová vlčice.

// Snad jsem se prokousala nějak kloudně.

Chtěl jsem omrknout území, netušil jsem, že by se ke mě chtěli přidat. Ale byl jsem potěšen. "Takovou nabídku rozhodně neodmítnu," řekl jsem a přikývl. Byla to velká pocta se takhle procházet. Kdysi to takhle vypadalo pořád. Teď jsme na tom byli ale úplně jinak. Matka nás vybídla, ať pomalu jdeme. Počkal jsem, až nejdříve sejdou schody ony a pak nakonec já.
Vkročil jsem do místnosti, kde stála nějaká vlčice s větším vlčetem. Mimo to Liss podívala o nějaké rostlině. Vzal jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Ne, že by mě květiny nezajímali, ale teď jsem měl úplně jiné starosti. "Zajímavé," hlesl jsem a chvíli si ještě neznámé vlčice prohlížel. To musí být to vlče Zinka, ne? Jedno, ale očividně jich byla celá kupa. Niyari zavolala, že za chvíli bude u nich. Přiskočil jsem vedle své sestry a naklonil hlavu na stranu. "To není tvoje, že ne?" Zašeptal jsem jí do ucha a ještě jednou se otočil.
Vyšel jsem ven a pomalu kráčel vedle sestry. Naslouchal jsem i matce, třeba nám dá nějaké další cenné rady.

// Území

Všem nemůžeš dávat šanci věčně. Povzdychl jsem si. Ale pokud to bylo přání mé matky, musel jsem to chtě nechtě respektovat. A tak jsem na to přikývl. "Dobře, budu počítat s tím že budou na území." A kdo ví, třeba se s nějakým z nich potkám a udělám si vlastní obrázek. Zároveň jsem si cenil toho, že jsem mohl takhle nahlédnout do dění. Ale i tak je to od něj krajně nezodpovědné. Ale Zinek byl snad vlkem s hlavou na správném místě. Určitě věděl co dělá a pokud ho dokázala očarovat vlčice... musela to být extra třída. Ale byl jsem až moc mladý na to, abych chápal takové potřeby.
Vysvětloval jsem mé cesty. Při tom jsem těkal pohledem z jedné vlčice na druhou. Bylo mi tohle příjemné, po dlouhé době jako rodina. Jen já, sestra a matka. Tak jako za starých časů. Ocenila mou snahu, kdy jsem narazil na dceru alf Zlaté smečky. Hrdě jsem při tom vypnul hruď. "Jsem synem své matky." Usmál jsem se, musel jsem jí přece dělat dobré jméno, nebo ne?
Pak následoval dlouhý monolog o funkcích. Podíval jsem se na Niyari a pak zase zpátky. Oba jsme dostali důvěru a mohli tak dostat funkci. A být smečce mnohem prospěšnější. Byl jsem rád, že jsem dostal hraničáře. Rozhodně bych se nespokojil například z průzkumníkem, kterého získala má sestřička. Ráda cestovala a proto si myslím, že jí to bude sedět. Zatímco já raději lapěl doma. "Díky, budu dělat, co bude v mých silách." Pokorně jsem sklonil hlavu.
Když jsem byl zasvěcen do smečkových věcí, možná bych se měl podívat po těch hranicích. "Jestli je to vše, rovnou se půjdu podívat jak na tom je území. Kdyby jste něco potřebovali ode mě, víte kde mě najdete. Jinak Vás nadále nebudu rušit. Niy budu rád, když mě pak najdeš, až tady dořešíte vše potřebné. Sestra mi dlouho chyběla." Mrkl jsem na ni a na matku. Vyčkával jsem však, jestli dostanu samotné povolení.

Celá situace pro mě byla nová. A necítil jsem se zcela komfortně, když jsem nebyl v obrazu. Možná i z toho důvodu jsem byl lehce odtažitý. Jindy bych sestru přivítal možná i lépe. Ale pamatoval jsem si ji mnohem menší. Dospět jsem musel rychle, matka mě určitě po svém boku potřebovala. Ihned jsem dychtil po odpovědích, které mi matka dopřávala. Měl v tom prsty Zinek, člen smečky. Zamračil jsem se při tom vyprávění. "A-aha." Řekl jsem a ještě jednou si to projížděl hlavou. Zinek má vlčata s vlčicí z Alatey... hodně vlčat. Zamrkal jsem. "Takže se přišel... pochlubit? Rozloučit? Nebo to chce vést takhle na divoko?" Zeptal jsem se trochu zmateně. Očividně matka byla k vlčatům přívětivá, nemohli za to kdo je jejich otcem. Ovšem vlk, co se tu skoro rok neukáže... Se tu najednou ukáže a je všechno v pořádku? Matko matko.. jsi až moc hodná. Povzdychl jsem si.
Pohlédl jsem na Niyari na kterou jsem se i letmo usmál. Konečně jsem se začal trochu uklidňovat, i když jsem cítil stále zmatek v hlavě. Matka se mě ptala na mou cestu. "Hodně jsem toho viděl a pochopil, jak ostrovy fungují. Společnost mi dělala dcera alfy smečky ve Zlatém lese. Domluvil jsem se s ní, že se během zimy vydám přímo do Zlatého lesa, podívat se a případně utvrdit vztahy mezi smečkami." Řekl jsem a při tom sledoval matku, jak se bude tvářit. Docela úspěšný výlet to byl, jelikož jsem měl konečně nějaké kontakty a mohl jsem tak pomoci nejen sobě, ale i smečce. "Je fajn tu být zase po dlouhé době pohromadě," mrkl jsem na svou sestru a při tom sem si jí prohlížel. Nemohl jsem si na ten pohled zvyknout, byla téměř dospělá...

// Daén

Měl jsem na sebe vztek. Měl jsem tady být. Všude kolem byly různé pachy a já z toho všeho byl nesvůj. Strávil jsem tu celou zimu, smečku jsem měl načichanou. I členy, se kterými jsem se například osobně nesetkal jsem ve vzduchu dokázal rozpoznat. Ale teď tady vládlo úplně něco jiného. Byl jsem překvapený, ale zároveň zděšený. Dával jsem si to za vinu, že jsem ztrácel čas s vlčicí, místo toho abych tady matce pomáhal. Očividně toho tady na ni bylo příliš, jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné že je tady takový zmatek. Vklouzl jsem do úkrytu a začal se okamžitě rozhlížet. Ve vzduchu byla cítit čerstvá krev. Čímž se u mě potvrdila domněnka o lovu. Smečka byla cítit na louce nedaleko lesa, lov jsem propásl. A kdo za to mohl? Já.
Dotčeně jsem vešel do jeskyně a ucítil pachy. Hned jsem hledal ten matčin, žádný jiný mě nezajímal. Když jsem jí uviděl, jako by mi spadl kámen ze srdce. "Matko," oslovil jsem jí a ihned jí začal kontrolovat, jestli je v pořádku. "Niyari, sestro, rád tě vidím." Řekl jsem zběžně, ale vlastně jsem se hned přesunul k matce. Zdála se být v pořádku, možná lehce unaveně, i když to na sobě nedala znát. "Co se tady dělo? Cítil jsem smečku na pláni. Po lese jsou cítit cizí pachy. Co se tady sakra stalo?" Jako bych měl právo se rozčilovat, to já jsem byl pryč. Těkal jsem pohledem z Niyari na matku. Byl jsem rád, že je obě vidím. Ale byl jsem zmaten, zcela zmaten z toho co se tady děje. "Na chvíli vytáhnu paty ven a z lesa se děje co?" Těkl jsem zpátky na matku. Pak zpátky na sestru. "Rád tě vidím," zopakoval jsem znova, zmatenost byla doslova čitelná z mé tváře. Byl jsem naštvaný na sebe, měl jsem tu být.

// Les Alf

Proběhl jsem hranice a ihned začal čenichat pachy. Cítil jsem velkou spoustu neznámých, ale některé i známé. Ty jsem ale dlouho ani nespatřil, ani neviděl. Detekoval jsem pár cizinců, kteří to tady měli očividně jako nějaký průchoďák. Je toho na matku moc, věděl jsem, že nemám odcházet. Polkl jsem dotčeně. Zhluboka jsem se nadechl a ihned zavyl, abych dal vědět, že jsem se vrátil. Chtěl jsem přivolat převážně matku, ale kdyby se mi pod tlapy dostal i někdo jiný, nejspíš bych si nestěžoval. Byl jsem zmatený z toho, co jsem tady cítil. Co se tady dělo v době mé nepřítomnosti. Byl jsem pryč jak dlouho? Den? Možná dva. Přišlo mi to neuvěřitelné. Matko, cos to provedla? Zamrkal jsem zmateně. Měl jsem se na Sill vykašlat hned, jak jsem jí potkal! Matka mě tady určitě potřebovala. Jak jí to vynahradím? Tak zdrcen jsem byl. Skoro dospělý vlk, který se bál stoupnout před vlastní matku. Která mě tak mimochodem poslala pryč sama od sebe. Ale byl jsem zpátky, plný zážitků, ale i poznatků. Nechtěl jsem se o to však dělit do doby, než zjistím, že je matka v pořádku. Jen má matka. Proplétal jsem se mezi stromy, snažíc najít aspoň nějaké stopy po tom, co se tu dělo.
Veškeré pachy vedly přímo do úkrytu. Což mě překvapilo, že by to zrovna tam překypovalo životem. A tak jsem zamířil rovnou tam, zjistit co se děje.

// Úkryt

// Severní hory, přes Ostří zrak

Pláň byla poměrně holá, možná tu před nedávnem někdo lovil. Nebo stále loví, v dálce jsem slyšel dusot kopyt. Možná nějaká naháněčka, nebo něco horšího? Ve vzduchu jsem cítil i pach mé smečky, což mě znepokojilo. Vydali se snad na lov v době mé nepřítomnosti? Rozčilovalo mě to. Proto jsem se z klusu dal do cvalu, abych si byl jistý, co tam najdu. Les nehořel, ani nevypadal poničeně.
Vklouzl jsem mezi první stromy a začal hledat stopy. Opravdu tu prošla velká část smečky. Propásl si největší událost roku idiote, a proč? Kvůli vlčici? Která ani nemluví. Zavrtěl jsem hlavou, dával jsem si to za vinu. Modlil jsem se, ať jsou všichni v pořádku. A hlavně aby na lovu nebylo to budižkničemu, které se matka snažila přijmout na začátku léta. Proběhl jsem hranice jak nejrychleji jsem uměl.

// Daén

// Les u Mostu, přes Vyhlídku

Ani jsem se moc nerozhlížel po kraji, přes který jsem šel. Nicméně jsem na něm neviděl nic zvláštního a měl jsem jasnou cestu. Co nejdříve se dostat domů. Venku jsem už strávil velkou část času, možná i místy ztraceného. Ale nelitoval jsem toho. Ještě jsem si přehrával živočichy, ale samotnou krajinu, kterou jsem měl tu čest projít. Zároveň jsem si chystal i proslov pro mou matku. Měl bych ho mít spíše omluvný? Nebo nadšený? Ne, takový jsem víceméně nebyl. Byl jsem naprogramovaný zcela jinak.
Přešel jsem kolem vyhlídky, tady poměrně dost foukalo. Ale naštěstí jsem viděl v dálce siluety hor, ke kterým jsem mířil. Za chvíli už budu v lese, ve své domovině. Ještě kousek. Usmál jsem se nad tou myšlenkou, těšil jsem se na místo kde spávám. Na pachy, které znám. A na vlky, které bych mohl poznat. Byl jsem zvědav, v jakém stavu bude les. Byl jsem pryč chvíli, ale mohlo se stát opravdu hodně.

// Les Alf, přes Ostří zrak

// Temný les, přes Most

Došel jsem až k Mostu. Při pohledu na to, jak se kymácel se mi zvedal žaludek. Ale musel jsem to přejít, odmítal jsem to celé obcházet kvůli portálu. Přejít ten Most bude určitě rychlejší, do Daénu je to pak už jen kousek. Nejistě jsem šlápl na první prkno, které pod mou vahou zavrzalo. Tenhle les už určitě musel udržet mnohem více a větší váhy, než jsem byl já sám. Zastříhal jsem ušima a tak pokračoval dál. Když jsem byl zhruba v půlce Mostu, měl jsem mžitky před očima. To kývání mi nedělalo absolutně dobře. Polkl jsem a šel dál. Sem tam nějaké prkno chybělo a tak jsem musel pořádně natáhnout tlapu. Naštěstí jsem se na druhou stranu dostal, i když v časovým presu. Rozhodně jsem měl žaludek jako na vodě a byl rád, že jsem se dotkl zase pevné země.
Rozhlédl jsem se po lese, zdál se být klidný. Mísilo se tady opravdu velké množství pachů. Nehodlal jsem se ale nad nimi pozastavovat. Matka mě potřebuje. A tak jsem se vydal dál vyšlapanou cestou.

// Severní hory, přes Vyhlídku

// Kvílivec, přes Hraniční pohoří

Zívnul jsem. Cítil jsem se po té cestě unaveně. Ale nehodlal jsem odpočívat dřív, dokud se nedostanu domů. Bylo pro mě důležité vidět matku a zjistit, jestli vše šlape jak má. Byl jsem vděčný za to, že jsem mohl poznat Sill. Ale teď jsem se musel zase zaměřovat na sebe a své povinnosti. Zmeškal jsem něco? Pevně doufám, že ne. Přišel bych si jako úplný ubožák, že se někde flákám s vlčicí, mezi tím co mě smečka mohla potřebovat. Nasadil jsem opět svojí masku, kterou jsem na tváři měl typicky nasazenou.
Olízl jsem si nos, i když bylo tělo unavené, duch byl potěšen. Poznal jsem svět trochu lépe, teď je ze mě zase úplně jiný vlk. Už jsem chápal, proč mě má matka nutila k tomu, abych se vydal ven a rozšířil si obzory. Takhle jsem se cítil zase o něco důležitěji. Došel jsem do tmavého lesa, po kterém se se začal lehce rozhlížet. Ale nezdržoval jsem se, čas mě popoháněl dál.

// Les u Mostu, přes Most

// Poušť

Zastavili jsme se u jezera. Zeleň, která tady vládla už byla mnohem přijatelnější, než poušť ze které jsme před chvílí přišli. Ptal jsem se Sill na plány, ale ona mě úplně odrovnala. Loučila se se mnou, tak jsem to aspoň pochopil. Možná se chtěla vrátit už domů. Zdržoval jsi ji už moc dlouho. Měl bych se taky vrátit k matce. Napadlo mě a zastříhal jsem ušima. A tak jsem jí také objal, plácl jsem si s lasičkou. Nebo jsem se s ní aspoň snažil rozumně rozloučit. "Díky, že jsem tě mohl poznat. Snad se brzy zase uvidíme." Mrkl jsem na Sill. Loučilo se mi s ní celkem těžko, byl to zvláštní pocit, který mi proplouval tělem. Neuměl jsem se v něm úplně zorientovat.
Každopádně bylo na čase zase jít, vrátit se domů. Tam kam ve skutečnosti já patřím. Ještě jsem se ohlédl na světlou vlčici, abych na ni mohl mrknout. Pak jsem se nadále ztratil mezi horami. Tak zase sám, teď už budu ale svižněji postupovat. Ať jsem doma co nejdřív. Chtě nechtě ve mě vládl smutek. A stesk.

// Temný les, přes Hraniční pohoří

// Jezero smrti

Podíval jsem se na Sill, která se stále smála. Pak mě chytla za ucho a já se jen zavrtěl. "Hele!" Vyprskl jsem proti ní, ale nechal jí. Chtě nechtě mi to tak nějak nevadilo a vzápětí toho stejně nechala. Procházeli jsme pouští a nebudu lhát, nebylo to nic příjemného. Stále se mi tlapy zařezávaly do písku a já cítil jak mi to zajíždí mezi prsty. Neuměl jsem si představit tu strávit déle, než jeden den. Navíc mi to pražilo do zad, žádná velká švanda to zrovna nebyla.
V dálce jsem už viděl zeleň, hned to bylo veselejší. "Paráda, tak jsme domluvení." Kývl jsem hlavou směrem k Sill a potěšujíc se na ni zazubil. Bylo to fajn mít kamarádku, i když jsem netušil jak se k sobě dále chovat. Smečka a matka byla na prvním místě. Co je ale Sill? Kam patří kolonka kamarádi?
Ohlédl jsem se za sebe, za námi nic nebylo. Nic důležitého aspoň. "Kam máme ještě namířeno?" Zeptal jsem se jí, když mě táhla k zeleni.

// Kvílivec

// Jezero smrti

Jen jsem se zmínil o zimě, jako by něco do Sill střelilo. Vypadala nadšeně, poskakovala a snažila se chytit neviditelná vločky. Určitě bude běhat a užívat si sněhu každou volnou chvíli. Uchechtl jsem se nad tím a při tom přikývl. "Jsi pořád tak veselá, to není ani možné. Umíš se i naštvat? Schválně, ukaž jak se mračíš." Řekl jsem směrem k ní docela překvapeně. Snad neprasknu smíchy, ale docela mě to zajímalo.
Došli jsme konečně k vodě, která se zdála být o něco normálnější, než jezera na které jsme tady narazili. Sklonil jsem hlavu a ihned se dychtivě napil. Voda byla příjemná. Písek jsem měl snad všude a sám nevěřil tomu, že zase piju. Pitný režim byl důležitý, kór v takovém horku. "Nevím, jaké mám pocity z letošní zimy." Nepříjemně jsem se oklepal. Minulou zimu jsem byl skoro celou dobu sám na území. Nikde nikdo. Ale teď? Bude to snad v něčem jiné? "Mohla bys mě navštívit, nebo já tebe. Ať po těch loukách neběháš sama." Pokrčil jsem rameny a šel pomalu za svou společnicí.

// Poušť