Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Pichl

Přemýšlel jsem nahlas, nemohl jsem se dočkat až dojdeme k jezeru. Čím blíže jsme ale byli, tím víc tady něco nehrálo. Co je to s těmi jezery? Nebylo to první jezero, které vypadalo zvláštně. Ani Sill nesdílela podobný názor na to přestěhovat se do takového extrému. "Jsou to blázni," zavrtěl jsem hlavou nad tou tématikou. Já miloval lesy, teda jenom jeden. Ale věřil jsem, že i ten od Sill bude jisto jistě krásným místem.
Došli jsme k jezeru, ani mě nenapadlo se k němu přiblížit. Spíše jsem nad ním jen ohrnul nos. "Některé místa jsou fakt divné," podotkl jsem. Sill na moment spočinula pohledem na trojici přítomných vlků. Podíval jsem se tím směrem také. Posedávali, nebo odpočívali v takovém prostředí. Přísný pohled jsem odvrátil zase našim směrem. "Za chvíli je tu zima, jsi na ni připravená? Co uděláš jako první, až spadnou první vločky?" Zajímal jsme se.

// Oáza

// Duny

Had si dal pokoj a já mohl nerušeně pokračovat. Sill vybírala cestu náročnou. Měl jsem co dělat, abych jí stačil. Její fyzička byla mnohem lepší, než ta moje. Bylo mi jasné, že už navštívila Svatyni i mistra pana Wua. Taky bych se tam mohl konečně vydat a něco se sebou udělat. Ale stále jsem byl ještě chudým občanem v tomto velkolepém světě.
Sill mě upozornila na jezero před námi. "Procházíme hned dvěma extrémy, zimou i pouští. Osobně bych si ale nedokázal představit bydlet na takovém místě. Co ty? Dokázala bys celý život převrátit vzhůru nohama a začít takhle znova? Takovým extrémem? Já teda ne." Zavrtěl jsem ihned hlavou a nechápavě se nad tím zamyslel. Nový list, nový začátek. "I když..." Polkl jsem. "Pro někoho to může znamenat opravdu nový začátek, že?" Možná jsem mumlal nesmysly z toho horka. Bylo mi mdlo a už jsem se nemohl dočkat až dojdeme k jezeru. Mezi tím jsem měl asi tisíc bodanců na prdeli z těch kaktusů.

// Jezero Smrti

// Spáleniště

Odcházeli jsme od spálené půdy a já se docela i těšil na změnu prostředí. Jenomže jsem si nemyslel, že dojdeme do takového extrému. Tlapy se dotkly písku a já se na moment zašklebil. Chvíli jsem se na ten sníh díval, jako kdybych ho viděl poprvé. Hmm... Zabručel jsem. Toužil jsem na chvíli zastavit, ale Sill jako by získala druhý dech. Jakmile jsem se dostali na písek, ona toužila přidat páru. A rozhlížet se víc a víc.
Šel jsem za ní trochu pomalejším tempem. "Buď opatrná," řekl jsem směrem k ní. Písku jsem nevěřil, jako bych čekal kdy spadnou padací dveře. Zastříhal jsem ušima a byl i nadále obezřetný. Bude tu i podivná zvěř. Kromě toho, že tu bylo šílené dusno jsem se rozhlížel i po zvířatech. Klusal jsem za Sill a při tom kousek ode mě něco zasyčelo. Uskočil jsem do ústranní. Velký had na mě vyplazoval jazyk a ukazoval ostré a jedovaté zuby. "Do háje, to bylo o chlup." Zavrtěl jsem hlavou a raději přidal do kroku.

// Pichl

// Labyrint

Běžel jsem, co mi síly stačily. Sill na tom byla mnohem lépe. Cítil jsem se jako hospodský povaleč vedle nějaké fitness koučky. Ale nehodlal jsem se tak rychle vzdávat. Nakonec začala zpomalovat a já dělal totéž. Zadýchaně jsem se postavil vedle ní. "Jo, v pohodě," řekl jsem nejistě a mrkl na ni. "A ty?" Zeptal jsem se, abych se spíše ujistil.
Rozhlížel jsem se po zničené krajině. Vypadalo to tady tak smutně. Zmatek v očích se odrážel i u Sill, zdála se z toho být podobně zmatená, jako já. "Ještě jsi tady nebyla, že jo?" Chtěl jsem po ní, aby mi ukázala krásu, ale to že jsme to prozkoumávali oba, něco fajn na tom bylo. Napřímil jsem se a rozhlížel. "Vypadá to tady fakt divně," ani Sillarei se tady nelíbilo a tak se znova dala do pohybu. Nebudu lhát, celkově to cestování bylo unavující. Ale držel jsem hlavu vzhůru. "Ještě nejsi unavená?" Ujišťoval jsem se, i když by se měla ona ptát mě. Nejraději bych plácnul zadkem o zem a na chvíli si odpočinul, možná i něco zobnul. Ale Sill byla plná života, zaráželo mě až, jak aktivního ducha měla.

// Duny

// Prokleté jezero

Vlčice vedle mě se zdála být spokojená s mou odpovědí. Ale já to tak opravdu cítil. Matka nikdy neměla úplně mateřské pudy. Nikdy jsem nezažil co to znamená láska, ale to neznamená, že jsem se neměl dobře. Vzhlížel jsem k ní a tím, jaká byla jsem jí neskutečně obdivoval. A doufal jsem, že budu jejím chodícím odkazem. Mladší sourozence bych nebral jako nějakou konkurenci. Budou tady, pokud budou schopnější, můžou se o to pokusit. Tohle právo jsem jim nebral. Budu tu pro ně, když budou sami chtít. Smečka je pro mě ale přednější, matka na první místě. Pro její potěšení vše. "Je to složitý, ale kdybych měl podědit tady tu blbou stránku mého otce.. Abych se jednou bál mít vlčata, osobně bych asi nechtěl, aby měli takové dětství. Má rodina je v tomhle taková odtažitá." Nevím, jestli Sill úplně dokázala pochopit, jaká osobnost je má matka. Ale jakmile jí pozná, bude to všechno určitě jasné.
Ptal jsem se na smečku, ale místo toho jsme procházeli labyrintem. Sill o ní nejspíš moc nevěděla, což byla škoda. Ale přikývl jsem. Najednou se před námi objevil obrovský pavouk. Zježili se mi i chlupy na zádech, i na místech kde jsem ani netušil, že to šlo. Sill brala roha, zůstala po ní jen mohutná ohnivá stěna. Musel jsem uskočit do strany, aby mě náhodou taky nezapálila. "No ty krávo!" Vypustil jsem z tlamy a začal pelášit podobně, jako Sill. Nebyl jsem zbabělec, ale pane bože viděli jste toho pavouka?!

// Spáleniště

// Nížina Hojnosti

Vyprávěl jsem svůj příběh, můj postoj k otci. Tátovi, nebo zkrátka k Vinovi. Povzdychl jsem si a podíval se na Sill. Netušil jsem, jestli tohle všechno tvoří magie. Nutkání mluvit o mně, možná jsem to chtěl i sám. Pokračoval jsem, mezi tím jsem ale i hodně přemýšlel. "Kdyby matka čekala další vrh?" Zamyslel jsem se. "Asi bych jí byl při tlapě, kdyby potřebovala. A doufal bych, že se jim Vino bude tentokrát věnovat víc, než mě a sestře." Zamyslel jsem se. "Vlčata nemůžou za to, komu se narodí." Když budou chtít prozkoumat svět s velkým bratrem, nejsem si jistej... ale udělal bych cokoliv, jen aby byli spokojení. Byla to přece i má krev. Povzdychl jsem si. Bylo to zvláštní téma. Zavrtěl jsem hlavou, ten nepříjemný puch tady mi dával docela zabrat.
Postavil jsem se ke břehu a rozhlížel se. Naťukli jsme citlivé téma, na které jsem nebyl ani připravený. Byl jsem z toho nesvůj. Neuměl bych se asi o vlče postarat, osobně ne. Ale až to bude větší, bude to určitě fajn. "Tohle je prokleté místo, hm... Ty Sill slyšela jsi něco o té smečce vyhnanců?" Nikdy jsem se na tohle téma s nikým nebavil. Matka mě od Chaosu držela dál, možná právem. Ale tím, že jsem byl už skoro dospělý bych měl mít přehled o smečce, která s tou naší kdysi vedla válku.

// Labyrint

// Slané jezero

Podíval jsem se na Silllarei. Možná jsem jí prozradil trochu víc, ale nevadilo mi o tom mluvit. Tak nějak mi něco říkalo, že Sill to tak nějak nikomu ani nepoví. Nemůže. Nebo může, ale nechce. Netušil jsem, jaká bude nebo nebude drbna. Ale nebral jsem to v potaz. Chtě nechtě se v žebříčku posunula někam nahoru, dál od ostatních. "Vlastně ani nevím, jaký k němu mám vztah." Přemýšlel jsem nahlas. "Asi jsem nikdy nelitoval toho, že nemám otcovský vzor. Nevím, jak by se měl správný otec chovat. Měl jsem jen matku a ta mi dávala všechno. Je přísná, ale nestrádali jsme." Usmál jsem se na Sill. "Možná jsem z něj kdysi byl zklamaný, ale teď už je to jedno." Mávl jsem nad tím tlapou. Pokud by měla má matka vlčata znova, netuším jaký vztah k nim otec bude mít. Bude se jim věnovat víc? Dá jim to, co vlčata opravdu potřebují? Nebo podobně jako před tím se sebere a uteče kdo ví kam? "Každý je strůjcem svého štěstí, nebo ne?" Usmál jsem se. "Na zalepení děr je už pozdě, ale nikdy neříkej nikdy. Otec to pro mě asi nikdy nebude, ale možná bych mohl mít přítele. Kdyby o to jevil zájem." Řekl jsem směrem k Sill. I když to bylo možná kruté, já to takhle viděl. Pro mě byla zlatá a nejlepší jen matka. Otec byl jen dárce určité látky. Netuším, co bych si s ním měl říct, kdybych ho potkal. Zajímal by se o mně vůbec? Ptal by se? "Někdo říká, že rodina je všechno. Já jsem zastánce toho, že rodina může být i zcela cizí vlk, pokud je ti s ním dobře. Ale já to asi nikdy nezažiju." Pokrčil jsem rameny.

// Prokleté jezero

// Hraniční pohoří

Rozhlížel jsem se, abych si zapamatoval každý detail téhle země. Bylo to fascinující, jak se příroda dokázala měnit. Kdo ji asi tak detailně vymyslel? Ani bohové nejsou tak všemocní. Došli jsme k jezeru, které už z dálky dost zapáchalo. Sklonil jsem k němu nos, nikdy jsem nic podobného necítil. Další dobrá zkušenost. V tom okamžiku jsem viděl obraz Sill, když se dostávala do různých šlamastik. "Jak to, že ještě žiješ?" Zeptal jsem se trochu zaskočeně. Zažila toho opravdu spoustu, tolik nebezpečí, po kterém by jen tak někdo neprahl. Ale Sill to očividně i vyhledávala.
Ustoupil jsem od jezera a zařadil se zase po jejím boku. Netušil jsem, s tím bych se jí mohl svěřit i já. "Já žádné takové historky asi nemám," přiznal jsem se a pokrčil rameny. "Jednou jsem v lese potkal malé vlče, které mi najednou zmizelo jako zábleskem před očima. Netuším, co to mělo znamenat. Od té doby jsem jí neviděl." Jo, to bylo fakt hrozně šílený. "S otcem nemám asi ideální vztah, viděl jsem ho asi jenom jednou." Ale o Vinovi jsme se už bavili. Ale i to se dalo považovat za šílenost, či?

// Nížina Hojnosti

// Mrazivá jeskyně, přes Tundru

Doma bylo doma. Doma bylo líp. Tady venku je to šílené. Nejraději bych se sebral a šel domů. Řekl matce, že jsem toho viděl už dost a že už nikam chodit nechci. I kdyby mě poslala. Jenomže... čím víc jsem toho viděl, tím moudřejším sem se stával. Získával jsem zkušenosti, které by se mi v budoucnu mohli i hodit. Musím je získat.. Konečně jsme se vzdalovali od zasněžených prostorů zase dál. Zastříhal jsem ušima, Sill si jela svoje tempo. Její dobrá nálada stále neztrácela naději. Nechtěl jsem to kazit, ale nemohl jsem si pomoct. Byla tak lehkomyslná! Všechno nebyla jen zábava.
Polkl jsem a rozhlédl se. Co nejvíc šíleného jsi vůbec za život udělala? Nevím, jestli to chci vědět, ale asi jo." Zastříhal jsem ušima a očekával, že mi nějakou šílenost zase ukáže. Protože i tak jsem z ní měl už skoro infarkt. Nebyl jsem zvyklí na tenhle styl života. Bylo to naprosto šílené.

// Slané jezero

Moje přednáška byla očividně někomu zcela jedno. Sill něco hledala a já se na ni jen přihlouple díval a nemohl tomu uvěřit. Jaká byla svá. Absolutně jí nevadilo, že by se mohla zranit. Taková lhostejnost, chybí jí disciplína. Povzdychl jsem si. Nakonec strkala ocas do nějakého otvoru a z něj vytáhla lasici. "Aha, pardón, zapomněl jsem na ni." Pokrčil jsem rameny, ne schválně samozřejmě.
Teď nás čekal ale výstup roku. Vyškrábat se zpátky nahoru. Bylo zapotřebí sebrat veškerou sílu a začít se škrábat po ledu nahoru. Sill na tom byla o poznání lépe než já. Pro mě led nebyl přirozený a musel jsem se hodně přemáhat, abych se dostal nahoru. Párkrát jsem sjel zase zpátky, než se mi podařilo dostat se nahoru.
"Tak, máš teď v plánu trochu bezpečnější prostředí? Nebo se mě chystáš zabít?" Zeptal jsem se jí a při tom jí zopakoval do gesto, ťuknutí nosu do pleca. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého, ale ostře chladného vzduchu. Řezalo to v plicích a možná bych ocenil i nějaké nížiny. Ale jelikož jsem Sill já požádal, ať mi ukáže svět.. nemohl jsem si moc vybírat. "Nebolí tě něco? Nemáš posttraumatický syndrom? To se občas stává, kdyby se něco dělo, musíš mi hned říct, ano?" Jindy bych jí možná výjmenoval i celej seznam nemocí, ale očividně to poslouchat moc nechtěla, neboť nasadila celkem svižné tempo.

// Hraničné pohoří, přes Tundru

Zdá se, že jsem jí rozveselil. Dobrá práce. Pochválil jsem se. Ihned však začala mávat tlapkou, že by mile ráda navštívila i můj les. "Jistě, budeš kdykoliv vítána." Byl jsem na svůj les hrdý. "Určitě se Ti tam bude líbit." A kdo ví, třeba z ní bude nadšená i matka. Spřátelit si dceru alfy, Tebethe ty se překonáváš. Usmíval jsem se nad tou myšlenkou, i když jsem to nemyslel nijak zle. Jen to bylo příhodné. Moje matka byla výborná diplomatka, dokázala ocenit i rodové odkazy.
Sill jsem musel kontrolovat, ihned si jí prohlížet, jestli je to po tom pádu v pořádku. Jakmile jsem vyjmenovával části těla, vrtěla s nimi, aby dávala najevo co že se nic neděje. "Takže jsi v pořádku." Oddychl jsem si. Zabořila nešťastně nos do mé srsti. Ihned jsem se začal nejistě červenat, co to má znamenat? Bylo to příjemné, ale cítil jsem se opravdu... divně. Zvláštně, nekomfortně. Naštěstí si kecla na chvíli na zadek a tak se vrátilo všechno do normálu. Je v pořádku, je to dobrý. Oddychl jsem si. "Seš normální?!" Vyjekl jsem, jako nějaká princezna. "Mohla ses zabít! Mohla ses zmrzačit! Tohle je přesně to, co sem ti říkal tam u toho jezera! Musíš bejt na sebe opatrná, jasný?" Přednáška, kterou by měla dostat nejspíš od táty. Ale její otec tady nebyl, byl jsem tu já. A i když jsem se choval jako uprděný dědek... měl jsem své hranice. Sill ale začala mermomoci něco hledat. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Co hledáš?" Mě absolutně nenapadlo, co by mohla ztratit? Absenci malého tvora jsem nepovažoval za závažný důvod.

// Ledové pláně

Pohlédl jsem na Sill a chápal její výraz. Byla tam šťastná, i když to mělo své mouchy. Zasloužila by sis lepší místo. Povzdychl jsem si. "Třeba mě do svého domova někdy vezmeš. Možná bych se i docela rád podíval do jiné smečky. I matka by možná ocenila, že bych udělal takovou přátelskou návštěvu." Mrkl jsem na Sill. "Udělalo by ti to radost? Mě tam někdy vzít?" Zeptal jsem se. Jo, klidně jsem si tam mohl nakráčet úplně sám. A rozhazovat tlapama, jak významný jsem. Ale Sill by to možná udělalo radost podobnou. Rozhodně jsem v tom viděl potencionál, mohli jsme z toho těžit oba. A seznámil bych se i s jejím otcem a udělal bych si tak o něm svůj vlastní obrázek. Jaký vlastně je.
Byl jsem zasedlý na tom, že chci zůstat navždy v Daénu. Tedy, dokud to půjde. To už jsme prozkoumávali nějaký otvor ve skále. Sill šla první, jakmile jsem ale viděl, že její tělo se nebezpečně rychle přesouvá dál ode mě, málem mi vyskočilo srdce. "Sillarei!" Zařval jsem tak, že se můj hlas ozýval a odrážel od stěn. Netušil jsem co dělat, začal jsem panikařit a tak jsem udělal to samé. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale nevšiml jsem si ledu pod nohama. Takže jsem začal klouzat podobně. "Sill?" Zkusil jsem to znova, ale už se motal a různě padal, než jsem se zastavil o stěnu. Byla to celkem velká jeskyně s namrzlým povrchem. "Není ti nic?" Ihned jsem jí začal hledat a kontrolovat, jestli má všechny nohy. "Nohy dobrý? Všechny zuby? Jeden ocas, dvě uši?" Vytřeštil jsem oči.

Sledoval jsem Sill, které se na tváři objevovali různé grimasy. Nejčastěji ty bolavé, možná i hněv. Takže to není tak, jak se na první pohled zdá. Možná svoji rodinu milovala, ale za mě ji jen využívali. Nebo jí možná i hůř litovali. Olízl jsem si nos a chvíli nad tím jen přemýšlel. "Jsi tam vůbec šťastná? Teď?" Možná to byla zvláštní otázka. Ale jakmile mluvila, chvíli to bylo fajn, chvíli to bylo zase o něco horší. Nechtěl a ani jsem jí nemohl mluvit do rozhodnutí. Rozhodně byla rozumná a ví, co je pro ni určitě nejlepší.
Lasice zase vyskákala na záda Sill. Mezi tím se mě očním kontaktem zeptala, jestli bych nějakou takovou hračku taky nechtěl. Provinile a rozpačitě jsem se podíval do stran. "Asi spíš ne, nevím co bych s ní dělal. Vystačím si sám." Pokrčil jsem rameny. Nejspíš bych se o to ani nechtěl starat. Jestli se o to teda musí starat. "Zbytečné rozptýlení od mých povinností. Znáš to. Nechci se úplně vázat," mám mámu. Doplnil jsem v duchu. A pro ni jsem tady musel být. Uvědomoval jsem si, že jsem pryč už několik dní. Možná by nebylo na škodu se vydat zpátky k domovu. Ale co se Sill? Možná mě napadla i myšlenka jí vzít sebou, pokud by chtěla.

// Mrazivá jeskyně

Zhluboka jsem se nadechl. Přemýšlel jsem nad tou lasicí a proč je tak ochočená. I matka něco takového měla, ale to byl opeřenec. Měl jsem za to, že ho nějak donutila a svázala k sobě. Ale Sill na to byla až moc měkká, než aby proti své vůli nějaké zvíře poštvala jako svého kamaráda. V tom se mi před očima opět objevila iluze. Pořádně jsem se napřímil a viděl Wua, jak jí daruje jednu malou bílou lasici. Jako malá byla pořád sama. "Aha," řekl jsem prostě. Svět je tak nespravedlivý. Přemýšlel jsem nad tím celkem dlouho. Sill byla svým způsobem skvělá, a to že nemluvila přece nebyla ničí vina. Proč jí tedy takhle odstrkovali? Nemá žádné kamarády, ale Wu jí dal aspoň lasici. V tomhle si u mě ten starý prašivý pes udělal docela očko. Není mu lhostejný osud jedné křehké duše. "To bylo od něj milé," kdybych mohl, nejspíš bych Sill taky něco takového dal. Ale já nic, krom sebe neměl.
Rozhlížel jsem se po pláních a ještě sbíral zbytky sil. "Jak jsi se vyrovnala s tím, že si s tebou nechtěl nikdo hrát? Měla jsi na ně někdy zlost? Nebo vztek? Přijdeš mi, že bys neublížila jako mouše. Osobně by mě to dost ranilo, nevím jestli bych jim ještě věřil." Řekl jsem. První rok života musel být úplný extrém. Vlče neovládá ještě úplně magie, nedorozumívala se. Tak jak tady takhle může bez problémů stát?

// Rozbitý sever

Běžel jsem přímo za ocasem Sill. Sem tam mi do očí spadl sníh a já tak ztratil na moment orientaci. Ale i nadále jsem se nedal. Nakonec jsem se převalil a se mnou padala i Sill. Sněhová bitva započala, ale já netušil jak se to hraje. Snažil jsem se kopírovat její pohyby, ale nešlo mi to s takovou ladností, jako měla ona. Sníh se mi lepil v chuchvalcích na srst. A já jen zmateně sebou vrtěl a ošíval se. Dělali se mi drobné kuličky i mezi prsty, bylo to nepříjemné. Ale při pohledu na Sill jsem věděl, že se nesmím tak lehko vzdávat. A proto jsem šel přímo proti ní. Tlapou jsem máchl do sněhu, abych jí taky zavalil. Sníh tu byl jako poprašek, velmi dobře se s ním manipulovalo.
Snažil jsem se usmívat se, podobně jako ona. Ale ve skutečnosti jsem panikařil a vůbec netušil, co dělám. Čas od času jsem si spletl tlapy a spadl tak dobrovolně na hubu. "Na co máš vůbec tu lasici?" Zeptal jsem se nakonec, když jsem měl chvíli čas se nadechnout. Hrála si tady s námi, jako by se nic nedělo.