Příspěvky uživatele

Vlče instinktivně hledalo skrýš u Lissandry. Dostalo se mu však těžkého zklamání. Velká vlčice, matka, která ho měla chránit před vším zlem se najednou zvedla. Slova, která mu říkala však zapůsobila o něco konejšivěji. Sice mu dávalo problém rozumět delším větám, ale tahle dvě slůvka chápal. I s postrčením od matky pochopil. Nicméně... to stále neznamenalo, že by se odhodlal jít k cizímu obrovi. Pokukoval po matce a stále se zdráhal až do chvíle, kdy k nim přiletěl Velký Červený. Toho znal. To byl kamarád a vlče ho mělo opravdu rádo. A proto, když se Lissandra znovu sklonila se slovy, jemně pleskl ocasem z jedné strany na druhou tuze neohrabaně. Po boku Velkého Červeného se cítil opravdu neohroženě. Proto hrdě tlustými tlapami, vydal se kupředu přímo za jeho odvážnou sestrou a cizinci.
Připadal si neporazitelně a proto se přiblížil k cizinci opravdu blízko a s tichým kníkáním se na něj zadíval. A protože viděl, že vyzval sestru ke hře, a ona se dala do útoku, i jeho to najednou začalo zajímat. Pokrčil se neohrabaně a vztyčil tlustý zadek vzhůru. A protože vlče sotva vydrželo čekat, když se sestřička už tak dobře bavila, neohroženě se vydal k druhé jeho tlapě. V jeho představě na něj skočil a zakousl se mu do tlapy. No realita byla trochu jiná. Předníma tlapkama těžkopádně hňácl na tu Frekiho a žužlal mu srst, neb jeho zoubky byly skoro nepatrné. Stále cítil přítomnost Velkého Červeného. To proto se nebál.

Dny plynuly velmi rychle a malé tělíčko vlčka se spolu s časem také značně měnilo. Největší posun ve vývoji byly rozhodně oči. Už se najednou nemusel orientovat jen na základě pachů a hmatu... no a přiznejme si, že ani to mu vůbec nešlo. Prosté pohyby, které se snažil vykonávat byly zpočátku velmi obtížné a vše šlo tak strašně pomalu! V jeho hlavičce chtěl vše rychle. Chtěl prozkoumávat, chtěl být všude hned. No jen to tělo ho stále zrazovalo. A protože sotva mohl přemýšlet s nějakým záměrem, veškeré jeho "cesty" končily u matky nebo maximálně pár metrů od ní. I přesto byl velmi spokojený a užíval si dny, kdy si mohl konečně hrát.
Dnešek byl však o něco jiný. Toho si stihl povšimnout až v okamžiku, kdy se jeho sestřička odkolébala směrem pryč. Vlče se zmateně dívalo za svou nebojácnou sestrou a hned na to se stočilo na svou matku. Opěrný bod. Středobod vesmíru pro jeho život. Nic jiného ho nezajímalo. A protože se bál všeho nového, místo toho, aby se vydal za Frekim, vydal se k teplu kožichu maminky. Kolébavá chůze byla spíše k smíchu, hlavně když se vlče snaží prchnout před potencionální hrozbou. A protože cesta byla namáhává, zakončil svůj pohyb tím, že přepadl dopředu na tlamu, naštěstí už do měkkého kožichu své matky. Zběsile kňučel a díval se na ní. Dožadoval se veškeré možné pozornosti a hlasitě ji dával najevo, že ten cizí objekt (v tomto případě Freki), tady rozhodně nemá co dělat. Schoval se pod její srst a odhaloval jen svá zelená kukadla, která směřovala na Frekiho s jeho sestřičkou. Vlček stále nespokojeně kňučel.