Příspěvky uživatele

Už jsem se trochu uklidnila, ale stále na mě byl patrný strach. Když se mě vlk zeptal, kolik mi je, jen jsem se tak zamyslela. Musela jsem si to taky přepočítat. "Em.. 4 a půl," odpověděla jsem zhruba. "Já vím, nevypadám ani na polovinu," řekla jsem tiše a koukala na příchozí, která ani nepípla. "Ne a ty?" zeptala jsem se, došlo mi, že jí asi nezná, což mě opět začalo děsit. "Co teď?" špitla jsem si pro sebe, ale Dallas mě nejspíš slyšel.

Stále jsem se vystrašeně dívala na vlka, ale když začal mluvit, nepřipadal mi už tak hrozný, Nejistě jsem se narovnala. Udělala jsem nedůvěřivý krok k němu. "Jsem Tessa," špitla jsem a prohlížela si ho. "Em... Ráda tě poznávám," dodala jsem tiše a nejistě. Najednou se odněkud vynořila vlčice. Lekla jsem se a uskočila. Pozdravila a jen tam tak stála. "Ahoj..." řekla jsem jí skoro neslyšně, možná patřili k sobě?

Dál jsem se vyděšeně klepala. Vlk se posadil a pozoroval mě. Ještě víc jsem se přikrčla, až jsem se břichem skoro dotýkala země. "Já..." vykoktala jsem když mě pozdravil. "Neubližuj mě prosím, já ti nic neudělám," řekla jsem roztřeseným hlasem. Koukala jsem na něj s vyděšeným výrazem, div mi oči nevypadly. "Já jen procházím," dodala jsem ještě a čekala na jeho reakci.

Své zmatené pobíhání jsme zastavila až ve chvíli, kdy hlasitě zašustilo křoví. Rozklepala jsem se a stála na místě jako přikovaná. Ostražitě jsem se rozhlížela kolem. Najednou se ke mně něco začalo přibližovat. Moje klepání už bylo i viditelné z dálky, přikrčila jsem se a šokem se nemohla ani hnout. Ať mě nesní, ať mě nesní! opakovala jsem si pořád a stáhla ocas i uši k hlavě.

<<<-Zlatá smečka

Pobíhala jsem zmateně po okolí. Cosi mě v lese vyplašilo a já musela utéct. Zmateně jsem běhala jakoby v kruzích sem a tam a nemohla jsem se zastavit, vždycky když jsem se někde něco viděla, představila jsem si něco zlého, lekla se, otočila a běžela zas jinam a takhle pořád dokola. Pryč! pryč! popadlo mě. Měla jsem noční můry a jakmile jsem se probrala, musela jsem utéct!

(//Promiň Sisi, ale nic nestíhám :/ )

Podívala jsem se na Sisi a usmívala se. "Docela ti to závidím," řekla jsem a zastříhala ušima. To já nikdy nepoznám, jakmile někoho vidím, hned bych utekla daleko od něj. "Hned jak se Aetas objeví, zajdu za ním a zeptám se ho," dodala jsem ještě a usmála se. "Propo, nevíš kde vlastně je?" zeptala jsem se a rozhlédla, dlouho jsem ho neviděla, naposledy, když šel za tím vlkem.

Podívala jsem sena Sisi a usmála se, než jsem ale stačila něco říct, hned řekla, že je to hloupé. "Hloupé? Hloupé?" zopakovala jsem nevěřícně, zrovna od ní jsem to nečekala. "Kdyby byla láska hloupá, už bych dávno nežila," řekla jsem a stále se optimisticky usmívala. "Mám ráda vlky, co věří na romantiku a tak, myslím, že vlk od prvního pohledu pozná, jestli je mu někdo sympatický nebo ne, jestli se mu vryje do srdce," řekla jsem a vzpomněla na svého kamaráda. Ať je ti země lehká, pomyslela jsem při vzpomínce na něj a koukla zpět na Sisi. "Ještě se setkáte, neboj," řekla jsem a koukla na ní. "Víš co, zajdu za Aetasem a zeptám se co a jak mu vlastně řekl, ano?" navrhla jsem.

Poslouchala jsem Sisi a musela jsem se usmívat. Někoho koho znám pár hodin? Ach být to já tak se klepu ještě teď, zasmála jsem se sama sobě, ale nic jsem zvenku nedala znát. "Sisi?" řekla jsem po chvíli. "Věříš na lásku na první pohled?" zeptala jsem se koukla na ní s takovým milý výrazem, jako když přijde malá vlče za mamkou, že se zamilovalo do jiného vlčete. Sisi teď zrovna tak poblázněně vypadala. Bylo to roztomilé, ale přitom mi jí bylo moc líto, protože zakoukat se jako vlče a jako dospělý... No...

Byla jsem ráda, že se Sisi trochu uvolnila, přišlo mi, že je jí alespoň o malililililinko líp. "Chceš se projít po území, nebo někam zajít mimo smečku?" zeptala jsem se a koukla kolem, možná by mi procházka někam dál bodla. "Jak dlouho se vlastně znáte?" zeptala jsem se a rozešla někam kam mě nožky nesly, šla jsem pomalu, aby kdyžtak Sisi mohla změnit směr. Hlavně už jsem chtěla, aby začala mluvit, myslím, že kdyby se vypovídala, upustila trochu páry, udělalo by se jí líp. Škoda že můj přívěšek neumí léčit i tohle, pomyslela jsem, protože maximálně uměl tak uklidnit.

Podívala jsem se znovu na Sisi, která to hodně prožívala. Nevěděla jsem co mám říct, ve vlčích vztazích jsem se moc nevyznala, měla jsem ráda jen jednoho vlka kromě své rodiny a ani to nebyl můj partner, ale jen kamarád. "Chceš mi o něm něco povědět?" zeptala jsem se. "Třeba při procházce?" navrhla jsem a zastříhala ušima.

Nemohla jsem si nevšimnout, že Sisi k onomu vlkovi něco cítí. Že to není jen tak nějaký vlk, kterého potkala na louce a řekli si pár vět. Pousmála jsem se a naklonila hlavu. "Víš Sisi, to je na tobě, chceš ho vidět? Myslíš, že je takový, že by tě nechal napjatou a pak si jen tak odešel?" zeptala jsem se a koukla na ní takovýma nadějnýma očima. "Je to na tobě, ale kdyby si chtěla, ráda ti pomohu ho najít," nabídla jsem se a zastříhala ušima. Je to zvláštní mít někoho tak moc rád, pomyslela jsem při pohledu na ní. To já nikdy nepoznám,

Sisi si myslela, že mě ruší. Jen sem pokývala hlavou, že ne. Bylo jasné že jí něco trápí a ona to ani nepopírala. Možná si o tom chtěla i promluvit. Chvíli váhala, ale pak mi vše řekla. "Počkej, to není možné," zarazila jsem se, když jsem její povídán vyposlechla. "To musí být nějaký omyl," dodala jsem hned. "Třeba šel pro nějakého kamaráda, aby se přidal taky, nebo.. Nebo tak něco," řekla jsem a snažila se jí nějak říct, že určitě neodešel nadobro. "Víš co, nemůže být asi daleko ne? Co ho jít najít a zeptat se ho?" navrhla jsem a koukala na ní s nadějí.

Ležela jsem u řeky a hrabala se ve vlastních myšlenkách, když v tom zamnou přišla Sisi. Usmála jsem se a posadila se. "Ahoj," pozdravila jsem jí s milým úsměvem. Zdálo se, že něco není v pořádku. "Ale tak chvilka odpočinku," odpověděla jsem a zastříhala ušima. Prohlížela jsem si její skleslý výraz. "Stalo se něco?" zeptala jsem se bez okolků. Můj veselý úsměv poklesl, měla jsem o ní strach.

Podívala jsem se na bratra a přikývla, že jsme ok jako vždy. Podívala jsem se na Shy a pak zpět na Aetase. Najednou se všichni rozutekli a já zůstala sama. Ano, brácha mě vyzval ať jdeme s ním, ale mě se moc nechtělo. Počkala jsem až všichni odejdou a pak se pomalu rozešla k vodě. Chtěla jsem být alespoň chvíli sama. Aetas měl vše pod kontrolou a kdyby ne, tak může zavýt a hned jsem u něj. Podívala jsem se kolem a pomalu kráčela po území. Pohodila jsem malým ocáskem a pak koukla na lesknoucí se řeku. Spokojeně k ní doklusala a napila se. Koukla jsem na sebe a povzdechla. Bylo mi smutno. Lehla jsem si ke břehu a zlehka smáčela přední tlapku a hrála si s vodou. Myšlenkami jsem však byla jinde.

Podívala jsem se na oba a zdálo se, že s mým nápadem souhlasí, trochu jsem se uculila a dala tlapku k dílu. brácha si schválně stoupl tak, abych byla uprostřed a musela tak komunikovat se Shy. Koukala jsem tak po ní a brala si věci od bratra, opatrně jsem jí podávala věci, které mi dával a cítila se hodně nesvá, asi to poznala, že z ní má trochu strach.
Když už bylo hotovo, z ničeho nic se zvedl vítr kolem Shy a já ucítila zvláštní přítomnost čehosi magického. Iris? pomyslela jsem, protože přesně ta mi i dala mou magii. Cítila jsem to zvláštní co vyselo ve vzduchu. Pak se vše uklidnilo a Shy měla na obličeji jakousi masku. Celá strnulá z toho divadla jsem až teď uskočila. Shy mi už nepřišla tak elegantní, ale děsila mě ještě víc. "Aetas má pravdu, moc ti to sluší," dodala jsem i když předtím možná vypadala líp, tak nějak mileji. Povylezla jsem zpoza bratra a sklonila hlavu, jako vždy. Čekala jsem co se bude dít.