Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Myslím, že na to si zvykneš hned," dodala jsem celkem ihned a olízla si čenich. "Myslím že to místo jak jsou mrtvoly fungovalo jako sklad potravy, možná by tam taky něco takového mohlo být," dodala jsem ještě a když Sisi řekla, že jsem úžasná kamarádka, tak jsem tak stáhla uši. "Děkuji, i ty," řekla jsem a pohodila ocasem.
Vydrápala jsem se ven a koukla na ní. "To je fakt, tak kdyžtak ještě počkáme." dodala jsem a rozešla se zpět k místu, kde jsme naposled viděly mého bratra.

Vesele jsem poskočila a chodila po úkrytu, jako malé vlče, co je fascinované novým světě. "Jo, budeme tu všichni!" štěkla jsem vesele a zkoumala svůj nový pokojíček. "Asi jako Beta bych možná měla mít svoje místo a sama bych mezi ostatníma moc nespala," koukala jsem se kolem a pak se otočila na Sisi. "Ale víš co, kdybys někdy chtěla být sama nebo něco potřebovala, kdykoliv sem můžeš přijít!" navrhla jsem jí a pohazovala ocáskem. Ještě jsem chodila kolem a pak koukla ven. "Jo jo, jdeme ho najít." řekla jsem a pomalu se začala škrábat ven.

Znovu jsem se oklepala. Klid Tessy, to jsou jen kosti, nic víc! řekla jsem si a uklidnila se. "Jo, to máš pravdu," řekla jsem a rozhlídla se ještě kolem. "Taková velká nora, sem se vejde možná i 20 vlků, smečce by to mělo stačit," řekla jsem, ale něco mě přeci jen v dálce zaujalo. "Támhle to asi ještě pokračuje," řekla jsem a se skloněnou hlavou se tam vydala to prozkoumat. Byla tam malá chodbička, která vedle k dalším dvou menším norám. "Tady by mohl spát Aetas jako Alfa!" zavolala jsem na ní a koukla i do té druhé, menší. Vypadala útulně. "Líbí se mi tady." dodala jsem spookojeně a hned se cítila víc v bezpečí.

Tak jsem se pousmála. "To víš, mě jen tak něco nesloží," řekla jsem a zastříhala ušima. Sisi řekla, že by jsme mohly jít dál a tak jsem zastrčila hlavu a zas opatrně sjela po té skluzavce do nor. Měla jsem docela strach, všechno vypadalo tak tmavě. V šeru jsem neviděla moc dobře a tak jsem znovu nasála ten ohavný zápach. "Cítíš to?" zeptala jsem se, protože tu vážně někde musela být mrtvola a to mi nahánělo husí kůži. Podívala jsem se doleva a opatrně vešla jakýmsi průchodem do větší místnosti, kde na zemi ležely kosti mrtvých zvířat. "Ahh!" lekla jsem se a vycouvala zase zpět. Srdce mi bilo jako závodnímu koni a já koukla po Sisi. "Myslím, že tam jsou nějaká mrtvá zvířata, asi srnky," nahlásila jsem jí a oklepala se. "Možná už tu někdo žil," napadlo mě a koukala jsem dál po poměrně velké místnosti.

Usmála jsem se. "To máš pravdu, ale přeci si nemůže takhle dovolovat?" dodala jsem jen a když mi poděkovala jsem jen s úsměvem přikývla.
Otevřela jsem oči a v šeru viděla, že jsem se propadla do nějakých nor. Zavětřila jsem a ucítila ohavný zápach zdechlin. "Jsem tady!" křikla jsem na Sisi a podívala se ke vchodu, kterým jsem sem propadal. Nakloněná cesta k díře v zemi, kterou jsem sem dopadla. Pomalu jsem vylezla nahoru, ale docela to klouzalo po blátě. Vystrčila jsem hlavu a koukla na Sisi, byla jsem trochu umazaná od hlíny, ale jinak mi nic nebylo. "Myslím, že tam něco je," řekla jsem trochu vystrašeně, ale něco mě táhlo to jít prozkoumat. "Jsou tu nějaké tunely," dodala jsem a zas mi to trochu ujelo a já popojela o 5 cm níž. "Koukneme se tam?" špitla jsem vystrašeně, moc se mi nechtělo, ale zas na druhu stranu by to mohl být náš nový úkryt.

Rozhlížela jsem se po okolí a procházela zlatavým lesem, kde všechno jako by zářilo zlatem. Moje oblíbená barva, krásně jsem do lesa zapadala. "Jo, to by bylo skvělé! Všichni pohromadě jako jedna velká rodina!" řekla jsem nadšeně a lehce poposkočila. Byla jsem takový ten rodinný tip. Všichni kolem, šťastní. "Aetas nás jistě ochrání a jestli někdy potká tu černou vlčici, věř mi, že jí to všechno vrátí i s úrokama!" dodala jsem rázně, protože jsem sama dobře věděla, jaký je a jak se do všeho umí opřít. Sisi pak řekla, jestli by mohla mít prosbu, koukla jsem na ní s milým úsměvem. "Si tu moje jediná kamarádka, nenechala bych tě odejít ani tak," řekla jsem mile a usmála se na ní. Cítila jsem se se Sisi dobře, byla hodná a milá, konečně kamarádka.
Šly jsme dál a mě se najednou podlomily nožky a já se propadla mezi listím do nějaké tmavé díry. "Aaa!" pískla jsem při dopadu.

Myslím, že změna tématu jí prospěla, i mě. Bylo mi za ní smutno. Zvedla jsem se a s jejím souhlasem se rozešla kamsi někam na území, kde to ještě neznám. "Nevím, třeba najdeme něco pro celou smečku, nějaké skály, nebo katakomby. Myslím, že tenhle les by v sobě něco mohl ukrývat," dodala jsem a pomalu kráčela územím. Přívěšek se mi pohupoval na krku a já koukala všude možně. "Asi ve smečce nejsi taky moc dlouho co?" zeptala jsem se po chvíli.

"Um, jistě, promiň," řekla jsem a koukla kolem. "Aetas ještě nenašel žádný úkryt pro smečku, mohly bychom se po něčem kouknout?" navrhla jsem a napadlo mě, že by jsme mohli jít nenápadně kolem nich a okouknout situaci, chtěla jsem vědět, zda je vše v pořádku. "Moc se tu zatím nevyznám, ale můžu to tu konečně poznat." dodala jsem ještě a stále se rozhlížela po okolí.

Podívala jsem se na Sisi a bylo mi jí líto. "Proč se k tobě tak chovali?" zeptala jsem se zamyšleně. Myslím, že kdyby se tak chovali ke mně, asi bych umřela. Nevím co bych bez nich dělala, byla jsem ráda, že jsem teď měla u sebe alespoň Aetase, nedokázala jsem žít sama. Lov byl pro mě nepředstavitelně těžký a dlouho jsem se pořádně nevyspala.

Pousmála jsem se. Sisi nechtěla hádat a tak jsem jí to řekla, prozradila mi, že nemá moc dobré vztahy s bratrem. "To je mi líto," dodala jsem jen a vzpomněla si na dětství s bratry. "I když jsem oproti nim tak... Drobná, tak mě vždycky brali a hráli si semnou, chránili mě," rozpovídala jsem se. "Jsem jim za to moc vděčná," řekla jsem ještě a koukla na ní. "Máš jen jednoho bratra?" zeptala jsem se a zastříhala ušima. Stále jsem po očku sledovala okolí a byla ve střehu, kdyby náhodou někde něco.

Pousmála jsem se na Sisi a pozorovala jí, jak se jde koupat, já jsem si jen sedla na břeh a bystře sledovala okolí. "Vidíš, to jsi na tom líp než já, já se ani hádat neumím," řekla jsem tiše a koukala jak jde ven."Já a Aetas?" pousmála jsem se, protože to asi vypadalo, že jsme pár. "Co myslíš?" zazubila jsem se a pohodila ocáskem. No možná to asi vypadá zvláštně, ale tak my jsme k sobě vždycky měli blízko. pomyslela jsem a koukla zas na bělku. "Je to můj bráška, ještě máme jednoho Blinda, ale no, toho jsme dlouho neviděli, bohužel." dodala jsem stručně a koukla k místům, kde jsme ho viděly naposledy, Pousmála jsem se a pak zpět koukla na Sisi.

Když Sisi souhlasila, že půjdeme, zvedla jsem se a zamířila kam mě čenich vedl k vodě. Netrvalo to dlouho a před námi byl slyšet malý potůček, který protékal smečkou. "Třeba mi to vrátíš jindy," trvala jsem na svém, nevěděla jsem o co bych si vlastně měla říct, nějak mě nic nenapadlo. Pousmála jsem se a lehce se uchechtla. "To má teda Aetas smečku, on a dvě bojovnice," zařertovala jsem v ironii a koukla na ní. "Tas dobře ví, že na boje a hádky mě neužije, na to mě až moc dobře zná," dodala jsem a zastříhala ušima. Pomalu jsme došli k vodě a já se napila. "Docela teplá," zkonstatovala jsem a koukla na ní, jestli se dojde smočit.

Jak jsem tak poslouchala onen popis vlčice, která napadla Sisi, přejel mě mráz po zádech. Podívala jsem se na bratra, který se obával o mé zdraví slovy, ať se šetřím. Jen jsem se tak usmála. "Neboj," řekla jsem a olízla ho na čenichu. Pohodila jsem krátkým ocáskem a on odešel.
Zdálo se, že cizinka nám nijak ublížit nechtěla, spíš mi přišlo, že chce spíš Aetasovi něco povědět. Řekl, že se za chvíli vrátí. Jen jsem souhlasně přikývla a podívala se na bílou vlčici. "Um, no," začala jsem s táhla uši. Tohle nebyla moje parketa. "Myslím, že tu někde bude nějaký potůček nebo tak, můžeme tam zajít než to vyřídí?" navrhla jsem nesměle a o krok couvla. Nasála jsem čerství vzduch a ucítila v ovzduší vodu. Usmála jsem se a konečně odpověděla. "Prosímtě, to nestojí za řeč, jako členové smečky si přeci nějak musíme pomáhat a já jinak než takhle stejně asi prospěšná moc nebudu." dodala jsem s úsměvem a už se jí tolik nebála.

Klepala jsem se za bratrem strachy, i když zraněný bílá vlčice mi jako hrozba nepřišla, pořád jsem s sobě měla ten podezíravý pocit. Když Aetas švihl ocasem, lekla jsem se a uskočila. Zachvěla jsem se po celém těla a ještě víc se přikrčila. Po tom co mě vyzval, ať jí kdyžtak pomůžu. Tak jsem se opatrně vyplížila z poza jeho a Sisi mě poprvé viděla v celé své "kráse". "Nezáleží ani tak často jak jí použiji, ale jak vážná zranění léčím," špitla jsem k bratrovi, když jsem mu stála po boku. "Tedy myslím," dodala jsem a udělala krok k Sisi. Velice opatrný, rozklepaný krok. "Můžu?" zeptala jsem se bělky a stáhla uši k hlavě. Musela vědět, že i kdybych po ní skočila, tak stačí fouknout a odletím. Vedle Aetase jsem spíš vypadala jak malé pískle a to i oproti Sisi. Na Území se dostala ještě jiná vlčice, ale moc jsem si jí nevšímala, protože to šel zařídit Aetas a já měla práci.
Udělala jsem ještě pár kroků k ní a podívala se, co jí vlastně je. "Umýt se pak, ale budeš muset do řeky, takové zázraky neumím," řekla jsem lehce s vtipem a usmála se na ní. Pak jsem přiložila čenich k její noze zavřela oči a jako bych si pro sebe v hlavě něco mumlala, moje zlaté srdce, co mi viselo na krku se rozzářilo a já čenich oddálila. Kolem nožek mi začaly tancovat zlaté pramínky, které se jakoby přemístily do mé přední tlapky, kterou jsem jemně přiložila k ráně a přenesly se do její rány. Vše se na chvilinku lehce rozzářilo a rána se začala pomalu zacelovat, až se celá zahojila. O krok jsem odstoupila a lehce zavrávorala. pocítila jsem tlak v hlavě a tak jsem jí pohodila. ůJeště tady," zamumlala jsem a přišla k druhé ráně. Zopakovala jsem proces, dokud se ani druhá rána nezahojila. Pak jsem s mírnou bolestí hlavy poodstoupila a všechny zlaté zářící pramínky se stáhly do mého přívěsku a já se musela posadit. "Dobrý?" zeptala jsem se mile a snažila se překonat ten nepříjemný tlak v hlavě. Ohlédla jsem se na bratra a na nově příchozí a přemýšlela, zda neuteču, ale jako ta "beta" bych tu měla zůstat a tak jsem seděla vedle Sisi a čekala.

Pousmála jsem se na brášku, který mi sdělil, že vlastně ani nic nezažil. Jen jsem tak zastříhala ušima. "Určitě něco ano, jen ti to asi nepřijde tak vyjmečné," řekla jsem a třela si čelo hlavy o jeho krk.
Oba nás do čenichu praštil nový pach. Zavětřila jsem neznámého vlka, tedy asi to byl vlk v pachách jsem se moc nevyznala, ale vlka jsem poznala. Aetas řekl, že je to ona Sisi o které jsme se před chvíli bavili. Přejel mi mráz po zádech, protože jsem věděla, že jistě půjdeme za ní. Ještě horší bylo, že byla zraněná. Aetas se za ní rozeběhl a já jsem se přikrčeně vydala za ním, hlavu jsem svěsila a svůj utržený ocásek jsem schovala mezi zadní nohy. Cupitala jsem přikrčeně za ním. Přiběhli jsme k vlčici, která byla očividně docela unavená a asi pokousaná. Vyděšeně jsem zvedla hlavu a koukala na ránu. Zastavila jsem za Aetasem a krčila se za ním, po očku jsem sledovala ránu, nepřipadalo mi to tak strašné, dokázala bych to vyléčit. "Um, já-" zamumlala jsem tenounce. "Můžu jí to vyléčit." špitla jsem, Aetas mě nejspíš slyšel, ale jestli moje tichá slůvka došla až k Sisi, to opravdu nevím.