Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na další slova o mém příteli jsem nereagovala, nechtěla jsem o něm mluvit, vůbec, už nikdy. Kéž by tu teď byl semnou, pomyslela jsem smutně, ale nechtěla jsem na sobě nic dát znát a tak jsem se jen pousmála. "Sebe léčit nemohu, ale druhé ano, dobe si to pochopil, já se musím uzdravit klasicky," řekla jsem mile a když bráška dodal, že se tu snadno skryji, spokojeně jsem zastříhala ušima. "To je jen dobře," řekla jsem a koukla se na něj.
Zdálo se, že moje magie se mu líbí. I když mě trochu pulzovalo v hlavě. "Jo dobrý, jen trochu hlava," zaklepala jsem s ní, "Dobrý," usmála jsem se a jako bych všechen ten tlak ze sebe vyklepala. "Co mi povíš ty? Něco nového? Vůbec si mi o sobě nic neřekl, jak si se měl?" zeptala jsem se a zajímalo mě, co dělal od našeho posledního vidění.

Děkuju za hlasy :3

Síla 1%
Vytrvalost 1%
Rychlost 1%
Obratnost 2%
Schopnost lovu 2%
•

Obratnost +2%
Vytrvalost +2%

Skvělej kvíz, už se těším na další akce, děkuju ^.^

Usmála jsem se nad tou hezou vzpomínkou a snažila se myslet na to, že u tady najdu skvělou rodinu a bude mi tu dobře, prostě jako doma, tedy už bych to vážně potřebovala být někde doma, protože jsem byla pořád tak strašně vyděšená. "Byl to můj kamarád," řekla jsem bráškovi, i když pro mě znamenal dost. "No vlastně umím vyléčit zranění jen těch druhých, víš nějaká škrábnutí, kousance a tak," řekla jsem a koukla na svůj přívěšek. "Taky jsem na to koukala, ale prý jsou i jiné magie krom základních 4 elemntů, je to velice zajímavé," řekla jsem a podívala se na zem. "Koukni," řekla jsem a koukla kolem sebe, ležel tam kamínek a já ho vzala do tlapy, ostrým koncem ven a lehce škrábla Aetase do nohy na holenní část. "Promiň," špitla jsem nesměle a zahodila kamínek, myslím, že vlka jako je můj bratr to ani nemohlo bolet. Stekla mu kapka krve a mě ho bylo líto, moc líto. Ale chtěla jsem mu to ukázat. Přiložila jsem svou tlapku na jeho a čumákem se lehce dotkla místa u rány. Zavřela jsem oči a najednou se můj přívěšek rozzářil, oddálila jsem hlavu, aby viděl co se děje. Slabý žár kolem zlatého srdce se na chvíli rozzářil o něco víc a na mých tlapkách se objevily zářivé prameny, které směřovali z mého těla ven. Nejvíce zářila tlapka, která byla na Aetasovi. Zlaté pramínky se omotaly kolem jeho tlapky a našly si cestu k ráně. Ta se začala zacelovat a já ucítila slabý tlak v hlavě. Plně jsem se soustředila. Rána se pomalu zatáhla a do Aetase vniklo příjemné uklidňující teplo, které ho pohladilo na duši. Odtáhla jsem se od něj a pohodila hlavou, abych se zbavila tlaku v ní. Zlaté pramínky se zas stáhly do mého děla a srdce opět pohaslo. Podívala jsem se na něj jak malé štěně a pousmála se.

Pomalu jsem ťapala za bráškou se staženým ocáskem mezi nohama, jako by nestačilo, že je tak krátký. Přikrčeně jsem si prohlížela okolí a moc se mi líbilo. "Vybral sis pro založení opravdu hezké místo, to už je něco jiného než naše mýtinka s velkým kamenem, na kterém sis vždycky hrál, teď už z tebe Alfa je," řekla jsem a pomalu ho dohnala a šla mu po boku, už jsem se bála o něco míň.
Aetas mi vyprávěl o Sisi. "Moc ráda jí poznám, zdá se jako opravdu dobrá vlčice," dodala jsem s úsměvem a docela jsem se na to i těšila, mít kámošku by bylo fajn. "No jo, ta noc je taková..." nasucho jsem polkla a rozhlížela se po bubácích. "Děsivá," špitla jsem tiše a poskočila blíž k němu.
Když přišla řeč na můj přívěšek, jen jsem se tak při vzpomínce na chvíli kdy jsem ho dostala usmála. "Byl to dárek," začala jsem. Bratrovi jsem mohla věřit. "Stala se ze mě léčitelka, tedy vlastně jsem se naučila léčit zranění, ale moc jsem to nezvládala a proto jsem dostala tohle srdce," řekl jsem a pohodila krkem, protože bylo schované v srsti a teď v noci byla vidět jeho slabá záře. "Pomáhá mi s magii a zesiluje její intenzitu," dodala jsem a tlapkou přejela po srdci, které se na chvilku o něco jasněji rozzářilo, pak jsem koukla na bratra a pak zas bedlivě střežila okolí."Kde se tu dá nocovat?" zeptala jsem se, protože jsem chtěla mít nějaké útočiště.

Spokojeně jsem odpočívala u svého bratra. Už jsem se cítila mnohem lépe. Aetas ke mně byl milý jako vždy, byla jsem za něj moc ráda, cítila jsem se s ním vážně skvěle. Byl to můj velký bráška, můj ochránce. "Sisi?" zopakovala jsem tiše. "To nezní moc děsivě, myslím, že bych jí ráda poznala," řekl jsem a usmála se na brášku, věděla jsem, že mu to udělá radost a na nové členy je třeba si zvykat ne? "Můžeme jít, alespoň si najdu nějaké místo na spaní a porozhlédnu se kde co je," řekla jsem a pomalu vstala. Lehce jsem se oklepala a vyrazila za bráškou.

>>> Zlatá smečka

Podívala jsem se na Aetase. "To je škoda, bylo by hezké, kdyby jsme tu byli všichni tři," řekla jsem klidným tichým hlasem a olízla si čenich. Aetas pak mě pak "uvítal" ve smečce. "Děkuji, to je od tebe milé," usmála jsem se a pohodila ocasem.
Aetas se ke mě přitulil a uklidnil mě. "No, vždyť mě znáš," špitla jsem, protože jsem věděla, jaký strašpytlík jsem a tak jsem jen stáhla uši a koukla kolem. "Je tu v té tvé smečce ještě někdo?" zeptala jsem se trochu zvědavě, protože jsem neměla ráda velké skupiny vlků.

Pořád jsem pomalu jedla a pak se zarazila a usmála se na něj, protože se mě zrovna ptal, jak to, že tak vypadám. "Od toho ve smečce jsem se dostala hodně daleko, snažila jsem se vás najít, ale nějak to nešlo," řekla jsem a vzala do úst další kousíček. "Nevíš co je s Blindem?" zeptala jsem se starostlivě, svého druhého brášku jsem už hodně dlouho neviděla. Aetas mi nabídl, abych s ním zůstala a rovnou se přidala do smečky. "Moc ráda tu s tebou zůstanu, myslím, že moc dobře víš, že život tulačky mi moc nesvědčí," řekla jsem a dožvýkala kousek masa. "Ty si nedáš?" zeptala jsem se mile a a čenichem lehce přistrčila maso k i němu. Bylo mi to takové hloupé, když jsem se tu cpala a on na mě jen koukal.
Nervózně jsem se koukla kolem, byla jsem stále ostražitá a bylo to ne mě vidět, úplně pocuchané nervy. Celá rozcuchaná a vyděšená, né že bych tak nevypadala vždycky, ale aspoň jsem měla tu srst urovnanou. Podívala jsem se na bratra a opět usmála. "Jsem tak ráda, že jsem našla alespoň tebe," řekla jsem a přitulila se k němu, Hlavu jsem si zabořila do jeho srsti a zavřela oči. Cítila jsem se opět jak malé vlčátko, když jsme spolu líhali všichni v jednom úkrytu. Bylo mi zas na chvíli dobře.

Koukala jsem na Aetase jako na anděla spásy a jen se lehce usmívala. Měl o mě strach, kdyby jen věděl, jaký strach jsem měla já o něj. Když řekl že musím mít hlad, jen jsem přikývla, měla jsem hrozný hlad, ale jak bylo mým zvykem, byla jsem zvyklá moc nejíst. "Um, dobře," pípla jsem tiše a sjela na zem. Položila jsem se na břicho a koukala na něj, jak odchází na lov. Vůbec se nezměnil, pomyslela jsem a pousmála se. Koukla jsem na své tlapky, které už trpěly až moc a zkovala jsem je podél těla na pravou stranu. Většinou takhle leželi srnky v lesích, ale mě to tak bylo pohodlné.
Netrvalo to dlouho a Aetas se vrátil i s masem. Srnka? Bože tak lahodné mase jsou neměla celou věčnost, pomyslela jsem a vděčně na něj pohlédla. "Děkuju," špitla jsem tiše a pomalu se zakousla do masa. Někdo by mohl říct, že jsem se v tom spíše tak rýpala, ale já jsem prostě tak jedla, pomalu a opatrně, vybírala jsem si jen malá sousta a pomalu je přežvykovala s ledovým klidem. "Je to moc dobré, sama jsem si sotva ulovila myšku, když byl lepší den tak zajíce," přiznala jsem a dál žvýkala. Bylo na mě vidět, že ze mě všude trčí žebra a pořádně jsem nejedla už měsíce. "Kde ty ses tu vlastně vzal?" zeptala jsem se mile a začalo se mi dělat lépe. Jeho přítomnost mi poskytovala bezpečí a tak jsem se aspoň na chvíli trochu uvolnila.

Unaveně jsem šla dál a těžce nesla tlapu za tlapu. Krok sun krok, sun krok. Jako bych na nohou táhla 100tunové závaží. Ušla jsem velký kus cesty. Nohy jsem měla celé pořezané a bolavé. Už ani nevím kudy všudy jsem šla. Objevila se předemnou postava a já na ní jen zamžourala. "Pomoc," špitla jsem tiše a o krok couvla. Nebylo mi dobře a vůbec jsem nepoznala svého vlastního bratra. Pak ta postava zavolala mé jméno. Zastavila jsem šouravé couvání a lépe zaměřila zrak na vlka. Aetas? pomyslela jsem a byl to opravdu on! Oslovení sestřičko bylo jasným důkazem. Poskočila jsem k němu k němu. "Aetasy!" kníkla jsem radostně, na můj zvyk to bylo velice nahlas pro ostatní to mohla být normální hlasitost. Pomalu jsem k němu ťapkala.
Když jsem byla už u něj, spokojeně jsem se mu zabořila do srsti kolem krku. Přední nohy se mi podlomily a já na něm spíše vysela. On to však nemohl ani cítit, moje "muší" váha ho nijak nemohla rozhodit. "Ach Aetasy, bratříčku," vzdechla jsem a sjela mu z krku opět na zem a posadila jsem se. Na mých očích bylo stále vidět, že jsem unavená, ale celá štěstím bez sebe jsem zářila. Konečně jsem se cítila, aspoň trochu v bezpěčí. "Já, já... Ztratila jsem se a pak jsem nikoho nemohla najít," koktala jsem horlivě. "Snažila jsem se někoho najít, celou dobu jsem na cestách, jsem moc unavená," přiznala jsem a sklopila jsem zrak. Jsem tak ráda, že tě vidím! pomyslela jsem se a radostí mi stekla slza.

<<< Příchod

Procházela jsem krajinou celá rozlámaná a unavená, ani na chvíli jsem si pořádně neodpočinula, ale věděla jsem, že v cestě musím pokračovat. Rozhlédla jsem se kolem a ocitla se na místě, kde jsem cítila pach několika vlků. Povzdechla jsem. Mezi stromy běhala veverka a když se rozhodla poskočit o několik metrů dál, zašustila větvičkami a já se lekla. Jako vždy. Uskočila jsem a zakopla o vlastní nohy. "A... Au,!" vyšlo ze mě zoufalé kňučení já bezmocně zůstala ležet na zemi. Mé drobné tělo se jen unaveně válelo kdesi v lese a já celá zoufalá na pokraji sil začala brečet. Smutně jsem přivřela oči. Byla jsem unavená a k smrti vyděšená. Zvedla jsem hlavu a koukla kolem. Z očí mi stékaly slzy, ale já věděla, že musím jít dál. Dál? Ale kam? Neměla jsem žádný cíl. Jen jsem věděla, že musím jít! Proto jsem se zvedla a opět dál pokračovala v cestě loudavým krokem do hlouby lesa.