Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<= Ovocný lesík

Jedno věděl jistě, nikdy mu ten stín neublížil a rád ho nazýval přítelem. Takže to nemohlo být něco vyloženě špatného, i kdyby to byla nakonec pouhá halucinace. Pohodil ocasem a pozvedl koutky do čehosi jako úsměv. Právě tahle vlčice, kterou měl před nosem, ho naučila, že strach je naprosto přirozená věc a nebylo se za co stydět. Každý se mu stavěl po svém a nebylo na tom vyloženě nic špatného. Hned si připadal o něco lépe, když věděl, že se jí může svěřit i s takovou věcí. Pokýval hlavou na souhlas a upřel na ní své modré oči. "Nejspíš ano, a některé věci změnit nelze," odpověděl jí.
Zaposlouchal se do jejích slov, že se nakonec ztratil ve svých myšlenkách. Jak moc pro vlčici bylo těžké opustit to, co milovala? Jak moc dlouho muselo trvat, než našla něco, co na těchto ostrovech začala mít ráda? Jeho? Proč? Zatřepal hlavou a olízl si čenich, než jí věnoval opět pohled svých očí. Bylo to skutečně už tak dlouho, co putovali vedle sebe, že se to nějak samo stalo? Možná. Pousmál se, protože to znělo strašně neuvěřitelně, ale on také si nedokázal představit, že by o ní měl přijít. To bylo něco .. divného. Ne.. Zažil to párkrát, ale nakonec to nechal jít. Teď se toho nehodlal vzdát.
"Děkuji, že jsi mi o tom řekla. Nepřipadám si už tolik ztracený a.. Jsem rád, že jsi našla nějaký smysl života i potom, co jsi ztratila rodinu," vydechl a pohlédl na ní téměř provinile, jakoby se cítil, že jí snad někoho nahrazuje, ale tak to nejspíš vůbec nebylo. Pro oba to znělo jako nový začátek, možná..
"Do toho lesa bych se někdy rád podíval," přikývl k ní. Na pláních se tenkrát znovu setkali po té, co Bryce zmizela v tom lese. Bylo to štěstí nebo náhoda? Nepřemýšlel nad tím, dokud se svým osudem mohl hýbat sám, rozhodně se bude snažit nabýt svou jistotu a znovu zvednout hlavu z písku. Takzvaně řečeno. Rozešel se dál lesíkem, až před sebou uviděl hory. Byly docela nízké, ale o to víc bylo znát, že tu bude spousta flory i fauny. Byla ale už hluboká noc, když kráčeli vzhůru po svahu a šedavý se zastavil nahoře, aby se posadil. Ona nebyla tak úplně tma, když jim cestu osvětloval příjemný svit měsíce. Zahleděl se do dálky, kam až krajinu osvětloval měsíční svit a přivřel oči, než pohlédl na Bryce, která ho následovala. Střihnul ušima a pohodil ocasem, aby tlapkou hrábl do země, jakoby jí chtěl mlčky naznačit, aby se posadila k němu a vychutnala si noční krajinu zalitou měsíčním svitem.

Nejspíš o nic nešlo, třeba to celé byl jen výmysl jeho mysli. Ale každopádně bylo zvláštní se svěřit, protože se nesvěřil ani nepamatoval. U Bryce měl ale pocit, že jí může věřit a její slova to jen potvrzovala. Nikdy jeho problém nebo strach nebrala jako nějakou šílenost. Vždycky v tom snažila hledat řešení a logické vysvětlení a za to si jí šedý vlk neskutečně vážil. "Zkusím, ale třeba je jen v mé hlavě. Nějaká halucinace nebo něco," odvětil zamyšleně. Ale možná kdyby se na to více zaměřil, třeba by zjistil něco víc. Nikdy ho nenapadlo nad tím přemýšlet. A už vůbec ne přemýšlet nad tím, že by se s tím někomu svěřil.
"To zní.. Logicky," pokýval uznale hlavou, protože to dávalo při nejmenším smysl. Možná to bylo propojené, nejspíš každý měl možnost volby, ale něco bylo dané osudem. Kdo ví, to by musel na světě existovat nějaký jasnovidec, který by zodpovídal tyhle otázky.
Pohlédl na vlčici vedle sebe a nad jejími slovy jen stáhl uši vzad. Měla pravdu, každý se strachem bojoval jinak. Jak byl naučený nebo zvyklý, ale on chtěl tu formu boje změnit. Protože pokud už se tady ocitl a chtěl začít znovu, musel začít znovu a změnit mnoho věcí, nebo se o to alespoň pokusit. I když v jeho věku to šlo poměrně obtížně. "A ty? Bojíš se ztráty?" otočil k ní šedý pohled světle modrých očí. Hádal by, že ano, když jednu ztrátu prožila. Ale nedokázal za ní odpovídat. Možná je něco hnalo k sobě, ale oba se tomu bránili zuby drápy, jen z jiných důvodů. Svou pozornost od svých myšlenek přesměroval raději na místa, kde se mlha držela neustále. Byla pravda, že těch míst bylo více, ale to si uvědomil až potom, co mu Bryce prozradila pravdu. "Modrofialový les? Tam jsem nejspíš nebyl, i když.. Viděl jsem ho, možná," přemýšlel nahlas a zadíval se před sebe. Krajina tady vypadala zase zcela odlišně. Jak mohlo být na tak malém prostoru tak velké množství různých míst? Opravdu celý tenhle ostrov musel být magický, jinak to vysvětlit nešlo. "A možná i mnoho rostlin," bylin, květin, léčivých rostlin.. Vše tomu nasvědčovalo, že tohle místo bude velmi úrodné. Zastřihal ušima a pomalu vykročil zase vpřed. "Podíváme se, co je dál?" v hlase mu zazněla menší radost.

=> Jižní hory

<= Mlžná džungle

Možná nebylo nakonec tak špatné se svěřit s tím, co viděl před očima. Ačkoliv on sám nebyl schopen rozeznat, jestli to bylo reálné nebo se to odehrávalo v jeho hlavě. Jedno věděl jistě, netušil, kdy ten stín vznikl a začal ho následovat. Občas tu byl, občas ne. A mnohokrát mu zachránil kůži. "Ano. A.. o tom jsem nepřemýšlel. Někdy tu je, někdy ne.. Mnohokrát mi ukázal směr. Někdy ke mě mluví, slyším ho v hlavě.. Ale někdy ho nevidím. Někdy si prostě jen zmizí, a pak se za nějakou dobu zase objeví," vysvětlil jí zamyšleně. Zdálo se, že Bryce se ho snažila pochopit a přijít téhle záhadě na kloub. Ačkoliv spíš šedavý očekával posměch s tím, že se mu to určitě jen zdá, vážil si s jakým klidem celý ten problém vlčice vzala.
Byl jí ostatně vděčný za víc věcí, které se mu děly v hlavě a i ty, které vyslovil. Mohla ho odmítnout, toho se bál nejvíc. Ale nakonec nejspíš byli skutečně na stejné vlně. Bylo to příjemné, stejně jako reakce jejího těla, když se o ní otřel. Vnímal tu piloerekci chloupků na jejím krku, ale nevypadalo to, že by jí byl dotek nějak nepříjemný. I tak kdyby byl, klidně by ho už nikdy nezopakoval. Pokýval nad jejími slovy hlavou. Z pohledu do dálky přesunul své oči na ní a prohlížel si barevnou srst na jejím čumáku. "Zajímalo by mě, jestli existují náhody nebo jen osud chtěl, abychom se potkali," zauvažoval nahlas a zvedl k ní pohled. "Nejspíš máš pravdu, ale.. Opravdu se bojím ztráty.." vydechl a sklopil oči k zemi, chvíli sledoval zem, než se zvedl a rozešel se džunglí dál. Slyšel její slova, netušil, k čemu se to upsal. Nemohl zaručit, že nezdrhne při prvním problému, ale jednoduše si na ní tak zvykl, že se to možná dalo téměř považovat za závislost na její společnosti. Už jí nechtěl pustit, a přesto.. cítil někde hluboko uvnitř, že by to možná bylo lepší, než jí pak ztratit a prožít opět tu bolest. Bolest ze ztráty, kterou viděl u bratra a která přerostla v naprostou fóbii. Ale i s těmi se dalo bojovat, nebo ne? Jak mu Bryce kdysi řekla.
Pozastavil se nad jejími dalšími slovy, které ho vytrhly z depresivních myšlenek. "Chrám? A co v něm je?" otázal se a otočil se k vlčici. Nemohl v hlavě najít, jaké další místo na ostrovech bylo ještě pokryté mlhou, ačkoliv jedno takové už prošel a pokud tohle bylo druhé, pak které bylo třetí? Střihnul ušima. "Ty pláně na severu, tahle džungle, a třetí je?" zeptal se zkoumavě. Ještě bylo hodně míst, které neviděl. Stejně jako místo, kam došel, když se mlha ztratila z dohledu. Tolik stromů.. Tolik zeleně. Na chvíli se zastavil a díval se na lesík s úžasem.

Žádám o 2. charakter.
Theg má aktuálně 80 postů, jsem tu přes rok.
Snažím se psát jak to jde, akorát mi příliš nevychází zapojení do akcí, což se pokusím nějak napravit. Další charakter už mám prakticky předpřipravený, jen ho dopsat.

Děkuji za zvážení.

Schváleno

Šedavý měl v hlavě tolik věcí, které ho provázely minimálně většinu jeho života. Ať už to byl strach, nebo to, co jej doprovázelo na cestách a co jediné nazýval přítelem. Sice to byl stín, ale bral ho jako živou bytost, prostě tu byl a někdy, když se cítil ztracený, stačilo ho následovat, aby se dostal z problému. Někdy k němu mluvil, někdy mu dával rady, někdy ho napomínal. Ale nikdy nepřemýšlel nad tím, jestli je to jen vytvořeno jeho myslí a nebo je to skutečná iluze nebo nějaká nadpřirozená bytost, která se rozhodla ho následovat. A když se teď ukázal, byla to první věc, na kterou se musel zeptat. Pohlédl na vlčici vedle sebe a pozoroval jí, jak se rozhlédla po okolí a nasávala všechny pachy, ale očividně nic neviděla ani necítila. Takže to nejspíš bylo jen něco v jeho hlavě. Střihnul ušima. Až po chvilce mu do hlavy doputovalo, že jí opět vykal. "Je velký asi jako my.. Má tvar vlka a.. Občas, spíš často, mě doprovází a je se mnou. Od doby, co si tak pamatuju," snažil se to nějak vyjádřit, ale bylo to dost těžké. Upřel pohled do dálky, protože měl obavy, jaké odpovědi se mu dostane na tu další otázku. Ale nejspíš se neměl vůbec proč bát. Jenže co kdyby jí ublížil? Nebo jí ublížil někdo další a on o ní přišel? Zvládl by takovou ztrátu? Možná by bylo lepší stáhnout ocas a utéct, ale nechtěl. Něco jej drželo v její blízkosti. Jako kdyby se jeho hlava rozhodla jí spíš chránit, než zdrhat před tím, co mu život hodil pod tlapy. Pro jednou. O její minulosti věděl, to, co mu sama řekla, a přesto mu byla příjemná její společnost. Na chvíli zavřel oči a vstřebával pomalu kousek po kousku její slova, než otevřel oči a pohlédl na vlčici. "Bryce," oslovil jí, udělal k ní pár kroků, než natáhl čenich a otřel se jím o srst na jejím krku, směřoval čumákem po její srsti pod její tlapu, kde jí zatlačil trochu do kratší srsti na tlamě a přivřel oči. "I já," odpověděl jí a odtáhl se mírně, než se otřel opatrně bokem o její bok, a následně se pomalu vydal přímo za nosem. "Po opravdu dlouhé době jsem neskutečně rád, že jsem mohl někoho poznat. Tebe. A naše putování je.." odmlčel se a hledal chvíli slova, než se otočil k Bryce. "Velmi příjemné. Chci s tebou trávit víc času, ačkoliv mám strach, že tě ztratím a roztrhá mě to.." řekl, ale postupně mu hlas selhával, až poslední slova řekl velmi tlumeně, skoro šeptem. Přivřel své oči a upřel je na vlčici. "Chci tě ochránit, před vším zlým, co může číhat ve tmě, nebo v mlze. Pokud mi to dovolíš," vydechl a pohled upřel před sebe. Co se skrývalo za tou mlhou? Za touhle džunglí? Byl to docela dobrý únik od myšlenek na to všechno, co ze sebe dostal. Možná to říkat neměl, cítil, jak mu srdce buší v hrudi.

=> Ovocný lesík

<= Tajné ostrovy (přes Les u mostu)

Nebyl si jistý, kde se v něm vzala ta defakto panika nebo jak by se to dalo nazvat. Před chvílí byl šedavý vlk tak veselý jako za mlada, až se tomu dalo těžko uvěřit. A teď.. Naprosto šílel nad vlastními myšlenkami. Nevěděl, kam se má ubírat, protože vlčice byla velmi příjemná společnost a to jej začínalo svým způsobem děsit. Šrámy zažrané hluboko v jeho duši, se začínaly drát na povrch. Zavrtěl na Bryce hlavou, že se nic neděje, ačkoliv vlčice nejspíš viděla své. A tak se vydal zpátky do lesa. Kráčel rychle a zároveň měl pocit, že strašně pomalu. Ani netušil, kam šel, až se nakonec zastavil, když se změnila krajina kolem. Mlha, která křižovala tento les, byla zvláštní až děsivá. A tak šedavý stál a díval se do dálky, jakoby se snažil přes mlhu vidět na druhý konec. A pak se otočil k Bryce, která ho následovala až sem. Povzdechl si a sedl si na zadek, aby si chvíli vydechl, zatímco tlapkou hrabal před sebou v hlubokém zamyšlení. Možná mu vlčice dá nějakou radu, jako už tolikrát.. A nebo ne. "Chtěl jsem.." začal a ihned se odmlčel, protože hledal správná slova. Netušil, co z toho, co se mu honilo hlavou chtěl vlčici sdělit. Možná všechno a možná nic. Stáhl uši vzad a zvedl hlavu, pohled upřel před sebe a snažil se soustředit na okolí. A pak to viděl. Ten stín, který nesl tvar vlka. Prohnal se kolem něj a on jen natáhl čenich dopředu. "Chtěl bych vědět, jestli vidíte ten stín, nebo jsem to jen já, kdo ho dokáže vidět," vypadlo z něj a pohlédl na vlčici, která mu dělala společnost už nějakou dobu. Ani si neuvědomoval, kolik dní to bylo, ale začínalo to být přirozené a děsivé zároveň. Nechtěl se na nikoho vázat. Co kdybych jí ublížil? a to byl přesně důvod, proč nechtěl. Možná by bylo lepší, kdyby vlčice šla po svých a on též. Ale nechtěl. Poprvé za svůj dlouhý život neutíkal před tím, co ho děsilo, ale snažil se s tím poprat jiným způsobem. Naklonil hlavu, jak si hnědou prohlížel a pomalu se opět zvedl na tlapky. "Baví Vás mi dělat společnost, Bryce?" otázal se tiše a v hlase mu zazněl strach, jakou odpověď dostane. Ani jedna z možností, které mu vyvstaly na mysli, se mu nelíbily. A co teprve jeho vlastní odpověď, že jemu se cestování s ní líbí.

<= Les u mostu

Někdo by si myslel, že se šedavý vlk s tímhle utíkáním do neznáma poučil, ale to by se každý zmýlil. Pohlcený hrou vypadl z lesa skoro tryskovou rychlostí, nebo minimálně se to šedému tak zdálo a .. zahučel do vody, která oddělovala les a tohle místo. Naštěstí led byl už v tuto dobu povolený, takže se šedý vlk prostě jen vykoupal. Cosi si pro sebe zabrblal a vynořil hlavu, když tak seděl na kraji koryta řeky. Vstřebával proběhlý šok a zážitky ze hry. Cítil se, že zase pomalu stárne, ale ty vzpomínky mu v hlavě zůstaly. A pak se pomalu zvedl a vylezl nahoru. Tohle místo bylo zvláštní, ale poměrně pěkné. Cítil, jak mu vítr čechrá srst a vnímal propojení s ním. Ale vzduch nebyl vesmír a slunce již vystoupalo na obzor, skoro se blížilo poledne. Takže se kochat hvězdami nemohl ještě notnou dobu. Než přijde večer, už na tomhle místě možná nebudou.. Oni? Ohlédl se za sebe, když mu v ten moment došlo, že za ním přeci běžela Bryce. A slíbila mu, že ho chytí. Viděl jí? Neviděl? Ohlížel se dál a kroutil hlavu, aby viděl za sebe, zatímco seděl a nabíral síly. Povšiml si v dálce dvou vlků a také.. stínu, který se mu prohnal nad hlavou. Jako kdyby mu říkal, že se má vydat dál. A tak se nakonec zvedl a vydal se pomalým krokem zpět k lesu. Doufal, že cestou natrefí na Bryce nebo ho do té doby dostihne, aby se mohli vydat dál.. Pokud by vlčice chtěla stále putovat s ním. On by rád.. Až nemohl uvěřit vlastní myšlence. Bylo to zvláštní, jako kdyby ta myšlenka ani nebyla jeho. Zbláznil se snad. A pak viděl ten barevný kožíšek a vyšel jí vstříc se vztyčenou hlavou. "Bryce, pojďme se podívat dál. Tady se můžeme zastavit později," pousmál se nejistě. V jeho tváři bylo znát, že se necítí úplně komfortně. Rozhodl se jít dál. Potřeboval si srovnat ten chaos ve své hlavě. Proběhlé zážitky i fakt, že se mu putování s Bryce líbí. To ho děsilo nejvíc.

=> Mlžná džungle (přes Les u mostu)

Střední: 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)

Tak alespoň 2 b = 2 kšm

Samozřejmě byl překvapený z toho, že měl jiného vlka tak blízko. Už jen z důvodu, že se mu to dlouho nestalo. Sám se vlčí společnosti vyhýbal, proto ani nedokázal pochopit, proč mu společnost Bryce vyhovovala. Možná to byly příběhy, které si vlci sdělili mezi sebou nebo v tom bylo něco, co bylo zatím šedému skryto. Nedokázal nad tím momentálně ani přemýšlet, protože byl pohlcen hrou. Když vyskočil a sněhová sprška dopadla na Bryce, svým způsobem to vytvořilo na jejím tmavém kožichu krytí. Theg byl zabraný do přípravy na další útok, takže si vlčici ani příliš nevšiml. Jak se zvedla nebo co udělala. Až když si všiml kdesi v periferním vidění té sněhové koule, která se řítila na něj, ztuhl v pohybu a zvedl hlavu. Byla moc blízko na to, aby se jí stihl vyhnout, takže jen ztuhnul a stáhl uši dozadu, zavřel oči, aby neviděl tu ránu, která se blížila, ale na obličej mu přímo sněhová koule nedopadla. Dopadla před jeho tlapy do jeho nahrabané hromádky a sníh mu vyprskl do tváře. Otevřel šokovaně oči a celý posypaný sněhem se neudržel od dalšího smíchu. Zavrtěl ocasem, vyskočil na nohy. Nechápal, kde se v něm bere ta obrovská energie, ale bylo to něco, co nezažil dlouhá léta, a tak si to naprosto užíval. Rozeběhl se k Bryce, ale místo, aby se s ní srazil, nebo na ní skočil, jí jen zuby čapnul jemně za ouško, zatáhl jí a rozeběhl se kolem ní dál. "Jestli na to máš! Chyť si mě!" vykřikl zvesela. Neuvědomil si, že jí právě tykal a pohlcený hrou nad tím nebyl ani schopen uvažovat.

=> Tajné ostrovy

/Vzpomínky na zimu, střední - 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)/ (4/4)

Možná kdyby nepanikařil a nezačal máchat nohama, dopadl by ze zad Bryce na všechny čtyři, ale takhle se svalil do sněhu jako shnilá švestka. Naštěstí mu trvalo jen chvíli na to, aby se zmátořil a vyskočil opět na nohy. Netušil sám, kde se v něm tato energie brala, ale bylo mu vážně dobře. Celý byl rozjařený a veselý, najednou ho nic netrápilo. Pro něj to bylo jako vrátit se do svého štěněčího věku, ze kterého si stejně nic nepamatoval. Na tom však nezáleželo, s Bryce získal mnoho nových vzpomínek.
Získal čas tím, jak na ní vrhnul sníh. Díky tomu si také ověřil, že skutečně se vzduchem už umí pracovat o dost lépe než na začátku. Možná to stále mohlo být lepší, ale jemu jednoduše stačilo vidět pokrok. Přeskočil jí a posléze se otočil a ocitl před ní. Nepřemýšlel vůbec, prostě jí svalil na zem. Co však nečekal, že ho Bryce chytí a stáhne ho s sebou, takže skončil najednou napůl na ní. Zamrkal, a když si uvědomil, že se válí hrudníkem na jejím hrudníku a dívá se jí zblízka do tváře, bylo-li by to možné, určitě by byl rudý až na zadku. Jen nervózně zavrtěl ocasem a uhnul pohledem, jak trapně mu bylo. Ale na druhou stranu se šedý cítil tak skvěle a lehce, bylo to obecně zvláštní. Zabořil čumák do její srsti, ale jen aby odvedl pozornost od toho, jak se kolem nich zvedl sníh ze země, co nejvíc to šlo. Když se pak prudce odtáhl, sprška sněhu spadla na Bryce, pokud nebyla příliš rychlá na to, aby utekla. Začal se smát a packama začal hrabat sníh, aby se připravil na to Bryce pořádně do sněhu zahrabat. Nebo v něm skončí pohřbený on sám, kdo ví. Každopádně to byla obrovská zábava! Jenže to mělo i své nevýhody, protože využití své magie jej unavovalo.

/Vzpomínky na zimu, střední - 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)/ (3)

"Kdybychom tam nešli, nezjistili bychom, jak poušť umí být nebezpečná," namítl klidně a střihnul uchem do strany. Nemuseli se o tom hádat, ale on nechtěl, aby si to vlčice vyčítala. Procestoval už mnoho jiných míst, kde se mu něco stalo, a pár orvaných chlupů, pár kapek krve ze zranění z kaktusové pláně, nic neznamenalo. O život nepřišel a i kdyby, nejspíš tu nebyl nikdo, komu by chyběl.. Nebo ano?
Vlčice jej svým akrobatickým kouskem opravdu šokovala, ale rychle se vzpamatoval. Na chvíli vypadala, že snad dokáže létat, ale byl to jen hodně vysoký skok. Nad jeho hlavu. Možná ten elán Bryce, nakopl i jeho samotného k tomu, aby se pustil do hrátek se sněhem. Byl pohlcen hrou a působil jako rozverné štěně. Kde se to v něm vzalo, netušil. Ale věděl jistě, že to byla sranda. Úskok do strany mu příliš nepomohl, protože se Bryce rozhodla pro protiútok po svém. Fascinovala ho její kreativita a musel říct, že měla zajímavé nápady. Ucouvnul stranou, když na něj vletěl napůl roztátý sníh, ale v jeho šedé srsti to utvořilo zajímavý sněhový posyp, jako kdyby schytal spršku od mouky. Moc toho přes sníh neviděl, takže vyjekl nahlas, když ho najednou něco podebralo a zvedlo do vzduchu. Zašermoval všema končetinama ve vzduchu, aby našel pevnou zem, ale to se mu podařilo až po chvilce, když sklouzl ze zad vlčice na zem. Trochu se na zemi rozplácl, ale to ho nezastavilo. Se smíchem se zvedl na nohy a nabral sníh, který vyhodil do vzduchu. Soustředil se na tu bílou spršku a podařilo se mu přivolat malý příval větříku, který sníh odvál směrem k vlčici. Vyrazil za sněhem a vyskočil kousek za ní, aby jí přeskočil, zastavil se přímo před ní. Rychle zabrzdil, až mu sníh odlétl od tlap a otočil se prudce kolem osy svého těla, aby vyrazil proti ní a pokusil se jí do sněhu svalit.

/Vzpomínky na zimu, střední - 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)/ (2)

Bylo to příjemné opětovné setkání. Nejspíš by se do pouště nevrátil, aby jí našel, protože se mu tam jednoduše nelíbilo. Ale přeci jen by jí možná byl schopný hledat po celých ostrovech dokud by se znovu nesetkali. Tohle byla příjemná náhoda, že se sešli zrovna tady. Zadíval se na ní a zpomalil trochu nejistě, sám stáhl uši vzad a díval se na ní, jako kdyby byl rodina, kterou neviděl pěknou řádku let. A přesto to bylo chvilku, co se oddělili. Pousmál se, přivřel oči a zavrtěl hlavou. "Měl jsem prostě koukat pod tlapy, nebyla to vaše chyba Bryce," ujistil jí hned. Opravdu nechtěl, aby se cítila provinile za to, že byl nemehlo a neuměl se pohybovat v poušti. V horách mu to šlo poněkud lépe, ale poušť mu byla cizí. Asi by tam už nikdy nešel, kdyby to nebylo nutné. Sledoval jí a zastavil úplně, když najednou vyrazila proti němu. V hlavě se mu spustil alarm, protože absolutně netušil, co dělá a proč se na něj řítí takovou rychlostí, a když vyskočila, vzhlédl vzhůru a ucuknul hlavou v momentě, kdy měla vlčice tlapky nad jeho hlavou. Očekával, že mu dopadne snad na hlavu nebo ho přeskočí, popravdě se dost lekl a záď těla mu šla automaticky dolů. Udržel se jen tak tak na předních tlapkách a trupem nahoře. Až když si uvědomil, co udělala, pomalu se uklidnil a sledoval jí. Ten skok byl fascinující. "To byl skoro akrobatický kousek," pronesl k ní a zadíval se na ní. Bylo krásně, vločky tančily oblohou a on měl pocit, že se v něm někde vzala energie. Zvedl se na všechny čtyři a vyrazil proti Bryce. Cestou nabral čumákem sněhu kolik to šlo a zastavil prudce před ní, aby na ní sníh hodil. Sám netušil, že se ještě umí smát, ale opravdu se lesem rozezněl jeho sníh. Ocas mu lítal ze strany na stranu pobaveně a uskočil, aby neschytal hned následně také sněhovou spršku.

/Vzpomínky na zimu, střední - 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (nelze během nich plnit jiné úkoly)/ (1)

Zdálo se mu, že to fungovalo. To, co vypil. Jakoby cítil více věcí, možná i to, co bylo dále od něj. Měl pocit, jakoby se jeho obzor rozšířil. Pachy byly zajímavé, netušil přesně, kde se který z nich nachází, ale dle toho, že neviděl zatím ani potůček, ani jiné vlky, museli být dál od něj. Bylo to zvláštní a poměrně.. zábavné? Nečekal, že by pro něco našel takové zapálení nebo alespoň minimální zájem, ale zdálo se, že mu magie vzduchu prostě sedí. Rozklusal se směrem, odkud vanula vůně vody, pokud voda teda dokázala vonět a po nějaké chvilce skutečně jej vítr dovedl k potůčku v lese. Naštěstí nebyl zamrzlý, i když se zdálo, že teploty jdou dolů, a tak by možná do rána skutečně voda zamrzla. Sklonil se nad potůčkem a dlouze se napil. Sice voda byla ledová, ale pomohlo mu to doplnit tekutiny, které potřeboval a ztratil při cestě pouští. Nakonec se ohlédl a zvedl pohled, aby sledoval vločky, které se snášely pomalu na zem. Vypadalo to, že ještě napadne sníh. Přivřel oči a soustředil se na sněhové vločky, které byly lehké. Snažil se v hlavě představit, jak tančí ve větru, a skutečně po chvilce vítr je rozvířil a vytvořil tak nádhernou scenérii, kdy se vločky rozlétly divoce do všech stran. Trvalo to sice pár sekund, ale i tak to šedému připadalo neskutečné krásné. Tím, jak na chvíli zesílil proud větru, se mu do čumáku dostal pach Bryce. Byl si celkem jistý, že musela být někde v tomto lese, a tak se otočil a vydal se po pachu. Ale proč? napadlo ho a trochu váhavě zpomalil. Třeba o mou společnost nestojí, ale.. To by mi dala vědět ne? stáhl uši, blížil se pomalu k místu, kde pach sílil a kde se mu zdál čerstvý. Nechápu, co se mnou je.. Je tak špatné, že je mi příjemné cestovat s ní..? zeptal se sám sebe v myšlenkách a zastavil se, když viděl v dálce před ním ty známé barvy. Zastřihal ušima, váhal jestli má na sebe upozornit, ale při nejmenším by se jí měl omluvit za svůj útěk. Následovala mě až sem? Ne ne.. Je to určitě náhoda, nic víc! zavrtěl hlavou a vyrazil poklusem za ní. "Bryce?!" zavolal, aby na sebe upozornil. Překvapilo jej ve vlastním hlase nadšení, které tam zaznělo. Nechápal, proč má takovou.. radost(?) že jí vidí.

<= Most

Most se nebezpečně zahoupal, když byl šedavý téměř na konci. V ten moment ho nenapadlo, že by na most na druhém konci mohl vstoupit někdo další a mlha zde byla příliš hustá na to, aby tam viděl. Ani se neohlížel. Několika rychlými kroky dokončil přechod mostu a v momentě, kdy se ocitl na pevné půdě, oddechl se. Tenhle les vypadal rozhodně lépe než ten na druhé straně. Byl prosvětlený a možná zde najde šedavý vlk i nějakou vodu. Jenže jeho pozornost upoutalo cosi v dálce, co vydávalo zvláštní zvuk a pach vlka, který už někdy cítil. To je ten obchod! trklo ho hned, když si uvědomil, kde ten samý zvuk slyšel. Zastřihal ušima. Byli tenkrát s Bryce u toho jezírka, když si tam šla něco koupit. Pátral v paměti, co mu o tom říkala a rozhodl se, že to zkusí. Něco si koupit. Pomalu tedy došel k šedému vlku a váhavě pohlédl na tu širokou nabídku, kterou měl s sebou. Co bych si měl koupit? Možná.. zamyslel se sám nad sebou a pohlédl na vlka. Přeci jen nejspíš byl vzduch opravdu magií, která mu teď náležela a třeba když vypije ten lektvar, o kterém se mu zmínila Bryce, tak se jeho pouto s magií prohloubí a on bude schopný se s tím více srovnat.
Možná přemýšlel déle, než by potřeboval, ale nakonec vyndal penízky, které vlkovi předložil a požádal ho o svůj nákup.

1. Stav účtu před nákupem - 128 kšm, 6 rubín, 5 mince
2. Převod - nic
3. Nákup - 2. lvl vzduch - 50 kšm + 3. lvl vzduch - 60 kšm
4. Cena nákupu - 110 kšm
5. Stav účtu po nákupu - 18 kšm, 6 rubín, 5 mince

Schváleno

Po vypití lektvaru poděkoval šedavý vlk za nákup a vydal se najít nějakou vodu, kde by se napil. Až teď si uvědomil, jak už se zase setmělo a na zem začínaly opět dopadat sněhové vločky, které vytvářely skrze koruny stromů zajímavou scenérii.

<= Temný les

Honilo se mu v hlavě tolik myšlenek, že si ani neuvědomil, jak rychle se dostal z lesa. Uvědomil si to až v momentě, kdy stoupnul na cosi, co se pod jeho tlapami rozhýbalo do stran a nepříjemně zapraskalo. V ten moment jakoby se šedavý vlk probral zpátky k vědomí. "No do háje," vypadlo z něj šokovaně, když pohlédl na své tlapy na čem to vlastně stojí a pohled mu padl přímo pod dřevěné prkénko, které vypadalo, že se každou chvíli pod jeho vahou protrhne a on poletí přímo dolů. Zvedl pomalu hlavu, bál se pohnout, protože měl takový pocit, že tenhle most nemůže vydržet jeho váhu a on se zřítí dolů do propasti. Jeho tělo se rozbije o vodní hladinu a nebo se nabodne na nějakou skálu, která trčela hluboko v téhle propasti nahoru a křičela o další mrtvá těla. Zatřepal hlavou a hluboce se nadechl. "Už jsem tady.. Tohle musím překonat," pronesl jakoby se snažil sám sebe namotivovat, aby šel dál. Nakonec ale stáhl ocas a vycouval. Sedl si na kraj a sledoval ten nekonečný, nestabilní a absolutně nebezpečný most. S tím jej napadla myšlenka proč vůbec na ostrově je takové místo? Bylo to zvláštní, nejspíš tu bylo více podivných míst, nad kterým rozum zůstala stát. Ale možná to byla jen halucinace, třeba to zmizí, když půjde rychle nebo poběží.. A nebo by měl naopak kráčet velmi velmi pomalu. Vstal na nohy a oklepal se. Rozhlédl se kolem, protože se zdálo, že jiná cesta neexistovala, což bylo velmi nepříjemné. Ucítil jistou zvědavost, co je dál za tímhle mostem. Možná ještě lepší místo, zajímavější a konečně voda, která nebude slaná. A tak pomalu vkročil na most znovu. Jedna tlapa.. Druhá tlapa.. Pomalu třetí.. Ozvalo se zapraskání prkénka pod jeho vahou. Vlk se snažil nevyskočit leknutím, ztuhnul v pohybu a čekal. Studený vítr narážel do mostu a rozhoupával ho více. V ten moment zavřel oči a zhluboka dýchal. Pokud tohle přežiju.. Pokud to přežiju, slibuju, že už nebudu nikdy myslet negativně.. Tedy pokusím se o to, ale.. udělal krok vpřed a otevřel oči. "Další krok.." řekl si pro sebe a odlepil tlapu od prkénka, aby udělal další krok kupředu. Soustředil se na maximum a každý další krok pořádně zvážil, prkénko lehkým nášlapem vyzkoušel, jestli nepraskne hned jakmile se na něj postaví. A pak jej napadla myšlenka, že by ten most mohl někdo opravit. Jo, jenže jak? Pokračovat dál bylo snad víc a víc nebezpečné, ale on si představil tu vlčici, která s ním putovala, její milý přístup a slyšel její slova, která mu dávala pocit, že není vše ztraceno. Musel začít znovu, chtěl začít znovu. Měl na to právo a mohl! A tak se zahleděl daleko před sebe na konec mostu, kam směřoval. Byla to silná myšlenka.. Musel se s ní znovu setkat. Nebyl jsem tady už někdy? napadlo jej téměř u konce. Pátrat v paměti nebylo zrovna lehké, ale měl pocit, že ano. Teď hlavně musel přežít poslední kroky než se dostane na pevnou zem.

=> Les u mostu