Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<= Duny

Nejspíš opravdu nebyl vlk s dobrým orientačním smyslem, protože místo toho, aby se vrátil zpátky a našel Bryce, došel někam, kde se před ním rozprostřela pláž. A to doslova. Bylo tu spoustu palem, kterého šedého vlka fascinovaly. Došel až k okraji moře, kde mu vlna smyla písek z jeho tlapek, a zase mu do srsti na nich vehnala písek nový. Bylo tu hezky. Napadla jej myšlenka, že by si tady mohl sednout a počkat, jestli sem nedojde i Bryce, ale nejspíš by tu čekal věčnost. Nejlepší bude se vrátit zpátky do pouště, nejspíš. Teda to byl asi ten nejšílenější a nejpitomější nápad, který šedavého vlka napadl. Rozhlédl se vlevo, potom vpravo, ale zdálo se, že krom přeplavání moře, na což se vůbec necítil, neexistovala jiná cesta než se vrátit směrem, kterým sem přišel. Střihnul ušima a ponořil čumák do slané vody, než zvedl hlavu a odfrkl si. Sám netušil, proč to udělal. Slaná voda ho pálila do čumáku, i když na chvíli zadržel dech. Pomalu se zvedl na nohy, aby tedy pokračoval zpět tam, odkud sem přišel. Bylo najednou zvláštní být sám, i když viděl stín, který si kroužil kolem jakoby se nechumelilo. Jaký krásný život musel mít? Volnost, kterou měl..

=> Pichl (přes Duny)

<= Poušť

Rozhodně tu nebylo horko, jako kdyby sem vlci zamířili v létě, ale tepleji tu pocitově opravdu bylo. Šedavý následoval vlčici do pouště, i když časem jeho ocas klesl volně dolů podél zadních tlap. Začínal být obezřetný, protože mu docházelo, že stačil jeden krok, aby se skutálel kamsi do písku a možná se už nevyhrabal. A to se přesně stalo pár sekund po té, co ho ta myšlenka vůbec napadla. Pod tlapkou se mu probořil písek a šedavý už letěl přímo dolů z veliké duny. Udělal několik kotrmelců, a když se rozplácl na zemi, hluboce odfrkl, aby vyhnal z nosních dírek ten otravný písek, který mu tam vletěl. Zvedl hlavu a ohlédl se. Bryce musela být někde za dunou, protože jí neviděl, a tak se pomalu vyškrábal na nohy. První, co ho napadlo, byl pokus se vyškrábat na dunu nahoru, odkud sletěl. Rozběhl se proto, ale jediné co se mu povedlo, bylo zaseknout se v půlce, protože mu podjely tlapy a on zase skončil dole. Zbývalo tedy najít jinou cestu. Ohlédl se, než se pomalu vydal po menších dunách, po kterých si myslel, že by se mohl vyškrábat a nějak se vrátit zpátky.

=> Palmová pláž

Překvapilo jej, že by se někdo vůbec zajímal o to, jestli je v pořádku nebo ne. Byl samotář a co se týkalo vazby s ostatními vlky, měl je nulové. Většinou utekl, když k němu začínal přilínat, jenže měl pocit, že doteď se nikdo nezajímal o to, jak to všechno má on. Což se o vlčici tvrdit nedalo. Byla jiná. Skoro by tvrdil, že obdivoval její bystrost a sílu. Byla silná jak na venek, tak mu připadala neskutečně silná i její osobnost. Pousmál se a věnoval jí pohled. Opravdu byl v pořádku, ten pád sice vypadal děsivě a jeho tělo nebylo nejmladší, ale písek byl ve skutečnosti celkem měkký, takže i přistání nakonec nebylo tak tvrdé, jak se zdálo. Jen měl všude v srsti písek, který bude muset vyklepat. "Není," potvrdil jí. Ona vypadala v pořádku, ale i tak se zajímal, protože by nerad, aby jeho jediné společnici něco bylo. Zastřihal ušima a pohodil ocasem. Byl opravdu rád, že svým vyjeknutím někomu pomohl. Ať to znělo jak hloupě chtělo. Život obecně byl občas dost hloupý a šílený. "To jsem rád," odvětil k ní. Po jejích dalších slovech pohled upřel do dálky, kde byl jen nekonečný písečný terén. Bryce se rozhodla, že se tam podívají, ale Theg chvíli zaváhal. Měla pravdu v tom, že tam nebude takové horko, jako by bylo v létě, ale taková nekonečná písečná krajina vypadala poměrně děsivě a on na teplo nebyl stavěný. Kolem něj se prohnal stín, který zde působil jako strašně dlouhý a on vztyčil uši, aby slyšel, jestli se mu něco snaží říct. Oklepal svou srst a bez myšlení vyrazil za vlčicí. Přistihl se, že mu ocas kmitá ze strany na stranu a když Bryce doběhl, dloubnul do ní čumákem, aby jí prostě jen dal najevo, že jí následuje.

=> Duny

Vlčice měla naštěstí rychlejší reflexy než šedavý vlk, který prostě do písku hodil několik kotrmelců a nakonec se do něj zabořil tělem i čumákem. Ale ten pohyb, běh, kterým se řítil pohodově ještě před chvíli, byl pro něj velice příjemný. Měl u toho relaxačního pohybu dokonce společnost, což bylo nevídané a ještě horší bylo uvědomění, že se mu společnost vlčice opravdu líbila. Byl spokojený s takovou společností na toulkách krajinou. Připadal si jako na dobrodružné výpravě. Sledoval jí se strachem v očích, ale když se jí povedlo ladně zastavit, obdivuhodně vyfoukl obláček páry a uklidnil se. Cítil se, že má trochu závratě z toho kutálení, takže ještě ležel, když k němu vlčice došla. Tlapy měl natažené do všech světových stran, ale hlavu už měl vysvobozenou z písku. Nečekal ten dotek, takže se poněkud napjal a uši mu vyletěly do pozoru. Díval se do očí před sebou šokovaně a překvapeně, protože ho tím vlčice poměrně zmátla. Netušil proč to udělala, možná.. Mu jen oplácela iniciativu, kterou jí dal v lese on, a nebo prostě měla svou hlavu, což se šedému na vlčici líbilo. Nakonec uši nechal klesnout do stran a pomalu se uvolnil. Začal skládat nohy pod sebe, aby se na ně dokázal brzy zvednout a sklopil oči na její čumák. "Myslím, že mi nic není, Bryce," odpověděl jí popravdě. Neměl pocit, že by měl něco zlomeného nebo při nejmenším namoženého. Po chvilce pomalu uhnul pohledem a odtáhl se vzad, aby se mohl pomalu začít hrabat na své nohy. Připadal si, že opět zestárl, před chvílí si totiž připadal hrozně mladý a lehký. "A Vy.. Vy jste v pořádku?" zeptal se jí, když jakž takž stál na nohou a ohlížel se kolem, kde to vlastně jsou. "Nečekal bych, že za lesem bude poušť. Překvapilo mě to," přiznal k ní a vrátil k ní zase svůj pohled.

<= Zlatý les

Netušil, kde se v něm vzalo takové energie na takový běh, ale najednou si připadal čilý a mladší, než doposud. Možná za to mohla vlčice nebo mrazivá krajina, díky které se chtěl zahřát. To netušil. Pravdou bylo, že takový běh byl docela příjemný a taky se tím skutečně zahřál. Ačkoliv neměl moc výdrž, ani nebyl tak rychlý jak si pamatoval, bylo příjemné nechat všechno kolem prostě jen proudit a zase zmizet stejně rychle, jako se to objevilo. Co však netušil bylo, že za tím lesem se skrývá poušť. Neočekával to, takže se na písek nemohl připravit a jak šlápl do měkkého, už své tlapy nedobrzdil. Udělal v začínajících dunách několik kotrmelců, než skončil rozpláclý v písku, zabořený čumákem do něj jako nějaký pštros. Zaprskal a rychle zvedl hlavu, aby se nadechl a vykašlal písek. Otočil se na Bryce, která mířila za ním. "P-Počkej, brzdi!" vyhrkl rychle a sledoval jí se smrťákama v očích. Opravdu se v jeho očích odrážel strach, že tady skončí na hromadě a jeden z nich si dost možná něco zlomí. Ale kdo by taky čekal, že za lesem bude hned poušť!

Přikývl hlavou na souhlas. Skutečně tomu tak bylo, v jednoduchosti byla krása a hlavně.. jednoduchost. Zastřihal ušima, vnímal zvuky kolem, ale co víc vnímal, byl ten záchytný chlupatý bod vedle něj, který i příjemně voněl. Nejspíš musel na chvíli vyčerpáním vypnout, protože když zvedl hlavu, krajina se jaksi změnila. Bylo tu chladněji, čumák měl suchý mrazem, a přesto se den zdál hezký a příjemný. Připadalo to šedému vlkovi poněkud zvláštní, aniž by věděl proč přesně. Zvedl pohled k vlčici a omluvně na ní pohlédl, i když ta nevypadala, že by ho za to opření chtěla jakkoliv sežrat nebo mu ukousnout kus ucha nebo frňáku. "Je to zajímavé, ale mnohdy to odlišné je nejhezčí," odvětil k Bryce a byla to asi poslední zmínka, kterou o těchto stromech pronese, protože už na jednom místě začínala být poměrně zima i jemu v jeho huňaté srsti. Z lístku se mu stejně nepodařilo dostat ani kapku barvy, musel by na něj tlačit něčím tvrdý a ne tlapou. Ale to nevadilo. Neznámo bylo občas taky krásné, možná proto se ve svém životě nakonec rozhodl toulat kolem. Nebo k tomu měl jiný důvod. Zvedl se konečně na nohy, které pečlivě protáhl, jednu po druhé, až se nakonec oklepal, aby ze sebe shodil ten pocit zimy. Pohlédl na vlčici, která mu odpověděla. Zaujatě jí sledoval a střihnul uchem. "Hory mám rád.. Ale teď bychom se mohli podívat, co je dál za tímhle lesem," řekl jí, v jeho jindy monotónním hlase zazněla kapka veselosti. Poposkočil si a dloubnul do Bryce čumákem. "Máš babu! Chyť si mě," zazubil se na ní a než aby počkal na reakci, prostě se rozběhl neznámo kam lesem.

=> Poušť

Nepřekvapilo jej to, že tomu tak skutečně bylo a smečka nesla tento název. Mírně se nad tím zašklebil, po delší době mu zase něco připadalo alespoň trochu zábavné. "To dává smysl," odvětil nad svými vnitřními úvahami a jejími slovy. Čím déle tady na těchto ostrovech byl a čím více míst viděl, tím více si začínal být jistý, že na ostrovech je ještě mnoho dalších zvláštních a magických míst. Možná byly ostrovy stvořené magií nebo tak něco, ale nad tím šedavý moc nedokázal přemýšlet. Žil jaksi momentem, stejně jako teď, když se nad jejich vlčími hlavami snášel zlatý déšť z listů, které šedavý dokázal prakticky jen svou myslí, poslat k zemi. Byl to divný pocit, ale cítil, jako kdyby vzduch kolem mu byl najednou bližší, než kdykoliv předtím. A to i přesto, že od svého ocitnutí se na ostrovech, jakoby slýchal hlas větru, který mu říkal, kam má jít. Možná to bylo dobře, že našel svou magii a možná časem skutečně zvládne ji ovládnout na takové úrovni, jako svou předešlou. Pokud se toho ovšem tento starý vlk dožije. Na druhou stranu celý tenhle malý výkon šedavého vlka dost vyčerpal, až natolik, že musel chvíli hlavu opřít o vlčici, která byla vedle něho. Kdyby v ten moment byl schopen myslet, pravděpodobně by se studem propadl do hlubin země. Ale teď si jen užíval pevný záchytný bod vedle něj, který byl chlupatý, jemný a živý. Zvláštní, blesklo mu hlavou, kterou po chvilce zvedl a omluvně se podíval do ohnivých očí.
"Takže myslíte, že prostě ty stromy nikdy nebudou zcela holé jako ostatní listnáče?" chytl se jejích slov, aby zahnal své myšlenky, které začaly opět vířit trochu chaosem. Střihnul uchem a sklopil ho jaksi do strany, maličko k tomu i naklonil hlavu, když si vyslechl její další slova. Její víra byla opravdu milá, ale .. něco v těch slovech bylo, co ho přimělo přemýšlet nad tím, kdo on sám je. "Cokoliv, co ke mě patří.." zopakoval a přivřel oči, když hluboce vydechl a protáhl své přední tlapy, pod kterými měl stále ten zlatý lístek. Zadíval se na něj, nabodl jej na drápek a sklonil hlavu, aby jej očichal. "A je něco, co patří k Vám stejně jako magie, Bryce?" optal se zaujatě a pohlédl na vlčici, zatímco otřel tlapu o zem, čímž z ní setřel onen lístek nabodnutý na svém drápku. Následně na list šlápl a snažil se ho vší silou rozmělnit, aby zjistil, jestli skutečně barví nebo ne. Jeho zaujetí bylo téměř štěněčí, protože pohled upíral jen na svou tlapu a list a očekával žlutou barvu na své srsti. Jazyk mu trochu utekl z tlamy a dokonce začal lehce pohupovat ocasem, jako kdyby ho nikdo nesledoval a byl tu jen on sám se sebou a tím listem. I přesto si ale uvědomoval, že tu vedle něj je stále vlčice a jedním uchem poslouchal, jakou odpověď mu vítr donese.

Zdálo se, že ostrovy obývalo pár smeček. Ale proč by tomu tak nebylo? Věděl, že někteří jedinci byli společenští tvorové a smečky přinášely jisté výhody, stejně jako nevýhody. Střihnul šedým uchem a chvíli se mu v hlavě honila myšlenka, jestli už o nějaké smečce slyšel a jen to prostě zapomněl, nebo mu o smečkách ještě nikdo nic neřekl. Nakonec došel k závěru, že to není důležité. Minimálně on sám se neplánoval někam přidávat, na to měl až moc velký strach ze společnosti. S tím ale přicházela otázka, proč ho společnost téhle vlčice zatím nijak neděsí. Spíš naopak ho děsil fakt, že si tu společnost poměrně oblíbil za ten krátký čas.
"A nejmenuje se ta smečka náhodou Zlatá?" vypadlo z něj bez dalšího přemýšlení. Bylo by to logické, že by si tak říkala podle místa, kde sídlí. Ale vzal si z toho jednu důležitou informaci a to, že si bude muset dávat pozor na hranice, aby se neocitl na území smečky bez vlastního vědomí. Tohle místo však bylo mnohem zajímavější na to, aby ho jen tak opustil kvůli nějaké smečce. Přivřel oči a pohlédl na Bryce, která mu doslova mluvila z duše. Ihned přikyvoval. Ano, přesně tak, přesně tak to je! souhlasil s ní ve své hlavě, ale nijak jí nepřerušoval. "Možná máte pravdu, Bryce," odpověděl jí nakonec. Možná potřeboval kompletní změnu, aby mohl začít úplně od začátku. Možná jen potřeboval slyšet jiný hlas magie než ten, který slýchal celý svůj život. Vesmír.. I když byl tak nádherný a mocný .. a fascinující. Miloval ho. Ale už ho necítil. Pohlédl do korun stromů a chvíli v nich hledal skulinku, aby mohl pohlédnout až k nebi. Nakonec však jeho zájem byl jiný, než podívat se na nebe. Stromy a zlaté listy, fascinující nepřirozená barva. "Drží tu listy na stromech každé roční období?" zeptal se zaujatě.
Soustředil se jak nejvíce dokázal a ačkoliv ze sebe nedostal mnoho síly, cítil to spojení mezi ním a větrem. Něco bylo v ten moment jinak, když vysíleně seděl na zemi a sledoval, jak se z korun stromů nad nimi spustil jemný zlatý déšť. Jeden lístek se mu dokonce snášel pomalu k nohám, až přistál před jeho tlapami. Hluboce vydechl, jak ho tenhle malý výkon zmohl. Očima sjel na Bryce, který sklonila hlavu k němu a pootevřel tlamu. "Myslím, že .." nadechl se a sledoval její růžový čenich, a následně ohnivé oči a světlé linky, které se linuly od nich. "Jsem si jistý, že moje současná magie je vzduch," dostal ze sebe šedavý ztěžka. Zlehka se svou těžkou hlavou vlčici opřel o krk a na chvíli zavřel oči, aby si trochu odpočinul. Jeho věk byl znát a připadal si stále tak starý. Proč neexistovalo něco, co by dokázalo i jeho věk vrátit na začátek, aby mohl kompletně začít znovu?

<= Zlaťák (přes Bašta)

Někdy mohlo vlkovi připadat podivné, jak rychle se počasí mohlo změnit. Ale šedavý byl za příjemnou sprchu rád, ačkoliv kroupy tedy být rozhodně nemusely. Nestěžoval si. Vzduch se konečně vyčistil a ochladil, sice byl mokrý téměř na kost, ale to mu nevadilo. Alespoň se umyl. Brzy oběma vlkům poskytl úkryt zlatý les. Skutečně.. Byl zlatý, a Theg rozhodně nechápal, jak to bylo možné. Nikdy nic takového neviděl, teda možná jednou z dálky z toho vysokého pohoří, jak ono se mu říkalo? Sněžné tesáky nebo tak nějak. Určitě. Možná přeci jen na tomhle ostrově bylo více fascinujících míst, které stálo za to prozkoumat i na stará kolena.
Díval se kolem zasněně a zamyšleně, když jej probral fakt, že do jednoho kmene téměř narazil. Zastavil se, odskočil stranou a začalo mu docházet, o čem Bryce vlastně mluvila. Připadalo mu to jako nesmírné štěstí, že o svou magii nikdy nepřišla. Bylo to něco, co znala, nemusela se učit zacházet s něčím novým a přesto.. Chápal její důvod se z ostrovů dostat. Přivřel oči. "Musí to být fajn, když svou magii máte od narození a ani přesun na ostrovy Vám jí nevzal" vyloudil ze sebe něco jako úsměv. Jeho to mrzelo, že o svou magii přišel, ale nejspíš nebyl kompletně bez schopnosti magii ovládat. Nebo slyšet. Stále se ho ten dar nejspíše držel. "Mám pocit, že vítr ke mě taky promlouvá.. Od doby, co jsem na ostrovech, je to jako kdyby mi vždy ukázal cestu, když se cítím ztracený," promluvil zamyšleně. Teď to nebyl vesmír, ale možná skutečně dokázal slyšet vzduch? Bylo to něco míň, ale taky všudypřítomná věc, která určitě bude mocná, když se s ní vlk naučí. Ale jak.. Zatím to vše bylo jen velmi slabé.
Usmál se na Bryce, i když tušil, že její slova o novém začátku pro ní tak úplně neplatí. Možná si někde hluboce v duši šedavý vlk přál, aby našla vlčice svůj klid a mír a přestala se honit za tím, co nejspíš nikdy nevrátí. Kdo ví.. Ale ostrovy mohly nejspíše skutečně nabídnout mnoho. "Děkuji za milá slova, Bryce" pohodil zlehka ocasem a přemýšlel o tom, co mu Bryce povídala o zlatých stromech. Skutečně to bylo zvláštní a měla pravdu.. Proč ho ale najednou napadlo to zkusit? Zastavil se a pohlédl nahoru do korun zlatých stromů. "Myslíte, že ty listy barví?" střihnul ušima a pohlédl na vlčici zkoumavě. Proč měl najednou pocit, že něco může? Chtěl se snad ukázat před samicí nebo poznat vlastní sílu? Nedokázal si momentálně odpovědět. Pohlédl opět do listů a soustředil se. Vzduch kolem, malý lehký vánek, který počechral srst šedého a nakonec.. Jako kdyby cítil, jak se ten malý proud vzduchu vznesl vzhůru a prolétl větvemi a korunami stromů, až se na zem přeci jen začaly snášet zlaté listy. Šedavý vyfoukl ze svých plic vzduch a s tichým zaskučením si unaveně sednul na zadek. Sledoval, jak se mu k nohám snáší zlatý lístek, naprosto fascinován tou barvou, ale i tím pocitem, který ho s větrem jaksi.. spojil.

Samozřejmě si nemyslel, že by to vlčice udělala schválně nebo s úmyslem ho děsit. Takže jen přikývl a díval se na ní pohledem světlých celkem nedůvěřivých očí, jestli se ještě něco nestane. Ale naštěstí už byla z vody venku a nechala jezírko dále za sebou, takže snad nehrozil další pád do vody. To se mu ulevilo. Pozornost upnul na řasu, která byla velmi zajímavá. Možná by jej nějaké ty bylinky, rostlinky zajímaly, ale to netušil, protože jich moc neznal a léčit mohl tak akorát sebe nebo.. Své blízké, nad čím zavrtěl viditelně hlavou, jak se snažil zahnat tu myšlenku. Však žádné blízké neměl, i když vlčici začínal považovat za svého průvodce nebo tak něco. Sám netušil, ale bylo to najednou lepší, než cestovat o samotě. Učila ho nové, nejspíš to potřeboval celý život. Jenže co kdyby..
Z myšlenek jej vytrhlo to horko a vlastně dusný vzduch kolem. Ale taky fakt, že přemýšlel zároveň o magiích, které zde byly určitě jiné. Jeho magie tu nefungovala, vesmír ho ale musel stále slyšet někde z dálky, protože mu vždycky pomohl najít cestu. Jenže co když to nebyl vesmír, ale všudypřítomný vzduch? To nevěděl, jen jistě věděl, že potřebuje někam do stínu. Jeho starší tělo už nedávalo taková horka a výkyvy teplot, a navíc bylo dost dusno, takže se mu i hůře dýchalo. O magiích si mohli povídat cestou někam do stínu a Bryce opět nezklamala, věděla přesně, kam jít. Po chvilce vydechnutí si, se zvedl a připojil se k ní, aby jí následoval do toho lesa, který Bryce nazvala jako zlatý. Cože..? Jak může být les zlatý? problesklo mu hlavou, ale když kráčeli tím směrem, v dálce se začínal opravdu rýsovat zlatý les, opravdu měl zlaté listy a to Thega na jednu stranu fascinovalo, na druhou stranu děsilo. Stejně jako poslouchal a jedním uchem směřoval k Bryce, která se rozpovídala o magiích. "Tam odkud pocházím byly magie jiné, než jsou tady. Alespoň myslím, protože svou magii necítím a nedokážu jí ovládat.. Je to jako kdyby zmizela," odmlčel se a pohlédl přímo před sebe. Cítil, že ve stínu, který stromy dávaly, bylo stále dusno, ale rozhodně trošičku lépe, než na tom pařáku. "Přesun na ostrovy mi magii vzal, ale mám pocit, že mi daly ostrovy magii novou, takže.. Možná nakonec skutečně můžu začít znovu i v tomhle pokročilejším věku.." promluvil nejistě a pohlédl na Bryce, dlouhým zvláštním pohledem. Pokud mohl.. Proč by to nezkusil? Zatím totiž takovou příležitost nedostal.

=> Zlatý les

Když Bryce chytil, netušil, kde se to v něm vzalo či co si zrovna myslel. Ve skutečnosti měl v hlavě úplné prázdno a to, co vyvolalo takový čin, byl čistý instinkt a možná strach, aby neviděl někoho zase umírat. Chytil jí za kůži na krku podobně jako rodiče chytají své potomky, ačkoliv on nikdy potomky neměl, takže nejspíš i tohle musel být instinkt. A pak jí vytáhl na souš. Bryce ale byla dospělá vlčice a bez jejího přičinění by jí jistojistě nevytáhl. Na to by neměl dostatečnou sílu. Ale co víc si přát.. Bryce byla na suchu a ještě navíc s tou věcí obmotanou kolem tlapky. Pustil jí a chvíli hleděl nepřítomně na řasu na její noze. "Vyděsila jste mě!" vykřikl najednou a kousnul se do jazyku, protože nebyl dlouho tak nahlas a bylo to vlastně i nějaký ten pátek, kdy vůbec projevil nějakou takovou emoci a takzvaně mu "přeplo" v hlavě. Zadíval se na ní ublíženým pohledem jakoby to ani nebyl on sám. Ale jak mu Bryce vysvětlila, že v tom šoku nebyl sám, emoce v jeho očích se vracely zpět do normálu. Sednul si na zadek, když mu na srsti přistály kapky vody, které odehnaly otravné mušky a komáry, zatímco jeho hlava vstřebávala to všechno. "Odpuste.. Nechtěl jsem.. křičet" vydechl a sklopil pohled, takže opět hleděl na její nohu, kde byla stále přilepená ta věc. Fascinující problesklo mu hlavou a naklonil jí na stranu. Uši mu spadaly po směru gravitace a on poslouchal, co mu o té věci.. řase.. Bryce povídá.
Takže ta rostlinka byla vlastně dost užitečná a bylo i štěstí, že na ní narazili. Alespoň se mohl přiučit něco nového. Opět zvedl pohled k Bryce a vytvořil cosi jako úsměv. "Takže to koupání nebylo zbytečné" odmlčel se a poťouchle se zakřenil, až by se sám sobě divil, že něco takového jeho tvář umí, kdyby se v ten moment viděl. "A ten šok taky" dodal a natáhl hlavu, když mu Bryce řasu ukázala blíž. Chvíli na ní hleděl a snažil se jí prohlížet ze všech stran, než do ní nakonec zakousl zuby a zatáhl, aby se na vlastní kůži přesvědčil, že to opravdu je pevné a pružné. A opravdu to tak bylo. "Hm hm.. Je to .. zajímavá rostlinka. Budu si jí pamatovat, kdyby se někdy hodila" zamumlal s řasou mezi zuby, než jí pustil a hodil tlapou zpátky do jezírka. Teď jí nepotřebovali. Zadíval se na Bryce a sledoval její ohnivé oči. A tak ho napadlo.. "Bryce.. Co víte o magiích?" vypadlo z něj bez myšlení, načež se zvedl a došel k jezírku, natáhl nad hladinu hlavu a zadíval se na svůj odraz. Jak jsem mohl tak .. zestárnout? zatřepal hlavou a soustředil se, na všechen ten vzduch kolem a když veškeré jeho soustředění vytvořilo na vodní hladině pár vlnek, sedl si zase vyčerpaně na zadek, nohy do široka roztažené, teplo se mu snažilo vloudit pod hustou srst, a tak nakonec otevřel tlamu a nechal jazyk chvíli viset. "Šel bych někam do stínu" vydechl jen.

Zatímco Bryce podstoupila ten divný nákup, který šedavého celkem zaujal, na ostrovy se snesla tma. Bylo dusno, ještě aby ne, po tak horkém dni. Ale šedavý si to snažil moc neuvědomovat, protože by mu bylo v jeho hustější srsti prostě vedro. Možná by měl smočit svou srst v tom zlatém jezeře, pokud ovšem není jedovaté nebo v něm neplavou nějaké potvory, nebo tak něco. Z myšlenek jej vytrhla Bryce, která se jala vysvětlit vše, co proběhlo. Jako kdyby věděla, že na Thega se prostě musí pomalu. Následoval jí krůček po krůčku k jezírku a zatímco pozoroval hladinu jezera, která se třpytila pod svitem měsíčních paprsků, a v níž se odrážely hvězdy na noční obloze, stíhal jí vnímat. Zvedl hlavu a zatřepal hlavou. Tolik komárů na jednom místě.. Kteří se snažili dostat k čerstvé krvi. Nechtěl sloužit jako potrava!
"Elixír.. Takže.. Takhle tu může vlk zesílit?" zastřihal ušima. Netušil, proč se na to ptal, když už mu to Bryce zodpověděla a sledoval chvíli oblohu odrážející se v hladině toho podivně zbarveného jezírka. Když se najednou ozvalo žbluňk, lekl se. S tím, že první nápad, který se mu v hlavě vyrojil byl, že to byla jen žába nebo ryba. Ale najednou .. Bryce nikde. Pohlédl na jezero a následně všude kolem, když mu to v hlavě konečně seplo a došlo mu, že to žbluňk, byla Bryce. A teď si ještě uvědomit, jestli tam spadla nebo tam skočila! Teď není čas panikařit napomenul sám sebe, i když cítil, jak rychle mu tepe srdce v hrudi a jakou tíhu má na hrudi. Zadíval se na hladinu a snažil se zahlédnout pohyb pod ní. "Bryce?!" ozval se po chvíli. Mohl by tam pro ní skočit, ale nevěřil ve svou plaveckou schopnost. Kolem se prohnal slabý větřík a šedavý vlk se na chvíli zarazil. Tohle se přeci stalo.. Několikrát od doby, co jsem tady.. Co když..? Co když umím ovládat vzduch? Vítr? Mohl bych.. vytvořit ve vodě vír.. a.. trhnul sebou a natáhl hlavu co nejvíc k hladině. Ta měla teď jeho plné soustředění a cítil, jak se kolem něj zvedl slaboučký vánek. Zatnul všechny svaly v těle, zatímco se soustředil na svou představu vodního víru a vodní hladinu, ale.. Brzy mu došla síla a na vodní hladině to vytvořilo jen pár maličkých vlnek. Kecnul si na zadek a přesně v další moment se z vody vynořila Bryce.
Chvíli na ní hleděl jako na ducha, přední tlapy široce roztažené od sebe. "Jste v pořádku.. Myslel jsem.. Chvíli to vypadalo, že Vás ta voda snědla a.." zarazil se a prohlédl si jí. Nakonec se zvedl a pokusil se jí nějak instinktivně chytit za kůži na krku a pomoct jí z vody. "Co to máte kolem nohy?" napadlo ho když viděl tu věc obmotanou kolem její packy.

<= Bašta

Zdvihl hlavu, když došli k něčemu, co vypadalo jako jezero. jen mělo podivně zlatavou barvu. To upoutalo Thegův pohled, že se na chvíli zastavil a zasekl. Možná tenhle jev prostě jen způsoboval odraz světla, nebo že by se tu nacházelo nějaké naleziště zlata? To by tu ale už dávno nebylo nejspíš. Cuknul sebou trochu, když na něj najednou Bryce promluvila a on vrátil pohled k ní. A pak k tomu, o čem to mluvila. "Obchodník?" došel k ní a zadíval se stejným směrem. Skutečně.. Stál tam vozíček a u něj nějaký starý vlk, který trpělivě čekal nejspíš na duše, které přitáhne touha si něco koupit. Přivřel oči a pohlédl na ní. Ani nestačil reagovat a rozmyslet se a Bryce se vydala k němu, že se podívá, co tam vlk má. Šedavý se kousl do jazyku. Na jednu stranu chtěl jít s ní, na druhou stranu nevěděl, za co by si nějakou tu věcičku koupil. Ale zajímalo jej, co tam vlk má a to bylo o trošku silnější než strach z neznáma. A tak se pomalu krůček po krůčku vydal za Bryce. Nešel však tak blízko, jako ona. Sledoval jí z povzdálí. V hlavě se mu dokonce vynořila myšlenka, že co kdyby jí vlk ublížil? Co pak? Co by dělal? Přišel by o průvodce a.. Ticho ticho ticho! okřikl své myšlenky a zavrtěl hlavou několikrát doprava a doleva, než opět pohled upřel dopředu. Sledoval, co se tam děje. Očima přejížděl po věcech, které z tohohle úhlu pohledu mohl vidět a přišlo mu to zajímavé a zároveň zvláštní. K čemu vlastně ty věci jsou? Co když jsou nebezpečné?
Pak si Bryce s tím vlkem vyměnili nějaké lesklé věcičky a ona něco vypila. Na chvíli se v něm probudil pocit, že se snad otráví! Ale ona vypadala úplně normálně a po chvilce se dokonce vrátila k němu, jako kdyby se nic nestalo. Jak to bylo možné?! Hleděl na ní nevěřícně, jestli se k němu snad nevrací duch a dokonce natáhl hlavu a zadíval se jí do očí poměrně z blízka. Pak se odtáhl a uhnul pohledem. "To.. Bylo divné" řekl k vlčici a pohled k ní vrátil. "Dobře, ale cestou mi řekněte, co jste to pila?" v hlase mu zaznělo cosi jako strach. Nestane se jí nic? To by ho mrzelo, když se s ní tak dobře povídá..

Vstřebával proběhlé momenty a slova, která si s vlčicí řekli. Bylo to poměrně nečekané a divné pro něj, protože s ním nikdo nechtěl vést dlouhé konverzace. Působil na vlky příliš zvláštním dojmem na to, aby se s ním někdo vůbec chtěl vybavovat. Slyšel to od mnoha vlků, že je podivín. Vlčice však vypadala, že jí jeho divnost neodrazuje, brala ho jako kdyby byl naprosto normální, což mu na jednu stranu lichotilo? Nejspíš. Přivřel oči a pokývl nad jejími slovy. Chvíli se loudal za ní pomalým krokem, než jí opět doběhl. Měl by se učit z jejích slov, takže žádné zastavování. Musel překonat tu pomyslnou zeď ve své mysli.
Jakmile přišla řeč na smečku, nudilo ho to se trochu zamyslet, v jaké činnosti by byl on dobrý. Jediné co uměl bylo kráčet a kráčet, bezcílně krajinou a taky možná.. rychle utíkat? Bavilo by ho být třeba průzkumník? Věděl však o krajině málo a nebyl schopen příliš zjišťovat informace. Ale možná i zde hrál roli strach, z neznámého, nového. Věnoval Bryce pohled. Ale možná by to opravdu bylo to, co by jej bavilo. On sám si nebyl jistý a nikdo jiný to nemohl vědět o moc líp, než on sám. A tak jen přikývl nad jejími slovy a střihnul uchem do strany, že má vlčice pravdu. Se smečkou, i pohledy.
Cítil se zvláštně, když mu dala takovou podporu. Dokonce na chvíli zamrzl v pohybu a díval se na její záď, než se oklepal a vydal se opět za ní poklusem. "Děkuji Vám, Bryce. Víte.. Nejsem zvyklý, že by mě někdo chtěl podpořit nebo mi radit. Jsem z toho trochu v rozpacích.." přiznal tiše a sklopil mírně hlavu, načež pohled upíral do dálky. Cítil pach vody. Muselo tu být někde jezero nebo něco takového.
Nad jejími slovy se na ní udiveně zadíval. Duhová, ale květ jednobarevný? Každopádně se nechá překvapit. Co víc mu vlastně zbývalo, než čekat, až tu květinu uvidí na vlastní oči.

=> Zlaťák

Zadíval se na ní jako kdyby jí ta slova snad nevěřil. Však uměla vše, co snad si mohl šedý vlk jen přát. Byla silnou osobností a měla odhodlání, cílevědomost. To šedavý vlk postrádal. Zdála se téměř perfektní.. Cože? O čem to sakra přemýšlím! okřikl sám sebe v myšlenkách a potřásl zlehka hlavou, aby ty myšlenky o vlčici hodně rychle vyhnal z hlavy. Místo toho pozornost upnul k poslouchání toho, co mu vlčice sdělovala. Bylo to logické, každý měl jiné zájmy, krom něj. Neměl téměř žádné. Žil život tuláka a věčných útěků od všeho, co mu začínalo být nějakým způsobem blízké natolik, že by ztráta mohla bolet. "Svět potřebuje bojovníky, stejně tak jako léčitele.. Každý vlk má své zájmy.. Schopnosti.. A pohledy na svět.." dostal ze sebe při výdechu. Nebo ne? Učíme se nejspíš celý život prolétlo mu hlavou po té, co na sebe práskl ty dvě ne moc příjemné věci. Nebylo čím se chlubit, byly to obě dost špatné vlastnosti, které si vytvořil vlivem traumatu. Hlavně ten strach a vlastně i způsob, kterým řešil problémy. Nikdy se nenaučil s tím pracovat nebo zacházet, jinak než po svém. Nebyl bojovník, spíš naopak. Možná to byl důvod, proč ke Bryce trochu vzhlížel a začínal jí snad i obdivovat? Pro ta slova, kterými mu dávala najevo, že je cesta z toho kola ven?
Pohledem přejížděl kdesi po okolí, když mluvila o tom strachu a jak ho zvládat. Takhle o tom nikdy nepřemýšlel, proto to pro něj bylo nové a divné. Nakonec zvedl pohled k vlčici, aby věděla, že celou dobu vnímal. Jen po svém jako vždy. "Najít hranici a držet se na ní.. Pokusím se" přikývl nakonec. Prvním krokem by ale u něj mělo být.. najít cestu k tomu chtít překonat ten strach. Vydechl si a střihnul ušima. Možná jí taky na ostrovech najde, stejně jako cestu a nový začátek. Možná k tomu byly ostrovy určené a vesmír ho sem zavedl. Na chvíli se zahleděl na nebe a pro sebe se pod vousy usmál.
Nevěděl, jaké to bylo mít rodinu a ztratit jí, krom té.. vlastní. Vlastně věděl to, jen neměl partnerku a vlčata, která by opustil. Svou rodinu však nejspíš nechtěl potkat. Kdyby jí totiž potkal, netušil by, co by udělal. Asi by utekl. Protože by se nedokázal nejspíš nikomu z nich podívat do očí. Jako kdyby to byla jeho chyba.. Jenže pro Bryce to bylo důležité a on cítil, že tohle byla maličkost, kterou pro ní mohl udělat. Hledat cestu. Sám tak bude mít šanci poznat ostrovy a třeba najde místo, kde se usadí a kde mu bude dobře. Její pohled jej ale poměrně dost uvedl do rozpaků. I když vlčice nevypadala, že by chtěla brečet, oči se jí leskly jakoby měla na krajíčku. Vypadlo to z něj nějak samo. Sám netušil proč, pod tou hustou srstí mu naskočila husí kůže a držel se, aby se nezvedl a neutekl. Nevěděl, proč jí věnoval ten dotek, chtěl jí snad podpořit nebo? V tom bylo něco víc? Co netušil, jaký má význam? Zadíval se do těch ohnivých očí a cítil teplo, které mu najednou projelo tělem. Nebylo tak nepříjemné jako horko léta nebo na poušti, naopak.. příjemně mu rozehřálo nitro na malý okamžik.
"Není to slabost" vypadlo z něj pevným hlasem, který k němu vůbec nešel. "Není slabost být dojatý pro něco, co pro vás hodně znamená, Bryce" sklopil pohled. Nevydržel však sedět dlouho, protože se potřeboval hnout a vypustit ze sebe všechny ty zmatené pocity. A tak se rozhodl, že se vydají na průzkum. Pohlédl na vlčici a pro sebe se napůl pousmál. Ten dotek byl nezapomenutelný asi jako dotek ohně, který pálí. "Opravdu je ta květina duhová? Jsem na ní opravdu zvědavý" zastřihal ušima. Tohle znělo jako fajn směr, kterým upnout myšlenky od toho, co se právě stalo. I když zmatení zůstalo, někde hluboko se ukotvilo, i tak se šedavý rozhodl pro teď na to radši zapomenout a jít hledat tu rostlinu, kterou mu chtěla ukázat. Rozešel se po pláni a upíral pohled do trávy, zatímco hledal něco, co by vypadalo jako nějaká divná rostlina. Tak předpokládal, že vypadá. Pokud byla tedy ta rostlina tady a nebudou muset jít někam dál.