Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokud existovalo božstvo, což nejspíše ano, ale to sám šedavý vlk netušil, pak toto místo vytvořili bohové jako něco, kde každý najde kousek toho, co má nebo měl rád. Celkem ho zajímalo, jak magické síly vybírají vlka, který se na ostrovy dostane. Protože se zdálo, že každý, kdo sem přišel, jakoby začínal se svýma silama od začátku. Pokýval nad jejími slovy hlavou.
Přemýšlet, než činit neuvážená rozhodnutí? naklonil hlavu, jako kdyby snad nerozuměl a vlčice momentálně mluvila cizím jazykem. Nepřemýšlel nad volbama, často. Spíš.. se zadrhával ve svých myšlenkách, ve svém světě. V konverzaci se stínem. Kde byl? Ohlédl se kolem, ale i tak jeho pozornost upoutala opět slova vlčice. "Nejde mi.. Spousta věcí" dostal ze sebe opatrně a zatřepal hlavou. Hlavně v sociálních dovednostech byl úplně marný. Netušil, proč trávil čas s Bryce už nějakou tu chvíli a vůbec mu to nebylo nepříjemné. "Měl bych dohnat své sociální dovednosti a naučit se zvládat svůj strach" cukly mu mírně koutky nad tím, co na sebe aktuálně práskl. To bylo tak šíleně trapné, až tlapou zahrábl lehce do země a mezi prsty nechal vklouznout stébélka trávy spolu s měkkou hlínou. Občas měl hlavu v oblacích.. Zvedl jí proto a pousmál se. "Jsem starý, už mi to učení nejde tak rychle" nad svými slovy se mírně zarazil a pohlédl na Bryce, protože to ona mu řekla ta slova, která jej přiměla se nad sebou zašklebit. "Vlastně vy jste mi řekla, že jsem tak starý na kolik se cítím. Děkuji za to" střihnul ušima a věnoval jí vděčný pohled.
Konverzace se brzy stočila ke slovům domov a rodina. Což bylo pro šedavého zvláštní, protože on .. nejspíš už nikdy nechtěl vidět domov. Nebo chtěl? Jediné, co si kdy přál bylo, aby se nic z toho, co se stalo, nestalo. Aby všichni žili šťastně až do smrti. Jenže tak to nebylo, a tak si nechal zajít iluzi na šťastnou rodinu. Bryce na rozdíl od něj vypadala, že by se domů ráda vrátila a jeho zajímal důvod. Poslouchal její příběh, pohled upíral střídavě na ní a střídavě do země. Nejspíš kdyby vlčice neopustila smečku, bylo by vše jinak. Ale na druhou stranu by nepoznala vlka, s kterým nakonec měla tak hluboký vztah.. Oči mu zesvětlaly, když si vzpomněl, že i on měl tu možnost mít rodinu. Ale utekl.. Aby jí neublížil. Na chvíli se díval do prázdna, než otočil pohled opět na Bryce. Bylo mu líto jejího osudu a najednou vše do sebe zapadalo jako dílky skládačky. Proto hledala cestu z ostrovů. Kolik času muselo uběhnout od doby, co tu je? Jak hrozné to pro ní musí být? problesklo mu hlavou. Netušil proč jej to napadlo.. Nabídnout jí pomoct s hledáním. Její reakce ho ale dost zaskočila. Pohled, kterým se na něj dívala, skrýval spoustu dojetí. Neviděl snad nikdy u nikoho slzy. Nebo si nevzpomínal. V jeho mozku zavládl chaos, protože netušil, jestli řekl něco špatně a ublížil jí, nebo je vlčice až příliš dojatá tou nabídkou, která netušil, kde se v něm vzala. Zatřepal hlavou a stáhl uši dozadu. "Děkuji, že.. Jste mi řekla to všechno a.." natáhl hlavu. Musel se hodně kousnout do jazyka a potlačit všechen ten strach. Nedotýkal se nikoho až příliš dlouho, úplně zapomněl, jaké to je. Čumákem jí jemně strčil zespodu do tlamy a věnoval jí asi zatím nejlepší pokus o úsměv, jaký ze sebe dostal. Pak se ale rychle odtáhl a zvedl se. "Nebrečte Bryce.. Jsem z toho v rozpacích. Nechci, abyste byla smutná.." oklepal se a pohlédl na ní. "Pojďme hledat vaši cestu.. A třeba narazíme i na nějaké bylinky" navrhl k ní a pohodil lehce ocasem. Cítil se najednou tak lehký, jakoby se vznášel.

Někde hluboko uvnitř ho celkem polichotila slova, která mu vlčice řekla. To je pravda.. Někdo mě.. někdo uznal, že jsem řekl pravdu? proletělo mu hlavou jako blesk. Nebylo to něco, na co by byl zvyklý. Sám si to neuvědomil, ale věnoval vlčici vedle něj jeden dlouhý pohled, ve kterém na chvíli bylo vidět jakési potěšení. "Každý .. vlk.." začal opatrně a pohlédl do dálky. Přemýšlel nad tím, jak zvláštní to tu na ostrovech je. "Každý tu asi dokáže najít kousek toho, na co byl zvyklý.. Hory, pouště.. Nížiny.. Tundru.." řekl zamyšleně, zatímco kráčeli na velikou pláň. Bylo tu mnoho pachů, ty ale vlka nechávaly chladným, protože zatím neměl hlad. Hodlal si toto místo ale uložit do paměti, aby věděl, kam jít lovit, až ho hlad dožene.
Udiveně zamrkal a nevěřícně pohlédl na svou společnici, když jeho chybu otočila úplně naruby. Jako kdyby to nebylo nic špatného nebo zlého. Nechápal, jak tohle vlčice dokáže, vidět vše z různých úhlů pohledu, ale byl si jistý, že se to chce naučit taky. "Přemýšlím dost často" promluvil zamyšleně a přitakal tak k jejím slovům. Zastřihal ušima a usmál se, tedy pokusil se o to, i když to byl chabý pokud o úsměv. "Měl bych se od vás učit Bryce.." pohodil zlehka ocasem. Bylo to již dávno, kdy mu byla příjemná něčí společnost. A navíc dokázal mluvit a celkem se vyjádřit, i když se stále dost zadrhával v tom, o čem vlastně přemýšlel a co by měl a neměl vyslovit nahlas. Stále měl v hlavě svoje démony a strach, nad kterým se jeho tělo slabě otřáslo, když se kolem prohnal studený vánek. Mohl být někdy vůbec volný? Mohl někdy reálně začít znova? A možná to.. Nebo možná mnohem víc jej přimělo se zeptat vlčice na tak osobní otázku jako byl její domov a minulost. Zároveň něco uvnitř jeho zmatené hlavy, chtělo poznat tuhle vlčici o něco více. Že by ho přesun na ostrovy změnil? Nebo jen od začátku doufal, že by mohl začít znova? Proputoval ale již mnoho míst, kde si řekl, že začne znova a vždycky to skončilo stejně.. utekl.
Stáhl ocas pod tlapy a sledoval vlčici, která si po chvíli sedla také. Vyčkával na odpověď, i když.. nechtěl jí k tomu nutit. Na druhou stranu touha po poznání byla mnohem silnější, než jakákoliv další slova, která by mohl vypustit a tím vlčici zarazit. Ta se nakonec rozpovídala. A to přitáhlo Thegovu pozornost z dálky, opět na svou společnici. Jak hrozné musí být opustit něco, co jeden miluje a už nikdy nenajít cestu zpátky.. domů? projelo mu myslí a otřásl se nad tím, sklopil uši k hlavě. Už dlouho.. Snad tomu bylo skoro celý jeho život, nechtěl zpátky domů. Byl.. Cítil se jako.. Vlastně ani sám netušil jak přesně. Sklopil hlavu a zadíval se do země. Když vlčice domluvila, nechal slova zmizet ve větru a byl nějakou dobu ticho.
Než se odvážil na ní opět podívat. "Měla jste.. rodinu? A s ní dobrý vztah, Bryce?" jeho světle modré oči na ní upíraly pohled, jako kdyby se cítil provinile, že se na to vůbec ptá. Záviděl jí? Neměl jí co závidět, tu bolest zažít nechtěl, stačila mu ta jeho. Zlehka zvedl koutky tlamy vzhůru. "Pomůžu Vám hledat cestu domů. Co vy na to?" nadzvedl hlavu a naklonil jí na stranu.

<= Zubří pláň

Pokývl hlavou nad slovy vlčice, kterou následoval na další pláň. Nebo tak mu to místo alespoň připadalo, i když tady na rozdíl od té předchozí pláně, bylo víc barevno. Nebo se mu to alespoň tak zdálo. Že by začínal mít rád barvy? "Je zvláštní, jak tohle místo.. ostrovy.. mají rozmanité biomy a přesto se ostrov dá přejít křížem krážem za poměrně krátkou dobu, nemyslíte?" doběhl jí pár rychlými kroky a zkoumavě se na ní zadíval, načež střihl ušima a odvrátil pohled zase zpátky do dálky. I tady bylo hezky. Pro něj byla příjemná teplota, tak akorát na jeho hustější srst, nebylo mu tak horko ani chladno.
Pohlédl opět na Bryce. Měla pravdu, ale on se dokázal ztratit nebo zapomenout prakticky kdykoliv. Skoro by jeden mohl přemýšlet nad tím, že snad trpí nějakou poruchou pozornosti, ale to on ne! On byl přeci naprosto normální. "Mám talent na to se vždycky někde zapomenout.." prohodil klidně, netušil, jak provést, aby to znělo jako vtip. Nakonec se o to přeci jen pokusil, když ohrnul pysky a ukázal zuby ve snaze o úsměv. Byl to takový chabý pokus, a tak zuby zase schoval a sklopil mírně pohled. Možná se cítil zklamaný nad sebou. Možná se cítil zmatený sebou. Netušil přesně.
Pohled zvedl až po chvilce, kdy se na chvíli zastavil a nasál různé pachy do čumáku. Bylo tu hodně zvěře, poslouchal, co Bryce věděla o tomto místě. "Zrovna nemám hlad, ale budu si to pamatovat pro příště. Podíváme se po nějakých bylinkách?" poprosil tiše, pohlédl na ní, když se tak zubila. Netušil přesně, co jí přimělo k takové náladě, ale i on jí úsměv oplatil, při nejmenším očima, které se dlouho neusmívaly. "Bašta. Hm.. To sedí podle toho popisu," odmlčel se a tlapou hrábl zlehka do země, která byla porostlá příjemnou trávou. "Bryce.. Omluvte mě, jestli to bude neslušná otázka, ale.." posadil se a pohodil ocasem vzhůru, následně jej nechal klesnout volně na zem. "Odkud pocházíte? A chtěla byste tu na ostrovech zůstat nebo se vrátit.." vypadlo z něj, ale pak se nadechl a upřel pohled kamsi do prázdna. "Domů." promluvil nakonec a ta slova mu zazněla jako ostrá melodie přímo v hlavě, až uši sklopil ve zvláštním smutném výrazu.

Sám se ještě vlastně s moc zvláštními věcmi na těchto ostrovech nesetkal, kromě pár míst, která byla přeci jen podivná, nebo z nich sálala při nejmenším zvláštní energie. O magii něco málo věděl, ale dokázala by sama magie stvořit něco takového? Vytvořit nějaké takové místo, bez pomoci něčeho většího? Kdo ví. Ale chtěl o tom zjistit více. Musel za tím být i důvod, proč se tu cítil vlastně relativně dobře.
"Docela se mi tu líbí.." promluvil tiše na její slova a lehce se pousmál. Dokonce mu i špička ocasu v sedu vyletěla na chvíli do vzduchu, ale pak zase klesla volně zpátky do trávy. Poslouchal jí, otočil hlavu k lesu, k mlze v dálce a vzpomínal si, že tam na té mlžné pláni se předtím ztratil. "Mlžná pláň, hm? Tam jsem se jednou taky zapomněl" otočil pohled k Bryce, ale jen na malou chvíli, kdy začal v dálce pátrat po horách, i tam vlastně byl, co si tak vzpomínal. "Můžeme se někdy na ten výhled také podívat, ale teď.." po protažení svých starých kloubů se pomalu zvedl připraven vyrazit za vlčicí před ním. "Teď se půjdeme postarat o tu Vaši rostlinku" a cestou mu poví určitě více. Doufal v to.
Když se rozešla, následoval jí a lehce pohupoval ocasem ze strany na stranu. Měl strach.. kdo ví z čeho, ale na druhou stranu se cítil i poměrně uvolněný a hlavně ho to zajímalo. Co všechno o rostlinách a ostrovech Bryce ví. Dokázala s ním mluvit, jako kdyby byl normální. Vlastně on přeci byl! Věnoval jí pohled a nad jejím zubením, ukázal i on nějaký ten pokus o úsměv. Střihnul ušima do strany a upřel pohled do dálky, kam směřovali. Poslouchal a skládal si v hlavě pomalu slova do vlastních vět. Takže rostlina, kněžka, která jí řekla něco o květině.. A pak magické mocné síly na ostrovech. Nevyrušoval jí, ale v jeho očích se promítala bystrost a zájem o vědění.

=> Bašta

Ani vlastně sám netušil, co mu na tom přišlo tak zvláštní. Byl zvyklý putovat sám, neměl kamarády, netušil, co to znamená. Nikdy se nikde nezdržel dlouho, jednoduše to nikdy nedokázal. A když se ocitl tady a zjistil, že odtud nejspíš není cesta, vlastně mu to ani nevadilo. A Bryce? Neptal se jí na to. Nebo ptal? Sám si pro sebe zatřepal hlavou, jak se snažil sklepat své myšlenky zase do pozadí mysli a tam je ponechat. Pravda byla, že někdy přemýšlel zbytečně moc. A někdy naopak vůbec. Pohlédl na ní a jeho tvář zahltil jakýsi mírný.. úsměv? Pokud se to tak dalo nazvat. Nejspíš kdyby se viděl v odrazu vodní hladiny, nepoznal by se, jak jeho koutky směřovaly vzhůru a oči byly přilepené na živý bod před ním. "Rozmary bohů.." zopakoval. "Toto místo.. Je opravdu zvláštní, že?" optal se. Ona vážně nemohla vědět, že se mu tohle stávalo celkem často. Někde se zamyslel, zasekl a všechno kolem plynulo jiným tempem než v jeho hlavě. Povzdychl si a posadil se na zem. Natáhl nejdříve levou tlapu před sebe, s roztaženými prsty jí protáhl a jakmile jí vrátil zpět, stejně tak protáhl i druhou tlapu. Avšak poslouchal jí, zajímala jej odpověď na jeho otázku. Ale to, v co doufal, vlastně neslyšel. I tak se na ní podíval, do jejích očí a střihnul ušima. "On je tu ještě třetí ostrov?" zaujalo jej to, samozřejmě. Možná mu vyhovoval putovný smysl života, ale možná.. si přál někde v hloubi duše se usadit na jednom místě. "Nemám představu, kam bych chtěl jít. Možná jen prozkoumávat krajinu kolem" řekl zamyšleně. Ano, to byla pravda, to by si skutečně přál. A pokud by mohl cestovat vedle Bryce.. Počkat počkat! Dost! Dost! okřikl se a opět zatřepal hlavou. Byl samotář, nepotřeboval společnost. To už ale jeho chaos přerušila její další slova. Chvíli předtím bloudil pohledem po zemi a okolí, ale teď na ní pohlédl. Zaujalo ho to. "Máte ráda rostliny, Bryce?" pousmál se a zvedl se. Až jej překvapilo, jak se těšil na cestu. "Můžeme," ujistil jí okamžitě, aby jí dal najevo, že rád půjde. "Ale cestou mi řeknete něco více o magických silách na tomto ostrově. Prosím," pohlédl na ní a střihnul ušima. Vlčice se zdála, že věděla o tomhle ostrově, tedy ostrovech, již mnoho a jeho to skutečně zajímalo, měl-li tu začít nový život.

Tiše vyčkával, kam se obrys vlčice v dálce pohne, ale zatím to vypadalo, že mířila jeho směrem. Taky to mohla být náhoda, nebo mohla opravdu mířit za ním. Šedavý se však snažil udržet se na místě, místo toho, aby se otočil a zdrhnul, jako to dělal ve většině případů. Držel se země, jakoby.. zarýval drápy do měkké hlíny a sledoval jí, jak se k němu přibližuje. A když se zastavila naproti němu, nadzvedl hlavu a chvíli si jí prohlížel, jestli se mu prostě jen nezdála. Paradoxně.. se uvolnil. Přestal rýt do hlíny své drápy a dokonce se mu koutky tlamy zvedly do malého úsměvu. Uši narovnal a střihnul jimi. Co by jí měl říct? Znělo to hezky, když mu řekla, že je ráda za druhé setkání. I on byl, nejspíš to tak cítil. Nerozuměl moc svým emocím, ale každopádně jí dlužil omluvu, že se tak zasekl a nerozloučili se. "Též zdravím, Bryce," odvětil k ní na pozdrav a díval se do směsice hnědých barev před sebou, které se mu poměrně líbily. "Já též.. Omlouvám se, že jsem se na louce tak zapomněl a.. Vy jste šla dál, a pak jsme se rozdělili" dostal ze sebe s námahou a sklopil trochu pohled. Cítil ale, že se mu s ní mluví poměrně snadno, nechápal. Opět se narovnal, připomínal možná tak napůl sochu, jak se moc nehýbal. Pohlédl na ní. "Kam máte namířeno?" optal se, protože stále nedokázal přijmout, že by teď šla za ním a nebyla to náhoda, že jí vstoupil do cesty. A obecně jej zajímalo, co má v plánu teď. Napadla jej i myšlenka, že by se mohl zase připojit, ale tu rychle zase zahnal. Ne, ne.. Nemohl jí dělat ocas.

Zavřel oči, aby si na chvilku odpočinul na téhle rozlehlé pláni. Však ani šedavý neviděl na její konec. Cítil však pár pachů, ale někde v dálce, a tak je neřešil. Užíval si samotu? Co bylo na tom, že dlouhá léta putoval o samotě.. když se teď zdálo, že kamkoliv vleze, hned někoho potká? To tu bylo opravdu tolik vlků? Na můj vkus až moc, to mu přeci ta jedna vlčice řekla. Vadilo mu to? Ani sám netušil, protože v hlavě místo prázdna, měl vlastně naopak chaos. Co očekával od pobytu tady? Mohl začít znovu, ale s jeho zaběhlým rituálem a chováním se to dělalo celkem špatně. Nebo jednoduše nechtěl? Neměl motivaci? Důvod? Nebo si zkrátka myslel, že to všude nakonec bude stejné? Blázne, zašumělo mu v hlavě, a kolem něj se prohnal příjemný jarní větřík, který ho přiměl konečně zvednout hlavu. Stín tančil na pláni, kde se v dálce páslo stádečko vysoké a v trávě hopsali zajíci. Příroda ožívala. Měl by mít radost? Nejspíš. Ušima zastřihal, jak jej po nich pošimral vánek a napřímil se. Natáhl krk, co nejvíce to šlo, hlavu kupředu, až mu v krční páteři lehce zakřupalo a spokojeně si vydechl. Jo už nejsem nejmladší zavrtěl si nad sebou hlavou a zvednul pomalu své tělo, aby se vydal po pláni na malou, klidnou obchůzku, bez řešení vlastních myšlenek.
Jak tak kráčel a upíral pohled na všechny strany, aby myšlenky upřel k přírodě a přemýšlení, do nosu mu najednou vítr přinesl známý pach. "Bryce!" vyhrkl nahlas, ale rychle zavřel tlamu. Celé tělo se zastavilo v pohybu, jak se šedavý najednou zasekl. Srdce mu tlouklo rychle, strach se pomalu stupňoval. Ale nebyla on ten, o kom přemýšlel od doby, co se odpojili? Mrzelo jej to, že jí ztratil z dohledu? Jeho mozek už ale vymýšlel reakci útěku. "A dost!" okřikl šedavý své myšlenky, zahrábl tlapou do země, do níž zaryl své drápy. Neměl se přeci čeho bát, ne? Zavrtěl hlavou a znovu se okřikl, tentokrát jen v mysli. Ohlédl se směrem, odkud šel ten pach a v dálce se již rýsoval obrys oné vlčice. Bryce. Hleděl na ní a uši mu spadaly do strany. Šla za ním? Jeho to.. potěšilo? Trochu nadzvedl koutky a čekal, kam se vydá, jestli opravdu jde za ním nebo má namířeno jinam.

<= Tichá zátoka

Netušil proč se vždycky od všeho vzdaloval stylem úprku nebo totálního výpadku, záseku, či podobně. Ale i tak zdrhnul. Nejspíš. "Já přeci nikam nezdrhal!" zavrčel si pod fousy, když se konečně donutil zpomalit svůj krok. Ráno probouzelo další den, další nové zážitky, další šance.. Nebo ne? Možná ano, kdyby jej všechno tak nepoznamenalo. Vydechl si. Teploty nebyly tak nízké, ale ten déšť a přeháňky nebyly úplně příjemné. Nejradši by se někam schoval, ale netušil kam. Zastavil se, aby se rozhlédl po místě, kam dorazil. Bylo tu pár pachů, ale většinou je smýval ranní déšť, který se zdálo, že by pomalu mohl ustat. Vysoká tráva, nějaké kusy zvěře, nejspíš by si z toho normální vlk dal chvíli oddech a přemýšlel o tom, jak je to krásné. Ale to nebyl Thegův případ. Sedl si, mrtvým pohledem hleděl do dálky a cítil, jak z něj začínají poslední kapky deště usychat. "Nový začátek, hm?" sklopil uši, svůj pohled upíral na jedno jediné místo a seděl jako socha, kterou právě někdo vytesal z kamene. Sám pro sebe si hlasitě odfoukl. V jeho zorném poli se mihnul stín, který jediný s ním držel krok a zdálo se, že se nikdy nehodlá vzdálit. Vždycky se vrátí. Jako jediný.. Ale abychom byli upřímní, ani Theg sám by se nejspíš jen tak nevrátil. Za nikým.. Nejspíš by se příliš bál. A proto, kdyby viděl v dálce známou tvář, pravděpodobně by se otočil a pelášil pryč, až by se mu za patama prášilo. Hlava mu poklesla, jak mu připadala těžká a nakonec se svalil do trávy, kde si hodlal chvíli hrát na kámen, než si srovná myšlenky a rozhodne se, co budě dělat dál.

Přišel si.. neslušný. Jednoduše tak drzý, že se na vlka po chvilce nemohl podívat. V hlavě se mu honily různé myšlenky, chaos nakonec převzal vládu nad jeho myslí a vytvořilo klasickou reakci, která byla u něj dost častá - útěk. Otázka byla.. jak to udělat? V jeho šedavé hlavě se to všechno pletlo, stál jako socha a ani se nepohnul, věděl, že jen bude lepší jít. Nebo nebude? Sám netušil. Byl ze sebe v určitou chvíli zoufalý, ale pak mu prostě vyplo. Jako kdyby se někde na dráze neuronů stal zkrat. Díval se před sebe, jako kdyby hluboce přemýšlel nad vším možným a nakonec zvedl hlavu k bílému. "Na něco jsem zapomněl, musím jít!" dostal ze sebe nahlas, aby to snad slyšel každý, kdo se ocitl v blízkosti a znělo to co nejvíce přesvědčivě. Přešlápl, nechtěl ho na druhou stranu urazit, a tak trochu střihnul uchem a špičkou ocasu zamával ze strany na stranu. "Rád jsem si s Vámi popovídal a.. Někdy mi musíte říct více, o smečce a o léčitelství" prohodil k němu slušně, i když nepředpokládal, že se s ním znovu setká. Zatím koho potkal, znovu už neviděl. Na druhou stranu, co by asi tak chtěl po tak krátké době. Zaklepal hlavou. "Ať máte šťastné cesty Cerume" rozloučil se nakonec a poklusem se vydal kamsi do dálky, nevěděl, kam mířil. Věděl jen, že čím více se vzdaloval, tím více jeho běh byl rychlejší a rychlejší.

=> Zubří pláň

Šedavý sám netušil, zda tím vlkovi před tím odpověděl, ale ten to tak bral. Takže to tak nejspíš bylo. V hlavě měl příliš chaos na to, aby to jinak pojmenoval a nakonec se rozhodl, že se mu to pojmenování i docela líbí. V hlavě se mu tedy děly složitější procesy. Sám pro sebe se zlehka usmál. Když mu vlk vrátil jeho slova, pohledem sklouzl k zemi ve snaze přijít na to, jak se právě teď cítí. Bylo zvláštní, když tohle o něm někdo řekl. Vlastně, aby byl upřímný, trochu jej to zmátlo. Ale potěšilo? Možná. "Děkuji" řekl jen téměř šeptem, takže jeho slova zmizela kdesi ve větru, pokud je vlk nezachytil. Zvedl k němu pohled, chtěl vědět víc o tom, co to je být léčitel. Protože nikdy nejspíš nepotkal vlka léčitele, nebo zkrátka si to prostě nepamatoval. Už zapomínal, nebyl nejmladší. Ale některé věci, které by radši nechal vykouřit z hlavy, ho strašily ve snech doteď, ačkoliv se staly už velmi dávno. Povzdechl si a upřel pohled na vlka, který jej seznámil s tím, kdo je.. a později i jak se jmenuje a co to je vlastně být tím léčitelem. To bylo vskutku zajímavé. "Namarey? Smečka v poušti?" začal se ptát. Neslyšel o tom už od někoho? Ohlédl se, jako kdyby hledal odpovědi od svého stínu, ale odpověď nenašel, a tak pohled vrátil na Ceruma. Tak se vlk představil. "V poušti musí být teplo. Máte rád teplo?" střihnul uchem do strany a naklonil hlavu. "Já moc ne, víte.. radši chládek.. Ale ne zase moc" cítil se.. vybíravý? Když o tom tak mluvil a honilo se mu to hlavou. "Jsem Theg.. Odpuste.. ale.. Kde jste ztratil oko?" asi se na to neměl ptát, nebylo to slušné, ale šedavého to skutečně zajímalo. Zajímal jej příběh vlka před ním, stejně jako vlka před ním zajímal jeho příběh, což bylo maličko zvláštní, když nad tím tak přemýšlel. I tak byl Cerum další vlk, kterého zde potkal. To ho přimělo k další otázce. Jak dlouho tu asi byl?

Bylo zvláštní, jak to vlk nazval. Jak nazval jeho slova a ten výraz šedavého donutil naklonit hlavu lehce do strany, když tak seděl před ním a sledoval nového společníka. "Složitější procesy" zopakoval po něm a lehce mu cukly koutky vzhůru. Vlastně ano, přemýšlel, ale zda to byly složitější procesy v jeho hlavě, to netušil. Nebyl tak vzdělaný jako zřejmě vlk před ním, který vlčímu tělu i mysli zdá se rozuměl o mnoho více než on sám. "Myslel jsem to v dobrém.. Máte hezké barvy, a.. jste milý" bylo zvláštní pro Thega někoho označit takto, těžké a divné, takže se nad tím trochu ošil jako kdyby ho ovanul ledový vítr. Byl milý, ale nikomu nevyjadřoval své emoce jen tak na potkání. Proto ho celkem děsilo, že k vlku chtěl být zcela upřímný. Možná to byla jeho slova, možná něco v něm. Třeba byl vlk magický, třeba se mu zdál. Z myšlení jej vytrhla další slova a on pohled upřel do jeho očí .. tedy oka, s jistou zvědavostí a zaujetím v těch svých. "Jste léčitel?" otázal se šedavý vlka před ním a maličko se posunul, aby si udržel jakýsi odstup. I když přímo se nebál jeho, děsil se spíš toho pocitu v sobě, který jej nutil otevřít tlamu a mluvit. Otevřel jí.. Ale nakonec si jen olízl čumák od zbytků zaschlé krve a zavrtěl hlavou. "Zajímají Vás příběhy ostatních vlků?" zeptal se jej a pohlédl na něj, hlavu trochu natočenou do strany a svou stařičkou tvář ukazoval jemu. "Já nejsem moc dobrý posluchač, ale.. Zajímá mě, co je to být léčitel. Řekněte mi víc.." odmlčel se a pohled upřel přímo na vlka před sebou. Chtěl ho oslovit jménem, ale brzy si uvědomil, že ho nezná, takže na něj hleděl zasekle v zamyšlení, jak vlka oslovit. "Jaké je Vaše jméno? Rád bych Vás oslovil jinak než pane vlku nebo pane léčiteli" bylo to osobnější mu říkat jménem, asi to tak šedavý bral. Znal už pár jmen vlků tady, proč by nemohl znát další? Uši roztáhl do stran a packy též, pomalu se svezl do pohodlnější pozice aneb do lehu a přední tlapky natáhl před sebe. Váhal, zda opravdu začít mluvit a zda může vlkovi věřit. Pohled upíral do prázdna před sebe, než střihnul uchem, protože mu slabý vánek pročísl srst. "Víte přemýšlel jsem.. Cítíte se taky někdy tak starý?" s tím pohled upřel na vlka s jistou vážností v hlase i očích.

Dovolil si pro jednou poslechnout ten hlas, který ho pronásledoval již dlouhá léta. Bez něj by už nejspíš dávno nebyl. A tak se zastavil.. Jen na malou chvíli si dovolil lehnout, jen vnímat to ticho a pozorovat škvírkou mezi téměř zavřenými víčky nebe. Chladný vzduch mu občas pročísl srst, ale stále byl už teplejší než v zimě. Jaro se hlásilo o slovo. dálo se, jako kdyby mu vše chtělo něco říct. Ale on slovům přírody nerozuměl. Mrzelo ho spoustu věcí a už měl svůj věk na to, aby si připadal starý. Chtěl si ale vážně tak připadat? Ne, nechtěl. Chtěl mít před sebou ještě nějaký život.. Zavřel na chvíli oči úplně a nechal se jen odnášet na vlnách ticha, které ho příjemně uklidňovaly. Tohle místo bylo zvláštní a šedavý se tu cítil docela dobře.
Možná na chvíli i usnul. Když se ozval kousek od něj neznámý hlas, skoro až leknutím vyskočil, ale naštěstí mu výskok jeho staré tělo nedovolilo. Otevřel jen líně oči a pohlédl na cizince, který měl podobné barvy jako on sám, jen ve světlejších odstínech. Nechápal, proč se jej ptal. Všem bylo vždycky jedno, jak se on cítil nebo jestli byl v pořádku. Rodině, domovu, vesmíru? Pomalu zatřepal hlavou a začal sbírat své tělo ze země, aby si alespoň sednul a neválel se tu jako mrtvola. "Dobrý den.." pronesl k vlku před ním a prohlížel si jeho zvláštní proužky. "V pořádku? Jen.. Odpočívám. Asi" pronesl poněkud zmatečně. Copak by někdo mohl být v pořádku, kdyby prošel tím, čím on? Každý vlk si určitě nesl šrámy a bylo jen na konkrétním jedinci, jak se k tomu postaví. Přivřel oči a hlavu naklonil do strany, s tím mu uši spadly po směru gravitace. "Jste.. zvláštní, omluvte mě, ale.." na jeho tváři se objevilo cosi jako úsměv? "Nikdo se mě dlouho nezeptal, jestli jsem v pořádku" vydechl a svezl přední polovinu těla dolů, čumák zabořil do trávy a oči upíral nahoru na vlka. Kdo byl? Nezdál se mu? Možná to byl jen další výplod jeho fantazie, stejně jako všichni ostatní.. Možná bylo celé tohle jen sen? Nebo taky ne?

<= Tajga (Přes Začarovaný les)

S upřeným pohledem před sebou, kde jej vedl stín, prolétl lesem tak rychle, že si ani neuvědomil, že by zde byly nějaké pachy nebo divná energie. Zastavil se až v místě, kde slyšel vodu. Zastavil se a čekal chvíli, zda stín souhlasí s jeho zastávkou. Tlamu měl otevřenou a hluboce nabíral vzduch do plic, protože snad procházkou lesem zapomněl dýchat. Stín mu dával najevo, že souhlasí, a tak šedavý vlk spustil zadní část těla k zemi a přední tlapy následovaly tělo na zem až do lehu, kdy se celé na zemi rozplácl. Ticho. Bylo tu neskutečné ticho, které ho skoro ohlušilo. Slyšel jen šumění větru, jak se proháněl kolem. Byl trochu chladnější než ve dne, ale i tak moc příjemný, když mu pročesával hustou srst. Dovolil si na chvíli zavřít oči a jen poslouchat. Až když je otevřel, zvedl hlavu, protože Stín se rozhodl, že si sedne před něj. "Co jsi myslel těmi slovy? Že já opouštím všechny?" zeptal se jej najednou a natáhl přední končetiny před sebe, aby protáhl svůj hřbet. Vždycky od všeho zdrháš. Měl by ses na chvíli zastavit.. A přemýšlet nad tím, co jsi životu dal vlk před ním se rozplynul a šedavý opět osaměl. "Však on se vrátí.." řekl si pro sebe, jelikož se nezdálo, že by v okolí někdo byl. A tak se rozhodl poslechnout.. Na chvíli se zastavit.. Na chvíli, jen na malou chvíli zavřít oči.. Položil hlavu na zem a natáhl jí, své tělo svalil na bok a nadechl se vzduchu, který už připomínal noc. Ach vesmíre.. Nerozumím tomu.. postěžoval si, když mezi škvírkou téměř zavřených očí, upřel pohled k nebi. Jak moc mu chyběl vesmír.. Domov.. Život..

<= Mokřady

Pomalou chůzí odešel šedavý vlk z mokřadů na pevnější půdu. Bylo to zvláštní, možná, že opravdu tady nebylo to správné místo, kde by začal znova. Nebo jen možná nenašel smysl, nebo směr. Možná žádný neměl, a možná.. žádný ani nechtěl. Kráčel dál, pohled upíral přímo před sebe a jeho kroky se mu zdály těžší a těžší. Ale nezastavoval, měl pocit, že kdyby se zastavil, nejspíš by se pod ním snad propadla zem a schramstla ho s posledními chlupy. Olízl si suchý čumák a na jazyku hned pocítil pachuť zaschlé krve. Už téměř zahojená ranka od kopýtek horské kozy, se kterou bojovali s Bryce, aby se najedli. Možná to bylo příliš velké sousto. Ale proč nad tím přemýšlel? Ta vlčice mu nějakým způsobem ležela v hlavě. Někdy je fajn mít cíl, ne? ozvalo se za ním. Kolem prosvištěl stín jako vítr a nabral podobu vlka.. takže před ním dopadly na zem jen čtyři černé tlapy, černé nehmotné tělo dmoucí se černotou, a jen dvě bílé oči, které na něj hleděly. "Kde ty jsi zase byl?" zeptal se jej, když na něj pohlédl a stín jen zavrtěl svou hlavou a rozešel se dál. "Počkej, kam zase jdeš? Ještě ty mě chceš nechat být? Opustit mě?" vyhrkl šedavý vlk a rozběhl se za ním. Aniž by věděl, jestli stín utíká nebo ho zase někam vede. Následoval ho. Ten otočil své oči k vlkovi. Všichni tě opouští? Hrozné co? A co takhle.. Co když je pravda, že ty opouštíš všechny? zaznělo mu v hlavě, ta slova.. se stále opakovala dokola. A dokola. Šedavý ani nevnímal, že míří k podivným fialovým stromům.

=> Tichá zátoka (přes Začarovaný les)

Zavrtěl hlavou nad jeho slovy. "Dopředu, čas plyne stále dopředu.." nešel vrátit, tady ne a i kdyby, vždy to byl hazard. Vlk by si s časem neměl zahrávat. A pokud jeho bratr mohl, pak.. proč nezachránil svůj první vrh? Díval se do prázdna, jak se zasekl ve svém uvažování nad tím, co bylo kdysi. Zase ta stejná noční můra, která mu přeběhla před očima. Od začátku, do konce. Až se probral a sledoval Jhina, který si ze života pravděpodobně vrásky nedělal. Byl tak divný a veselý, skoro by mu šedavý mohl závidět. Nerozuměl příliš jeho vyjadřování, ale koutky cuknul směrem vzhůru nad podivností toho tvora před ním. Hlavně, že tu byl rád. Měl rád přírodu, zvířata, nejspíš. A on sám? Co měl rád on sám? Nic. Žít musel, protože ho svět ještě nechtěl nechat zhynout. Ale co po sobě nechal? Obrátil pohled za sebe, to už se Jhin rozběhl kamsi na sever.. Aniž by si toho šedavý vlk všiml, opět osaměl. Zvedl své těžké tělo, unavené nohy lehce protáhl a oklepal se. Měkká půda pod nohama se mu začínala zdát velmi nebezpečná a hlavně.. Cítil napětí. Život.. zavrtěl si sám pro sebe hlavou a otočil pohled směrem, kde před chvílí ještě byl kropenatý vlk. Kam šel? vítr se kolem šedavého nebezpečně zvedl a několik lístků mokřadních stromů vznesl do vzduchu. Napřímil se, zvedl hlavu k nebi. Zase sám.. Měl bych jít.. Hledat.. co hledat? A navíc začínalo se stmívat, jak jen tohle bylo možné, že ztrácel pojem o čase? Jak starý musel už být? Jak moc zešílel? Kam šel ten vlk? Kam zmizela Bryce?
Otočil se a vydal se zpátky odkud přišel, v domnění, že snad potká Bryce, tam někde, nebo někoho dalšího, kdo by ho navedl, co dál. Byl rád, že tu byl, ale teď? Najednou mu vše připadalo zvláštní.. divné. Ale blížila se noc, která přinášela nové odpovědi na jeho otázky.

=> Tajga